Kapitola VI. Omyl Anglie

Chapter VI. The Mistake of England

Potkal jsem v Irsku jednoho unionistu, když nechci říct stoupence donucení, se kterým jsem si docela dlouze popovídal. Byl to vcelku příjemný a autentický irský gentleman, který pevně stál na straně systému britské vlády v Irsku. Tenhle gentleman byl postřelen britskými oddíly při jejich snaze potlačit velikonoční povstání. Celá záležitost se jen těsně minula tragedií, ale jelikož se minula, nemohu se ubránit dojmu, že je lehce komická. Se vší horlivostí mě ujišťoval, že rebelové byli vinni těmi nejvypočítanějšími krutostmi a že své krvavé činy museli spáchat nanejvýš chladnokrevně. Jelikož je ale on sám hmatatelným a (rád to říkám) živým příkladem toho, že palba dokonce i na jeho straně musela být poněkud divoká, jsem nakloněn možnosti pochybovat i o méně důsledně vzdělaných střelcích. Když likvidují lidi takhle nahodile ukázněné oddíly, zdálo by se nerozumné popírat, že i sami vzbouřenci byli poněkud rozbouření. Těžko si mohu myslet, že by to byl, nebo o sobě dokonce tvrdil, že je, člověk se soudcovskou nestranností, a je mu jen ke cti, že byl v principu, že byl mnohem víc rozhněvaný na jedny strůjce nepokojů, kteří ho nestřelili, než na druhé, kteří ho střelili. Dovoluji si ho zde ale uvést ne ani tak jako jednotlivce, ale jako alegorii. Zdá se mi totiž, že tenhle incident ostře, jasně a poněkud pitoreskně ukazuje, co se přesně britské vojenské správě povedlo v Irsku dosáhnout. Podařilo se jí napůl pobít své přátele a všem svým nepřátelům poskytnou inteligentní, byť poněkud nelidskou zábavu. Polykač ohně držel svou palnou zbraň v t tak pokrouceném a nepřirozeném postoji, že to udivenému přihlížejícímu dávalo dojem sebevraždy.
Aby bylo jasno, mluvím zde ne o tyranii bránící irským tužbám, ale výlučně o naší vlastní pitomosti mařící naše vlastní tužby. Udávanou přítomnost či nepřítomnost praktického útisku v Irsku proberu jinde, zde jen pokračuji v tom, co jsem načal v minulé kapitole o svých zkušenostech z náborové kampaně. Jde mi nyní, jako mi šlo tehdy, o prostý úkol získa v Irsku co nejvíce odvedenců k vojsku. Myslím, že to byl sir Francis Vane, jeden z mála veřejných činitelů, který byl v téhle věci k něčemu (ani nemusím říkat, že by propuštěn, jelikož se ukázalo, že měl pravdu), kdo řekl, že už jen pohledn na některé vybrané belgické kněze a jeptišky by vyvolal něco jako křížovou výpravu. Celá věc podle všeho zůstala na stárnoucích anglických pozemkových vlastnících. A zaznamenávat jejich dobrodružství by bylo kruté. Stačí, když povím, že jsem zjistil, že tihle chudáci gentlemani po celém Irsku vylepovali plakáty, na kterém byl jen Union Jack a výzva „Copak tohle není vaše vlajka? Pojďte se za ni bít!“ Malinko to připomíná, co jsme se všichni v latinské gramatice učili o otázce, která předvídá odpověď ne. Mám za to, že tihle pozoruhodní rekrutovací seržanti si neuvědomovali, jak podivnou věcí je ne jen irské, ale mezinárodní mínění. Po velké části zeměkoule to znělo, jako kdyby Turkové polepili Arménii islámskými půlměsíci a ptali se všech křesťanů, kteří ještě nebyli zmasakrovaní, zda tuhle vlajku přímo nemilují. Opravdu si nemyslím, že by byli Turci tak pitomí, aby to vážně udělali. Lze samozřejmě tvrdit, že takový dojem či spojování je jen pomluva nebo pobuřování, že není žádný důvod chovat se k tak zrádným emocím s jakoukoliv jemností, že všichni muži musí konat svou povinnost vůči vlajce bez ohledu na to, co je napsané na plakátu, že je zkrátka Irovou povinností být vlasteneckým Angličanem, nebo čímkoliv, co se od něj očekává. Tento názor, jakkoliv je logický a jasný, lze použít logicky a jasně použít jen jako argument pro povinnou vojenskou službu. Je prostě hloupost použít jej k jakékoliv výzvě k dobrovolníkům kdekoliv, ať v Irsku nebo v Anglii. Celý účel náborového, či jakéhokoliv jiného plakátu je, aby byl přitažlivý, vybírají se takové barvy nebo slova, aby byly barvité a ostře přitažlivé. Pokud je pro vás ponižující dát atraktivní nabídku, tak ji nedávejte, ale nedávejte ji záměrně a záměrně odpudivě. Je-li nějaký lék tak smrtelně nutný a tak smrtelně hnusný, že ho každému musí vnutit policajt, tak zavolejte policajta. Ale nevolejte reklamního agenta, aby ji lidem strkal jako patentní medicínu výlučně cestou „publicity“ a „doporučení“ a neomezujte ho pak přísně na to, aby veřejnosti řekl jak hnusný ten lék je.
Jenže britský omyl v Irsku byl cosi mnohem hlubšího a ničivějšího. Lze to shrnout jednou větou, že bez ohledu na to, zda jsem tak zlí, jak se o nás říká nebo ne, sami se líčíme v ještě temnějších barvách. I když jsme byli špatní, dokázali jsme vypadat ještě horší, než ve skutečnosti jsme. V děsivém nevědomí jsme opakovali historii skrze naprostou neznalost historie. Byli jsme takoví hlupáci, že jsme se strojili do role záporného hrdiny z velmi staré tragedie a také tu roli sehrávali. Téměř nedbale a bezstarostně jsme se odívali ohněm a mečem a i kdyby to byl jen doslova jevištní oheň a dřevěný meč i pouhé umělecké chyby by to byly zrovna tak špatné. Narazil jsme kupříkladu velmi brzy na stopy jakési hádky kolem nějakého hloupého zákazu namířeného proti dětem, které ve školách nosily zelené rosety. Každý kdo by měl jen stopu historické představivosti by se v tomto konkrétním sporu o tuto konkrétní barvu sporu vyhnul. Je to dotýkání se talismanu, je to hraní na notu dalšího vztahu, v němž jsme se pletli, až jsme tím mátli nový vztah, ve kterém jsme měli pravdu. Kdokoliv má zdravý rozum dokáže vidět téměř magické síly těchto materiálních shod okolností v téměř jakémkoliv jiném případě. Pokud považovaly anglické armády ve Francii v roce 1914 za oprávněné popravit z jakéhosi důvodu nějakou Francouzku, bylo by od nich možní jaksi neuvážené (byť jakkoliv logické), kdyby ji zabili přivázanou ke kůlu na rouenském tržišti. Pokud by pařížský lid povstal v nejoprávněnější vzpouře proti nejzkaženějšímu spiknutí nějakých skupin bohatých francouzských protestantů, velmi důrazně bych jim radil, aby nestanovili datum na předvečer svátku sv. Bartoloměje, nebo aby se nepustili do práce s bílými šátky uvázanými kolem paží. Mnozí z nás doufají, že se dočkají obnovení židovské občiny v Palestině a snadno si dokážeme představit nějaký spor v němž by byla jerusalémská vláda nucena potrestat nějakého řeckého nebo latinského poutníka či mnicha. Židé by v tom sporu dokonce mohli být v právu a křesťan ne. Mohli bychom ale Židům napovědět, že by nebylo rozumné, kdyby ho nakonec korunovali trním a zabili na kopci těsně vedle Jerusaléma. Nu a nyní už musíme vědět, nebo nám to musí čím dřív dojít, že celá mysl Evropy, již jsme pomohli zachránit a v níž máme proto částečné právo kontroly, považuje anglo-irský příběh za jeden z těch černobílých příběhů z historických knížek. Tragedii Irska vidí stejně jednoduše a jasně jako tragedii Krista nebo Jany z Arku. Ve prospěch donucování by se toho dalo říct víc, než by kontinentální kultura pochopila. Stejně tak se dalo říct mnohem více než se obyčejně připouští ve prospěch patriotické demokracie, jež odsoudila Sókrata, a velmi mnoho by se dalo povědět pro imperiální aristokracii, která měla zničit Washingtona. Tyhle spory, ale nevezmou Sókratovi místo mezi pohanskými světci, ani Washingtonovi jeho mezi republikánskými héroi. Po jisté zkoušce časem se lidem, kteří se jistým nezaměnitelným způsobem postavili na stranu svobody a světla proti soudobé svévoli a pohodlné síle a brutalitě, dostane zásadní spravedlnosti. V tomto intelektuálním smyslu, před tímto jediným kompetentním tribunálem, se už Irsku spravedlnosti dostalo. A za bílého denního světla tohoto po celém světě známého faktu se my, nebo naši představitelé, musíme pustit do sportu zrovna s dětmi a zrovna o zelenou barvu, jako by nebylo na světě dost jiných lidí a věcí, o které a s kterými se hádat. Je to přesná ukázka toho, jak vypadá ten omyl, který mám na mysli. Je o to brutálnější, že není přísně vzato krutý, i když vzpomínky na krutost ihned oživuje. Abstraktně nebo v méně tragické atmosféře, kde by symboly nebyly talismany by na tom nemuselo být nic špatného. Ředitel školy v blahobytném a osvíceném městě Eatansvillu by se dalo prominout, pokud by protestoval proti tomu, aby školní dítka ve třídách hrdě nosila barvy Buff and Blue na podporu pánů Simpkina a Slumkeye. Ovšem kdo, vyjma čirého šílence, by neviděl, že pronést takové slovo nebo udělat takové znamení v Irsku je totéž, jako dát znamení pro pohřební nářky a oplakávání ztracené spravedlnosti, jež se zdvihá v břemeni nejušlechtilejších národních písní, že ukázat na cáry oné vlajky značí přivolat všechny odpovědnosti oné hrůzovlády, kdy jsem, celkem doslova, věšeli muže a ženy za to, že se oblékali do zelené? Tyhle děti jsme doslova nevěšeli. Pokud jde o čirou užitečnost, měli bychom víc rozumu, kdybychom to udělali.
Týž fakt ale nabyl ještě fantastičtější podoby. Nejen že se strojíme jako naši předkové, ale my se dokonce šňoříme jako naši nepřátelé. Nemusím snad ani mluvit o svém přesvědčení, že pacifistický trik se společným nahromaděním pochybení jedné strany na ohavností druhé strany byla mělká pedanterie vzešlá z čiré neznalosti dějin Evropy a barbarů. Byla docela pomýlená, ale Angličané v Irsku dlouho a namáhavě usilovali o to, aby dokázali, že je správná. Nespokojili se s tím, že by si od Hesenských vypůjčili staré unifromy z roku 1798, ale půjčili si ty nejnovější a nejelegantnější pruské uniformy z roku 1914. Podělím se jen o jeden z mnoha příběhů, které jsem slyšel vyprávět, abych ukázal, co mám na mysli. V místě zvaném Cullen v hrabství Cork se konala jakási vesnická hudební slavnost při níž přirozeně zněly národní písně a velmi pravděpodobně i národní proslovy. Je nadmíru pravděpodobné, že společenskou atmosféru, která tam vládla by kritik označil za sinn feinistickou, protože ta existuje dnes po celém Irsku a vůbec v oné části Irska. Pokud bychom tomu chtěli takovým projevům vůbec zabránit, museli bychom nejen zakázat všechna veřejná shromáždění, ale i všechny soukromé schůzky, ba i setkání manžela s manželkou v jejich vlastníím domě. Pořád tu ale, podle hlediska stoupenců donucení, mohly být důvody pro zákaz tohoto veřejného shromáždění. Mohl být důvod, podle stejného hlediska, k pozavírání všech lidí, kteří se ho účastnili, či, pořád podle téhož hlediska, ještě jasnější důvod pozavírat všechny lidi v Irsku. Jenže donucovatelské úřady setkání prostě jen nezakázaly, což by cosi znamenalo. Nepozavíraly lidi, kteří na slavnost přišli, což by také mělo jakýsi smysl. Nerozstříleli celé shromáždění těžkými kanony, což by taky cosi značilo. Oni provedli tohle. Poslali vojenské letadlo, aby trhaně létalo tam a zpět lidem těsně nad hlavami, dělalo při tom co nejvíc hluku a přehlušilo tak hudbu a metalo světlice a palbu v různých poněkud nebezpečných formách vedle kohokoliv z mužů,žen a dětí, kteří tam zrovna poslouchali muziku. Čtenář si povšimne s jak výtečným umem a výtečným pečlivým výběrem se zde stratégovi povedlo, aby vypadl tak prusky, jako to jen bylo možné, aniž by přitom dosáhl kterékoliv z výhod prušáctví. Byla tu jakási míra skutečného nebezpečí pro děti, ale ne moc velká. Bylo ho asi tolik, jako když kluci dostávali nařezáno za to, že si zahrávali s ohňostroji. Ovšem tím, že se namáhavě vyškrábali stovky stop do vzduchu v ohromném vojenském stroji dokázali se tito neobyčejně bystří lidé stát meteory na nebi a podívanou pro celou zemi: Angličané spouštěli na ženy a děti ohnivý déšť zrovna tak, jako to dělali Němci. Opakuji, že ve skutečnosti děti nezahubili, i když je ohrožovali, protože pohrávat si s rachejtlemi znamená vždycky hrát si s ohněm. A opakuji, že čistě prakticky bylo rozumnější, kdyby ty děti pobili. To by alespoň mělo lidský smyl vinoucí se stovkou masakrů „z vlčat by vyrostli vlci.“ Mělo by to alespoň odpornou výmluvu, že se tím zmenšuje počet rebelů. To, co provedli jejich počty jen zvýší.
Jeden naivní poslanec, jehož jméno jsem zapomněl se tenhle hloupý výkon pokusil hájit. Když k tomu nacionalisté kladli otázky skočil jim do řeči v zájmu unionistů a velmi rozhorleně řekl: „Mohu se zeptat, zda se poctiví a loyální poddaní měli čeho obávat od britských letadel?“ Často jsem přemýšlel, co tím chtěl říct. Zdá se mi možné, že měl stejnou náladu jako ten středověký fanatik, který řval „Bůh si svoje pozná“ a že on sám by všude kolem sebe metal planoucí blesky ve víře, že vždy zázračně zamíří k hlavám, v nichž běží právě v tu chvíli ty nejvíce politicky nekorektní názory. Nebo možná mínil, že loyální poddaní jsou tak svrchovaně loyální, že by jim nevadilo, poku by byli nedopatřením upáleni zaživa, pokud by byli ujištěni, že oheň na ně shodil vládní činitel z vládního stroje. Není zde ale mým úkolem pokoušet se postihnout takové tajemství, ale jen soustředit pozornost na hlavní fakt celé situace, že totiž vláda kopírovala teatrálnost Postupimi ještě víc, než postupimskou tyranii. Angličané v onom incidentu s největším úsilím a námahou napodobili všechno umělé příslušenství nejnotoričtějších německých zločinů, letce, volbu smíšeného davu, volbu populární slavnosti. Měli tohle všechno, až na cíl toho všeho. Bylo to jako kdyby se celá britská armáda v Irsku vystrojila do špičatých helem a brýlí jen proto, aby vojáci vypadali jako Prusové. Ještě víc se podobali člověku, který by šel přes celé Irsko na třech obrovských chůdách, vyšších než stromy a viditelných z nejodlehlejší vesnice, jen proto, aby vypadal jako jedna z těch nelidských příšer z Marsu, který se na svých železných trojnožkách prochází nočními můrami pana Wellse. Účinek našeho vzdělávní byl takový, že než to všechno skončilo, množství prostých Irů reagovalo na anglickou invasi zhruba tou stejnou psychologickou reakcí jako množství prostých Angličanů reagovalo na invasi německou. Tím chci říct, že to vypadalo že ona reakce nevychází ani tak z vnějšku národa jako z vnějšku světa. Byla nezemská v tom přísném slova smyslu, v jakém je nezemská kometa. Čím víc se blížila tím děsivější to byl vetřelec, čím víc postupovala do vnitrozemí, tím cizejší byla. Tihle křesťanští venkované viděli, jak z Anglie na západ míří to, co jsme my viděli vycházet západním směrem z Německa. Viděli vědu ve zbrani, která samotné nebe mění v peklo.
Tyhle zlomkovité a druhotné dojmy jsem záměrně umístil před jakýkoliv obecný přehled anglo-irské politiky ve válce. Dělám to za prvé proto, že si myslím, že záznam skutečných věcí, které se jakémukoliv skutečnému pozorovateli jevily ve skutečnou chvíli největší je často užitečnější než předkládání theorií, které si mohl sestavit dřív, než viděl jakoukoliv skutečnost. Na druhém místě to ale dělám proto, že obecnější souhrny našeho státnictví, či jeho nedostatku, lze mnohem pravděpodobněji nalézt jinde. Chceme-li ale porozumět podivným protichůdným účelům, pak bude užitečné mít na paměti historický fakt, který jsem už zmiňoval, skutečnost staré franko-irské Entente. V Irsku, a vůbec v nějirštějších částech Irska stále přežívá. Když jsem v zuřivě fenianistické městě Corku procházel kolem pomníku Mladého Irska, který jako by vzpouře dodával majestát instituce, řekl mi jeden člověk, že v těchto ulicích létaly po Němcích kvůli hněvivé vzpomínce na rok 1870 kameny a nadávky. A jeden výtečný učenec z téhož města mi o událostech onoho „strašného roku“ 1870 řekl: „V roce 1870 Irsko sympatisovalo s Francií a Anglie s Německem, a jako obyčejně, mělo Irsko pravdu!“ Jestliže ale měli pravdu, když jsme se my mýlili, pak se jen začali mýlit, když jsme měli pravdu my. Bylo by možné napsat nějakou hru či podobenství ukazující, že to, co se jeví jako paradox je ve skutečnosti kus autentické lidské psychologie. Přestavme si, že máme dva partnery jménem Jan a Jakub a že Jakub vždycky prosazoval, aby založili pobočku jejich podniku ve Francii. Kdysi dávno tomu Jan zuřivě odporoval jako cizáckému výmyslu, ale od té doby na to úplně zapomněl, protože Jakubovy dopisy ho tak nudily natolik, že žádný už celá léta neotevřel. Když se jednoho krásného dne Jan sám ocitl v Paříži připadl sám na originální myšlenku pařížské pobočky, ale jaksi si matně si vzpomíná, že se o tom s partnerem kdysi hádal a má neurčitý dojem, že by jeho partner byl překážkou v čemkoliv. Jan si pamatuje, že Jakub byl hašteřivý, ale zapomněl už, že se hašteřil ve prospěch projektu a ne proti němu. Jan proto pošle Jakubovi telegram tak stručný, až to hraničí s brutalitou, ve kterému je jednoduše řekne, aby hned přijel a nedělal žádné hlouposti a když nedostane okamžitě odpověď nechá poslat dopis od právního zástupce následovaný soudní obsílkou. Jak to Jakub vezme záleží hlavně na Jakubovi. Nakolik to přivítá jako jako šťastné potvrzení svých vlastních dřívějších názorů záleží na tom, zda je Jakub neobyčejně trpělivou a laskavou osobou. A to Jakub není. Bohužel zrovna on je mezi všemi muži světa ten, který nechá svůj vlastní původní souhlas a vše ostatní propadnout do černé propasti opovržení, jež ho nyní dělí od muže, který měl tu drzost, že s ním souhlasil. Je to právě ten člověk, který řekne, že nechce mít nic společného se svým původním nápadem, protože je to teď opožděný nápad hlupáka. Takovou povahu by bylo snadné analysovat v nějakém dobrém románu, bylo by snadno uvěřitelné chování v každé dobré hře. Nedalo by se tomu věřit, kdyby se to stalo ve skutečném životě. A ono se to ve skutečném životě stalo, pařížský projekt byl dojmem, že Paříž je spolehlivým čepem, na kterém se otáčí lidské dějiny, nenadálý telegram byl náborová kampaň a soudní obsílka bylo zavedení branné povinnosti a odvodů.
Pokud jde o to co irská branná povinnost byla, či spíše měla být, nedokážu si představit, že by o tom kdokoliv z návštěvníků Irska mohl mít nejmenší pochybnost, snad jen v případě že by jeho cesta (jak už to často bývá) byla tak pečlivě naplánovaná, že by mu umožnila v Irsku navštívit vše, vyjma Irů. Irská branná povinnost byl divokého šílenství, který byl naštěstí zastaven, spolu s dalším i zlými věcmi Fochovým úderem v druhé bitvě na Marně. Nemohla vytvořit na poslední chvíli spojence, na kterého by byl spoleh a stála by nás všechno porozumění spojenců, na které jsme v tu chvíli museli spoléhat my. Nemyslím, že by se američtí vojáci vzbouřili, i když irští vojáci by mohli, myslím cosi mnohem horšího. Myslím tím, že by se změnila celá americká nálada a že by došlo k jistému kompromisu s německou tyranií kvůli čirému znechucení z dlouho předváděné anglické tyranie. V Irsku by se týden co týden, měsíc co měsíc, stávaly věci, které moderní imaginace neviděla nikde jinde než tam, kde Prusku ustavilo peklo. Masakrovali bychom ženy a děti, oni by nás donutili je masakrovat. Pobíjeli bychom kněze, asi ty nejlepší kněze. Nelze to říct lépe, než slovy jednoho Ira, která vyslovil, když se mnou stál ve vysoké terasové zahradě u Dublinu a díval se k nešťastnému městu. Potřásl hlavou a řekl: smutně: „Zastřelí špatného biskupa.“
O smyslu této obrovské výhně vzdoru budu psát, až budu psát o samotné národní ideji. Zde se nezabývám jejich národem, ale svým a zejména tím, jak mu hrozí Prusko a jak mu pomáhá Amerika. A jde jednoduše o to, posoudit, čím tyhle skutečné věci doopravdy jsou. Mějme na paměti, že americká republika je prakticky založena na faktu, či iluzi, že Anglie je tyranem. Mějme na paměti, že byla bez ustání zaplavována vlnami irské imigrace, která toho spoustu navykládala (a příliš mnoho z toho byla pravda , i když ne všechno) o konkrétních případech, kdy Anglie byla tyranem. Těžko by se hledala paralela, na níž by se dalo Angličanům vysvětlit účinek probuzení tak vpravdě amerických tradic dlouhodobými projevy anglické tyranie v Irsku. Vzdáleně by se tomu podobalo, kdybychom si představili jak se viktoriánští Angličané vyrostlí v tradici Chaloupky strýčka Toma dívají na americké jednotky pochodující Londýnem. Předpokládejme si, že by si všimli, že jediné černošské oddíly musí pochodovat v okovech a že vedle nich si vykračuje bílý muž s širokým kloboukem a v ruce třímá bič. Po zavedení branné povinnosti v Irsku by následovaly mnohem horší scény, jediným smyslem této kapitoly ale je ukázat, že stejně pitomé scény provázely každou fázi irského náboru. Ty, kdo tradičně sympatisovali se Strýčkem Tomem by totiž zrovna neuklidnilo a neujistilo, kdyby jim tvrdili, že okovy jsou jen součástí uniformy nebo, že negři nepochodí pohánění bičem, že jim jen stačí zapráskat.
To byla naše praktická politika a jediný a dostatečný komentář o ní lze nalézt v hrozivém šepotu, který lze nyní sotva umlčet. Říká se, s děsivou pravděpodobností, že unionisté se záměrně pokoušeli rozsáhlému náboru irských dobrovolníků, který by jistě znamenal smíření a reformu, snažili zabránit. Řečeno jednoduše a zpříma, říká se, že byli ochotni zradit Anglii jen proto, aby mohli být dál tyrany v Irsku. Lze najít až příliš mnoho faktů, které tomu odpovídají, ale pro mě je to pořád příliš ohavné, než abych tomu snadno uvěřil. Ať už jsme to ale dělali z jakýchkoliv pohnutek, není žádných pochyb o tom, co jsme v této záležitosti stoupenců Německa v Irsku udělali. Nerozdrtili jsme je, neobrátili, nepodrobili donucení, nevzdělali jsme je, ani jsme je nevyhladili či nezmaskakrovali. My jsme je vyráběli, produkovali jsme je trpělivě, vytrvale a systematicky jako v továrně, produkovali jsme je přesně stejně jako munici. K tomu aby v Irovi jakéhokoliv druhu vznikla sympatie jakéhokoliv druhu k Prusku je zapotřebí značného nasazení sociální vědy, ale my jsme se s tím úkolem vyrovnali. Mně tu ale jde o to, že jsme se do téže práce pustili současně i mezi americkými Iry a nakonec i mezi všemi Američany. A to by, jak jsem už podotkl, znamenalo věc, jíž jsem se vždy bál, totiž zředění politiky spojenců. Cokoliv, co by vypadalo jako dlouhodobé prušáctví v Irsku by znamenalo kompromis a tedy trvání prušáctví v Evropě. Vím, že někteří, kdo se se mnou shodnou v jiných věcech, se mnou v tomhle nesouhlasí, ale mně by opravdu muselo být stydno, pokud bych poté, co jsem tolikrát promluvil, když jsem měl za to, že se moje země mýlí, nepromluvil stejně prostě, když mám za to, že měla pravdu. Představa kompromisu byla založena na souběhu okolností s nedávnými národními válkami, ve kterých šlo jen o podmínky míru, ne o typ civilisace. V delších historických intervalech se ale opakují všeobecné náboženské války, které se netýkají toho, co má který národ dělat, ale jaké mají všechny národy být. Začínají znovu a znovu dokud je nezakončí něco jako pád Karthaga nebo zahnání Atilly. Je docela pravda historie je povětšinou rovná cesta, po níž se musí lidské kmeny ubírat bok po boku, smlouvat na stejných trzích a modlit se v týchž svatyních, bít se a znovu se přátelit a moudře se znovu přátelit rychle. Stačí ale abychom se jen podívali na trochu delší kus cesty před námi, jen z o trochu vyššího kopce, abychom viděli, že cesta dříve či později vede k jinému místu, kde stojí okřídlená socha Vítězství a tam se cesta dělí.

