Úskalí exterémního smýšlení (Illistrated London News 20. ledna 1912)

January 20, 1912 The Dangers of Extreme Thinking
Po tisíce let se všichni myslící lidé shodovali, že nakonec přece jen existuje nějaký zlatý střed, i když možná samo takové označení není příliš uspokojivé. Pravým ideálem je spíše rovnováha či jinými slovy přímost. Na slovu střed je cosi prostředního, ale není ani trochu snadné přijít s nápadem na nějakou náhradu, která by takové malicherné asociace neměla. Nelze od nikoho čekat, že by idealisticky promlouvat o svém „prostředku“. Rovnováha nebo vyrovnanost se spojuje a aritmetikou a financemi a médium se pojí se spiritismem a jistým druhem gum. Jeden školák to docela trefil, když medio tutissimus ibis (uprostřed /mimo krajnosti/ budeš bezpečnější pozn. překl.) přeložil jako „ibis je vždy nejvíc v bezpečí uprostřed“. Ať už to ale budeme brát jakoukoliv formou, onen ibis dokonalejší uměřenosti, uměřenosti rytířské a vášnivé, musí být vždy erbem křesťanstva a veškeré zdravé a rozumné civilisace. Nebude-li onomu moudrému ptáku dovoleno pobývat vprostřed, nebude místa ani pro pelikána blíženecké lásky, sovu moudrosti či holubici pokoje.
I když ale, jak jsem už řekl, každý kdo uvažuje, chápe, že v téměř všem jsou oba extrémy sebevražedné a ďábelské, používá se tento argument v některých případech, pro které neplatí. Existuje spoustu prostých případů, kdy jeden člověk chybuje jedním směrem a jiný druhým: jeden je dřžgrešle a druhý hejsek, jeden je bujný a druhý krotký. Vedle těchto prostých případů je ale značný počet případů, kde to, co označujeme za dvě protikladná zla, jsou ve skutečnosti dvě mírně zamaskované verze jednoho a toho samého zla. Jsme zaplaveni a pronásledováni nejen lživými tvrzeními, ale také falešnými alternativami. Musíme si najít cestu nejen mezi Scyllou a Charybdou, ale také mezi Tweedledum a Tweedledee.
Například mi tu při psaní padl pohled na odstaveček v jedněch novinách pojednávající o jakémsi novém náboženství, které přichází ze zcela novým způsobem poučení a povznesení lidstva. „Je konstruktivní, nikoli destruktivní.“ To mi píší a říkají stovky lidí. Může mi někdo vysvětlit, co by to mělo znamenat? Jak může být konstruktivní něco, co není destruktivní? Co mohou taková slova znamenat, když je aplikujeme na běžné počínání domáckého nebo venkovního života? Když někdo porazí strom a postaví chatrč, je to konstruktivní nebo destruktivní? Někdo naseká dřevo a rozdělá oheň, je to konstruktivní nebo destruktivní? Někdo řekne, že svět není placatý, ale kulatý, je konstruktivní nebo destruktivní? Někdo řekne, že nejvyšším božstvem není Mumbo Jumbo, ale Jumbo Mumbo, je to konstruktivní nebo destruktivní? Za půl hodiny, až se zbavím tohohle zoufalého článku, si vezmu čtvrtku tvrdého papíru a vystříhám z ní postavičky do dětského divadélka, je to konstruktivní nebo destruktivní? Zjevně tu nejde o to, zda chcete ničit nebo neničit, ale o to, zda chcete dřevo nebo chatrč, zda chcete dřevo nebo oheň, zda věříte v kulatý nebo placatý svět, zda věříte v Mumbo Jumbo, nebo Jumbo Mumbo, případně (což je sotva možné) v někoho jiného. A především, v mém případě, jde o to, zda dáváte přednost vybarveným kartonovým postavičkám před krásným prázdným kusem čtvrtky. Kdybyste ty postavičky viděli, obávám se, že byste dali přednost čtvrtce.
Tohle je jeden z nejhorších ze všech zlých důsledků falešného užívání stran a stranických nálepek. Není to tak, že bychom si měli vybrat mezi dvěma stejně špatnými věcmi. Často si máme vybírat mezi dvěma zcela stejnými věcmi. Všude po celé Evropě se vznáší výtky vůči těm, kdo se odmítají poddat hrubým střetům mezi carem a nihilisty, nebo atheisty a klerikály, nebo kvakery a hurávlastenci. Podobně byl napadán Erasmus a jeho přátelé, protože sice trvali na tom, že jsou reformátoři, ale odmítli se stát puritány. Pravda je ale taková, že takoví lidé nejenže vidí zlo na obou stranách, ale vidí na obou stranách to samé zlo. To, co se siru Thomasi Morovi nelíbilo na arogantním hlučném evangelizátorovi bylo přesně to samé, co se mu nelíbilo na arogantním kardinálovi: byla to arogance.
To samé je dnes po celé Evropě. Vezměme si, jen jako první příklad, Německo. To, co provokuje slušného radikála na pruském aristokratovi je to samé, co slušeného konservatice provokuje na pruském socialistovi. Nejde o problém opačných extrémů. Nejde o problém (jak říkají zoufalí „pokrokoví“ lidé), že by Bebel „zašel příliš daleko“ nebo Bismarck „nezašel dost daleko“. Jak Bismarckova, tak Bebelova filosofie zašly tak daleko, jak jen mohly a obě dorazily na přesně stejné místo, totiž místo, o kterém se nikdy nepíše v rodinných magazínech. Podstatná námitka zní, že obě jsou materialistické, tedy že mysl obou je tvořena z jakéhosi zatvrdlého bláta. Pruský oficír, který považuje vítězství Pruska za nevyhnutelné i pruský socialista, který považuje za nevyhnutelné vítězství socialismu se oba mýlí, naštěstí pro ně a všechny ostatní. Nejenže se ale mýlí, dopouští se i oba stejného omylu. Junkeři, kteří opovrhují socialismem a socialisté, kteří opovrhují křesťanstvím, nejsou vůči sobě v protikladu. Nejsou protikladnými typy lidí: jsou lidmi naprosto shodnými, jsou lidmi filosoficky shrnutými v knize Přísloví pod mystickým označením Bloud. Není to tak, že by aristokrat měl jednu chybu a revolucionář chybu protikladnou. Oba mají tytéž chyby, které anglická Kniha modliteb popisuje jako pýchu, marnivost, zaslepenost a zatvrzelost srdce.
Kdybych tu na to měl místo, mohl bych procházet většinu evropských zemí a ukazovat, že tam existují věci prakticky stejné, totiž falešné protiklady mezi věcmi, které jsou duchovně totožné. Například ve Francii, kde je úhlavní neřest určitého hrubého a cynického požitkářství vyvažována ústřední ctností jisté zmužilosti a sebeobrany, je mezi nejpodsaditějším a nejospalejším měšťákem a nejkrvelačnějším a nejnepředloženějším Apačem mnohem menší rozdíl, než by se na první pohled zdálo.
Apač bude velmi důstojný, pokud mu dáte správné víno a příbory a z měšťáka se může docela dobře stát Apač, pokud správné víno a příbory nedostane. Právě tak tvrdí nejlepší znalci Rusi, že revoluce mohla být nespořádáná, ale povstala proti vládě, která byl téměř stejně neuspořádáná a že bezohlednost rebelů byla jen národním protějškem nedbalosti úředních činitelů. Zkrátka, je-li ruský policista příliš krutý vůči anarchistům, je to proto, že je sám příliš velký anarchista. V oněch velmi početných zprávách o ukrutnostech v ruských vězeních, kterými náš liberální tisk překypuje, jsem si častokrát všiml podivné věty, že konstábl nebo dozorce skočil na vězně „svýma botama“. Věřím, že dochází k velké spoustě policejní krutosti, ve vězení i mimo ně, v Anglii, ve Francii, v Německu i v Americe. Dokáže si ale někdo představit anglického policajta, jak se dopouští mučení tím, že skáče v botách? Mám za to, že ve všech zemích jsou dvě strany dvěma stranami jedné a téže národní neřesti. O naší národní neřesti může být sotva pochyb. Jeden bystrý pozorovatel Ruska pravil, že Rusi chybí „pojivo pokrytectví.“ Nám ne.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 226-229, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Vládnutí- v Anglii a Itálii (Illustrated London News 6. ledna 2012)

January 6, 1912 Government—in England and in Italy
V mém oblíbeném listu, který se každý týden velkými literami ohlašuje jako „Orgán pokrokového hnutí v náboženství a sociální etice“, je tento týden článek o strašlivé situaci v Itálii. Ta země je podle všeho v zatrachtilém stavu. Jistý duchovní z právě zmíněného listu v Itálii osobně byl, přímo stanul na oné divošské půdě, kterou my ostatní známe jen jako poslední drsnou výspu na hranici lidských dějin a civilisace. Zdá se, že Itálie je ve stavu, který musí být pro nás v Anglii být těžké si i jen představit jako možný. Je tam (zdá se) nemožné zcela důvěřovat cti firemních propagátorů a finančníků. Nepanuje tam nic z oné sladké a bezstarostné jistoty, s níž se vy nebo já vrháme do jakékoliv obchodní spekulace nebo věnujeme svou důvěru jakémukoliv obchodnímu zástupci. V oné podivné zemi lidé také trpí hrůznou chorobou, kterou si v naší zemi těžko představit, které ale jejich římští předkové dali hrubé jméno fames a cynicky dodávali, že je z ní nejlepší omáčka. Právě tak vzdálené a odpudivé jsou i politické praktiky Italů, kteří si čas od času dopřávají válečných anexí—což je lokální a technický pojem, který tu nemám prostor vysvětlovat. Žel, ani jejich náboženský stav není pokornému a chápavému oku o nic milejší, protože v Itálii je mnoho lidí, kteří nevěří v atanášovské vyznání víry. Jak řekla staropanenská tetička sledující velkou herečku svíjející se na podlaze v roli Kleopatry „Jak odlišné od domácího života naší drahé zesnulé královny!“
Je mi líto, ale právě tohle onen muž říká. Opravdu říká, že tyto věci „ukazují, jak Italům schází politická poctivost. To, že jsou stejní také ve svém soukromém počínání, je smutná zkušenost každého cestovatele v této krásné a oblíbené zemi.“ Jak odlišné (křičím s tetičkou) od stavu této hezčí a ještě oblíbenější země, kde ve svém soukromém podnikání nikdo žádných smutných zkušeností nemá, kde nikdo nikdy nepotká nikoho, kdo by postrádal upřímnosti! Říká, že ekonomická situace je opravdu docela smutná, že „země se hemží žebráky, obchodníci jsou nechvalně známí svou nevěrohodností.“ Jak odlišné (volám znova) od situace v Anglii, kde jsou blahobyt, hojnost a bezpečí nižších tříd na takové úrovni, že je nelze donutit k žebrotě, i když je k tomu policie neustále vybízí! Náš autor říká, že útok na Tripolis dobře ukazuje italskou nemravnost v tom, jak opovrhuje arbitráží a především „v tom, jak všeobecnému souhlasu se toto tažení v Itálii těší a s jakým údivem a rozhořčením přijímá nepřátelskou kritiku, kterou proti němu vznáší ostatní státy světa.“ Jak odlišné, opět, od naší anglické morálky, od chladné, leč jemné uvážlivosti, s níž byly zvažovány všechny možné otázky těsně před válkou v Transvaalu! Jak odlišné od prozíravé kajícnosti a pokory, s níž jsme přijímali od Evropy všeobecné pokárání! Tvrdí také, že mnozí vzdělaní Italové „jsou do značné míry atheisté a bezvěrci.“ Jak odlišné od moderní Anglie! Mám dojem, že pokud byste vy nebo já měli ve společnosti potkat vzdělaného agnostika, sotva bychom ten šok přežili.
