Návrat okázalých slavností

Zdá se, že puritáni, když jsou na sebe hrdí, opravdu tvrdí, že náš stát a národ jsou ze své podstaty puritánské, že byly stvořeny z puritánského ducha. Staví Cromwella na místo krále Alfréda Velikého, nejen v čelo anglického patriotismu, ale i na počátek anglických dějin. Ze staré Anglie dělají jakousi puritánskou kolonii, podobnou jakési americké Nové Anglii. Je to samozřejmě všechno směšný blud a šálení smyslů. První fakta či jména, která se kterémukoliv Angličanovi vybaví mu připomenou, že jeho země měla nádhernou národní literaturu a naprosto nezaměnitelný druh národního života dávno před tím, než se v Anglii objevil a klobouk prvního puritána a setkal se s posměchem. Chaucer je ještě angličtější, než Bunyan, Shakespeare je jistě angličtější než Milton. Tabard a Meremaid, Lady Godiva a sv. Jiří, Robin Goodfellow a RobinHood, všichni patří k národní tradici, která se puritanismus ani netkl, která je však zcela odlišná od tradic Španělska, Skotska nebo Francie. Chaucerův Franklin s vousem bílým jako květy sedmikrásek, v jehož domě „jídlo a pití zrovna pršelo“ byl právě tak jistě Angličan, jako je jisté, že nebyl puritán.
Puritánství bylo cosi, co bylo do Angličana vloženo až poté, co dosáhl svého plného národního vzrůstu. Někteří to nenáviděli jako cizí jed, někteří to velebili jako prudký lék. Nikdo ale nepředstíral, že by to byla přirozená strava a že by sytila a živila krajany Coleta či Bena Jonsona. Dalo by se vlastně i tvrdit, že u všech tří národů napadených puritanismem, totiž Skotů, Angličanů a Holanďanů bylo tohle náboženství spíš jakými zakletím či posedlostí než skutečnou změnou osobnosti. Lze říci,že v každém z těch tří případů vešel veselejší a více středověký národ živý do země otroctví a nyní i živ opouští. Skotská romantika a čarodějnost, přivedené k životu Scottem a Stevensonem představuje toliko návrat ducha nejvíce patrného ve starých skotských baladách a kronikách, v příbězích o Tamlanovi v lese či o Tomovi Rýmovačovi mezi vílami a v téměř artušovské romanci putovního dvora Roberta Bruce, která po sobě zanechala, skoro jako cikánská krev, staletou tradici potulných skotských králů. Myslím, že i ve Skotsku byl kalvinismus jen episodou. Skotové svlékají svou „černou“ a oblékají se znovu do purpuru své starodávné poesie. Je možné, že dřív uslyšíme poslední zadrnkání předzpěvákovo než bychom se doopravdy dočkali Zpěvu posledního minstrela.
Něco podobného se dá tvrdit dokonce i o třetím případu, Holandsku, o kterém toho vím mnohem méně. Lid oné ploché země prokázal ještě před příchodem puritánů pro jistý detail a domáckost v umění, který naplnil tolik galerií jejich zvláštními interiéry a přesvědčivými zátišími. Dalo by se docela dobře tvrdit, že tentýž tón zpola náboženského realismu, téměř mystického ticha a pevnosti, se ozývá i v mnohém z nové nizozemské literatury. Vyznačuje se jím Maeterlinkova láska k interiérům a nevědomým tvarům věcí, je to poznat ve způsobu, jímž píše o otevřených oknech nebo chodbách vedoucích ke dveřím. Žije v hluché pohádkové zemi nábytku. Nic se nemůže víc podobat téměř klášternímu tichu a upravenosti předreformačního umění u Vlámů. A jistě se nic nemůže méně podobat oné poněkud vulgární, leč skutečné démonické energii, podivné směsi měšťácké samolibosti a visionářské anarchie, která byla příznačná pro časy puritánské moci. Nic nemůže být vzdálenější sensančnímu umění a literatuře protestantských extremistů, jak je můžeme vidět v jejich starých biblích nebo Bunyanových ilustracích. Vyznačuje se atmosférou současně monstrosní a prosaickou, smíšenou s mírným pohledem na tento svět a šíleným viděním světa onoho. Celá země je v něm jeden velký Clapham a na obloze se odehrává permanentní apokalypsa.V mysli to zanechávalo zmatený dojem, že andělé mají licousy a světci chodí v cylindrech a je jisté, že tupá energie v tomhle obsažená byla opačným extrémem k duchu malého pokoje, jak ho popisoval Materlinck nebo maloval Memlinc.
