Věnoval jsem trochu pozornosti tomuto imaginativnímu druhu pohanství, jež zaplnilo svět svými chrámy a všude je původcem lidových slavností. Ústřední historie civilisace, jak ji vidím já, totiž před svou konečnou epochou, epochou křesťanskou, pozůstává z dvou dalších fází. První byla zápasem mezi tímto pohanstvím a čímsi méně hodnotným a druhou představoval proces, jímž samo nakonec pozbývalo na hodnotě. Tento velmi rozmanitý a a často velmi neurčitý polytheismus měl v sobě slabinu či slabost prvotního hříchu. Pohanští bohové byli zobrazováni, jak člověkem vrhají jako kostkou a ta kostka je vpravdě cinknutá. Zejména když dojde na sex, lidé se už rodí neurovnaní, ba bychom snad mohli rovnou říci, že se rodí šílení. Zřídkakdy dosáhnou příčetnosti dřív, než dojdou svatosti. Tento nepoměr táhl jejich okřídlené fantasie k zemi a konec pohanství naplnil obyčejnou špínou a hromadami přemnožených božstev. V první řadě si ovšem musíme uvědomit, že tento druh pohanství se už velmi brzy srazil s jiným a že předmět onoho zásadního duchovního sváru reálně určoval dějiny světa. Abychom tomu mohli porozumět, musíme postoupit k přehledu a posouzení onoho jiného druhu pohanství. Lze se nad ním zamyslet velmi krátce, ba v jistém velmi skutečném smyslu platí, že čím méně se o něm poví, tím lépe. A jestliže jsem první druh mythologie nazvali denním sněním, pak tenhle bychom velmi dobře mohli nazvat mythologií zlého snu, mythologií noční můry:
Pověra se vrací vždy znovu a to zejména v racionalistickém věku. Vzpomínám si, jak jsem jsem jednou hájil u oběda náboženskou tradici proti stolu, kde se seděl samý význačný a vážený agnostik. Než jsme byli s naší konversací hotovi, vytáhl každý z kapsy nějaký talisman nebo ukázal přívěsek pro štěstí na řetízku od hodinek, a všichni připouštěli, že se od talismanů nikdy neodloučili. Jediný u stolu, kdo se opomněl vybavit nějakým fetišem jsem byl já. V racionalistickém věku se pověra vrací proto, že spočívá na čemsi, co pokud není identické s racionalismem, není aspoň bez spojitosti se skepticismem. Je to přinejmenším velmi těsně spojeno s agnosticismem. To na čem spočívá, je vskutku velmi lidský a srozumitelný pocit podobný místním vzýváním numen (lat. přítomnost, ve smyslu mocnost či síla pozn. překl. ) v lidovém pohanství. Je to ale pocit agnostický, protože spočívá na dvou dojmech: první je, že ve skutečnosti neznáme zákony vesmíru a druhý říká, že se mohu velmi lišit od všeho, co nazýváme rozumem. Takoví lidé si uvědomují skutečnou pravdu, že ohromné věci se často objevují v maličkostech. Když se z tradice či odkudsi ozve šepot, že ta jedna konkrétní maličkost je klíčem či nápovědou, cosi hlubokého a ne tak docela nesmyslného v lidské přirozenosti jim poví, že to není nepravděpodobné. Tento pocit se projevuje v obou formách pohanství, jimiž se tu zabýváme. Když ale postoupíme k druhé formě, zjistíme, že je proměněn a naplněn jiným a hroznějším duchem.
Když jsem se zabýval tou lehčí věcí zvanou mythologie, řekl jsem něco málo o jejím nejspornějším aspektu, totiž míře či stupni v nichž mohou taková zaklínání duchů moře či živlů skutečně povolat duchy z propastné hlubiny, nebo spíše, (jak to řekl shakespearovský posměváček) zda duchové přijdou, když jsou povoláni. Mám za to, že mám pravdu, když si myslím, že tento problém, i když vypadá prakticky, nehraje v poetické záležitosti zvané mythologie významnou roli. Myslím si ale také, že je na základě důkazů ještě očividnější, že se něco takového objevovalo, i kdyby to měly být jen pouhá zjevení či zdání. Pokud ale dojdeme do světa pověry, je tu v jistém subtilnějším smyslu rozdíl odstínu, je tu stín, který tmavne a prohlubuje se. Nejpopulárnější pověra je nesporně právě tak frivolní jako kterákoliv populární mythologie. V to, že by po nich Bůh mrštil bleskem kvůli tomu, že prošli pod žebříkem lidé nevěří jako v dogma, častěji se baví nepříliš namáhavým cvičením, že prostě žebřík obejdou. Není v tom víc, než jsem načrtl, jakýsi povznesený agnosticismus o možnostech tak velmi podivného světa. Je tu ovšem další druh pověry, kterému rozhodně záleží na výsledcích, mohli bychom mluvit o realistické pověře. A s ní otázka, zda se duchové objevují či odpovídají nabývá na závažnosti. Jak už jsem řekl, zdá se mi docela jisté že se někdy objevují, je tu ale jeden rozdíl, jedna odlišnost, která byla počátkem mnohého zla ve světě. Ať už je to proto, že Pád lidi skutečně přivedl blíž méně příjemnějším částem duchovního světa nebo prostě proto, že si lidé v horlivé či hamižné náladě jaksi snadněji představí zlo, věřím, že černá magie čarodějnictví byly mnohem praktičtější a mnohem méně poetické než bílá magie mythologie. Zdálo by se mi, že čarodějnice měla svou zahradu upravenou mnohem víc, než nymfa svůj háj. Domníval bych se, že zlé pole bylo mnohem úrodnější než dobré. Začalo to asi tím, že lidi, když se zabývali nějakými praktickými problémy, dohnal je nějaký podnět, asi jakási zoufalá pohnutka, k temnějším mocnostem. Byl tu jakýsi tajený a zvrhlý pocit, že temnější mocnosti něco skutečně udělají, vypadaly, že jsou velmi věcné a praktické a s nesmysly se nezdržují. Lidové rčení tu věru přesně vystihuje, oč běž. Na bozích obyčejné mythologie těch nesmyslů bylo víc než dost. Byla to spousta dobrých nesmyslů, v tom šťastném a veselém smyslu v němž mluvíme o nonsensu Jabberwocka, nebo Země, kde žijí Jumblies. Ovšem když se člověk radil s démonem, měl podobný dojem, jako kdyby se radil s detektivem, zejména pokud by to byl detektiv soukromý, že totiž odvede špinavou práci, ale že bude skutečně hotová. Do lesa člověk nechodil zrovna kvůli tomu, aby se sešel s nymfou, spíš vyrazil s nadějí, že by ji třeba mohl potkat. Bylo to spíš dobrodružství, než pochůzka. Ovšem ďábel si zakládal na tom, aby přišel na sjednané schůzky, a dokonce i v jednom smyslu dodržoval své sliby, i kdyby si člověk, třeba Macbeth, posléze přál, aby je porušil.