Myslím ale, že mým nejoblíbenějším odstavcem je ten následující, který zřejmě velmi ostře a živě popisuje rozdíl mezi Itálií a moderní Británií—
Itálii značně chybí veřejný duch. Lidé v ní se nestaví svým vlastním problémům, ale čekají, že se iniciativy ve všech veřejných reformách chopí vláda. Výsledkem je zatuchlé veřejné vědomí, nedostatek součinnosti mezi nejlépe vzdělanými a vlivnými občany a byrokratická, rozvleklá správa veřejných záležitostí, která totiž potřebuje neustálé pobízení od soukromého a sdruženého vědomí, aby veřejní činitelé stále odváděli nejlepší práci.
Nejlepší práci odvádí veřejní činitelé samozřejmě v Anglii. Shodou okolností mohu tento smutný leč pravdivý obrázek o latinském zotročení potvrdit. Získal jsem též autentické informace z Itálie a to v tajném listu orazítkovaném sedmi dýkami, lebkou a zkříženými hnáty, papežskou korunou a rudou čapkou svobody (listu, který se jakýmsi způsobem podařilo propašovat, díky úplatku, přes krutou leč bohužel zkorumpovanou italskou policii). Mám tu před sebou úplné odhalení pletich prováděných v poslední době v italském parlamentu. Ukazuje se, že ministr financí signor Loido Giogione předložil parlamentu (třebaže samozřejmě ne lidu) návrh donutit všechny šumaře, lupiče, flašinetáře, umělce, zmrzlináře etc., tak jak spolu tvoří veškeré obyvatelstvo Itálie, aby se vzdali velkého množství makaronů v naději, že dostanou jednoho dne trochu léků a tato konkrétní spekulace měla být každému jednotlivému Italovi, který by snad byl raději chudý, vnucena brutální policejní silou, s jejímž nasazením se v této zkažené zemi vládne. Nu, na podporu této spekulace by se dalo říci mnohé, malárie cholera jsou zlé věci, a je asi dobré, že všichni chudí Italové mohou při pomyšlení na ně klidně spát. Je ale také zřejmé, že lze cosi říct proti ní, a po všech italských provinciích toho proti ní pověděli hodně jak zmrzlináři, tak obchodníci, kteří je zaměstnávají. Každý měl tu zkušenost, že při svých nejběžnějších italských činnostech, ať to byla procházka po Corsu (ať už je to cokoliv), projížďce na gondole, návštěvě právě vybuchující sopky, zajetí lupiči a tak dále, člověk slyšel od všemožných lidí protesty, ať poučené nebo nepoučené, proti tomuto návrhu. Při nejférovějším odhadu, a nejnižším počítání bylo dost dokladů o národních pochybnostech a rozdělení k tomu, aby našly svůj reprezentativní hlas v politice, pokud by Itálie nějaké zastupitelské instituce měla.
Věřil by někdo tomu, že v té proklaté a osudem odsouzené zemi se onomu protestu v parlamentu vůbec nedostalo sluchu? Vůdce opozice, signor Bonaro Legge, si proti zákonu nedovolil hlasovat. Nedovolili si to ani jeho stoupenci. Jen o lombardském dělníku Lans-bioriovi a výstředním aristokratovi hraběti Robertovi z Cecily lze vůbec říct, že jej napadli. Nejklíčovější pozměňovací návrh byl odmítnut bez hlasování. Druhá italská komora, obsazená Colonny a Storzzii, jej schválila okamžitě. Ani jej nepozdržela (jak podle nové italské Ústavy mohla) pro další debatu. Celá věc byla parlamentem prohnána díky nesporné energii a obratnosti ministra financí.
K tomu bych řekl, že nenajdeme lepší příklad toho, nad čím Orgán Pokrokového hnutí tak oprávněně hořekuje, totiž smutného faktu (v Itálii), že lidé „čekají ve všech veřejných reformách, až se vláda chopí iniciativy.“ Pokud bychom se my v Anglii i jen pokusili o takový experiment, jako je zákon o zdravotním pojištění, měl by plán původ v srdcích celého národa, každý by návrhu zákona rozuměl, nikdo by o něm necítil žádnou pochybnost, parlamentem by jej nemusel protlačovat žádný energický a obratný ministr, nikdo ze sloužících by se na něj nedíval s moudrým nebo bláhovým strachem, žádný politik by pro něj nehlasoval s váháním nebo ze zbabělosti. Anglie by to udělala pořádně, ale Anglie je od Itálie tak odlišná.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 219-219, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Dělník budoucnosti (Illustrated London News, 30. prosince 1911)

December 30, 1911 The Laborer of the Future
Nejpraktičtějším a nejužitečnějším druhem proroctví je takové, které se nenaplní: něco jako Scroogeův Duch Vánoc, které mají teprve přijít. Pokud se nám podaří vylíčit budoucnost tak živě a děsivě, že se jí lidé ve skutečnosti dokážou vyhnout, pak máme důvod si myslet, že máme pravdu víc, než, kdyby se naše proroctví ukázalo jako pravdivé. Neúspěch proroctví je triumfem proroka. A právě v tomto duchu bych si přál, aby byly psány romance o budoucnosti společnosti. Takové knihy mohou přinést opravdu něco dobrého, pokud zaměří svou pozornost na peklo, ke kterému možná míříme, kterému se ale ještě pořád můžeme vyhnout. Tyto knihy se bohužel zpravidla zaměřují na nějakou Utopii, které se vyhnout nemůžeme, ať už bychom si to jakkoliv srdečně přáli. Obvykle nám nabízí hrozivé pohledy na nějakou společnost fungující jako hodinový stroj, která bude sama o sobě nejen mechanická a nevyhnutelná, ale která se v lidských dějinách vyvine vlivem mechanických a nevyhnutelných sil. Někdy je všemohoucí stát, někdy muž vědy. Nebudu se tu ale zdržovat tím, abych odsuzoval takové socialistické nebo eugenické vize a to z toho prostého důvodu, že si nemyslím, že by tu byla i ta nejmenší pravděpodobnost, že se stanou skutečností. Shoduji se se svými přáteli z Eye-Witness,že nebezpečím, které nám v budoucnu hrozí, není rovnostářský socialismus, ani nekonečný a neomezený individualismus, ale praktické podrobení chudých vládnoucí a vlastnící kastě. Nejde už o otázku konkurenční soutěže či konfiskace, nebo čehokoliv o čem staří gentlemani rozpráví v klubu. V praxi socialisté nekonfiskují a v téže praxi kapitalisté nevedou konkurenční soutěž. Vše směřuje k trustům a kruhům bohatých vládců s větší či menší benevolencí vůči obrovským hordám proletariátu. Některým lidem se taková představa líbí. Jiným ne.
Nu, kdybych já psal romantický příběh o budoucnost (od čehož nás Nebesa opatrujtež!), psal bych o státu, kde se velké obchody a firmy staly prakticky nezávislými královstvími či klany, kde je moc zaměstnavatelů nad úředníky a prodavači ohromná, zatímco moc státu nad zaměstnavatelem poměrně malá. Jak jsem již napsal, velký obchodník vykonává moc, jež náleží toliko sudímu—moc trestat. Prozatím je trestem vždy jen pokuta, princip je ale uznán a připuštěn. A pokud dovolíme, aby se princip po pár století vyvíjel, pak si nedovedu představit, proč by nemělo být v moci zaměstnavatele i věznit, ba i tělesné tresty ukládat. Teoreticky může chudý občan trest odmítnout přijmout. Stejně teoreticky ale může i dívenka prodavačka odmítnout pokutu. Zaplatí ji ale proto, že jak někteří říkají, nevlastní výrobní prostředky, nebo jak to formulují jiní, hrozí jí, že ji vyrazí. Jediným omezením těchto možných vývojů je obecná nepravděpodobnost, že by tyranie nabyla přesně té podoby jako v notoricky známých a neoblíbených tyraniích minulosti. Jak správě poukázal už Burke, ani tyrani neudělají přesně tentýž omyl dvakrát. A není pochyb o tom, že otroci ve velkých obchodech budou utlačováni nějakým novým a vědeckým způsobem, pokud jim to tedy bude nějakou útěchou. Nepředpokládám, že by dívenky obsluhující v obchodech pana Browna byly bity devítiocasou kočkou, protože to by bylo mimo veškerou tradici a trend. To se přihází mladým ženám v románech o Rusku, a my máme jakýsi pocit, že u nás by se cosi zrovna takového dít nemělo, zrovna tako jako bychom nemuseli nosit ony legrační kožešinové čapky, ani bychom nemuseli spěchat domů na saních pronásledovaných vlky (kterým bychom v pravidelných intervalech házeli nemluvňata), nebo mluvit o „Maličkém Otci“ nebo dělat kteroukoliv z jiných věcí, které se objevují v románech o Rusi, ohledně kterých vás odkazuji na veselý výklad v nejnovější knize pana Maurice Baringa. Ovšem bití bičem není jediný tělesný trest a v románu, který odmítám napsat, bych neměl vůbec žádný problém vysvětlit, jak se mohou vplížit jiné formy tělesné krutosti. Vyzývám kupříkladu každého, aby se pokusil říci, že by ho v současné společenské atmosféře nějak zvlášť překvapilo, kdyby některý z „filantropických“ zaměstnavatelů zavedl povinná kondiční cvičení. Vybízím kohokoliv, aby označil za nadmíru nepravděpodobné, že by někde bylo místo pokut mohlo být nařízeno, aby provinilec zůstal povinně po práci kvůli kondičnímu cvičení navíc. Pobízím kohokoliv, aby prohlásil za nepravděpodobné, že série svévolných soudních rozhodnutí učiní stížnosti proti nařizování povinných cvičení po práci prakticky beznadějnými. Předpokládejme, že se stav věcí bude vyvíjet po několik staletí a nevidím důvodu, proč by se nakonec nemohlo znovu objevit mučení. Činky vypadají náležitě neškodně, ale pro kohokoliv třímajícího neomezenou moc by bylo naprosto snadné prosadit a vynutit takové jejich použití, které by hraničilo se starým pohanským ukřižováním. Ti, kdo si myslí, že je něco takového nemožné. jsou ti, kdo si myslí, že všichni moderní lidé jsou dobří.
