Každý člověk se zdravým vzděláním má rád detektivní příběhy a v několika ohledech mají tyto příběhy slušně navrch i oproti většině moderních knih. Detektivní příběh obvykle zachycuje šest živých mužů diskutujících, jak to přišlo, že tenhle člověk je mrtvý. Moderní filosofický příběh obyčejně líčí rozpravu šesti mrtvých mužů o tom, jak může vůbec být nějaký člověk naživu. Ti kdo mají v oblibě románového policistu si museli všimnout, že poté co je vrah dopaden, je sotva kdy pověšen. „To je“, říká Sherlock Holmes, „výhoda, když je jeden soukromým detektivem,“ po dopadení, může pachatele i propustit. Křesťanskou církev lze nejlépe definovat jako ohromného soukromého detektiva, který opravuje úředního vyšetřovatele- stát. Právě to je jedna z historických nespravedlností spáchaných na historickém křesťanství, jež povstává ze sledování komplexních výjimek a přehlížení prostého a velkého faktu. Pořád slyšíme, že theologové používali palečnice a skřipce a je to tak. Theologové používali skřipce a palečnice právě tak jak používali náprstky a trojnožky, protože je užívali všichni ostatní. Křesťanství nevymyslelo středověkou torturu o nic víc než čínské mučení, zdědilo ji po říší stejně pohanské jako byla ta čínská.
V jakési zlé hodině přivolila církev k napodobení někdejší říše a zavedení krutosti. Pokud ale otevřeme oči a pohlédneme na celý obraz, pokud si prohlédneme celková tvar a barvu celé věci, bude skutečný rozdíl mezi církví a státem velký a prostý. Ve všech zemích a v každém věku stvořil stát trestající mašinerii, jen v některých místech byla krvavější a brutálnější než jinde, ale krvavá a brutální byla všude. Církev je jedinou institucí, jež se kdy pokusila vytvořit mašinerii odpuštění. Jedině církev se snaží systematicky pronásledovat a odhalovat zločiny ne proto, aby je pomstila, ale mohly být odpuštěny. Hranice a skřipec byly spíše jen slabostmi náboženství, jeho snobstvím, kapitulací před světem. Jeho zvláštností—nebo chcete-li podivností—bylo tato nelítostné slitování, neúnavný stopař stíhající, ne kvůli záhubě, ale kvůli spáse.
Svou myšlenku mohu nejlépe ilustrovat poukazem na dvě populární hry s poněkud paralelními tématy, hrané nyní s úspěchem zde i v Americe. Passing of the Third Floor Back je lidský a uctivý experiment zabývající se působením jedné neznámé, ale božské postavy, když prochází skupinou špinavých postav. Vůbec si nechci dělat lacinou legraci z mimořádně úsečné konversace všech těchto lidí, je to věc umění a ne morálky a koneckonců mnohé konversace jsou úsečné. Metoda tohoto spasitele, jak činit lidi dobrými spočívá v tom, že jim řekne, jak dobří již jsou; v případě sebevražedných vyvrženců, jejichž morální páteř je zlomena a kteří jsou nasáklí upřímným pohrdáním nad sebou samými si dokážu představit, že je to docela dobrý způsob. Tuto zprávu bych nedoručil autorům nebo členům parlamentu, protože by s ní tak velmi srdečně souhlasili.
Přesto se právě zde s morálním poselstvím pana Jeroma nerozcházím. Živě se rozcházím s jeho příběhem, protože to není detektivka. Není v něm nic z velké křesťanské myšlenky o vyrvání jejich vlastního zla z těch mužů, chybí mu realismus světců. Vykoupení může přinést pravdu stejně tak jako pokoj, a pravda je pěkná věc, i když se z toho materialisté mohou zbláznit. Věcem se musíme stavět tváří, i kdyby šlo o jejich odpuštění; velkou námitkou vůči tomu „nechat spící psy ležet“ je v tom, že leží ve více než jednom smyslu. V Passing of the Third Floor Back pana Jeromeho ovšem není Vykupitel božským detektivem, nelítostně odhalujícím kvůli poznání a odpuštění. Spíše je to božský důvěřivec, který vlastně vůbec neodpouští, protože vůbec neví co se děje. Může ale nemusí být pravdivé říci:„Tout comprendre est tout pardonner.“ Mnohem evidentnější pravda je ovšem v : „Rien comprendre est rien Pardonner,“ a hrdina Third Floor Back zdá se nechápe nic.Může to koneckonců být sobecký sentimentalista, který našel útěchu v tom, že smýšlí dobře o svých bližních. Na tom, že milujete poté, co jste byli podvedeni není nic velmi hrdinského. Hrdinství je milovat poté, co jste byli vyvedeni z omylu.
Když jsem tuto hru viděl, přirozeně jsem ji srovnával s jiným dramatem, které jsem sice neviděl na jevišti, ale četl jsem je v psané podobě. Mám na mysli hru Servant in the House pana Ranna Kennedyho, jejíž úspěch se rozběhl tolika americkými novinami. I zde se setkáváme s neurčitou, ale přitom zjevně božskou postavou, jež mění osudy celé skupiny postav. Toto drama je lépe strukturováno než jeho protějšek, je to skutečně velmi pěkná hra, ale není na ní nic estetického či náročného. Je mnohem či více vnímavější, demokratická a (v zdravém a dobrém smyslu) spasitelštější.
Právě v tom však spočívá rozdíl—Kristus ve hře pana Kennedyho trvá na skutečném poznání všech duší jež miluje, odmítá je dobývat pomocí jakési nadpřirozené pitomosti. Odpouští zlo, ale nebude je ignorovat. Jinými slovy řečeno, je to křesťan a ne stoupenec křesťanské vědy. Odlišnost nepochybně zčásti vysvětlí selektivně vybrané problémy. Pan Jerome prakticky předpokládá, že se Kristus snaží spasit lidi špatné pověsti a to je přirozeně snadná práce.Pan Kennedy předpokládá, že On se pokouší zachránit ctihodné lidi, což je mnohem větší záležitost. Hlavními postavami v The Servant in the House jsou populární a snaživý vikář, těšící se všeobecné úctě a jeho elegantní a důrazná žena. Říkat těmto lidem, že v sobě mají něco dobrého je k ničemu—právě to si sami říkají celé dny. Musí jim být připomenuto, že v sobě mají cosi zlého—instinktivní modloslužebnictví a mlčenlivé zrady, na něž se pokouší pořád zapomínat. Právě v souvisloti s těmito zločiny bohatství a kultury čelíme skutečnému problému positivního zla. Celý spor pana Blatchforda o hříchu byl průběžně kažen tím, ze když někdo napsal slovo „hříšník“ myslel na člověka v hadrech. Ale zde opět najdeme pravdu, když odkážeme k vulgární literatuře—její nevyčerpatelné fontáně. Kdo by četl detektivku o chudácích ? Chudí mají své zločiny, ale nemají tajemství. A právě proto, že pyšní mají tajemství, musí být nejprve podrobeni detektivnímu zkoumání, než je jim odpuštěno.