Z toho, co víme o mnoha hrubých či divošských rasách zjišťujeme, že kult démonů se často objevoval po kultu božstev a dokonce po kultu jednoho a nejvyššího božstva. Dalo by se usuzovat, že skoro na všech takovým místech bylo vyšší božstvo vnímáno jako příliš vzdálené na to, aby se k němu dalo volat ve všelijakých maličkostech a tak lidé vzývali duchy, protože ti jsou v doslovnějším slova smyslu duchové důvěrničtí. Ovšem s ideou zaměstnat démony, kteří se už postarají o to, aby se udělalo, co je potřeba, se objevila další idea démonů hodnější. Ba věru bychom ji mohli náležitě a správně popsat jako představu, že je zapotřebí být démonů hoden, dát se natolik do pořádku, aby se člověk hodil do jejich vybíravé a náročné společnosti. Pověra lehčího druhu si pohrává s myšlenkou, že nějaká maličkost, nějaké drobné gesto, třeba sypání soli, se může dotknout skryté pružinky, která ovládá tajuplné mechanismy světa. Něco koneckonců je i na představě účinku Sesame, otevři se. Jenže s tím, jak se vzývání obrací k duchům nižším, přichází i hrůzná myšlenka, že ono gesto musí být nejen velmi malé, ale i velmi nízké, že to musí být ta nejohavnější a nejnehodnější skopičina. Dřív nebo později se člověk záměrně a vědomě rozhodne udělat tu nejnechutnější věc, která ho napadne. Má dojem, že nejkrajnějším zlem si vynutí pozornost či odpověď zlých mocnosti z pod povrchu země. To je smysl a význam většiny kanibalismu po světě. Kanibalismus totiž nejčastěji není primitivní, ba ani zvěrský zvyk. Je umělý, ba umělecký, je to umění pro umění svého druhu. Lidé to dělají ne proto, že by nevěděli, jaké hrůzy se dopouští, ale naopak proto, že si myslí, že dělají cosi strašného. V nejdoslovnějším smyslu slova se chtějí hodovat na hrůze. To je i důvod, proč se často ukazuje, že velmi primitivní rasy, jako třeba australští domorodci, kanibaly nejsou, zatímco rasy mnohem vytříbenější a inteligentní, třeba novozélandští Maorové, příležitostně kanibalismus praktikují. Jsou dostatečně vytříbené a inteligentní, aby si tu a tam dopřály vědomého uctívání démonů. Kdybychom ale mohli chápat jejich myšlení, nebo i skutečně rozuměli jejich jazyku, zjistili bychom, že nejednali jako nevědomí, tedy nevinní, kanibalové. Nedělají to proto, že by nevěděli, že je to špatné, ale páchají to právě proto, že vědí, že je to zlé. Chovají se jako dekadentní Pařížan na černé mši. Jenže černá mše se musí kvůli přítomnosti skutečné mše skrývat pod zem. Jinak řečeno, od Kristova příchodu na zemi se démoni museli doopravdy skrývat. Kanibalismus vyšších barbarů se skrývá před civilisací bílého muže. Jenže před tím, než povstalo křesťanstvo a zejména mimo Evropu, tomu tak nebývalo vždy. Démoni se po starověkém světě často potulovali jak draci. Mohli být přímo a veřejně nastolováni jako bozi. Jejich olbřímí obrazy bývaly vystaveny ve veřejných chrámech v centrech lidnatých měst. A po celém světě lze najíst stopy toho nápadného a hmatatelného faktu, tolik přehlíženého moderními lidmi, kteří o všem takovém zle mluví jako o čemsi primitivním a patřícím k počátku evoluce, že některé z nejvyšších světových civilisací byly zcela věcně právě těmi místy, kde byly rohy Satanovy vyvyšovány nejen ke hvězdám, ale až do tváře Slunce. Vezměme si příklady Aztéků a amerických Indiánů dávných říší Mexika a Peru, které byly přinejmenším právě tak propracované jako Egypt a Čína a jen méně rozverně živé, než naše vlastní centrální civilisace. Ale ti, kdo kritisují centrální civilisaci (jež je vždy jejich vlastní) mají prazvlášní zvyk nejen konat svou oprávněnou povinnost a odsuzovat její zločiny, ale ještě si navíc dají tu práci, aby idealisovali jejich oběti. Vždycky vychází z předpokladu, že než vzešla Evropa nebylo nikde nice než Eden. Swinburne v onom svěžím sboru národů v Písních před svítáním použil o Španělsku a jeho jihoamerických výbojích větu, která mi vždycky přišla velmi podivná. Řekl tam cosi o „jeho hříších a synech po bezhříšné zemi rozptýlených“ a jak se přičinili o to, aby „prokleto bylo jméno člověka a třikráte klatým učinili jméno Boží“. Bylo by docela rozumné, kdyby řekl, že Španělé byli hříšní, ale proč propána tvrdí, že Jihoameričané byli bez hříchu? Proč by si měl myslet, že zrovna tenhle kontinent je obydlen výlučně archanděly nebo dokonalými světci z nebes? To by byla silná slova i v té nejlepší čtvrti, když ale přijde na to, co o té společnosti doopravdy víme, pak je to poznámka poněkud legrační. Víme, že bezhříšní kněží onoho bezhříšného lidu uctívali bezhříšné bohy, kteří jako nektar a amborsii jejich slunného ráje nepřijímali nic než neustávající proud lidských obětí provázený děsivým mučením. V mythologii této americké civilisace si též můžeme povšimnout onoho prvku převrácení či násilí proti instinktu, o němž psal Dante a který se všude vine pozpátku nepřirozeným náboženstvím démonů. Lze si toho všimnout nejen v ethice, ale i v estetice. Jihoamerická modla byla vytvořena co nejošklivější právě tak, jako byl řecký obraz tvořen co nejkrásnější. V úsilí o dosažení tajné moci se ubírali zpět proti své vlastní přirozenosti a přirozenosti věcí. Vždy existovala jakási tužba konečně vyrýt do zlata, žuly nebo do temně rudých kmenů lesa tvář, před níž sama obloha popraská jako rozbité zrcadlo.