Zkrátka, nakolik se brutální a cyničtí lidé dokážou vyhnout přímému opakování nechvalně známých jmen a symbolů, nemá zneužívání osobní moci meze. Kdybychom upalovali lidi za živa (ke cti Americké Aliance) neměli bychom stavět hranice na jistém konkrétním místě v Londýně zvaném Smithfield. Měli bychom je zaživa upalovat na nějakém nevinnějším místě—třeba v Putney. Možná bychom se měli obejít i bez hranic, ale použít nějaké azbestované zařízení a, když odhlédne od mínění příslušného nedůležitého jedince, nebude to mít nic společného s plameny, které spálily Cranmera a Riddleye. Svoboda je tradiční a konservativní, pamatuje si své legendy a hrdiny. Tyranie je ale vždy mladá a zdánlivě nevinná a chce po nás, abychom na minulost zapomněli.
Jediná tendence, kterou vidím v čistě ekonomickém či právním světě, jenž by se snad mohla postavit vůči bezprávné moci zaměstnavatelů, je téměř stejně bezprávná moc soudců. Soudci totiž mají spravovat tak matoucí a zmatené právo, že by snad bylo skoro i lepší, kdyby se chovali jako despotové a ani se netvářili, že rozhodují podle nějakého práva. Mají pod kontrolou velké státní budovy a velké státní četnictvo a to možná zůstane velkou státní institucí, téměř stejně velkou jako velké privátní instituce. Je veskrze možné, že za pár století od nynějška bude mít anglická vláda pořád jakousi autoritu, jakkoliv mírně a zdrženlivě vykonávanou. Nelze však rozumně doufat (pokud se budeme vyvíjet naznačeným způsobem a směrem), že by mohl být soudce podobně mocný jako zaměstnavatel. Stejnou moc nemá už ani dnes. Je tu ale jedna možná odchylka od pouhého odplývání k osobnímu otročení, totiž ta, že se mohovitý muž, který bude shodou okolností též soudcem, může rozhodnout využít toho, co druhdy bývalo mašinerií státu.
Řečeno jednodušeji, bylo by to prostě takhle. Může se v budoucnu stát, že místo toho, aby byli všichni chudí, jako takoví, otroky vznešených domácností, budou všichni chudí, jako takoví, ve vězení. Jejich pracovní síla bude využívána pro vydělávání peněz státem, zrovna tak jako se práce odsouzených často využívala pro budování cest či vysoušení mokřadů pro velké pozemkové vlastníky. To mi opět připadá jako nikoliv nepravděpodobný výsledek současného trendu legislativy a právního rozhodování. Jeden případ od soudů či z chudobinců za druhým ukazuje k jistému spokojenému předpokladu mezi lidmi ctěnými a váženými, že totiž slušné vězení je přirozeným místem pro chudé—že je to téměř, dalo by se málem říci, jejich domov. Posílají je tam, když nespáchali žádný zločin, když nejsou z žádného zločinu ani obviněni. Jsou tam posíláni proto, že zrovna panuje pochybnost, jak by se s nimi mělo naložit. Jsou tam posíláni z pohnutek skutečné laskavosti, jako do místa lepšího, než je jejich domov. Možná bych měl ve svém románu o budoucnosti nechat žít veškeré obyvatelstvo v čistém a poměrně humánním vězení. Ovšem, já ho nikdy psát nebudu.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 211-215, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Jak nebezpečné je mít jen jednu myšlenku (Ilustrated London News 23. prosince 1911)

December 23, 1911 The Dangers of Having Only One Thought
Když jsem onehdy otevřel pokrokový magazín, který vždy čtu se zájmem, vypadl velký, blyštivý kus papíru, na kterém bylo reprodukováno Dílo, produkt lidské vůle—v každém případě věc záměrně vzniklá, i když ji sotva člověk může označit za podobu či tvar. Kdybyste se mně ptali, co má představovat, pak byste neměli ani ponětí o samotné povaze této krásné věci. Bylo by docela nedostatečné říci, že nic nepředstavuje. Nespokojil bych se ani s tvrzením, že to nic nepřipomíná. S plnou a klidnou jistotou tvrdím, hlásám a potvrzuji, že to je nic : nakolik je to možné, když je obsazený určitý prostor, ta věc tu není. Dole na obrázku je cosi trochu podobného polorozpadlému plotu a nahoře něco trochu podobného čínskému písmu: zbytek vypadá přesně jako použitý piják—což to možná také ve skutečnosti je. To, kterou stranu patří nahoru, odhaduji jen podle otištěného titulu, který zní „Příloha k New Age. Studie od Picassa.“ Na jiném místě je vysvětleno, že Picasso je prvním důležitým umělcem, kterého tato planeta zrodila a že piják náhle se zjevivší na protější straně ukazuje ne věru Stůl, Sklenku vína a Mandolínu, ale „duše“ Stolu, Sklenky vína a mandolíny.
Nu, jak řekl Francouz na Mugby Junction „Nebesa! Jak se to stalo?“ Jak to přijde, že lidská důstojnost sestoupí k takovým opičárnám? Jak poklesne lidský mozek zpět do tak zvěrské temnoty? Zkusme, zda dokážeme vysledovat, původ a fungování tohoto procesu. Po Anglii dnes pobíhají tisícovky lidí jistého typu. Jsou samozřejmě v národě drobnou menšinou, jsou ale značnou menšinou ve střední třídě, a pokud se něčí život ubírá jistým směrem, může se zdát, že je takových lidí svět plný. Bouří se proti čemusi, nač zapomněli, ve prospěch čehosi jiného, co (tvrdí oni sami) ještě nenašli. Vždy odkazují na jakousi Myšlenku—Volnou Myšlenku, Myšlenku Pokročilou, Myšlenku Rozvinulou. Pravda je taková, že nikdy a za žádných okolností nemyslí, ale věnují se spoustě zábavnějších činností, než je myšlení: naslouchají hudbě, dívají se na soumrak, chodí na čajové dýchánky, a nakolik to dovedou, jsou laskaví k dětem. „Dobrá,“ povíte, „to je dobrý a spokojený život. Proč by se obtěžovali s myšlením? Co by se stalo s jejich zchátralými chajdami na venkově a jejich etickými společnostmi vlnitého plechu, kdyby začali myslet. Podobně jako nižší živočichové žijí umělecky—na základě obecného pocitu pro příhodnost smyslů a zvyků. Estéti se navzájem poznají po barvě a po vůni—barvě kabátu a vůni oblíbených květin. Navzájem se poznají vzbouření duchové, zrovna tak, jak pozná jeden dandy druhého—podle vázanky. Běžný umělecký socialista vysílá signály svého druhu a přirozeně tíhne ke svému vlastnímu prostředí. V nejmenším netuší, co je to socialismus a ani to nepotřebuje: ví, že je zajedno s druhem lidí, kteří si říkají socialisté a ne s tím druhem lidí, kteří si říkají liberální unionisté. Ví, že výstřednosti druhého člověka budou výstřednostmi jeho druhu a ne jiného druhu. Ví, že na socialistu je spoleh, že bude ženě jiného socialisty říkat „soudružko“ aniž by ji lákal na ginový tah po hospodách. Ví, že na socialistu je spoleh, že u čaje zničí veškerou morálku lidstva, aniž by přitom užil jediného slůvka, které by u mladého člověka mohlo vyvolat uzardění. Ví zkrátka, že na světě jsou lidé jako on a jisté sociologické dohady (které sám nikdy nebere vážně) patří k vnějším testům pro jejich zjišťování.“
Tohle všechno říkáte se svou obvyklou ušlechtilou jemností a neomylným důvtipem. Je tu ale další komplikace, kterou před vámi nemohu dále skrývat. Tragedie je v tom, že tihle spokojení nemyslící lidé kdysi Myšlenku měli. Tahle jedna isolovaná myšlenka jim od té doby vězí v hlavě. Nikdo jim ji z ní nemůže dostat ven a nikdo jim nemůže do hlavy dostat jinou myšlenku. Je to myšlenka, která pokud není korigována jinými myšlenkami, je docela bláhová a nebezpečná, je to ale propojený řetězec konceptů, srozumitelný a dokonce sám o sobě pravdivý: je to ta jediná, kterou mají a děsně si ji užívají. Ta jediná a originální Myšlenka, která kdy těmto lidem pronikla do hlav, zní asi takhle. Můj děda si myslel, že pro telegraf je třeba drátů: Já vím, že se mýlil, proto vše o čem si já myslím, že je pravda, můj vnuk nejspíš bude považovat za omyl. Na tomhle jediném myšlenkovém postupu se odbývá veškerý náš „pokrok“ a velmi přirozeně končí prásknutím—či spíše šplíchnutím Picassovým. Nepopírejme, že na Myšlence je něco pravdy. Některé věci se mění, různé generace mají různá hlediska, pravdu je udržovat náležitě pružnou, aby odpovídala módám, které jsou často autentickými lidskými náladami. Ovšem pro ty, kdo Myšlenku uctívají a klaní se jí, je rouháním mít jakoukoliv jiné myšlenky. Trvají na tom, že naše myšlenky o čemkoliv a na jakékoliv téma musí být mylné a že tedy cokoliv, čemu nemůže nikdo žádným způsobem rozumět (jako je tomu s tím nešťastným Picassem) musí být správné. Člověk by předpokládal, že jejich omyl je natolik prostý, že jej dokáže sledovat i moderní mysl: rozdíl je zcela zřejmý. Existuje-li rozumný důvod předpokládat, že nějaká inovace bude vylepšením, pak je samozřejmě platným argumentem říci, že mnohá skutečná vylepšení byla odsuzována jako pouhá novota. Pokud považuji nějakého člověka za slušného a dozvím se, že byl ve vězení, pak je racionální, abych odpověděl, že ve vězení byl i sv. Pavel nebo Cervantes. Není ale racionální, abych říkal, že všichni lidé ve vězení jsou jako sv. Pavel nebo Cervantes. Pro novou věc musí být důkaz prima facie, jinak je zřejmé, že pro od ní nežádá nic, než novost. Nu, počet nových věcí, které jsou v kteroukoliv danou chvíli možné, je z povahy celé záležitosti nekonečný. Když uděláme cokoliv, upíráme si tisíce jiných věcí. Když se vypravíme do Turnbridge Wells může se o nás tvrdit, že se vyhýbáme milionu míst od Číny po Peru. Kdykoliv si člověk nasadí na hlavu klobouk odmítá si na ni položit nekonečný počet dalších věcí, od květináče po odpadkový koš. Pokud tedy nemáte pro ověření nové věci jiné kritérium než její novotu, pak můžete říct jen: „Nu, já, v mém nynějším stadiu evoluce, nevím k čemu by bylo dobré nosit na hlavě místo klobouku květináč. Nesmím ovšem urážet svého pravnuka, který je velmi akurátní a nakolik mohu říct (neb ještě neexistuje) bude možná naprosto jednoznačně trvat na tom, aby toto uniformou bez výjimky nosili.“
Možná si myslíte, že jde o nepravděpodobný příklad a nezvyklý způsob řeči. Možná jste, neb žijete kdesi na odlehlém venkově, dosud nepotkali lidi, kteří takhle mluví. Pak tedy obraťte svou pozornost, k dalšímu vydání pokrokového listu, o kterém jsem mluvil, a setkáte se s gentlemanem, který mluví přesně jako můj imaginární předek, květináčem místo klobouku. Nápadně inteligentní kritik umění sedí před mým absurdním kusem pijáku ohromený, ale poddajný. Řekne dokonce i tolik, že se v tom vůbec nevyzná, ale že Budoucnost to pochopí. Se vskutku krásnou pokorou padne na tvář od prachu, nejen před Picassem, ale i před naprosto smyšleným pravnukem, který bude tvrdit, že se Picassa nějak pochopil. To je prostě nesnesitelné: nemůžeme prostě chodit po světě s tím, že všechno, co si myslíme je omyl, aniž bychom měli ponětí, co je pravdivé. Měli bychom se pokusit dostat lidem tu Myšlenku z hlavy? Nebo bychom se měli pokusit tam dostat nějakou jinou? Jedno i druhé by představovalo to nejděsivější myšlenkové mučení.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 207-211, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Drobná potěšení chudých (Illustrated London News 16. prosince 1911)

December 16, 1911 The Small Pleasures of the Poor
Satira v naší době zeslábla z několika důvodů, hlavně však, soudím, proto, že svět je již příliš absurdní, než aby jej bylo možné podrobit satiře. Předmět karikatury musí mít jistou důstojnost, v našem případě fakta předjímají karikaturistu. Pokud by se Královská společnost nauk ve Swiftově době skutečně pokoušela z okurek vydobýt sluneční paprsky, Swift by se dočkal toho, že by jeho pojednání o Laputě bylo zmařeno a kvůli tomu by ho zachvátil ukrutný hněv. Pokud by se slavný důkaz, že nosy se dělají pro brýle, udál ve skutečnosti, nemohl by se přihodit v Candidovi . Kdyby nějaké vydání lékařského časopisu Lancetv době královny Anny skutečně obsahovalo odstavec „V nemocnici sv. Tomáše právě zemřel pacient na růži, následkem aromatického záchvatu bolesti,“ je zřejmé, že nešťastný básník Pope by byl ošizen o jeden ze svých nejpoetičtějších veršů. Můžete způsobit, že vznešené věci budou vypadat směšně a o tom celá satira je. Pokud se ale věci rozhodnou, že budou vypadat hloupě a směšně a nic víc, pak je jedinou odpovědí ticho. Je nemožné udělat karikaturu z toho, co se karikuje samo.
