III. Nejpodivnější příběh na světě

V poslední kapitole jsem záměrně kladl důraz na to, co už notnou dobu vypadá jako opomíjená stránka Nového zákona, nikdo si ale kvůli tomu nebude myslet, řekl bych, že tím chci zastřít tu stránku, kterou lze vpravdě označit za lidskou. Skutečnost, že Kristus byl a je nejmilosrdnějším ze soudců a nejchápavějším z přátel je v našich osobních životech faktem značně důležitějším, než v libovolných historických spekulacích kohokoliv. Ovšem záměrem této knihy je poukázat na to, že v levných generalisacích bylo pohlceno cosi jedinečného a pro tento účel je zapotřebí trvat i na tom, že to nejuniversálnější bylo též nejoriginálnější. Za příklad můžeme vzít téma, jež s moderní náladou věru ladí právě tolik, jako nedávno zmiňovaná asketická povolání ne. Vyzdvihování a oslava dětství je cosi, čemu opravdu rozumíme, ale tehdy tomu tak, a v tomto smyslu, rozhodně nebylo. Kdybychom chtěli příklad originality evangelií, těžko bychom mohli vzít nějaký silnější nebo působivější. Stalo se, že po téměř dvou tisících let jsme se ocitli v rozpoložení, které skutečně pociťuje mystické kouzlo dítěte. Vyjadřujeme to v romancích a stescích po dětství, v Peteru Panovi nebo Zahradě dětských veršů. O Kristových slovech můžeme říct, s tak zuřivým odpůrcem křesťanství jako byl Swinburne:
‘No sign that ever was given
To faithful or faithless eyes
Showed ever beyond clouds riven
So clear a paradise.
Earth’s creeds may be seventy times seven
And blood have defiled each creed
But if such be the kingdom of heaven
It must be heaven indeed.’
(Žádné znamení kdy dané/očím věřícím či nevěrným/za mraky rozervanými neukázalo/jasnějšího ráje. Pozemských věr může být sedmkrát sedmdesát/a každá budiž krví ušpiněná/však jestli takové má být království nebeské/pak věru jistě to musí být nebe pozn. překl.)
Ovšem ten ráj nebyl jasný, dokud jej křesťanství postupně nevyjasnilo. Pohanský svět jako takový by ničemu takovému jako byl vážně míněný podnět, že dítě je jaksi vyšší či svatější, než člověk, nemohl sám od sebe rozumět. Připadalo by mu to stejné, jako by se naznačovalo, že pulec je vyšší a svatější než žába. Mysli toliko racionalistické by to znělo jako tvrzení, že poupě musí být krásnější než květ nebo, že nezralé jablko musí být lepší než zralé. Jinak řečeno, tenhle moderní pocit je pocitem čistě mystickým. Je zrovna tak mystický, jako kult panenství a on to vlastně kult panenství je. V pohanském starověku ale mnohem víc najdeme ideu posvátnosti panenství, než ideu posvátnosti dětství. Z všelijakých důvodů jsme už před drahnou dobou dospěli k tomu, že uctíváme děti, zčásti možná proto, že pořád ještě dělávají to, co dělávali lidé, třeba hrají jednoduché hry a libí se jim pohádky. K tomu a nad tím je tu ovšem v naší zálibě v dětství docela dost skutečné a subtilní psychologie. Pokud z toho ale uděláme moderní objev, musíme znovu a ještě jednou přiznat, že historický Ježíš z Nazaretu to objevil s přílišným předstihem dvou tisíc let. Jisté je, že ve světě kolem něj nebylo nic, co by mu k tomu napomohlo. V tom byl Kristus skutečným člověkem, byl však lidštější, než lidská bytost tehdy obvykle bývala. Petr Pan nenáleží do světa Panova, ale do světa Petrova.
