Autorovo rozhněvané sbohem

Vydal jsem všechny tyto své staré články, protože pokrývají velmi polemické období, kdy jsem se účastnil téměř všech sporů, ať už jsem byl vidět nebo ne. A v tomto posledním článku chci shrnout své vzteklé rozloučení se všemi těmi věcmi a pak se odebrat tam, kde za všemi těmito hlasy vládne mír — jinak řečeno, budu se věnovat vznešené a tolik potřebné práci, psaní krváků. Předtím však, než definitivně přejdu od ilusí racionalismu k skutečnosti romance, velmi rád sepíšu jednu ukřičenou a rozervanou knihu vyzývající všechny racionalisty, aby nebyli tak nerozumní. Ta kniha by byla prostou sbírkou prudkých zákazů, podobných Desateru přikázání. Mohl bych ji nazvat „Zákazy pro dogmatiky, aneb věci, jež mě už otravují.“

Tato kniha o intelektuální etiketě by, jako většina knih začínala povrchními záležitostmi, ale mám za to, že ve slovech, jež by nemohla být označena za strojená, by mohla kvílet prokletí. Začínat by mohla asi takto:

1) Nepoužívejte podstatná jména ve spojení s přídavným jménem, jež je popírá. Přídavné jméno označuje kvalitu, nemůže být s podstatným jménem v rozporu. Neříkejte: „Chci nacionalismus, osvobozený ode všech hranic.“ To je jako byste zvolali: „Dejte mi vepřový piroh, ale ať v něm není ani trocha vepřového.“ Neříkejte: „Očekávám příchod onoho většího náboženství, jež nebude mít žádná speciální dogmata.“ Stejně dobře byste mohli říkat: „Očekávám, že se vyskytne onen větší čtvernožec, jež už nebude mít vůbec žádné nohy.“ Čtvernožec znamená cosi se čtyřma nohama a náboženství znamená cosi, co podřizuje člověka jistému učení o vesmíru. Nedovolte, aby byla pokorná podstatná jména byla naprosto povražděna radostnými a bujnými přídavnými jmény.

2) Neprohlašujte, že něco nechcete říkat a pak to řeknete. Tato praktika se velmi úspěšně rozšířila mezi veřejnými řečníky. Trik spočívá v tom, že řečník nejprve zavrhne nějaký názor nepříznivými slovy a pak to samé zopakuje v přijatelných pojmech. Snad nejprostší formu použil statkář v mém sousedství, který při volební řeči ke svým nájemcům pronesl: „Samozřejmě vás nechci strašit, ale pokud bude schválen tento návrh rozpočtu, půjdou nájmy nahoru.“ Totéž lze udělat i mnoha dalšími způsoby. „Jsem poslední, kdo by chtěl mluvit o stranické politice, ale když vidím, jak ti nezodpovědní radikálové rvou na kusy celé impérium,“ atd. „V této síni jsou vítáni příslušníci všech vyznání. Nechováme nepřátelství vůči žádné upřímné víře; jen proti takovému černému kněžourství a pověrčivosti, jež je schopno přijímat takové učení jako…“atd. „Nechci říci jediné slovo, jež by narušilo naše vztahy s Německem. Musím ale, tváří v tvář neustálému a bezohlednému zbrojení, říci, že…“atd. Prosím vás, nedělejte to. Rozhodněte se tu či onu poznámku pronést nebo se zadržet. Nepředstavujte si ale, že jste nějak změkčili svá slova tím, že jste to těsně předtím slíbili nevyslovit.

3) Nepoužívejte druhořadá slova místo prvořadých. Štěstí, je řekněme pro příklad, prvořadé slovo. Poznáte a víte, když něco máte a velmi dobře víte, že to nemáte. „Pokrok“ je druhořadé slov; znamená stupeň člověkova přístupu ke štěstí, nebo k nějakému takovému pevnému ideálu. Moderní spory se ale stále stáčí k otázce. „Pomáhá štěstí pokroku ?“ Viděl jsem tento týden v New Age dopis pana Egertona Swanna varující svět přede mnou a panem Bellocem. To kvůli tomu, že naše demokracie je„spasmodická “ (ať už to znamená cokoliv), kdežto naše „reakcionářství je pevné a trvalé“. Pan Swann si nikdy nevšiml, že demokracie znamená cosi sama o sobě, kdežto reakcionářství neznamená samo nic, leda v souvislosti s demokracií. Reagovat můžete jen na něco. Pokud si pan Swann myslí, že jsem kdy stavěl proti nauce, že lid by měl vládnout, uvítal bych, aby mi poskytl citáty.

4) Neříkejte: „Neexistuje žádné pravé vyznání, protože každé se považuje za správné, a všechny ostatní má za falešné.“ Možná je jedno správné a ostatní jsou špatná. Jejich různost poukazuje na to, že většina názorů musí být špatná. Ale ani v nejmenším to logicky neukazuje, že by musela být špatná všechna. Myslím, že o žádném tématu není tolika zoufale upřímně odlišných názorů, než na to, který kůň vyhraje Derby. Vyskytují se určitá vážná přesvědčení o tom a muži kvůli nim riskují, že se zruinují. Muž, který vsadí svou košili na Potosi, musí v to zvíře věřit a ostatní muži, kteří sází své poslední šaty na ostatní čtvernožce v ně musí věřit stejně upřímně. Všichni to berou velmi vážně a většinou se mýlí. Jeden z nich ale má pravdu. Jedna z věr je ospravedlněna, jeden z koní vyhraje, a nemusí to ani být černý kůň, jež by mohl představovat agnosticismus, většinou je to zjevný a populární kůň orthodoxie. Demokracie má svá příležitostná vítězství a je známo, že i favorit někdy doběhl první. Jde ovšem o to, že prostě někdo doběhne první. To, že existovalo mnoho věr nevyvrací fakt, že jedna z nich byla dobře založena. Věřím (toliko na základě autority), že je země kulatá. To, že existují kmeny, které věří, že je to trojúhelník nebo obdélník, nemění nic na skutečnosti, že má určitý tvar a proto nemůže mít žádný jiný. Proto s naříkavým proklínáním opakuji: neříkejte, že mnohost vyznání vám brání nějaké přijmout. Je to neinteligentní poznámka.

5) Neodpovídejte (pokud někdo označí vaše učení za šílenství, což je dost dobře možné), že blázni nejsou nic jiného než menšina a lidé zdravého rozumu nejsou nic než většina. Lidé zdravého rozumu jsou zdraví protože tvoří ztělesněnou podstatu lidstva, šílenci nejsou menšina, protože nejsou davem. Člověk, který se považuje za člověka, považuje i dalšího člověka za člověka. Ale člověk, který se považuje za kuře se nesnaží dívat se skrz člověka, který myslí, že je sklem. Člověk, který tvrdí, že je Ježíš Kristus se nehádá s člověkem, který myslí, že je Rockefeller, i když by k tomu jistě došlo, kdyby se doopravdy setkali. Blázni se ale nikdy nesetkávají. To je jediné, co nikdy nesvedou. Mohou mluvit, dokáží inspirovat, umí se prát, mohou vynalézt náboženství, ale nemohou se setkat. Maniaci se nemohou stát většinou prostě proto, že se nemohou stát ani menšinou. Pokud by se kdy dva blázni shodli, mohli by dobýt svět.

6) Neříkejte, že idea lidské rovnosti je absurdní, protože někteří jsme vysocí a jiní malí, jedni bystří a druzí hloupý. Při vyvrcholení francouzské revoluce bylo zaznamenáno, že Danton byl vysoký a Murat malý.K největším populárním zábavám v Americe patří, že Rockefeller je tupec a Bryanovi to pálí. Nauka o rovnosti lidí spočívá na tom, že žádnému člověku to nebude pálit, pokud nezjistí, jaký je tupec. Že není žádného velkého člověka, který by se necítil malý. Někteří lidé se nikdy malí necítili ale to je těch pár, kteří skutečně malí jsou.

7) Neříkejte, opravdu neříkejte, že primitivní muž praštil ženu kyjem a odvlekl ji pryč. Proč by to, můj ty světe, dělal ? Tluče žirafí samec žirafí samičku palmou ? Proč by muž měl používat kdykoli jakékoli násilí, aby se žena stala ženou ? Proč by se měla žena svíjet v blátě níž než prasnice nebo medvědice a vyznávat, že byla otrokyní a všechna tato stvoření byla stvořiteli a všechna tato zvířata bohy. Takové blbiny neříkejte. Pokorně a poníženě vás prosím, abyste takové pitomosti neříkali. Úplně a naprosto zahoďte tyhle nesmysly—a můžeme začít tyto veřejné otázky probírat pořádně. Obávám se ale, že seznam mých protestů je už příliš dlouhý a vím, že by se mohl protahovat do nekonečna. Nechť mi čtenář promine, že jsem jej tak protahoval a zabíhal do podrobností. Zdálo se mi chvilku, že píšu knihu.

Spokojený člověk

Slovo spokojený (content) už nějaký čas neinspiruje, spíše rozčiluje, protože je nudné. Připravuje mysl na malá kázáníčka ve stylu vikáře z Wakefieldu o tom, kterak bychom vy a já měli být spokojeni s naší selskou nevinností a našimi prostými venkovskými sporty. Slovo má content má však dva významy, oba zvláštně propojené: „sladce spokojený“ básník a „kubický obsah“ matematikův. Někteří oba významy odlišují důrazem na odlišné slabiky. Tak se může komukoliv z nás stát, že na nějakém společenském setkání vesele poznamená „Rád se spokojím s tím, že o obsahu hrnců v kuchyni krále Lidožroutských ostrovů nebudu mít žádnou povědomost,“ či „Kvůli nespokojenosti s měřením vnitřním objemem mého sejfu jste mi ukradl lžíce“. Analogie mezi matematickým a morálním významem slova skutečně existuje, jenže byla zanedbána a jeho druhý smysl byl oslaben a je špatně užíván.