Nu, dnes a denně je slyšet a vidět věci, a zprávy o nich v novinách, které jsou zrovna tak absurdní jako kterákoliv z těchto záležitostí. Vědci tančící kolem v očekávání abiogense (spontánního zrození, jde o přesvědčení, že neživá hmota může zplodit živé tvory pozn. překl.) nebo čtvrté dimense jsou zrovna tak směšní jako Swiftovi učenci s jejich okurkami. Evolucionista, který tvrdí, že může věřit, že věci mají svůj účel, ale nemůže věřit, že vznikly podle záměru, mluví mnohem beznadějnější nesmysly než starý Pangloss, když říkal, že nosy vznikly kvůli brýlím. A v denním tisku lze zcela běžně číst spoustu odstavců, které jsou stejně doslova směšné jako ten o muži umírajícím na růži v aromatické bolesti. Zde je kupříkladu odstavec, který jsem vybral (takové nešťastné sloveso smím použít jen proto, že naznačuje nadšenou péči)z jistých velmi výtečných novin.
Ony noviny prohlásily, že již po nějakou dobu se jisté správní rady snažily „odnaučit staré ženy v chudobincích šňupání tabáku.“ Nu, takové věci nemůžete přehnat. Nelidštější občané se mohou vysmívat obecnímu blbovi, ale v jeho vlastním oboru ho nemohou překonat. Nemohou být větší blbci než blb. A kdyby se Swift a Voltaire vrátili na tento svět, nemohli by vymyslet nic směšnějšího, než větu o odnaučování stařen od šňupání tabáku. Je to věta dokonalá v každé slabice, je to řetěz bez slabých článků. Slovo „odnaučit“ je nejlepší vtip, jaký jsem za poslední roky slyšel. Nápad odnaučovat stařeny čemukoliv je jak od Swifta v tom nejhorším jeho rozpoložení. Představa odnaučovat někoho od šňupacího tabáku, jako by to byl nějaký ohromný útisk, v sobě nese divočejší ironii, než jaké by byl schopen Voltaire. Tihle absurdní správcové se skutečně dlouze přeli, a zvažovali pro a proti, zda lze těmto starým troskám špatného užívání a smůly dovolit šňupat tabák. Co je to za lidi, kteří vůbec dokáží o šňupání mluvit s vážnou tváří? Z jakého dřeva nebo kamene tesají a vyřezávají ty, kdo dokážou o šňupání mluvit stejně hlubokým, odpovědným a znělým hlasem jako kdyby mluvili o hříchu? Hodiny jsem to zkoušel. Zavřel jsem se v ložnici a vyslovoval „šňupací tabák“ či „šňupání“ všemi možnými tóny hlasu: a přesto si pořád nedokážu představit jakoukoliv rozumnou skupinu příčetných mužů a žen, kteří by se o tom vůbec chtěli bavit. Pomyslete na všechny věci, které by správní rady dle chudinského práva mohly diskutovat, zda mají být strážci zákona, nebo (jak se to někdy děje) opatrovníky chudých: pomyslete na to, co by mohli probírat—a pak uvažte, že se ve skutečnosti zaobírají hříchem šňupání. Je na světě jen velmi málo lidí, pro které je šňupání důležité a to jsou ti, kterým má být zapovězeno. Šňupací tabák není střelný prach, kterým by se dal vyhodit do vzduchu Parlament, ale šňupací tabák může poskytnout jistou úlevu v děsivých podmínkách chudobince. Je to dokonalý příklad toho, čeho si chudí mohou doopravdy dopřát a v čem je bohatí doopravdy nemusí obtěžovat. Je to věc příliš malá, než aby ji vládcové ostouzeli a přece příliš velká, než aby se jí chudáci odřekli. Člověku by se zdálo, že ji lze docela dobře nechat na pokoji. Bylo už dost zlé, když výstřední milionářská morálka zakázala dávat chudým staré kostelní pivo a vánoční pivo. Pokud někdo jedná z titulu svého úřadu, nemá právo vnucovat pospolitosti svou soukromou morálku: jelikož je činitelem obce, smí prosazovat jen morálku obcí sdílenou. Kostelní a vánoční pivo dostávali všichni Angličané, kteří věřili ve Vánoce a v církve. Dostávali je, než Anglie konvertovala od křesťanství. Vždy nicméně připustím (nikdo tomu sice nevěří, ale já jsem rád férový), že s pitím alkoholu se pojí velká lidská tragedie, která tenhle požitek svým způsobem odlišuje od ostatních. Alkohol mohl některé lidi odlidštit, někteří lidé se kvůli tomu, že si dali sklenku navíc, mohli dopustit vraždy. Koho ale kdy odlidštil šňupací tabák, nebo kdo kdy naplánoval vraždu poté, co si dopřál o jedno šňupnutí víc? Šňupání vás nemůže odlidštit. Pokud vám ale šňupání zakážou, tím vás lidskosti zbavit mohou. Čirá fraška celé záležitosti je nabíledni. Komukoliv, kdo v sobě má onu instinktivní ironii, která člověku umožňuje bavit se fraškou, to musí být zřejmé. Bylo by jistě moudřejší učit stařeny baletnímu tanci, než je učit odvykání šňupání. Každý, kdo kdy žil i jen s tou nejmenší sympatií vůči svým bližním ví, že velmi staří lidé mají své zvyky, které je bezpečnější, i kdyby šlo o zlozvyky, raději snášet, než ničit. Nikdo se nebude svého dědečka majora snažit „odvykat“ kouření cigaret. Nikdo se nesnaží svého prastrýce statkáře a venkovského šlechtice odvykat sprostému klení. Kdybyste vy nebo já nadhodili, že by bylo dobré majora nebo statkáře odnaučit pití piva nebo kouření tabáku, myslila by si celá rodina nepochybně, že jsme se zbláznili. Co by řekli, kdybychom do doporučení zahrnuli ještě i šňupací tabák si ani představit neumím. Na velmi chudé se ale něco takového ovšem uvaluje proto, že jsou velmi chudí a jiné výmluvy, o které by se dalo i jen diskutovat, pro to není.
Existují dva docela jednoznačné fakty, které záležitost tohoto druhu činí jak idiotskou, tak opovrženíhodnou. Prvním je ten, že u starých lidí—když už u nikoho jiného—bychom neměli trvat na zdravých návycích. Lze tvrdit, že nová generace může vyrůst nanejvýš dychtivě na nových zvycích ohledně jídla a cvičení. Lze tvrdit, že mladí rytíři, kteří následovali Černého prince u Poitiers všichni vyrostli na kakau, lze udávat, že všichni mladí nezkušení rekruti, kteří drželi své čtverce u Waterloo, byli všichni živeni podle předpisů a pravidel pana Eustace Milese. Je ale očividné, že na staré lidi takový zdraví prospěšný nátlak činit nemusíme. Tak či tak už jim mnoho času nezbývá a jejich čas mnohem spíš závisí na jejich vlastním pohodlí a zvycích, než na teorii kohokoliv jiného o veskrze zdravém stravování od samého počátku. Zestárlý chudák se šňupáním do hrobu nepřivede, jen je docela dobře možné, že umře na to, že ho nebude mít.