Kapitola V.: Angličan v Irsku

Chapter V. The Englishman in Ireland
Nijak netoužím po tom, abych své cesty zdobil příliš mnoha cestovatelskými příhodami, musím ale zaznamenat, že jsem se setkal s jednou věcí, na níž se všichni Irové shodli. Byl to fakt, že z toho či onoho důvodu, začalo s počátkem války nadějně irské dobrovolnictví, aby pak, z toho či onoho důvodu, během války selhalo. Udávané důvody se velmi široce lišily podle nálad lidí, někteří se n počátky dívali s nadějí a jiní podezíravě, někteří došli k tomu, že neúspěch hodnotili s trpkým potěšením, jíní s velkorysou bolestí. Různé skupiny různě vysvětlovaly, proč to skončilo, všichni se ale shodli na tom, že to začalo. Sinn Fenista řekl, že lidé brzy poznali, že byli vylákáni do saské pasti, které na ně nastražili hladcí, úslužní Sasové jako pan Devlin a pan Tim Healy. Občan Belfastu uvedl, že papežencký kněz terorisoval vesničany, když se pokoušeli zapsat, z kapes tahal palečnice a z ruksaku přenosný skřipec. Parlamentní nacionalista svaloval vinu jak na Sinn Fein, tak na pronásledování Sinn Fein. Činitelé britské vlády se, pokud zrovna nepřipisovali vinu sami sobě, rozhodně obviňovali navzájem. Řadový jižní unionista (který sehrál mnoho více či méně rozumných rolí, včetně stoupence Home rule) se v zásadě shodl s řadovým nacionalistou, že vládní rekrutovací metody byly právě tak špatné, jako byla dobrá věc, o kterou šlo. Je ale zřejmé, že na počátku války si mnozí mysleli, že je to dobrá věc a navíc i velmi dobrá šance.
Na mimořádný příběh o tom, jak ta šance byla ztracena ještě možná přijde řeč později. Začnu tím, že se dotknu první příhody která se mi v souvislosti s tímtéž podnikem samotnému přihodila. Vypravil jsem se do Irska na pozvání svých irských přátel, kteří horlivě pracovali pro spojeneckou věc a nabyli dojmu (obávám se, že přesmíru lichotivého), že mohu být přinejmenším užitečný jako Angličan, který vždy stejně zapáleně sympatisoval s irskou věcí. Nemám žádné iluse, že bych vůbec kdy mohl být v takové práci k něčemu dobrý a za nynějších okolností příliš nedoufám, že bych mohl mnoho udělat tam, kde lidé jako sir Horace Plunkett a kapitán Stephen Gwynne, mužové mnohem schopnější, mnohem více se obětující a mnohem informovanější než já už udělali poměrně málo. Bylo příliš pozdě. Setina vynikající stálosti a tragické námahy těchto mužů by nám na počátku války dala ohromnou irskou armádu. Nemusím vysvětlovat motivy, které mě vedly k tomu, abych udělal to málo, co bylo v mých silách, byly stejné jako ty, které v onu chvíli vedly miliony lepších mužů k vykonání ohromné spousty lepší práce. Fysická náhoda mi zabránila, abych byl užitečný ve Francii a jakási psychologická náhoda se zdála nasvědčovat, že bych mohl být užitečný v Irsku. Sám jsem se ale neviděl jako nějaká zvlášť důležitá postava v kterémkoliv z obou polí. V takových případech asi nemůže být vážného nic, snad leda přesvědčení a přinejmenším moje přesvědčené pokud jde o velkou válku se nikdy ani o vlas nepohnulo. Delenda est a pro moc Berlína je typické, že se člověk musí zastavit, protože by tomu chtěl dát latinské jméno. Jsa Angličanem doufal jsem na prvním místě, že bych mohl pomoci Anglii, ale protože nejsem veselý idiot nežádal jsem na prvním místě Ira, aby pomohl Anglii. Bylo tu zjevně něco mnohem rozumnějšího oč jsem ho mohl požádat. Doufám, že jsem v každém případě udělal to nejlepší pro svou zemi. Věc, o kterou šlo byla ale větší, než kterákoliv země v tom smyslu, že byla lepší, než kterákoliv země. Spojenci měli pravdu víc, než si uvědomovali. Ba co víc, měli sotva právo být tak v právu jak byli. Moderní Babylon kapitalistického státu sotva stál za takovou křížovou výpravu proti pohanům, podobně jako dekadentní Byzanc sotva byla hodná hájit Kříž proti Půlměsíci. Nikdo nelituje, že Sobieski pomohl obležené Vídni, nikdo si nepřeje, aby Alfréd nezískal Wessex. Věc, která zvítězila je jediná, která přežila. Dnes vidíme, že její nepřítel nebyl příčinou, ale chaosem a to je také to, co řekne historie o podivném a nedávném vzkypění barbarského imperialismu, jehož dutým středem byl Berlín. V tomhle se extrémní Irové opravdu mýlili, možná to bylo poprvé, kdy se skutečně mýlili. Naprosto rozumím tomu, že se bouřili proti britské vládě. Sám se proti ní většinou většinou způsobů bouřím. Politika je ale na tváři dějin čímsi velmi pomíjívým. Copak někdo chce zůstat jednou provždy stát na špatné straně bitvy u Marathonu kvůli nějaké při s jakýmsi archonem, od kterého si už nikdo nepamatuje ani jméno? Chce snad někdo být, kvůli porušení přátelství s Aetiem, být vzpomínán jako přítel Attilův? Tak či tak jsem v oněch temných dnech posledního roku války do Dublinu cestoval s hlubokým přesvědčením, že pokud Prusko vyhraje, musí Evropa zaniknout a že pokud zanikne Evropa musí společně zaniknout Anglie i Irsko. Stalo se tehdy, že první příležitost, při které jsem byl pozván, abych nějak projevil své mínění byl velmi příjemný oběd pořádaný zástupci britských dominií, kteří byli tehdy v zemi na oficiální cestě a zkoumali její stav. Co jsem říkal není nijak důležité, leda do té míry, nakolik to vedlo k pozdějším událostem, ale za zmínku stojí, že i když jsem mluvil možná nepřímo k Irům, tak jsem mluvil přímo pokud ne k Angličanům, tak alespoň k mužům z angličtější tradice většiny kolonií. Mluvil jsem, pokud ne k unionistům, tak přinejmenším převážně k imperialistům.
Jsem rád že mohu říct, že zrovna tuhle přednášku jsem už zapoměl, mohu zde ale zopakovat její základ, nejen jako součást příběhu, ale i výkladu. V Irsku jsem se obyčejně držel toho, že jsem apeloval na irský princip, i když to byl opak pouhého přitakání irskému počínání nebo nečinnosti. Tvrdil jsem, že sice Angličané propásli velkou příležitost, aby se před Iry ospravedlnili, Irům rovněž unikla podobná příležitost ospravedlnit se před Angličany. Zvláštní důraz jsem ale kladl na to, že to, co uniklo nebylo na prvním místě ospravedlnění proti Angličanům, ale vtip, který si z Angičanů mohli udělat. Poukazoval jsem na to, že když Irovi unikne vtip na Angličana je to taková tragedie jako prohraná bitva. A byla tu jedna věc, jedna jediná věc, která Irům vzala smích a zachránila Angličany od toho, aby byli směšní. Tou jednou jedinou věcí, která Angličany zachránila před směšností bylo Sinn Fein. Nebo v každém případě alespoň ten prvek Sinn Fein, který byl proněmecký, nebo se odmítal stavět proti Německu. Nelze si představit nic, vyjma proněmeckého Ira, co by mohlo zachránit tvář (ještě velmi nedávno) proněmeckého Angličana.
Důvod je velmi zřejmý. Anglie se v roce 1914 setkala, nebo snad objevila, obrovský zločin zprušáčtělého Německa. Anglie ale nemohla německý zločin objevit bez toho, aby objevila anglickou hloupou chybu a omyl. Ta chyba byla samozřejě zcela jednoduchým historickým faktem, Prusko stvořila Anglie. Anglie byla historickým, vysoce civilisovaným státem, s římskými základy a rytířským vzpomínkami, Prusko bylo původně malým a křupanským knížectvím využívané Anglií a Rakouskem v dlouhém zápolení s velikostí Francie. Nu a v tomto dlouhém zápase bylo Irsko vždy na straně Francie. Stačilo, aby bylo dál na straně Francie a latinské tradice obecně, aby vidělo svůj triumf nad svými vlastními nepřáteli. Jinak řečeno, nešlo o to, zda se má Irsko postavit proti Německu, ae o to zda má nadále být protiněmecké. Otázkou bylo zda se má postavit na stranu Německa najednou zrovna v té chvíli, kdy většina ostatních stoupenců Německa začínalou zjišťovat, že Irsko mělo celou dobu pravdu. Ovšem Anglie nebyla na počátku svého posledního a nanjevýš politováníhodného sporu s Irskem v žádném případě v silném postavení. Anglie měla pravdu, ale to, že má pravdu mohla prokázat jen tak, že prokázala, že se mýlila. Při vší úctě k jejímu správnému postupu v dané věcu byla v jistém smyslu k smíchu, aby dokázala, že má pravdu.
Vtip proti Angličanům byl ale ještě očividnější a tematičtější. A protože ten můj byl míněný jen jako lehká řeč po přátelském obědě, užil jsem ten vtip v jeho nejlehčí a nejfantastičtější podobě a dotkl jsem se hlavně fantastické theorie o Teutonovi jako pánu Keltů. Svrchovaný vtip byl totiž v tom, že Angličan se nejen chlubil tím, že je Angličan, on se vlastně chlubil tím, že je Němec. Když moderní myšlení začalo pochybovat o nadřazenosti kalvinismu na katolictvím, bylo všechny anglické knihy, noviny a projev čím dál víc plné teutonismu, který nábožensko nadřazenost vyměnil za nadřazenost rasovou. Trvat na ethnologii místo theologie se považovalo za modernější a dokonce pokorovější princip rozlišení, jelikož ethnologie se považovala za vědu. Unionismu se jednoduše zakládal na teutonismu. Řadový poctivý unionista se tak ocital ve vysoce legračním zmatku, když měl najednou začít teutonismus odsuzovat jako obyčejný terorismus. Pokud Teutonovi patřila všechna nadřazenost, pak nejvyšší nadřazenost zjevně náležela tomu nejteutonštějšímu ze všech Teutonů. Nárokuji-li si právo nakopat pana Bernarda Shawa na výslovném základě, že jsem tlustší než on, je zřejmé, že budu zničehonic vypadat jako hlupák, když mi nakope někdo, kdo je ještě tlustší než já. Otřásá-li se země pod postupující postavou toho, který je tlustší než já a míří si to ke mně z východu (pobídl jsem totiž irskou imaginaci , aby se chopila tak hrozné představy), pak j jasné, že bez ohledu na mé vztahy se zbytkem světa jsem v vztahu k panu Bernardu Shawovi poněkud v nevýhodě. Pan Shaw je v každém případě v postavení, kdy si se mnou může pohrávat a lze si i představit, že by si to potěšení mohl dopřát. Mohl jsem nahromadit ohromné množství učené sofistky a žurnalistických hesel, které mohly vypadat, že vždy ospravedlňují spojení mezi nabývajícím tukem a kopáním. Mohl jsme snášet historické důkazy, že vůdcové bývali vždy tlustí, ať to byl Vilém Dobyvatel, sv. Tomáš Akvinský nebo Charles Fox. Mohl jsem psychologicky dokazovat, že tloušťka je důkazem schopnosti organické asimilaace a trávení nebo ze srovnávací zoologie dovozovat, že slon je nejmoudřejší z divokých zvířat. Mohl bych zkrátka snášet mnoho argumentů ve prospěch své posice. Jen by se teď, bohužel, staly argumentem proti mé posici. Vše co jsem se vším důrazem tvrdil proti svému starému nepříteli by teď ještě důrazněji mohl proti mně užít můj nový nepřítel. A moje postavení ohledně velké tukové theorie by bylo naprosto stejné jako postavení Anglie pokud jde o stejně inteligentní teutonskou theorii. Byl-li teutonismus kreativní kulturou, pak jsme sami ukazovali, že je Němec lepší než Angličan. Byl-li teutonismus barbarstvím, pak jsme sami ukovazovali, že je Angličan větší barbar než Ir. Skutečná odpověď je samozřejmě, že jsme nebyli Teutoni, ale jen jsme se teutonstvím nechali pobláznit, ale někteří se nechali pobláznit tak dokonale, že by raději udělali cokoliv, než by přiznali, jak se nechali pobláznit. Tihle nešťastní se sice už za teutonství stydí, ale pořád jsou ještě hrdí že nejsou Keltové.
V takové prekérní situaci, jakou jsem si tu vymyslel, by moji důstojnost mohla zachránit jen jedna věc. Na pomoc by musel přispěchat sám pan Bernard Shaw. Sám pan Bernard Shaw by se musel přihlásit ke korpuletnímu dobyvateli z východu, on by musel vzít vážně všechny libůstky a omyly tělnatého nadčlověka. To, a jen to, by zajistilo, že všechny moje libůstky a omyly by byly nejen zapomenuty, ale i odpuštěny. Musím s politováním říct, že si ve své bujné představivosti maluji, že právě tohle by pan Shaw mohl opravdu udělat. Tak či tak, právě tohle uděalo jisté množství jeho krajanů. Myslím, že z těchto stránek je patrné, že nevěřím v takového Ira, jakého vídáne v divadle. Netrpím žádným bludem, že by Ir byl mdlé mysli, sentimentální, nebo i nelogický či nedůsledný. V devíti případech z deseti myslí Ir nejen jasněji, ale chladnokrevněji, než Angličan. Myslím ale, že je pravda to, co mi řekl jednou pan Max Beerbohm v souvislosti právě se samotným panem Shawem, že totiž v Irovi zbývá jakási zvrhlost, která se projevuje po té, ne předtím, že si rozebere problém. Na poslední chvíli se projeví jistá chladná netrpělivost v intelektu, ironie, která se obrací proti sobě samé a sebe samu trhá, subtilnost sebevraždy. Ať už je to jakkoliv, někteří štíhlí lidé místo toho, aby si tropili šprýmy z tlouštíka, začali dělat málem hrdinu z ještě většího tlusťocha, obdivovat jeho ohromné křivky téměř jako kosmické linie vývoje. Viděl jsem irsko-americké pamflety, které braly docela vážně (nebo, jak si raději myslím, předstíraly, že berou vážně) směšnou romanci o teuronských kmenech, které oživily a osvěžily civilisaci po pádu římské říše. Civilisaci obnovily asi tak jako znovu vystavěly Lovaň nebo rekonstruovali Lusitanii. Byla to romance, kterou si Angičané nakrátko osvojili protože se jim hodila, ale jíž Irové pořád trpěli jako byla kletba. To, že i oni, když na to přišlo, tuto svou trvalou kletbu prodloužili tím, že ji použili, když se jim dočasně hodila, byla sebevražedná zvrhlost. Byla to nejhorší chyba Irů, nebo některých z těch nejlepších mezi Iry. To byl důvod, proč bylo velikonční povstání temnou a šílenou chybou. Nebylo to kvůi tomu, že Iry potkala vojenská porážka, bylo to proto, že Irové přišli o velké vítězsví ve sporu. Rebel záměrně nechal tyrana uniknout z pasti, z rozšklebených čelistí obrovské pasti vtipu.
Mnozí z nejextrémněších nacionalistů to dobře věděli, Kettle měl asi na mysli právě tohle, když navrhoval, anglo-irskou historii nazvanou «Dva blázni», a to samozřejmě já takhle nemyslel. Mluvil jsem o tom ve své typicky neformální a velmi volné řeči. Byla ale založena na tom, že lidem unikl vtip proti Anglii a že se nyní ten vtip bohužel poněkud obrátil proti Irsku. Právě Irsku nyní kvůli nedostatku smyslu pro humor a imaginace unikala historická příležitost, zrovna tak jak Anglii unikla o chvíli před tím. Kdyby se Irové Angličanům smáli a Angličanům pomohli na celé čáře by vyhráli. Ve skutečné historii německého problému by zdědili všechny výhody plynoucí z toho, že měli pravdu od samého počátku. Nyní nešlo ani tak o to, že Irsko přivolí k násedování anglického příkladu a vedení, ale spíš toho, Anglie by musela následovat příkladu a vedení Irska. To jsou prinicipy, o nichž jsem si myslel, a pořád myslím, že jsou jediné na nichž lze založit výzvu k vstupu do vojska v Irsku. Při oné konkrétní příležitosti o níž tu vyprávím jsem to ale všechno samozřejmě bral mnohem lehčeji v naději, že se ty dva vtipy jakoby navzájem vyruší a obě země zanechají v lepší náladě. Téměř celou svou řeč jsem věnoval tomu, abych dosvědčil, že se Angličané v naprosté většině skutečně zbavili onoho hrubšího teutonismu, který omlouval ukrutnosti minulosti. Řekl jsem, že Angličané byli všechno jen ne pyšní pokud jde o vládu v Irsku v minulosti že naprostá většina lidí ve všech stranách byla ve svých názorech na Irsko mnohem skromnější a lidštější, než pode všecho většina Irů předpokládá. Skočil jsem pak slovy, která tu cituji jen z paměti, protože to bylo východisko zvláštního incidentu, který se pak přihodil: «Tohle není místo, kde bychom se měli chlubit. Stojíme v údolí pokoření, kde vlajka již milujeme udělala jen velmi málo toho, co by nebylo zlé a kde její vítězství byla mnohem větší pohromou, než její porážky.» Skončil jsem pak obecným vyjádřením naděje (kterou dosud chovám), že tyto dvě země, tolik milované těmi, kdo je znají nejlépe, se nemusí navěky nenávidět.
O den či dva později napsal význaný historik, který je profesorem na Trinity College, pan Alison Phillips, rozhorčený dopsi do Irish Times. Oznamoval v něm, že se nenachází v údolí pokoření a horlivě se stavěl proti zprávě, že by, jak to vyjádřil «seděl oděn v žínici a v popelu». Poznamenal, pokud si dobře pamatuji, že jsem příslušníkem střední třídy, což je velmi hluboká pravda a celkově má tvrzení odsoudil jako ostudný útok na mé anglické krajany. To mě současně pobavilo i mátlo, protože já na Angličany neútočil, ale hájil je. Jen jsme Iry ujišťoval, že Angličané nejsou tak černí, nebo rudí, jak je líčíla vize «červeni anglické, kruté». Nemluvil jsem tam o čem mluvím tady, totiž o anomálnosti a absurditě Anglie v Irsku, řekl jsem jen tolik, že Irsko trpělo spíš kvůli teutonské theorii než anglické povaze a že anglická povaha, poznaná z blízka, byla docela připravena ke smíření s Irskem. Pan Alison Phillips si vlastně ani doopravdy nestěžoval nějak zvlášť na mé hanobení Angličanů, ale spíš na způsob, jímžjsem je hájil. Jemu ani tak nevadilo, že je obviněn z neřesti arogance. To, co nemohl snést bylo obvinění z ctnosti pokory. Neměl ani tak obavu z doměnky, že jednáme špatně, ale spíš z toho, že by někdo mohl připadnout na myšlenku, že bycho snad mohli dokonce i litovat, že jsme se zachovali zle. Uvažoval asi, že pro předního historika by nebylo snadné popří, že došlo k jistému mučení a týrání, nebo že byly dokázány určité křivé přísahy, ale že opravdu není důvodu abychom připouštěli, že použití mučení nebo křivých přísah může mít tak morbidní účinek na mysl. Proto přirozeně chtěl napravit každý dojem, který by mohl nastat v tom smysu, že by snad byl, jako člověk zvaný křesťan, viděn v údolí pokoření.
Byl tu ale ještě jeden nápad, který přetrvával v mysli mimo všechnu zábavu s celou touhle záležitostí a vrhal jakýsi náhodný paprskek dohadu na celé to dlouhé mezinárodní neporozumění, jemuž je tak těžké porozmět. Bylo by možné, uvažoval jsem, aby se něco takového stalo dříve a že jsem uvězněn v koloči opakovní? Je možné, že kdykoliv během staletí promluvil nějaký zhruba represntativní a celkem dobře naladěný Angličanům k Irům o tom, co k nim cítily tisíce podobných Angličanů, nějaký další Angličan hned přispěchal s vysvětlením , že Angličané se rozhodně nehodlají oblékat do žínic a sypat si hlavy popelem, ale udělají zdravotní prevenci a budou se před nimi natřásat. Je možné, že kdykoliv nějaký Angličan řekl, že Angličané nejsou tak černí, jak se v minulosti malovali, přispěchal vždycky nějaký Angličan, aby dokázal, že Angličané nejsou tak bílí, jak se líčí teď. Byl to koneckonců jen jeden Angličan proti druhému, slovo jednoho proti slovu druhého a strana, která odmítala věřit v anglické porozumění či sebekritiku měla mnoho předností. A obávám se, že jen málo Irů chápalo prostý fakt o celé věci nebo duchovní výmluvy strany, která takhle vychvalovala duchovní pýchu. Málokdo chápal, že zastupuji velké množství vstřícných Angličanů v Anglii, kdežto pan Phillisp nutně representoval malý počet Angličanů v Irsku, které bylo přirozeně snadné rozčílit. Zdá se mi, že jen málokdo měl pro něj takové pochopení jako já, protože já dobře vím, že necítil jen jako Angličan, ale jako exulant.