Kázání spokojenosti má špatnou pověst po zásluze, nakolik je skutečně téměř nemožné aplikovat morálku na anarchii a šílená nebezpečí našich přemrštěných a rozkymácených měst. Spokojenost v sobě zahrnuje jistý druh bezpečí; není nic divného na tom, že naši dělníci mohou často pomýšlet na to, aby se pozdvihli nad své dnešní postavení, protože museli tak pravidelně pomýšlet, na to, že se mohou propadnout pod ně. Filantrop si za své výzvy chudým, aby šetřili a užívali si prostých potěšení si zaslouží všechen posměch, který sklízí. Radit lidem, aby se spokojili s tím co mají může a nemusí být zdravá morální filosofie.

Ale nabádat lidi, aby se spokojil s tím co nemají je kus drzost, kterou i anglický chuďas těžkou odpouští. I když vyznání spokojenosti není uzpůsobeno pro některé zvláštní hádanky a některá zvláštní zla, nedotýká se to jeho pravdivosti pro normální morální život. Mluvíme o božské nespokojenosti, nespokojenost někdy může být božská, ale obsah musí být vždycky lidská záležitost. Konkrétní člověk může být ve svém vztahu ke svému pánovi, bližnímu, své zemi nebo svým nepřátelům velmi oprávněně divoce nespokojený a může palčivě žíznit po hněvivé spravedlnosti. Není ale pravda, a žádný člověk při smyslech by to pravdou nenazval, že by moudrý člověk jako takový, ve svém celkovém přístupu ke světu, postoji ke smrti anebo zeleným polím, k počasí a třeba k dítěti, měl v sobě pěstovat nespokojenost. V hrubém odhadu naší pozemské zkušenosti zůstává velkým truismem: člověk nesmí dychtit po volovi svého bližního, ani po jeho oslu, ani po ničem jiném z jeho majetku. Ve vysoce komplexní a vědecké civilisaci se někdy může cítit nucen k výjimečné bdělosti. Poté ovšem v devíti případech v deseti chce v této vysoce komplexní a vědecké civilisaci zpět svého vlastního osla.

Chtěl jsem ovšem naléhavě upozornit na věc objemového obsahu, na níž mám (dokonce ještě více než na morální spokojenosti) osobní zájem. Morální spokojenost byla podceněna a zanedbána kvůli odloučení od dalšího významu slova.Stala se spíše negativní než positivní věcí. Podle některých projevů spokojenosti se zdá, že se stala něčím jen o málo víc než pokorným zoufalstvím.

To však není pravý smysl slova, které by mělo představovat positivní a důkladné ocenění obsahu čehokoliv, citu pro podstatu a ne jen pouhý povrch zkušenosti. Content musí v angličtině být, stejně jako ve francouzštině, slovem potěšujícím, možná mírně, ale přesto stále positivně těšícím. Být spokojen s chlebem a sýrem nemá znamenat starost o jídlo. Má to znamenat starat se o chleba a sýr, zacházet a těšit se z obsahovým objemem chleba a sýra a přidávat jej ke svému. Spokojenost s podkrovím nemá znamenat neschopnost odstěhovat se z něj a smíření s životem v něm. Má to znamenat ocenění toho, co zde k ocenění je, například podivuhodného a elfského sklonu stropu nebo vyvýšeného visutého pohledu na protější komíny. V tomto smyslu je spokojenost skutečnou a dokonce aktivní ctností, jež nejen přitakává, ale i tvoří. Básník v podkroví na podkroví při skládání poesie nezapomíná, pamatuje si na všechny poetické rysy podkroví, jak je vysoko, jak je plné hvězd, jak je chladné, jak nevyzdobené a prosté, zkrátka jak bylo Podkroví sebou samým.

Pravá spokojenost je stejně aktivní jako zemědělství. Je to moc dostat z každé situace vše co v ní je. Je pracná a vzácná. Právě absence tohoto digestivního talentu činí tak studené a neuvěřitelné příběhy tolika lidí, kteří tvrdí, že „něčím prošli“, když je přitom zjevné, že z toho na druhé straně vyšli docela nezměněni. Člověk může „projít“ švestkovým pudinkem jako může švestkovým pudinkem projít střela, záleží na velikosti pudinku—a člověka. Je tu ale hrozná a posvátná otázka „Prošel ale pudink jím ?“ Chutnal, ocenil a vstřebal hmotu pudinku s jeho třemi rozměry a třemi tisíci chutí a pachů ?Může se vystavit lidským očím jako ten, kdo kubicky dobyl a obsáhl pudink ?

Stejně tak se můžeme ptát těch, kdo hlásají, že prošli triviálními či tragickými zkušenostmi, zda vstřebali jejich obsah, zda ochutnali jejich živou vodu. Je to případná otázka v souvislosti s mnoha moderními problémy.

Mladý génius třeba povídá : „Žil jsem svůj bídný a pustý vesnický život, dokud jsem nedosáhl úspěchu v Paříži nebo ve Vídní“. Správný filosof odpoví, „Nikdy jste ve své vsi nežil, neboť byste zdejší život nikdy nenazval bídným a pustým.“

Imperialista nebo koloniální idealista (ten vždycky mluví a myslí s jankejským přízvukem) by zase řekl: „Sotva jsem odrazil z těch malých a zabahněných ostrovů a už jsem spatřil velká Boží moře a prérie.“ Na to by zdravý filosof odtušil: „Nikdy jsi nebyl na ostrovech o nichž mluvíš, nikdy jsi nepohlédl na pahorkatinu Sussexu ani na salisburské pláně, jinak bys je nikdy nemohl nazvat malými či blátivými.“

Sufražetka prohlásí: „Prošla jsem nicotnými povinnostmi u hrnců a pánví, otročinou sprosté kuchyně, ale vyšla jsem k intelektuální svobodě.“ Na to by zdravý filosof pravil: „Nikdy jste neprošla kuchyní, protože byste ji jinak nemohla nazvat sprostou. Ženy moudřejší a silnější než vy viděly mezi hrnci a pánvemi skutečnou poesii. Přirozeně proto, že v nich poesie je.“ Je správné, když se vesnický houslista snaží stoupat ke slávě v Paříži nebo Vídni, je správné, když se bludný Angličan snaží vyšplhat na vysoká ramena světa, je správné, když se žena snaží vyšvihnout na jakoukoliv katedru či vysoké místo, jež může dopřát důstojnosti svého pohlaví. Je však špatné, že kdokoli z těchto lezců odkopne žebřík po němž vylezl. Tito zahořklí lidé zaznamenávající své zkušenosti, však ve skutečnosti zaznamenávají svůj nedostatek zkušenosti. Venkovan přicházejí do Londýna je venkovan, který nedokázal být venkovanem. Je to úředník, který nesvedl být úředníkem, kdo se snaží (dle vegetariánských pravidel) být venkovanem. A žena s minulostí je obvykle žena rozčílená na minulost, již nikdy neměla.

Pokud jste nějakou zkušenost skutečně vyčerpali, budete ji mít v úctě a milovat ji. Dvě věci jimž jsme téměř všichni skutečně a důkladně prošli jsou dětství a mládí. A třebaže je v žádném ohledu nemůžeme mít zpět, přesto cítíme, že obojí bylo nádherné, protože jsme je pili žízniví.

Ověřený libertin

Zjistil jsem, že souhlasím s panem Robertem Lyndem v jeho naprosto spravedlivé poznámce v souvislosti s případem Malatesta, že se totiž policie stává velkým nebezpečím pro společnost. Vůbec mě nepřitahuje ten druh atheistického asketismu k němuž mají sklon nejčistší typy anarchistů, ale jak atheista tak asketa jsou lepším druhem lidí než špion a je ponižující, když člověk musí sledovat, jak jeho země takto ztrácí svůj zvláštní prvek cti, co se týče asylu a svobody. Bude to docela nová odchylka, pokud budeme chránit a očišťovat cizí policisty. Vždycky jsem si myslel, že pouze angličtí policisté jsou naprosto poskvrnky. Mnozí z nás ovšem začali sdílet pocit pana Lynda a představitelé a úřady začaly být zpochybňovány ze všech stran. Je tu ovšem jeden nejnázornější a nejmimořádnější fakt, jehož se pan Lynd nedotkl, ale který musí někdo uchopit a zdůraznit. Jde o to, že právě v té době, kdy jsme začali pochybovat o našich úřadech, jsme zároveň nechali schválit zákony rozšiřující jejich nejvrtošivější moc. Všechny naše komise, petice a dopisy novinám se táží, zda tyto úřady mohou složit účty ze svého správcování. Současně všechny naše zákony ustanovují, že žádné účty skládat nebudou a zmocňují je k správcování ještě nezodpovědnějšímu. Takové zákony jako je zákon o slabomyslných a zákon o opilství (věru velmi náležitá jména) dávají škorpiony do těch rukou, které vyčistily Malatesty a Maleckas biči. Inspektor, lékař a policejní seržant, dobře placené osoby sepisující certifikáty a schvalující to, tamto nebo něco jiného, to je druh lidí, jemuž je svěřována další moc, zjevně proto, že se o nich rozumněji pochybuje.V jednom pokoji se ptáme, proč vláda a velcí odborníci v jejích řadách nemohou vyplout s lodí. V další místnosti přijímáme rozhodnutí, že vládě a odborníkům bude dovoleno bez soudního procesu či diskuse uvěznit tělo kohokoliv, zatratit jeho duši a vypořádat se z dosud nezrozenými generacemi s lehkostí pohanského boha. Uvádíme na trůn úředního představitele, který je zatím ještě na lavici obžalovaných.

