Esej XL.: O obočí

Essay XL: On Eyebrows
Módní trendy nesleduju a málo vím o tom nespoutaném novém světě, kde ženy mohou být zcela přirozené, když si vyrobí masku z líčidla, nebo dokazují svou svobodu tím, že se přísně drží módy. Jisté změny v odívání či způsobem jsem si všiml nebo zpola povšiml, až když už byly obecně rozšířené. Stejným způsobem se mi v poslední době vyjevila kupříkladu i další změna, k níž došlo v lidském vzhledu.
Myslím, že už dnes každý ví, že ideální a nesmrtelný milenec, tak jak si ho představil Shakspere „jak vzdychá jako pec a tklivě její opěvá obočí“ (překlad E. A. Saudek, Jak se vám líbí pozn. překl.) teď musí jít a vzdychat nad něčím jiným. Jeho paní obočí nemá a lze se domnívat, že on nebude psát žádné balady. V každém případě to nasvědčuje jakémusi metafysickému střetnutí mezi milencem a básníkem, vcelku přitažlivé pro metafysické básníky té doby. Bude se baladista dál držet své balady a bude se dál držet abstraktního a archetypálního obrazu obočí, i kdyby mělo být zcela odloučeno od tváře? Dá přednost dámskému obočí před dámou a ponechá zbytek dámy být jako zbytečnou přítěž a bude se hnát jen za zvláštní vizí zmizelých chloupků? Či snad složí nejvyšší oběť, baladu roztrhá a chopí se dámy bez ohledu na to jak divně je zohavena rozhodnut psát nadále už jen balady o jejím nose, uších, nebo jiné její části, o níž se jeví nepravděpodobné, že by ji spěchala bezprostředně uříznout? Dokonce ani tím by si ovšem nemohl být nikdy tak docela jist, pokud by do módy přišly amputace.
Vlastně, když už jsme tu slavnou větu zmínili, často přemýšlím, proč se moderní básníci častěji nebaví tím, že by reprodukovali imaginární baladu o obočí. Shakspere je plný náznaků a nápověd, které by bylo množné použít jako základ všemožných her a experimentů, Browning takovou výzvu přijal, když rozšířil sugestivní verš „Rek Roland přijda pod černou věž“ (překlad F. L. Čelakovský, Král Lear) a i můj otec, který byl muže mnoha řemesel a zálib, které se ani nesnažil využívat, udělal stolní ozdobu vytvarovanou v každém detailu podle tří Portiiných skříněk. Někteří z nás by si jistě mohli troufnout na věru alžbětinské pojetí tak namyšlené věci. A každý moderní autor, poté coby několik minut dýmal jako pec, by se mohl pokusit o něco náležitě odpovídajícího stylu šestnáctého století.
As seven-dyed Iris doth o’erarch the spheres, Love made that bridge that doth o’erarch thine eyne Bright as that bonded bow enskied; a sign Against the crystal Deluge of thy tears As line on line, so brow to brow appears … (když sedmkrát zbarvená Iris se ve sférách vyjeví, láska vystaví tenť most, jež k zrakům tvým jasným po obloze zamíří, by znamením byl proti křišťálové záplavě tvých slzí jak linka k lince tak čílko k čílku sobě jeví se pozn. překl)
A v této chvíli básník vzhlédne k obočím své dámy a zjistí, že zmizelo. Pero mu vypadne z prstů a tento nesmrtelný zlomek (smím-li ho takto skromně nazvat) zůstane jednou provždy zlomkem. Shakspere, zejména Shakspere Sonetů, věděl víc než většina lidí o zákonu změny a rozpadu, jemuž podléhají všechny pozemské věci, i ty, jež vypadají nejpřirozeněji.