A druhá věc je ta, že nikde jinde není tak zlé a proradné upírat lidem drobná potěšení (byť by jinde byla zlořečená) než právě v chudobinci. Argument proti tomu, aby směl tulák dostat sklenici piva zní, že by mohl jít dál a dostat další a pak skončit ve škarpě. Jak by mohl znít argument proti tomu, aby si směl šňupnout tabáku, si v tuhle chvíli nedokážu představit. V chudobinci mu ale můžete dát přesně tolik piva nebo šňupacího tabáku, kolik se sami rozhodnete, můžete si být jisti, že nedojde k žádné nezřízenosti, jste tedy dotlačeni zpět k jakési ďábelské nelibosti vůči pivu či šňupacímu tabáku jako takovému. Pokud chudákům upřete takové věci jako je šňupací tabák, když ho mohou mít jen tolik, kolik jim ho dáte, pak musíte mít na mysli jednu ze dvou věcí: buď ten tabák nesnášíte—což ovšem vypadá poněkud nepředstavitelně, nebo, což je celkem vzato pravděpodobnější, nenávidíte chudáky.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 204-207, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Prostý občan a zahraniční politika (Illustrated London News 2. prosince 1911)

December 2, 1911 The Common Citizen and Foreign Policy

Pořád po mně i po vás v těchto dnech někdo chce, abychom podepsali nějakou petici, nebo se přidali k protestu proti nějakému skandálu, zpravidla zahraničnímu. Nechci ze sebe v těchto záležitostech dělat soudce kohokoliv jiného, ale zahraniční případy alespoň já sám za sebe jednoznačně odmítám. Můj první důvod pro to je až bolestně prostý a praktický. Budu-li mluvit jako obyčejný Evropan, který miluje svou zemi a obdivuje téměř všechny ostatní, vím, že takové protesty vždy mají, a vždy musí mít, přesně opačný účinek oproti tomu, o který usilují. Pokud chcete Irům zostřit vyhazování z farem a Búrům přiložit pod vypalované statky, pak nemáte účinnější možnost, než říct běžným Angličanům, že v té záležitosti jsou s Irskem nebo Transvaalem ve spolku cizinci. Kdokoliv, kdo takovému mezinárodnímu podráždění při krisi nebo konfliktu vážně nerozumí, si ani nezaslouží, aby měl nějakou rodnou zemi, pokud ostatně vůbec nějakou má. Byl jsem proti jihoafrické válce a hodně jsem se kvůli tomu narozčiloval. Nikdy jsem ale nebyl tak hloupý, abych argumentoval tím, že kontinent je polepený plakáty ostouzejícími naši vlajku a vysmívajícími se naší armádě. Nezajímala mě agitace, ale Búrové. Vůči pouhé touze „zaprotestovat si“, tedy jen si užít nějaké emoce, nechovám žádného respektu. Když někomu říkáme, aby něco udělat, mám to jediný účel: aby udělal žádanou věc. A pokud mu to říkáte, když naprosto jasně víte, že kvůli tomu udělá pravý opak, pak nejenže váš zápal označím za hysterii, ale zajdu až tak daleko, že si vás dovolím označit za neupřímného člověka.
Je tu ale ještě jeden hlubší a více zneklidňující důvod, proč se k těmto periodickým výbuchům spravedlivého hněvu proti Francouzům, Rusům, Belgičanům nebo Italům já sám za sebe nepřidávám. Abych to řekl docela stroze a stručně, nebudu svým bližním nadávat dřív, než si budu jist tím, že mohu věřit těm, kdo mi na ně donášejí. Jsem si docela jist, že pokud jde o masy, je jejich hněv a rozhořčení opravdové a nepochybuji o tom, že v mnoha případech jsou křivdy, kvůli kterým se hněvají, křivdami skutečnými. Vůbec si ale nejsem jist, zda příslušná agitace počíná vždy z dobrých motivů nebo zda je namířena k dobrému cíli. Pokud tohle nevím, může se mi stát, že pomáhám budování nějaké tyranie nebo loupeže skryté za zástěnami peticí, které mohou být mnohem horší než ty, proti nimž se používá můj podpis.
Těchto mimořádných pomíjivých rozruchů jsem viděl mnoho a začal jsem rozeznávat proces, který se vždy opakuje. Někdo najde safírový důl míli nebo dvě od Pekingu. O tom se neřekne ani slovo: ovšem asi tak měsíc poté začnou v Claphamu a Streathamu působit hrozný skandál marnotratné způsoby tetičky čínského císaře. Nějaký konkrétní přístav na Islandu by se náramně hodil pro zcela novou taktiku našeho válečného námořnictva. Naši námořní experti zachovávají náležitou oficielní zdrženlivost, ale poprvé začínají na veřejnost pronikat odporné tajnosti o islandském lovu mrožů. Jistá část veřejnosti začne projevovat sympatie k Bílé Hoře (Monteblanco je očividná hra s Montenegro Černou horou, proto se jí držím, vtip nijak nesouvisí s českou Bílou Horou pozn. překl.), což by bylo velmi ku škodě naší slibné protibělohorské politice. O politice nepadne ani slovo: ale dosud mírná tvář knížete bělohorského se před našima očima začíná měnit a pomalu se křiví v obličej démona. Je odhalen jako zrádce své vlastní choti, tyran svých dítek, prokletí pro svou zemi a zhouba pro celý lidský rod. Možná je to všechno pravda—podobné věci platí pro mnoho vysoce vážených a uznávaných lidí. Zdá se ovšem zvláštní, že nyní slyšíme jen o jeho zločinech, když jsme před tím slyšeli jen o tom, jak velké vážnosti se těší. Zkrátka proces, se kterým jsem se tak důvěrně obeznámil je dostatečně banální a v každém jednotlivém případě se mění jen velmi málo. Negr má kokosový ořech a vy ten ořech chcete. Nu kokosový ořech je maličkost, o kokosovém ořechu není třeba mluvit. Jenže lidská duše, bratři moji, je vážná záležitost a stav negrovy duše je takový, že až strach pomyslet. Zničilo ho obžerství a jeho jedinou nadějí je prostý život. Dlužno zopakovat, že když tvrdím, že tyhle rozruchy jsou umělé, neznamená to, že jsou zcela nepodložené. Transvaal byl špatně spravován, mizernou vládu měla i Kuba, Leopold Belgický byl starý mizera a všichni se shodneme, že Dreyfus byl člověk, kterému se stala velká křivda. Ovšem všechny tyto záležitosti by se na nás nehrnuly s tak naprosto neuměřeným opakování a výstředností, s tak bezohledným přeháněním a ještě bezohlednějšími vynechávkami, pokud by za tím vším nebyl nějaký plán, spiknutí či tažení přesahující a překračující onu spravedlivou a normální nesnášenlivost, kterou bychom měli chovat vůči všemu lidskému zlu a to zejména našemu vlastnímu. Pokud a dokud neznám cíl plánu, pokud a dokud neznám morální podklad tažení nepohnu se. Nepřidám se k protestu žížal proti tyranii ptáků jen proto, abych zjistil, že jsem hračkou v kočičí tlapě.
Na tohle zazní docela upřímná odpověď: „Běžný občan tedy nemůže mít žádný názor na zahraniční politiku?“ To je rozumná námitka a jsou na ni dvě odpovědi. První zní, že moje námitka samozřejmě platí jen tehdy, když jsme osedláni, navlečeni do postoje (a docela upřímně řečeno, jsou nám ústa ucpána ne uzdou ale roubíkem pozn. aut.) a poháněni malým kroužkem publicistů, kteří mohou veřejnosti vykládat vše, co ji rozněcuje, aniž by jim pořádně řekli, proč a k čemu je rozněcují. Pokud bychom tento kruh dokázali zničit, pak bychom našemu obecnému dojmu z veřejných výroků mohli důvěřovat asi tak stejně jako důvěřujeme našemu obecnému dojmu z místních klepů. Jenže zprávy nyní pronikají jen jedním či dvěma průsmyky v horách. A dokud nemohu věřit strážím, do války se nevydám.
Druhá odpověď je následující. Existuje jeden způsob, jak můžeme ověřit upřímnost takových odhalení. Falešnou a podloudnou agitaci můžete opravdu odhalit podle jedné její známky, totiž známky náhlého, tichého a naprostého zmizení. Vyměňujeme si komplimenty a sestavujeme koaliční vládu s Búry: jsou to titíž Búrové, kvůli jejichž špinavým zvykům a hrůzné krutosti jsme kavalírsky spěchali na pomoc ženám v Gold Reed City, jsou to oni lidé, kteří porušovali dohody, zrazovali posádky a velvyslance zpráskali biči. Teď o těchto obviněních nikdo nemluví a ani by nikoho ve snu nenapadlo o nich mluvit. Vedli jsme konsultace a téměř byli v alianci s francouzským vojenským systémem, jemuž vládli ti samí francouzští důstojníci, ti vyvrhelové, kteří kvůli tomu, aby zostudili jednoho nešťastného Žida, nasypali Picquartovi do omelety rozbité sklo a do Laboriho zad vpálili kulku. Po celou dobu Entente Cordiale o těchto věcech nikdo nemluvil. To je tedy zkouška mechanické agitace. Podobně jako vše mechanické, a na rozdíl od všeho živého, se může zcela zastavit a ustrnout. Koně nenastartujete tak rychle jako motor.
To je důvod, proč jsem tak staromódní radikál, že věřím ve starou Gladstoneovu tradici proti Turkům v Evropě: totiž proto, že tyranie Turků, ačkoliv je nepochybně přeháněna a informace o ní jsou stejně překroucené jako o většině věcí, které mají lidé důvod nenávidět, takhle zprudka nekončí. Nekončí vůbec. Objevuje se zas a znova, i když zrovna není potřeba pro nějaké křižácké tažení a když se zrovna tomu či o nomu politikovi nehodí. Lze tvrdit, že ukrutnosti v Bulharsku se panu Gladstoneovi hodily. Nikdo nebude tvrdit, že ukrutnosti v Arménii přišly vhod lordu Roseberymu. A nikdo nebude prohlašovat, že nedávné násilí v Albánii se hodilo komukoliv, leda snad přátelům Abdula Hamida, což musí být malá a vybraná společnost. To je jediný test, který nyní máme: pečlivé pozorování věcí, které se opakují a které se neopakují. Musíme vystačit s historií, nynějším zprávám důvěřovat nemůžeme.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 196-199, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Problémy-sociální a jiné (Illustrated Lodnon News 25. listopadu 1911)

November 25, 191 1 Problems—Social and Others
Existuje-li nějaká slova, která bych chtěl víc než kterákoliv jiná začernit, vypálit nebo vydrápat ze všech knih a časopisů, pak by to byla slova „sociální problémy“. Naznačuje v sobě všechno z nekonečného fušování, které působí, že naše instituce současně utiskují a současně jsou nejisté. Je to dokonalý příklad, jak to nemá vypadat. Lichotí všemu nejhoršímu jak v reformistovi, tak v revolucionáři, lichotí také všemu nejhoršímu v kapitalistovi či konservativci. Lichotí vzbouřenecké zálibě v pouhém rozvracení a tyranově zálibě v pouhém odkládání.
Existují dva druhy zel, která někdo může označovat za nutná zla. První jsou ta, která ať už jsou nutná nebo ne, jsou tak působivě a nezaměnitelně zlá, že se s nimi nemůžeme smířit bez ohledu na jakékoliv opakování, jsou totiž zjevná, abmormální a nepřátelská člověku. Vzteklí psi, rakovina, krutost vůči dětem, nevinní lidé na nucených pracech, rozsápání člověka k smrti v Číně, nebo vyhladovění člověka k smrti v Hammersmith—to vše jsou věci, které nelze snést. Je nutno je za nesnesitelné označovat a to tehdy, když je třeba je unést. I tehdy, kdy jde o věčná zla, musíme je přesto napadat s nekonečnou netrpělivostí. Musíme být jako psi na vodítku, zdraví psi cukající se v obojku, aby se mohli pustit do vzteklých psů a zničit je. Na nevinného muže ve vězení bychom si neměli zvykat o nic víc, než si zvyká on. Smrt člověka hladem na ulici bychom měli vždy považovat za stejně nezvyklou jako to, když je někdo na ulici ubodán. Jsou to věci, se kterými bychom se neměli nikdy smířit, beránek může léhat spolu se lvem, ale ne zmijí. Jsou tu ale další věci, teoreticky politováníhodné, s nimiž se můžeme docela vyrovnaně smířit: klukovské vylomeniny, předsudky starců, flitrování, přesmíru bujné slavení mladých, smutek, do kterého lidé upadají při soumraku, nebo lidé, kteří zešediví, kteří zešediví, když je jim devadesát. Je sporné, zda bychom měli a dokázali kteroukoliv z těchto věcí vykořenit i kdybychom to dokázali a některé z nich bychom si mohli i ponechat jako přepych i poté, co už nebudou nezbytností. Ostatně, pokud jde o ně, není kam spěchat. Nu, prokletím stylu řečí o „sociálním problému“ je to, že vede lidi k domněnce, že o těchto prvořadých hrůzách, které vyžadují spěch, lze mluvit tak, jako by to byly záležitosti pro stejně nekonečné diskuse a fantaskní bádání, jako jsou druhotné problémy, na které není nutno spěchat: až nakonec člověk umučený k smrti (lhostejno zda hladem nebo železem) nebude voláním do zbraně nebo přímou a drsnou výzvou o nic víc, než rostoucí úzkoprsost starého věku nebo smutek prázdného odpoledne.