Prostý smysl slov je nyní zapomenut a podivně zfalšován, jako když lidé mluví o autorově „poselství“, aniž by se zamysleli odkud je. Všiml jsem si v této souvislosti podivného špatného užíváni jednoho dalšího slova. Jde o vynikající středověké slovo „charta“. Vzpomínám se, že zákon, jež měl děti ulice ochránit před cigaretami dostal název Dětská charta. Podobně zákon zaměřený na pozavírání do blázinců lidí, kteří blázny nejsou byl skutečně nazván „chartou“ slabomyslných. Tato terminologie je šílená a zlá i kdyby jí nazvané zákony byly správné. Dokonce byly theoreticky správné, ale byly aplikovány jen na chudé, jako mnoho lepších ustanovení o vzdělání a krutosti Nedávno byla pro krutost odsouzena žena protože nemyla své děti, poté co bylo dokázáno, že v domě neměli vodu. V pokrokovém myšlení pak už bude snadné odsoudit pro zálibu ve víně muže o němž bude dokázáno, že žádné víno nemá. Trhliny ve správném myšlení se postupem věků rozšiřují. Začneme-li tím, že nesporně laskavou osobu zavřeme pro krutost, můžeme se nadít, že jednou zavřeme pana Thomase Manna pro slabomyslnost.

I když třeba takové zákony přinesou dětem nebo idiotům něco dobrého, je špatné je označovat jako „chartu“. Charta není cosi, od čeho by se čekalo, že to bude lidem přinášet dobro. Má to být listina zaručující lidem více práv a svobod.

Může být dobré zbavit kluky z ulice jejich cigaret: dobré může být i odepřít cigarety konšelům. Myslím ovšem, že Goldsmithova společnost by byla velmi překvapena, pokud by jí král poskytl novou chartu (namísto jejich středověké charty), jež by znamenalo toliko to, že jim policista může odejmout cigaretu z úst. Může být dobré, když všichni opilci půjdou pod zámek a mnozí prudcí státníci (král Jan kupříkladu) by určitě považovali za dobré, kdyby skončili pod zámkem všichni aristokraté. Ale i tento poněkud cynický panovník by sotva poskytl baronům věc zvanou Magna charta a pak je všechny na jejím základě pozavíral. Kdyby si slovo charta vykládal tímto způsobem, bylo by to pro barony poměrně velké překvapení. Pochybuji, že by to byly jejich úzké středověké mysli schopny pochopit.

Kořeny skutečné Anglie jsou v ranném středověku a žádný Angličan proto nikdy nepochopí svůj vlastní jazyk (ani své vlastní svědomí) dokud neporozumí právě svým kořenům. A neporozumí jim, dokud nepochopí slovo charta. Pokusím se krátce ve starších a vhodnějších pojmech vysvětlit, co to charta byla. Charta bylo to, co chtěli a nedostali železničáři minulé Vánoce, a zjevně to nedostanou nikdy. V současném slovníku se tomu říká „uznání“, mnohaslovné schválení neporušitelnosti svobod jisté skupiny lidí ve společností. Kdyby byly železnice ve středověku, asi by existoval cech železničářů a ten by měl od krále chartu, definující jejich práva. Charta vyjadřuje dosud platnou a tehdy téměř universální myšlenku: autority není k ničemu třeba více, než k zaručení svobod. Jako vše ve středověku roste i charta, malá kopie křesťanské ideje stvoření člověka, z náboženských kořenů. Člověk byl svobodný ne proto, že nebylo žádného Boha, ale protože bylo třeba Boha, aby jej osvobodil. Na základě autority byl svobodný. Na základě autority byli svobodní cechovní řemeslníci. Mnozí velcí filosofové byli a jsou jiného názoru: lukreciánští pohani, muslimští fatalisté, moderní monisté a deterministé se všichni zhruba omezili na tvrzení, že Bůh dal člověku zákon. Středověký křesťan trval na tom, že Bůh dal člověku chartu. Moderní cítění nebude chovat sympatie k listině svobod, která zahrnovala i svobodu být zavržen, ale to nic nemění na skutečnosti, že šlo o dar svobod a ne zákonů. Totéž se, třebaže matně, odráželo v celém systému. Bylo v něm mnoho hrubé nerovnosti, v jiných ohledech byla zase naprostá rovnost považována za zaručenou. Klíč je však v tom, že rovnost a nerovnost byly stupni—či svobodami. Neexistovaly jen věci, jež byly člověku zakázány dělat, ale i věci, jež bylo člověku zakázáno zakazovat. Člověk byl nejen s konečnou platností zodpovědný, ale také v přesně vymezeném ohledu nezodpovědný. Svátky jeho duše byly nepohyblivými slavnostmi. Vše co charta skutečně znamená žije v oné poetické větě, jež označuje vítr za „ověřeného“ (chartered) libertina.

Zůstaňte v noci vzhůru, ležte a poslouchejte foukání větru, zaposlouchejte se do toho, jak buší každému člověku na dveře a křičí mu do každého komína. Vciťte se do toho, jak svobodně nakládá se vším, když si prve vyhradil svobodu pro sebe; poznejte, že vítr je vždy vandrák a někdy skoro bytový lupič. Uvědomte si ale, že ve dnech, když svobodní muži měli své charty, drželi se názoru, že i vítr byl k divokosti zmocněn z vyšší autority a byl svobodný jen proto, že má otce.

Japonský elf

Jsou na světě věci, o nichž mohu se vší vážností říci, že je miluji, ale nemám je rád. Pointa platí netoliko slovně, ale i psychologicky. Prvním příkladem tohoto principu, který mi přišel na mysl, jsou kočky. Kočky jsou tak nádherné, že by se do nich mohlo zamilovat stvoření pocházející z jiné hvězdy a tak nevypočitatelné, že by je mohlo zabíjet. Někteří mí přátelé drží, co se koček týče, docela vysokou morální úroveň. Někteří jako pan Titterton kočku obdivují pro její morální nezávislost a připravenost poškrábat každého, „kdo se neumí chovat“. Další, třeba pan Belloc, považují kočky za stvoření krutá a tajemná, správné přítelkyně pro čarodějky. Tvrdí o nich, že když někdo sežere cokoli, samozřejmě vyjma otráveného jídla, „naprosto postrádá křesťanskou pokoru a prostotu“. Co mě se týče, nechovám ani jeden z těchto pocitů. Obdivuji kočky stejně jako kočičky, ty malé chlupaté věci, co visí na stromech. Obojí je krásné a chlupaté a obojí hlásá Boží slávu. A toto abstraktní potěšení ve všech živých věcech si skutečně zaslouží jméno láska, je to totiž vyšší cit než pouhý pocit pohnutí, je to vize. Je hrdinská a dokonce světecká v tom, že nežádá nic odměnou. Miluji všechny pouliční kočky tak, jak sv. František z Assissi miloval všechny lesní ptáky a mořské ryby, samozřejmě ne tak moc jako on, ale já nejsem světec. Nechtěl ale dát ptáku uzdu a vozit se na jeho zádech, jak se dávají postroje jízdním koním. Neměl v úmyslu navléci rybě límec s napsaným jménem „František“ a adresou v Assissi—jak se zachází se psy. Nechtěl aby zvířata patřila jemu nebo on zvířatům, ona by to byla velmi podivná zkušenost, patřit hejnům ryb. Člověk ale náleží svému psovi, v jiném leč stejně reálném smyslu, jako je ten, v němž pes náleží jemu. Dvojí pouta poslušnosti a zodpovědnosti se velmi mění mezi člověkem a psem, ale obojí jsou to pouta. Jinými slovy člověk psa toliko nemiluje, jak by mohl v (v mystickém okamžiku) milovat vrabčáka, který hřadoval na okenní římse nebo nějakého králíka, který přeběhl přes cestu. Člověk má psa rád a to je vážná věc.

Pro mě je kočka, možná bohužel (mluvím totiž spíše na základě individuální chuti), divoké zvíře. Kočka je zosobněním přírody. Podobně jako příroda je tak tajemná, že člověk nemůže odpočinout ani v její nádheře. Ovšem právě tak jako příroda je tak nádherná, že člověk nemůže uvěřit, že by byla skutečně krutá. Možná není a i v tom je jako příroda. Lidé starých dob uctívali kočky stejně jako uctívali krokodýly a tito velkolepí staří mystici věděli co byla ta zvířata zač. Chvíle, kdy si člověk zamiluje kočky je stejná jako ta, kdy si (uměřeně a s rozumem) zamiluje krokodýly. Je to ten božský okamžik, kdy člověk cítí sebe sama—ne, nikoli pohlcena v jednotě všech věcí (ohavná představa)—potěšeného nad růzností všech věcí. Ve chvíli, kdy člověk skutečně poznává, že je člověk může pocítit, jakkoliv jemně cosi z pohádkového potěšení nad skutečností, že krokodýl je krokodýlem. Ještě mnohem více se zaraduje ve věcech jež jsou zjevněji krásné než krokodýl, jako jsou květiny a ptáci a kočky—jež jsou krásnější než to ostatní. Nevyplývá z toho ovšem, že by chtěl otrhat všechny květy, pozavírat všechny ptáky do klecí a stát se majitelem všech koček.