Přinejmenším případ Anglie ale nepřipouští žádnou mýlku. Nejenže Anglie vyprodukovala před tím, než začali puritáni existovat, tu nejprotipuritánštější literaturu, ale dál produkovala, za puritánů a puritánům navzdory, literaturu, která byla hodně protipuritánská. Na Fieldingovi či Dickensovi je toho právě tak málo puritánského jako na Chaucerovi či Shakespearovi. Dickens očividně žil proto, aby bojoval za vše, kvůli čemu puritáni existovali, aby to zničili. Když je pan Scrooge obrácen k tomu, aby slavil Vánoce, pro puritány se nedává na pokání, ale upadá zpět do hříchu. Když si Scrooge se svým účetním sedají k misce „pěkně kouřícího biskupa“ puritána by to znechutilo jak duchem, tak jménem. Byl do toho ovšem do jisté míry přimíchán istý Ironsideův prvek, třebaže je Anglii cizí a osobně si myslím, že právě tohle dílčí smíchání cizí a domácí ideje může za poněkud zvláštní postoj, který Angličané donedávna měli k procesím a s nimi spojené nádheře.
Když se kalvnistická barva smíchá s každou jednotlivou národní barvou, dá to pokaždé jiný odstín, nebo zabarvení. Skoti bývali neklidní, vzpurní, měli zálibu v tajemství, bývali udatní a někdy krutí. Ve spojení s kalvinismem z toho vzešel jakýsi chmurný romantismus, který můžeme tak silně cítit u Burnse a v některých temnějších příbězích Stevensonových. Holanďané byli, řekl bych, domáčtí a zbožní a spojení s kalvinismem dalo vzejít mírné suchopárnosti a zápalu pro uchovávání věcí v čistotě. Angličané byli jisté smyslní, pohodlní a měli rádi legraci. Spojením s kalvinismem z toho vzešlo měšťácké zahanbení zvláštního druhu, v němž měl svůj díl humor, uznání a kus zdravého rozumu. Jelikož Angličan neměl nedbale nosit šarlatový šat, bylo druhou nejangličtější věcí nosit černé šaty pohodlně a neokázale. Tam, kde měl katolický Angličan dost slušnosti a skromnosti na to, aby si ze sebe dělal blázny měl protestantský Angličan dost jen té nižší slušnosti k tomu, aby se nepředváděl. Nechtěl dělat slavnosti a průvody, protože by to znamenalo doslova „dělat scény.“ Říká se, že Francouzi krčí rameny, ovšem viktoriánský Angličan se už se skrčenými rameny rodil. Celý jeho postoj až do nedávna byl „K čemu dělat nějaký rozruch, k čemu to bude dobré?“ Je to rozumná a příjemná letora, je to zbytek skutečného Angličana, který dal svou trpělivou a veselou pickwickovskou rozšafnost poutím do Canterbury. Pokud ale tahle drobná pokora šedi a odrbanosti ustoupí oné vyšší a pokornější skromnosti, která na sebe dokáže zapomenout v květech a ohňostrojích karnevalu bude to zisk a ne ztráta.

Kamarádi

A Case of Comrades
Byla jednou jedna dáma, překrásného charakteru (jemná, křehká, leč rozhodná, protože taková je definice dámy), která se mně zeptala zda věřím v možnost prostého kamarádství mezi pohlavími. Zahnán poněkud do kouta odvětil jsem, že podle toho jak chápu slovo kamarádství, tak nevěřím.
