December 16, 1911 The Small Pleasures of the Poor
Satira v naší době zeslábla z několika důvodů, hlavně však, soudím, proto, že svět je již příliš absurdní, než aby jej bylo možné podrobit satiře. Předmět karikatury musí mít jistou důstojnost, v našem případě fakta předjímají karikaturistu. Pokud by se Královská společnost nauk ve Swiftově době skutečně pokoušela z okurek vydobýt sluneční paprsky, Swift by se dočkal toho, že by jeho pojednání o Laputě bylo zmařeno a kvůli tomu by ho zachvátil ukrutný hněv. Pokud by se slavný důkaz, že nosy se dělají pro brýle, udál ve skutečnosti, nemohl by se přihodit v Candidovi . Kdyby nějaké vydání lékařského časopisu Lancetv době královny Anny skutečně obsahovalo odstavec „V nemocnici sv. Tomáše právě zemřel pacient na růži, následkem aromatického záchvatu bolesti,“ je zřejmé, že nešťastný básník Pope by byl ošizen o jeden ze svých nejpoetičtějších veršů. Můžete způsobit, že vznešené věci budou vypadat směšně a o tom celá satira je. Pokud se ale věci rozhodnou, že budou vypadat hloupě a směšně a nic víc, pak je jedinou odpovědí ticho. Je nemožné udělat karikaturu z toho, co se karikuje samo.
Nu, dnes a denně je slyšet a vidět věci, a zprávy o nich v novinách, které jsou zrovna tak absurdní jako kterákoliv z těchto záležitostí. Vědci tančící kolem v očekávání abiogense (spontánního zrození, jde o přesvědčení, že neživá hmota může zplodit živé tvory pozn. překl.) nebo čtvrté dimense jsou zrovna tak směšní jako Swiftovi učenci s jejich okurkami. Evolucionista, který tvrdí, že může věřit, že věci mají svůj účel, ale nemůže věřit, že vznikly podle záměru, mluví mnohem beznadějnější nesmysly než starý Pangloss, když říkal, že nosy vznikly kvůli brýlím. A v denním tisku lze zcela běžně číst spoustu odstavců, které jsou stejně doslova směšné jako ten o muži umírajícím na růži v aromatické bolesti. Zde je kupříkladu odstavec, který jsem vybral (takové nešťastné sloveso smím použít jen proto, že naznačuje nadšenou péči)z jistých velmi výtečných novin.
Ony noviny prohlásily, že již po nějakou dobu se jisté správní rady snažily „odnaučit staré ženy v chudobincích šňupání tabáku.“ Nu, takové věci nemůžete přehnat. Nelidštější občané se mohou vysmívat obecnímu blbovi, ale v jeho vlastním oboru ho nemohou překonat. Nemohou být větší blbci než blb. A kdyby se Swift a Voltaire vrátili na tento svět, nemohli by vymyslet nic směšnějšího, než větu o odnaučování stařen od šňupání tabáku. Je to věta dokonalá v každé slabice, je to řetěz bez slabých článků. Slovo „odnaučit“ je nejlepší vtip, jaký jsem za poslední roky slyšel. Nápad odnaučovat stařeny čemukoliv je jak od Swifta v tom nejhorším jeho rozpoložení. Představa odnaučovat někoho od šňupacího tabáku, jako by to byl nějaký ohromný útisk, v sobě nese divočejší ironii, než jaké by byl schopen Voltaire. Tihle absurdní správcové se skutečně dlouze přeli, a zvažovali pro a proti, zda lze těmto starým troskám špatného užívání a smůly dovolit šňupat tabák. Co je to za lidi, kteří vůbec dokáží o šňupání mluvit s vážnou tváří? Z jakého dřeva nebo kamene tesají a vyřezávají ty, kdo dokážou o šňupání mluvit stejně hlubokým, odpovědným a znělým hlasem jako kdyby mluvili o hříchu? Hodiny jsem to zkoušel. Zavřel jsem se v ložnici a vyslovoval „šňupací tabák“ či „šňupání“ všemi možnými tóny hlasu: a přesto si pořád nedokážu představit jakoukoliv rozumnou skupinu příčetných mužů a žen, kteří by se o tom vůbec chtěli bavit. Pomyslete na všechny věci, které by správní rady dle chudinského práva mohly diskutovat, zda mají být strážci zákona, nebo (jak se to někdy děje) opatrovníky chudých: pomyslete na to, co by mohli probírat—a pak uvažte, že se ve skutečnosti zaobírají hříchem šňupání. Je na světě jen velmi málo lidí, pro které je šňupání důležité a to jsou ti, kterým má být zapovězeno. Šňupací tabák není střelný prach, kterým by se dal vyhodit do vzduchu Parlament, ale šňupací tabák může poskytnout jistou úlevu v děsivých podmínkách chudobince. Je to dokonalý příklad toho, čeho si chudí mohou doopravdy dopřát a v čem je bohatí