V každém případě je zřejmé, že vymalovaná a pozlacená civilisace tropické Ameriky si systematicky dopřávala lidských obětí. Rozhodně není jasné, pokud vím, že by si lidských obětí dopřávali Eskymáci. Nebyli k tomu dost civilisovaní. Byli příliš těsně uvězněni bílou zimou a nekonečnou temnotou. Ledová chudoba potlačovala jejich ušlechtilý hněv a mrazila bystrý proud jejich duše. Ušlechtilý hněv bylo lze v nezaměnitelné zuřivosti vidět za jasnějších dnů a silnějšího světla. Bystrý proud stékal z oltářů v bohatších a vzdělanějších zemích, kde ze něj pili bohové s rozšklebenými a vytřeštěnými maskami vzývaní v hrůze či mučivé trýzni dlouhými kakofonickými jmény, jejich zvuk připomínal smích v pekle. K tomu, aby tyto květy rozkvetly, aby vztáhly je slunci své velké listy a pestré květy, jež daly své zlato, šarlat a purpur zahradě, již Swinburne srovnával se zahradou Hesperidek, k tomu bylo zapotřebí teplejšího klimatu a vědečtějšího pěstování. Přinejmenším v té zahradě ovšem nebylo pochyb o draku.
Nemíním v této souvislosti vstupovat do specifické polemiky o Španělsku a Mexiku, jen na okraj mohu podotknou, že to připomíná přesně tu otázku, již je nutno později vznést o Římu a Kartágu. V obou případech měli Angličané divný sklon a zvyk stavět se vždy proti Evropanům a civilisaci protivníka představovat, Swinburnovými slovy, jako bezhříšnou, i když její hříchy zcela zjevně volaly, ba řvaly, do nebes. I Kartágo totiž bylo vysoce civlisované, ba byla to civilisace mnohem civilisovanější. I Kartágo onu civilisaci založilo na náboženství strachu, dým jehož lidských obětí se vznášel všemi směry. Nu, je jistě velmi správné kritisovat naši vlastní rasu či náboženství pro jejich nedostatky a selhání podle našich našich vlastních standardů a ideálů. Je však absurdní předstírat, že dopadají hůř a klesají níž než jiné rasy a jiná náboženství vyznávající zcela opačné ideály a hodnoty. Je tu jistý velmi reálný smysl v němž je křesťan horší než pohan, Španěl než Indián, ba dokonce potenciálně i Říman než Kartaginec. Křesťan je horší jen proto, že jetu od toho, aby byl lepší.
Tato převrácená imaginace produkuje věci, o nichž je lepší nemluvit. Některé z nich věru lze takřka jmenovat, aniž bychom je znali, protože to jsou tak extrémní zla, že nevinnému připadají nevinná. Jsou dokonce příliš nelidská na to, aby byla neslušná. Aniž bychom ale v těchto temných koutech příliš zdržovali, lze zde nikoliv bez souvislosti poukázat na jistý protilidský antagonismus, který se v této tradici černé magie jakoby pořád opakuje. Můžeme se například domnívat, že všude obsahuje mystickou nenávist vůči ideji dětství. Lidé by lépe rozuměli populárnímu zuřivému hněvu proti čarodějnicím, kdyby si uvědomili, že zlé počínání, které jim bývalo nejčastěji připisováno spočívalo v bránění narození dětí. Hebrejští proroci neustále protestovali, když hebrejská rasa upadala do modloslužby, k níž tato válka proti dětem patřila a je docela pravděpodobné, že se toto odporné odpadlictví od Boha Israelova v Israeli od té doby doby příležitostně vyskytovalo v podobě takzvané rituální vraždy, páchané samozřejmě nikoliv nějakým představitelem judaistického náboženství, ale jednotlivými a nezodpovědnými uctívači ďábla, kteří byli shodou okolností Židé. Tento smysl pro to, že síly zla ohrožují obzvláště dětství se posléze projevilo v neobyčejné oblibě středověkého dětského mučedníka. Chaucer přišel toliko s další verzí vskutku národní anglické legendy, když vylíčil nejzlomocnější ze všech možných čarodějnic jako černou cizí ženu pozorující zpoza krajek svého vysokého čepce, jak kamennou ulicí jak bublající potůček běží zpěv malého sv. Hugha.
V každém případě se část jistých spekulací, které se týkají tohoto příběhu soustředila zejména kolem východního konce Středomoří, kde se z kočovníků postupně stali obchodníci a začali obchodovat s celým světem. Ba věru, pokud jde o obchod, cestování a koloniální expansi, měli už cosi jako celosvětové impérium. Jeho purpurové barvivo, znak jeho bohaté pompy a přepychu, nasáklo zboží prodávané daleko mezi posledními útesy Cornwallu a plachty, jež vstoupily do ticha tropických moří mezi vší tajuplností Afriky. Dalo by se popravdě říct, že zbarvilo purpurem celou mapu. V čase, kdy týrská knížata sotva ztrácela čas, aby vzaala na vědomí, že jedna z jejich princezen projevila takovou blahosklonnost, že se vdala za náčelníka jakéhosi kmene zvaného Juda a obchodníci z afrických základen impéria mohli své vousaté a semitské rty rozvlnit v mírném úsměvu, když zaslechli zmínku o vsi jménem Řím, to byla již říše s celosvětovým úspěchem. A věru sotva by se našly dvě věci, které by vypadaly navzájem vzdálenější nejen v prostoru, ale i v duchu, než monotheismus palestinského kmene a už samy ctnosti malé italské republiky. Stálo mezi nimi jen jedno a věc, která je rozdělovala je spojovala. Věci, které milovali římští konsulové a israelští proroci, byli velmi rozličné a navzájem neslučitelné, ale v tom, co nenáviděli se shodovali. V obou případech je snadné tu nenávist představit jako cosi toliko záštiplného. Je velmi snadné udělat z Eliáše běsnícího o vraždění na Karmelu nebo Cata burácejícího proti africké amnestii toliko hrubé a nelidské postavy. Tihle lidé měli svá omezení a místní vášně, ale této jejich kritice schází představivost a proto je nereálná. Cosi vynechává, vynechává cosi nesmírného a bezprostředního, cosi obráceného k východu a západu a vyvolávajícího tuto vášeň v nepříteli na východě i na západě a to cosi bylo prvním tématem této kapitoly. Civilisace s centry v Týru a Sidonu byla především praktická. Pokud jde o umění, zanechala po sobě jen málo, pokud jde o poesii nic. Pyšnila se však svou efektivitou a ve své filosofii a náboženství se držela podivného a někdy utajeného myšlenkového postupu, jehož jsme si už všimli u těch, kterým jde o bezprostřední účinek a výsledek. K takové mentalitě vždy patří idea, že existuje nějaká zkratka k tajemství všeho úspěchu, cosi, co by šokovalo svět tímto druhem bezostyšné důkladnosti a důslednosti. Ve smyslu odpovídají moderní fráze věřili v lidi, kteří skutečně odvedli svou práci a naplnili kontrakt.