Uvedl jsem některé ze svých důvodů. Neřekl jsem svůj první, nejpevnější a nejneochvějnější důvod a to ten, že dobře vím, že kdybych se k té dámě po čtyři po sobě jdoucí minuty choval jako ke kamarádovi, vykázala by mně z domu. Uvedl jsem ale některé další důvody, podotkl jsem, že kamarádství bylo něco docela zvláštního, odlišného od přátelství. Řekl jsem (a svět div se, jsem hluboce přesvědčen, že je to pravda), že člověk může být přítelem ženy, ale ne jejím kamarádem. Přátelství totiž implikuje individualitu, kdežto kamarádství implikuje dočasnou podřízenost, pokud ne dočasné podřízení individuality. Přátelům je o to lépe,když jsou dva, ale kamarádům je o to lépe, že jich jsou dva miliony.
V řecké gramatice, kterou jsem se těžko naučil a lehko zapomněl, byla pokud si vzpomínám jedna věc, která by sama o sobě dokazovala, jak velkým byli Řekové národem. Tím míním fakt, že v řečtině je jak duál, tak plurál. Dvojka je docela jiná, než všechna ostatní čísla, zrovna tak, jako se od všech ostatních liší jednička: ta pravda je základem manželství. Jakmile jsem se dozvěděl, že existuje řecký duál, snadno jsem si mohl uvědomit, že Řekové dali světu filosofii.
Jde mi tu o to,že kamarádství je ze své podstaty plurální. Nu, ženy plurální nejsou. Už samo slovo, ženy, má v sobě jakýsi špatný zvuk: je z něj slyšet polygamní Turek nebo cynický a unavený světák. Nic takového jako ženy neexistuje. Existuje jen ta konkrétní žena, které se právě teď bojíte, nebo kterou milujete, kterou máte chuť uctívat nebo sklony zabít. Myslím, že skutečný dav žen by se podobal padesáti sluncím nebo půl stovce měsíců—jejich množství by je oslabovalo. Slunce by nemělo prostor, kde by mohlo zářit.
V každém případě bylo to, co jsem musel té dámě říct o kamarádství snesitelně jasné. Poukázal jsem toliko na to, kamarádství je jistým druhem lidského sdružování a jeho základním paradoxem je, že je současně nespoutaný i chladný. Když lidé rozmlouvají ve dvojicích, mluví jemně, protože mají výrazný dojem, když lidé mluví po desítkách nebo po dvacítkách, mluví výrazně, protože jim na ničem ani za mák nesejde. Přátelství se stává kamarádstvím, když zapomenete na přítomnost svého přítele. Obracíte se pak k něčemu abstraktnímu, klubu, který je přítomen všude tam, kde jsou shromážděni dva nebo tři, alespoň pokud jsou to tedy muži. Pánské debatní kluby mají své pedantické fráze, které právě tuhle pravdu přesně vyjadřují: když mluví, pronášejí „řeč k návrhu“. Je to tak, muži mluví k návrh ne o něm, mluví k tématu. Ženy si povídají jedna s druhou, to je důvod proč jsou jejich konversace tak strašlivě zajímavé, ale pro nás příliš hrozné, než abychom je vydrželi poslouchat příliš dlouho, než utečeme pryč.
Když George Warrington a Lord Castelwood utečou z místnosti jen proto, že se mladé americké děvče pustilo do sladce satirické konversace se starou Beatrix Esmond vzpomenete si na Thackerayův výkřik: „O les laches que les hommes!“? Je to možná to nejpravdivější, co napsal. Naše pohlaví není dost silné ani smělé, aby sneslo muka přímé osobní konversace v níž ženy vládnou. My musíme mít téma—nějaké neosobní. A jak jsem řekl své obdivuhodné dámské přítelkyni, mužský přítel se stává kamarádem, když na něj člověk zapomene. Zapomenout na mužského přítele znamená jen se chovat jako kamarád. Ovšem zapomenout na dámskou přítelkyni znamená chovat chovat se jako hulvát. Ona je sama sebou, on je klub.
Jestliže však ona nebo nějaká jiná dáma chtějí vědět, zda může ona a její pohlaví mít podíl na mužském kamarádství, zda by kvůli tomu byly doopravdy silnější a šťastnější, zda jim zkrátka upíráme něco, co by je přirozeně těšilo, mám zrovna příležitost jim to osvětlit tím, že jim uvedu realisticky přesný a universálně typický příklad toho, co naše mužské kamarádství doopravdy je.