Dokonce i pokud jde jen o literární styl, považujeme-li se na za dostatečně nezaujaté, abychom to mohli v tomto světle posoudit, je tu jedna podivná vlastnost, kterou, zdá se, nebyl žádný kritik schopný dostatečně ocenit. Mimo jiné k tomu patří jedinečný sklon vršit na sebe používáním a fortiori věž za věží, sestavovat ze stupňů pagody jako sedmero nebí. Už jsem připomněl onu téměř převrácenou imaginativní vizi zobrazující nemožné pokání měst z plání. V celé literatuře a všech řečech snad neexistuje nic dokonalejšího, než ono použití třech stupňů v podobenství o polních liliích, kde to vypadá, jako by nejprve vzal do dlaně jeden malý kvítek a ukázal jeho prostoru, ba bezmoc. Pak najednou jako by v bujarých barvách rozšířil kvítek do všech paláců a pavilonů plných velkého jména v národní legendě a národní slávě a potom ho zase, už ve třetím zvratu, scvrkne v nic, jako by ho jedním gestem zahazoval: „a pokud Bůh takto odívá trávu, která dnes je a zítra je hozena do pece, o kolik víc..“ Je to něco, jako kdybychom v jednom okamžiku bílou magií postavili dobrou babylonskou věž a ta se pak hnutím ruky vzepjala k nebesům a na jejím vršku byla z zdálky vidět postava člověka, vyšší než jsme si troufali představovat, vyzdvižená třemi infinitivy nade všechny ostatní věci po hvězdnatém žebříku lehké logiky a svižné imaginace. Už je v literárním smyslu by to bylo mistrovské dílo větší, než většina mistrovských děl v knihovnách, a přece to podobenství vypadá, jako by je člověk pronesl jen tak nahodile, když utrhl květinu. Stále ještě jen v literárním smyslu se mi zdá, že tohle použití několikanásobného stupňování naznačuje mnohem vyšší věci, než jsou obvyklé moderní výklady naznačující, že jde o prosté učení pastorální či sociální etiky. Nic tak nenasvědčuje přítomnosti subtilní a v pravém smyslu nadřazené mysli, jako právě tahle schopnosti porovnávat věc nižší s věcí vyšší a tu vyšší pak přitom s ještě vyšší, schopnost myslet ve třech úrovních současně. Nic tak nepožaduje ten nejvzácnější druh moudrosti jako schopnost vidět, řekněme, takové skutečnosti, že občan je vyšší než otrok a přece, že duše je nekonečně výše, než občan nebo město. V žádném případě to není schopnost, jež by obyčejně náležela těm simplifikátorům evangelia, kteří trvají na tom, co oni označují za morálku prostou a jiní za sentimentální. Vůbec není pokryta těmi, kdo se spokojí s tím, že všem říkají, ať zůstanou v pokoji. Ba naopak jedním z nejnápadnějších příkladů je zjevný rozpor mezi tím, co Kristus říká o pokoji a tím, co říká o meči. Právě tahle schopnost si uvědomuje, že sice dobrý mír je lepší než dobrá válka, ale dobrá válka je lepší než špatný mír. Nikde nejsou taková dalekosáhlá srovnání tak běžná jako v evangeliích a pro mně naznačující cosi nezměrného. A tak se cosi osamělého a hmatatelného může, s přidaným rozměrem výšky či hloubky, tyčit nad plochými tvory žijícími toliko na rovině.
O této schopnosti či kvalitě, které lze označit jedině za výtečné nebo svrchované, o čemsi, co je mocno dlouhých výhledů a dokonce dvojích významů, se zde nezmiňujeme jen proto, abychom vrátili úder obvyklému a obyčejnému přehánění přátelskosti a mírného idealismu. Je třeba se o tom zmínit i v souvislosti s ohromnější pravdou, jíž jsme se dotkli v závěru poslední kapitoly. Tohle je totiž ta úplně nejposlednější povaha, která by se obyčejně spojovala s pouhou megalomanií a to zejména s tak strmou a čnějící megalomanií, jaká by mohla patřit k takovému nároku. Ona vlastnost, již může označit jedině za intelektuální význačnost, není samozřejmě důkazem božství. Je ale důkazem pravděpodobné nechuti k vulgárním a marnivým nárokům na božství. Takový člověk, kdyby to byl jen člověk, by byl ten poslední na světě, který by mohl trpět oním opojením jediným, odnikud zvlášť nepocházejícím pojmem či představou, které je známkou náboženského strůjce senzací, který oklamal sám sebe. Nedá se tomu ani vyhnout popíránám, že by Kristus vůbec takový nárok vznášel, O žádném podobném člověku jako takovém, o žádném jiném proroku či filosofovi stejného intelektuálního řádu, by se nedalo ani jen předstírat, že ho vznesl. I kdyby církev špatně pochopila, co měl na mysli, i tak by platilo, že žádná jiná historická tradice, vyjma církve, nikdy neudělala stejný omyl. Mohamedáni nepochopili špatně Mohameda a nepředstírali, že on je Alláh. Židé si nevyložili špatně Mojžíše a nezaměnili ho s Jahvem. Proč by zrovna tenhle jediný nárok měl být přehnán, pokud doopravdy nebyl vznesen. I kdyby mělo být křesťanství jedním nesmírným universálnm omylem, je to pořád omyl tak osamocený jako Vtělení.
