On the Cryptic and the Elliptic
Umění referovat o projevech je nesporně v podivném úpadku. Neměli bychom asi mít námitek proti tomu, že reportér proslovy hodně zkracuje, máme ale námitek proti tomu, aby o všech referoval jako by byly mnohem horší, než ve skutečnosti jsou. A methoda, kterou používá je nebezpečně nespravedlivá. Když státník nebo filosof pronáší důležitou řeč, má reportér několik způsobů, jak postupovat, aniž by byl nerozumný. Vůbec nejrozumnější by asi bylo o ní nereferovat vůbec. Ať svět žije, miluje se, žení a vdává, bez téhle konkrétní řeči, zrovna tak, jak to (jakýmsi zoufalým způsobem) v dobách, kdy ještě nebyly noviny. Druhou možností je referovat o malé části projevu, ale udělat to správně. Třetí způsob, dokážete-li to, je pochopit hlavní záměr a argument řeči a referovat o tom vašimi vlastními jasnými a logickými slovy. Zkrátka jsou tu tři možné methody: za prvé, nechat něčí projev být, za druhé podat zprávu o tom, co řekl, nebo představit nějakou ucelenou část jeho řeči a za třetí referovat o tom, co měl na mysli. Ovšem současný způsob referování o projevech (vytvořený, domnívám se, převážně z chatrných metod Daily Mail) se od obou těchto způsobů naprosto odlišuje je docela nesmyslný a zavádějící.
Nynější methoda je tato: reportér sedí a naslouchá přívalu slov, kterému ne nepokouší porozumět a která se obvykle ani nepokouší zaznamenat, čeká dokud v řeči nezazní něco, co z nějakého důvodu vypadá legračně, nebo pamětihodně nebo velmi přehnaně nebo třeba prostě jen konkrétně, to si pak zapíše a čeká na další. Když řečník prohlásí, že za jistých specifických okolností vypadá předseda vlády jako sviňucha v moři, reportér bude referovat už jen o sviňuše, i kdyby měl premiéra vynechat. Pokud řečník začne tím, že pan Chamberlain se poněkud podobá violoncellu, reportér nebude ani čekat na to, aby si vyslechl, proč se violoncellu podobá. Potřebuje se chytit čehosi materiálního a tak je docela spokojený. O silných slovech se zmíní, řetěz myšlenek vynechá. Když řečník použije slovo „osel“, osla si zapíše. Když řečník řekne „zatracený“, zapíše si to. V jeho zprávě se pak obě objevují tak rychle po sobě, že je mnohdy těžké rozeznat fascinující fakt, proč je něco zatracené, nebo kdo jde přirovnáván k oslu. A celý postup argumentace, ve kterém se tyhle věci objevily, zcela zmizí. Mám tu před sebou novinovou zprávu o projevu pana Bernarda Shawa, jejíž jeden celý a samostatný odstavec zní asi takhle:
„Kapitál představuje peníze, které zbývají mimo a nade všechnu potřebu. Jejich země nebyla doopravdy jejich, vyjma vlasteneckých písní.“
Jsem natolik dobře obeznámen s mapou páně Shawovy filosofie, že vím, že ta dvě tvrzení se mohou k sobě vztahovat stovkou různých způsobů. Mám ale za to, že pokud by je četl běžný inteligentní člověk, která páně Shawovy názory zrovna nezná, nenabude žádného dojmu, vyjma toho, že pan Shaw je šílenec vyznačující se nezvyklou prudkou konversací a roztěkanou myslí. Dvě další methody by jistě byly vůči panu Shawovi spravedlivější: reportér buď měl doslova zapsat, co řečník opravdu řekl o kapitálu, nebo měl načrtnout, jakým způsobem byla takhle idea spojena s myšlenkou o vlasteneckých písních.