Pokud chce nějaká dáma opravdu vědět, do čeho se pouští, když chce kamarádství, co se doopravdy děje, když jsou kamarádi pospolu, pak je to tohle. Stalo se to včera ráno. Snídal jsem s chumlem studnetů z jedné naší velké university a celá společnost se rozpadla do skupinek po dvou nebo po třech, výstředně pohroužených do jakési diskuse. Sám jsem byl pohroužen do dvou debat. Agnostikovi po mé pravé ruce jsem se snažil dokázat, že něco jako nebe existuje a imperialistovi po mé levé ruce jsem se snažil dokázat, že existuje něco jako Anglie, když tu zničeho nic rozťal všechno drobné hlomození hrozný a drtivý zvuk z druhého konce stolu. Deset mužů mluvilo najednou, tři z čirého zápalu mlátili do stolu, jeden nad vším tím hlukem hulákal. Pak se, jak už to v takových kritických chvílích bývá, na chvíli rozhostilo nesmyslné ticho a potom se rozlehl hlas jednoho z nejlepších řečníků z Unie, pronikavý a patetický a osměle kypěl ozvěnou až pod střechu:
„Netvrdím, že chodba vedla po celé délce vlaku. Říkám jenom, důrazně a se vší odpovědností svého intelektu, že vedla po levé straně našeho kupé. A vím, že mluvím pravdu.“
Všichni jsem se rozběhli k tomu místu. Upustil jsme Anglii z jedné ruky a nebesa z druhé. Natahoval jsem krk, abych zjistil, co se to děje. Byla to velmi hluboká a naléhavá otázka: zda, když tři přítomné osoby před dvěma lety cestovaly vlakem do Skotska v jídelním voze, měl ten vůz takový tvar, že měl chodbu po levé straně nebo za měl nějakou uličku vprostřed. Jen tři přítomní ten vůz vůbec někdy viděli, a nemohli se shodnout, my jsme jim to ale brzy sebrali z jejich neohrabaných rukou. Přeli jsme se o tom obecně. Rozebírali jsme, zda povaha věcí nasvědčuje uličce prostředkem vozu. Já si založil vlastní sektu vprostřed posicí pravověrných uličkářů a krajních chodbařů. Někteří zastávali názor, že ve všech dokladech o tvaru jídelního vozu je nutno brát v potaz povahu jídla. Sestavovali jsme plánky vozu z vidliček a lžic na stole a malé kousky cukru vyznačovaly, kde sedí lité. Celá debata trvala skoro dvě hodiny.
Jenže věru, měření času nemohou vyjádřit délku, protože jsme mluvili tak, jako bychom byli nesmrtelní bohové a měli před sebou celou věčnost: být vně času je totiž jedním z podivných prvků bratrství. Přerušoval nás jen jakýsi akademický obyčej, který požadoval, že představitelé Unie musí být fotografováni. A i přitom se jeden z nich pohnul. Tak dlouho se chvěl a ošíval, až to fotografa donutilo k zoufalým stížnostem. On pak oplátkou vykřikl. „Já nikdy nepopíral, že se dá tvrdit, že chodba vedla po straně. Řekl jsem ale…“ Nu, zarazili jsme ho, rozpačitě. Tohle je všechno, podle mé nejlepší paměti, docela pravda.
Dokážu si představit, že v tvářích mých dámských přítelkyň neuvidím mnoho souhlasných výrazů. Tahle homérská válka je nedojímá. Možná nají dojem, že otázka, zda měl jeden jídelní vůz před dvěma lety konkrétní tvar, není příliš naléhavá. Mají dojem, že když se o ni dvě hodiny hádá osmnáct mladíků, je to už otázka poněkud únavná. Vy nejmocnější ze všech živých, vy matky všech bohů, to jsou jen maličkosti, jen pár zábav a bláhovostí jelenů ze stáda, kterým nerozumíte. Buďte tak spokojené, jako klidné a v bezpečí: rozumíte všemu vyjma kamarádství.