Cílem těchto stránek je napravit faleš jistých neurčitých a vulgárních domněnek a zde máme jednu z těch nejfalešnějších. Všude kolem se ve vzduchu vznáší jakási představa, že všechna náboženství si jsou rovna, protože všichni zakladatelé náboženství byli soupeři a vedli boj o jednu a tutéž hvězdnou korunu. Tak to vůbec není. Nárok na onu korunu, či cokoliv by se jí podobalo, je ve skutečnosti tak ojedinělý, až je jedinečný. Mohamed ho nevznášel o nic víc než Micheáš nebo Malachiáš. Konfucius ho nevznášel o nic víc než Platon nebo Marcus Aurelius. Buddha nikdy neřekl, že je Bráhma. Zoroaster o sobě neříkal, že Ormuz o nic víc, než by tvrdil, že je Ahriman. Pravda je taková, že v běžných případech se věci mají tak jak bychom mohli a měli očekávat podle zdravého rozumu a jistě podle křesťanské filosofie. Je to právě naopak. Když mluvíme o normálních věcech, pak platí, že čím je člověk větší, tím méně je pravděpodobné, že vznese ten vůbec nejvyšší nárok. Mimo jedinečného případu, jímž se právě zabýváme, vznáší nárok podobného druhu toliko velmi malý člověk, tajnůstkářský nebo na sebe soustředěný monomaniak. Nikdo si nedokáže představit, že by Aristoteles o sobě tvrdil, že je otcem bohů a lidí, který sestoupil z nebe, i když bychom si dokázali představit, že nějaký šílený římský císař, třeba Caligula, by takový nárok mohl vznášet pro něj, nebo víc pravděpodobně pro sebe. Nikdo si nedokáže představit, že by Shakespeare mluvil tak, jako by byl doslovně božský, i když si dokážeme představit, že by nějaký poblázněný Američan mohl najít kryptogram, který by to říkal v Shakespearově díle, nebo možná raději v díle jeho vlastním. Lidi, kteří tento nanejvýš nadlidský nárok vznesli lze tu a tam nalézt. Je možné je nalézt útulcích pro choromyslné, v polstrovaných celách a možná ve svěracích kazajkách. Mnohem důležitější, než jejich toliko materialistický osud v naší velmi materialistické společnosti s jejími velmi hrubými a neohrabanými zákony o choromyslnosti typu který známe a víme, čím je poznačen, nebo k čemu má sklony, je chorý a disproporční typ šílenství, úzký a přece odulý a morbidní až k obludnosti. Je poněkud nešťastné, že pro blázna používáme metaforu, jako by byli nakřápnutí, protože v jistém smyslu není nakřápnutý pořádně a dostatečně. Je spíš připosražený a sevřený, než nakřáplý, v jeho hlavně je příliš málo děr, než aby ji stihly odvětrat. Tahle nemožnost pustit na pomatení, někdy skrývá a zahaluje pomatení dojmem božskosti. Najdeme ho ne mezi proroky, mudrci a zakladateli náboženství, ale pouze mezi těmi posledními šílenci. Jenže právě tady začíná být argument obzvlášť zajímavý, protože toho dokazuje až příliš. Nikdo totiž nepředpokládá, že by Ježíš z Nazaretu patřil k tomuhle typu lidí. Žádný moderní kritik, pokud má všech pět pohromadě, si nemyslí, že by horské kázání přednesl slaboduchý imbecil, který by mohl do zdí své cely drápat hvězdy. Ani žádný atheista či rouhač nevěří, že by podobenství o marnotratném synu vymyslel netvor, který by v hlavě měl jednu jedinou ideu jako měl kyklop v hlavě jedno jediné oko. V jakékoliv možné historické kritice musí dostat vyšší místo na žebříčku lidských bytostí než tohle. A přece podle všech analogií ho doopravdy musíme umístit buď semhle nebo na nejvyšší místo ze všech.
Ve skutečnosti tu čelí ti, kdo se na to (jak to tu hypoteticky dělám já) dívají docela suše a v duchu nezaujatosti, velmi zvláštním a zajímavému lidskému problému. Když ho vezmeme jako lidský problém je zajímavý tak naléhavě, že si v v duchu takříkajíc zcela nezaujatém přeji, aby někteří z nich proměnili onen složitý lidský problém v něco, co by se podobalo srozumitelnému lidskému portrétu. Pokud byl Kristus čistě lidskou postavou, pak byl postavou skutečně velmi složitou a rozpornou. Spojil v sobě totiž dvě věci, které leží na opačných okrajích lidské rozmanitosti. Byl právě tím, čím pomatený člověk není, byl moudrý a byl dobrý soudce. To, co říkal, bylo vždy neočekávané, bylo to však vždy neočekávaně velkomyslné a často neočekávaně uměřené. Vezměme si třeba podobenství o pšenici a koukolu. Vyznačuje se tím, že spojuje subtilnost a rozumnost. Nemá prostotu šílence. Nemá dokonce ani jednoduchost fanatika. Mohl je pronést sto let starý filosof na konci století Utopií. Jeho schopnosti vidět za očividné věci a všude kolem nich nemohla být méně podobná stavu egomaniaka s jediným citlivým místečkem na mozku. Opravdu si nedokážu představit, jak bylo bylo možné tyhle dvě postavy přesvědčivě zkombinovat, leda tím úžas budícím způsobem, jímž je kombinuje křesťanské vyznání víry. Dokud totiž nedospějeme k tomu, abychom fakt přijali jako fakt, ať už je jakkoliv úžasný, budou se všechna pouhá přiblížení od něj ve skutečnosti čím dál víc vzdalovat. Božství je dost velké na to, aby bylo božské, je dost velké na to, aby se samo za božské označilo. Jak ale lidstvo dorůstá čím díl větší velikosti, dá se to od něj čím dál méně čekat. Bůh je Bůh, jak říkají muslimové, ale velký člověk ví, že on Bohem není a čím větší je, tím lépe to ví. Tohle je ten paradox, vše co se pouze k onomu bodu jen blíží se od něj toliko vzdaluje. Sókrates, nejmoudřejší z lidí, ví že nic neví. Šílenec si může myslet, že je vševědoucí a blázen může tak, jako by byl vševědoucí mluvit. Jestliže však Kristus nejen ví, ale ví, že ví, pak je vševědoucí v jiném smyslu.