Oni sami si ve svém vztahu s Molochem dávali vždy záležet, aby svůj kontrakt poakždé naplnili. Byla to zajímavá směna, jíž se ještě několikrát během našeho výkladu dotkneme. Zde stačí říct, že k tomu patřila teorie, již jsem už zmínil, o jistém postoji k dětem. Právě to na sebe současně přivolalo hněv služebníků jednoho Boha v Palestině i strážců všech domácích bohů v Říme. Právě to se stalo výzvou dvěma věcem, jež byly přirozeně tak rozděleny všemožnými vzdálenostmi a nesoulady a jejich spojení mělo zachránit svět.
Čtvrtou a poslední skupinu duchovních prvků do nichž bych rozdělil pohanské lidstvo jsem nazval Filosofové. Přiznávám, že to co pod ním myslím, obsahuje mnohé, co by bylo obvykle klasifikováno jinak, a že to, co se zde označuje za filosofie bývá velmi často označováno za náboženství. Jsem však přesvědčen, že se můj popis ukáže jako mnohem realističtější a neméně uctivý. Abychom však mohli vysledovat normální obrys filosofie, musíme se nejprve podívat na její nejčistší a nejjasnější formu, a tu lze najít ve světě nejčistších a nejjasnějších forem a obrysů, v oné středomořské kultuře, jejíchž mythologie a modloslužby jsme pojednávali v posledních dvou kapitolách.
Polytheismus, čili prvek pohanství, nikdy pro pohana nebyl tím, čím je pro katolíka katolictví. Nikdy to nebyl pohled či názor na svět, který by uspokojoval všechny stránky života, nebyla to úplná a komplexní pravda, která měla co říct k čemukoliv. Bylo to je uspokojení jedné stánky lidské duše, i kdybychom ji chtěli označit za stránku náboženskou. Já ovšem myslím, že by bylo správnější označit ji za stránku imaginativní. Ta ovšem byla tímto způsobem uspokojena a to nakonec až k nasycení. Celý ten svět byl předivem vzájemně protkaných příběhů a kultů a jak jsem již viděli skrznaskrz se jimi mezi nevinnějšími barvami vinulo ono černé vlákno, temné pohanství, jež bylo ve skutečnosti démonickým kultem. Všichni ale víme, že to neznačilo, že by všichni pohanští lidé nemysleli na nic, než na pohanské bohy. Právě proto, že mythologie uspokojovaly jen jednu náladu, v jiných rozpoloženích se obraceli k něčemu naprosto jinému. Je ovšem zcela zásadní si uvědomit, že to bylo něco naprosto jiného. Bylo to příliš odlišné na to, aby to bylo nekonsistentní. Příliš cizí, než aby se to neladilo. Zatímco zástupy lidí spěchaly o veřejných svátcích k hodům Adonisovým nebo ke hrám ke cti Apollonově, ten či onen člověk mohl raději chtít zůstat doma a vymyslet si malou theorii o povaze věcí. Někdy nabyla jeho záliba dokonce rozvažování o přirozenosti Boží, nebo v tom smyslu dokonce přemýšlení o povaze bohů. Velmi zřídka však dospěl k takové myšlence, že by postavil proti sobě přirozenost bohů a bohy přírody.
Je důležité trvat na této abstrakci u prvního badatele o abstrakcích. Nebyl ani tak nepřátelský, jako myslí nepřítomný. Mohl mít sice za koníčka vesmír, ale zpočátku to byl koníček právě tak soukromý jako kdyby byl numismatikem nebo hrál dámu. A dokonce i tehdy, když se jeho moudrost stala veřejným majetkem, málokdy byla na téže úrovni jako politické a náboženské instituce. Aristoteles se svým monumentálním zdravým rozumem byl možná největším ze všech filosofů, rozhodně z nich byl nejpraktičtějším. Ale Aristoteles by Absolutno nepostavil vedle Apolona Delfského jako podobné či soupeřící náboženství o nic víc, než by Archimedes vystavit páku uctívání jako nějakou modlu nebo fetiš náhradou místo městského Palladia. To už bychom si mohli představit, jak Euklid staví oltář rovnostrannému trojúhelníku, nebo přináší oběti čtverci nad přeponou. Tak jak jeden meditoval nad metafysikou, tak druhý meditoval nad matematikou: pro lásku k pravdě, ze zvědavosti, nebo že je to prostě bavilo. Tahle zábava se podle všeho ale nikdy moc nerušila s jinými druhy zábavy, s veselým tancem či zpěvem k oslavě jakési darebné romance o tom, jak se Zeus stal býkem či labutí. Je to možná důkaz jisté povrchnosti či snad dokonce neupřímnosti lidového polytheismu, že lidé mohli být filosofy, ba skeptiky, aniž by ho narušili. Tito myslitelé mohli pohnout základy světa, aniž by přitom změnili i jen obrysy onoho barevného mračna, jež nad nimi viselo ve vzduchu.