Kapitola IV. Labouristický paradox

Chapter IV. The Paradox of Labour
Můj první obecný a visuální dojem ze zeleného ostrova byl, že není zelený ale hnědý, že je zřetelně hnědý a do khaki. Je to jedna z těch zkušeností, které si nelze plést s očekáváními, maličkost onoho druhu, kterou lze vidět, ale ne předvídat ve slovních vizích knih a časopisů. Věděl jsem samozřejmě, že máme v Dublinu posádku, neměl jsem ale ponětí, že to tak bije po celém Dublinu do očí. Neměl jsem ponětí, že se považovalo za nezbytné tu zemi okupovat s takovou silou a s tak okázalým předváděním síly. A první myšlenka, která mi bleskla hlavou našla vyjádření v jediné větě: „Jak užiteční by tihle muži byli v průlomu u St. Quentin“.
Cestoval jsem totiž do Dublinu ke konci roku 1918 po oněch hrůzných dnech, které vedly ke konci války a vypadaly spíš jako konec světa. V paměti stále visela, jakoby nad děsem prázdnoty, ona řada, jež byla posledním řetězem světového rytířství, a vzpomínka na onen den, kdy to vypadalo, že se naše jméno a naše velikost hroutí před zkázou ze severu. Těžko můžeme Irsku vyčítat, že nevědělo, jak ušlechtilá Anglie pod hrozbou oné hodiny byla, nebo oč jsme, nad celé impérium, měli starost,když jsme pod mračnem husté temnoty téměř cítili, jak se její dávné základy na mořském dně chvějí. Já to, přinejmenším jako Angličan, věděl a tuhle první netrpělivost a tragickou ironii jsem cítil vůči Anglii a ne vůči Irsku. Vždycky jsme pochyboval o vojenské politice, která vyvrcholila irskou povinnou vojenskou službou a odvody a to jen na vojenských základech. Pokud by si nějaká anglická politika zasloužila, aby byla v příslovečném smyslu označena za irskou, myslím, že by to byla tahle. Bylo to plýtvání jednotkami v Irsku, protože jsme je chtěli ve Francii. Sám jsem měl onen patriotický, ba bojovný, pocit znechucení, který se mísil s mým smyslem pro pathos, když jsem se díval na zkázu velké dublinské ulice ostřelované během velikonočního povstání britskými vojsky. Tísnilo mně, že vůbec byla kdy taková kanonáda namířená na Iry, ještě víc mě ale trápilo, že nebyla namířena na Němce. Otázka nutnosti tak těžkého útoku, podobně jako otázka nutnosti velké okupační armády je samozřejmě svázaná s historií samotného velikonočního povstání. Ona podivná a dramatická událost, která nastala stejně neočekávaně pro nacionalistické Irsko jako pro unionistickou Anglii, nepatří k mé vlastní zkušenosti a nechci o tak temném problému dogmatisovat. Jen letmo podotknu, že se mi zdá, na obou stranách je běžné jisté nepochopení její samotné povahy. Vše ukazuje k paradoxu, že rebelové potřebovali méně k tomu, aby byli přemoženi, protože to, aby byli přemoženi bylo ve skutečnosti jejich cílem, spíš než to, aby byli sami přemožiteli. V morálním smyslu byli jistě hrdiny, ale pochybuji o to, že by očekávali, že budou vítěznými hrdiny. Toužili po tom být mučedníky v doslovném a řeckém významu slova martyr, nechtěli ani tak vítězit jako vydat svědectví. Mysleli, že nic než jejich mrtvá těla nemůže doopravdy prokázat, že Irsko nebylo mrtvé. Nakolik byla tahle vznešená a sebevražedná myšlenka skutečně užitečná k oživení národního nadšení už musí posoudit Irové sami, musím říct, že nadšení tu v každém případě bylo. Je-li takové počínání založeno na mezinárodních nadějích, které působí na Anglii či značnou část Ameriky, pak se mi zdá, že je založeno na omylu o faktech. Už jsem měl příležitost poukázat na řadu anglických omylů o Irech, ovšem tohle mi přijde jako irský omylo Angličnech, který rozhodně stojí za pozornost. Pokud se my často naprosto mýlíme o jejich mentalitě, oni se také hodně pletli, pokud šlo o náš omyl. A je zvláštní, že neuspěli kvůli tomu, že neznali jeden kompliment, který jsme jim vždy skládali. Jejich počin předpokládal, že irská udatnost potřebuje důkaz, což nikdy nepotřebovala. Slyšel jsem všechny nejhrůznější nesmysly vyslovované proti Irsku před válkou a nikdy jsme žádného Angličana neslyšel zpochybnit irskou vojenskou statečnost. To o čem pochybovali byla irská politická příčetnost. Okamžitě si všimneme, že velikonoční události mohly jen vyvrátit neexistující předsudek a ve skutečnosti jen potvrdit předsudek existující. Irovi se nevytýkal nedostatek smělosti, ale spíše to, že jí měl až příliš. Lidé ho poprávu považovali za odvážného, a nemohli mít víc pravdu. Mýlili se ale v tom, že ho považovali za šílence a měli výtečnou příležitost mýlit se ještě víc. Když se pak boj proti Anglii svou vlastní logikou vyvinul v odmítnutí bojovat za Anglii, lidi si z toho vzali první co je napadlo a naštvalo je to tak, že popírali něco, o čem by je dosud nenapadlo pochybovat. V každém případě tohle myslím byla nálada v níž menšina pravých stoupenců Sinn Fein usilovala o mučednictví. Když nikdo jiný, tak já se takové motivaci nikdy vysmívat nebudu, ale sotva by se stala tak velkým hnutím, kdyby nebylo další síly, která se s ní spojila. Právě proto jsem začal velikonoční tragedií samotnou, protože když o ní uvažujeme dostáváme se k paradoxu irských labouristů.
Některé z mých poznámek o stabilitě a dokonce poklidu rolnické společnosti mohou ve světle labouristické agitace propukající v Irsku i jinde. Mám ale konkrétní, ba osobní důvody považovat takové podněcování za výjimku potvrzující pravidlo. Právě pozadí rolnické venkovské krajiny způsobilo, že se dublinská stávka stala právě tím zvláštním dramatem, jímž byla a to fungovalo dvěma způsoby. Za prvé ho industriálního kapitalistu isolovalo jako cosi výjimečného a takřka fanatického a za druhé posílením proletariátu jakousi matnou tradicí vlastnictví. Pokud jde o mně, všechny moje sympatie byly zrovna tak na straně Larkin s Connollym, jako proti zesnulému panu Murphymu, ale můžeme si povšimnout zvláštnosti, že dokonce i pan Murphy byl člověkem docela jiného druhu, než lord Cojávímkdo, který je hlavou nějakého podnikatelského koncernu v Anglii. Mnohem víc se podobal nějakému morbidnímu princi z patnáctého století, plnému chladného hněvu a nepostrádajícímu zvrácenou zbožnost. Ovšem prvních pár slov, které jsem o něm v Anglii slyšel přetékalo oním obrovským, neurčitým faktem, který jsem se pokusil dát na první místo mezi svými dojmy. Nazval jsem ho rodinou, ale pokrývá mnoho příbuzných či blízkých věcí: mládí a stará přátelství, o starých vádách nemluvě. Plněji bychom ho mohli definovat jako realismus o počátcích. První, co jsem o Murphym slyšel byla fakta o jeho zapomenutém mládí, či o mládí, jež by v Anglii bylo zapomenuto. Byly to příhody o jeho přátelích z jeho chudších dnů, se kterými se pouštěl do nějakých více či méně sentimentálních vendett proti komusi jinému. Představme si, že bychom pokaždé, když bychom mluvili o obchodním domě Harrods slyšeli o Harrodových prvních klukovských snech. Představme si, že zmínka o Bradshawově železničním průvodci by vyvolala příběhy o sporech a prvních láskách v mládí páně Bradshavowě, či dokonce v mládí paní Bradsahwové. To je ta atmosféra, kterou je třeba spíš cítit, než popisovat, již cizinec v Irsku kolem sebe cítí. Anglická žurnalistika a drby, které se věnují anglickým byznysmenům jsou často přesné pokud jde o současnost a prorocké pokud jde o budoucnost, ale jen zřídka sdílné pokud jde o minulost, et pour cause. Řeknou nám, kam má kapitalista namířeno, třeba do Sněmovny lordů nebo do Monte Carla či, předpokládejme nakonec, do nebe, ale o tom, odkud pochází říkají co nejméně mohou. V Irsku s sebou člověk své rodinné sídlo vláčí jako šnek domeček a duch jeho otce jde za ním jako jeho stín. Všechno dobré či špatné, co se dalo říct řečeno bylo a nejen o Murphym ale o celém tom rodu. Příhoda ze starého irského parlamentu popisuje řečníka, jak se elegantně zmínil o přítomnosti oponentovy sestry v dámské loži tak, že prosil, aby ďas vzal celou tu prokletou generaci „od té bezzubé staré čarodějnice, která se šklebí na galerii po toho bačkoru zbabělého, který se tu třese hrůzou v sále “ Obvykle se ten příběh vypráví jako ilustrace poněkud divokých neshod v irských stranách, ale zrovna tak vážně je to ukázka jednoty irských rodin.
Faktem je, že velká dublinská stávka, požár jehož uhlíky ještě v čase mé návštěvy žhnuly, zahrnovala další episodu, která znovu ilustruje tento opakující se princip skutečnosti rodiny v Irsku. Mohli bychom si připomenout, že někteří angličtí socialisté, hnuti ctihodnou lítostí nad rodinami hladovějícími během stávky, navrhli, že si vezmou jejich děti a náležitě je nakrmí v Anglii. Osobně bych za přirozenější postup považoval, kdyby dali peníze nebo jídlo jejich rodičům. Jenže protože byli ti filantropové Angličané a socialisté důvěřovali asi v to, čemu se říká organisace a nevěřili tomu, čemu se říká dobročinnost či charita. Předpokládá se, že charita činí člověka závislým, i když mu ve skutečnosti dává nezávislost ve srovnání s děsivou závislostí, kterou obyčejně vytváří organisace. Charita dává vlastnictví a tedy svobodu. Když dáme žebrákovi šilink, aby si něco koupil emancipuje ho to zjevně mnohem víc, než když pošleme úředního činitele, aby nakupoval za něj. Socialisté ovšem poklidně připravili deportaci všech chudáků dětí, když tu najednou byli ke svému zděšení konfrontováni s do ruda rozpálenou realitou zvanou náboženství Irska. Kněží a rodiny věřících se pustili do zuřivé agitace opřené o to, že děti ztratí v domovech heretiků v cizině víru. Ujištění, které jim někteří socialisté horlivě nabízeli že s vírou si nikdo zahrávat nebude a které, když to uvážíme s chladnou hlavou bylo docela správné, je ovšem neuspokojilo. Ti, kdo takové ujištění nabídli totiž nikdy nepomysleli na to, co to je náboženství. Zabývají se jakousi mimořádnou myšlenkou, že je to téma. Myslí si, že náboženství, že je něco podobného ředkvičkám, jimž je lépe se v konkrétním hovoru s konkrétní osobou vyhnout, protože ji zmínka o ředkvičkách přivádí k záchvatům hněvu a bolesti. Jenže náboženství je prostě svět, který člověk obývá. V praxi by socialista žijící v Liverpooolu nepoznal, že si zahrává s náboženstvím dítěte narozeného v Louthu. Kdybych měl dostat plnou kontrolu nad maličkým Peršanem (což je naštěstí velmi nepravděpodobné) naprosto bych netušil, kdy bych nejvýznačněji reflektoval perský systém. Ovšem zdravý rozum, spolu s pochopením smyslu koherentní filosofie by mně vedl k podezření, že nad ní rozvažuji co chvíli. Zmiňuji to zde ne proto, abych se pustil do kterékoliv z těchto polemik, ale proto abych nabídl ještě jeden příklad toho, že ve své podstatně rodinná organisace v Irsku se vždy vzbouří proti jakékoliv jiné organisaci. Jakési podobenství najdeme v příbězích o starých nucených vystěhovávání, při nichž byla celá rodina oblehnuta a společně vzdorovala a matky vylévaly konve vroucí vody na hlavy obléhatelů. Každý úřední činitel, který se jim plete do věcí se totiž určitě ocitne v pěkně horké vodě. V té podivné zemi nemůžeme matky a děti oddělit, mohli bychom se jedině vrátit k některé z našich historičtějších metoda a všechny dohromady je zmasakrovat.
Malá příhoda z mé vlastní krátké zkušenosti ovšem ilustruje hlavní věc, o kterou tu jde, totiž dojem rolnického základu, dokonce i u proletářského útoku. Příkladně to ukázalo ne nějaké bránění labouristům, ale jejich úspěch, nakolik tedy lze věc přátelské a neformální diskuse zařadit vedle jasnějších a hmatatelnějších úspěchů. Celá záležitost začala jakousi volnou přednáškou, kterou jsem měl v dublinském divadle. Zmíním v této souvislosti letmo jen dva příhody, protože mi obě přišly obzvlášť místní a národní. Jedna se týkala toliko titulu mé přednášky, který zněl „Verše a vlastnictví“. Před přednáškou se mnou náhodo mluvil jeden vzdělaný anglický gentleman a s výrazem člověka, který má předtuchu, že ho takové žertíky jednou zabijí, mi řekl: „Víte, já už si prostě přestal lámat hlavu, co tím asi můžeme mít na mysli, když chcete mluvit o poesii, jako by měla něco do činění s vlastnictvím.“ Zřejmě spojení těch dvou slov za pouhou aliterativní fantasii jako pávi a Paddington nebo polygamie a pastiňák, pokud to nepovažoval za pouhou kombinaci neslučitelných protikladů jako papežství a protestanté nebo patriotismus a politikové. Týž den mi jeden Ir podobného sociálního postavení řekl, docela zlehka: „Zrovna jsem viděl, o čem budete zítra přednášet. Předpokládám, že socialisté s vámi souhlasit nebudou,“ nebo něco v tom smyslu. Ty dva pojmy mu hned řekly něco ne o přednášce (která byla o literatuře, pokud o něčem), ale o celé filosofii, na které stála. Celek té filosofie, již se onen neohrabaný slon zvaný panem Shawem Chester-Belloc s obtížemi snaží klopotně vysvětlit v Anglii pod nešikovným titulem distributismu. Jak jednou stejně pravdivě řekl pan Hugh Law o tom, jak stavíme proti sobě patriotismus a imperialismus. „Co je v Anglii paradox, je v Irsku běžná věc“. Můj skutečný molog se pak věnoval jen svědectví poesie o jisté důstojnosti v lidském smyslu pro soukromé vlastnictví, která jistě není ani vulgární okázalostí ani stejně sprostou chamtivostí. Francouzský básník Pleiady si na došky své střechy vzpomíná tak, jako by je dokázal spočítat a pan W. B. Yeats si v té nejenspoutanější vizi vzdálené a nezodpovědné samoty dává záležet na tom, aby ukázal, kolik řádků fazolí dá dohormady devítku. V divadle samozřejmě byli lidé ze všech stran, divocí Sinn Feinisté, konvenční unionisté, ale mým poznámkám naslouchali stejně přirozeně, jako by všichni naslouchali stejně nanicovaté přednášce o opicích nebo měsíčních horách. O politice, natož stranické politice jsem v této konkrétní přednášce neřekl ani slovo, soustředil jsem se na tradici v umění nebo nanejvýš na abstraktní ethiku. Vzpomínám si na to ale kvůli jedné zábavné věci, když jsem totiž skončil byl jeden statný gentleman, právník a jak jsem pochopil, dobře známý irský soudce, tak laskav, že nechal hlasovat o poděkování pro mě. A pobavilo mně to, že i když jsem sám radikál sympatisující s revoluční legendou a přednesl jsem krotké povídání o méně významných básnících pro klidné, byť možná znuděné publikum, pustil se soudce, pilíř Hradu a konservativec zasvěcený právu a pořádku, s největší energií a radostí do toho, aby vyvolal rvačku. Provokoval Sinn Feinnisty a říkal jim, aby se projevili, pokud na to mají odvahu, zkrátka provokoval, jak to jenom šlo. Velebil Anglii, ne spojence, ale Anglii, skvělou Anglii, vznešenou Anglii (vše s tím nejsilnějším venkovským příspěvkem), Anglii spravedlivou, moudrou, milosrdnou, a tak dál, mával něčím, co ani nebyla vlajka jeho vlastní země, věcí, která neměla s tématem, kterému jsme se právě věnovali společného vůbec nic, asi tak jako kdyby spustil o Velké čínské zdi. Nemusím ani povídat, že divadlo brzy burácelo protesty a štiplavými odpovědmi, což předpokládám právě chtěl. Byl to veselý starý pán a líbil se mi. Ale tohle mně na něm zaujalo a má to svůj význam pro pochopení jeho národnosti. Takový druh člověka existuje i v Anglii, znám a mám jich rád tucty. Často je to major, často statkář, někdy soudce a velmi vzácně děkan. Takový člověk povídá ty nejsměšnější reakcionářské nesmysly celý mrtvičnatý vzteky nad svým portskýma někdy poněkud dýchavčivě na výslovně politických. Ovšem právě to, co by ten anglický gentleman nikdy neudělal, provedl ten irský, totiž způsobil scénu při nepolitické příležitosti, když jediné co měl udělat bylo navrhnout formální hlasování o poděkování naprosto cizímu člověku, který mluvil o Ithace nebo o Innisfree. Anglický konservativec by to provedl méně pravděpodobně, než anglický radikál. Totéž, co působí, že je konvenčně politický by způsobilo, že bude konvenčně nepolitický. Nesnesl by, aby při příliš společenské příležitosti pronesl příliš vážnou řeč, stejně jako by nesnesl, kdyby byl v ranním obleku zatímco všichni ostatní by byli ve večerních. A ať už by dělal cokoliv, jistě by neprokoval s tak jednoznačným cílem vyvolat rozruch jako onen veselý irský soudce. Naučil mě, že Ir není nikdy irský víc, než když je anglický. Hodně se podobal některým Sinn Feinistům, kteří ho překřikovali a potěšilo by ho, že mi pomohl dívat se na ně s větším pochopením.
Jak jsem se rozpovídal o téhle maličkost, zatoulal jsem se od tématu, protože se mi zdálo prospěšné poukázat na positivní a provokativní kvalitu irského mínění, ale chtěl jsem tenhle spor zmínit jen proto že vedl k dalšímu. O poesii a vlastnictví jsem pak vedl ještě další hovor s panem Yeatsem v Dublin Arts Clubu a to mě zase pokouší k tomu, abych mluvil o věcech, které sice pro téma nemají význam, ale pro mě zajímavé. Jsem si totiž pořád vědom toho, že že říkám méně, než bych si přál o tisíci věcech. Nevynechávám je bezmyšlenkovitě a už vůbec ne nevděčně. Existují a budou napsány lepší črty než jsou ty moje o celé té atraktivní společnosti, o paradoxu inteligence, která je opravdu inteligentní. Mohl bych toho napsat hodně nejen o těch, jichž si cením jako přátel, jako třeba o Katherine Tynan nebo StephenoviGwynnovi, ale i o lidech, s kterými jsem se setkal jen na chvíli. Mohl bych psát o elfí energii, kterou vyzařuje pan James Stephens, o společenské velikosti Dr. Gogartyho, který se podobal literární legendě osmnáctého století. , o unikátním uversalismu A.E., který trochu připomíná to, jak působí Willam Morris a poněkud transcendentálnějším druhu pohostinnosti Walta Whitmanna. V tomhle hrubém náčrtu se ale nepokouším Irům říct, co už vědí, ale pokouším se Angličanům povědět některé z velkých a prostých věcí, které nevědí. Velkou záležitostí o kterou tu jde, je labouristické hnutí a u ostatních věcí jsme se zastavil jen proto jsou to kroky, které shodou okolností vedly k mému prvnímu setkání s touto velkou silou. A to, že to byl tak trochu vtip proti mně, nijak neumenšuje skutečnost, že to fakt podporující moji argumentaci.
Při již zmíněné příležitosti, nanejvýš radostném večeru v Arts Clubu, mě pan Yeats požádal, abych zahájil debatu v Abbey Theatre obhajobou vlastnictví po více politické stránce. Mým oponentem byl jeden z nejschopnějších vůdců Liberty Hall, pověstné pevnosti labouristické politiky v Dublinu, pan Johnson, podobně jako já Angličan, po zásluze ale oblíbený mezi irskými proletáři. Přednesl naprosto obdivuhodnou řeč, již nemíním nijak kritisovat, pokud řeknu, že si myslím, že jeho osobní popularita měla ještě větší váhu, než jeho osobní výmluvnost. Můj vlastní výklad se omezil na obzvláštní hodnotu drobného vlastnictví jako zbraně bojovné demokracie, zakládal se na myšlence, že občan vzdorující nespravedlnosti nemůže najít náhradu za soukromé vlastnictví, protože každá jiná neosobní moc, bez ohledu na to jak je theoreticky demokratická musí mít formu byrokracie. Jako prostořeký řečnický obrat jsem poznamenal, že svěřit vlastnictví jakémukoliv úřednímu činiteli, byť by to byl představitel cechu, by bylo něco jako odkládat v šatně s holí či deštníkem i nohy. Jde o to, že nohy může člověk potřebovat každou chvíli, aby nakopal chlapa, nebo tančil s dámou a jejich získání by mohl prodloužit jakýkoliv problém do ztráty šatního lístku po zločinný útěk příslušného činitele. V případě společenské krise, jakou je třeba stávka, tedy musí být člověk připraven jednat bez toho, aby ho nějaký úředník omezoval nebo zradil. Zeptal jsem, zda by nebylo mnohem více stávek úspěšných, kdyby stávkující vlastnil alespoň zelinářskou zahradu, která by mu pomohla žít. Můj oponent odpověděl, že vždy byl pro takové reservy proletářského vlastnictví, ale dával přednost tomu, aby byly společné či obecné spíš než individuální, což dle mého ponechává můj argument v platnosti, protože co je obecní musí být oficiální, jinak to bude chaos. Dva menší vtipy poněkud na můj úkor zůstávají v mé paměti, vypadá to, že jsem způsobil jisté pobavení, když jsem si tužku ořezal hodně velkým španělským nožem, kterého si (shodou okolností) cením jako daru od jistého irského kněze, který je mým přítelem, a ten nůž tedy lze považovat i za symbolickou zbraň, jakýsi meč ducha. Nevím zda obecenstvo čekalo, že si amputuji nohy, abych ilustroval svou metaforu, nebo v záchvatu hněvu vrhnu na pana Johnsona a podřežu mu krk, protože nedokážu přijít na odpověď na jeho argument. Druhá věc, který mě pobavila byla páně Johnsonova výtečná replika, který řekl cosi o plýtvání majetkem či zbraněmi a mou poznámku, že bez kanonů nebude žádná dobrá revoluce přerušil veselým zvoláním „Zrada“. Jak jsem mu pak řekl, našlo by se jen málo umělečtějších scén, než ta, když by nějakého Angličana vyslaného rekrutovat do britské armády, chytli a vykonali na něm spravedlnost (nebo nespravedlnost) pacifisté z Liberty Hall. Celou dobu jsem si ale byl vědom, jak jsem řekl, velmi skutečného populárního cítění, které podporovalo pouhou osobnost mého oponenta, jak to bylo zřejmé z ovací, které sklidil, než vůbec promluvil, nebo aplaus za mnohé jeho tematické odbočky, náznaky, jimž jsem nemohl vždy rozumět. Po diskusi mi řekl jeden jižní unionista, který vlastní půdu u Dublinu: „Samozřejmě Johnson tu zrovna měl ohromný úspěch se svou prací. Liberty Hall zrovna dokázala něco, co se dosud v celém odborářském hnutí nepovedlo. Povedlo se mu doopravdy rozběhnout odbory zemědělských dělníků. Vím to, protože se musím vyrovnat s jejich požadavky. A víte přece, jak naprosto nemožné bylo vždycky založit odbory zemědělských dělníků v Anglii.“ Věděl jsem to, a věděl jsem taky, proč je možné je založit v Irsku. Bylo to možné právě z toho důvodu, který jsem zdůrazňoval celý večer, že totiž za irským proletariátem je tradice irského rolnictva. V jejich rodinách, pokud ne v nich samých, zůstávala vzpomínka na osobní lásku k půdě. Přišlo mi ale zajímavě ironické, že i moje porážka byla příkladem mé doktríny a že pravda mé strany byla dokázána popularitou druhé strany. Zemědělský cech by výsledkem větru svobody, který zavanul do onoho temného města z velmi vzdálených polí a pravdy, že i ony valící se kameny bezdomého proletářství byly teprve nedávno uvolněny ze samých kořenů hor.
V Irsku dokonce ani průmysl není průmyslový. To je to, co mám na mysli, když tvrdím, že irské labouristické hnutí je výjimkou potvrzující pravidlo. To je důvod proč to neodporuje mé dřívější generalisaci, že naše kapitalistická krise je na anglické straně cesty. Irští zemědělští dělníci se mohou stát členy cechu, protože se chtějí stát rolníky. O chudých a bohatých smýšlí způsobem starým jako svět sám, po způsobu Achaba a Nábota. V rolnické společnosti málo záleží na tom, zda se Achab vinice zmocní soukromě jako Achab, nebo oficiálně jako král Israele. Stejně málo bude nakonec záležet, dokonce i v jiném typu společnosti, záležet na tom, zda Nábot dostával mzdu za práci ve vinici, nebo měl hlas, kterým mohl nějak ve volbách ovlivnit, co s vinicí bude. On touží po tom, aby vinici měl a ne po apologetickém cynismu nebo vulgárnímu uhýbání, že byznys je byznys, jako hluk hromu se ale z vinice jako od tajného trůnu ozývá děsivý hlas, hlas tohoto lidského způsobu v každém věku a národě? „Chraň mě Hospodin, abych ti dal dědictví po svých otcích. “

