Kterak jsem našel nadčlověka

Čtenáře pana Bernarda Shawa a dalších moderních spisovatelů by mohlo zajímat, že byl nalezen nadčlověk. Našel jsem ho já, bydlí v jiždním Croydonu. Můj úspěch bude poměrně těžkou ranou pro pana Shawa, který sledoval zcela špatnou stopu a právě teď dotyčného tvora hledá v Blackpoolu. Pokud jde o nápad pana Wellse, že by nadčlověka bylo možné vydestilovat z par v soukromé laboratoři, vždycky se mi zdálo, že je to projekt odsouzený k neúspěechu. Pana Wellse mohu ujistiti, že nadčlověk v Croydonu se narodil obyčejným způsobem, třebaže sám je samozřejmě zcela neobyčený.
Nedá se ani říct, že by jeho rodiče nebyli hodni úžasné bytosti, kterou dali světu. Jméno lady Hypatie Smythe-Browne (nyní lady Hypatia Hagg) nikdy nebude zapomenuto v londýnském East Endu, kde vykonala tolik skvělé sociální práce. Její vytrvalé volání „Zachraňte děti!“ se vztahovalo ke krutému zanedbávání dětského zraku působeného tím, že se nechávaly hrát s hrubě pokreslenými hračkami. Citovala nenapadnutelné statistiky, aby dokázala, že děti, zanechané pohledům na fialovou a rumělkovou často ve svém pozdním stáří trpěly selhávajícím zrakem. Díky jejímu neutuchajícímu křížovému tažení byla pohroma opic na tyčce téměř vypuzena z Hoxtonu. Oddaná pracovnice neúnavně procházela ulicemi a vždy brala chudým dětem hračky. Její laskovost je často dojímala až k slzám. Její dobré dílo bylo přerušeno zčásti kvůli novému zájmu o Zarašutrovo učení a zčástí kvůli brutální ráně deštníkem. Dopustila se jí zhýralá irská prodavačka jablek, který při návratu z jakési orgie do svého v nepořádku udržovaného bytu našla Lady Hypatii, jak v ložnici sundavá jakýsi olejová barvotisk, který (velmi mírně řečeno) opravdu nemohl přispět k povznesení mysli. V tu chvíli ona nevědomá a částečně alkoholem ovlivněná Keltka uštědřila sociální reformátorce prudkou ránu a přidala k tomu ještě absurdní obvinění z krádeže. Velejemně vyvážená mysl naší lady utrpěla šok a během krátké následné duševní choroby se vdala za dr. Hagga.
O samotném doktoru Haggovi doufám ani nemusím mluvit. Každý, kdo je jen letmo obeznámem se smělými experimenty novoindividualistické eugeniky, jež jsou nyní nejpřitažlivějším zájmem anglické demokracie, musí jeho jméno znát a často je svěřuje osobní ochraně neosobní moci. Již v raném mládí soustředil na dějiny nábožemství onu nelítostnou a pronikavou pozoronost, jíz nabyl v dětství coby elektrický konstruktér. Později se stal jedním z našich nějvětších geologů a dospěl k onomu smělému a jasnému pohledu na budoucnost socialismu, který může člověku dát právě jen geologie. Zprvu se zdálo, že mezi názory jeho samého a názory jeho aristokratické maželky je jakási trhlina, jemná ale zřejmá prasklina. Ona totiž byla pro to, řečeno jejím vlastním působivým epigramem, aby chudí byli ochráněni před sebou samými, zatímco on nelítostně hlásal, za použití nové a překvapivé metafory, že nejslabší musí ke zdi. Nakonec ovšem náš manželský pár rozpoznal podstatnou jednotu svých nezměnitelně obou svých moderních názorů a v této osvěcující a srozumitelné formulaci došly jejich duše pokoje. Výsledkem bylo to, že se spojení těchto dvou nejvyšších typů naší civilisace, elegantní moderní dámy a rozhodně ne obyčejného a přízemního lékaře, bylo požehnáno narozením nadčlověka, oné bytosti, jejíž zrození dělný lid v Battersea očekává dnem i nocí.