Nikdo, kdo dosud věří v demokracii a práva člověka, nepřipustí, že by nějaké rozdělení mezi lidmi by mohlo být vůči rozdělením mezi lidmi a zvířaty něčím víc než smyšlenou analogií. Ale v oblasti takových smyšlených analogií jsou dokonce i lidské bytosti, jež se mi zdají v tomto ohledu podobné kočkám: můžu je milovat, aniž bych v nich měl zalíbení. Myslím si to o jistých podivných a cizích společnostech, zvláště o Japoncích. Vynikající staré japonské kreslířství (po němž už není ani vidu ani slechu, Japonsko je opustilo kvůli pokroku a imperialismu) mělo nekonečně přitažlivé a neuchopitelné kvality. Japonské obrázky se skutečně podobaly obrázkům namalovaným kočkami. Byly plné pírkové lehkosti a náhlých a oduševnělých škrábanců. Když někdo zajde do galerie, jež má to štěstí a chová dobrou sbírku těchto jemných náčrtů ve vodových barvách na rýžovém papíře pocházejících z dálného Východu, postřehne mnoho rysů, které by podivínská osoba mohla považovat za kočičí. Máme tu kupříkladu zvláštní zálibu ve vrcholcích stromů, ty vzdušné stopy větví a halouzek k nimž by nemohl vyšplhat žádný umělec, leda kočka. Je tu také elfská záliba v úplňku, velkém a jasném jako čínská lucerna, zavěšeném v těchto jemných větévkách. Ten měsíc je tak velký a jasný, že si člověk dokáže představit jak pod ním sedí stovka koček naříká. Pak na nich máme vyčerpávající pojednání anatomie ptáků a ryb, což jsou témata, na nichž by kočky mohly mít zájem. Jsou tu ještě šikmé, jakoby kočičí, oči všech těchto východních bohů a lidí, ale to už příliš vypadá jako shoda okolností. V mžiku můžeme mít další rasovou theorii (začínala by – Jsou Japončíci kočky ?) a i když já ve svou theorii nevěřím, někdo jiný by mohl. Mezi mými váženými korespondenty jsou lidé, kteří by mohli věřit všemu. Mě zde stačí, když řeknu, že v tomto drobném ohlednu na mě Japončíci působí jako kočky. Tím chci říci, že je miluji. Miluji jejich roztodivnou a původní poesii, jejich instinkt pro snadnou civilisaci, jejich jedinečné a nenahraditelné umění; svědectví, které nesou překotným a nepotlačitelným aktivitám člověka a přírody. Kdybych byl skutečným mystikem pohlížejícím na ně ze skutečné hory, jsem si jist, že bych je miloval ještě víc než neúnavné ptáky silných křídel či plodné a stále se množící ryby. Ovšem co se týče záliby, tak jak má jeden zalíbení ve psu—to je jiná věc. To by znamenalo jim důvěřovat.

Staré anglické a skotské balady pohlíží na víly velmi podobně mým sklonům k posuzování Japončíku a koček. Netvrdí nějak zvlášť, že by byly zlé, těší se z jejich čaromoci a nádhery, ale nedůvěřují jim jako dobrým bytostem. Neříkáte o nich nic zlého, ani jim nedáváte špatné dary a o tom co by se vám stalo, kdybyste tak učinili panuje podivné ticho. Pro mě tedy bylo Japonsko, Japonsko umění, vždy zemí vil. Jaké to stromy rozmařile barevné jako květy, jaké to vrcholky bíle jako svatební koláče, jaké to lucerny velké jako domy a domy křehké jako lucerny ! ale…ale…misionáři vysvětlili (četl jsem v novinách) že potvrzení či vyvrácení japonského používání mučení bylo toliko věcí slov zvolených překladatelem. „Japonci by obrácení palce na druhou stranu nenazvali ‘mučením ’“.

Božský detektiv

Každý člověk se zdravým vzděláním má rád detektivní příběhy a v několika ohledech mají tyto příběhy slušně navrch i oproti většině moderních knih. Detektivní příběh obvykle zachycuje šest živých mužů diskutujících, jak to přišlo, že tenhle člověk je mrtvý. Moderní filosofický příběh obyčejně líčí rozpravu šesti mrtvých mužů o tom, jak může vůbec být nějaký člověk naživu. Ti kdo mají v oblibě románového policistu si museli všimnout, že poté co je vrah dopaden, je sotva kdy pověšen. „To je“, říká Sherlock Holmes, „výhoda, když je jeden soukromým detektivem,“ po dopadení, může pachatele i propustit. Křesťanskou církev lze nejlépe definovat jako ohromného soukromého detektiva, který opravuje úředního vyšetřovatele- stát. Právě to je jedna z historických nespravedlností spáchaných na historickém křesťanství, jež povstává ze sledování komplexních výjimek a přehlížení prostého a velkého faktu. Pořád slyšíme, že theologové používali palečnice a skřipce a je to tak. Theologové používali skřipce a palečnice právě tak jak používali náprstky a trojnožky, protože je užívali všichni ostatní. Křesťanství nevymyslelo středověkou torturu o nic víc než čínské mučení, zdědilo ji po říší stejně pohanské jako byla ta čínská.

V jakési zlé hodině přivolila církev k napodobení někdejší říše a zavedení krutosti. Pokud ale otevřeme oči a pohlédneme na celý obraz, pokud si prohlédneme celková tvar a barvu celé věci, bude skutečný rozdíl mezi církví a státem velký a prostý. Ve všech zemích a v každém věku stvořil stát trestající mašinerii, jen v některých místech byla krvavější a brutálnější než jinde, ale krvavá a brutální byla všude. Církev je jedinou institucí, jež se kdy pokusila vytvořit mašinerii odpuštění. Jedině církev se snaží systematicky pronásledovat a odhalovat zločiny ne proto, aby je pomstila, ale mohly být odpuštěny. Hranice a skřipec byly spíše jen slabostmi náboženství, jeho snobstvím, kapitulací před světem. Jeho zvláštností—nebo chcete-li podivností—bylo tato nelítostné slitování, neúnavný stopař stíhající, ne kvůli záhubě, ale kvůli spáse.

Svou myšlenku mohu nejlépe ilustrovat poukazem na dvě populární hry s poněkud paralelními tématy, hrané nyní s úspěchem zde i v Americe. Passing of the Third Floor Back je lidský a uctivý experiment zabývající se působením jedné neznámé, ale božské postavy, když prochází skupinou špinavých postav. Vůbec si nechci dělat lacinou legraci z mimořádně úsečné konversace všech těchto lidí, je to věc umění a ne morálky a koneckonců mnohé konversace jsou úsečné. Metoda tohoto spasitele, jak činit lidi dobrými spočívá v tom, že jim řekne, jak dobří již jsou; v případě sebevražedných vyvrženců, jejichž morální páteř je zlomena a kteří jsou nasáklí upřímným pohrdáním nad sebou samými si dokážu představit, že je to docela dobrý způsob. Tuto zprávu bych nedoručil autorům nebo členům parlamentu, protože by s ní tak velmi srdečně souhlasili.

Přesto se právě zde s morálním poselstvím pana Jeroma nerozcházím. Živě se rozcházím s jeho příběhem, protože to není detektivka. Není v něm nic z velké křesťanské myšlenky o vyrvání jejich vlastního zla z těch mužů, chybí mu realismus světců. Vykoupení může přinést pravdu stejně tak jako pokoj, a pravda je pěkná věc, i když se z toho materialisté mohou zbláznit. Věcem se musíme stavět tváří, i kdyby šlo o jejich odpuštění; velkou námitkou vůči tomu „nechat spící psy ležet“ je v tom, že leží ve více než jednom smyslu. V Passing of the Third Floor Back pana Jeromeho ovšem není Vykupitel božským detektivem, nelítostně odhalujícím kvůli poznání a odpuštění. Spíše je to božský důvěřivec, který vlastně vůbec neodpouští, protože vůbec neví co se děje. Může ale nemusí být pravdivé říci:„Tout comprendre est tout pardonner.“ Mnohem evidentnější pravda je ovšem v : „Rien comprendre est rien Pardonner,“ a hrdina Third Floor Back zdá se nechápe nic.Může to koneckonců být sobecký sentimentalista, který našel útěchu v tom, že smýšlí dobře o svých bližních. Na tom, že milujete poté, co jste byli podvedeni není nic velmi hrdinského. Hrdinství je milovat poté, co jste byli vyvedeni z omylu.

Když jsem tuto hru viděl, přirozeně jsem ji srovnával s jiným dramatem, které jsem sice neviděl na jevišti, ale četl jsem je v psané podobě. Mám na mysli hru Servant in the House pana Ranna Kennedyho, jejíž úspěch se rozběhl tolika americkými novinami. I zde se setkáváme s neurčitou, ale přitom zjevně božskou postavou, jež mění osudy celé skupiny postav. Toto drama je lépe strukturováno než jeho protějšek, je to skutečně velmi pěkná hra, ale není na ní nic estetického či náročného. Je mnohem či více vnímavější, demokratická a (v zdravém a dobrém smyslu) spasitelštější.

Právě v tom však spočívá rozdíl—Kristus ve hře pana Kennedyho trvá na skutečném poznání všech duší jež miluje, odmítá je dobývat pomocí jakési nadpřirozené pitomosti. Odpouští zlo, ale nebude je ignorovat. Jinými slovy řečeno, je to křesťan a ne stoupenec křesťanské vědy. Odlišnost nepochybně zčásti vysvětlí selektivně vybrané problémy. Pan Jerome prakticky předpokládá, že se Kristus snaží spasit lidi špatné pověsti a to je přirozeně snadná práce.Pan Kennedy předpokládá, že On se pokouší zachránit ctihodné lidi, což je mnohem větší záležitost. Hlavními postavami v The Servant in the House jsou populární a snaživý vikář, těšící se všeobecné úctě a jeho elegantní a důrazná žena. Říkat těmto lidem, že v sobě mají něco dobrého je k ničemu—právě to si sami říkají celé dny. Musí jim být připomenuto, že v sobě mají cosi zlého—instinktivní modloslužebnictví a mlčenlivé zrady, na něž se pokouší pořád zapomínat. Právě v souvisloti s těmito zločiny bohatství a kultury čelíme skutečnému problému positivního zla. Celý spor pana Blatchforda o hříchu byl průběžně kažen tím, ze když někdo napsal slovo „hříšník“ myslel na člověka v hadrech. Ale zde opět najdeme pravdu, když odkážeme k vulgární literatuře—její nevyčerpatelné fontáně. Kdo by četl detektivku o chudácích ? Chudí mají své zločiny, ale nemají tajemství. A právě proto, že pyšní mají tajemství, musí být nejprve podrobeni detektivnímu zkoumání, než je jim odpuštěno.

