January 6, 1912 Government—in England and in Italy
V mém oblíbeném listu, který se každý týden velkými literami ohlašuje jako „Orgán pokrokového hnutí v náboženství a sociální etice“, je tento týden článek o strašlivé situaci v Itálii. Ta země je podle všeho v zatrachtilém stavu. Jistý duchovní z právě zmíněného listu v Itálii osobně byl, přímo stanul na oné divošské půdě, kterou my ostatní známe jen jako poslední drsnou výspu na hranici lidských dějin a civilisace. Zdá se, že Itálie je ve stavu, který musí být pro nás v Anglii být těžké si i jen představit jako možný. Je tam (zdá se) nemožné zcela důvěřovat cti firemních propagátorů a finančníků. Nepanuje tam nic z oné sladké a bezstarostné jistoty, s níž se vy nebo já vrháme do jakékoliv obchodní spekulace nebo věnujeme svou důvěru jakémukoliv obchodnímu zástupci. V oné podivné zemi lidé také trpí hrůznou chorobou, kterou si v naší zemi těžko představit, které ale jejich římští předkové dali hrubé jméno fames a cynicky dodávali, že je z ní nejlepší omáčka. Právě tak vzdálené a odpudivé jsou i politické praktiky Italů, kteří si čas od času dopřávají válečných anexí—což je lokální a technický pojem, který tu nemám prostor vysvětlovat. Žel, ani jejich náboženský stav není pokornému a chápavému oku o nic milejší, protože v Itálii je mnoho lidí, kteří nevěří v atanášovské vyznání víry. Jak řekla staropanenská tetička sledující velkou herečku svíjející se na podlaze v roli Kleopatry „Jak odlišné od domácího života naší drahé zesnulé královny!“
Je mi líto, ale právě tohle onen muž říká. Opravdu říká, že tyto věci „ukazují, jak Italům schází politická poctivost. To, že jsou stejní také ve svém soukromém počínání, je smutná zkušenost každého cestovatele v této krásné a oblíbené zemi.“ Jak odlišné (křičím s tetičkou) od stavu této hezčí a ještě oblíbenější země, kde ve svém soukromém podnikání nikdo žádných smutných zkušeností nemá, kde nikdo nikdy nepotká nikoho, kdo by postrádal upřímnosti! Říká, že ekonomická situace je opravdu docela smutná, že „země se hemží žebráky, obchodníci jsou nechvalně známí svou nevěrohodností.“ Jak odlišné (volám znova) od situace v Anglii, kde jsou blahobyt, hojnost a bezpečí nižších tříd na takové úrovni, že je nelze donutit k žebrotě, i když je k tomu policie neustále vybízí! Náš autor říká, že útok na Tripolis dobře ukazuje italskou nemravnost v tom, jak opovrhuje arbitráží a především „v tom, jak všeobecnému souhlasu se toto tažení v Itálii těší a s jakým údivem a rozhořčením přijímá nepřátelskou kritiku, kterou proti němu vznáší ostatní státy světa.“ Jak odlišné, opět, od naší anglické morálky, od chladné, leč jemné uvážlivosti, s níž byly zvažovány všechny možné otázky těsně před válkou v Transvaalu! Jak odlišné od prozíravé kajícnosti a pokory, s níž jsme přijímali od Evropy všeobecné pokárání! Tvrdí také, že mnozí vzdělaní Italové „jsou do značné míry atheisté a bezvěrci.“ Jak odlišné od moderní Anglie! Mám dojem, že pokud byste vy nebo já měli ve společnosti potkat vzdělaného agnostika, sotva bychom ten šok přežili.
Myslím ale, že mým nejoblíbenějším odstavcem je ten následující, který zřejmě velmi ostře a živě popisuje rozdíl mezi Itálií a moderní Británií—
Itálii značně chybí veřejný duch. Lidé v ní se nestaví svým vlastním problémům, ale čekají, že se iniciativy ve všech veřejných reformách chopí vláda. Výsledkem je zatuchlé veřejné vědomí, nedostatek součinnosti mezi nejlépe vzdělanými a vlivnými občany a byrokratická, rozvleklá správa veřejných záležitostí, která totiž potřebuje neustálé pobízení od soukromého a sdruženého vědomí, aby veřejní činitelé stále odváděli nejlepší práci.
