What is Right With the World
Výtečný titul výše jsem si sám nevymyslel. Navrhl mi ho šéfredaktor listu a já na to kývl, zčásti kvůli potěšení, které z toho listu pokaždé mám a z části proto, že mi to dává možnost vypovědět egoistický příběh, příběh, který může široké veřejnosti poněkud osvětlit, jak takové tituly obyčejně vznikají.
Vždycky jsem slýchal o brutalita vydavatelů a o tom, jak drtí a zastírají autory, ovšem moje stížnost je právě opačná, že totiž autora vystrkují příliš moc dopředu. Nebudu říkat, že místo aby si z autora nic nedělali, nadělají s ním příliš mnoho, protože taková fráze je otevřená příliš temné finanční interpretaci a to já nemám v úmyslu. Tvrdím ale, že prominentní osobnosti literárního světa jsou do značné míry dílem vydavatelů, nakolik tedy nejsou dílem svých manželek. Tady je jeden malý příklad z mého vlastního života. Chystal jsem se napsat esej, rozdělenou do oddílů, o jednom konkrétním politickém omylu. Zdálo se mi, že tahle chyba, i když na první pohled vypadala jako malá a školometská je skutečnou mýlkou ve většině moderních sociologických pracech. Byla to, stručně řečeno, myšlenka, že to, co se vyzkoušelo bylo shledáno nedostatečným. Mým cílem bylo ukázat, že ve spletité praxi to není pravda, že staré řešení může být velmi snadno tím nejlepším pro novou situaci, že jeho aplikace mohla selhávat, protože byl opuštěn jeho princip a tak dále. Proto bychom měli, tvrdil jsem, hledat nejlepší metodu, ideál, ať už v minulosti nebo v budoucnosti. Představoval jsem si, že to bude uhlazené filosofické pojednáníčko ve všedních barvách, bez kapitol, ale se stránkami příležitostně přerušenými nadpisy oddílů po straně. Pro svou analýzu radikálního omylu jsem navrhl název „Co je špatně“ a myslel jsem tím omyl v našich logických kalkulacích. Jenže jsem měl velmi schopné a chápavé vydavatele, jejichž jedinou chybou bylo, že můj nešťastný monolog měli za mnohem důležitější, než já. V jakémsi extatickém zmatku (a byla to jen má chyba, že jsem si toho nevšiml) byl název změněn na na „Co je špatně na světě“, v čemž zněly polnice Posledního soudu. Knížka byla rozdělena do tří krátkých, rozlícených kapitol, podobných provolání z francouzského povstání. Zvenku měla knížka můj ohromně velký portrét, kde jsem vypadal jako depresivní kadeřník a celá ta publikace nabyla najednou okamžitosti a prudkosti bomby. Abychom si rozuměli, vůbec to nevyčítám vydavateli. Kdybych se staral o své vlastní záležitosti, mohl jsem to zastavit a celé to vzešlo z jejich krásných a horlivých duší. Vydavatelé jsou vždy představováni jako chladní a opovržliví obchodníci snažící se zatlačit spisovatele do pozadí. Žel (jak velmi pěkně řekl Wordsworth), žel! nadšení vydavatelů mne mnohokrát zanechává v žalu.