Středověký lump

Jak vidím, došlo k vícero pokusům o očištění krále Jana.

Gentleman, který jeden z nich napsal měl na této věci ještě další záměr, protože věřil, že král Jan je nevinen nejen v tomto bodě, ale zcela. Soudí, že s králem Janem bylo nakládáno velmi zle, i když si nejsem jist, zda by chce tomuto Plantagenetovi přiřknou vážnost světce či jen běžnou úctyhodnost.

S tímto očišťováním krále Jana sympatisuji spíše proto, že je protestem proti stylu, který naše dějiny plácá z vosku. Každý má svůj konkrétní postoj, každý se představuje svými zvláštními morálními atributy, Rufus je stále na lovu, Coeur-de-Lion je věčný křižák, Jindřich VIII. Se věčně žení a hlava Karla I. je pořád uťatá, Alfréd prudce otáčí hodinami svého národa a kazí jeho koláče a král Jan vytahuje židovské zuby s hbitostí a zdatností amerického dentisty. Je dobré vše, co otřese těmito strnulými zjednodušeními a připomene nám, že tito muži byli také kdysi živí a tedy smíšení, svobodní, prostořecí a nedůslední. Myšlení se tím dopřává zdravého kopance, aby si uvědomilo, že Alfréd měl pěsti, že Karel I. předcházel závěrům, že Rufus se skutečně zajímal o architekturu, že Jindřich VIII. měl opravdový zájem o theologii.

Tak jako nás tyto útržky skutečnosti mohou postrčit k pevnější představě o událostech, mohou stejně pomoci i omyly a přehánění, pokud k nim dojde na správné straně. Když nazveme Alfréda zlodějíčkem, Karla I. puritánem a Jana dobrým kumpánem, může to být k něčemu dobré, pokud to v nás vyvolá pocit, že to jsou lidé, kteří se nám mohou nebo nemusí zamlouvat. Sám za sebe si nemyslím, že by Jan byl dobrý gentleman, ale všechny jeho populární obrazy jsou venkoncem špatné. Ať už měl nějaké významné kvality nebo ne, měl to, co je obvykle umožňuje: mimořádnou odvahu kupříkladu a prudkou rozhodnost. Především však měl morálku, již sice porušil, ale jíž my špatně rozumíme.

Středověké myšlení se otáčelo okolo ústředního čepu svobodné vůle. Středověký sociální systém byl příliš parti-per-pale, jak by řekli jeho hlasatelé, příliš tvrdě rozparcelován ploty a čtvrtěmi cechů a stavů. V jejich morální filosofii však člověk vždy stál (svobodný a v pochybách) na lesních křižovatkách. I když odívali a svazovali tělo a (do jisté míry) mysl příliš tuze a prapodivně na náš vkus, měli současně silnější smysl pro svobodu duše než my. Duše se pro ně vždy vznášela s orlí vznešeností na nebi svobody. Mnoho z toho, co zaráží moderního člověka svou fantastičností pochází z jejich pronikavého smyslu pro sílu volby.

Kupříkladu, největší učenec sepsal celé svazky nejpodrobnějších popisů světa, jak by vypadal, kdyby Adam odmítl jablko- jak by to bylo s králi, zákony, dětmi, zvířaty i planetami ve světě, který nepadl. Cítil tak intensivně, ž by se Adam mohl rozhodnout jinak, že spatřil úplnou a celistvou vizi jiného světa, světa, který již nemůže být.

Tento smysl pro proud života v člověku, který se může obrátit libovolným směrem můžeme rozeznat v populární etice legend, kronik a balad. V nás byl tento smysl oslaben dvěma velkými intelektuálními silami. Kalvinismus 17. století a fysikální věda 19. století, ať učili jakýmkoli jiným pravdám, zatemnily tuto svobodu pocitem osudovosti, O špatných lidech smýšlíme jako o lidech jaksi černých, jako o zvláštním a nevyléčitelném druhu lidí. Byronovský duch byl vskutku svého druhu operním kalvinismem. Vytáhl na jeviště padoucha, ztracenou duši, moderního krále Jana. Tak ale současníci o králi Janovi nesmýšleli, ani tehdy ne, když se jim hnusil. Instinktivně jej považovali za člověka stejně smíšených vášní jako byli oni, který dovolil, aby jej ty špatné ovládali po drahnou většinu času. Mohli o něm mluvit jako o člověku, který je nebezpečně daleko na cestě do pekla, ale nemluvili o něm, jako by odtamtud přišel. V baladách o Percym nebo Robinu Hoodovi se často přihází, že král vstupuje na scénu a jeho poslední rozhodnutí tvoří vrchol příběhu. Ale nezdá se nám, jako tomu bývá v byronovských nebo moderních romancích, že by existovala definitivní scénická poznámka: „vchází Tyran“. Nespatříme ani deux ex machina, který s jistotou vykoná, co je mírné a spravedlivé. Král balad je ve stavu plodné nerozhodnosti. Někdy přejde od výhružně se vypínající vášně k té nejprudší velkomyslnosti a přátelskosti, jindy začne jednat v aktu msty a je od ní odvrácen žertem. Přitom tato vznešená lehkost není morální indiferencí, nýbrž jde o morální svobodu. Autor balad má silný pocit, že král jako typ muže s mocí ji nejspíš jednou užije zle a jindy správně. V tomto smyslu je Jan jistě zobrazován špatně, malujeme si ho tak, jak by se na něj nedíval nikdo z jeho přátel ani nepřátel. V tomto smyslu nebyl tak černý jak se dnes líčí, protože ve světě, kde on žil, byl každý strakatý.

V moderní hře nebo románu by král Jan mohl být představen jako kdosi degenerovaný, člověk se zlýma očima, pokroucenou duchovní páteří a zelenou krví v žilách. Ve středověku by ho dokázali docela dobře uvařit v rozpuštěném olovu, ale byli naprosto neschopni zoufalého pohledu na jeho duši podle moderního způsobu. Velmi nápadným případem a fortiori je legenda a o Robertu Ďáblovi. Robert vstupuje na scénu jako monstrózní zplozenec poslaný zahořklé ženě jako skutečná odpověď na modlitby k Satanovi a jeho první činy jsou prostě ty, které koná pekelný oheň vypuštěný na zem. A třebaže jej lze téměř doslova nazvat dítětem pekla příběh přesto vrcholí jeho pokáním v Římě a velkou obnovou. Takový je paradox středověké morálky: jak se alespoň musí jevit moderním lidem. Musíme se pokusit představit si plémě lidí, kteří Jana nenáviděli, prahli po jeho krvi, věřili v jeho případě každé ohavnosti, byli by ho ve svém do krajnosti rozníceném hněvu schopni zavraždit a mučit. A přesto musíme připustit, že by nebyli v samém základu překvapeni, kdyby si na znamení pokory oholil hlavu, dal všechen svůj majetek chudým, objímal malomocné v jejich útulku a byl posléze prohlášen za svatého. Tak pevně věřili, že se čep vůle, který dnes zrezivěl a zasekl se, otáčí volně.

Ať už totiž máme jakékoliv politické názory, rozhodně o našich veřejných činitelích takto nesmýšlíme. Soudíme-li, že pan Lloyd George je vznešeným tribunem lidu a ochráncem chudých, nepřipouštíme, že by kdy smlouval s pravdou nebo vyjednával s mocnými. Pokud se držíme stejně pitomého názoru, že je to rudý a vzteklý socialista, který pobláznil davy k vzpouře a loupežím, pak předpokládáme, že bude šílenství davů (a naše) dál rozněcovat. Nepředpokládáme, že by najednou odešel třeba do kláštera. Zapomněli jsme na myšlenku pokání, zvláště ve veřejných věcech a to je právě důvod, proč se nemůžeme zbavit našeho velkého národního zneužívání ekonomické tyranie a aristokratické hrabivosti. Pokrok v moderním smyslu je velmi chmurná dřina, spočívá převážně v tom, že s vám smýká vpřed policie. Suneme se dopředu protože nám není dovoleno jít zpět. Ale skutečně rozčilení proroci, skuteční revolucionáři vysoko pozvedající hlas v královských palácích, se neomezují na volání „Kupředu, křesťanští vojáci“ a tím méně na volání „Vpřed, vojáci futurismu“. To co říkají císařům a celým říším je: „Obrať se, obrať se, proč chceš zemřít ?“

Jiní lidé

Jsou lidé, kteří se smířili se smírčími výbory. Jsou další, kteří si při zmínce o Královských komisích povzdechnou nebo odfrknou. Jedni vzhlíží k povinným arbitrážním soudům jako k ostrovům blažených. Tito lidé nerozumí dennímu světlu ani pozoruhodnostem, na nichž spočinuly jejich zraky.