Proto se mi zdá, že i po čistě lidské a souladné stránce si na Ježíši Nového Zákona v mnoha ohledech lze všimnout čehosi nadlidského, tedy něčeho lidského a více než lidského. Vším jeho učením se ale vine ještě cosi jiného, co je ve většině moderních řečech o jeho učení poněkud opomíjeno a to je jeho trvalé tvrzení, že nepřišel doopravdy učit. Pokud je v zaznamenaných příbězích nějaký, který mi připadá jako ohromně a převelice lidský, pak je to za záležitost s rozdáváním vína na svatební hostině. Ta je lidská ve smyslu, v němž za lidský jen těžko můžeme označit celý houfec ješitných pedantů vyhlížejících jako lidské bytosti. Stojí nadřazen všem nadřazeným osobám. Je lidský jak Herrick a demokratický jak Dickens. Dokonce ale i v tom příběhu je cosi ještě jiného, co naznačuje věci ne tak docela vysvětlené, které jsou zde velmi důležité. Mám na mysli první zaváhání, ne v čemkoliv, co by se týkalo povahy zázraku, ale v tom, co se týkalo vhodnosti vůbec nějaké zázraky dělat, tedy alespoň zrovna tehdy „můj čas ještě nepřišel.“ Co tohle znamená? Přinejmenším to značí jakýsi obecný plán či záměr v mysli, do kterého jisté věci zapadaly, nebo nezapadaly. A pokud onen ojedinělý strategický plán vynecháme, pak vynecháme nejen smysl celého příběhu, ale příběh sám.
O Ježíšovi z Nazaretu často slyšíme jako o potulném učiteli a v tomto pohledu je jistá velmi zásadní pravda, pokud zdůrazňuje takový postoj k přepychu a konvenci, který podnes ti nejváženější a nejctihodnější lidé považují za postoj vandrácký. Vyjadřuje to jeho vlastní velké rčení i liščích doupatech a ptačích hnízdech a jak už tomu u velkých rčení bývá je vnímáno méně silně než ve skutečnosti je, je kvůli nedostatku smyslu pro onen velký paradox, v němž o svém lidství mluvil, jako by bylo v jistém smyslu kolektivně a representativně lidské, když se prostě označoval za Syna člověka, tedy se vlastně prostě označoval za člověka. Je jen vhodné, aby Nový člověk či Druhý Adama tak zvučným hlasem a tak poutavým gestem zopakoval to, co se objevilo už v prvotním příběhu, totiž, že člověk se od zvěře liší úplně vším, dokonce i svými nedostatky, že je v jistém smyslu méně normální a dokonce méně domorodý, že je na zemi cizincem. Je správné mluvit mluvit o jeho chození po zemi v tomto smyslu a také v tom, že sdílel prchavý život těch nejvíce domova zbavených a nejchudších z chudých. Je určitě dobré mít na paměti, že by ho policie docela jistě poslala postrkem dál a skoro jistě by ho zavřela, protože by neměl viditelných prostředků k obživě. Náš zákon totiž obsahuje jakýsi vtipný zvrat nebo dotyk fantasie, na které by Nero nebo Herodes nikdy nepřipadli, že totiž trestá lidi bez domova, že nespí doma.