Celkem vzato jsem spíše nakloněn s touto methodou, kdy titul knihy vybírá vydavatel nebo editor, kdežto autor o tom něco napíše. Každý člověk s dostatečně širokou myslí musí být schopný psát o čemkoliv. Jakýkoliv skutečně svobodný člověk musí být schopen psát na objednávku. Některé z největších knih na světě—třeba Pickwick—byly napsány podle námětu zčásti načrtnutého vydavatelem. Ony dva případy titulů, které se ke mně dostaly zvenčí jsem ovšem spojil jen proto, že ilustrují nutnost určitého přeformulování v takových případech. Když totiž dojde k naplnění jsou tyhle dva tituly současně příliš složité i příliš jednoduché. Nikdy by mně ani ve snu nenapadlo ohlašovat, jako svůj vlastní objev, co je špatně na světě. Špatný je na světě ďábel a dobrý je na světě Bůh. Lidstvo poputuje pár milionů let všemožnými zmatky a reformami a až vyhyne v posledním mrazu či horku bude to pořád ještě v mezích téhle velmi prosté definice. Ovšem ve věku, který si plete hlavu takovými frázemi jako je „optimista“ či „pesimista“ je nutno rozlišovat poněkud jemněji. Jednou z nejpodivnějších věcí na používání slova optimista je to, že se nyní tak soustavně používá o budoucnosti. Dům člověka není kritisován jako dům, ale jako karavana, tedy ne pro to, čím je, ale podle toho, kam se ubírá. Nikdo není vážněji a neopatrněji z jiného světa, než ti moderní pokrokáři, kteří nevěří v onen svět.
Nu, když na to přijde, myslím si, že svět se v mnoha velmi zásadních ohledech vylepšuje. O některých z nich lze myslím sotva diskutovat. Jediným naprosto uspokojivým prvkem nynější krize je to, že všechna proroctví selhala. Přinejmenším se jasně ukázalo, že ti kdo si byli docela jisti tím, že mají pravdu, se zjevně mýlili. To vždycky potěší. Nu a proč byla všechna tahle proroctví moudrých zmařena a proč osud lidstva nabral tak rozhodný a tak odlišný obrat? Může za to ten velmi prostý fakt, že lidské plémě tvoří mnoho milionů dvounohých a snesitelně veselých i rozumně smutných lidských bytostí, které nikdy nečetly žádnou knížku a rozhodně neslyšely o žádných vědeckých předpovědích. Pokud jednají v protikladu k plánu, který pro ně předvídala věda, musíme je omluvit. Hřeší z nevědomosti. Nemají ani ponětí, že se vyhýbali nevyhnutelnému. Je ovšem pravda, že fráze používané o oné skryté mase lidstva je poněkud zavádějící. Tvrdit o většině lidských bytostí, že jsou nevzdělané, je něco takového, jako říkat o indiánském lovci, že se ještě nepřihlásil na vysokou školu. On už toho i tak zvládl docela dost. Ono, když budeme mluvit upřímně, nevzdělaní lidé neexistují. Mohou uniknout triviálnímu zkoušení, ne ale ohromným zkouškám existence. Závislost dětství, potěcha ze zvířat, láska k ženě a strach ze smrti jsou hrozivější a pevnější než všechny představitelné formy kultivace mysli. Je marné a zbytečné stěžovat si na trivialitu škol a universit. Takové musí být vždy. Vysoká škola nenaučí nikdy nic důležitého. Důležité věci se totiž člověk vždy naučí dřív, než mu je dvacet. Naučil se je dobře nebo špatně a naučil se je všechny sám.
Vracíme se proto k počáteční pravdě, že to, co je dobře na světě nemá nic společného s budoucími změnami, ale koření v prvotních skutečnostech. Když lidé či skupin projeví neočekávanou nezávislost nebo tvořivou sílu, pokud dělají věci, které by od nich nikdo nečekal ani ve snu, pokud se ukážou jako zuřivější nebo schopnější sebeobětování, než by kdy od nich světská moudrost čekala, pak lze takové nevysvětlitelné výbuchy či záblesky pokaždé spojit s nějakou elementární a absolutní naukou o lidské přirozenosti. Není v tomto světě starších tradic, než jsou ty, které vedly k moderním vzepětím a inovacím. Nic není už dlouho tak konservativní, jako revoluce. Lidé, kteří si říkají republikáni se prochází po ulicích maličkých a opuštěných městských států a vykopávají velké kosti pohanů. A když se zeptáme na čem vlastně republikánství vůbec stojí, vrátíme se zpět k velkému nedokazatelnému dogmatu o vrozené důstojnosti člověka. A když se vrátíme k Pánu stvoření, dojdeme k nezbytnosti stvoření a sami sobě pokládáme onu nejzazší otázku, na niž sv. Tomáš Akvinský (ten extrémní optimista) odpověděl kladně: mají tyhle věci nakonec vůbec nějakou cenu?