Téměř posvátná idea zastoupení, v níž se může množství vtělit do hrstky, povstala ve středověku a vykonala velké věci pro spravedlnost a svobodu. Zažila hodiny svého triumfu, když se například sešli Generální stavy, aby obnovili mládí Francie jako mládí orla, nebo když všechny ctnosti republiky bojovaly a vládly ve Washingtonově osobě. Dnes žádné hodiny triumfu neprožívá. Skutečný demokratický neklid přítomné chvíle není rozšířením zastupitelského procesu, ale spíše vzpourou proti němu. Přidávání další výborů a komisí a povinných regulací nepřispěje těm, kdo se dnes bouří ničím dobrým. Jsou to právě tyto věci, proti nimž se bouří. Lidé nepovstávají jen proti svým utiskovatelům, ale i proti svým zastupitelům, lépe řečeno proti svým špatným zastupitelům. Vnitřní a skutečný duch všední Anglie nevolá k vystoupení kvůli aplausu, ale ve hněvu, jako bůh, který by mohl sestoupit ze svého oltáře a zmást a ztrestat své kněze.

Jistý druh člověka potkáváme mnohokrát denně, ale obvykle se o něj příliš nestaráme. Je to typ, o němž jeho žena říká, že lepšího manžela, když je střízlivý, pohledat. Někdy dodá, že nikdy střízlivý není, ale to už je hněv a přehánění. Ve skutečnosti pije mnohem méně a pracuje mnohem více, než předpokládá moderní legenda. Je ovšem vcelku pravda, že nemá děs z propuknutí tělesnosti, přirozený pro třídy, jež zahrnují dámy; je docela pravda, že nemá čilost a ten druh vynalézavé přičinlivosti přirozené pro třídy z nichž muži šplhají k velkému bohatství. Zčásti z nutnosti a zčásti vzhledem k povaze vyrost navyklý na špinavé šaty a nemyté ruce normálně a bez nepohodlí. Čistotu považuje za zvláštní a specifický obyčej, vhodný pro velké svátky. Má několik skutečně podivuhodných rysů, jež by mohly zaujmout zrak sociologů, pokud mají nějaké oči. Kupříkladu jeho slovník je drsný a utrhačný v příznačném rozporu s jeho skutečným duchem, který je ve skutečnosti trpělivý a civilní. Některá slova skutečně děsivého významu používá podivným způsobem, ale činí tak docela nevinně a bez nejmenší stopy po zlech, jež připomínají. Je spíše sentimentální a jako většina sentimentálních lidí není prost snobismu. Současně věří v běžnou obecně lidskou svobodu a bratrství a stejně tak věří ve většinu poctivých křesťanských tradic: shledává, že je velmi obtížné podle nich jednat, ale že se tato potíž netýká jen jeho. Má silný a individuální smysl pro humor a nepříliš síly k společnému nebo bojovému chování. Není socialista. Konečně nejeví větší známky příslušnosti k labouristům než radní z City nebo Die-Hard Duke. Je to běžný anglický pracující a právě se on se vydal na poslední pochod.

Prohlédněte si tohoto muže ve své představivosti a uvidíte ho na ulici, uvědomte si, že je to jeho prázdná mysl, již chceme ovlivnit, nebo jeho prázdný žaludek, který chceme vyléčit a potom se (chcete-li) seriózně zamyslete nad pěti muži, z toho nad dvěma jeho údajnými utiskovateli, kteří byli svoláni jako Královská komise, aby posoudili jeho požadavky, kvůli nimž on či jemu podobní vstoupili do železniční stávky. Nevím nic co by svědčilo proti a samozřejmě nevím ani nic co by se týkalo kohokoliv z povolaných gentlemanů, mimo pouhého představení pana Hendersonovi, jehož mám sice rád, ale nehrozí, že bych si ho spletl s výpravčím. Nemyslím, že by jakýkoliv starý gentleman, jakkoli roztržitý přijel, řekněme, do Eustonu, a předal své zavazadlo panu Hendersonovi nebo se pokusil pana Hendersona odměnit dvoupencí. Co se ostatních týče, mohu jen soudit podle skutečností o jejich postavení, zveřejněných v tisku. Předseda, sir David Harrell, se zdá být bývalým úředníkem, který se (ze všech možných míst) vyznamenal v Irské policii. Nemám důvod pochybovat o tom, že pan předseda hodlá být spravedlivý, ale teď nemluvím o tom, lidé zamýšlejí, ale o tom co jsou. Policie je v Irsku prakticky okupační armádou a muž, který v ní slouží nebo ji řídí je prakticky voják a musí samozřejmě plnit svou povinnost. Zdá se docela mimořádné vybrat jako člověka sympatisujícího s anglickou demokracií právě muže, který se celý život zabýval tím, že proti její vůli vládl nad demokracií v Irsku. Copak bychom asi řekli, kdyby stávkujícím v Rusku byl jako sympatisující arbitr navržen šéf ruské policie v Polsku nebo Finsku ? A pokud nevíme, že celý civilisovaný svět považuje Irsko s Polskem za typické utlačované národy, pak teď se to dozvídáme. Pan předseda, ať už jsou jeho osobní ctnosti jakékoliv, musí instinktivně a podle svého ustrojení být v disputaci blízký kapitalistům. Další dva komisaři v disputaci kapitalisty skutečně byli. Poté přišel pan Henderson (tlačil svou drezínu a vesele volal: „S dovolením prosím“) a nato další ještě méně známý gentleman, který „korespondoval“ s obchodní radou a tak získal poněkud podivný nárok zastupovat ty nejchudší.

Takoví lidé jistě mohou sepsat docela rozumnou zprávu a tak či onak dokonce změnit věci k lepšímu. Lidé jako oni jsou poměrně laskaví, docela vlastenečtí a únosně věcní. Pokud by se ale kdokoliv domníval, že lidé tohoto druhu mohou přesvědčivě urovnat jakýkoliv spor s lidmi odlišného druhu o nichž jsem mluvil prve, je šílenec. Obyčejný dělník je vzteklý právě proto, že zjistil, že všechny ty komise a výbory jsou složeny s těch samých dobře oblékaných lidí, ať si říkají zástupci vlády nebo kapitalisté. Pokud kdokoliv doufá, že oni usmíří chudé, tvrdím já, jak už jsem řekl na začátku, že buď nespatřil denní světlo nebo neprodléval v zemi živých.

Nekritisuji takové komise, vyjma jednoho nejpraktičtějšího a nejnaléhavějšího důvodu. Bylo mi odpovězeno, že ten první druh lidí o němž jsem mluvil, skutečně nemůže být zastoupen, při způsobu správy moderní Anglie, v různých těch výborech a komisích. Jeho špína, byť nezbytná a ctihodná, by urážela; jeho jazyk, třebaže bohatý a obrazivý, by byl skorem nesrozumitelný. Řekněme pro tuto chvíli, že by tomu tak bylo. Tento druh lidí s jejich ukoptěnými vlasy a krevnatými adjektivy nemůže být representován našimi komisemi a arbitrážemi. Proto další druh lidí docela prosperující a poměrně přijatelný, usazený přinejmenším ve střední třídě, schopný aspoň se dotknout a dosáhnout vyšší třídy musí tedy zůstat jediným druhem člověka pro takové rady.

Dobrá tedy, pakliže kdykoliv v budoucnu dáte takovým radám jakoukoliv donucovací moc k předcházení stávek, poženete první druh lidí do práce pro určitého pána právě tak, jako kdybyste je hnali bičem.

Muž na vrcholu

U kořene všech dnešních skutečností leží jeden nesnadno popsatelný fakt. Jde o to, že moci tohoto světa nemají důvěru prostě proto, že nejsou důvěryhodné. Lze si toho všimnout a říci to docela jasně a bez ohledu na naše některé vášně a stranické postoje. Nevyplývá z toho, že bychom takovou nedůvěru považovali za pocit, jež je moudré vyjádřit, ani že by bylo dobré se jím těšit. Ale takový ten pocit prostě je, protože taková je skutečnost. Rozdíl můžeme velmi snadno popsat na příkladu. Nemyslím, že by pracující zaměstnaní u soukromníka dodržovali nekonečnou loajalitu vůči svým zaměstnavatelům. Soudím ovšem, že vlastenečtí vojáci projevují více či méně neomezenou loajalitu vůči svému veliteli v boji. Ale i když musí důvěřovat svému kapitánovi, zůstává skutečností, že mu často nevěří a stejně tak platí, že kapitán si často důvěru ani nezaslouží.

Zdá se, že etika zaměstnavatelů a mnoha socialistů je, co s týče základů této loajality, velmi popletená a stále se pokouší postavit zaměstnavatele a důstojníky na stejnou disciplinární úroveň. Mohl bych si myslet, že rozdíl mezi nimi je dostatečný už abecedně. Nemá to nic společného s idealisováním války či materialisací obchodu, jde o rozdíl v primárním účelu. V obchodu vedeném Williamem Morrisem může být více elegance a poesie než v regimentu lorda Kitchenera. Rozdíl není v osobě či atmosféře, ale v cíli. Britská armáda tu není proto, aby platila lorda Kitchenera, ovšem obchod Williama Morrise při vší své uměleckosti a filantropii existuje, aby živil Williama Morrise. Pokud majiteli nevydělá selže jako obchod, ale selháním lorda Kitchenera nebude, pokud bude špatně placen, ale jen tehdy pokud bude poražen. Úkolem armády je zabezpečení národa před jednou určitou třídou strázní a protože všichni občané jsou povinováni loajalitou k národu, jsou všichni občané, kteří jsou vojáky, povinováni loajalitou k armádě. Nikdo však není povinen jednoho konkrétního boháče činit ještě bohatším. Člověk samozřejmě musí zvažovat nepřímé důsledky svého jednání během stávky, o tom ale musí přemýšlet i na houpačce, na kolotoči nebo při pánské zábavě, při svých nejdivočejších svátcích a nejsoukromějších hovorech. Není ale vázán ničím z přímé zodpovědnosti vojákovy. Nemusí se zaměřovat přímo a výlučně na dobro obchodu z toho prostého důvodu, že obchod není přímo a výhradně zaměřen k dobru národa. Obchodník se, doufejme, s jemnou zdrženlivostí, pokouší dostat co jen může z národa a jeho příručí se může se stejně jemnou zdrženlivostí snažit dostat co nejvíce ze svého šéfa. Všechny tyto rozdíly jsou velmi zjevné. Alespoň bych si něco takového myslel.