V jiném smyslu by ale spojení slov „chození po světě“ v souvislosti po světě mohlo být poněkud zavádějící. Je zřejmé, že mnohé z pohanských učenců a nemálo pohanských sofistů bylo docela dobře možné označit za potulné učitele. Některé z jejich toulavých výprav nebyly tak úplně nepodobné jejich upovídaným výkladům. Apollonia z Tyanu, který v některých módních kultech figuroval jako jakýsi ideální filosof, kterého jeho toulky měly dovést až ke Ganze a do Ethiopie a cestou prý víceméně pořád mluvil. Dokonce existovala i skutečná filosofická škola, jíž se říkalo peripatetická a z většiny i těch největších filosofů máme jakýsi matný dojem, že dělali jen sotva víc, než že se procházeli a vykládali. Velké rozpravy, které nám umožňují nahlédnout do velkých myslí Sókrata či Buddhy nebo i Konfucia, často vypadají, jako by patřily k nekonečnému pikniku a zejména, což je důležité, jako by nikde neměly ani začátek ani konec. Sókratovi se skutečně přihodilo, že jeho rozpravu přerušila incident v podobě jeho popravy. Ale celá pointa a veškerá hodnota Sókratovy pozice spočívá v tom, že smrt byla toliko přerušením a incidentem. Pokud nám tohle unikne , nepochopíme skutečný morální význam velkého filosofa, který na kata upírá nevinně překvapený pohled a je skoro nevinně rozmrzelý z toho, že je někdo tak nerozumný, že přerušuje malou diskusi zaměřenou k osvětlení pravdy. Hledá pravdu a ne smrt. Smrt je toliko kámen na cestě, o který může zakopnout. Jeho prací je věčně chodit po cestách světa a mluvit o pravdě. Na druhé straně Buddha přitáhl pozornost jediným gestem. Bylo to gesto odřeknutí, a tedy v jistém smyslu, gesto popření. Ovšem jednou dramatickou negací přešel do světa negace, který už dramatický nebyl. On by na tom jako první trval, že dramatický nebyl. I tady nám zvláštní morální význam velkého mystika, pokud si nevšimneme odlišnosti, že jemu šlo právě o to, aby se s dramatem, jež pozůstává z touhy, úsilí a obyčejně z porážky a zklamání, vypořádal a zbavil se ho. Vešel do pokoje a žije proto, aby i druhé poučoval, jak do něj vejít. Jeho život je proto od té doby životem ideálního filosofa, jistě mnohem skutečně ideálnějšího filosofa, než byl Apollonius z Tyana, pořád ale filosofa v tom smyslu, že neměl na starosti nic než všechno vysvětlovat, v jeho případě bychom skoro mohli říct všechno mírně a lehce zkoumat. Jejich poselství se totiž v základu liší. Kristu s řekl: „Hledejte nejprve království a vše ostatní vám bude přidáno. “Buddha řekl: „Hledejte nejprve království a pak už nic dalšího potřebovat nebudete.“
Nu, ve srovnání s těmito pocestnými ubíhal Ježíšův život stejně rychle a přímě jako blesk. Byl především dramatický, především ostatním byl naplněn tím, že dělal něco, co udělat měl a co se mělo stát. Zcela jistě by se to nestalo, kdyby Ježíš věčně chodil po světě a nedělal nic, než že by vykládal pravdu. A dokonce ani jeho vnější pohyb nelze popsat jako potulování v tom smyslu, který by opomíjel, že to byla cesta či výprava. V tom byla spíše naplněním mýtů než filosofií, je to cesta, která má cíl a poslání, podobná Jásonově výpravě za Zlatým rounem, nebo Herkulově za jablky Hesperidek. Zlatem, které hledal byla smrt. To, co se chystal v první řadě vykonat bylo, že se chystal zemřít. Chystal se udělat i jiné stejně definitivní a objektivní věci, skoro bychom mohli říct, stejně vnější a materiální. Od počátku do konce bylo ale nejdefinitivnější skutečností, že se chystal zemřít. Nenašli bychom dvě odlišnější věci, než smrt Sókratovu a smrt Kristovu. Ze smrti Sókratovy máme mít dojem, že to, přinejmenším z pohledu jeho přátel, byl pitomý zmatek a zneužití spravedlnosti narušující proud lidské a jasné, a jak jsem už řekl, takřka lehké filosofie. Máme mít dojem, že Smrt byla Kristovou nevěstou tak, jak byla Chudoba nevěstou sv. Františka. Máme vnímat, že jeho život byl v tomhle smyslu milostnou aférou se smrtí, romantickým úsilím o dosažení nejvyšší oběti. Od okamžiku, kdy vyletí hvězda jako narozeninová raketa, po chvíli, kdy zhasne slunce jako pohřební pochodeň, nesou celý příběh křídla s rychlostí a směřování dramatu ke konci v činu překračujícím slova.