Kapitola III.: Rodina a rozmíška

Chapter III. The Family and the Feud
Býval za mého dětství starý vtip v tom smyslu, že lidi lze dávat dohromady podle jejich křestních jmen. Zapomněl jsem už tehdy uvažované příklady, ale dost napoví i soudobé příklady. Ceremoniální bratrství ve zbrani mezi otcem Bernardem Vaghanem a panem Bernardem Shawem se jeví jako plné možností. Mírně se bavím představou, kterak se pan Arnold Bennet pokouší vypreparovat větší humanitní fikci z politických odlišností pánů Arnolda White a Armolda Luptona. Sám bych měl své dny prožít ve výlučné společnosti profesora Gilbera Murraye a Sira Gilberta Parkera, u nichž si dovedu představit, že se v některých bodech liší mezi sebou a některých ode mne. Nu, na tomhle starém vtipu si lze všimnout jedné zvláštní věci, že totiž mohl být brán ve vážnějším duchu, i když v rozumnějším stylu v době ještě starší. Tahle fantasie viktoriánské doby mohla být docela dobře faktem ve středověku. V morální atmosféře středověku by nemuselo být nic nenormálního na slavnosti, hostině či slavném průvodu oslavovat společenství lidí, kteří mají stejného svatého patrona. Dnes to vypadá jako šílenství a nesmysl, protože se ztratil smysl křesťanských či křestních jmen. Upadla do jakéhosi chaosu a zapomnění, který je velmi typický pro naši dobu. Chci říct, že jsou v nich pořád módy, ale už důvod pro ně. Móda je totiž zvyk bez příčiny. Móda je zvyk, na který si lidé nemohou zvyknout prostě proto, že nemá příčinu. To je i důvod, proč jsou naše průmyslové společnosti, když přijde na témata od kosmu po límce na kabátech jen smýkány způsoby, jež jsou toliko náladami. Jsou to zvyky, jimž se nedaří být navyklými. A tak jsme mezi všemi těmi módami v křestních jménech zapomněli všechno, co se rozumělo pod obyčejem křestních či křesťanských jmen. Zapomněli jsme na všechna původní fakta o křesťanském jménu, ale zapomněli jsme především na fakt, že bylo křesťanské.
Nu, když si všimneme, že se tenhle proces odehrává ve světě Londýna nebo Liverpoolu, uvidíme, že zašel ještě dál a vedlo se mu ještě hůře. I příjmení ztrácí svůj kořen a tedy svůj důvod. Příjmení začíná být stejně osamělé jako přezdívka. Dalo by se totiž tvrdit, že první jméno má být čímsi individuálním, ba isolovaným, ale příjmení má, podle vší logiky a historie, docela jistě člověka spojovat s jeho lidským počátkem, zvyky, či příbytkem. Historicky to bylo slovo vzaté z města, kde žil nebo řemeslného cechu, kterému přináležel, a právě je to pořád ještě slovo, na níž závisí všechny otázky legitimity, následnictví či pozůstalostního uspořádání. Má to být korporátní jméno v tom smyslu, že má být neosobní, zrovna tak, jak to druhé má být osobní. Přesto je v moderním industriálním stylu bráno způsobem současně jako samotné a také na lehkou váhu. Jakýkoliv systém společnosti na tomhle postavený bude vypadat zrovna tak jako vtip jako vtip o křestních jménech, jímž jsem začal. Pokud by se zdálo podivné požadovat po Tomášovi, aby se kamarádil se všemi ostatními Tomáši, bude znít skoro stejně zmatečně, pokud bychom trvali na tom, že jakýkoliv Thompson musí milovat kteréhokoliv jiného Thompsona. Je možné, že Sir Edward Henry, dříve od policejních sil, nebude chtít omezovat na společnost pana Edwarda Clodda. Musí ale Sir Edward Henry nutně vyhledávat společnost pana O. Henryho, bez ohledu na to, jak by jistě byla příjemná a zábavná. Sir John Baker zakladatel velkého emporia v Kensingtonu nemusí nijak zvlášť vyhledávat objetí pana Johna Mansfielda, musí se ale o to rychleji vrhat do náruče pana Granville Bakera? Tenhle výhled rozmanitostí nás dovede daleko, stačí si ale všimnout, nesmysly teď stranou, že nejběžnější anglická příjmení nabyla jedinečného sociálního významu, představují spíše člověka, než rasu či původ. I pokud jsou to ta nejobyčejnější jména, nejsou společná. To co označujeme za rodinné jméno není dnes primárně jménem rodiny. Rodina sama, jako společný pojem, se už vytratila do pozadí a hrozí jí, že se vytratí i z pozadí. Krátce řečeno, křestní jména nejsou jediná křesťanská věc, o kterou můžeme přijít.
Nu, druhým faktem, který mě v Irsku upoutal (po úspěchu malého vlastnictví a neúspěchu velké organisace) byl fakt, že rodina byla v prostě opačném postavení. Vše, co jsme výše v současné řeči řekl o celém směřování a trendu moderního světa je přímým opakem směřování moderního irského světa. Nejen, že křestní jménu tu je křestním jménem, ale rodinné jméno (což vypadá ještě paradoxněji a dokonce komičtěji) je skutečně rodinným jménem. Když se dotkneme první z těch dvou věcí, bude snadné načrtnout některé velmi zajímavé pravdy o ní, kdyby nás ovšem neodváděly od hlavní pravdy této kapitoly: druhé velké pravdy o Irsku. Lidé, kteří staví do protikladu „vzdělanost“ obou zemí, nebo se snaží do jedné rozšířit, to co se v druhé jako vzdělanost označuje by věru mohli udělat i horší věci, než jen bádat nad prostým problémem významu a smyslu křestních jmen. Dokonce i propagátorům vzdělanosti by konečně mohlo dojít, že svou hodnotu má obsah právě tak jako rozsah kultury, či (jinak řečeno), že znát devět set slov není vždy důležitější, než vědět, co některá z nich znamenjí. Je přísně a střízlivě pravda, že jakýkoliv rolník, který v chatrči z bláta v hrabství Clare pojmenuje Michael, může cítit přítomnost, která svrhla Satana, zbraně a okrasu rajského paladina. Pochybuji, že by bylo zrovna tak drtivě pravděpodobné, že když nějaký úředník v nějaké vile na Clapham Common pojmenuje svého syna Jan, bude u toho mít vidění svatého orla ze Zjevení nebo i jen mystického poháru učedníka, kterého Ježíš miloval. Při pohledu na tento prostý fakt nemám pochyb o tom, kdo z těch dvou je vzdělanější člověk a ani znalost Daily Mail nemůže onu rovnováhu zvrátit. Často se říká, a je to asi pravda, že rolník pojmenovaný Michael své jméno ani nedokáže napsat. Docela stejně ale platí, že úředník jménem Jan nedokáže své jméno přečíst. Nedokáže je přečíst, protože je psané v cizím jazyce a jeho nikdo nepřivedl k tomu, aby si uvědomil, co to znamená. Neví, že Jan znamená Jan, tak jak ten druhý ví, že Michael znamená Michael. V tomhle přísně realistickém smyslu nezní žák industriálního intelektualismu ani své vlastní jméno.
To byla ale jen odbočka, protože tu jde o to, že obyčejný člověk z ulice (odlišný od obyčejného člověka z pole) byl odloučen nejen od svého soukromého, ale i od svého veřejnějšího popisu. Zapomněl nejen své jméno, ale i svou adresu. Z mého pohledu se podobá někomu z těch nešťastných lidí, kteří probudí s prázdnou hlavou a proto nemohou najít cestu domů. Ovšem bez ohledu na to, zda se takhle díváme na stav věcí v nějaké industriální společnosti, jako je ta anglická, musíme si pevně uvědomit, že v zemědělské společnosti, jako je třeba ta irská existuje stav věcí naprosto opačný. Chceme-li, můžeme to převést v podobě nepovědomé, ba nepříznivé fikce. Můžeme říct, že dům je větší než člověk, že dům je laskavý obr, který se honí za člověkem a chytá ho. Ten fakt tu ale je, povědomý či nepovědomý, přátelský či nepřátelský, a tím faktem je rodina. Rodinná pýcha je ohromná, třebaže ji obyčejně provází zářící spousty individuální skromnosti. A tenhle rodinný cit se váže na rodinné jméno, takže už sám jazyk, jímž člověk myslí je tvořen rodinnými jmény. V tomhle se atmosféra jedinečně nepodobá Anglii i když je velmi podobná Skotsku. Nestranné uznání tohoto faktu vlastně bude ilustrovat, mimo všechny stranické úvahy, to, že je to rovným dílem patrné tam, kde se má Irsko se Skotskem potkávat. Je to rovným dílem patrné v Ulsteru, a dokonce i v protestanském koutě Ulsteru.
Myslím, že ze vší ulsterské propagandy, se kterou jsem se setkal mě nejvíc udeřila do očí věta v jednom unionistické úvodníku. Bylo to něco, co by se dalo docela dobře označit za skotské, bylo to opravdu dokonce ještě víc irské, ale ani v té nejdivočejší náladě by se to nedalo označit za anglické a proto se v to žádném racionálním smyslu nemohlo označovat za unionistické. A přece to byla část vášnivě upřímného a tedy vpravdě lidského a historického výbuchu politiky severovýchodní oblasti proti politické zbytku Irska. Většina z nás si pamatuje, že sir Edward Carson dosadil do vlády svého přítele, právníka jménem Campbell. Bylo to na počátku války a jen málo z nás si o tom myslelo něco víc, než je pitomost dávat posty carsonovcům v čase nejdelikátnější krize irské věci. Jak všichni víme, Campbell se od té doby ukázal jako rozumný člověk, což bych přeložil jako praktický stoupenec Home Rule, ale v každém případě ke to víc, než se obvykle míní pod označením carsonovec. Ať už by to ale bylo jakkoliv, jeho přítel právník, přednesl výtečnou řeč obsahující jisté ústupky irskému lidovému cítění. Jak se dalo předpokládat, tisk strany oranžistů ho zuřivě odsuzoval, ne ale zuřivěji, než se dalo číst v Morning Post nebo Saturday Review. Byla tu nicméně jedna věta, kterou jsem nikde v Morning Post či Saturday Review nenašel, jedna věta, o níž jsem nikdy nečekal, že ji v nějakých anglických novinách najdu, i když bych ji velmi pravděpodobně mohl číst ve skotských novinách. Byla to tahle věta, přečtená mi z úvodníku jedněch belfastských novin. „Ještě nedošlo k žádné zradě, ale byl za tím vším nějaký Campbell.“
Ať si kdokoliv představí, nějakého Angličana, jak říká o jakékoliv obchodní rozmíšce: „To je celý Atkins!“ nebo „Co by tak mohl člověk čekat od Wilkinsona?“ Kratičké zamyšlení ukáže, že by to bylo ještě nemožnější, pokud jde o veřejné osoby ve veřejných sporech. Žádný anglický liberál nikdy nespojoval dřívější výkony nynějšího lorda Birkenheada s atavistickými vlivy, nebo s totemem velkého a kočovného kmene Smithů. Žádný anglický patriot nebádal na rodokmenem anglického pacifisty, ani netvrdil, že ještě sice nedošlo k žádné zradě, ale byl za tím vším nějaký Pringle. Určujícím rozdílem tu je neurčitý člen. Právě výraz „nějaký Campbell“ zcela mění situaci a pokrývá právníkův plášť deseti tisíci tartany celého kmene. Nu a právě s touhle frází se cestovatel v Irsku potkává na každém kroku. Možná nejpoutavější věc, kterou si, po agrární revoluci, pamatuji, byl způsob, jímž se mnou jeden chudý Irčan mluvil o siru Rogeru Casementovi. Nechválil ho jako vysvoboditele Irska, nenadával mu do irské ostudy, neřekl ani jednu z dvaceti věcí, které byste do něho mohli čekat. Jen poukázal na pověst, že Casmeat zamýšlel těsně před svou popravou konvertovat ke katolictví a projevil o to jakýsi vzdálený zájem. Pak dodal. „Vždycky to byl černý protestant. Všichni Casementové jsou černí protestanti.“ Přiznávám, že v okamžiku tak morbidního příběhu mi už sama idea, že by mohli být ještě nějací jiní Casementové přišla jaksi neskutečná. Pokud vypadl někdy nějaký člověk osaměle, pokud někdy vypadal nějaký člověk ojediněle až nepřirozeně, pak to byl onen člověk, když jsem měl dvě nebo tři příležitosti vidět jeho chmurnou pohlednou tváž a jeho divoké oči, vysokou, temnou postavu kráčející již ve stínu hrozného osudu. Nevím jestli byl černý protestant, ale jaksi černý byl, ve smutném, pokud ne ve špatném smyslu symbolu. Představuji si vlastně, že reprezentoval třetinu slavné Browningovy triády rytmickým jednoslabičným slov. Jeden vážený nacionalistický poslanec, shodou okolností s lékařským vzděláním, mi řekl: „Jen co jsem ho poprvé zahlédl, bylo mi jasné, že je ten člověk šílený.“ Tak či tak to byl člověk natolik neobyčejný, že by mně ani nikoho z mých krajanů nikdy ani nenapadlo mluvit jako kdyby takových lidí byla celá skupina nebo klan. Skoro bych si dokázal představit, že se narodil bez otce nebo bez matky. Pro Iry ale byli jeho otec a matka důležitější než on sám. Tvrdí se, že zůstává historickým tajemstvím, zda Parnell vtipkoval, když řekl, že jméno Kettle (jinak též čajová konvice pozn. překl.) je v Irsku všude doma. Dnes může být jen málo protikladnějších symbolů, než jméno Kettle a jméno Casement (vyjma udatnosti, jež jim byla společná), protože mladší Kettle, který tak slavně zemřel ve Francii byl právě tak širokým nacionalistou, jako byl ten druhý sevřeným, byl právě tak příčetný, jako byl ten druhý bláznivý. Pokud ale žertéřova fantasie držící se svého vlastního roztomilého druhu nonsensu může vidět něco veselého v obrazu stovek takových Kettlesů, kteří zpívají tak, jak od srdce zpívával on, pak zahořklejší vtipálek, začtená do černého a obskurního příběhu o zajetí na pobřeží, by mohl utrousit nějakou podobnou prostořekost o dalších Casementech, otevírajících se pěně oněch velmi nebezpečných moří v tak skutečně zapomenuté zemi. A dokonce i kdybychom nebyli otráveni tím žertíkem, byli bychom překvapeni plurálem. A naše překvapení by bylo měřítkem nejhlubšího rozdílu mezi Anglií a Irskem. Vyjádřeno neužitečnými obrazy bylo by faktem, že i okenní křídla (casement) jsou součástí domu, právě tak jako se v v každé domácnosti najde konvice (kettle). Každí irské slovo je v Irsku všude doma.
Angličané by o plurálu pro slovo Gladstone nepřemýšleli o nic víc, než o plurálu pro slovo Bůh. Nikdy by je ani nenapadlo si představovat, jak se Disraeli procházel s mračnem dalších Disraeliů kolem sebe, přišlo by jim to příliš apokalyptické a příliš velké přehánění stání na straně anděů. Jak mám důvod vědět, je dosud v Anglii považováno za zuřivou a šílenou formu náboženského útisku, když někdo tvrdí, že Žid pochází pravděpodobně ze židovské rodiny. Zkrátka, Angličané se, zatímco jejich vládci jsou ochotni náležitě uvážit eugeniku jako rozumnou příležitost k různým formám polygamie a infanticidy, víc a víc vzdalují jedinému uvážení eugeniky hodnému křesťanů, totiž jejímu posouzení jako hotové věci. Zmínil jsem se o infanticidě, ale vlastně tu jde spíše o etiku otcovražda a matkovraždy. Na můj vkus vypadá současné směřování sociální reformy tak, že ničí všechny stopy rodičů kvůli zkoumání dědičnosti jejich dětí. Nežádám tu ale čtenáře, aby přijímal můj vkus, ba ani moje názory o těchto věcech, jen svědčím o objektivním faktu o cizí zemi. Lze to shrnout asi tak že Parnell je pro Angličany ten Parnell, ale pro Iry je to nějaký Parnell.
To je to, co mám na mysli, když říkám, že angličtí stoupenci Home Rule neví, co Irové rozumí pod domovem. A je to také to, co mám na mysli, když říkám, že společnost neodpovídá žádnému našemu společenskému třídění, ať liberálnímu nebo konservativnímu. Mnoha radikálům přijde tenhle smysl pro rodové linie rovný reakcionářské aristokracii. A pokud tím míníme hrdost na svůj původ a rod, pak aristokratický i je, ne ovšem v praktickém a politickém smyslu. Třebaže to může znít podivně, jeho praktický důsledek je demokratický. Není aristokratický v tom smyslu, že by tvořil aristokracii. Ba naopak, je to možná jediná síla, která trvale tvorbu aristokracie znemožňuje po způsobu anglické venkovské šlechty. Důvod a smysl tohoto zdánlivého paradoxu lze vysvětlit dosti jednoduše v jedné větě. Pokud vám opravdu záleží na vašem příbuzenstvu, pak musíte mít starost o své chudé příbuzné. Brzy zjistíte, že vaši synovci z druhého kolena mají silnou sociální tendenci stávat se kominíky nebo dráteníky. Pokud se pokoušíte doopravdy poctivě s důsledně něco naučit, byť by to měla být lekce heraldiky a genealogie, velmi brzy se naučíte lekci lidské rovnosti. Ať už je to k dobrému či zlému, skutečně fungující aristokracie musí zapomenout asi na tři čtvrtiny svých aristokratů. Musí zapudit chudáky urozeného rodu a vítat boháče, kteří mohou žít urozeným životem. Pokud je někdo zajímavý, protože je McCarthy, je tedy zajímavý proto, že je člověk a pak je zajímavý ať je vévoda nebo popelář. Pokud je ale zajímavý proto, že je to lord FitzArthur a žije ve FitzArthur House, pak je zajímavý, když ten dům prostě koupil nebo když si jednoduše koupil svůj titul. Pro udržování venkovské šlechty je nutné obdivovat nového statkáře či zemana a proto zapomenout na toho starého. Smysl pro rodinu je jako pes, který rodinu následuje, smysl pro oligarchii je jako kočka a zůstává strašit v domě. Neargumentuji proti aristokracii, pokud se Angličané rozhodnou ji v Anglii zachovat, jen vyjasňuji za jakých podmínek ji udržují a varuji je, že lidé se silným smyslem pro rodinu ji nebudou udržovat za žádných podmínek. Aristokracie, tak jak v Anglii vzkvétala, s nemalou národní slávou a a podnikatelským zdarem, od reformace je ze samé své povahy zbudována z vyloupených a znesvěcených domů. Aby uchovala rodinu musí zničit sto chudých příbuzných. Aby si udržela svou úroveň, třídu a styl musí zničit stovku rodin.
Je-li ale rodinný duch neslučitelný s tím, co chápeme pod aristokracií, je zrovna tak neslučitelný s třemi čtvrtinami toho, co mnozí chválí a hlásají jako demokracii. Celé směřování toho, co se v Anglii považovalo za liberální legislativu, možná nezbytnou a možná taky ne, možná obhajitelnou a možná taky, bylo v dobrém či zlém na úkor nezávislosti rodiny, a to zejména chudé rodiny. Od prvních velmi rozumných omezení v zákonech o továrnách po poslední nejšílenější zasahování do her v dětském pokoji a vánočních večeří se celý proces otáčel někdy na čepu státu, častěji na čepu zaměstnavatel, ale nikdy ne na čepu domova. To všechno může být emancipace, já jen poukazuji na to, že Irsko požadovalo Home Rule opravdu hlavně proto, aby se emancipovalo od této emancipace. Jistěže ale angličtí politikové, abychom k nim byli spravedliví, ukazují, že si toho jsou vědomi tím, že zvětšují množství případů, z nichž je tento národ vyňat. Možná tento nešťastný lid trýzníme naším pronásledováním, ale aspoň je šetříme našich reforem. Zbili jsme je epidemiemi, ale alespoň si netroufáme je deptat našimi léky. Skutečný důvod proti unii není ani tak důvodem proti unionismu, je to mnohem silnější důvod proti univesalistům. Je to tahle podivná a poněkud ironická pravda: že se postaví člověk třímající chartu lásky a pokoje pro celé lidstvo, že předloží zákon osvícené spravedlnosti pro všechny národy světa, že tvrdí, že vidí člověka od počátku jeho evoluce rovného, bez jakéhokoliv rozdílu mezi těmi nejvzdálenějšími vírami a barvami, že se staví jako řečník lidského plemene, jehož zákon toliko prohlašuje všechno lidstvo za lidské, a pak mírně ztiší hlas a praví: „Tento zákon se nevztahuje na Irsko.“