Co je dobře na světě je svět. Vlastně skoro všechno ostatní je s ním v nepořádku. Tohle je ta velká pravda v ohromném příběhu stvoření, pravda, již musí mít náš lid na paměti, jinak zahyne. Věci jsou dobré na počátku a ne, (jak by řekli sinalejší pokrokáři) jen na konci. Věci prvního řádu—existence, energie, naplnění—jsou,pokud jde o ně samé, dobré. Nemůže mít zlý život, i když může mít lidi, kteří žijí notoricky zle. Mužství a ženství jsou dobré věci, třebaže muži a ženy bývají často naprosto ničemní. Máky můžete používat k tomu, abyste lidi omámili a břízy k tomu, abyste je bili, z kamení můžete stavět modly, a z obilí ždímat peníze, zůstává ale pravdou, že obecně, než vy uděláte cokoliv, je každá z těch čtyřech věcí slávou, prospěšnou zvláštností. Chválíme Pána za to, že rostou břízy ve skalách a vlčí máky v obilí, chválíme pána, i když v něj nevěříme. Obdivujeme a chválíme projekt světa, zrovna jako bychom byli přivoláni k poradě v prvotní temnotě a viděli pr ní hvězdnatou oblohu. Pravda je , že jsem si mnohem víc jisti tím, že tento náš život je ohromné a úžasné dobrodružství, než tím, že uspěje. Tihle evoluční optimisté, kteří si říkají Melioristé (jsou to lidé trpěliví a chudého ducha) mluví vždy tak, jako bychom si byli jistí koncem, ale ne počátkem. Jinak řečeno, neví kam život míří a cílí, ale jsou si docela jisti, že tam dospěje. Proč by si měl být někdo, kdo se vší rozhodností zapomněl, odkud přišel, tak jist tím, kam jde, mi nebylo nikdy moc jasné, ale melioristé už jsou takoví. Jsou připraveni o existenci samé mluvit, jako by byla výsledkem čistě zlých sil. O zvířatech nikdy nemluví jinak, než že se neustále trhají na kusy, ale měsíc na venkově by to vyléčil. Mají opravdu závratný děs z hvězd a z moře, jako člověk na hraně beznadějně vysokého útesu. Někdy se instinktivně odtahují od jílu, hub a čerstvých mláďat zvířat s rozechvělým gestem, které prozrazuje zásadového pesimistu. Života samého, nekultivovaného, se děsí. Velmi obecně vzato patří do téže sociální skupiny a k témuž vyznání, jako ona dáma, které vadilo, že mléko pochází ze špinavé krávy a ne z čistého příjemného obchodu. Ale tím, jak všechno skončí si jsou jisti.
Moje posice je přesně opačná. Jsem si mnohem víc jist tím, že je vše dobré na počátku, než jsem si jist tím, že vše bude dobré na konci. Tím, že všechen tenhle rámec věcí, toto tělo, tyto kameny, že tohle všechno je dobré, tím jsem si jist mnohem brutálněji, než dovedu říct. Pokud jde ale o to, co se s nimi stane, to znamená vykročit k dogmatu a proroctví. Mluvím tu, samozřejmě, výlučně o svých osobních pocitech, ani ne o svém promyšleném vyznání. Ovšem čistě na základě svých instinktů nemohu mít žádné ponětí o tom, co se nakonec stane s tímto materiálním světem, který považuji za tak skvělý. Co já vím, třeba je to tak, že plevel je svázaný do otýpek a připravený ke spálení doslova a ne obrazně a jak strom padne, tak zůstane ležet. Jako většina lidí s positivní theologií jsem agnostik. Se vší vahou své upřímnosti ale tvrdím, že stromy a květiny jsou na počátku dobré, bez ohledu na to, co se s nimi stane nakonec, že lidské životy jsou dobré na počátku, bez ohledu na to, co se s nimi stane nakonec. Běžná moderní pokroková posice je taková, že tohle je špatný vesmír, ale jistě se vylepší. Já tvrdím, že je to určitě dobrý vesmír, i kdyby se měl pokazit. Tvrdím, že stromy a květiny, hvězdy a pohlaví jsou původně, ne jen v konečném výhledu, dobré. Na počátku stvořila nevýslovná moc nebe a zemi. Na počátku na ně pohlédl a viděl, že jsou dobré.