Kristův příběh je tedy příběhem výpravy, téměř ve stylu vojenského pochodu, v každém případě ve stylu putování hrdiny jdoucího za svým vítězstvím nebo za svým osudem. Je to příběh, který začíná v galilejském ráji a pastorální a pokojné zemi, která v sobě má vskutku jakýsi náznak Edenu. Zdvihající se krajinou postupně stoupal k horám, které jsou, tak jako hory očistce, blíž bouřkovým mračnům a hvězdám. Můžeme ho potkat, když jako by zabloudil na podivná místa nebo se cestou zastavil, aby o něčem diskutoval nebo se přel, ale jeho tvář byla pořád obrácena k městu na hoře. To je smysl onoho velkého vyvrcholení, když překročil hřeben v místě, kde se stáčela cesta a náhle se hlasitě rozplakal v nářku nad Jerusalémem. Něco z toho nářku se lehce dotýká každé vlastenecké básně a pokud to chybí, páchne patriotismus vulgaritou. To je smysl onoho překvapivého a šokujícího incidentu v branách Chrámu, kde stoly létaly ze schodů jako kusy dříví a bohatí obchodníci byli hnáni vpřed fysickými ranami. Tahle příhoda musí každého pacifistu mást nejméně tak, jak nějaký paradox o pasivní resistenci musí uvádět do zmatky kteréhokoliv militaristu. Přirovnal jsem tu cestu k Jásonově výpravě, nesmíme však zapomínat, že v hlubším smyslu by měla spíš být poměřována s putováním Odyseovým. Nebyla to jen romance cestování, ale romance návratu a konce uchvatitelské vlády. Žádný správný kluk, který ten příběh četl, nemohl útěk ithackých nápadníků považovat za nic jiného, než za happy end. Jsou tu ale jistě tací, kteří se na vyhnání židovských obchodníků a směnárníků budou dívat s oním vybraným odporem, který se jich zmocní pokaždé, když se setkají s násilím a to zejména s násilím proti těm, jimž se dobře vede. Tady jde ovšem o to, že všechny tyhle incidenty mají povahu eskalující krise. Jinak řečeno tyhle incidenty nebyly nahodilé. Když je ideální filosof Apollonius převeden před Domitiánův trůn a s pomocí magie zmizí, je to příhoda čistě nahodilá. Mohlo se to stát během Tyanencova potulného života kdykoliv, ba řekl bych, že to příhoda sporná jak co do data i co do obsahu. Ideální filosof se prostě vytratil a pokračoval ve své ideální existenci kdesi jinde po blíže neučenou dobu. Pro jejich protiklad je možná příznačné, že Apollonius se prý měl dožít skoro zázračně vysokého věku. Ježíš z Nazaretu byl ve svých zázracích méně uměřený. Když byl Ježíš předveden před Pilátovu soudnou stolici nezmizel. Byla krise a cíl, byla to hodina a moc temnoty. To, že nezmizel byl ten nanejvýš nadpřirozený čin celého jeho zázračného života.
Každý pokus zesilovat ten příběh znamená ho umenšovat. Pokoušeli se o to mnozí lidé skutečně geniální a výmluvní a právě tak až příliš mnoho vulgárních sentimentalistů a rétorů, kterým záleželo jen na nich samých. Mnohokrát jej převyprávěli elegantní skeptici s přehlíživým pathosem a bouřlivé bestsellery s výmluvným nadšením. My jej zde opakovat nebudeme. Prostá slova evangelního příběhu mají stejnou schopnost drtit jako mlýnské kameny, a ti kdo je dokáží číst s náležitou prostotou budou mít dojem, jako by se přes ně převalily kameny. Kritika jsou jen slova o slovech, a k čemu jsou slova o takovýchto slovech? K čemu je malování slovy o temné zahradě naplněné najednou světlem pochodní a zuřivými tvářemi? „Přišli jste s meči a holemi jako pro zloděje? Každý den jsem vyučoval v chrámě a nezmocnili jste se mně. “ Lze cokoliv dodat k tak usebranému a mohutném zadržování ironie, podobného obrovské vlně, které se zdvihne k obloze a odmítá spadnout? „Dcery jerusalémské neplačte nade mnou, ale nad sebou a nad svými dětmi. “ A stejně jako se velekněz tázal, jaké další potřebuje svědky i my se můžeme ptát, jaká další slova potřebujeme. Petr ho ze strachu zapřel „a kohout zakokrhal, Ježíš na Petra pohlédl, ten vyšel ven a hořce zaplakal.“ Má k tomu kdo co dodat. Těsně před tím, než byl zavražděn, modlil se za celé vražednické lidské plémě slovy „Neví, co činí“, je snad k tomu co dodat, co na to říct, vyjma toho, že víme, jak málo toho můžeme říct? Je vůbec potřeba opakovat a znovu odvíjet příběh o tragedii vlekoucí se po Via Dolorosa a o tom, jak jej hodili na jednu hromadu se dvěma zloději v jedné běžné skupině k popravě a jak ve vší té hrůze a vyjící pustině osamělosti pronesl jeden hlas poctu, šokující hlas z posledního místa, kde by ho člověk čekal, ze zločincovy šibenice a on tomu bezejmennému lotrovi řekl: „Dnes budeš se mnou v ráji“? Lze za to přičinit něco víc než tečku? Nebo je snad někdo připraven odpovědět náležitě na ono gesto rozloučení se vším tělem, jím matce stvořil nového syna?