Myslitelé totiž hnuli základy světa i když jim podivný kompromis podle všeho bránil hnout základy města. Dva velcí filosofové starověku nám vskutku připadají jako obránci zdravých, rozumných, ba posvátných idejí, jejich maximy často zněly jako odpovědi na skeptické otázky dané příliš vyčerpávajícím způsobem na to, aby byly vždy zaznamenány. Aristoteles rozprášil a zničil stovku anarchistů a praštěných uctívačů přírody základním prohlášením, že člověk je živočich politický. Platon svým způsobem předjímal katolický realismus, tak jak byl pak napadán heretickým realismem, když trval na právě tak základním faktu, že ideje jsou realitami, že ideje existují právě tak, jak existují lidé. Ovšem Platonovi se podle všeho občas skoro zdálo, že ideje existují tak, jak lidé neexistují, nebo že na lidi je stěží třeba brát zřetel tam, kde jsou s idejemi v konfliktu. Kvůli jeho ideálu přizpůsobení člověka obci v něm bylo v něm cosi z onoho společenského cítění, které my nazýváme fabiánstvím. Coby imaginární hlava k ideálnímu klobouku a třebaže zůstává velkým a vznešeným, byl Platon otcem všech šejdířů, kteří se honí za poslední intelektuální módou. Aristoteles posvátnou jednotu, do níž se měly spojit tělo a duše věcí předjímal plněji. Zabýval se totiž jak přirozeností lidí, tak povahou mravů a díval se jak do očí tak ke světlu. Ale i když byli tito velcí muži v tomto smyslu konstruktivní a konservativní, náleželi ke světu, kde bylo myšlení volné až k fantastičnosti. Jistěže je následovaly mnohé velké intelekty, některé vyvyšovaly abstraktní vizi ctnosti, další se racionalističtěji držely nutnosti lidského úsilí o štěstí. První se jmenovali stoici a jejich jméno se stalo označením pro jednu ze vskutku hlavních morálních idejí lidstva, pro ideu takového posílení samotné mysli, až má takovou strukturu a pevnost, že dokáže odolat pohromě i bolesti. Připouští se ovšem, že velké množství filosofů upadlo do toho, čemu dosud říkáme sofismus. Stali se jakýmisi profesionálními skeptiky, kteří chodili po světě, kladli nepříjemné otázky a byli velmi dobře placeni za to, že otravovali normálním lidem život. Náhodná podobnost s těmito pochybovačnými šejdíři snad mohla za neoblibu velkého Sokrata, jehož smrt lze vidět jako rozpor s předpokládaným příměřím mezi filosofovy a bohy. Jenže Sokratés nezemřel jako monotheista odsuzující polytheismus, rozhodně ne jako prorok odmítající modly. Každému kdo čte mezi řádky je zřejmé, že tu byla jistá představa, správná či mylná, o čistě osobním vlivu, ktetý působí na mravy a možná na politiku. Obecný kompromis přetrval, ať už to bylo proto, že Řekové mysleli, že jsou k smíchu jejich bohové nebo jejich theorie. Nikdy nedošlo ke srážce v níž by se navzájem doopravdy zničili a nikdy nedošlo ani k žádnému spojení, které by je doopravdy vzájemně smířilo. Určitě nespolupracovali, filosof a kněz byli leda tak rivalové. Oba však podle všeho přijali jakési oddělení svých funkcí a zůstali součástí jednoho sociálního systému. Další významná tradice vzešla od Pythagora, který je důležitý proto, že stojí nejblíž orientálním mystikům, kterými se musíme zabývat, až na ně přijde řada. Učil jakémusi mysticismu mathematiky, že čísla jsou poslední skutečností, ale učil patrně též podobně jako brahmíni stěhování duší a svým učedníkům zanechal jisté triky pití vody a vegetariánství, jež jsou velmi běžné mezi východními mudrci, zejména těmi, kteří se vyskytují v oblíbených a vyhledávaných salonech, podobně jako za pozdních časů římského impéria. Tím ale , že přejdeme k východním mudrcům a poněkud odlišné atmosféře východu, se můžeme jinou cestou přiblížit k jisté docela významné pravdě.
Jeden z velkých filosofů řekl, že by bylo dobré, kdyby byli filosofové králi, či králové filosofy. Říkal to, jako by to mělo být něco příliš dobrého, než aby to mohla být pravda, ve skutečnosti to ale nezřídka prostě pravda je. Existuje typ, který možná v dějinách poněkud příliš uniká pozornosti, a který bychom skutečně mohli označit za královského filosofa. Začněme tím, že vedle skutečných králů, se občas přihodí mudrci, který sice není tím, co bychom označili za náboženského zakladatele, že se stane jakýmsi zakladatelem politickým. Je tu jeden velký příklad, jeden z vůbec na světě největších, který nás při pouhém pomyšlení na něj přenese tisíc mil přes obrovské prostory Asie do onoho překrásného a v jistých ohledech velmi moudrého světa, který poněkud levně odbýváme, když mluvíme o Číně. Lidé sloužili mnoha převelice prapodivným bohům a věrně se oddali mnoha ideám, ba idolům. Čína je společností, která se doopravdy rozhodla věřit v intelekt. Vzala intelekt vážně a možná je v tom ve světě osamělá. Dilematu mezi králem a filosofem se od velmi raných dob postavila tak, že z filosofa udělala králova rádce. Ze soukromého jedince, který neměl ve světě na práci nic než být intelektuálem, udělala veřejnou instituci. Měla s má samozřejmě mnoho jiných věcí podle podobného vzoru. Všechny hodnosti a privilegia tvoří na základě veřejného zkoumání, nemá nic, co my nazýváme aristokracií, je to demokracie ovládané vrstvou inteligence. Nám tu ale jde o to, že má filosofy, coby královy rádce a že jeden z těch filosofů musel být velký filosof a velký státník.
Konfucius nebyl náboženským zakladatelem, dokonce ani náboženským učitelem nebyl, možná ani sám nebyl nábožensky založený. Nebyl atheistou, ale zjevně tím, co my nazýváme agnostikem. To, oč tu jde především je ale skutečnost, že je naprosto irelevantní vůbec o jeho náboženství mluvit. Bylo by to něco podobného, jako bychom vykládáním o theologii začali vyprávění o tom, jak Rowland Hill zřídil poštovní systém, nebo Baden Powell založil skautskou organisaci. Konfucius tu nebyl od toho, aby lidstvu přinesl zprávu z nebes, ale aby dal Číně organisaci, a musel ji zroganisovat mimořádně dobře. Je logické, že se velmi zabýval morálkou, ale přísně ji svázal s dobrými způsoby. Zvláštností jeho systému a jeho země a to čím kontrastuje vůči svému velkému protějšku, systému křesťanstva, je to, že trval na trvalém uchování vnějšího života se všemi jeho formami, na tom, že taková vnějšková kontinuita může uchovat vnitřní pokoj. Každý, kdo ví, kolik toho mají zvyky společného se zdravím jak mysli tak i těla, pochopí, jak pravdivá je to idea. Pochopí však také, že uctívání předků a posvátného císaře byly zvyky a ne vyznání či konfese. Je vůči velkému Konfuciovi nespravedlivé, pokud ho označujeme za náboženského zakladatele. Je vůči němu nespravedlivé dokonce i pokud říkáme, že náboženským zakladatelem nebyl. Je to zrovna tak nespravedlivé, jako si dát záležet na tom, abychom řekli, že Jeremy Bentham nebyl křesťanský mučedník.
Je tu ale třída nanejvýš zajímavých případů, kdy filosofové byli králi a ne jen přáteli králů. Není to nijak nahodilá kombinace. Má hodně společného s poněkud unikající otázkou funkce filosofa. Obsahuje jistý náznak, proč filosofie a mythologie málokdy dospějí k otevřené roztržce. Nebylo to jen proto, že na mythologii bylo něco trochu frivolního. Bylo to i kvůli jakési povýšenosti u filosofa. Pohrdal mýty, a opovrhoval i lůzou a myslel si, že k sobě patří a hodí se. Pohanský filosof býval zřídka člověkem z lidu, rozhodně ne duchem, zřídka býval demokratem a často byl trpkým kritikem demokracie. Bylo poznat, že má zálibu v aristokratickém a lidském užívání života a nejsnáze jeho roli hráli ti, kdo byli v takovém postavení. Kníže, princ nebo člověk vysoko postavený snadno a přirozeně mohl hrát filosofování jako Hamlet nebo jako Theseus ve Snu noci svatojanské. V přítomnosti těchto urozených intelektuálů se nacházíme od velmi raných dob. Jednoho vlastně nacházíme hned v prvních ze zaznamenaných věků světa. Sedí na prvopočátečním trůně z něhož přehlíží starověký Egypt.