Celou tuhle nevyhnutelnou theorii (protože theorie jsou vždy nevyhnutelné) lze populárně shrnout asi takhle. Existenci máme považovat za nájezd nebo velké dobrodružství, a proto ji nemáme hodnotit podle pohrom, které ji potkají, ale podle toho, za jakou vlajkou jde a na jaké opevněné město útočí. Nejnebezpečnější věc na světě je být naživu, to je pak člověk neustále v nebezpečí života. Každý ale kdo se žití vyhýbá je zrádce velkého plánu a experimentu žití. Pesimista běžného druhu, pesimista, který si myslí, že by mu bylo lépe mrtvému, je odsouzen pro zločin Iškariotského. Duchovně řečeno, byli bychom v právu, kdybychom ho odsoudili k smrti. Jenže, ve zdvořilém respektu k jeho vlastní filosofii, ho trestáme životem.
Jenže na tuhle víru (že existence je v podstatě dobrá) neútočí jen černý, důsledný pesimista. Člověku, který tvrdí, že čím dříve umře, tím lépe, je nejlépe odvětit náhlou ránou pohrabáčem, protože je to odpověď náležitě logická, jakož i fysicky velmi účinná. Kulturou moderní Evropy se ovšem plíživě rozšířil další nápad, který je svým způsobem zrovna tak stejným útokem na podstatnou správnost světa. Není zapřisáhle pesimistický, třebaže zdroj, ze kterého pochází (jímž je buddhismus) je pesimistický pro to, kdo mu skutečně rozumí. Může se nabízet—jak se to děje například mezi některými hrdými a váženými theosofy—jako něco velmi optimistického. Jenže tenhle skrytý pesimismus je právě to, co je opravdu špatně na světě, přinejmenším zejména v moderním světě. Je proto velmi důležité se toho zmocnit a prozkoumat to.
Do našeho myšlení se, tisíci malých otvorů, vetřela divná a nepřirozená idea. Myslím tím ideu, že jednota je sama o sobě čímsi dobrým, že je něco vznešeného a duchovního na tom, když jsou věci smíseny a navzájem pohlceny. O tom, že všechny řeky mají splynout v jednu, že všechna zelenina má skončit v jednom hrnci, o tom se mluví, jako by to bylo poslední a nejlepší naplnění bytí. Kluci mají být „jedno“ s děvčaty, všechny sekty mají být „jedno“ v Nové theologii, zvířata se vytrácí v lidi a lidé v Boha, jednota sama o sobě je čímsi ušlechtilým. Nu, jednota sama o sobě ničím ušlechtilým není. Láska je ušlechtilá, ale láska není jednota. Ba co víc, spíše je to živý pojem oddělení a identity. Mdlá, podřadná milostná poesie jistěže mluvím o tom, jak jsou milenci „jednou duší“, stejně tak jako mdlá, podřadná milostná poesie mluví o tom, jak se člověk ztrácí v Bohu. Nejlepší poesie to ale nedělá. Když se Dante setká s Beatricií, cítí se jí vzdálený, ne blízký, a všichni největší světci cítili v okamžicích vytržení svou malost, ne velikost. A to, co platí o těchto vážných a hrdinských věcech (netvrdím samozřejmě, že světci a milenci nikdy neužívali jazyka jednoty, náležitě pravdivého na svém místě a správně omezeném smyslu)–platí zrovna tak o všech lehčích a méně podstatných formách potěchy z překvapení. Oddělení a rozmanitost jsou zásadní pro chválu, rozdělení a rozmanitost jsou tím, co je dobře na světě. Na pouhém kontaktu či splynutí není obzvláště dobrého.