Jelikož ale nemáme tu výhodu, že bychom věděli, co pan Shaw doopravdy řekl, bude lépe, když si rozdílné methody ukážeme na něčem, co známe. Předkládám, že většina z nás zná pohřební řeč Marka Antonia z Julia Caesara. Nu, Marcus Antoius by neměl důvod ke stížnosti, kdyby o ní v Denním poutníkovi nebo Jitřním poutníkovi, nebo jak by se ty noviny jmenovaly, vůbec nereferovaly a omezily se na slova „vystoupil mimo jiné pan Marcus Antonius“ nebo, „Poté, co pan Marcus Antonius oslovil publikum se schůze v jistém nepořádku rozpadla.“ Další poctivou methodou, hodnou urozeného římského reportéra, by vzhledem kt tomu, že nemůže referovat o celé řeči, bylo podat zprávu o nějaké její části. Mohl by říct: „Pan Marcus Antonius ve svém projevu mimo jiné řekl
‘When that the poor have cried Cæsar hath wept:
Ambition should be made of sterner stuff.’”
V takovém případě by byl správě zaznamenán jeden pevný argument Marka Antonia. Třetí a mnohem vznešenější cestou, kterou se mohl římský reportér vydat by bylo předložit filosofické tvrzení o cíli a účelu proslovu. Třeba takhle: „Ve své mocně působivé řeč pan Marcus Antonius připustil, že motivy republikánských vůdců jsou vznešené a zcela odmítl, že by jakkoliv zamýšlel proti nim podněcovat lidovou vzpouru, vyslovil se ale v tom smyslu, že lze uvést řadu příkladů proti theorii o Césarových ambicích. Závěrem pak, na žádost publika, přečetl Césarovu poslední vůli, která prokázala, že byl vůli římskému lidu nanejvýš velkomyslný.“ Připouštím, že tohle má do Shakspera daleko, ale je to formulace něčí politické posice. Kdyby ale měl Antoniovu řeč zaznamenat reportér Daily Mail, prostě by čekal, až by mu nějaký výraz přišel divný a takové by pak postupně zaznamenával bez jakékoliv logické souvislosti. Vyšlo by z toho cosi takového: „Pan Marcus Antonius mluvil tak, aby se to publiku líbilo. Třikrát nabídl Césarovi korunu. César byl podoben jelenu. Kdyby byl Brutem, zranil by každý jazyk. Kameny Říma se vzbouří. Jen se podívejte jaký nájem platil závistivý Casca. Brutus byl Césarův anděl. Závěrem dvojctihodný gentleman pravil, že padl on i jeho posluchači.“ To je zpráva o politickém projevu v moderním, pokrokovém či americkém stylu a mě by docela zajímalo, jestli by to Římané snesli.
Referáty z diskusí v Parlamentu jsou v našich novinách čím dál kratší. Možná je to částečně tím, že projevy jsou jsou čím dál nudnější. Myslím, že v jisté míře na sebe vzájemně reagují dvě věci. Politikové jsou nudní ze strachu před novinami až jsou nakonec tak nudní, že jsou příliš nudní i pro noviny. Proslovy jsou v naší době pečlivější a propracovanější, protože jsou určené k čtení a ne k poslouchání. A právě proto, že jsou tak pečlivé a propracované nebudou nejspíš stát za pečlivé a propracované referovaní. Nejsou dost zajímavé. A tak se, z tichého hněvu nebes, je přece jen morální zbabělství moderních politiků spojeno s jakýmsi trestem. Právě proto, že naše politické řeči jsou přednášeny s tím, aby se o nich psalo, za to, aby se o nich psalo nestojí. Právě proto, že jsou pečlivě sestaveny, k tomu, aby se četly, nikdo je nečte.
Můžeme tedy dovodit, že k úpadku žurnalistiky čímsi přispěli politici. Není to všechno vina nás, novinářů. Z větší části ale ano. Byl to převážně plod našeho prvního a nejpřirozenějšího hříchu—zvyku považovat se spíš za salonního kouzelníka než za kněze, protože kouzelník je oddělený od svého publika, kdežto kněz je jeho součástí. Kouzelník svým obecenstvem pohrdá, pokud kněz pohrdá kýmkoliv musí pohrdat sám sebou. Prokletím vší žurnalistiky, zejména ale té bulvární, který je ostudou našeho oboru, je to, že se považujeme za bystřejší než lidi, pro které píšeme, kdežto ve skutečnosti býváme my ještě pitomější. Tahle nestoudná drzost ale má svou Nemesis a právě tu dobře ukazuje záležitost s referováním.