Kapitola II.: Kořen skutečnosti

jedinou výmluvou pro literaturu je, že dělá věci nové, a hlavním neštěstím žurnalistky, je že je musí dělat starými. Co je uspěchané musí být banální. Představme si člověka, který má něco napsat o konkrétním tématu, řekněme o Americe. Pokud na to bude mít den, je možné, že v posledních záblescích světla po západu slunce přijde na aspoň jednu věc,kterou si o Americe doopravdy myslí. Lze si představit i to, že pod večerní hvězdou přijde možná i na nějakou novou myšlenku, dokonce i novém světě. Pokud bude mít jen půl hodinu, bude mít čas jen nahlédnout do encyklopedií a matně si vzpomenout na poslední úvodníky. Encyklopedie budou zastaralé jen asi o deset let, úvodníky budou za svou dobou zaostávat o celé věky, protože byly psány v podobných podmínkách moderního spěchu. Pokud bude mít na to, aby něco napsal o Americe jen čtvrt hodiny, může ho čiré delirium a šílenství dohnat k tomu, aby ji nazval svou Gigantickou dcerou na západě, aby mluvil o tom, že lze napřáhnout ruce přes moře, nebo dokonce k tomu, aby se označoval za Anglosasa, když by si stejně dobře mohl říkat Jut. Ať už ale má tovární spěch v kritice za výsledek jakkoliv znevažující a ponižující banalitu, je to jen jeden příklad pravdy, kterou lze ověřit v dvaceti oblastech zkušenosti. Když se někdo potřebuje dostat co nejrychleji do Brightonu, nejsnáz to půjde po pevně položených kolejích po známé trase. Pokud by měl čas a peníze na to, aby jel motorovým vozem, ještě pořád by užíval veřejných cest, ale překvapilo by ho, kolik veřejných cest vyhlíží stejně nově a klidně jako cesty soukromé. Kdyby měl dost času, aby šel pěšky, objeví pro sebe možná řadu pěšinek a v každé z nich cestu do pohádky. Tento zákon pohodlí nutný pro probuzení úžasu platí i pro věci navenek povědomé i pro věci podle prvního zdání čerstvé. Hlavním důvodem pro staré ohrazení a hranice je to, že ohrazují místo, kde lze později vždy nalézt nové věci, živé jako jako ryby mezi čtyřmi rohy sítě. Hlavní kouzlo domova je v tom, že je bezpečné cítit ho jako cosi podivného a cizího.
Často jsem dělat co bylo v mých chabých silách k tomu, abych napravil vyčpělý trik s tím, když se věci berou jako dané, o to víc, že to ani není braní věcí jako daných. Jde o to, že se shrabují bez vděku, tedy velmi očividně jako ne daných. Dokonce i naše vlastní dveře, otevřené naší vlastním patentním klíčem by se neměly otevírat jen dovnitř k věcem důvěrně známým, ale i ven, směrem k věcem neznámým. Dokonce i domácí krb by měl být současně domestikovaný i divoký, protože nic nemůže být divočejší než oheň. Pokud ale má tohle světlo vyšší nevědomosti svítit dokonce i na dobře známá místa, mělo by přirozeně svítit nejjasněji na cesty cizí země. Bylo by dobré, kdyby člověk mohl do Irska přijet a opravdu vědět, že o něm nic neví, pokud možno by neznal ani jméno Irsko. Smůla je, že většina lidí tohle jméno zná až moc dobře a zemi samotnou příliš málo. Tahle knížka byla byla jako knížka, a ještě víc jako vtip, možná lepší, kdybych v ní ostrov důsledně nazýval Atlantis, nebo nějakým takovým jménem a až na poslední stránce odhalil, že píšu o Irsku. Kdyby se Angličan doopravdy na tuhle zemi podíval prostě a přímo, jak by se podíval na nějaký zcela nový ostrov, se zcela novým jménem, objevený při námořním dobrodružství, jež je pravou anglickou romancí, viděl by nanejvýš zajímavou situaci, věci, k nimiž by mohl cítit obzvlášť velkou náklonnost i příležitosti, jichž by mohl mimořádně využít. Mohly by s ním zkrátka něco podniknout, pokud by s ním zacházel jako s objektem, co leží před ním a ne jako s tématem, které nechal za sebou. K tomu, aby bylo řečeno vše, co je třeba říci o potřebě studovat irský příběh, ještě bude příležitosti později. Ovšem irský příběh je jedna věc a to, co se nazývá irská otázka je věc docela odlišná a pro cizince je v čistě praktickém smyslu nejlepší, když zapomene na irskou otázku a dívá s po Irech. Pokud se na ně bude dívat jednoduše a pevně, tak jak by se díval na domorodce naprosto nového národa s novým jménem, uvědomil by si velmi zvláštní, ale naprosto hmatatelný fakt. Uvědomil by si ho tak, jak si v pohádce člověk uvědomil, že přešel hranici do říše pohádek, podle takových maličkostí jako byla mluvící kráva nebo stoh slámy procházející se kolem po svých nohách.
O irské otázce se v Anglii nikdy nediskutovalo. Lidé debatovali o samosprávě (Home Rule pozn. překl.), ale ti kdo ji obhajovali nejhorlivěji a myslím, že moudře, nikdy nevěděli, co Irové rozumí pod svým domovem (home pozn. překl.). Lidé mluvili o unionismu, ale unii si nikdy netroufli navrhnout. Unionistou by se měl rozumět člověk, který si ani neuvědomuje hranice dvou zemí, který může přejít hranice říše pohádek a ani si nevšimnout procházejícího se stohu slámy. Ve skutečnosti unionista po stohu pořád střílí, i když ho nikdy netrefí. Omezení se ovšem neomezuje jen na unionisty. Jak jsem už řekl, angličtí radikálové byli zrovna tak neschopní dojít k jádru věci. Polovinou důvodu pro Home Rule bylo to, že Irsko nelze svěřit Angličanům, aby v něm provozovali irskou samosprávu. Abychom zopakovali podobenství, ani oni nedokázali chytit mluvící krávu za rohy, protože snad ani nemusím mluvit o tom, že mluvící kráva je, s dovolením, typická irská bejkárna. Na jejich irské politice bylo špatné to, že to byla anglická politika. Debatovali o irské otázce, ale nikdy je ani nenapadlo vážně přemýšlet o irské odpovědi. Liberál byl tedy spokojený s negativní pravdou, že by se Irům nemělo bránit v tom, aby měli zákony, které by se jim zamlouvaly. Jen zřídka ale liberál čelil positivní pravdě o tom, jaký druh zákonů by se jim mohl líbit. Instinktivně se vyhýbal tomu, aby si to i jen představil, z toho prostého důvodu, že zákon, který by se líbil Irům má zrovna tak daleko k tomu, co se označuje za liberální, tak k tomu, co se označuje za unionistické. Liberál na to nikdy ve své největší liberálnosti nepřistoupil, ani se s tím unionista nikdy v nejúplnějším sjednocení neztotožnil. Zůstává to zcela mimo nás, jako něco nač hledíme jako na pohádkovou krávu a ten anglický návštěvník, který na to prostě jen zírá je zdaleka nejmoudřejší. Dříve nebo později pochopí, co se pod tím míní a to je jednoduše tohle: ať už lze donucení či emancipaci obhajovat jakkoliv (a užít to lze libovolně na tu či onu stranu), faktem zůstává, že svobodné Irsko nejenže nebude tím, čemu říkáme bezzákonné, ono ani nemusí být tím, co označujeme za svobodné. Ani zdaleka to nebude anarchie, ale uspořádána a dokonce konservativní civilisace, jako je třeba čínská. Byla by to ale civilisace podstatně odlišná, že naši liberálové by se od ní lišili právě tak, jako naši konservativci. Férová otázka pro Angličana zní, zda tahle fundamentální odlišnost může být nebezpečná pro rozdělení, unii již učinila nemožnou. Když jsem teď probíral poznámky z tak krátké návštěvy trpící vší tou vyčpělou uspěchaností mého žurnalistického řemesla byl jsem na pochybách mezi chronologickým a logickým pořádkem událostí. Dal jsem ale přednost logice, vznešeného světla, které doopravdy odhaluje obraz a o kterém pevně věřím, že v něm má být vše ostatní viděno. A kdyby se mně kdokoliv ptal, co z toho, co jsem v Irsku viděl na mně nejvíc zapůsobilo svým významem i podivností, měl bych vědět, co odpovědět. Uviděl jsem to dlouho poté, co jsem viděl irská města, pocítil něco z úžasné hořkosti Dublinu a vyčpělého optimismu Belfastu, ale zmiňuji se o tom poprvé zde, protože si jsem jist, že bez toho nedává nic dalšího smysl, že to stojí za vší politikou, ohromné a tiché jako zelené kopce rozložené za Dublinem.
Cestoval jsem pronajatým motorovým vozem cestou na Severozápadě k půli deštivého podzimu a nejel jsem nijak rychle, protože provoz zpomaloval do slavnostního procesí dav rodin jdoucích se svým dobytkem a stády někam dál na trh, což je také alegorie. Co ale upoutalo mou mysl a utkvělo v ní bylo tohle: po jedné straně totiž, až kam jsme dojeli byla úroda úhledně a bezpečně sklizená, zatímco po druhé straně hnila v dešti. Nu a na té straně, kde byla v bezpečí byla řada malých políček obdělávaná rolníky, kteří je vlastnili, podle našich měřítek byly zrovna tak malé jako řádka nejlevnějších vil. Půda na níž byla všechna úroda ztracena patřila k modernímu statku. Zeptal jsem se, proč byl majitel statku se sklizní pozadu za rolníky a dozvěděl jsem se spíš tak neurčitě, že tu byly nějaké stávky a jiné potíže s pracovní silou. Nezabýval jsem se tím kdo byl v právu, ale důležité tu je to, že ať už byl v právu kdokoliv, ponaučení je pořád stejné. Můžete proklínat krutého kapitalistického statkáře nebo vychvalovat brutálně bolševické stávkující, musíte ale připustit, že společně způsobili zastavení prací, které rolničtí vlastníci o pár yardů dál nezpůsobili. Ať už podporujete v jejich sporu kteroukoliv stranu nemůžete popřít to, v jakém smyslu se spojili a spojili tak, že zabránili tomu, co pár vesničanu naproti dokázalo společně vytvořit. Se vším, na čem se v Anglii shodneme a neshodneme, se vším o čem se hádáme a v čem se odlišujeme, s naším světlem i temnotou, s naším nebem i peklem, jsme tu, na levé straně cesty. Po pravé straně cesty leží něco tak odlišného, že se od toho ani neodlišujeme. Trusty možná rostou a vzmáhají se jako věže ze zlata a železa, zastiňují zemi a zakrývají slunce, ale vyrůstají jen po levé straně cesty. Je možné, že odboráři kladou labyrinty mezinárodních spiknutí a hloubí sklepení zaplněná dynamitem toliko destruktivní demokracie, ale celé tohle mezinárodní bludiště leží po levé straně cesty. Jsou tam zaměstnanost i nezaměstnanost, Marx i manchesterská škola. Levá strana cesty může projít i svými pozoruhodnými proměnami, její příběh může překračovat propasti anarchie, ale nikdy nepřejde přes cestu. Statkářovy pozemky se mohou stát jakousi Morrisovou utopií, společně organisovanou socialisty, či spíše cechovními socialisty. Může (a velmi se obávám, že je to mnohem pravděpodobnější) projít přes stadium zaměstnavatelovy modelové vesnice do podmínek starého pohanského otrokářského státu. Ovšem venkované přes cestu odmítnou nejen otrokářský stát, oni stejně rozhodně odmítnou i utopii. Může se zdát, že Evropa je po zaznění bolševické polnice rozervána z jedné strany na druhou s proletáři a buržoasií navzájem odtrženými, ale rolníci přes cestu nejsou ani buržoasie ani proletáři. Může se zdát, že Anglie je nesmiřitelně rozdělena rivalitou mezi kapitálem a prací, ale rolník na druhé straně cesty jsou kapitalista i pracující. Je i několika dalšími zvláštními věcmi, včetně toho, že je prvním, kdo sklidil úrodu, že byl doslova první v poli.
Pro Angličana, a vůbec pro Londýňana, to bylo něco jako dojít na roh londýnské ulice a tam najít policistu v otrhaných hadrech, záplatovaných kalhotách a se zašpiněnou tváří, ale zametače s cvikrem a v čerstvě ušitém obleku od krejčího z West Endu. Bylo to ve skutečnosti skoro stejné překvapení jako procházející se seník nebo mluvící kráva. To co bývalo obyčejně uboze omšelé, liknavé a skleslé tu bylo poměrně uhlazené a dochvilné, a co bylo spořádané a organisované bylo opožděné a nefunkční. Musíme si totiž ostře uvědomit, že rolníci, majitelé políček, tu uspěli nejen proto, že byli skutečnými vlastníky, ale i proto, že to byli jen rolníci. Byli tak velmi úspěšní právě proto, že působili v malém měřítku. Právě proto, že byli příliš chudí na to, aby měli sluhy zbohatli navzdory stávkám. Ve své míře to byl nejpřímější protiklad k tomu, co v Anglii jak kolektivisté, tak kapitalisté říkají o účinnosti velké organisace. Nakolik totiž selhala. Selhala nejen proto, že byla velká, ale i proto, že byla organisovaná. Na levé straně cesty přestal velký stroj fungovat, protože to byl velký stroj. Malí lidé pořád pracovali, protože to nebyli stroje. Jejich vztahy byly natolik podivné, že hvězdy tam, kudy prošli bojovaly proti kapitalismu a i samy mraky běžící nad oním kamenitým údolím válčily za jeho trpaslíky proti jeho obrům. Déšť sice padá na spravedlivé i nespravedlivé, ale tady na chudé i bohaté nepršelo stejně. Déšť padal ke zkáze boháčů.
Nu, osobně jsem toho názoru, že pravá strana cesty byla ta skutečně správná. Věřím totiž, že představuje správnou stranu otázky, že tihle drobní venkované se zmocnili pravého tajemství, které uniká jak kapitalismu, tak kolektivismu. Nevnucuji tu ale své vlastní záliby svým krajanům, a nejde mi v první řadě o to, abych ukázal, že tohle je argument proti kapitalismu a kolektivismu. Chci zdůraznit, že tohle je základní argument proti unionismu. V posledku je to možná jediný argument proti unionismu, což je možná i důvod, proč proti němu nikdy není použit. Mám samozřejmě na mysli, že ho angličtí unionisté v rekriminacím o tom, že irská otázka je ve skutečnosti anglickou otázkou nikdy nepoužili proti anglickým stoupencům Home Rule. Základním nárokem té otázky vlastně bylo, aby zůstala otevřenou otázkou, čímsi velmi podobným otevřené ráně. Moderní průmyslová společnost mám velmi ráda problémy, a proto nemá vůbec v oblibě řešení. K tomu, abychom ukázali, jak matoucí a zbytečné jsou tu pouhé stranické nálepky postačí, když pouvažujeme o těch, kdo opravdu chápali tento fundamentální fakt. George Wyndham byl unionista, který byl svržen, protože byl stoupencem Home Rule. Sir Horace Plunkett je unionista, kterému se věří, protože je stoupencem Home Rule. Vůbec nejrevolučnější projev nacionalismu, který se kdy pro Irsko podařilo získat pro ně získal Wydham, který byl anglickym toryovským venkovským šlechticem. A zdaleka nejbrutálnějším projevem nemyslícího unionismu, který byl kdy na Irsko uvalen, mu byl vnucen ve jménu radikální theorie volného obchodu, když irské poroty vynesly nad lordem Johnem Russelem rozsudky pro záměrnou vraždu. Říkám to proto, abych ukázal, že můj smysl pro realitu má jen málo společného s tou shodou okolností, že jsem vždy byl pokud šlo a o anglickou politiku radikálem a stejně tak stoupencem Home Rule pokud šlo o irskou politiku. Ještě víc však o tom mluvím proto, abych znovu zopakoval, že Angličané musí nejprve zapomenout všechny své staré formulky a poučky a podívat se na novou skutečnost. Ta skutečnost sama nová není, ale pro ně nová je.
Abychom si to uvědomili musíme se vydat nejen mimo britské strany, ale i mimo britské impérium, mimo samotný vesmír běžného Brita. Skutečnou otázku lze formulovat snadno, protože je zrovna tak prostá jako velká. Co se stane s rolnictvy po Evropě, a když na to přijde, po celém světě. Jak už jsem naznačil, bylo by mnohem lepší, kdybychom se tím mohli zabývat jako případem nějakého nového rolnictva někde v Evropě, nebo kdesi jinde po světě. Bylo by mnohem lepší, kdybychom přestali mluvit o Irsku a Skotsku a začali se bavit o Irsku a Srbsku. Mluvme o těchto nešťastných lidech, už kvůli zachování naší zdravé mysli, jako o Slovanech. Uvědomme si ale, že tihle vzdálení Slované jsou, dle svědectví všech pravdomluvných cestovatelů, zakořeněni ve zvyklosti soukromého vlastnictví a nyní dozrávají do značné soukromé prosperity. Často bude nutné si připomínat, že tihle Slované jsou římští katolíci a že s onou netrpělivou bojovností, která je příznačná pro slovanskou povahu, používali často násilí, vždy ovšem pro obnovu toho, co považovali za rozumný systém soukromého vlastnictví. Tomuto systému se dařilo ve stovce rozhodujících oblastí, z nichž nejslavnější byla Francie. Měl své chyby právě tak jako přednosti, ale dařilo se mu. Co s ním bude? Omezím se zde jen na to, že s nejpevnější důvěrou řeknu, co se s ním nestane. Nebudou mu opravdu vládnout socialisté a nebudou mu doopravdy vládnout knížata obchodu,jako ta, která vládla Benátkám, nebo ta, která vládnou Anglii.
Nejde ani tak o to, že Anglie nemá vládnout Irsku, jako spíš o to že mu vládnout nemůže. Nejde ani tak o to, že Angličané nemohou vládnout Irům, jako o to, že obchodníci nemohou vládnout rolníkům. Nejde ani jen o to, že Anglii jsem rozdávali výdobytky a Irsku uštědřovali rány. A to jsme už začali připouštět v praxi, než nám to i jen matně začalo docházet v theorii. Nejenže to připouštíme ve speciálních zákonech pro Irsko, jako byly donucovací zákony, nebo speciálních zákonech ve prospěch Irska, jako byly zákony o půdě, ještě víc se to přiznává tím, že dáváme Irsku zvláštní výjimky víc, než bychom Irsko obzvlášť studovali. Jinak řečeno, bez ohledu na to jiného unionisté chtějí, sjednocení nechtějí, zas takoví blázni nejsou a sám si nedovedu ani představit k čemu by bylo dobré mít jeden parlament, leda že by vydával jedny zákony a stejný zákon pro Anglii a Irsko je prostě něco, co je den ode dne šíleněji nemožné. Kdyby dvě společnosti stály na místě, byly by dostatečně oddělené, ale ony se obě prudce pohybují opačnými směry. Anglie možná míří k poměrům, jimž někteří říkají socialismus a já je označuji za otrokářství, ale ať už je to cokoliv, Irsko se od toho rychleji a rychleji vzdaluje. Ať už je to cokoliv, lidé, kteří to spravují a řídí nebudou s to spravovat a řídit evropské rolnictvo o nic víc, než by rolníci ve svých chýších z bláta dokázali spravovat burzu cenných papírů. Všechny imperiální či internacionální pokusy přilepit tyhle rolníky k čemusi velkému a beztvarému, čemu se říká pracovní síla jsou součástí kosmopolitní iluse, která vidí lidstvo jako mapu. Internacionalistův svět je pilulka, je právě tak kulatý i malý. Je pravda, že všichni lidé chtějí zdraví, jistě ale není pravda, že všichni lidé chtějí jeden a ten samý lék. Dovolme kosmopolitovi prozkoumat svět od Číny po Peru, ale nedovolme chemikovi, aby označil za jedno a to samé čínské opium a peruánskou kůru.
Moje podobenství o Slovanech byl jen takový nápad, mohu ale uvést skutečnou paralelu od Slovanů, která je faktem. Byl to fakt z mé vlastní zkušenosti v Irsku a přesně ilustruje skutečné mezinárodní sympatie rolníků. Jejich internacionalismus nemá nic společného s Internacionálou. Nebyl jsem v Irsku mnoho hodin, když mi několik lidí značně rozrušeně sdělovalo jakési novinky z kontinentu. I když to může vypadat jakkoliv podivně, netančili radostí kvůli caporettské pohromě ani nezářili nadšením z korunního prince. Jen pár se jich opravdu radovalo z anglických porážek a nikdo neměl opravdovou radost z německých vítězství. Byly to zprávy o bolševicích, ale ne zpráv o tom, jak ušlechtile dali hlasy ruským ženám ani zprávy o tom jak barbarsky prostříleli kulkami těla ruských princezen. Byly to zprávy o odporu proti bolševikům, ale nebylo to oslavování Kerenského či Kornilova, ani žádného z oněch novinových hrdinů, kteří uspokojovali nás všechny pokud jejich jména začínala na K a nikdo o nich nic nevěděl. Nebylo to zkrátka nic, co by se dalo najít ve všech našich spoustách článků o příslušném tématu. Nechal bych vzdělaného Angličana stokrát hádat, co to bylo, ale i kdyby věděl, co to bylo, nevěděl by, co to znamenalo.
Objevilo se to v malém listu o rolnické výrobě, který tak úspěšně vedl pan George Russel, slavný „A.E.“ a řekl mi to dychtivě básník sám, učený a brilantní jesuitský kněz a pár dalších lidí jako velkou novinku z Evropy. Byly to prostě správy o tom, že se židovští socialisté v bolševické vládě snažili konfiskovat úspory rolníků v družstevních bankách a byli nuceni toho nechat. A oni o tom mluvili, jako by to byla velká bitva svedená na Dunaji či na Rýně. To je to, co míním tím, když říkám, že tihle lidé jsou z jednoho vzoru a a patří k systému, který přetíná všechny naše politické rozdíly. Cítili se stejně dychtiví boje se socialisty jako každý kapitalista, ale oni věděli nejen proti čemu bojují, ale věděli i zač bojují, což je víc, než ví kapitalista. Nevím, nakolik moderní Evropa skutečně ukazuje hrozbu bolševismu a nakolik je to jen panika kapitalismu. Vím, ale že tam, kde se někdo poctivě postavil proti obyčejné loupeži, bude odpor Irska nanejvýš poctivý a možná nanejvýš důležitý. Mezinárodní Israel proti nám může z východu rozpoutat šílené zjednodušení jednoty člověka podobně, jako islám onehdy z východu rozpoutal šílené zjednodušení jednoty Boží. POkud se to stane, bude vlastnictví dobře hájeno tam, kde je dobře rozloženo. Čestné místo bude patřit těm, kdo bojují v samotné pravdě své vlastní půdy. Pokud na nás někdy udeří takový výpad šílených dervišů, pak vozy a sloni plutokracie se budou motat ve zmatku a zoufalém útěku, zatímco čtverce rolnické pěchoty zůstanou stát.
Tak či tak si musíme na prvním místě uvědomit, že se zabýváme evropským rolnictvem a bylo by opravdu lepší, jak říkám, uvažovat o něm nejprve jako o kontinentálním rolnictvu. Z tohoto faktu lze odvodit nespočet důležitých věcí, je tu ale jedna politicky aktuální a naléhavá věc, jíž se zde mohu docela dobře dotknout. Bude dobře o tomto rolnictvu pochopit jednu věc běžně špatně chápanou dokonce i o kontinentálním rolnictvu. Angličtí turisté ve Francii či Itálii se obyčejně dopouští toho omylu, že lidé tam podvádí, protože smlouvají, nebo se smlouvat pokoušejí. Když chtějí venkované deset pencí za něco, co má cenu čtyř pencí, turista celému problému špatně rozumí. Obyčejně to řeší tak, že prodavače označí za zloděje a zaplatí deset pencí. Je v tom deset tisíc chyb, počínaje prvotní chybou oligarchy, který zachází jako se sluhou s člověkem, který se považuje za malého zemana. Rolník si nevybírá, že by přijímal urážky, ale nikdy neočekával, že by dostal desetipenci. Kdo mu rozumí, by my prostě klidně a zdvořile nabídl dvě penny a oba by se nakonec sešli uprostřed na naprosto spravedlivé ceně. Nebyla by tu, jak my říkáme, pevná cena na začátku, ale byla by tu velmi pevná cena na konci, jakmile by totiž smlouvání skončilo, byla by to posvátně stvrzená smlouva. Rolník ani zdaleka nepodváděl, sám má z podvádění svoji vlastní hrůzu a bezesporu svůj vlastní vztek nad tím, když jeho někdo podvede. Nu a v politickém smlouvání s Angličany mají Irové prostě za to, že byli podvedeni. Myslí si, že Home Rule jim byla ukradena poté, co byla smlouva zpečetěna a kdokoliv jim těžko může odporovat. Pokud není le Roi le veult posvátnou pečetí na smlouvě, pak nevím, co by to už mohlo být. Ten pocit je o to silnější, že dohoda byla kompromisem. Home Rule byla čtyřpence a ne desetipence a v naprosté loyalitě k rolnckým pravidlům cti se nyní vrátili k desetipenci. Irové se v hněvivé reakci vrátili ke svým nejkrajnějším požadavkům, ne proto, že bychom jim odmítli dát, co požadovali, ale protože jsme jim upřeli, co jsme přijali. Jak budu mít ještě příležitost podotknout, jsou součástí sporu i jiné a divočejší prvky, ale první co si musíme zapamatovat je, že spor začal smlouváním, že asi bude muset dalším smlouváním skončit a že to bude smlouvání s rolníky. Myslím, že celkem vzato, bez ohledu na obludné chyby a zlou vůli je ještě pořád šance smlouvat, musíme ale vědět, že není šance podvádět. Můžeme se dohadovat jako venkovani a mít na paměti, že jejich první nabídka nemusí být jejich poslední. Musíme ale být stejně poctiví jako venkovani a to je pro politiky velmi těžké. Velký Parnell, venkovský šlechtic a statkář, který měl mnoho rolnických vlastností (vlastností, jež Angličané tak velmi špatně chápou, když si myslí, že jsou anglické, zatímco ve skutečnosti jsou irské) obrátil svůj lid od fenianismu zapálenějšího než Sinn Fein k Home Rule uměřenější, než je to, co dnes může Irsku nabídnout rozumné státnictví. Parnellovi, ale rolníci věřili, ne proto, že by si mysleli, že to po nich chce, ale protože si mysleli, že mu důvěru dát mohou. Ať už se Irsku rozhodneme dát cokoliv, musíme to dát, je už víc než k ničemu to slibovat. Řeknu zde, jednou provždy, to nejtvrdší, co může Angličan říct co svém dojmu z jiného velkého evropského národa: že totiž všude po těchto kopcích a dolinách, je naše slovo jen vítr a náš psaný závazek je papír, který se hodí leda do odpadků.
Rolnictvo ale v každém případě zůstává a celá tíže věci je v tom, že zůstane. To, že zůstane je mnohem jistější, než to, že zůstane jakýkoliv koloniální či obchodí systém, který s ním bude muset smlouvat. Můžeme si upřímně myslet, že britské impérium je jak liberálnější, tak trvanlivější,než rakouské císařství, nebo jiné velké spojené politické útvary. Taková skládačka jako je rakouské císařství se může rozpadnout na kusy, stejně tak se může rozsypat deset jiných soustátí, dřív než národy, jako jsou třeba Srbové, přestanou toužit být rolníky a požadovat, aby byli svobodnými rolníky. A britská skládanka, právě proto, že je to skládanka a ne společenství, je ze své povahy laxnější a náchylnější ke skutečnému schismatu, než komunita tohoto druhu, již by bylo téměř možné nazvat společenstvím. Každý útok na ně je jako pokus zrušit trávu, jež je nejen symbolem staré národní písně, ale je jeho velmi pravdivým symbolem v jakékoliv nové filosofické historii, symbolem jeho rovnosti, jeho všudypřítomnosti, jeho množství i jeho moci, která se vrátí. Bojovat proti trávě znamená bojovat proti Bohu, špatnou správou můžene naše vlastní město a naše vlastní občanství dovést jen k tomu, že v jeho ulicích poroste tráva. A i tehdy to budou naše ulice, kdo bude mrtvý, tráva bude pořád naživu.