Víc v mých silách a blíže mému záměru je poukázat na to, že v oné scéně byly symbolicky přítomné všechny lidské síly letmo načrtnuté v tomto příběhu. Tak jak byli při jeho narození symbolicky přítomni králové a filosofové a také lidový prvek, tak se jich praktičtěji týkala jeho smrt a tím se tváří v tvář setkáváme s podstatnou skutečností, kterou si musíme uvědomit. Všechny velké skupiny, jež stály kolem Kříže tak či onak představovaly velkou historickou pravdu času, že se totiž svět nemůže spasit sám. Člověk nemůže udělat víc. Řím a Jerusalém a Athény i vše ostatní se propadalo jako moře proměněné v pomalý vodopád. Navenek byl vskutku starověký svět pořád ještě v plné síle, právě v takové chvíli vždy počínají nejniternější slabosti. Abychom ale onu slabost pochopili, musíme opakovat, co jsme řekli už vícekrát, že totiž nešlo o slabost něčeho, co by bylo slabé od počátku. Ve slabost se zcela jednoznačně proměnila síla světa a moudrost světa, jež se stala bláznovstvím.
V tomto příběhu Velkého Pátku se jako nejhorší ukazují ty nejlepší věci na světě. Právě to nám svět ukazuje v tom opravdu nejhorším světle. Byli to kupříkladu kněží pravého monotheismu a vojáci mezinárodní civilisiace. Řím, jeho legenda, založená na padlé Troji a triumfující nad přemoženým Karthagem představoval heroismus, který byl tím nejbližším, čím se kdy jakýkoliv pohan dostal k rytířství. Řím hájil domácí bohy a lidskou slušnost proti africkým obrům a řeckým hermafroditním obludnostem. V záblesku této události ovšem vidíme jak se velký Řím, imperiální republika, hroutí pod svým lukreciovským osudem. Skepse strávila dokonce i sebevědomý rozum a příčetnost dobyvatelů světa. Ten, kdo je posazen na trůn, aby říkal, jaká je spravedlnost se dokáže toliko ptát: „Co je to pravda?“ V onom dramatu, které rozhodlo celý osud starověku, tak jedna z ústředních postav ustrnula jako by v pravém opaku své role. Řím byl takřka synonymem odpovědnosti. A přece tu na věky stojí jako jaksi rozkývaná socha nezodpovědného člověka. Víc nemůže člověk udělat. Dokonce i praktický člověk se byl najednou prakticky nepoužitelný. Stojíc mezi sloupovím svého vlastního soudcovského sídla umyl si Říman ruce nad světem.
Byli tu i kněží oné čisté a původní pravdy, jež byla za všemi mythologiemi jako oblohy za mračny. Byla to ta nejdůležitější pravda na světě, ale ani ona nemohla spasit svět. Možná je na čistě osobním theismu cosi příliš přemáhajícího, jako by se slunce, měsíc a obloha spojily, aby vytvořily jednu upřeně hledící tvář. Snad je ta pravda vcelku příliš obrovská, pokud není rozlomena nějakými božskými nebo lidskými prostředníky, možná je prostě příliš čistá a vzdálená. V každém případě nemohla spasit svět, nemohla ho dokonce ani dobýt. Žili filosofové, kteří ji zastávali v nejvyšší a nejušlechtilejší formě, ale nejenže nemohli svět obrátit, ale ani se o to nikdy nepokusili. S džunglí lidové mythologie nemůžete soukromým názorem bojovat o nic víc, než byste kapesním nožíkem dokázali pokácet les. Židovští kněží tu pravdu žárlivě střežili v dobrém a špatném smyslu. Uchovávali ji jako obrovské tajemství. Divošští hrdinové možná uložili slunko do skříňky, oni skryli Věčného ve svatostánku. Byli pyšní na to, že jen oni mohli pohledět do oslepujícího slunce a nevěděli, že sami oslepli. Od toho dne se jejich představitelé podobali slepcům za bílého dne, máchajícím doleva i doprava svými holemi a proklínajícím temnotu. Jejich monumentální monotheismus měl v sobě alespoň to, že zůstal jaksi monumentem, posledním svého druhu a v jistém smyslu nehybným v jaksi neklidnějším světě, který nemohl uspokojit. Od onoho dne už nikdy tak docela nestačilo říkat, že Bůh je ve svém nebi a se světem je vše v pořádku, protože se začalo říkat, že Bůh své nebe opustil, aby dal svět do pořádku.