* * *
Dům pana doktora a lady Hypatie Hagg jsem našel bez velkých problémů. Stojí v jedné z posledních rozptýlených ulic Croydonu, a střeží jej alej topolů. K jeho dveřím jsem dospěl za soumraku a bylo jen přirozené, že se mi na ohromné a temné hmotě domu, který v sobě obsahoval tvora podivuhodnějšího než děti lidí, zdálo být cosi temného a obludného. Když js jsem vešel, byl jsem přijat Lady Hypatií a jejím manželem přijat s vybranou zdvořilostí, ale zjistil jsem,že je je pro mne mnohem těžší skutečně pohlédnout na nadčlověka, jemuž je nyní asi patnáct let a je držen o samotě v tiché místnosti. Ani má konversace s otcem a matkou tak docela nevyjasnila povahu oné tajuplné bytosti. Lady Hypatia se svou bledou a sevřenou tváří oděná do oné nepostižitelné a tristní šedi a zeleni, jíž prozářila tolik domů v Hoxtonu nejevila potřebu o svém potomku mluvit s jakýmikoliv projevy mrzké marnivosti běžných lidských matek. Dodal jsem si odvahy a směle se zeptal, zda je nadčlověk od podívání pěkný.
„Víte, on stanovuje své vlastní standardy,“ odpověděla s mírným povzdechem. „A na té úrovni je vc neř Apolon. Nahlíženo z nižší úrovně, samozřejmě….,“ dodala a znovu si povzdechla.
Poddal jsem se hroznému podnětu a řekl náhle „Má nějaké vlasy?“
Nastala dlouhá a bolestná pomlka a pak dr. Hagg hladce řekl: „Vše na oné úrovni je jiné, to co má nejsou vlasy….jistě, ne to by bychom označili za vlasy nebo chlupy….ale…“
„Nemyslíte, “ pravila jeho choť, velmi jemně, „nemyslíte, že bych opravdu, čistě teoreticky, když mluvíme jen k obyčejné veřejnosti, mohla být řeč o vlasech?“
„Možná máte pravdu,“ řekl doktor po krátkém zamyšlení. „V souvislosti s těmihle vlasy jeden musí mluvit v podobenstvích.“
„Tak co to tedy, přisámbůh, je, “ zeptal jsem se s jistým rozčilením, „pokud to nejsou vlasy. Má snad peří?“
„Ne peří v tom smyslu, jak peří obvykle rozumímem,“ odpověděl Hagg hrozným hlasem.
To mě poněkud rozzlobilo. „Tak, můžu ho aspoň vidět?“ zeptal jsem se. „Jsem žurnalista a nemám žádné jiné motivy než zvědavost a světskou marnivost. Docela by mě potěšilo, kdybych mohl říkat, že jsem si potřásl pravicí s nadčlověkem.“
Muž i žena ztěžka vstali a rozpačitě zůstali stát. „Nuže, jistě, to víte,“ řekla Lady Hypatia, se skutečně šarmantním úsměvem aristokratické hostitelky. „Víte, on si tak nějak rukama potřást nemůže,….nemá ruce, víte. Samozřejmě, struktura…..“
Porušil jsem všechna společenska pravidla a spěšně vyrazil ke dveřím do místnosti, kde jsem se domníval, že je ono neuvěřitelné stvoření. Zprudka jsem otevřel, byla tam naprostá tma. Ale kdesi přede mnou se ozvalo tiché smutné ňafnutí a za mnou dvojité zaječení.
„Tak a teď jste to udělal!“ vykřikl doktor Hag a pohroužil své lysé čelo do dlaní. „Pustil jste na něj průvan a on je mrtvý.“
Když jsem té noci odcházel z Croydonu viděl jsem černě oděné muže vynášejí rakev, jež neměla lidský tvar. Nade mnou kvílel vítr, honil se mezi topoly, takže se kymácely a kývaly jako chocholy na nějakém kosmickém pohřbu. „Tak, věru,“ řekl doktor Hagg, „celý vesmír pláče nad zmařením svého nejskvělejšího zrození.“ Jenže mě se zdálo, že ve vysokém kvílení větru slyším hýkavý smích.