To nejnaléhavěji zajímavé na případu Achnatona, obyčejně zvaného heretický faraon, spočívá ve skutečnosti že byl přinejmenším před křesťanskými časy prvním příkladem jednoho z těch královských filosofů, kteří se pustili ve jménu soukromé filosofie do boje s populární mythologií. Většina z nich zaujímala postoj Marka Aurelia, který je v mnoha ohledech vzorem či modelem monarchů či učenců tohoto druhu. Marku Aureliovi bylo vyčítáno, že toleroval pohanské amfiteátry nebo zabíjení křesťanských mučedníků. Jenže pro člověka tohoto druhu bylo příznačné, že o populárním náboženství smýšlel právě tak jako smýšlel populárních hrách. Profesor Phillimore o něm řekl hluboce výstižně „velký a dobrý člověk – a dobře to věděl“. Filosofie heretického faraona byla horlivější a snad pokornější. Pojetí člověka, který je příliš hrdý, než aby bojoval, má svůj důsledek. Nejvíc boje pak musí obstarat pokorní. Egyptský princ byl v každém případě dost prostý na to, aby svou filosofii vzal vážně a jako jediný mezi podobně vznešenými intelektuály provedl jakýsi státní převrat, jedním vladařským gestem svrhl všechny vznešené egyptské bohy a jako žhnoucí zrcadlo monotheistické pravdy pozdvihl pro všechny lidi kotouč universálního slunce. Měl i jiné zajímavé ideje, které lze obyčejně u takových idealistů najít. V tom smyslu v jakém mluvíme o Maloganličanech byl on Maloegypťan. Protože byl idealista, v umění byl realistou, protože realismus je nemožnější než jakýkoliv jiný ideál. Ale nakonec tu na něj dopadne cosi ze stínu Marka Aurelia, plíživě sledovaného stínem profesora Phillimora. Potíž s touhle vznešenou sortou princů je v tom, že nikdy tak docela nepřestal být ješitným pedantem. Pedantismus s ješitností jsou natolik pronikavé pachy, že je lze cítit dokonce i mezi vyčpělými kořeními na egyptské mumii. Podobně jako u mnoha dalších heretiků, byl s tímhle heretickými faraonem ten problém, že se nejspíš nikdy ani nezastavil, aby se sám sebe zeptal, zda snad na těch populárních vírách a příbězích lidí méně vzdělaných, než byl on sám, náhodou něco není. V celém tom prvku rysu a místa, v onom procesí božstev podobných ohromným domácím zvířátkům, ve všem tom neúnavném upřeném sledování jistých strašidelných míst,v celémrozličném putování mythologií, byl jakýsi skutečný lidský hlad. Příroda nemusela nutně nést jméno Isis a Isis možná nehledala Osiria. Je ovšem pravda, že příroda cosi skutečně hledá. Příroda pořád hledá nadpřirozené. Cosi mnohem určitějšího mělo onu potřebu ukojit, ale důstojný monarcha se slunečním kotoučem ji neuspokojil. Královský experiment selhal za burácejícího odmítnutí populárními pověrami a kněží tehdy, neseni na ramenou lidu, povstali a vystoupili na královský trůn.
Dalším příkladem urozeného mudrce, k němuž se obrátím je Gautama, velký pán Buddha. Vím, že není obyčejně řazen k pouhým filosofům, ale všechny informace, jež se ke mně dostávají mně více a více přesvědčují, že právě tohle je skutečná interpretace jeho nesmírného významu. Mezi těmito v šarlatu narozenými intelektuály byl zdaleka největší a nejlepší. Jeho reakce byla mezi všemi činy a postupy , jež vzešly z oné kombinace myslitelů a trůnů patrně nejvznešenější a nejupřímnější. Jeho reakcí bylo zřeknutí se. Marcus Aurelius se spokojil s tím, že s vybranou ironií pronesl, že dokonce i v paláci se dá žít dobrý život. Žhavější egyptský král dospěl k závěru, že ještě lépe jej bude množné žít po palácovém převratu. Ale velký Gautama jako jediný z nich dokázal, že se bez paláce skutečně dokáže obejít. Jeden spoléhal na toleranci, druhý se spolehl na revoluci. Ovšem na abdikaci je cosi absolutnějšího. Abdikace je patrně jediným absolutním činem absolutního monarchy. Indický princ, vychovaný v orientální přepychu a nádheře z toho všeho záměrně vyšel a žil životem žebráka. To je úžasné, ale není to válka, není to nutně křížové tažení v křesťanském smyslu. Není to odpověď na otázku, zda byl život žebráka životem světce nebo životem filosofa. Není to odpověď na otázku, zda tento velký muž doopravdy patří do Diogeonova sudu nebo do jeskyně sv. Jeronýma. Nu, ti, kdo mají k bádání o Buddhovi nejblíž, nebo o něm alespoň zcela jistě nejjasněji a nejrozumněji píší, přinejmenším mně přesvědčili, že byl prostě filosofem, který založil úspěšnou filosofickou školu a v jakési božstvo či posvátnou bytost jej prostě proměnila a tajuplnější a nevědečtější atmosféra všech podobných asijských tradic. Je proto nyní nutné teď říci slovo o oné neviditelné a přece velmi zřetelné hranici, kterou překračujeme, když přecházíme od Středomoří k tajemství Východu.