Novinář, který si uvykl mluvit k veřejnosti shora, totiž mluví už příliš tiše a sklání se příliš nízko, takže mu nakonec není rozumět a stává se z něj barbar. Tak dlouho se snaží, aby byl na první pohled vidět, až ho všichni přehlíží. Tohoto spravedlivého trestu si můžeme obzvláště všimnout u oněch strmících a do očí bijících titulků s kterými přišla americká žurnalistika a kterou napodobují některé anglické noviny. V jedněch londýnských novinách jsem onehdy viděl titulek, který prostě říkal: „Dobbinova malá Marie“. Mělo to být povědomé a populární a proto snad jasné. Nějakou chvíli mi ale trvalo, přečetl jsem mezitím asi polovinu toho, co bylo pod titulkem otištěno, než mi došlo, že to má mít cosi společného s řádným krmením koní. Na první pohled jsem v tom viděl, a stejně tak to jistě bude vidět i historický vůdce budoucnosti, jako nějakou narážku na dcerku, která si zcela zmonopolisovala city starosty na konci Veletrhu marností. Američané dovádějí tuto temntou z přemíry světla do ještě bláznivějších extrémů. V amerických novinách můžete najít sloupek nadepsaný „Básník Brown z pomerančových květů“ nebo „Senátor Robinson teď podstrkuje klobouky“ a může vám nějakou dobu trvat, než vám úplně dojde, co se tím míní: mně to ještě nedošlo.
A cosi z této intelektuální msty pronásleduje také ty, kdo si osvojili moderní methody referování o projevech. Tím jak se reportéři snažili být prostě být vulgární, došli také až k mystice. Jsou odsuzování také za to, že se pořád snaží psát jako George R. Sims a jim samým navzdory se jim daří psát jako Maeterlinck. Kombinaci slov, kterou jsem citoval z údajné řeči pana Bernarda Shawa si zapsal reportér, který si myslel, že obzvlášť prostý a demokratický. Ve skutečnosti ale, pokud vůbec mezi těma dvěma větami je nějaká spojitost, pak to bude cosi tak temného jako jsou nejhlubší kořeny Browningovy, nebo cosi tak neviditleného jako nejvzdušnější vlákna u Mereditha. Být prostý a být demokratický jsou dva velmi ctihodné a strohé výdobytky a všem snobům a hledačům sebe sama není dáno jich dojít. Vysoko na Maeterlinckem či Meredithem stojí ti, jimiž jako Miltonovi či Homérovi, nelze neporozumět. A Homer a Milton jsou nejen lepší básníci než Browning (jakkoliv byl i on velký), ale byli by i mnohem lepší novináři, než mladí pánové z Daily Mail.
Toto zkreslování projevů je samo o sobě jen součástí ohromného novinářského zkreslování všeho života jako takového. Žurnalistika je populární, ale je populární hlavně jako fikce. Život je jeden svět a život, o kterém se píše v novinách zas jiný. Veřejnost má ráda oba, ale je si více či méně vědoma rozdílu. Lidé kupříkladu nevěří, že by diskuse v Dolní směmovně byly tak dramatické, jak se o nich píše v novinách. Kdyby tomu věřili, nečetli by noviny, ale chodili do Sněmovny. Galerie by byly večer co večer přeplněné jak za časů francouzské revoluce, protože místo aby četli otištěný příběh za penny, dívali by se na divadelní drama zdarma. Lid však ve svém srdci ví, že že žurnalistika je stejně konvenční umění jako všechna ostatní, že si vybírá, přehání a lže. Jenže ji pronásleduje také tatáž Nemesis jako všechna ostatní umění: pokud ztratí všechnu starost a zájem o pravdu, přijde pak také o veškerý tvar a formu. Moderní umělec, který maluje obrázek krávy příliš chytře může nakonec vytvořit cosi, co vypadá jako zemětřesení v San Francisku. A žurnalista, který referuje příliš chytře o proslovu působí, že nic neznamená a nedává žádný smysl.
