Kamenná křídla

Předchozí eseej pojednávala o zpola postaveném domě na mém privátním obzoru. Napsal jsem ji usazený v zahradním křesle a i když už to bylo před týdnem skoro vůbec jsem se od té doby nehnul, alespoň co by stálo za řeč. Proto nevidím důvod, proč v psaní o něm nepokračovat. Přísně vzato jsem se hýbal, dokonce jsem se prošel přes pole—přes pole trávou žhnoucí v slunečním svitu našeh počínajícího léta—a prohlížel si vyrůstající hranatou a rudou ve slunci zlátnoucí kostru . Je to zvláštní, že kostra domu je veselá, zatímco kostra člověka truchlivá, protože tu vidíme, až je člověk zničen. Přinejmenším si to myslíme my, že kostra je něco žalostného, nezdá se ale, že by kostlivec naše mínění sdílel. V kažém případě je v pohledu na lešení a obrysy lidského stavení cosi podivně primitivního a poetického. Jaká to škoda, že se nestaví lešení kolem lidského dítěte. Když se člověk dívá na ona otevřená schodiště a prázdné pokoje, na spirály větru a otevřené síně oblohy, má dojem, že na rodinný život nahlíží autenticky jako na cosi troufalého a ctižádostivého. Ibsen tvrdil, že umění rodinného dramatu spočívá ve stržení jedné ze čtyř stěn salon. Podle mě je salon ještě působivější, když jsou povaleny všechny čtyři zdi.
Nikdy jsem nechápal proč lidé chápou domov a rodinný život jako něco krotkého, mě připadají jako jedno z nejnespoutanějších dobrodružství. Pokud ale chcete poznat, jak velké, drsné a fantastické dobrodružství to je, zamyslete se jen nad samotnou konstrukcí domu. Člověk může poněkud znuděně odkráčet do postele, ale v každém případě přitom stoupá do výšky, která by ho mohla zabít. Každé zdobené a čalouněné schodiště s dubovým zábradlím, mosaznými tyčemi přidržujícími běhoun, s bustami a pohovkami na každém odpočívadle je jen hrozným a holým žebříkem stoupajícím do nekonečna a do smrtelné výše. Milionář dusající do schodů v domě dělá vlastně jen totéž, co pokrývač nebo klempíř šplhající po domě zvenčí. Oba stoupají do prázdna. Oba vystupují v intenzivní práznotě. Každý je jakýmsi domácím horolezcem, dosahuje výšek, z nichž by prostý pád stačil člověka zabít. Život vždy stojí za to, aby ho člověk žil, vůbec pokud má dojem, že by mohl zemřít.
Nerozumím lidem, kteří teď dělají tolik rozruchu kolem létajících lodí a avitatiky, když lidé už od Stonehenge a pyramid podnikali cosi mnohem divočejšího než létání. Luční kobylka dokáže vyskočit do nevídaných výšek, její slabostí a biologickým omezením je, že tam nemůže zůstat. Oblohou mohou přelétat hejna nečistých ptáků a nestřídmého hmyzu, ale žádné z nich nedokáže přenést jakékoliv sdělení na zem pod nimi. Lidská armáda ale postoupila vzhůru do nekonečna a nebyla odříznuta. Dokáže zbudovat předsunutá stanoviště v éteru a přitom udržovat otevřenou vzpřímenou a drzou cestu za sebou. Vystřelit dělovou kouli na Měsíc (jak ve verneovce) by byla velká věc, ale nebylo by ještě grandióznější dovést tam železnici? A přece je každá budova z cihel či dřeva náznakem takové vznešnější železnice, každý komín ukazuje k nějaké hvězdě a každá věž je Věží babylonskou. Člověk stoupající a vznášející se na těchto hrůzných a neporušených křídlech z kamene mi připadá vznešenější a mystičtější než člověk poletující na okamžik na křídlech z plátna a železných tyčí. Jak vzešené a vlastně téměř závratné je pomyšlení na tyto zastřené žebříky na nichž všichni žijeme, podobni šplhajícím opicím! Kdejaký úředník v černém kabátě se ve svém bytě může se svým vážným oděvem smířit s tím, že se podobá jakému osamělému havranu hřadujícímu na prastarém jilmu. Mnohý bohatý starý mládenec v horním patře velkého bloku bytových domů by se měl nad raném rozhlédnout, a pokud to jem trochu jde, pokusit se cítít jako orel, jehož hnízdo je nalepené k okrají nějakého ohromného útesu. Je hrozná smůla, že slovo „závratný“ se používá zpravidla ve smyslu, který implikuje lehkovážnost nebo chlípnost! Ve skutečnosti by to, když o někom řekneme, že z něj máme trochu závratě, měl být velmi vysokým komplimentem vznosné spiritualitě čověka a jeho představivosti.
Za soumraku jsem přes trávník, pole zlatohlavu, přešel zpět. Jak jsem se blížil ke svému vlastnímu domu, jeho obrovská velikost mě začala děsit a když jsem došel k zápraží zjistili jsem s nedůvěřivostí, jež se rovnala mému zoufalství, že můj dům je skutečně větší než já sm. O minutku či dvě předtím to mohlo vypadat, že dojde k obludnému a mýtickému souboji o to, kdo dokáže koho pohltit. Jenže já jsem byl Jonáš a můj dům byl veliká a hladová ryba, a dokonce i v okamžiku, kdy mne zastínily a sevřely se kolem mě její čelisti mi bleskla hlavou ona hrozná smyšlenka dotýkající se závratného účinku všech lidských děl. PO schodech jsem stoupal houževnatě, nohy vždy pokládal s divošskou pečlivostí, jako bych šplhal po ledovci. Když jsem se dostal na odpočívadlo, velmi jsem si oddechl a zamával kloboukem. Samo slovo odpočívadlo (anglicky landing, což v jiném smyslu může připomímat přistání pozn. překl) má v sobě něco z divokého zvuku člověka vypláchnutého z moře na břeh. PO každé části schodiště jsem šplhal jako žebříku na otevřeném nebi. Zdi kolem mne zcela zmizely a rozplynuly se v nekončen. Stoupal jsem po žebříku do své ložnice, jako Montrose stoupal po žebříku šibenice – sic itur ad astro. Připadá vám to poněkud fantastické—možná až trochu budící strach a nervositu? Věřte mi, je to jedna z divokých a úžasných věcí, jimž se člověk může naučit, když zůstane doma.