Hlavní věc na niž chci poukázat je ale tato. I když přijmeme vojácký pohled na obchodní služby, i kdybychom považovali vzbouřené obchodní příručí za „neloajální“—nic to nemění na otázce, zda je z pohledu faktů v dobrém nebo špatném obchodě. Možná, že všichni zaměstnanci pana Poolea jsou zavázáni navěky jít za rozeklaným praporcem Dokonalého Páru Kalhot, ještě více je však pravda, že praporec se fakticky může stát nedokonalým. Připusťme, že všichni zaměstnanci Barney Barnata za ním mají jít na smrt či za slávou, přesto je naprosto legitimní ptát se, kam je povede spíš.Dejme tomu, že poslíček dr. Sawyera je povinen zemřít kvůli lékům svého pána, přesto můžeme trvat na vyšetření, zda zemřel právě na ně. Zatímco vojákovi zakazujeme, aby zastřelil generála, můžeme si stále přát generály postřílet.

Základní skutečností naší doby je selhání úspěšného muže. Nějak se nám podařilo stanovit pravidla hry tak, že její vítězové jsou dále nepoužitelní, neumí nic než si zabezpečit cenu. Velcí boháči nejsou ani aristokrati ani selfmademani, jsou to náhody (nehody), či spíše pohromy. Celý revoluční jazyk je generaci za svou dobou, když mluví o její marnosti. Revolucionář může naprosto správně tvrdit, že vlastníci uhelných dolů neví skoro nico rubání uhlí. Propásli ovšem pointu. Vlastníci dolů neví skoro nic o vlastnictví dolů. Povahu svého vlastního monopolu neobhajují a nerozvíjí pomocí žádné souvislé a odvážné , třebaže zlovolné politiky, jak tomu bylo v případě starých aristokratů a jejich monopolu na půdu. Nemají ctnosti a dokonce ani neřesti tyranů, mají jen jejich moc. To samé platí o všech dnešních mocných, to samé platí kupříkladu o vysoce postavených a bohatě placených úředních činitelích. Nejenže soudce není soudný, ale rozhodčí není rozhodný. Soudce nerozhoduje podle nějakého sklonu ke spravedlnosti či nespravedlnosti ve své duši, jako starý despota děsící muže pod stromem, ale podle stálého klimatu třídy do níž nahodile patří. Starobylá paruka soudcova je často k nerozeznání od staré paruky patolízalovy.

Aby mohl člověk posuzovat úspěch a selhání, musí se na věci dívat velmi prostě, musí se dívat na hrubé celky, jako umělec zpola zavírá oči před detaily a dívá se na světlo a stín. Je to jediný způsob, jak dojít k správnému úsudku o tom, zda byl nějaký podnik nebo vývoj, jako například islám či americká republika, prospěšný celku. Při bližším pohledu tato velká vzepětí oplývají důmyslnými detaily a působivou pevností, jen při pohledu zdáli můžeme říci, zda se Věž naklání.

Když se nyní celkově podíváme na to, jak stojí či se naklání náš moderní stát, snadno uvidíme, že třídy , které měly všechnu moc naprosto selhaly. Když přijdete do továrny uvidíte, jak se kolem vás točí nádherná kola a dozvíte se, že zaměstnavatel sem často přichází brzy po ránu, že má velkou organisační moc a že když pracuje na obrovské akumulaci bohatství pracuje i na jeho moudrém rozdělování. To vše může být pravda o mnoha zaměstnavatelích a říká se to prakticky o všech. Pokud si ale zastíníme oči před vším tím blýskáním detailů a jednoduše se zeptáme co bylo hlavním rysem, konečným výsledkem a posledním plodem kapitalistického systému, není o odpovědi pochyb. Zvláštním a pevným výsledkem panství zaměstnavatelů byla—nezaměstnanost. Nezaměstnanost nejenže stoupá, ale stává se v posledku čepem na němž se celý proces otáčí.

Lze to říci i jinak. Pokud zavítáte do vsi, která závisí na některém z velkým venkovských zemanů, uslyšíte chválu, často oprávněnou, na jeho dobré city a dobrou povahu, doslechnete se o celém systému penzí nebo péče o nemocné, jako tomu je u malých a oddělených národů. V úřadech a účtech panství uvidíte mnoho čistoty, pořádku a obchodních způsobů. Když se ale znovu zeptáte na konečný výsledek, na to, co bylo skutečným výsledkem panování majitelů půdy je odpověď znovu jednoduchá. V závěru panství majitelů půdy lidi neživila půda. Praktickým důsledkem existence majitelů půdy je neexistence nájemců/leníků. Praktickým výsledkem existence zaměstnavatelů je, že lidé nemají zaměstnání. Nepokoje v obyvatelstvu jsou proto něčím víc než jen reptáním proti tyranii, je to reptání proti zradě svého druhu. Je podezřelé, že i na vrcholu stromu, i na mocných trůnech, je sám náš úspěch neúspěšný.

Architekt kopí

Onoho dne v městě Lincolnu mě postihla optická iluse, jež mi náhodně odhalila podivnou velikost gotické architektury. Její tajemství není, domnívám se, ve většině diskusí na toto téma uspokojivě vysvětleno. Tvrdí se, že gotika antickou klasiku zastínila jistou vyspělostí a bohatostí, živou a tajemnou zároveň. To je sice pravda, ale orientální zdobnost je stejně komplexní a bohatá, a přece probouzí docela jiné pocity. Turecký koberec na člověka nikdy neudělá takový dojem jako věž katedrály. Ve všech vybraných arabských ornamentech je přítomno cosi tuhého a nelítostného, cosi zmučeného a umlčeného. Zakrnělé stromy, zkroucení hadi, těžké květy a hrbatí ptáci samou svou nádherou a kontrastem barev zdůrazňují servilitu a monotónnost svých tvarů. Připomíná to vizi mudrce posměváčka, který vidí svět jako vzorec. Gotika v nikom takové pocity určitě nevyvolává, i když ji třeba nemá rád. A opět by někdo mohl říci, že je to právě svoboda s níž středověk zachází s komikou, ba hrubostí, která jej činí zajímavějším nad řecké umění. Na tom je už víc pravdy, ba je to skutečně pravda. Jen málo starých křesťanských katedrál by prošlo censurou. Mluvíme teď o nenapodobitelné velkoleposti starých katedrál, ale je to spíše jejich obrovská velikost, již si netroufáme napodobit. Byli bychom docela překvapeni, kdyby zpěvák chrámového sboru najednou spustil v kostele Bill Bailey. Přitom by to v hudební podobě bylo jen tolik co středověcí stavitelé katedrál dělali v sochařství. Na sedadlo misericordie posadili právě ty scény, které my dáváme do operetních popěvků: legrační domácí scénky podobné rozlévání piva a věšení prádla. A i když je monumentalita jedním z rysů gotiky, přece jen není tajemstvím jejího jedinečného působení. Legrácky s domáckými zmatky najdeme na mnoha japonských kresbách. A třebaže jsou rozkošné, poskytují se svými čarovnými korunami stromů, papírovými domy a batolivými infantilními obyvateli docela jiný zážitek než skýtá radost a energie chrličů. Jsou i tací mělcí nevzdělanci, kteří tvrdí, že naše potěšení ve středověkých stavbách je pouhým potěšením z čehosi barbarského, hrubého a drolivého, podobného skalám. I to můžeme stejným způsobem odmítnout, protože i když jihomořské modly s malovanýma očima a zářícími štětinami potěší oko, které na nich spočine, přesto na ně působí docela jinak než Westminsterské opatství. Ještě jiní (docházejíce k jinému a téměř stejně bláznivému extrému) přehlížejí středověkou komiku a hrubost a chválí lomený oblouk jen pro jeho naprostou čistotu a prostotu, jako světce s rukama sepnutýma v modlitbě. I jim uniká jedinečnost. Máme renesační (třeba nadpozemsky stříbřité Raphaelovy kresby) a dokonce i pohanská díla (Modlící se chlapec), která vyjadřují živou a prostou zbožnost. Žádná z těchto vysvětlení nevysvětlují. Ani já jsem nikdy nepoznal v čem je skutečný smysl gotiky, dokud jsem nepřišel do Lincolnu a nespatřil jej za řadou stěhovacích vozů.

Nevěděl jsem, že jsou to stěhovací vozy, na první pohled a v zakouřené dálce vypadaly jako řada chýší. Nízká kamenná zídka skrývala kola aut a jejich žlutavá barva byla zaměnitelná s jílem a kamenem okolních staveb. Přešel jsem tou nekonečnu východní plání, která se otevřenému moři podobá o to víc, že jediný nízký kopec a věž Lincolnu nad ní stojí jako maják. Šplhal jsem ostrými, křivolakými ulicemi této církevní citadely, zrovna přede mnou byla rozkvetlá zelinářská zahrada hýřící barvami. Za ní stála nízká kamenná zeď, za ní řada domům podobných vozů a za nimi a nad nimi se–přímá, čilá a temná, lehká jak ptačí let a strašlivá jak babylonská věž–vypínala lincolnská katedrála, až se zdálo, že vybíhá z dosahu lidského zraku.

