Zlato Glastonbury

Jednoho stříbrného rána jsem vešel do malého šedého kamenného města, podobného dvaceti dalším šedým západoanglickým městům, jež se náhodou jmenovalo Glastonbury a spatřil jsem kouzelný trnový keř rostoucí pod širým nebem na dva tisíce let stejně nedbale jako jakýkoliv keř v mé zahradě.
V případě Glastonbury, a všech ušlechtilých lidských věcí, je mýtus důležitější než dějiny. O podivném starém příběhu sv. Josefa z Arimatie a trnovníku nelze říct nic silnějího, než že ve srovnání s ním je sv. Dustnan najednou velmi maličký. Když člověk stojí přímo mezi oněmi kameny a keři přemýšlí o prvním a ne o desátém stolet. Mysl hledí do časů před Sasy a před největšími státníky temných století středověku, Vyprávění o tom, jak Josef z Arimatie přicestoval do Anglie je nejspíš jen legenda. V žádném případě to ale navzdory předpokladům a očekáváním mnoha moderních lidí není legeda neuvěřitelná a pošetilá. Populární dojem je taková, že je to něco hodně komického a nepředstavitelného, podobného povídačce o výletu Wata Tylera do Chicaga nebo o Johnu Bunyanovi jako objeviteli severního pólu. Palestinu si představujeme jako malou, do sebe zahleděnou a velmi soukromou končinu a Kristovy uředníky jako chudáky astricti globis, zakořeněné ve svých městech či povoláních a velké cesty a trvalou celosvětovou výměnu zpráv za záležitosti moderního a vědeckého původu. Ato je právě mýlka, přinejmenším pokud jde o to poslední. Je to součást oné velké a poklidné lži, kterou pronášejí racionalisté, kdykoliv tvrdí, že křesťanství povstalo z nevědomosti a barbarství. Křesťanství vyrotlo vprostřed skvoucí a rušné kosmopolitní civilisace. Daleké cesty po moři sice tehdy nebyly tak rychle, ale jinak stejně neutuchající jako dnes a i když bylo v povaze věcé, že Kristus neměl příliš mnoho bohatých učedníků a stoupenců, není nepřirozené předpokládat, že nějaké měl. Josef z Arimatie mohl být velmi jednoduše římským občanem vlastnícím jachtu, který se mohl vydat navštívit Británii. Tentýž omyl, ze stejných partikulárních důvodů, se projevuje ohledně evangelia sv. Jana o němž kritikové tvrdí, že nemohlo být sepsáno někým z hrstky prvních křesťanů s ohledem na jeho řecký transcendentalismus a platonské tóny. Nemohu sice rozsuzovat filologické spory, ale každá lidská bytost je Bohem ustanovený soudce nad filosofií: a platonské tóny podle mne nedokazují vůbec nic. Palestina nebyla nějaká odlehlá nepřístupná barbarská dolina, byla to otevřená provincie mnohojazyčného impéria, kterou se proháněli všichni možní lidé se všemi možnými druhy vzdělání. Pro hrubé srovnání si představme, že by mezi Búry v jižní Africe povstal velký prorok. Samotný prorok by mohl být člověk prostý a nezvdělaný. Nikoho znalého moderního světa by ale nepřekvapilo, kdyby jeho stoupenci našel profesora z Heidelbergu nebo absolventa z Oxfordu.
To vše tu nezdůrazňuji proto, že bych se snažil jakkoliv dokázat, že příběh o trnovníku není mýtus. Jak jsem již řekl, pravděpodobně se o mýtus jedná. Zdůrazňuji to s mnohem důležitějším záměrem poukázat na správný přístup k takovým mýtům. Správný přístup tvoří pochybnost a naděje a jakési lehké tajemství. Ten příběh určitě není nemožný, a jistě není jistý. Po všechny věky od dob římské říše lidé sytili své zdravé fantasie a historickou představivost právě soumračnou povahou oněch příběhů. Dnes ale skutečný agnosticismus, jakož i reálná theologie, zaznamenávají úpadek. Lidé nedokážou kréda nechat být, i když je pro krédo zcela nezbytné, aby bylo zřejmé a jasné. Stejně tak ale nedokáží nechat na pokoji legendy, i když pro legendu je podstatné, aby byla neurčitá. Rozumná poloviční skepse, kterou jsme nacházeli ve všech venkovských a duchařských historikách je, zdá se, ztraceným tajemstvím. Moderní lidé si potřebují s vědeckou přesností ověřit, zda sv. Josef v Glastonbury byl nebo nebyl, bez ohledu na fakt, že to dnes prakticky zjistit nelze, a že na tom, v náboženském smyslu, příliš nesejde. Je ale podstatné mít pocit,že se do Glastonbury mohl vydat: všechny písně, umělecká díla a zasvěcení koření a kvetou jako trnovníkový keř v téžr posvátné pochybnosti. Když se celé věci chopíme takhle, tedy zlehka jako staré povídačky a ne ztuha jak problému, přivede nás to na cestu k velmi zvláštním skutečnostem a zjistíme, že trnovník rost v v nitru velmi utajeného bludiště duše. Na onom místě je skutečně cosi přítomného, cosi umožňující kontakt s tím, co dosud pokrývá Evropu, ale dosud zůstává tajemnstvím. Šedé město se zeleným keřem se jakýmsi způsobem dotýká přes celý svět podivné malé země se zahadnou a hrobem. Vpravdě exisstuje jakési obecenství mezi trnovým keřem a trnovou korunou.
Jeden nikdy neví, jaká drobnost v něm zprudky vyvolá tak dávné a neosobní slzy. Hromady vynikajícího zdiva kolikrát uniknou pozornosti jako součást běžného panoramatu a toho šedého a stříbrného rána nade mnou zhroucené věže katedrály stály skoro tak neurčitě jako šedá mračna. Ale dole v prohlubni, kde místní archeologové vedou plodné vykopávky mi úžasný starý loupežník s motykou (věřím, že to byl sv. Josef z Arimatie) ukázal zlomek staré klenuté střechy, který vykopal v zemi a na bělavém šedém kameni byla vidět jemná zlatá šmouha. Holé přežití toho chudičkého pigmentu na nepomíjivém kameni připomínalo patos pronikající jako meč, neočekávanou vůni všecho zapomenutého a znesvěceného. Na mocné římské a gotické tvary jsem si už zvykl, ale onen slabý dotyk barvy byl současně nevkusný a něžný jako nějaká levná upomínka. Tehdy jsem si uvědomil, že všichni moji otcové byli lidé jako já, protože sloupy a oblouky byly vážné a vyprávěly o vážnosti stavitelů, zde však byl dotyk a tisk jejich veselí. Málem jsem předpokládal, že z kamene pod mým pohledem zmizí. Bylo to, jako by se lidem podařilo uchovat zlomek západu slunce.
Přitom jsem si vzomněl na umělecké kritiky, kteří vždy chválili vážné odstíny a chnurné stíny rozpadajícch se ambitů a věží opatství i na to, jak se oni sami často oblékají jako gotické trosky do střídmých tónů matně šedých zdí nebo temně zeleného břečťanu. Vzpomněl jsem si jak nenáviděli téměř všechny základní věci, zejména pak základní barvy. Věděl jsem, že dokáží mnohem delikátněji a opravdověji vychutnávat ušlechilou kostru a mocné porosty plísí a hub na mrtvém Glastonbury. Já jsem však na okamžk stanul v živém Glastonbury, rozjásaném zlatem a barevném jak dětská omalovánka.