Snad z ničeho nedostaneme méně pravdy než z truismů, zejména pokud jsou tyhle očividné pravdy skutečně pravdivé. Všichni máme ve zvyku říkat o Asii určité věci, které jsou sice vskutku pravdivé, ale sotva jsou nám k užitku, protože jejich pravdě nerozumíme, třeba pokud jde o to, že Asie je stará, že hledí k minulosti, nebo že není pokroková. Nu je pravda, že křesťanstvo je pokrokovější ve smyslu, který má máloco společného s poněkud provinční představou neustávajícího rozruchu politického vylepšování. Křesťanstvo věří, protože tak věří křesťané, že člověk se nakonec může, na tomto či onom světě, nebo různými způsoby podle různých nauk, někam dostat a něčeho dosáhnout. Tužby světa lze jaksi uspokojit tak, jak se tužby uspokojují, ať už novým životem, nebo starou láskou, nějakou formou positivního uchvácení a naplnění. Pokud jde o to další, víme, že ve věcech spíš než pouhý pokrok existuje rytmus, že věci povstávají a hroutí se, jen u nás je ten rytmus docela volný a nevypočitatelný. Ve většině Asie rytmus zatuhl do opakování. Už to není svět, který se jaksi převrací vzhůru nohama, je to kolo. Všem těm vysoce inteligentním a civilisovaným lidem se přihodilo to, že byli chyceni do jakési kosmické rotace, jejímž dutým středem je skutečné nic. V tomto smyslu je na existenci nejhorší to, že může právě takhle pokračovat věčně dál a dál. Tohle máme ve skutečnosti na mysli, když říkáme, že Asie je stará, nepokroková a hledící zpět. To je důvod, proč i v jejích zahnutých mečích vidíme kusy ulomené z onoho oslepujícího kola a proč nám připadá, že se její hadovité ozdoby jakoby všude vracely jako had, který není nikdy zabit. Má to jen pramálo společného s politickým nátěrem pokroku. Všichni Asiaté mohou třeba nosit na hlavách cylindry, ale pokud mají v srdcích stále tohoto ducha, pak si budou jen myslet, že se ty klobouky ztratí a vrátí se jako planety a ne že by je honění větrem sfouknutého klobouku mohlo vést do nebe nebo dokonce domů. Nu a když Buddhův génius povstal, aby se s touto věcí vyrovnal, bylo tohle cítění již společné téměř všemu na východě. Byla tu džungle mimořádně výstřední a téměř rdousící mythologie. Lze však mít více sympatií s touto populární plodností folkloru, než s něčím z vyššího pesimismu, který ji mohl sežehnout. Po přiznání všech férových ústupků je ovšem nutno mít na paměti, že značná část spontánní východní obraznosti je modloslužebná, je to doslovné a místní uctívání model. To asi neplatí o starobylém brahmínském systému, alespoň podle toho, jak tomu rozumí brahmíni. Už ale sama fráze nám připomene cosi mnohem významnějšího. Tou velkou skutečností je indický kastovní systém. Možná měl některé praktické výhody cechovního systému ve středověké Evropě. Stojí ovšem v protikladu nejen k oné křesťanské demokracii, ale i ke každému extrémnímu typu křesťanské aristokracie v tom, že doopravdy pojímá společenskou nadřazenost jako nadřazenost duchovní. To jej podstatně a zásadně odděluje nejen od bratrství křesťanstva, ale nechává jej stát jako mocnou a terasami obehnanou horu pýchy mezi relativně rovnostářskými pláněmi jak islámu, tak Číny. Jenže pevnost této formace během tisíců let je další ilustrací onoho ducha opakování, který poznamenával čas od nepaměti. Můžeme též předpokládat to, že tu převažuje další idea, již si spojujeme s buddhismem, podle toho, jak jej vykládají theosofové. Faktem je, že někteří z nejpřísnějších buddhistů takovou ideu zavrhují a s ještě větším opovržením odmítají theosofy. Ale bez ohledu na to, zda je to idea obsažená v buddhismu nebo jen patří k místu, kde se zrodil, nebo jen patří k tradici či převrácení buddhismu je to idea, zcela náležitá pro tento princip opakovaného návratu. Mám samozřejmě na mysli ideu reinkarnace.
Ovšem reinkarnace není ve skutečnosti mystická idea. Není to skutečně transcendentní idea nebo v tom smyslu náboženská idea. Mysticismus znamená cosi co transcenduje, přesahuje, zkušenost a náboženství hledá, kde by mohlo zahlédnout něco z dobra lepšího či zla horšího, než jaké může poskytnout zkušenost. Reinkarnaci stačí zkušenost prodloužit či rozšířit v tom smyslu, že je bude opakovat. Pro člověka není o nic transcendentnější, když si vzpomene, co dělal v Babyloně, než se narodil, než když si vzpomene, co dělal v Brixtonu, než dostal ránu do hlavy. Jeho po sobě jdoucí životy nemusely být ničím, než lidskými životy, podléhající všem omezením lidských životů. Reinkarnace neměla nic společného s viděním Boha, ba ani s přivoláním ďábla. Jinak řečeno, reinkarnace jako taková nutně nemusí unikat z kola osudu, v jistém smyslu sama kolem osudu je. A ať už to bylo něco, co Buddha našel, nebo něco co vymyslel, má to nesporně obecný charakter asijské atmosféry, v níž měl sehrát svou roli. A sehrál roli intelektuálního filosofa, který měl konkrétní theorii o tom, jaký k ní zajmout správný intelektuální postoj.
Chápu, že se buddhistům nemusí pranic zamlouvat názor, že je buddhismus toliko filosofií, pokud pod filosofií chápeme jen takovou intelektuální hru, již hráli třeba řečtí sofisté, kteří žonglovali světy jako míčky. Přesnější by možná bylo říct, že Buddha byl člověk, který založil metafysickou disciplínu, již by bylo možné označit i za psychologickou disciplínu. Navrhl způsob, jak uniknout stále se vracejícímu vezdejšímu žalu a to prostě zbavením se onoho bludu zvaného touha či žádost. Zcela jednoznačně nešlo o to, že bychom snad lépe dosáhli toho, co chceme tím, že zadržíme naši netrpělivost po nějaké části, nebo že toho dosáhneme lepším způsobem či v lepším světě. Zcela jednoznačně jsme to prostě měli přestat chtít. Jakmile by si člověk uvědomil, že ve skutečnosti žádná skutečnost neexistuje, že vše, včetně jeho duše, každým okamžikem zaniká, předvídal by zklamání a existujíc (nakolik by se dalo mluvit o tom, že existuje) v jakémsi vytržení lhostejnosti by byl nedotknutelný změnou. Buddhisté to označují za blaženství a my tu nezastavíme náš příběh proto, abychom se o to přeli, jisté je, že pro nás je to nerozlišitelné od zoufalství. Není mi kupříkladu jasné, proč by se zklamání touhy nemělo na vztahovat právě tak na nejvyšší tužby jako na nejsobečtější žádosti. Ba věru se zdá, že Pán Soucitu s lidmi soucítí spíš pro jejich život, než kvůli umírání. A pokud je o to další, jeden inteligentní buddhista napsal „vysvětlením populárního čínského a japonského buddhismu je to, že to žádný buddhismus není.“ Ten nepochybně přestal být pouhou filosofií, ale jen kvůli tomu, aby se stal pouhou mythologií. Jedno je jisté. Nikdy nestal ničím, co by se vzdáleně podobalo tomu, co nazývá církví.