A pak je tu ještě třetí typ, vhodněji označovaný za problém, když člověk mluví o Euklidově problému nebo šachovém problému. Existují určitá stálá cvičení lidské mysli, která tu jsou od toho, abychom se o nich přeli, nejsou tu však od toho, aby se řešily, tedy problémy, kterými se lidská mysl čas od času zabývá a převrací je tam a zpět, jet tak aby se pocvičila jako veverka v kleci.
V lidském mozku stále duní a resonují ona neviditelná kladiva, která se marně snaží vyklepat kolečko do čtverce. Pan Blatchford a další fatalisté stále lapají po dechu a potí se na šlapacím mlýnu osudu a svobodné vůle. Božští Achilleové budou dějinami věčně běhat za světlem a prchavou želvou. Matematikové si dál lámou hlavu nad tajuplnými vlastnostmi čísla devět a za horkých dnů můžete slyšet, jak jejich hlavy všude kolem praskají jako kaštany. Stále tu pobíhají vynálezci se stroječky na perpetum mobile. Filosofové se dál handrkují o čtvrtém rozměru, aniž by měli i ten nejmenší důvod předpokládat, že něco takové existuje. Tyhle věci jsou součástí božské energie člověka, protože jsou to hry. Pohromou ovšem je, že tím, že naše nejhorší hříchy a tragedie označujeme za „problémy“, lidem matně připomínáme tyto věčné zábavy—třeba kvadraturu kruhu—a to je vede ke spokojenosti s pomalostí, pedanterií, leností a sterilitou. Reformátor si o sobě myslí, že je rychlý jako Achilleus, pokud se loudá skoro tak pomalu jako želva. Zatímco se pan Blatchford potí na svém intelektuálním šlapacím mlýnu jsou chudí, které chce bránit, odesíláni na neomezenou dobu do skutečných šlapacích mlýnů, zatímco filosofové žijí ve čtvrtém rozuměru, další tři rozměry se uzavírají do mizernějších místností a temnějších vězení kolem ostatních lidských dětí a ono také trvá mnohem déle vyrobit kulatý čtverec než podmazat nějakého politika.
Jak jsem ale už řekl, sociologie fušerského druhu škodí jak v revolučním, tak v konservativním směru. Dává sice vykořisťovateli či lichváři výmluvu proč o další den oddálit den pokání, ale také v reformátorovi víc a víc podněcuje obecnou chorobu pochyb na nespokojenosti. Ten, kdo je u moci spí klidně, protože ví, že komise svou zprávu nepodá dřív než o soudném dni a to pak doporučí ustavení další komise. Ten, kdo se bouří se na druhé straně začne bouřit vůči všemu, dokonce i proti vlastním revolučním principům. Napůl zapomene čeho se týká nekonečné šetření a má pocit, jako by skutečně věcné věci měly být také sub judice a nerozhodnuté. Poté, co začal s ušlechtilou zuřivostí, aby svým bratřím zajistil jídlo, končí v pochybnostech, zda jeho bratří jsou jeho bratří nebo zda stojí za to je živit. Čeká, až profesor Kec vydá své dlouho očekávané dílo na tohle téma a to také nebude nikdy hotové.
Pojem „problém“ má v této souvislosti samozřejmě zcela prostý a legitimní význam. Podobně jako „příroda“, „pokrok“, „evoluce“ a mnohá další slova jsou v pořádku, pokud a dokud je nepíšete s velkým písmenem. Primárním a nesmyslným pojmem se stává tehdy, když svůj roh zvedne s nadutým gestem nad p. Problém s malým p je prostě problém toho druhu jako je problém stihnout vlak nebo rozbalit balík. To bývá často velmi složité a vyžaduje to přemýšlení, nikdo o nich ale nemluví tak, jako by to byly starodávné hádanky, na které se nemusí po pár dalších století najít odpověď. Každý člověk je tak či onak vyřeší velmi rychle a pokud je velmi rychle vyřešit nedokáže, je vskutku velmi rozčilen. Skutečné spletitosti a bolest v lidských záležitostech nutno pojednávat stejně, jako uzel, který je třeba rozseknout, rozvázat nebo nechat nerozvázaný, ale každou takovou věc je třeba provést rozhodně, po rozumné úvaze. Politicky mám jisté pochopení pro to, jak Alexandr naložil s uzlem uvázaným Jeho zesnulým Veličenstvem Gordiem, jsem ale ochoten nějakému trpělivějšímu vladaři dovolit, aby jej rozvázal. Ale dovolit mu chci jen to, aby ho začal rozvazovat, ne aby se na něj koukal a nechal si přitom říkat expert.
Pokud máme v Poplaru deset nemluvňat umírajících hlady a na paddigtonském nádraží deset lahví mléka, pak tu může být skutečný „problém“, jak je dostat k sobě. Bude lepší dovézt lahve k nemluvňatům nebo nemluvňata k lahvím? Je skutečně pravda, že je nutno tam dovézt po jednom a na trakači? Nezkazí se mléko tím drncáním? Nebude dětičkám z toho drncání zle? To lze docela správně označit za problémy, ale jen tak na pár hodin. Jakmile o něm začněme mluvit, ne jako o problémech, ale jako o hádankách (tedy trvalých, intelektuálních zálibách) stanou se dvě velmi šokující věci, které v moderní Anglii již přihodily. Na Paddingtonu začne mlékař kvůli šetření mléko pro děti ředit, ba začne mléko pro děti za lepší cenu. V Poplaru otec dětí čeká tak dlouho, až se začne divit—nejprve k čemu je mléko dobré a nakonec, k čemu jsou dobré děti?

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 192-196, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Muž a jeho poselství (Illustrated London News 18. listopadu 1911)

November 18, 1911
A Man and His Message
Vidím dnes ráno ve svých novinách sloupek s titulkem „Bergson: muž a jeho poselství.“ Nu, řeknete, není důvodu se rozčilovat, není třeba klít a nadávat. Výtečné sloupky psané výtečnými lidmi, kteří mluví právě takhle všichni známe—alespoň z novin, v každém případě. Nebylo by těžké sepsat gramatiku a slovník jejich typických výrazů. Jednotlivé části rozděleného křesťanství označují jako „církve“, důmyslně napsané články za „řeči“: někdy dokonce hochům říkají „kluci“. Jisté vlastnosti chmele, hroznů a lidské chuti jsou podle nich „problém pití“, jako kdyby byla s pitím nějaká potíž, nebo jako kdyby byl člověk nějakou nešťastnou náhodou stvořený bez úst. Když mluví o „volání“, nemyslí tím, že by chtěli jít někomu zatelefonovat, na tohle si dávejte pozor, abyste jim dobře rozuměli. Vždy odsuzují aroganci „militarismu“ a „klerikalismu“ v téhle naší ubohé zemi, která nemá ani armádu ani náboženství. Když nastane menší pomlka v konversaci, zvolají „Ach, při Cromwellově hodině!“, třebaže Cromwell by do jedné hodiny vložil více militarismu z litého železa, než by lord Roberts vložil do sta let. Věří v čiré potěšení a pravý patriotismus, věří také v podporu a propagaci věci Míru. Navzdory tomu všemu jsou to ale v naprosté většině případů laskaví, bystří a upřímní křesťanští lidé a celá kypící spousta z nich jsou mí osobní přátelé. Zapomněl jsem zmínit, že když se jim nelíbí obchodování s něčím, říkají tomu „kšefty“.
Na téhle zmínce o „muži“ a jeho „poselství“ bylo ale cosi zvláštního, co omlouvalo můj okamžitý hněv. Nyní jsem již klidný a pokusím se vše vysvětlit. Moje rozčilení nemá nic společného s jakýmkoliv znevažováním chvály, jíž se dostalo panu Bergsonovi.
Tvrzení onoho filosofa zde neuvádím v pochybnost ze tří výtečných důvodů: za prvé proto, že o něm nic nevím, za druhé proto, že k němu z toho důvodu chovám nejhlubší úctu a za třetí proto, že článek útočící nebo obhajující moderního metafysika by byl tak ďábelsky nudný, že byste při jeho čtení neusnuli jen tehdy, pokud bych já usnul při jeho psaní a tak jej vůbec nenapsal. (Tahle věta je poněkud dlouhá a velmi komplikovaná, no ale pomyslete na to, co občas píše Ruskin! Jejím účelem je toliko vysvětlit, že to, co chci říct, nemá vůbec nic společného s Bergsonem. O Bergsonovi neříkám ani slabiku. Mluvím jen o „Muži a jeho poselství“).