Nejlepší práci odvádí veřejní činitelé samozřejmě v Anglii. Shodou okolností mohu tento smutný leč pravdivý obrázek o latinském zotročení potvrdit. Získal jsem též autentické informace z Itálie a to v tajném listu orazítkovaném sedmi dýkami, lebkou a zkříženými hnáty, papežskou korunou a rudou čapkou svobody (listu, který se jakýmsi způsobem podařilo propašovat, díky úplatku, přes krutou leč bohužel zkorumpovanou italskou policii). Mám tu před sebou úplné odhalení pletich prováděných v poslední době v italském parlamentu. Ukazuje se, že ministr financí signor Loido Giogione předložil parlamentu (třebaže samozřejmě ne lidu) návrh donutit všechny šumaře, lupiče, flašinetáře, umělce, zmrzlináře etc., tak jak spolu tvoří veškeré obyvatelstvo Itálie, aby se vzdali velkého množství makaronů v naději, že dostanou jednoho dne trochu léků a tato konkrétní spekulace měla být každému jednotlivému Italovi, který by snad byl raději chudý, vnucena brutální policejní silou, s jejímž nasazením se v této zkažené zemi vládne. Nu, na podporu této spekulace by se dalo říci mnohé, malárie cholera jsou zlé věci, a je asi dobré, že všichni chudí Italové mohou při pomyšlení na ně klidně spát. Je ale také zřejmé, že lze cosi říct proti ní, a po všech italských provinciích toho proti ní pověděli hodně jak zmrzlináři, tak obchodníci, kteří je zaměstnávají. Každý měl tu zkušenost, že při svých nejběžnějších italských činnostech, ať to byla procházka po Corsu (ať už je to cokoliv), projížďce na gondole, návštěvě právě vybuchující sopky, zajetí lupiči a tak dále, člověk slyšel od všemožných lidí protesty, ať poučené nebo nepoučené, proti tomuto návrhu. Při nejférovějším odhadu, a nejnižším počítání bylo dost dokladů o národních pochybnostech a rozdělení k tomu, aby našly svůj reprezentativní hlas v politice, pokud by Itálie nějaké zastupitelské instituce měla.
Věřil by někdo tomu, že v té proklaté a osudem odsouzené zemi se onomu protestu v parlamentu vůbec nedostalo sluchu? Vůdce opozice, signor Bonaro Legge, si proti zákonu nedovolil hlasovat. Nedovolili si to ani jeho stoupenci. Jen o lombardském dělníku Lans-bioriovi a výstředním aristokratovi hraběti Robertovi z Cecily lze vůbec říct, že jej napadli. Nejklíčovější pozměňovací návrh byl odmítnut bez hlasování. Druhá italská komora, obsazená Colonny a Storzzii, jej schválila okamžitě. Ani jej nepozdržela (jak podle nové italské Ústavy mohla) pro další debatu. Celá věc byla parlamentem prohnána díky nesporné energii a obratnosti ministra financí.
K tomu bych řekl, že nenajdeme lepší příklad toho, nad čím Orgán Pokrokového hnutí tak oprávněně hořekuje, totiž smutného faktu (v Itálii), že lidé „čekají ve všech veřejných reformách, až se vláda chopí iniciativy.“ Pokud bychom se my v Anglii i jen pokusili o takový experiment, jako je zákon o zdravotním pojištění, měl by plán původ v srdcích celého národa, každý by návrhu zákona rozuměl, nikdo by o něm necítil žádnou pochybnost, parlamentem by jej nemusel protlačovat žádný energický a obratný ministr, nikdo ze sloužících by se na něj nedíval s moudrým nebo bláhovým strachem, žádný politik by pro něj nehlasoval s váháním nebo ze zbabělosti. Anglie by to udělala pořádně, ale Anglie je od Itálie tak odlišná.
Zdroj: Illustrated London News 1911-1913, str. 219-219, G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXIX, Ignatius Press, San Francisco 1988