Prohlížel jsem si ji a kladl si stejnou otázku jako zde, co je duší všech těch kamenů? Byly různé, ale různost to nebyla, byly velebné, ale velebnost to nebyla, byly směšné, ale směšnost to nebyla. Co to v nich je, co rozněcují a tiší lidi naší krve a dějin, a není v egyptských pyramidách, indických chrámech nebo čínských pagodách? V tom stěhovací vozy, které jsem si spletl s domky začaly odjíždět doleva. V první chvíli se přitom mým očím i mysli zdálo, že katedrála ujíždí doprava. Dvě mohutné věže jako by začaly kráčet plání jako dvě nohy jakéhosi obra, jehož tělo skrývaly mraky. A pak jsem uviděl co to bylo.

Pravda o gotice spočívá za prvé v tom, že je živá a za druhé v tom, že je na pochodu. Je to církev bojující , je to jediná zápasící architektura. Všechny její věže a spirály jsou odpočívající kopí, všechny její kameny dřímají v katapultu. V onom okamžiku iluse jsem mohl slyšet, jak oblouky zazvonily jako přes sebe zkřížené meče. Mocné a nespočetné sloupy se zdály kráčet houpavě, jako silné nohy imperiálních slonů. Vyryté listoví se vinulo a plápolalo jako praporce nesené do bitvy. Ticho ohlušovalo všemi promíchanými zvuky vojenského pochodu, velký zvon se zhoupl dolů, varhany se se zahřměním zhouply vzhůru. Ze všech střech a vížek hlaholily do pochodu jako trumpety chrliče s vyprahlými hrdly a na ambonu v nitru katedrály mával mosaznými křídly orel hrozného evangelisty.

Mezi vším tím hlomozem jako bych slyšel hlas muže volajícího povely oddílům bojujícím tamhle a onde, byl to hlas velkého polovojenského mistra stavitele, architekta kopí. Téměř bych si dokázal představit, že po staveništi této katedrály chodil oděn ve zbroji a věděl jsem také, že se narodil, jak praví Písmo, s mečem a zednickou lžící v rukách.

V tu chvíli jsem si dokázal představit, že celý ten dům života vypochodoval z posvátného Východu, živý a spojený jako armáda. Nějací východní nomádi ho našli pevný a tichý v rudém kruhu pouště. Spal tam, jako nějaká světem zapomenutá pyramida, a byl probuzen o půlnoci křídly z mosazi a kamene, těžkým krokem pilířů a trumpetami chrličů. Takovou noc se každý had či mořský netvor musel stočit a zkroutit v každém koutě a kryptě architektury. Ohnivě vybarvení svatí pochodujíce věčně v okázalých oknech by pak nesli své svatozáře jako pochodně přes temné země a vzdálená moře, dokud by celá hora hudby a temnoty a světla nesestoupila s burácením na osamělý kopec Lincoln. Nějakých stošedesát vteřin jsem tedy patřil na bojovou nádheru gotiky, pak poslední stěhovák odjel a já viděl jen věž kostela v tichém anglickém městě, kolem níž poletovali angličtí ptáci.

Sultán

Naše rozšíření kosmopolitní a imperiální kultury v sobě obsahuje jednu hlubokou vadu. Čím víc totiž v převážné většině lidských záležitostí roztíráte máslo, tím ho roztíráte řídčeji. Je tu ale ještě jedna podivnější skutečnost, zakořeněná v čemsi temném a iracionálním v lidské přirozenosti. Když zjistíte, že máslo je namazáno tence, začnete ho roztírat. A právě tehdy, když zjistíte, že vaše ideje ve vaší mysli jsou čím dál hubenější, začnete je šířit mezi ostatní stvoření. Je to paradox, ale ne můj. V dějinách lze najít spoustu příkladů, nejsilnější je však myslím následující. Ve všech našich klubech panuje imperialismus, zatímco ve všech našich salonech vládne orientalismus.

Chci tím říci, že koloniální ideál mužů jako je Cecil Rhodes nepovstal z nějaké živé tvůrčí ideje západního ducha, ale byla to libůstka a výstřelek, který byl jako mnoho dalších výstřelků imitací. Rhodesovou chybou nebylo, jako v případě Cromwella nebo Hildebranda, že by se dopouštěl rozsáhlých omylů nebo páchal velké zločiny. Šlo o to, že tyto zločiny a omyly páchal kvůli šíření jistých idejí. A když se na ně někdo zeptá, nejsou k nalezení. Cromwell se bral za kalvinismus a Hildebrand za katolicismus, ale Rhodes neměl žádný princip, který by mohl světu nabídnout. Měl jen netrpělivou, ale propracovanou mašinerii pro šíření principů, které neměl. To co označoval za své ideje byla jen sedlina darwinismu, jež se mezitím stala vodou nejen kalnou a stojatou, ale i jedovatou. Že přežijí nejpřizpůsobivější a že kdokoli jako on musí být ten nejpřizpůsobivější; že nejslabší musí ke zdi a že každý kdo mu nedokáže rozumět musí být ten nejslabší: to byla filosofie, jíž nepořádně věřil po celý svůj život, spolu se spoustou dalších staromládeneckých agnostiků viktoriánské éry. Všechny tyto názory o náboženství (uctivě citované v Review of Reviews) byly prostě těmi nejvyčerpanějšími myšlenkami své doby. Nebyla chyba tohoto nešťastníka, že vysoký kopec kdesi v jižní Africe nazval „svým chrámem“. Tím myslím, že to nebyla jeho chyba, když nechápal, že kostel pro jednoho člověka už vůbec není kostelem. Je to bláznova cela. Nebylo jeho chybou, že „vypočetl, že Bůh míní, aby co největší část planety byla tak anglosaská, jak to jen bude možné.“ Mnoho podstatně moudřejších evolucionistů „vypočetlo“ ještě dětinštější hlouposti. Byl to poctivý a skromný příjemce úmorné populární vědy své doby a nešířil žádné myšlenky, které by pro něj nemohl šířit jakýkoliv cockneyský úředník ze Streathamu. Avšak právě proto, že neměl žádné ideje, jež by mohl šířit, vyvolával vraždění, zneužíval spravedlnost a zničil republiky, aby je mohl rozšířit.

Celá věc je ale ještě silnější a podivnější. Módní imperialismus nejenže nemá žádné vlastní ideje, jež by mohl šířit, ale ve skutečnosti si je dokonce vypůjčil od hnědých a černých národů, jimž se je snaží donést. Příkladem těch, kdo usilovali o šíření západních idejí na Východě mohou být králové a rytíři za křížových výprav. Jediné, na co se zmohou naši imperialističtí aristokraté je roznášet po Východě východní ideje. Samotná vládnoucí třída imperialismu Západu byla do hloubky přebarvena orientálním mysticismem a kosmologií.

Tatáž lady, která očekává, že Hindové přijmou její politický názor. už sama přijala jejich náboženský názor. Chce jim nejprve ukrást jejich zemi a poté sdílet jejich nebe. Stejný imperialistický cynik, který po Turcích chce, aby se podřídili anglické vědě, se sám poddal turecké filosofii a naprosto tureckému pohledu na despotismus a osud.

Zjevný a zábavný důkaz proto poskytl nedávno Rhodesův životopis. Pisatel s patřičně imperiální sklíčeností připouští, že Afriku dosud převážně obývají Afričané. Uvádí, jak Rhodes na jihu čelil divochům a Kitchener na severu Turkům, Arabům a Súdáncům a potom cituje Cecila Rhodese: „Je nevyhnutelným osudem, aby se toto vše změnilo a já bych rád byl nástrojem osudu.“ Tolik jediná malá originální a veskrze orientální Rhodesova myšlenka.

Zde vidíme konečnou pitomost vší současné imperiální posice. Rhodes a Kitchener mají porobit muslimské beduíny a barbary, aby je naučili věřit toliko v nevyhnutelný osud. Máme ničit provincie a prolévat Niagary krve jen proto, abychom Turka naučili říkat kismet; slovo, které používá od kolébky. Máme zapřít křesťanskou spravedlnost a mezinárodní rovnost a to vše proto, abychom Araba naučili věřit, že je „nástrojem osudu“, odhlížeje od toho, že nikdy nevěřil ničemu jinému. Kdyby se vize Cecila Rhodese stala skutečností (což je naštěstí čím dál méně pravděpodobné) hemžily by se země jako je Persie a Arábie ošklivými a sprostými fatalisty s buřinkami, namísto elegantních a důstojných fatalistů s turbany. Nejlepší západní myšlenky, idea duchovní svobody a nebezpečí, pochybné a romantické budoucnosti v níž se může stát cokoli—tuto podstatnou západní ideu, Cecil Rhodes šířit nemůže, protože (jak se sám vyjádřil) v ně nevěří.

Právě Orientálec dal královně Viktrorii k její královské koruně ještě korunu císařovny. Nechápal, že královský titul je vyšší než titul císaře. Podle východního chápaní jsou totiž tituly ohromné a divoké jako přehnané básně: Bratr Slunce a Měsíce, kalif věčně živý. Anglický král (alespoň za dnů skutečných králů) nenesl toliko politický, ale spíše náboženský titul. Patřil svému lidu a ne jen lid jemu. Nebyl jen pouhým dobyvatelem, ale otcem—ano, dokonce i tehdy, když byl otcem špatným. Tento druh pevné bohabojnosti je vždy spojen s náklonností k místu a ohraničením. Imperialismus Cecila Rhodese však netvoří krále, nýbrž sultána, se všemi typickými idejemi magie peněz, přepychu bez zmatku, vyždímaných provincií a vyvolené rasy. Vskutku, v Cecilu Rhodesovi samém vidíme všechny podstatné kvality sultána, počínaje láskou k diamantům a konče pohrdáním ženami.