Slovo „poselství“ v tom smyslu, ve kterém se zde užívá, je dokonalým příkladem toho, co bych označil za mrtvá slova. Věta je jako dlouhá řada lany vzájemně svázaných horolezců, kteří se pokouší zdolat vrchol a tam si při pohledu na rozhled z něj odpočinout. S tím, jak se blíží k vrcholu (ač to může znít neuvěřitelně) záleží vše na tom, kolik z nich je horolezců a kolik mrtvol. Podobně je tomu ve větě, mrtvá slova stahují živá dolů. Nebo řečeno trochu jinak, ty nahodilé části věty, které cosi znamenají, musí za sebou vláčet mrtvou váhu té větší části věty, která nemá žádný význam ani smysl. Nejdůležitější v této věci je všímat si naprosté falše moderního výmyslu, že vše, co je nové je jakousi obnovou či renesancí. Většina mlhy a špíny naší nynější politiky a etiky pochází z jednoho jediného omylu. Pochází z dojmu, že vše co je nové, je také mladé. Mladé je to, co má život před sebou—jako když básník mluví o Bakchovi vždy mladém. Novým se rozumí jen to, co za sebou nemá žádnou ověřitelnou zkušenost—jako když první geografové Ameriky mluvili o „Novém světě“. Novináři (jsem jeden z nich) budou psát o „nové pyramidě“ nebo o „nové mumii“ nebo „nové fosilii“ a bude to znamenat, že se pyramida, mumie či fosilie se právě jen vrátily do světa vědění. Jenže dokonce ani novinář a dokonce ani já sám, ten největší lajdák a nejméně hajitelná osoba mezi novináři, by nikdy nemluvil o „mladé mumii“, nebo „mladé fosilii“. A přece bychom měli mluvit o mladém dubnovém vzduchu či mladistvém nadšením patriotů, protože to jsou věci, které mají právě tak dlouhý život za sebou jako před sebou. Amerika je Nový svět jen v tom smyslu, ve kterém mluvíme o Nové fosilii. Amerika je zrovna tak stará jako Evropa. Stejně tak jsou to často stará slova, která jsou mladá: mladá, ale ne nová. A často jsou to nová slova, která jsou mrtvá. Slovo „the“, anglický člen určitý, je docela živé. To samé platí o slovu „a“, členu neurčitém. Každý ví, co znamenají, a vybírá si je pečlivě s ohledem na jejich význam. Nikdo si kupříkladu nemyslí, že „vzal si nějaký koláč“ a „za tohle dostal koláč“ znamená jedno a to samé (hra s anglický „he took a cake“ a „he took the cake“ v druhém případě jde o idiom označující, často spíše ironicky něco nevídaného pozn. překl. ). Jsou ovšem slova, často poměrně nedávno osvojená, která se používají bez toho, aby to mělo i jen náznak smyslu. Možná nejlepší příklad je ten, který jsem už citoval, totiž zvyk nazývat přesvědčení či zápal nějakého významného autora jeho „poselstvím“.
Je zřejmé, že při správnému užívání slov, spočívá celý smysl řeči o člověku a jeho poselství v tom, že poselství musí být čímsi zcela odděleným od člověka. Naši předkové, staří angličtí protestanti, pojem „poselství“ užívali, aby vyjádřili své žhnoucí přesvědčení, že skrze lidské bytosti přijali od Boha přímé potvrzení a učení. Nemluvili o člověkově poselství, aby udělali člověka důležitým, ale naopak, aby ho učili nevýznamným. Obraz pouhého běžícího otroka, nebo služebníka nesoucího dopis užívali k tomu, aby zdůraznili, že pravda je opravdu přítomná a že záleží jen na tom, zda jsme ji slyšeli. Proroka drželi v patřičných mezích tím, že jej vytrvale srovnávali s pošťákem. Osobně dávám přednost kněžím před proroky, a před oběma dávám přednost světcům. Dávám přednost křesťanské představě pravdy propracovávající se celkem lidské duše před více hebrejskou představou pravdy procházející jeho žilami jako telefonními dráty. Není ale ani pochyb ani sporu o tom, že právě představu telefonu museli mít lidé na mysli, když mluvili o tom, že tvrzení nějakého proroka jsou jeho poselstvím. Prorok přicházel v uniformě proroka, tak jako poslíček (který si za chvíli přijde pro tenhle článek) přijde v uniformě poslíčka. I když je osobně mnohem přívětivější povahy než mnozí proroci, nebýt uniformy. nedostane se mu takové důvěry. Nemá právo tenhle článek vylepšovat, jakkoliv by ho vylepšit mohl. A jediný slovní význam slova „poselství“ byl v tom, že prorok neměl právo vylepšovat proroctví. To si uvědomte, a pak se obraťte k použití toho slova včera ráno. Člověk, který ho použil, nepomyslel ani na okamžik na prostý význam slova. Použil je ve vztahu k sugestivnímu a poněkud skeptickému modernímu transcendentalistovi, který má velmi zajímavou theorii, o které by on sám jako první přiznal (ba se tím, dokonce, nikoliv nespravedlivě, chlubil) že ji má zcela ze své vlastní hlavy. Řekl by, že hledá Boha, a lze docela dobře tvrdit, že ten, kdo hledá Boha je cosi lepšího, než pouhý sluha poslaný poklusem se zprávou. Jenže právě to se rozumí slovem „poselství“, je to jediný význam, ve kterém je lze použít a byl to také jediná důvod, proč se tak praktické, ba profánní slovo kdy používalo. Podívejte se na ně, jak bylo včera použito na šátravého, nezodpovědného mystika a díváte se přes hřbitov mrtvých slov.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 189-192, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Smysl loyality (Illustrated London News 11. listopadu 1911)

November 11, 1911 The Meaning of Loyalty
Slova jsou dnes divoká i krotká, vlastně jsou divoká, protože jsou krotká. Právě proto, že je jejich význam dnes tak bezbarvý a krotký, používají se tak výstředně a někdy až směšně. Letmý pohled na titulky kterýchkoliv novin ukáže slova, jejichž smysl se ztratil, použité na věci, na něž jsou přímo obzvláště nepoužitelné. Když si některá z obyčejných profesionálních sboristek pro peníze vezme postaršího patrona lehčího dramatu, vždycky to dostane titulek „Romantický sňatek“. Oko mi padá na jiný příklad v novinách, které mám zrovna před sebou. Pan Lloyd George předložil pojišťovací schéma, což může být velmi dobré nebo velmi špatné pro cokoliv, co tu o něm chci zde říct. Ovšem jedny noviny, které plán podporují, vyšly s obrovským titulkem „Demolice“ a pod ním stálo „Konkurenční „plán“ k návrhu zákona“. Očividně to mělo vyznít tak, že kdokoliv kritizuje veřejný návrh, je jako člověk, který boří veřejnou stavbu: že cítit pochybnost o zákonu, který ještě ani neexistuje, je to samé je to samé jako urážet nějaké instituce, které existují pět set let. Přijdete s návrhem postavit na zahradě u mě za domem obrovskou věž a pokud i jen na okamžik zaotálím se souhlasem, budu obviněn, že jsem ji spálil. Pro kritiku a slyšení všech stran existují zvažující senáty, pokud ale dva nebo tři lidé mají „alternativní plán“ mluví se o nich jako by to byli tajuplní chuligáni, kteří jen tak pro legraci pobořili katedrálu svatého Pavla.
Další příklad lze najít ve volném a popletením užívání slova „loyalita“—loyalita k politickým vůdcům, loylita k průmyslovým zaměstnavatelům, loyální Irové, loyální Bůrové, loyální Indové a tak dál. Pomatené myšlenky nelze napravit jinak, než návratem k morálním samozřejmostem. Loyalitu lze asi nejlépe definovat nějak takhle: je to cit vůči věcem, vůči nimž jsme vázáni povinností, která je v jistém slova smyslu nekonečná—tedy nelze ji vypočítat pro směnu, a lze ji vyjádřit jako obecné a konečné věnování citů. Člověk je proto vázán loyalitou ke své matce, i kdyby pila nebo se věnovala stranické politice, protože s darem, který je mystický a absolutní, darem samotného života a to života darovaného s rizikem smrti, nelze poměřovat nic menšího, než pomoc zvládnout jakékoliv její problémy. Pokud se něčí matka opije a vyleze na pouliční lucernu, nesmí člověk odnést žebřík a nechat ji tam. Pokud má výstřední zalíbení vstupovat do jeho domu komínem nebo střešním oknem, nesmí ji kvůli tomu nikdo vyhánět na ulici, aby tam zemřela hlady. Stejně tak je člověk povinen loaylitou své zemi, protože nemůže, ani jen ve své představivosti, stanovit meze tomu, zač je zavázán sdílené kultuře a řádu, které chránily jeho kolébku a formovaly jeho mysl. Ať už pokuřuji na louce nebo operuji v nemocnici, ať už zakládám náboženství nebo civím na jitřní obláček, nemohu vědět, nakolik jsem za to vše zavázán tomu, že jsem Angličanem, tomu, že ve své duši mám jisté dobře střežené tradice a tomu, že se do mého těla hluboko vsákly jisté zvyky. I když proto bude Anglie opilá a nespořádáná (jako byla v noci, kdy přišla zpráva o prolomení obklíčení v Mafekingu) nebo opilá a nezpůsobilá (jako nyní), přece jen bude nejzazší skutek opuštění toho, co vnímám, že je v jejím zájmu a podpora zájmů jakéhokoliv jiného národa pořád skutkem Modreda, Galeona a Jidáše Iškariotského.
Právě tak je člověk vázán také loyalitou k jakékoliv církvi či náboženství pokud a dokud věří, že jsou božské, protože není rozmíšek a pří, které by bylo lze poměřovat s tak ohromnou povinností jako je povinnost slyšet pravdu o věcech. Všechny tyto autority koření v rozumu nebo v povaze věcí. To neznamená, že člověk nesmí svou matku šplhající po pouliční lucerně peskovat, nebo že nesmí o makefingské noci svou zemi odsuzovat (prolomení obklíčení Makefingu bylo bouřlivě oslavovaným úspěchem v búrských válkách na počátku dvacátého století. Chesterton byl důrazným odpůrcem této války pozn. překl.) ani to neznamená, že by člověk nesměl pochybovat, přít se a klást otázky v jakémkoliv náboženském společenství, do kterého patří. Znamená to však, že člověk musí jakékoliv úplné odřeknutí se kterékoliv z těchto tří věcí považovat za naprostou zradu. To je pravý smysl slova loyalita a jakákoliv jeho druhotná použití jsou, pokud jsou legitimní, jen odvozená. Loyalita poddaných vůči králi či vojáků nebo námořníků vůči kapitánovi tedy odvisí od patriotické ideje a podobně poslušnost mnichů či kajícníků odvisí od konečné pravdy náboženství. Konečně, sluší se dodat, že za starých časů anarchie počátků feudalismu a mnohem řidčeji v moderní anarchii, vznikaly mezi pány a sluhy vztahy, které měly tuto konečnou a spletitou kvalitu a závazky na obou stranách tak byly poctivě vnímány jako nekonečné. Nikdo, vyjma šílence, nebude předpokládat, že by takové vztahy pociťoval často a neznám slovo pro člověka, který očekává, že je bude mít ke čtyřem tisícům dělníků na železnici. Tohle tedy je loyalita: milovat něco tak, jak člověk miluje svou matku, s nekonečnou vděčností za nekonečný dar.
Ovšem pan Lloyd George není moje matka. Tolik ze své rodinné historie či svého soukromého rodokmenu mohu bez zaváhání potvrdit. Žádnému politickému programu jsem nikdy nepřipsal takovou abstraktní božskou autoritu, jakou věřící připisuje zjevení. Architektura a zařízení Národního literárního klubu, při vší své příjemnosti, se nikdy nenořily od dětství do mého těla i duše jako anglické počasí nebo anglický jazyk, jako londýnská mlha nebo vánoční oheň. Pokud se usadím na louce a začnu pokuřovat, jsem si docela jist, že moje emoce nejsou se zařízením Národního literárního klubu nijak spojeny. Budu-li se ráno dívat na barevný obláček na obloze ani nepřímo z toho neplyne, že by mi hlavou bleskla nějaká myšlenka na ministra financí. Vůči všem těmto praktickým politickým věcem jsem v poměru praktické politické kritiky, nikoli ve vztahu loyality. Existují opravdu všechny možné kouty a neznámá zákoutí Anglie, kam můžete uniknout před Westminsterem. Neexistuje ale žádný kout ani zákoutí Anglie, kam byste se mohli utéct před Anglií. Nejtajnější a nejtišší místa jsou často ta nejnárodnější. Borový les je hotový blázinec jednotvárnosti, každý strom v něm vypadá stejně a stejně vypadají také všechny borové lesy po celé západní Evropě. Přesto jsem občas stával uprostřed nějaké anglické borové výsadby a zdávalo se mi, i když to mohl být jen bláhový nápad, že bych ji měl rozeznat jako anglickou a odlišnou od borových lesů, které jsem viděl v Německu nebo Francii. Loyalita náleží jen těmto všudypřítomným věcem, věcem, které se člověka zmocňují miliony kořenů, protože loyalita v posledním intelektuálním ohledu náleží jen oné vyšší věci, která nás všechny stvořila a je nad námi všemi.