Krátce řečeno, je to tahle matná idea jednoty, co je ve světě „reakcionářské“. Je to možná jediná souvislost, v níž lze ono hloupé slovo „reakcionářské“ užít tak, aby dávalo smysl a byla to pravda. Tohle míchání mužů a žen a národů mezi sebou je opravdovým návratem k chaosu a nevědomí, které existovaly před stvořením světa. Jistě, existuje jiný druh jednoty, o kterém tu nemluvím, jednoty v držení pravdy a chápání potřeby těchto rozmanitostí. Jenže tyhle odlišnosti samotné, jako je vzájemný odraz muže a ženy jakoby ve různých zrcadlech, úžas člověka nad přírodou, jako čímsi cizím a podivným, co je současně nad i pod ním, prazvláštní a samostatné království dětství, záliba v místě a barva jistých krajin—to jsou skutečně věci, které jsou ctí a slávou země, to jsou věci, kvůli kterým stojí za to žít a celý rámec věcí stojí kvůli nim za to udržovat. A nejlepší zůstává to, že tento názor, ať už je vědomý či ne, vždy byl s stále zůstává názorem milionů žijících a namáhajících se lidí. Zatímco pár ješitů a pedantů mluví z tribun o „sjednocení“ a pohlcení ve „Všem“, lidi přebývající ve všech údolích této starodávné země na věky obnovují rozmanitosti. U nich je žena milována proto, že není mužná a mu proto, že není zženštilý. S nimi je kostel i domov krásný, protože jsou oba odlišní, s nimi jsou pole osobní a vlajky posvátné, oni jsou ctností existence, protože nejsou lidstvo, ale lidé.
Zakořeněnou nadějí moderního světa je, že všechny tyhle matné demokracie pořád ještě věří v romanci života, rozlišnost muže, ženy a dítěte, na níž byla vybudována veškerá dosavadní poesie. Nebezpečí moderního světa je v tom, že tyto matné demokracie jsou tak velmi matné a že jsou nanejvýš matné tam, kde mají pravdu. Hrozí nebezpečí, že svět upadne do nové oligarchie, oligarchie ješitů. Pokud se někdo hned zeptá (po způsobu debatních klubů), na definici ješity, mohu odpovědět jen tolik, že ješita je oligarcha, který ani neví, že je oligarchou. Kroužek malých pedantů sedí na vyvýšeném podiu a jednomyslně se usnáší (na schůzce nikoho), že není rozdílu mezi společenskými povinnostmi mužů a žen a sociálním vzdělávání lidských dětí. Pod nimi vře moře spoust těch, kteří si myslí něco jiného, vždy si něco jiného mysleli a vždy si něco jiného myslet budou. Navzdory tomu, že starou theorii života zastává drtivá většina lidí jsem na jistých velmi skutečných pochybnostem o tom, která z nich vyhraje. Úpadek theologie a všech dalších systémů jasného myšlení vrhl lidi daleko zpět téměř k instinktům, jako u zvířat. Jako u zvířat jsou instinkty správné, ale právě tak jako u zvířat , je lze zastrašit. Skutečně váhám nad ním, zda triumfuje hbití učenci, nebo ustrnulý dav. Nemám nejmenších pochyb o tom, kdo by triumfovat měl.
Evropa nyní vykazuje soustřední na politiku, což je zčásti nešťastný výsledek toho, že jsme ztratili náboženství a zčásti správný a potřebný výsledek toho, že jsme ztratili naši sociální nerovnost a nespravedlnost. Tyto příčiny ovšem nebudou působit věčně. Náboženství se vrací ze svého exilu a je mnohem pravděpodobnější, že budoucnost bude šíleně a zkaženě pověrečná, než že by byla jen racionalistická.