Kapitola I.: Dva kameny na náměstí

Chapter I. Two Stones in a Square

Když jsem poprvé přeplul Svatojiřský kanál a poprvé vyšel z jednoho dublinského hotelu na St. Stephen’s Green, první čeho jsem si všiml byla jedna konkrétní socha, nebo spíš část jedné sochy. Nechal jsem už za sebou mnoho tradičních tajemství, ale ta mě netrápila tolik, jako tenhle nahodilý pohled či snad vidění. Nikdy jsem nechápal proč se kanál jmenuje Svatojiřský, přirozenější by bylo říkat mu Kanál sv. Patrika, protože velký misionář téměř jistě tohle neklidné moře přeplul a hleděl na ony tajemné hory. A třebaže by mě měla, v abstraktním uměleckém smyslu, okouzlit představa sv. Jiří plujícího do západu slunce pod stříbrnou a šarlatovou vlajkou svého kříže, nemohu ve skutečnosti tuhle výpravu považovat za nejšťastnější jejích z dobrodružství. A když na to vlastně přijde, nevím ani proč by se Green měl jmenovat po svatém Štěpánovi, ani proč je s prvním z mučedníků spojen parlamentní okrsek ve Westminsteru, leda by to bylo proto, že byl sv. Štěpán zabit kameny. Kameny navršené tak, aby tvořily moderní politické budovy lze snad chápat jako cairn, neboli hromadu střel, označující místo vraždy svědka pravdě. A třebaže je nepravděpodobné, že by po sv. Štěpánovi vedle kamenů házeli i sochy, existují nepochybně sochy, které by křesťana zabily od podívání. Mezi tesané kameny, jimiž světec trpí, bych jistě připočetl i některé z oněch ofrakovaných postav naproti sv. Štěpánu ve Westminsteru. I Dublinu je takových soch spoustu, ale ta jedna, která mě zaujala, mi byla zprvu částečně skryta. A závoj, který ji skrýval byl přinejmenším právě tak symbolický jako vidění samo.

Viděl jsem něco, co vypadalo jako křivé zadní nohy koně na podstavci a dedukoval, že je to jezdecká socha v poněkud odulém stylu jezdeckých soch počátku osmnáctého století. Ovšem z místa, kde jsem stál, skrývaly celou postavu vršky stromů, které kolem ní rostly v kruhu a skrývaly ji za listnatou oponou nebo snad věnčily listnatými praporci. Všude kolem v ní ve slunečném svitu ale třepotaly a blyštěly zelené praporce a tvář, kterou skrývaly, byla tváří anglického krále. Nebo spíš, přesněji řečeno, německého krále.

Když mohou zůstat zákony…bylo nemožné, aby mi hlavou neproběhly staré verše a slova dovolávající se věčné vzpoury vší zemské zeleně…“A když lisoví v letním čase svou barvu ukázat se zdráhá“. Zdálo se, že ty verše ke mně dolehly z dávných časů a nalezly své poutavé naplnění jako proroctví. Bylo nemožné setřást dojem, že jsem viděl znamení. Nejasně jsem si uvědomoval, že vidím zelené girlandy zavěšené na šedém kameni, byly živé a rostly a kámen byl mrtvý. Cosi v těch prostých materiálech a základních barvách, bílem slunečním světle a vážném, ba tajném obraze na chvíli poutalo mysl vprostřed všeho městského spěchu, jako by to bylo ve snu dané znamení. Zjistili jsem, že ta postava byl jeden z prvních Jiřích , ale vypadalo to, jako bych už věděl, že to byl Bílý kůň hannoverský, který takhle zešedl od irského počasí nebo zezelenal irským listovím. Věděl jsem už až příliš dobře, že Jiří, který skutečně přeplul kanál nebyl světec. Tohle byl jeden z těch německých knížat a princů, které anglická aristokracie používala, když to dělalo anglické domácí pořádky aristokratickými a anglickou zahraniční politiku německou. Ti Angličané, kteří si myslí, že Irové stojí na straně Němců či ti Irové, kteří si myslí, že Irové mají na straně Němců stát, by zřejmě předpokládali, že dublinské obyvatelstvo ověnčí sochu tohoto německého vysvoboditele národními květinami a nacionalistickými vlajkami. Z jakéhosi důvodu jsem ovšem kolem podstavce teutonského jezdce po irském holdu nenašel ani stopy. Přemýšlel jsem, kolik lidí se o něj vůbec v posledních padesáti letech zajímalo, nebo si i jen uvědomovalo svou nevšímavost. Zajímalo by mě, kolik se jich vůbec obtěžovalo, aby se na ni i jen podívalo, nebo i jen dalo záležet, aby se nepodívalo. Rozvažoval jsem, zda by ji někdo postavil zpět, kdyby spadla. Nic z toho nevím, vím jen, že irští zahradníci, nebo nějací takoví irští humoristé, vysázeli kolem dokola oné našlapující si jezdecké postavy stromy, které takříkajíc vyskočily a zadusily ji, takže byla ještě méně rozeznatelná, než Honza v zeleným keřu (Jack in Green, tradiční postava anglických májových veselic pozn. překl). Honza nebo Jiří zmizeli, ale zelený Green zůstal.

Co by kamenem dohodil od téhle kamenné pohromy stála, na rohu krásně barevné cesty mezi květinovými záhony, busta od zjevně moderního sochaře s moderními symbolickými ozdobami nad nimiž stála hezká sokolí tvář básníka Mangana, kerý snil, zpíjel se a skonal jako zapomenutý vyvrženec bez halíře v kapse v nejtemnější z dublinských ulic, někde tady poblíž. Tenhle konkrétní Irčan byl takový, jací měli být všichni Irčané, podle toho, co se u nás povídá: beznadějný, bezhlavý, nezodpovědný, nesnesitelný, tragicky nemožný a neschopný. A přece to vypadalo, že právě jeho hlava je zdvižená a ne skrytá, pestré květy jen ukazovaly na tuhle sochu, zatímco druhou zelené listoví skrývalo. Vše kolem něj vypadalo jasně a pilně a vypovídalo spíše o novém čase. Bylo zřejmé, že se moderní lidé zastavují, aby se na něj podívali, vlastně moderní lidé se tu zastavovali na dost dlouho, aby z něj udělali pomník. Bylo skoro jisté, že kdyby tenhle pomník spadl, byl by postaven znovu. Je myslím velmi pravděpodobné, že by byla vyhlášena soutěž mezi pokročilými moderními uměleckými školami nezastíraných potřeštěnců a nezpochybnitelných bláznů, že někdo by chtěl vytesat Mangana kubistického ve stylu spíše cihlovém, než kamenném, nebo postavit Mangan vortistického, podobného zmraženému vodnímu víru, aby lekal děti, které si budou hrát mezi záhony. Když jsem totiž později zašel do dublinského Art Clubu, nebo se jen tak potkával s podnětnou společností intelektuálů irské metropole, setkal jsem se se spoustou věcí, které podněcovaly jak můj obdiv, tak mé pobavení. Snad nejlepší bylo to, že to byla jediná společnost, s níž jsem se setkal, kde byli intelektuálové skutečně itelektuálští. Nic mě však nepotěšilo víc, než fakt, že i dokonce irské umění bylo pojato s jistou irskou bojovností, jako kdyby se kvůli estetice strhávaly takové pouliční rvačky jako kdysi kvůli theologii. Skoro si dokážu představit výzvu, aby spor kvůli vyšíváni vyřešili kopiníci nebo rozhodnutí zemřít na barikádě kvůli různici ohledně knihvazačství. A ještě snáz si dokážu představit jakousi ultracivilisovanou občanskou válku okolo napůl obnovené busty chudáka nebožtíka Mangana. Cítil jsem ale, že ta busta je znamením nového světa v ještě prostším a lidovějším smyslu, zatímco socha královského Jiřího je jen troskou věku starého. A třebaže jsem posléze viděl v Irsku spoustu mnohem složitějších a rozhodně rozpornějších věcí, přece zůstala ona alegorie oněch dvou kamenných obrazů v oné veřejné zahradě v mé paměti, a nebyla převrácena. Slavná revoluce, velký protestantský vysvoboditel, hannoverské následnictví, to vše byla náramná přehlídka a apotéoza úspěchu. Aristokratický whig byl nejen vítězný, on byl natolik vítězem, že si o vítězství říkal. To plně vyjadřují přezdobené a drzé sochy té doby se všemi těmi opuchlými jezdci v římských uniformách a rokokových parukách, jak si navěky vykračují burácejícími ulicemi ve svých triumfech, jen jsou ty ulice dnes tiché a prázdné a koně stojí na místě. Takového druhu byla imperiální postava, kolem níž vyrostl kruh stromů, jako by to byly velké zelené vějíře, jež měly ovívat sultána, nebo jako velká zelená opona, která ho měla chránit. Ovšem v tom, že jeho pavilon byl takhle vymalovamý v barvě jeho poražených nepřátel bylo jakési zesměšnění. Protože král ležel za svými záclonami mrtev, jeho hlas již nebude slyšet a nikdo si už ani nikdy nebude přát ho zaslechnout, dokud bude svět světem stát. Pokud je v tomhle světě něco mrtvého, pak je to dynastické osmnácté století a přinejmenším tyhle modly jsou jen kamení. Jen o pár yardů dál se ale kámen, který stavitelé zavrhli stal kvádrem nárožním, stojí na nároží nové cesty, barevný a korunovaný dětmi a květimami.

To je, zdá se mi, paradox Irska v moderním světě. Všechno, co bylo považováno za pokrokové, jako vykračující si kůň, zůstalo stát. Vše co bylo považováno za dekadentní, jako umírající opilec, vstalo z mrtvých. Vše, co vypadalo, že uvázlo ve slepé uličce jen zahnulo za roh a stojí na počátku nové cesty. Vše, co mělo za to, že stojí na piedetalu se ocitlo na stromě. A proto se mi zdá, že tyhle dva nahodilé kameny stojí jako dvojice soch po stranách brány, jíž člověk vstupuje do Irska. Přece jsem však ono malé prostranství neopustil dřív, než jsem zahlédl ještě něco, co mi přišlo ještě symboličtější, než květiny u paty básníkova piedestalu. Pár yardů za Manganovou bystou byl ukázkový záhon zeleniny, podobný zelinářské zahradě za domem, které ovšem chyběl dům, který by u ní stál. Byl posázený bramborami, zelím a tuřínem, aby bylo vidět, kolik se toho vejde na jeden akr. A já si náhle jako u vidění uvědomil, že všude po celém novém Irsku se tyhle záhony opakují jakoby byly vysázeny do nějakého vzoru a že tam,kde je skutečná zahrada s kuchyňskou zeleninou, je i skutečná kuchyně a není to společná kuchyně veřejného stravování. Je ještě typičtější, než básník a květy, protože tyhle květiny jsou i potravou a tahle poesie je též vlastnictvím, vlastnictvím, které pokud je náležitě rozloženo je poesií běžného člověka. Až posléze jsem si dokázal vybavit všechny skutečnosti, jimž tahle náhoda odpovídala, ale dokonce i tenhle malý veřejný experiment měl na první pohled cosi ze smyslu veřejného pomníku. Právě tohle postavila příroda proti obludném pomníku německého vladaře a tuhle kapitolu jsem mohl pojmenovat Hlavy zelné i pomazané (Cabbages and Kings, pokus o žertík v duchu autorova humoru pozn. překl.)