doopravdy nemusí obtěžovat. Je to věc příliš malá, než aby ji vládcové ostouzeli a přece příliš velká, než aby se jí chudáci odřekli. Člověku by se zdálo, že ji lze docela dobře nechat na pokoji. Bylo už dost zlé, když výstřední milionářská morálka zakázala dávat chudým staré kostelní pivo a vánoční pivo. Pokud někdo jedná z titulu svého úřadu, nemá právo vnucovat pospolitosti svou soukromou morálku: jelikož je činitelem obce, smí prosazovat jen morálku obcí sdílenou. Kostelní a vánoční pivo dostávali všichni Angličané, kteří věřili ve Vánoce a v církve. Dostávali je, než Anglie konvertovala od křesťanství. Vždy nicméně připustím (nikdo tomu sice nevěří, ale já jsem rád férový), že s pitím alkoholu se pojí velká lidská tragedie, která tenhle požitek svým způsobem odlišuje od ostatních. Alkohol mohl některé lidi odlidštit, někteří lidé se kvůli tomu, že si dali sklenku navíc, mohli dopustit vraždy. Koho ale kdy odlidštil šňupací tabák, nebo kdo kdy naplánoval vraždu poté, co si dopřál o jedno šňupnutí víc? Šňupání vás nemůže odlidštit. Pokud vám ale šňupání zakážou, tím vás lidskosti zbavit mohou. Čirá fraška celé záležitosti je nabíledni. Komukoliv, kdo v sobě má onu instinktivní ironii, která člověku umožňuje bavit se fraškou, to musí být zřejmé. Bylo by jistě moudřejší učit stařeny baletnímu tanci, než je učit odvykání šňupání. Každý, kdo kdy žil i jen s tou nejmenší sympatií vůči svým bližním ví, že velmi staří lidé mají své zvyky, které je bezpečnější, i kdyby šlo o zlozvyky, raději snášet, než ničit. Nikdo se nebude svého dědečka majora snažit „odvykat“ kouření cigaret. Nikdo se nesnaží svého prastrýce statkáře a venkovského šlechtice odvykat sprostému klení. Kdybyste vy nebo já nadhodili, že by bylo dobré majora nebo statkáře odnaučit pití piva nebo kouření tabáku, myslila by si celá rodina nepochybně, že jsme se zbláznili. Co by řekli, kdybychom do doporučení zahrnuli ještě i šňupací tabák si ani představit neumím. Na velmi chudé se ale něco takového ovšem uvaluje proto, že jsou velmi chudí a jiné výmluvy, o které by se dalo i jen diskutovat, pro to není.
Existují dva docela jednoznačné fakty, které záležitost tohoto druhu činí jak idiotskou, tak opovrženíhodnou. Prvním je ten, že u starých lidí—když už u nikoho jiného—bychom neměli trvat na zdravých návycích. Lze tvrdit, že nová generace může vyrůst nanejvýš dychtivě na nových zvycích ohledně jídla a cvičení. Lze tvrdit, že mladí rytíři, kteří následovali Černého prince u Poitiers všichni vyrostli na kakau, lze udávat, že všichni mladí nezkušení rekruti, kteří drželi své čtverce u Waterloo, byli všichni živeni podle předpisů a pravidel pana Eustace Milese. Je ale očividné, že na staré lidi takový zdraví prospěšný nátlak činit nemusíme. Tak či tak už jim mnoho času nezbývá a jejich čas mnohem spíš závisí na jejich vlastním pohodlí a zvycích, než na teorii kohokoliv jiného o veskrze zdravém stravování od samého počátku. Zestárlý chudák se šňupáním do hrobu nepřivede, jen je docela dobře možné, že umře na to, že ho nebude mít.
A druhá věc je ta, že nikde jinde není tak zlé a proradné upírat lidem drobná potěšení (byť by jinde byla zlořečená) než právě v chudobinci. Argument proti tomu, aby směl tulák dostat sklenici piva zní, že by mohl jít dál a dostat další a pak skončit ve škarpě. Jak by mohl znít argument proti tomu, aby si směl šňupnout tabáku, si v tuhle chvíli nedokážu představit. V chudobinci mu ale můžete dát přesně tolik piva nebo šňupacího tabáku, kolik se sami rozhodnete, můžete si být jisti, že nedojde k žádné nezřízenosti, jste tedy dotlačeni zpět k jakési ďábelské nelibosti vůči pivu či šňupacímu tabáku jako takovému. Pokud chudákům upřete takové věci jako je šňupací tabák, když ho mohou mít jen tolik, kolik jim ho dáte, pak musíte mít na mysli jednu ze dvou věcí: buď ten tabák nesnášíte—což ovšem vypadá poněkud nepředstavitelně, nebo, což je celkem vzato pravděpodobnější, nenávidíte chudáky.
Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 204-207, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988