Na druhé straně, naše pokusy napravit krajní nerovnováhu bohatství musí mít brzy nějaký výsledek, něco se stane, aby to umenšilo věčné trýznění nekompetentním soucitem, naši zlovolnou anarchii nahradí nějaký nový projekt, i kdyby to mělo být jen dobromyslné otročení. A s tím, jak se tyto dva zvláštní nepokoje ohledně vesmíru a státu uklidní do tiššího a trvalejšího systému objeví se i víc a víc těchto primárních a archaických pravd, které skryl prach zvířený těmito dvěma konflitky. A když budeme mít relativně vyřešené druhotné otázky, zjistíme, že se o to víc ocitáme v přítomnosti primární otázky o člověku.
Máme totiž nyní všichni sklon k jednomu omylu, všichni máme sklon přikládat politice příliš velká význam. Stává se nám, že přitom zapomínáme jak obrovský díl života člověka je stejný, ať mu vládne sultán nebo senát, za Nerona i za sv. Ludvíka. Rozbřesk je nekončící slávou, vstávat z postele je nekončící otrava, jídlo a přátelé budou vítáni, práci a cizí lidi bude nutno přežít a snést, ptáci půjdou spát a dětem se nebude chtít až do konce posledního z večerů. A nejhorší hrozbou a nebezpečím je to, že v naší spravedlivé moderní vzpouře proti nesnesitelným nehodám jsme možná porušili ty jediné věci, které činí každodenní život snesitelným. Pokud zjistíme, že jsme se lopotili, abychom si mohli odpočinout a jsme přitom teď nevyléčitelně neklidní, bude to ironická tragedie. Bude smutné, pokud zjistíme, že když jsme namáhali kvůli dovolené, odnaučili jsme se všechno, kromě práce. Typický moderní člověk je šílený milionář, který se namáhal a dřel, aby přišel k penězům a pak zjistil, že ho ani peníze netěší. Je tu nebezpečí, že sociální reformátor upadnu tiše a skrytě do něčeho z šílenství milionáře, kterého ostouzí. Může zjistit, že se naučil stavět hřiště, ale zapomněl si hrát. Může agitovat za mír a pokoj, ale šíří jen své myšlenkové rozrušení. Ve svém dlouhém boji za to, aby otrokovi získal poloviční volno může hněvivě popřít ony starodávné a přirozené věci jako je životní zápal, božství člověka, posvátnost prostých věcí, zdraví a humor země, které jediné dělají i jen z polovičního volna poloviční volno a z otroka i jen polovičního člověka.
V oné moderní frází o „božské nespokojenosti“ je skryto nebezpečí. Je v ní samozřejmě i pravda, ale je to jen pravda zvláštního a druhotného druhu. Mnoho ze sváru mezi křesťanstvím a světem vzešlo právě z tohoto faktu, že obecně existují v libovolném daném okamžiku vzpoury či reakce jakoby dvě pravdy a starodávný truism v pozadí, který je nicméně pravdivý celou dobu. Někdy stojí za to připomenout, že nic není tak černé, jak se to maluje, ale černá je pořád černá a ne bílá. Tak je tomu s hodnotou spokojenosti a nespokojenosti. Je pravda, že v jistých vypjatých a bolestných krisích útisku či zneuctění je nespokojenost povinností a hanba by nás měla svolávat jako polnice. Není ale pravda, že by člověk měl hledět na život nespokojenýma očima, bez ohledu na to, jak velkomyslnýma. To, že by měl člověk z nespokojenosti udělat svůj ideál ve svém prvotním, holém vztahu ke světu, ve vztahu k pohlaví, bolesti, kamarádství, k hrobu či počasí, není pravda, to je černé šílenství. Polovina z jeho ubohých malých nadějí na štěstí závisí na tom, že si myslí, že jeho domeček je hezký, jednoduchá ženuška okouzlující, chromá noha, že není nesnesitelná a mizerné karty, že nejsou tak zlé. Hlas zvláštních vzbouřenců a proroků, doporučujících nesouhlas, má, jak už jsem řekl, zaznít tu a tam, náhle, jako polnice. Ale hlas světců a mudrců, doporučující spokojenost, má znít neustále, jako moře.