A stejně jak tomu bylo se silami a schopnostmi, které byly dobré, nebo aspoň dobré bývaly, bylo tomu s těmi, které byly možná nejlepší, nebo které aspoň podle všeho Kristus jako nejlepší vnímal. Chudí, jimž kázal dobrou zvěst, obyčejní lidé, kteří ho rádi poslouchali, obyvatelstvo, které ve starém pohanském světě vytvořilo tolik populárních héroů a polobohů, i oni projevovali slabost, která rozpouštěla svět. Trpěli zly, které lze často vidět v městském davu či lůze a zejména lůze hlavního města v čase úpadku společnosti. To, co u venkovské společnosti působí, že žije z tradice, může za to, že městské obyvatelstvo žije z pověstí a fám. Právě tak jak byly jejich nejlepší mýty iracionální, tak lze jejich libost a nelibost snadno měnit nepodloženým tvrzením, které je svévolné, aniž by bylo autoritativní. Ten či onen lupič by uměle proměněn v barvitou a populární postavu a byl postaven jako jakýsi Kristův protikandidát. V tom všem rozeznáváme městkou populaci, kterou známe, s jejími novinovými fámami a sólokapry. Jenže v této populaci bylo přítomné i zlo, které bylo specifičtější pro starověký svět. Již jsme si toho povšimli jako opomíjení jedince, dokonce jedince volícího odsouzení a ještě více jedince odsouzeného. Byla to duše úlu, cosi pohanského. I výkřik onoho ducha se v onu hodinu ozval. „je lepší, aby jeden člověk zemřel za lid.“ a přece byl tento duch, ve starověku duch zbožné úcty k městu a státu, ve své době a sám o sobě duchem ušlechtilým. Měl své básníky a své mučedníky, muže kteří se pořád těší věčné úctě. Selhával pro svou slabost s níž nedokázal samostatnou duši člověka, tu svatyni vší mystiky, ale to bylo selhání, které selhávalo spolu se vším ostatním. Dav se nechal vést fariseji a saduceji, filosofy a moralisty. Imperiálním sudím a posvátným kněžím, zákoníkům a vojákům nevadilo, že jeden universální lidský duch může utrpět universální odsouzení, že se může ozvat jeden hluboký, jednohlasný sbor souhlasu a harmonie nad tím, že lidé odmítli a zavrhli Člověka.
Byly tu osamění, do nichž nemohl nikdo vstoupit V nejvnitřnější a neviditelné části onoho dramatu byla tajemství, pro které nebylo v řeči symbolu ani v žádném odloučení mezi lidmi. Právě tak není ani pro žádná slova méně strohá, přísná a jednoznačná, než slova onoho holého vyprávění, třeba i jen naznačit hrůzu povznesení, jež se vztyčila nad oním kopcem. Nekonečné výklady se nedobraly jejího konce, ba ani jejího začátku. Pokud existuje nějaký zvuk, který může vyvolat ticho, pak jistě můžeme být zticha o konci a krajnosti, kdy z oné temnoty pronikl výkřik slovy tak hrůzně výraznými a tak hrozivě nesrozumitelnými, kterým člověk nemůže nikdy porozumět za celu věčnost, kterou pro něj pořídili a na jeden okamžik se dokonce i v jednotě absolutna otevřela zející propast, jež není pro naše myšlení a Bůh byl Bohem opuštěn.
Sňali tělo z kříže a jeden z mála bohatých mezi prvními křesťany získal povolení pohřbít jej ve skalní hrobce v zahradě, Římané k ní postavili vojenskou stráž, aby nedošlo k nějakým nepokojům a pokusu tělo ukrást. V tomto přirozeném postupu byla opět jakási přirozená symbolika a bylo správné, že ta hrobka byla zapečetěna vší tajností dávného východního hrobu a střežena autoritou césarů. V oné druhé jeskyni bylo totiž shromážděno celé to velké a slavné lidství, které nazýváme starověkem a tam bylo také pohřbeno. Byl to konec převelice veliké věci, zvané lidské dějiny, konec dějin, které byly toliko lidské. Zde byly pohřbeny mythologie a filosofie, zde byli pochováni bozi, héroové a mudrci. Ve velkém římském rčení žili. Ale protože mohli toliko žít, mohli toliko zemřít a oni byli mrtví.
Když tam třetího dne za úsvitu Kristovi přátelé přišli, zjistili, že hrob je prázdný a kámen, že byl odvalen. Různými způsoby si uvědomovali nový div, ale i jim sotva docházelo, že svět oné noci zemřel. To, co viděli byl první den nového stvoření, s novými nebesy a novou zemí a v podobě zahradníka se Bůh opět procházel zahradou v studeném nikoli večeru, ale rozbřesku.