Since brass, nor stone, nor earth, nor boundless sea,
But sad mortality o’ersways their power,
How with this rage shall Beauty hold a plea,
Whose action is no stronger than a flower. (Vše, kámen, kov i zem a nekonečnost moří,/propadá zkáza a zániku . celý svět./A jak má bojovat s tou rozběsněnou bouří/ krása, je. sotva má síly co vonný květ? Překlad Jan Vladislav, Sonet 65)
Cituji z paměti. V každém případě ani tento argument nás nenutí předčasně utrhnout květ nebo vytrhat obočí. Ovšem navzdory Shaksperově poněkud přehnanému soustředění, v jisté době, na obrazy měnlivosti a smrtelnosti, velmi pochybuji o tom, že by kdy očekával, že sonety či balady o očích, obočích, nosech a tak dál se stanou někdy nemožnými kvůli tomu, že tyto rysy obecně zmizí. Co je však ještě podivnější a co by jistě přišlo podivné samotnému Shakesperovi je to, že k této negativní a destruktivní operaci dochází ve společnosti oddané rozkoši a potěšení a v době, která se obecně považuje za ještě pohanštější než byla jeho vlastní.
Skutečné ponaučení je totiž docela zajímavé. Vyzývám každého, aby popřel, že pokud by tento obyčej nebyl přijat jako hedonismus, byl by zavrhován jako ohavná askeze. Představme si, že by lidem bylo třeba před takovými dvaceti lety, v čase velkého boje za ženské volební právo, že v některých starodávných společnostech si ženy musely po svatbě oholit obočí. Nebylo by to ihned přiřazeno ke krutým zohyzděním vynucených mužskou žárlivostí, jako třeba zuby, které si musely po svatbě začernit orientální ženy? Představme si, že by nějaký puritánský fanatik prohlásil, že si jeptišky musely holit obočí. Copak bychom o tom neslyšeli pořád dokola, jaké to bylo pověrou způsobené nepřirozené zohavení lidské tváře? Copak by si to všichni celkem instinktivně nespojili s flagelanty a s posty? Napadlo by vůbec někoho spojovat to s módou a zábavou? Kdyby někdo řekl sufražetkám, že ženy harémech měly rády vlasy vytažené tak palec nad oči, jakpak by asi sufražetky ječely opovržením nad zbabělou mužskou záminkou! Kdyby někdo řekl zesnulému panu Kensitovi, že móda olysání nad očima začala jen tak z legrace mezi samotnými jeptiškami a novici, jak by asi nedůvěřivě frkal! A přece se podle všeho zdá, že ta móda začala mezi samotnými dámami jen tak pro zábavu. A lze se domnívat, že se jim to líbilo. Vcelku mi nesejde na to jestli v oněch vybraných kruzích, kde to nejspíš začalo mají žádné obočí nebo tři, nebo jestli je mají zelená nebo trojúhelníková. Cosi intelektuálně zajímavého je ovšem na tom, jak se nyní v mnoha případech šíří opačným směrem od toho, co by člověk obvykle nazýval snahou o dosažení krásy a rozkoše.
Taková maličkost je zkrátka zajímavá jen v souvislosti s některými závažnějšími současnými uměleckými a ozdobnými školami. Mám za to, že jedno z mnoha dalších a podvědomých projevů uměleckého vyjádření, jež směřuje k čemusi více či méně tvrdému, hrubému a dokonce odlidštěnému. Patří to k tendenci dělat z lidí spíš vzorce a vzorky než obrazy. Je to vcelku pochopitelné jako reakce na rozpouštějící se sentimentalismus, v němž končil starý humanitářský sentiment, ale je to spíš pochopitelné, než chvalitebné.
Jedna věc je v každém případě jistá. Řada období v minulosti sice měla svou jakousi chmurnou a velkolepou vážnost, která se projevovala vnější tvrdostí či matematickou přísností linií, ale tato období se nám vždy jeví jako plná útisku a nelidskosti. A tak věk na jehož vyjevení se v dějinách možná dnešní bystrá mládež ještě teprve čeká se může ukázat jako druh tyranie a otroctví ztuhlý jako mrtvé mumie.