Strávil jsem svůj život tím, že jsem vymýšlel mizerné vtipy a pak sledoval, jak se mění v proroctví. Vzpomínám si nějaké debaty v malém městě v South Bucks, kde žiji, o náležitých ceremoniích spojených s vypravením zeleniny po řece Fleet. Padl návrh, aby celá slavnost skončila zpěvem hymny God save the King, kdosi, kdo měl blíž k námořnictvu místo toho navrhoval Rule Britannia, proti tomu se ovšem hlasitě stavěl jeden, který o sobě tvrdil, že je irského původu a odmítal zpívat kteroukoliv z obou písní. Něco z frivolity Fleet Street, kterou si v takových vesnických záležitostech ponechávám, mě přivedlo k tomu, abych navrhl, že můžeme všichni společně zazpívat Wearing the Greens. Od té doby jsem pochopil, že to byla, stejně jako jiné typické výroky vesnického idiota, inspirovaná poznámka. Bylo to zjevení a vize zpoza moře, vize toho, co skutečně dělají ne vesničtí idioti, ale vesnice moudrých lidí. Celý zázrak moderního Irska lze totiž shrnout v prosté změně od slova „green“ ke slovu „greens“. Nebylo by správné říkat, že první je poetické a druhé praktické. Zelený strom je totiž zrovna tak poetický jako zelená vlajka a nikdo, kdo něco ví o historii nebude pochybovat, že mávání zelenou vlajkou bylo velmi užitečné pro vzrůst zeleného stromu. Všech těchto kontrovesrsních témat se ale dotknu později, tedy pokud jde o ty, pro které jsou tahle témata stále kontroversní. Zde jen začnu tím, že zaznamenám první dojem, stejně živě a strakatě barevný jako moderní obraz, náměstí s živou zelení rostoucí tam, kde by ji člověk nejméně čekal, vizi nového Irska. Pro většinu Angličanů to bude takový objev, jako by se dotkli stromů na vybledlé tapiserii a našli hustý les plný života a ptáků. Bude to, jako kdyby se na nějaké vyschlé urně nebo chmurném sloupu začaly magicky hýbat a tančit postavy, které se již rozpadaly. Jak kultura, tak i pouhé hulvátství totiž počítaly s úpadkem těchto keltských či katolických věcí, umělci si dělali skicy jejich trosek a výletníci si mezi sedali k piknikům, To, že harfa z Tary nezahrála “Tararaboomdeay” nebyl jediný důkaz, že definitivně ztichla. Angličané v irský úpadek věřili, dokonce i tehdy, když byli natolik velkomyslí, aby ho želeli. Dalo by se říct, že i ti, kdo byli kajícní kvůli tomu, že bylo něco zavražděno si byli jistí, že je to mrtvé. Tyhle zelené a hmatatelné věci, na které se dívám neznamenají, že z hrobu vstal duch či strašidlo. Květina, právě tak jako vlajka, může být něco víc, než duch, ale plod se má onu svátostnou hmotnost, jež ve všech mythologiích nepřísluší strašidlu, ale bohu. Tento pohled na věci, které živí a krásu, která sytí a ne jen okouzluje, je předzvěstí praktičnosti v zázraku moderního Irska. Je to zázrak úžasnější, než zmrtvýchvstání. Je to vzkříšení těla.

Co je dobře na světě

What is Right With the World

Výtečný titul výše jsem si sám nevymyslel. Navrhl mi ho šéfredaktor listu a já na to kývl, zčásti kvůli potěšení, které z toho listu pokaždé mám a z části proto, že mi to dává možnost vypovědět egoistický příběh, příběh, který může široké veřejnosti poněkud osvětlit, jak takové tituly obyčejně vznikají.

Vždycky jsem slýchal o brutalita vydavatelů a o tom, jak drtí a zastírají autory, ovšem moje stížnost je právě opačná, že totiž autora vystrkují příliš moc dopředu. Nebudu říkat, že místo aby si z autora nic nedělali, nadělají s ním příliš mnoho, protože taková fráze je otevřená příliš temné finanční interpretaci a to já nemám v úmyslu. Tvrdím ale, že prominentní osobnosti literárního světa jsou do značné míry dílem vydavatelů, nakolik tedy nejsou dílem svých manželek. Tady je jeden malý příklad z mého vlastního života. Chystal jsem se napsat esej, rozdělenou do oddílů, o jednom konkrétním politickém omylu. Zdálo se mi, že tahle chyba, i když na první pohled vypadala jako malá a školometská je skutečnou mýlkou ve většině moderních sociologických pracech. Byla to, stručně řečeno, myšlenka, že to, co se vyzkoušelo bylo shledáno nedostatečným. Mým cílem bylo ukázat, že ve spletité praxi to není pravda, že staré řešení může být velmi snadno tím nejlepším pro novou situaci, že jeho aplikace mohla selhávat, protože byl opuštěn jeho princip a tak dále. Proto bychom měli, tvrdil jsem, hledat nejlepší metodu, ideál, ať už v minulosti nebo v budoucnosti. Představoval jsem si, že to bude uhlazené filosofické pojednáníčko ve všedních barvách, bez kapitol, ale se stránkami příležitostně přerušenými nadpisy oddílů po straně. Pro svou analýzu radikálního omylu jsem navrhl název „Co je špatně“ a myslel jsem tím omyl v našich logických kalkulacích. Jenže jsem měl velmi schopné a chápavé vydavatele, jejichž jedinou chybou bylo, že můj nešťastný monolog měli za mnohem důležitější, než já. V jakémsi extatickém zmatku (a byla to jen má chyba, že jsem si toho nevšiml) byl název změněn na na „Co je špatně na světě“, v čemž zněly polnice Posledního soudu. Knížka byla rozdělena do tří krátkých, rozlícených kapitol, podobných provolání z francouzského povstání. Zvenku měla knížka můj ohromně velký portrét, kde jsem vypadal jako depresivní kadeřník a celá ta publikace nabyla najednou okamžitosti a prudkosti bomby. Abychom si rozuměli, vůbec to nevyčítám vydavateli. Kdybych se staral o své vlastní záležitosti, mohl jsem to zastavit a celé to vzešlo z jejich krásných a horlivých duší. Vydavatelé jsou vždy představováni jako chladní a opovržliví obchodníci snažící se zatlačit spisovatele do pozadí. Žel (jak velmi pěkně řekl Wordsworth), žel! nadšení vydavatelů mne mnohokrát zanechává v žalu.

Celkem vzato jsem spíše nakloněn s touto methodou, kdy titul knihy vybírá vydavatel nebo editor, kdežto autor o tom něco napíše. Každý člověk s dostatečně širokou myslí musí být schopný psát o čemkoliv. Jakýkoliv skutečně svobodný člověk musí být schopen psát na objednávku. Některé z největších knih na světě—třeba Pickwick—byly napsány podle námětu zčásti načrtnutého vydavatelem. Ony dva případy titulů, které se ke mně dostaly zvenčí jsem ovšem spojil jen proto, že ilustrují nutnost určitého přeformulování v takových případech. Když totiž dojde k naplnění jsou tyhle dva tituly současně příliš složité i příliš jednoduché. Nikdy by mně ani ve snu nenapadlo ohlašovat, jako svůj vlastní objev, co je špatně na světě. Špatný je na světě ďábel a dobrý je na světě Bůh. Lidstvo poputuje pár milionů let všemožnými zmatky a reformami a až vyhyne v posledním mrazu či horku bude to pořád ještě v mezích téhle velmi prosté definice. Ovšem ve věku, který si plete hlavu takovými frázemi jako je „optimista“ či „pesimista“ je nutno rozlišovat poněkud jemněji. Jednou z nejpodivnějších věcí na používání slova optimista je to, že se nyní tak soustavně používá o budoucnosti. Dům člověka není kritisován jako dům, ale jako karavana, tedy ne pro to, čím je, ale podle toho, kam se ubírá. Nikdo není vážněji a neopatrněji z jiného světa, než ti moderní pokrokáři, kteří nevěří v onen svět.

Nu, když na to přijde, myslím si, že svět se v mnoha velmi zásadních ohledech vylepšuje. O některých z nich lze myslím sotva diskutovat. Jediným naprosto uspokojivým prvkem nynější krize je to, že všechna proroctví selhala. Přinejmenším se jasně ukázalo, že ti kdo si byli docela jisti tím, že mají pravdu, se zjevně mýlili. To vždycky potěší. Nu a proč byla všechna tahle proroctví moudrých zmařena a proč osud lidstva nabral tak rozhodný a tak odlišný obrat? Může za to ten velmi prostý fakt, že lidské plémě tvoří mnoho milionů dvounohých a snesitelně veselých i rozumně smutných lidských bytostí, které nikdy nečetly žádnou knížku a rozhodně neslyšely o žádných vědeckých předpovědích. Pokud jednají v protikladu k plánu, který pro ně předvídala věda, musíme je omluvit. Hřeší z nevědomosti. Nemají ani ponětí, že se vyhýbali nevyhnutelnému. Je ovšem pravda, že fráze používané o oné skryté mase lidstva je poněkud zavádějící. Tvrdit o většině lidských bytostí, že jsou nevzdělané, je něco takového, jako říkat o indiánském lovci, že se ještě nepřihlásil na vysokou školu. On už toho i tak zvládl docela dost. Ono, když budeme mluvit upřímně, nevzdělaní lidé neexistují. Mohou uniknout triviálnímu zkoušení, ne ale ohromným zkouškám existence. Závislost dětství, potěcha ze zvířat, láska k ženě a strach ze smrti jsou hrozivější a pevnější než všechny představitelné formy kultivace mysli. Je marné a zbytečné stěžovat si na trivialitu škol a universit. Takové musí být vždy. Vysoká škola nenaučí nikdy nic důležitého. Důležité věci se totiž člověk vždy naučí dřív, než mu je dvacet. Naučil se je dobře nebo špatně a naučil se je všechny sám.

Vracíme se proto k počáteční pravdě, že to, co je dobře na světě nemá nic společného s budoucími změnami, ale koření v prvotních skutečnostech. Když lidé či skupin projeví neočekávanou nezávislost nebo tvořivou sílu, pokud dělají věci, které by od nich nikdo nečekal ani ve snu, pokud se ukážou jako zuřivější nebo schopnější sebeobětování, než by kdy od nich světská moudrost čekala, pak lze takové nevysvětlitelné výbuchy či záblesky pokaždé spojit s nějakou elementární a absolutní naukou o lidské přirozenosti. Není v tomto světě starších tradic, než jsou ty, které vedly k moderním vzepětím a inovacím. Nic není už dlouho tak konservativní, jako revoluce. Lidé, kteří si říkají republikáni se prochází po ulicích maličkých a opuštěných městských států a vykopávají velké kosti pohanů. A když se zeptáme na čem vlastně republikánství vůbec stojí, vrátíme se zpět k velkému nedokazatelnému dogmatu o vrozené důstojnosti člověka. A když se vrátíme k Pánu stvoření, dojdeme k nezbytnosti stvoření a sami sobě pokládáme onu nejzazší otázku, na niž sv. Tomáš Akvinský (ten extrémní optimista) odpověděl kladně: mají tyhle věci nakonec vůbec nějakou cenu?

Co je dobře na světě je svět. Vlastně skoro všechno ostatní je s ním v nepořádku. Tohle je ta velká pravda v ohromném příběhu stvoření, pravda, již musí mít náš lid na paměti, jinak zahyne. Věci jsou dobré na počátku a ne, (jak by řekli sinalejší pokrokáři) jen na konci. Věci prvního řádu—existence, energie, naplnění—jsou,pokud jde o ně samé, dobré. Nemůže mít zlý život, i když může mít lidi, kteří žijí notoricky zle. Mužství a ženství jsou dobré věci, třebaže muži a ženy bývají často naprosto ničemní. Máky můžete používat k tomu, abyste lidi omámili a břízy k tomu, abyste je bili, z kamení můžete stavět modly, a z obilí ždímat peníze, zůstává ale pravdou, že obecně, než vy uděláte cokoliv, je každá z těch čtyřech věcí slávou, prospěšnou zvláštností. Chválíme Pána za to, že rostou břízy ve skalách a vlčí máky v obilí, chválíme pána, i když v něj nevěříme. Obdivujeme a chválíme projekt světa, zrovna jako bychom byli přivoláni k poradě v prvotní temnotě a viděli pr ní hvězdnatou oblohu. Pravda je , že jsem si mnohem víc jisti tím, že tento náš život je ohromné a úžasné dobrodružství, než tím, že uspěje. Tihle evoluční optimisté, kteří si říkají Melioristé (jsou to lidé trpěliví a chudého ducha) mluví vždy tak, jako bychom si byli jistí koncem, ale ne počátkem. Jinak řečeno, neví kam život míří a cílí, ale jsou si docela jisti, že tam dospěje. Proč by si měl být někdo, kdo se vší rozhodností zapomněl, odkud přišel, tak jist tím, kam jde, mi nebylo nikdy moc jasné, ale melioristé už jsou takoví. Jsou připraveni o existenci samé mluvit, jako by byla výsledkem čistě zlých sil. O zvířatech nikdy nemluví jinak, než že se neustále trhají na kusy, ale měsíc na venkově by to vyléčil. Mají opravdu závratný děs z hvězd a z moře, jako člověk na hraně beznadějně vysokého útesu. Někdy se instinktivně odtahují od jílu, hub a čerstvých mláďat zvířat s rozechvělým gestem, které prozrazuje zásadového pesimistu. Života samého, nekultivovaného, se děsí. Velmi obecně vzato patří do téže sociální skupiny a k témuž vyznání, jako ona dáma, které vadilo, že mléko pochází ze špinavé krávy a ne z čistého příjemného obchodu. Ale tím, jak všechno skončí si jsou jisti.

Moje posice je přesně opačná. Jsem si mnohem víc jist tím, že je vše dobré na počátku, než jsem si jist tím, že vše bude dobré na konci. Tím, že všechen tenhle rámec věcí, toto tělo, tyto kameny, že tohle všechno je dobré, tím jsem si jist mnohem brutálněji, než dovedu říct. Pokud jde ale o to, co se s nimi stane, to znamená vykročit k dogmatu a proroctví. Mluvím tu, samozřejmě, výlučně o svých osobních pocitech, ani ne o svém promyšleném vyznání. Ovšem čistě na základě svých instinktů nemohu mít žádné ponětí o tom, co se nakonec stane s tímto materiálním světem, který považuji za tak skvělý. Co já vím, třeba je to tak, že plevel je svázaný do otýpek a připravený ke spálení doslova a ne obrazně a jak strom padne, tak zůstane ležet. Jako většina lidí s positivní theologií jsem agnostik. Se vší vahou své upřímnosti ale tvrdím, že stromy a květiny jsou na počátku dobré, bez ohledu na to, co se s nimi stane nakonec, že lidské životy jsou dobré na počátku, bez ohledu na to, co se s nimi stane nakonec. Běžná moderní pokroková posice je taková, že tohle je špatný vesmír, ale jistě se vylepší. Já tvrdím, že je to určitě dobrý vesmír, i kdyby se měl pokazit. Tvrdím, že stromy a květiny, hvězdy a pohlaví jsou původně, ne jen v konečném výhledu, dobré. Na počátku stvořila nevýslovná moc nebe a zemi. Na počátku na ně pohlédl a viděl, že jsou dobré.

Celou tuhle nevyhnutelnou theorii (protože theorie jsou vždy nevyhnutelné) lze populárně shrnout asi takhle. Existenci máme považovat za nájezd nebo velké dobrodružství, a proto ji nemáme hodnotit podle pohrom, které ji potkají, ale podle toho, za jakou vlajkou jde a na jaké opevněné město útočí. Nejnebezpečnější věc na světě je být naživu, to je pak člověk neustále v nebezpečí života. Každý ale kdo se žití vyhýbá je zrádce velkého plánu a experimentu žití. Pesimista běžného druhu, pesimista, který si myslí, že by mu bylo lépe mrtvému, je odsouzen pro zločin Iškariotského. Duchovně řečeno, byli bychom v právu, kdybychom ho odsoudili k smrti. Jenže, ve zdvořilém respektu k jeho vlastní filosofii, ho trestáme životem.

Jenže na tuhle víru (že existence je v podstatě dobrá) neútočí jen černý, důsledný pesimista. Člověku, který tvrdí, že čím dříve umře, tím lépe, je nejlépe odvětit náhlou ránou pohrabáčem, protože je to odpověď náležitě logická, jakož i fysicky velmi účinná. Kulturou moderní Evropy se ovšem plíživě rozšířil další nápad, který je svým způsobem zrovna tak stejným útokem na podstatnou správnost světa. Není zapřisáhle pesimistický, třebaže zdroj, ze kterého pochází (jímž je buddhismus) je pesimistický pro to, kdo mu skutečně rozumí. Může se nabízet—jak se to děje například mezi některými hrdými a váženými theosofy—jako něco velmi optimistického. Jenže tenhle skrytý pesimismus je právě to, co je opravdu špatně na světě, přinejmenším zejména v moderním světě. Je proto velmi důležité se toho zmocnit a prozkoumat to.

Do našeho myšlení se, tisíci malých otvorů, vetřela divná a nepřirozená idea. Myslím tím ideu, že jednota je sama o sobě čímsi dobrým, že je něco vznešeného a duchovního na tom, když jsou věci smíseny a navzájem pohlceny. O tom, že všechny řeky mají splynout v jednu, že všechna zelenina má skončit v jednom hrnci, o tom se mluví, jako by to bylo poslední a nejlepší naplnění bytí. Kluci mají být „jedno“ s děvčaty, všechny sekty mají být „jedno“ v Nové theologii, zvířata se vytrácí v lidi a lidé v Boha, jednota sama o sobě je čímsi ušlechtilým. Nu, jednota sama o sobě ničím ušlechtilým není. Láska je ušlechtilá, ale láska není jednota. Ba co víc, spíše je to živý pojem oddělení a identity. Mdlá, podřadná milostná poesie jistěže mluvím o tom, jak jsou milenci „jednou duší“, stejně tak jako mdlá, podřadná milostná poesie mluví o tom, jak se člověk ztrácí v Bohu. Nejlepší poesie to ale nedělá. Když se Dante setká s Beatricií, cítí se jí vzdálený, ne blízký, a všichni největší světci cítili v okamžicích vytržení svou malost, ne velikost. A to, co platí o těchto vážných a hrdinských věcech (netvrdím samozřejmě, že světci a milenci nikdy neužívali jazyka jednoty, náležitě pravdivého na svém místě a správně omezeném smyslu)–platí zrovna tak o všech lehčích a méně podstatných formách potěchy z překvapení. Oddělení a rozmanitost jsou zásadní pro chválu, rozdělení a rozmanitost jsou tím, co je dobře na světě. Na pouhém kontaktu či splynutí není obzvláště dobrého.

Krátce řečeno, je to tahle matná idea jednoty, co je ve světě „reakcionářské“. Je to možná jediná souvislost, v níž lze ono hloupé slovo „reakcionářské“ užít tak, aby dávalo smysl a byla to pravda. Tohle míchání mužů a žen a národů mezi sebou je opravdovým návratem k chaosu a nevědomí, které existovaly před stvořením světa. Jistě, existuje jiný druh jednoty, o kterém tu nemluvím, jednoty v držení pravdy a chápání potřeby těchto rozmanitostí. Jenže tyhle odlišnosti samotné, jako je vzájemný odraz muže a ženy jakoby ve různých zrcadlech, úžas člověka nad přírodou, jako čímsi cizím a podivným, co je současně nad i pod ním, prazvláštní a samostatné království dětství, záliba v místě a barva jistých krajin—to jsou skutečně věci, které jsou ctí a slávou země, to jsou věci, kvůli kterým stojí za to žít a celý rámec věcí stojí kvůli nim za to udržovat. A nejlepší zůstává to, že tento názor, ať už je vědomý či ne, vždy byl s stále zůstává názorem milionů žijících a namáhajících se lidí. Zatímco pár ješitů a pedantů mluví z tribun o „sjednocení“ a pohlcení ve „Všem“, lidi přebývající ve všech údolích této starodávné země na věky obnovují rozmanitosti. U nich je žena milována proto, že není mužná a mu proto, že není zženštilý. S nimi je kostel i domov krásný, protože jsou oba odlišní, s nimi jsou pole osobní a vlajky posvátné, oni jsou ctností existence, protože nejsou lidstvo, ale lidé.

Zakořeněnou nadějí moderního světa je, že všechny tyhle matné demokracie pořád ještě věří v romanci života, rozlišnost muže, ženy a dítěte, na níž byla vybudována veškerá dosavadní poesie. Nebezpečí moderního světa je v tom, že tyto matné demokracie jsou tak velmi matné a že jsou nanejvýš matné tam, kde mají pravdu. Hrozí nebezpečí, že svět upadne do nové oligarchie, oligarchie ješitů. Pokud se někdo hned zeptá (po způsobu debatních klubů), na definici ješity, mohu odpovědět jen tolik, že ješita je oligarcha, který ani neví, že je oligarchou. Kroužek malých pedantů sedí na vyvýšeném podiu a jednomyslně se usnáší (na schůzce nikoho), že není rozdílu mezi společenskými povinnostmi mužů a žen a sociálním vzdělávání lidských dětí. Pod nimi vře moře spoust těch, kteří si myslí něco jiného, vždy si něco jiného mysleli a vždy si něco jiného myslet budou. Navzdory tomu, že starou theorii života zastává drtivá většina lidí jsem na jistých velmi skutečných pochybnostem o tom, která z nich vyhraje. Úpadek theologie a všech dalších systémů jasného myšlení vrhl lidi daleko zpět téměř k instinktům, jako u zvířat. Jako u zvířat jsou instinkty správné, ale právě tak jako u zvířat , je lze zastrašit. Skutečně váhám nad ním, zda triumfuje hbití učenci, nebo ustrnulý dav. Nemám nejmenších pochyb o tom, kdo by triumfovat měl.

Evropa nyní vykazuje soustřední na politiku, což je zčásti nešťastný výsledek toho, že jsme ztratili náboženství a zčásti správný a potřebný výsledek toho, že jsme ztratili naši sociální nerovnost a nespravedlnost. Tyto příčiny ovšem nebudou působit věčně. Náboženství se vrací ze svého exilu a je mnohem pravděpodobnější, že budoucnost bude šíleně a zkaženě pověrečná, než že by byla jen racionalistická.

Na druhé straně, naše pokusy napravit krajní nerovnováhu bohatství musí mít brzy nějaký výsledek, něco se stane, aby to umenšilo věčné trýznění nekompetentním soucitem, naši zlovolnou anarchii nahradí nějaký nový projekt, i kdyby to mělo být jen dobromyslné otročení. A s tím, jak se tyto dva zvláštní nepokoje ohledně vesmíru a státu uklidní do tiššího a trvalejšího systému objeví se i víc a víc těchto primárních a archaických pravd, které skryl prach zvířený těmito dvěma konflitky. A když budeme mít relativně vyřešené druhotné otázky, zjistíme, že se o to víc ocitáme v přítomnosti primární otázky o člověku.