Dalším poučením je, že by si člověk měl dávat pozor (v celém našem divokém a neurčitě patriotickém žurnalismu) aby odlišoval mezi slovy rebel a zrádce. Obě se, stejně chaoticky, používají na Angličany, Skoty, Iry a Indy. Rebel je praktické označení, podobně jako policista: zrovna tak, jako může existovat král de facto, může existovat de facto rebel. Zrada je ale pojem morální a žádná inteligentní osoba jej nemůže používat pro nikoho jiného, než pro ty, kdo opustili něco, k čemu se hlásili nebo měli hlásit a zavázali nebo měli zavázat slibem věčného přilnutí. Fenian (radikální stoupenec irské nezávislosti pozn. překl.) je zrovna tak zcela jistě rebel, jako zcela jistě není zrádcem. Je to rozdíl, který se hodí držet v paměti, budeme-li kdy (což není vůbec nemožné) sami přemoženi a ovládnuti.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 185-188, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988

Turci a evropská morálka (Illustrated London News 4. listopadu 1911)

November 4, 1911 The Turks and European Morality
Existují jistí lidé, kteří vždy používají vzdálené věci, jimž nerozumíme, aby vnesli zmatky do věcí blízkých, kterým rozumíme. Tyto přímočaré zlé činy, které ve zdravých společnostech vyvolají ránu do tváře, vyvolávají u nás často nějaké složité omluvy založené na nějaké odlehlé a fantastické paralele. Mám-li námitky proti nějakým starým supovitým lichvářům, kteří ztloustli na lopotě a strachu chudých, vždycky se najde nějaký akademický socialista, který bude vysvětlovat, že s tím nelze nic udělat do té doby, dokud nezrušíme samotný úrok a že tedy nějaká stará dáma, která má pár liber v železniční společnosti je přesně stejný druh osoby jako lichvář. Pokud vyjádřím politování nad tím, že jistý hrad, z něhož členové jedné a téže trvající rodiny odcházeli do Aškalonu, na Flodden a k Naseby, má koupit majitel poněkud pochybného krámu se smaženými rybami, pokaždé se objeví nějaký historický badatel, který řekne, že ona stará rodina byla taky kdysi zbohatlická a také před osmi sty lety nahradila nějakou jinou rodinu. Pokud prohlásím, že nějaký národ nemá vůči jinému národu používat bez důvodu síly, vždycky se najde nějaký starý evolucionářský osel, který řekne, že „pokud by na to přišlo“ (jak on velmi rád říká), pak jsou tu jisté pochybnosti o legálnosti postupu Hengista a Horsy a že o Skotsko by se mohli se Skoty soudit Piktové. Všechny tyhle odlehlé paralely jsou pomýlené z jednoho zcela prostého důvodu. Vidíme, jak konkrétně ubližuje lichvář, u staré dámy takovou konkrétní způsobenou škodu nevidíme, i kdyby snad existovala. Vím, že změna, která vyhání skutečného venkovského šlechtice a nahrazuje ho falešným je změnou k horšímu, zda byla změnou k horšímu ta, která autentického zemana na hrad dosadila, nevíme. Pokud nám někdo krade před očima, víme to. Zda Hengist někdy skutečně kradl nevíme, protože nevíme, zda vůbec existoval.
Možná nejsilnějším příkladem toho všeho je naše současná diskuse o Turcích. Nemám na mysli Mladé Turky, ti by byli námětem mnohem veselejšího a lehčím tónem psaného článku, než je tenhle. Mám na mysli staré Turky. Mám na mysli jediné Turky, které kdokoliv s nějakým smyslem pro historii bere vážně: skutečné Turky, kteří mají jediné dvě věci, které v tomto světě stojí za to mít, totiž víru a bojovného ducha. Nu a právě tak, jako jsou ti jistí lidé, kteří by na rodinný večírek pozvali opici a zrovna tak, jako někteří budou plenit proto, že i Hengist plenil, tak jsou i tací, kteří tvrdí, že Turkové mají stejné právo být v Tripolisu, jako Angličané v Anglii. Je to celé zcela prosté. V Essexu a Suffolku mohly být nějaké plenivé nájezdy, ale při pohledu na ně by člověka nic takového nenapadlo. Těžko si představit méně slibné místo pro masakr. Jenže Albánie je od Essexu podivně odlišná.
Pravda je taková, že přinejmenším od té doby, co se římská říše stala křesťanskou, pokud už ne mnohem dříve, byla pro Evropany myšlenka, že pouhý úspěch zakládá pravou autoritu, nepředstavitelná. Ať už tomu budeme říkat, idealismus či pokrytectví, křesťanské výboje považovaly vždy za nezbytné hlásit se k nějakému důvodu obecné morálky. Platilo to od nejdrsnějších fází temného věku po nejsubtilnější fáze naší doby. Alfréd sjedná smlouvu (nebo jak tomu Anglosasové říkali, pakt) s Dány a nemůže je zahnat dál, dokud oni sami smlouvu neporuší. Vilém Dobyvatel si sám Dobyvatel neříká: nazývá se Vilémem Dědicem—své nároky totiž zakládá na Edwardově slibu a Haroldově přísaze. Edward I. nemíří do Skotska, aby je jak říká nemorální moderní fráze „civilizoval“. Nejde do Skotska, aby si je přisvojil: prohlašuje, že jeho již je a svůj nárok na hodnost lenního pána dokládá argumenty, které jsou téměř tak spletité, pedantické a falešné jako argumenty dnešního prvotřídního advokáta. Edward III. si nedělá na Francii nárok ve jménu Kresčaku: svůj nárok vznáší ve jménu vysoce moderní představy politického práva ženy vládnout. Jidřich V. svůj nárok na Francii neopírá o Agincourt: nárok vznáší ve jménu Edwarda III. Cromwell je sice nanejvýš nepopupulární vojenský despota, ale hlásá, že vládne z vůle lidu: whigovští aristokraté, kteří vyhnali Stuartovce a válčili s Francouzi hlásali, že měli „podporu lidu“; Napoleon I. nevládl na základě triumfu, ale referenda; Napoleon III. se nehlásí se státnímu převratu, ale k následným volbám; Prusové Alsasko a Lotrinsko nepožadují proto, že by mohli cokoliv požadovat, ale kvůli jejich germánskému původu a přirozenému právu na Rýn; Itálie si nečiní nárok na Tripolis prostě proto, že ho chce, ale s ohledem na jeho evropský původ a přirozené právo na Středomoří.
Nu, mnohé z těchto předkládaných či předstíraných důvodů mohly být pokrytecké a všechny mohly být pomýlené, vydávají však svědectví o pevně dané evropské morálce, kterou nikdy nemohli ignorovat ani ti největší dobyvatelé. V případě mohamedánské civilisace ale žádná taková etika kolem hranic či jen pouhých titulů neexistovala. Dobrý muslimský král byl takový, který byl přísný v náboženství, udatný v bitvě, spravedlivý v rozsuzování svého lidu, který ale v mezinárodních vztazích neměl nejmenší výčitky, pokud přesunul sousedův hraniční milník. Právě to dodává jistou falešnost tónu Mladých Turků, když mluví řečí francouzského racionalismu o spravedlnosti a pravdě. Kdyby Turkům na těchto věcech za mák záleželo, nikdy by nebyli v Tripolisu, ba ani v Turecku ještě ne. Někdo by mohl říct, že totéž platí pro mnohé evropské mocnosti, které okupují provincie některé starší rasy. Jenže právě zde docházíme k důležitému rozdílu. Bez ohledu na to, zda Angličané jsou v Anglii domorodci, chovají se tak jako by byli. Bez ohledu na to zda jsou Toskánci či Lombarďané Italové nebo Gótové, v Itálii se usadili a Itálii slouží, chovají se jako starodávný národ. Ať už putování Galů ve Francii začalo nebo ne, ve Francii skončilo a Galové jsou doma. Jenže turecká vláda nemá v plenivém nájezdu jen svůj původ: ona plenivým nájezdem je. Je jím svou zuřivosti, vojenskou mašinerií, přísným rozlišováním mezi přáteli a nepřáteli, svým odmítáním tolerovat nebo mísit. Století za stoletím, oblast za oblastí tato starodávná a neobyčejná říše propuká znovu a znovu a chová se přitom tak, jak dovede jen ten nejdivočejší voják při náhlém plenění města.
Není tak docela bláhové předpokládat, že tento duch odtažité a prázdné nadvlády má náboženský původ. Pojí se také s muslimským děsem z modloslužby, s bezvýraznou strohostí jejich umění a celou onou poněkud nelidskou prostotou, která jim brání mít místní obrazy a zvláštní svatyně. Lidské krajiny je nefascinují a nezmocňují se jich, nepodléhají kouzlu krajin, které si podrobí. Jejich mech na nich neroste, nepodmaní si je jejich břečťan nebo psí víno. V jejich triumfech se nikdy neobjevuje onen romantický obrat a msta o nichž římský básník mluví v případě Hellady. Pod nimi porobené Řecko nikdy nevedlo svého dobyvatele do zajetí. Pokud jde o odvahu, morální sílu a stoicismus, mohou se Turkové s Římany srovnávat. Ale Řím leží na Řecku jako houba: Turecko leží na Řecku jako kámen. Turky nikdy ani nenapadlo ani přesvědčit lidi ani zachovat památky. Pro pána, který se nedokáže poučit od svého otroka, není naděje.
Je vždy sporné, zda se národ, který má zemi potřebuje snižovat k tomu, aby měl říši. Jsem jeden z těch, kdo se vždy pokoušeli Anglii přesvědčit, aby se nesnižovala k této provinční—ba spíš předměstské ideji imperiální expanze. Tak či tak ale musí být zřejmé, že národ, který má říši, aniž by kdy měl zemi, představuje velké nebezpečí. Turecká říše je dokonalou ukázkou imperialismu a právě proto se rozsype na kusy. Je to jako by člověk viděl zdálky cosi, co vypadá jako les, když však přijde blíž, zjistí, že jsou to jen hejna a hejna dravých ptáků, smělých a bdělých a spořádaných a tichých, která ale visí na nebi, aniž by se kdy dotkla půdy země.

Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 181-185, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988