Bude to vypadat jako vtip, když řekneme, že celé dějiny náboženství nejsou nic než vzorek křížků a nul. Nulami však nemyslím nicky, ale jen něco, co je ve srovnání s positivním tvarem či vzorem druhého, negativní. A i když je symbol samozřejmě jen čistou shodou náhod, je to shoda, jež se vskutku shoduje. Asijskou mysl lze skutečně zobrazit kulatou 0, pokud ne ve smyslu cifry, ta jistě v obrazu kruhu. Velký asijský symbol hada s ocasem ve vlastní tlamě je vskutku velmi dokonalým symbolem jisté ideje jednoty a opakování, jež skutečně náleží k asijským filosofiím a náboženstvím. Je to opravdu křivka, jež v jednom smyslu zahrnuje vše a v druhém nikam nedospívá. V tom smyslu přiznává, ba spíš se chlubí, že každý argument je argumentem v kruhu. A i když je ten tvar jen symbolem, můžeme si všimnout, jak správný je symbolický smysl, který vyvolává symbol paralelní k Buddhovu Kolu, totiž svastika. Kříž v pravých úhlech směle ukazuje opačnými směry, svastika je to samé v návratu k opakující se křivce. Pokroucený kříž je ve skutečnosti křížem, který se mění v kolo. Dřív než nad těmito symboly mávneme rukou, jako by byly nahodilé, musíme si vzpomenout, jak silný byl imaginativní instinkt, který je vytvořil nebo zvolil jak na východě, tak na západě. Kříž se stal čímsi víc, než historickou vzpomínkou, skoro jako matematický diagram ukazuje pravdu o tom, oč tu skutečně jde, ideu konfliktu rozbíhají se vpřed do věčnosti. Můžeme pravdivě, i když tautologicky, že v kříži je střed, v němž se celá věc protíná.
Jinak řečeno představuje kříž, fakticky i obrazem, ideu rozlomení kruhu, který je vším a ničím. Uniká z kruhového argumentu, podle nějž vše začíná a končí v mysli. Protože se stále ještě zabýváme symboly, mohli bychom to vyložit v podobenství příběhem o sv. Františkovi, ve kterém se vypráví, že ptáci rozlétající se po jeho požehnání zamířili do nekonečných dálav čtvera nebeských větrů a svým letem vykreslili po obloze ohromný kříž. To proto, že ve srovnání se svobodou letu oněch ptáků se svastika vskutku podobá kotěti honícímu se za vlastním ocáskem. Za použití populárnější alegorie bychom mohli říct, že když vrazil sv. Jiří své kopí do tlamy netvora zlomil osamělost sebe sama požírajícího hada a dal mu k okusování ještě něco jiného vedle vlastního ocasu. I když ale k zobrazení pravdy lze použít mnoha fantasií a výmyslů, sama pravda je abstraktní a absolutní, i když ji není snadné shrnout, leda v takových obrazech. Křesťanství se dovolává pevné pravdy vně sebe sama, čehosi, co je v tom právě tak vnější jak věčné. Prohlašuje, že tu jisté věci skutečně jsou, či jinak řečeno, že věci jsou skutečně věcmi. V tomhle je křesťanství zajedno se zdravým rozumem, celé dějiny náboženství však dokazují, že tenhle zdravý rozum všude hyne, pokud tu není křesťanství, které by ochránilo.
Jinak nemůže existovat nebo aspoň přetrvat, protože myšlenky samo o sobě si neuchovají příčetnost. V jistém smyslu se stávají příliš prostými, než aby zůstaly zdravými, rozumnými či příčetnými. Pokušením filosofů je spíš prostomyslnost než vysoký důmysl. Vždy je přitahují šílená a nepříčetná zjednodušení, podobě jako lidi stojící nad propastmi fascinuje smrt, nicota a prázdný vzduch. Bylo zapotřebí filosofa jiného druhu, aby dokázal stát na vrcholu Chrámu a udržet rovnováhu bez toho, aby se zřítil dolů (Narážka na příběh z evangelia, v němž pokušitel vezme Ježíše na vrchol jerusalémského Chrámu a snaží se ho nabídkami moci a vlády nad vším, co vidí marně přimět, aby se mu poklonil. pozn. překl.). Jedno z těch očividných, příliš očividných, vysvětlení říká, že vše je sen, iluze a že vně ega nic neexistuje. Další říká, že vše se opakuje a ještě jiná idea, o níž se tvrdí, že je buddhistická a jistě je orientální, že náš problém spočívá v našem stvořením ve smyslu našich zabarvených odlišností a osobitostí a že nic nebude v pořádku, dokud se opět nesmísíme do jediné jednoty. Podle této theorie, krátce řečeno, znamenalo stvoření Pád. Protože byla uložena v temném srdci Asie a v různých dobách a rozmanitých podobách se vydávala přes matné hranice do Evropy je historicky významná. Sem můžeme vložit tajemnou postavu Máního nebo Manichea, mystika převrácení, jehož musíme označit za pesimistu, otce mnoha sekt a heresí a zde také, na vyšší místo, patří postava Zoroastrova. Populárně byl identifikován s dalším z těchto příliš jednoduchých vysvětlení, totiž rovnosti zla a dobra vyvážené a bojující v každém atomu. Patří též k oné škole učenců, které bychom mohli označit za mystiky a z týchž tajemných perských zahrad vyšel na ztěžklých křídlech Mithra, neznámý bůh, aby přinesl starosti poslednímu šírání Říma.
Onen sluneční kruh či disk vyzdvižený v jitru světa dávným Egypťanem byl pro všechny filosofy zrcadlem a modelem. Udělali z něj mnoho různých věcí a někdy při tom zešíleli, zejména pokud se, jako u těchhle východních mudrců, z kruhu stalo kolo, které se jim v hlavách točilo pořád dokola. Jde tu ale hlavně o to, že si mysleli, že veškerou existenci lze vyobrazit ne kresbou, ale diagramem a nejhrubší črty dětinských mýtotvorců jsou jakýmsi neohrabaným a odhodlaným protestem proti takovému názoru. Nemohou uvěřit, že by náboženství bylo skutečně obrázkem a ne vzorem. A ještě méně dokáží uvěřit, že ten obrázek existuje vně našich myslí. Někdy filosofie celý disk začerní a prohlásí se za pesimistickou, někdy jej celý obílí a nazve se optimistickou, jindy zase černou a bílou rozdělí přesně napůl a nechá si říkat, že je dualistická, jako ti perští mystici, jimž bych tu tak rád věnoval náležitý prostor, kdyby to jen trochu šlo. Nikdo z nich nemohl porozumět něčemu, co začalo kreslit proporce, jako by to byly skutečné proporce vyvedené živoucím stylem, který by matematický kreslíř označil za disproporční. Podobně jako první umělec v jeskyni odhalilo nedůvěřivým očím náznak nového smyslu a záměru v čemsi, co vypadalo jako hrozně pokroucený vzorek. Zdálo se, že jenom kazí svůj diagram a ono to zatím, vůbec poprvé za celé věky,začalo črtat obrysy tvaru—a Tváře.