Máme totiž nyní všichni sklon k jednomu omylu, všichni máme sklon přikládat politice příliš velká význam. Stává se nám, že přitom zapomínáme jak obrovský díl života člověka je stejný, ať mu vládne sultán nebo senát, za Nerona i za sv. Ludvíka. Rozbřesk je nekončící slávou, vstávat z postele je nekončící otrava, jídlo a přátelé budou vítáni, práci a cizí lidi bude nutno přežít a snést, ptáci půjdou spát a dětem se nebude chtít až do konce posledního z večerů. A nejhorší hrozbou a nebezpečím je to, že v naší spravedlivé moderní vzpouře proti nesnesitelným nehodám jsme možná porušili ty jediné věci, které činí každodenní život snesitelným. Pokud zjistíme, že jsme se lopotili, abychom si mohli odpočinout a jsme přitom teď nevyléčitelně neklidní, bude to ironická tragedie. Bude smutné, pokud zjistíme, že když jsme namáhali kvůli dovolené, odnaučili jsme se všechno, kromě práce. Typický moderní člověk je šílený milionář, který se namáhal a dřel, aby přišel k penězům a pak zjistil, že ho ani peníze netěší. Je tu nebezpečí, že sociální reformátor upadnu tiše a skrytě do něčeho z šílenství milionáře, kterého ostouzí. Může zjistit, že se naučil stavět hřiště, ale zapomněl si hrát. Může agitovat za mír a pokoj, ale šíří jen své myšlenkové rozrušení. Ve svém dlouhém boji za to, aby otrokovi získal poloviční volno může hněvivě popřít ony starodávné a přirozené věci jako je životní zápal, božství člověka, posvátnost prostých věcí, zdraví a humor země, které jediné dělají i jen z polovičního volna poloviční volno a z otroka i jen polovičního člověka.

V oné moderní frází o „božské nespokojenosti“ je skryto nebezpečí. Je v ní samozřejmě i pravda, ale je to jen pravda zvláštního a druhotného druhu. Mnoho ze sváru mezi křesťanstvím a světem vzešlo právě z tohoto faktu, že obecně existují v libovolném daném okamžiku vzpoury či reakce jakoby dvě pravdy a starodávný truism v pozadí, který je nicméně pravdivý celou dobu. Někdy stojí za to připomenout, že nic není tak černé, jak se to maluje, ale černá je pořád černá a ne bílá. Tak je tomu s hodnotou spokojenosti a nespokojenosti. Je pravda, že v jistých vypjatých a bolestných krisích útisku či zneuctění je nespokojenost povinností a hanba by nás měla svolávat jako polnice. Není ale pravda, že by člověk měl hledět na život nespokojenýma očima, bez ohledu na to, jak velkomyslnýma. To, že by měl člověk z nespokojenosti udělat svůj ideál ve svém prvotním, holém vztahu ke světu, ve vztahu k pohlaví, bolesti, kamarádství, k hrobu či počasí, není pravda, to je černé šílenství. Polovina z jeho ubohých malých nadějí na štěstí závisí na tom, že si myslí, že jeho domeček je hezký, jednoduchá ženuška okouzlující, chromá noha, že není nesnesitelná a mizerné karty, že nejsou tak zlé. Hlas zvláštních vzbouřenců a proroků, doporučujících nesouhlas, má, jak už jsem řekl, zaznít tu a tam, náhle, jako polnice. Ale hlas světců a mudrců, doporučující spokojenost, má znít neustále, jako moře.

Plavecký popěvek

Jeden moderní génius, tuším Gauguin, řekl, že umělec musí být buď revolucionář nebo plagiátor. Pro pořádek by mohl dodat, že většina z těch největších umělců byli plagiátoři. Zastaralí autoři typu Chaucera nebo Shakespeara celkem s nadšením kopírovali, dokud poněkud modernější autoři nezačali být víc zapálení pro autorská práva. Vší poesií , od středověku po moderní časy se vine cosi jako věčná ozvěna, která v sobě má prvek okouzlení. Jsou refrény, které se ozývají v jakékoliv písni jako je „Over the Hills and Far Away’ (Přes kopce a dál a dál), nebo `On Christmas Day in the Morning’, (Z vánočního rána) či `Under the Greenwood Tree’ (Pod stromem zeleným). V poslední době jsem si ale spíše s pobavením všiml dvou nebo tří případů, kdy dva nebo tři básníci opakovali jak tutéž větu, tak tentýž dojem či pocit. Chci říct, že se vší rozhodností užili slovního opakování, které by vulgárnější lidé mohli opravdu označit za plagiátorství. Jedna série začala, jak bych si dokázal představit, svěží Byronovou písní „We’ll go no more a-roving“ (Nepoplujem dál). Její hlavní krásou je byronovská krása svižnosti, která je často přehlížená. Tvoří ji tři sloky, každá po čtyřech verších, vše se to ale dá říct na jedno nadechnutí. Byron si vždy uchovával jednu velkou kvalitu, byla jí právě dualita o níž se vždy chlubil, že ji ztratil. Bylo to gusto, klukovská schopnost těšit se a bavit, zejména svou vlastní poesií. Nu a teď se to, téměř stejnými slovy, objevuje v díle W. E. Henleye, který se hlásil k hodně odlišnému vyznání poněkud bouřlivého optimismu, třebaže ta bouřlivost vedla občas k tomu, že po svých přátelích házel berle, když se s ním neshodli na nějakém jemném odstínu literární kritiky. Je nejspíš nejlépe znám svou básní v níž děkuje jakýmkoliv existujícím bohům za svou nezdolnou duši, i když mám své soukromé pochybnosti o nezdolné duši, kterou provází nezvládnutelná povaha. Pořád to ale byl svým způsobem správný chlapík a jeho přátelé ho měli rádi, i když po nich házel berle. Napsal slova k písničce, kde jednoduše Už nepoplujem nahradil Už si nevyjdem. Přinejmenším to můžeme označit za ozvěnu, ale nyní ozvěny hájím. A taky zjišťuji, z nedávných a nanejvýš fascinujících pamětí obyčejného námořníka, že ozvěnami mohly být obě básně, a že oba básníci byli plagiátoři. Cituje totiž námořní popěvek, který si prozpěvovali prostí námořníci a který se mi libí víc, než kterýkoliv z obou literárních produktů. Dokážu si představit námořníka jak s patřičně žalostným duněním zpívá:

A-roving–, a-roving–, since roving’s been my ru-u-in

I’ll go no more a-roving

With you, fair maid! (plout, plout, když moře byl můj zma—a—r.

Už víc s tebou nemohu plout

děvče moje rozmilé)

Malou shodu okolností stojí za to zmínit, protože je dobré mít na paměti, že je tu je tu celá literatura, která má to štěstí, že není téměř vůbec spojena s literáty.

Slova silné poesie

Psaní o volném verši je nyní přirovnáváno k, řečeno uznávanou francouzskou frází, ke causerii, duchaplné a vtipné řeči. A věru je pravda, že každý, kdo se jí věnuje soustavně a tak dlouho může docela dobře zapomenout, že vše, co řekne může být zapsáno a použito proti němu. Vždycky jsem se snažil, abych měl pokud možno co nejvice na paměti, že spíš než z kazatelny mluvím z lavice obžalovaných a že i když jsem toho napovídal docela dost, mám jen máloco povědět k k tomu, aby mi nebyl uložen trest smrti. Až věda skutečně dokoná vše, co slíbila pro pohodlí lidstva a až budou všechny rozmluvy automaticky zaznamenávány na diktafon, nebo přehrávány z fonografu, pochybuji, že by se mnoho lidí chtělo nechat nahrát. Ovšem zrovna tak, jako mnozí lidé říkali, že stěží poznali svůj hlas, když ho uslyšeli z gramofonu, tak jsem se i já podivoval tomu, když jsem náhodou přišel do styku s některým z těch praskajících a hrozných záznamů, jak se mi nepovedlo nechat svůj hlas náležitě zaznít nebo dostatečně objasnit, co jsem měl na mysli. Někdy to vzniká z nevyhnutelného spěchu či tlaku práce, někdy ze zanedbání vysvětlení věcí v jejich náležitém pořádku a postavení toho hlavního na začátek. Někdy zjišťuji, že jsem něco bral za hotovou věc, používal slova, která mají šest nebo sedm významů, vynechal důležité kroky v argumentaci, zkracoval si cestu k závěru a vůbec se, stručně řečeno, choval jako profesor universální vědy vykládající Nárys všeobecných dějin opomenutým tetičkám a strýčkům.

Mnoho z toho jsou jen nevyhnutelné nevýhody causerie, ale ta má zase jednu velmi skutečnou výhodu, dokonce i v doslovném smyslu konversace. Oliver Wendell Holmes to výtečně vyjádřil, když řekl, že psát člověku je něco jako střílet po něm z pušky, kdežto mluvit s ním je něco jako kropit ho zahradní hadicí. V prvním případě se buď jeden trefí nebo mine, v druhém člověk může své omyly napravit a změnit svou palebnou, totiž stříkací, linii. V takovém případě má tenhle druh causerie něco z výhod konversace. Takže se do volného veršotepce budu dál trefovat, čí spíš (protože jsem moc velký humanista na to, abych ho zastřelil a stejně bych nejspíš minul) ho budu dál dobromyslně kropit hadicí, až z něj bude kapat osvěžující voda Heliconu, pravého zřídla volného verše, jíž mám to potěšení jej pokropit či postříkat.

Myslím, že první pravdou o tradičních básnických metrech je to, že existuje jistý druh řeči, která je silnější než řeč. Nejde o to, že by byla jen uhlazenější, sladší či mleodičtější, ani dokonce nejde o to, že by byla krásnější, ale je silnější. Slova jsou v ní spojena jako kosti, jsou spojeny maltou jako cihly, jsou blízko, jsou kompaktní a jsou odolná, kdežto v každé konversační řeči s se každá věta rozpadá na kusy. Ten druhý fakt si možná uvědomíme, když mluvíme o tom, že necháváme padnout poznámky, upustíme narážku, nebo předhodíme postřeh. Všechny konversační řeči či psaní jsou pod klatbou Pádu, podléhají zákonu gravitace, neustále padají dolů jako Lucretiův vesmír. Velcí básníci ale netrousí náznaky, ani neupouští postřehy, oni je zdvihají a drží je vysoko, jako svorník mocného oblouku, který zdvihá kameny a vzdoruje zákonu gravitace i ďáblovi a všem jeho andělům. Slova silné poesie jsou napěchovaná tak na těsno a pevně, jako kameny v oblouku. Verše dobrého sonetu jsou jako mosty zvuku přes propasti ticha. Chloubou mostů je, že přes ně mohou pochodovat armády, že se člověk může o každé slovo opřít plnou vahou. Hrůzný výkřik z posledního tragického Othellova vytržení, když zjišťuje, že smrt je zrovna tak skutečná jako láska, nachází slova hodná sebe sama, megalitická slova, slova, která nejen mají svou váhu, ale také váhu unesou, slova dost silná na to, aby ho unesla nad propastí: „Když zhasím tebe, planoucí ty služko….“ (Othello, překlad E. A. Saudek, pozn. překl.). Řeč ke svíčce lze skoro označit za obskurní, ale není pochybná, není váhavá nebo klopýtavá ve slovech či zvuku slov, spíše to vypadá, jako by se člověku dostalo čehosi většího než řeči. A pevnost slov a váha, která na nich může spočinout vydává svůj účinek. „Kde, kdeže vzít ten promethejský žár“ (Othello, překlad E. A. Saudek, pozn. překl.), to je verš, který unese slona. To platí v první řadě jako pouhý akustický fakt, protože v tom verši není jediné slabé slabiky. Současně tu je také síla stylu podobná síle gesta. „Kde, kdeže“ je podstatný živelný výkřik člověka, věčně nevědomého o počátku života, či o tom, jak je možné ho skutečně obnovit. A ať se nám to líbí nebo ne, je prostý a jednoduchý fakt, že slova „Kde, kdeže“zní jako nějaké prastaré město, kdežto slova „Nevím, kde“určitě ne.

Nu polovina současné obhajoby volného verše proti tradičnímu stojí prostě na tomhe. Spočívá v tom, že „Kde, kdeže“ se označí za pompézní a teatrální a „Já nevím kde“ za přirozené a upřímné. Není to o nic přirozenější, ani o nic upřímnější, je to jen hovorovější. A fakt, že je to hovorovější znamená jen tolik, že je to konvenční. Zejména v naší době je slang toliko nejkonvenčnější formou oslovení. Není to ale způsob vyjádření, tak jak je způsobem vyjádření poesie., pro emoce a nepopsatelnou lidskou imaginaci, a to z prostého důvodu, že je to nevyjadřuje. Běžná mluva není tím, čím lidé vyjadřují své emoce, jí se jim je jen nedaří vyjádřit.

Tímhle rozlišením nutně nevylučuji veškerý volný verš, ani nic takového věru nechciNaznačuje to ale, proč mnozí básníci, kteří vypadají, že by měli být schopni psát dobrým volným veršem, píší ve skutečnosti špatným volným veršem. Mate a zavádí je omyl, že volný verš je volný v tom smyslu, ve kterém je volná konversace. Ale konversace není volná, tedy v tom, že nemá volnost ke zpěvu a nemá volnost k uspokojení. A především, jak jsem vysvětlil výše, nemá volnost budovat, volit slova podle jejich trvalého a masivního charakteru, nebo je podle toho přeskládat a přerovnat, aby lnuly blíže k sobě. Když si gentleman při hovoru u čajového stolku zapálí cigaretu, poněkud nevhodně by rušil společnost, kdyby odmítal zápalku sfouknout, dokud nevymyslí verš tak plný a uspokojivý jako „Když zhasím tebe, planoucí ty služko….“ Pravda je taková, že v reálném životě by se to vztahovalo jak na tragické, tak na triviální příležitosti. Když muž zavraždí ženu, nebude řečnit o Prométheovi, ale spíš se nejbližšímu policistovi dozná, že oddělal Desdemonu. Je nicméně pravda, že „oddělal“ je hodně slabý popis toho, co udělal. Právě tahle slabost pouhých slov a zejména vztahu slov podle mě v praxi ochromuje ohromnou spoustu z toho, co se označuje za volný verš. Pokud by se mně někdo ptal, proč by se nedal psát volný verš, který by zahrnoval tohle těsné sevření a váhu a odolnou sílu věty, pak si vystačím o odpovědí: „Jistě, proč?“Ale skutečnou odpovědí, skutečným výpadem volného veršotepce v takovém případě není ptát se, proč by to nemělo jít, ale udělat to.

Venkované Mary Webb a Thomase Hardyho

Dílo Mary Webb má jeden aspekt odlišný od veškeré debaty o něm jako o příkladu čehosi nejprve opomíjeného, protože to nemělo reklamu a pak propagovaného, protože to bylo opomíjené. Netvrdím, že bych byl jeden z objevitelů, ani nejsem jeden z těch, kdo dílo spěchali objevit, jen co bylo objeveno. Četl jsem jen jednu z autorčiných knih Precious Bane a ta mně velmi zaujala svou velmi osobitou a zvláštní krásou. Považoval jsem ji ale za jedinečnou ve všech slova smyslech a neměl ani ponětí, zda zda je autorčino jméno známé, nebo zda napsala cokoliv jiného. V mé nysli ovšem zanechala silný dojem, zejména v jednom ohledu. Je velmi živá a současně nepopsatelná. Možná to naznačuje slovo „precious“, drahocenný, v názvu knihy. Ne že by paní Webb byla drahoušek v šosáckém slova smyslu, Mám na mysli věci spojené s cenou: bohatství ve věcech obyčejně spojovaných s nuzotou a chudobou. Něco z toho, o čem se mluví jako o sličném východu spočívalo jako průhledné barvy duhy na krajině velmi typické pro západ. Když mluvíme o orientálních perlách a zlatu možná někdy zapomínáme, že západ slunce může být právě tak velkolepý jako východ.

Romantický příběh popisoval venkovany v době,kdy byli ještě hrubší než v Hardyho příbězích a Housmannových básních. Nijak se ani nesnažil idealisovat život v tom smyslu, že by ho přizdobil podle poněkud nízkého ideálu moderního sentimentu a pohodlí. Venkov se neproměnil v Arkadii, dokonce ani ne v tu docela přirozené krásy Vergilovy či Theocritovy a tím méně se rolníci mění v divadelní postavy či pastýřsky v porcelánové figurky. Velkolepostí tady míním něco ještě subtilnějšího, než je i třeba štěstí. Tihle venkované mají těžký život, občas asi i hladoví a za určitých okolností jsou schopni žít odporně nebo zuřivě. V jistém velmi hlubokém smyslu ale žijí plným životem. A právě v tom se tahle kniha liší od Hardyho, ale i o od mnoha působivých a cenných knih na totéž téma, knih které vskutku našly v takové primitivní existenci velikost, ba i krásu, ale nelezly jen krásu holého kamení a velikost pouště. Atmosférou těchto knih je stoicismus, pokud ne pesimismus. Atmosférou této knihy je mysticismus a máme dojem, že sami venkované nejsou jen tajemstvím, ale že jsou sami mystiky. Je nedostatečné říct onou kritickou frází, která se velmi rychle stává pouhou frází, že je velmi barevný příběh. Kupříkladu takové příběhy Thomase Hardyho jsou nesporně plné barev. Když lidé mluvili o těchto matafysických a morálních idejích používali, ať už spravedlivě nebo ne, metafory oblaku a temnoty. Ať už ale o jeho idejích platí cokoliv, rozhodně to neplatí o obrazech, které používá. Obrazy, které zůstaly v mé mysli, a řekl bych, že i v myslích mnoha dalších, ze prvního čtení Wessexských povídek jsou poměrně zvláštně vybrané v plném slunečním světle. Nic nemůže být zřejmější než obrysy ani jasnější než odstíny některých z těch jasných a krutých komedií o lásce a nenávisti podél bílých cest nebo na velkých zelených kopcích. Pokud byly jeho postavy jen loutkami osudu, pak to byly aspoň loutky pestře oblečené. Nechybí v nich světlo i to když někdy jsou záblesky smrtící jako blesk a i když příliš trvá na tom, že není růže bez trní, nikdy nezapomene růžím dodat velmi bohatý odstín.

Hardyho dílo, jako každé dílo náležející do skutečně pohanského věku má ovšem tu povahu, že všechno světlo září na věci a ne skrze ně. To je celý rozdíl mezi svěžestí a pestrostí staré pohanské malby nebo mosaiky a žhnoucím jasem středověkého okna. A my máme někdy dojem, že v pouhé chudobě, jako ve středověké strohosti, že věci mohou být zářivé, když budou průhledné a průhledné budou, když budou útlé. Když Hardy dělá tragedii ze stromu, studny a dunění hromu, chce silné sluneční světlo na scéně změnit v téměř divadelní světla ramp. Chtěl, aby denní světlo prozkoumávalo studnu, skoro bychom mohli říct, že chtěl, aby světlo dne zářilo a ukázalo temnotu. Nemyslel si ovšem, nebo v každém případě ne tak, jak si to myslí mystici, že je ve stromu obsaženo nějaké tajemství, které z něj dělá skutečný strom života, nebo že dokonce i letící blesk může vést nějaká zvláštní prozřetelnost. A pokud si myslel, že pravda leží na dně studny, pak mám za to, že obyčejně měla podobnu mrtvoly. Tak či tak neměla podobu bohyně či nymfy pramene. Nijak zvlášť se nedomníval, že positivní život a ještě méně radostný život vyzařuje skrze tyto věci ven. Nemyslel si, že něco znamenají, myslel si jen to, že on cosi míní tím, když říká, že nic neznamenají a nemají žádný smysl. Svět bez smyslu je celou ironií jeho mínění.

Nu, Mary Webb a její vesničané žijí ve světě, který dává hodně smyslu. Život, docela mimo to, nakolik je naplněný smutkem či veselím, je napěchován významem. Existuje v něm tichý tlak druhého smyslu věcí, a kolem každé je jakási aureola, ať už děsu či laskavosti. Hromy a blesky jsou něco víc než bouře, stromy jsou víc než stromy a studna je hlubší, než kdokoliv z lidí tuší. Navenek je to vyjádřeno spletí asociací a tradic kolem všech možných věcí a tak mohou mít svíčky, zelí nebo nejobyčejnější věci z kuchyně jisté temné vlastnosti. Vyjadřuje to ale dojem plnosti, jako u dešťového či i bouřkového mraku a bohatosti nejen v duši, ale i v temném podhoubí existence. A myslím, že tahle atmosféra je pravdivá, dotýká se prostých lidí a všech, kdo jsou blízko zemi. Hloupí, beznadějně, odporně pitomí lidé tomu obyčejně říkají pověra.

Tím chci říct, že chmurněji realistická škola nedělá chybu tím, že je realistická, a jistě ne v tom, že je tragická, ale v tom, jak se dotýká tohoto typu lidskosti dělá chybu v tom, že není mystická. Obyčejní venkovští lidé jako Tess nebo Neblahý Juda mohli být opravdu tak zraněni, jak byli zraněni, vykřiknout, když byli zraněni po lidském způsobu a zemřít, když byli zraněni příliš, po způsobu vší tragedie. Sami by se ale neviděli v tak tvrdém a holém obrysu v jakém je viděl pesimistický spisovatel. Celou věc by současně obohatily i popletly mystické tradice lidstva, zbytky náboženství, náznaky pověry, tajemství smrti, které zasahuje oběma směry jako dvojsečný meč andělův. Cítili by se zoufalí, ale necítili by se bezvýznamní, ale významní. Tohle je rys, který mi utkvěl v paměti z onoho příběhu, který jsem četl kdysi dávno..příběhu nazvaného Precious Bane. A pojí se s tím ještě jedna vlastnost, jeden rys, který je v literatuře poslední doby velmi zřídkavý, cosi co mohu nazvat jen jako tón vznešenosti či ušlechtilosti. Opět je tu už cosi v samotném názvu knihy, co tuhle pravdu naznačuje. Něco drahocenného neznamená jen cosi přepychového, ve smyslu spojeného s hrubým blahobytem a jměním. Drahocenná je věc koupená za jistou cenu a v tomhle případě se předestírá celá ona idea starodávné ceny oběti. To, že může být kletba drahocenná není dnes zrovna oblíbená nauka. Ani v téhle letmé literární poznámce nechci diskutovat o jejích morálních implikacích. Je ale jisté, že všude tam, kde je tohle pojetí přítomné v literatuře umožňuje to poetickou výši a dýchání duchovního vzduchu, který není nikdy znám tam, kde je opomíjena představa, že i v čistě uměleckém světě je takový stupeň důstojnosti dosažitelný jen skrze cosi morálního a že pokud existují umělečtí kritici, jimž záleží jen na umění, udělají dobře, když zachovají ve světě mučednictví, i kdyby jen tím, že udělají mučedníky z druhých lidí.