I. Potřeba nového ducha

Než uzavřu tyto poznámky několika slovy o koloniálním aspektu demokratického rozdělování, bude dobré, když připomenu jisté poznámky tak váženého člověka jako je pan John Galsworthy. Pan Galsworthy je muž, ke kterému mám nejvřelejší úctu, protože lidská bytost, která se opravdu snaží být férová je v dlouhých dějinách tohoto našeho veselého plemene čímsi podobným netvoru a zázraku. Až bývám někdy skoro popuzený z toho, jak jsem tak vytrvale omlouván. Dokážu si představit jen málo věcí, které by pro řádně založeného a svobodného křesťana mohly být protivnější, než představa, že pokud by se rozhodli počkat si na pana Galsworthyho za rohem, praštit ho cihlou, až by se svalil, podupat ho v těžkých botách a tak dál, pan Galsworthy by dál slabě sípal, že to je jen chyba systému, že to sytém vyrobil cihly, systém cihlou praštil, systém začal nosit těžké boty a tak dále. Jako lidská bytost bych cítil touhu po troše lidské spravedlnost, po všem tom nelidském milosrdenství. Tyhle pocity ovšem neovlivňují můj další pocit, pocit jakéhosi nadšení, pro něco, co lze označit jen jako krásu v tak uvážlivé studii jako je třeba Bílá opice. Jakmile přestane být tenhle odstup aplikován na posuzování jednotlivého člověka a vztáhne se na celé lidstvo, začne mít jakousi nepřirozenou příchuť. A v posledních politických prohlášeních pana Galswortyho ten odstup dosahuje až k zoufalství. V kažém případě dosahuje k zoufalství nad touto zemí, touto Anglií, nad níž si já ještě rozhodně zoufat nebudu. Myslím ale, že mohu docela dobře využít této příležitosti, abych řekl, co si aspoň já sám myslím o různých tvrzeních, o která tu jde.

Dalo by se diskutovat o tom, zda je pro Anglii dobré či špatné, že má impérium. Dalo by se, přinejmenším pokud jde o správnou definici, diskutovat, zda Anglie vůbec nějaké impérium má. V jedné věci ale musí být Angličané pevní, pokud jde o historii, filosofii a logiku. A to v tom, že šlo a jde o to, my vlastníme impérium, ne impérium nás.

Od Američanů nás oddělují principy George Washingtona a pojí nás s nimi principy Jiřího III. Nedává smysl, aby nás Američané zaplavili a přehlasovali ve jménu anglosaské rasy. Kolonie byly povodně anglické. Dluží nám alespoň tolik, třebaže na tuhle triviální okolnost moderní myšlení moc nedá, že bez svého tvůrce by nikdy ani jen neexistovaly. Pokud se rozhodnou zůstat anglické velmi upřímně jim poděkujeme za kompliment. Pokud se rozhodnou anglické nezůstat, ale proměnit se v něco jiného, máme za to, že je to jejich právo. Tak či tak Anglie zůstane vždy anglická. Kolonie se nemají nejdřív změnit v něco jiného, a pak v to něco jiného změnit i nás. Je možná špatné být impériem, to nám ale nebere právo být státem a národem.

Ti, kdo patří k naší myšlenkové škole byla ale motto „Anglie především“ používali ještě v jiném smyslu. Totiž tak, že naším prvním krokem jak dalece má být nejlepší a nejetičtější ekonomický systém uzpůsoben pro Anglii, než s ním začneme zacházet jako s exportem a rozvážet to do všech konců světa. Vědec či obchodník, který je přesvědčen, že objevil výbušninu, která odpálí sluneční soustavu, nebo kulku, která zabije člověka na měsíci se vždycky hodně předvádí s tím, že říká svůj vynález nabízí nejprve své vlastní zemi a pak teprve do zahraničí. Osobně si ani nedokážu představit, jak se někdo může přimět k tomu, aby něco takového cizí zemi nabídl. No ale já nakonec nejsem ani velký vědec, ani geniální podnikatel. Tak či tak, pokud jde o naši malou myšlenku normálního vlastnictví, tu rozhodně nechceem nabízet žádné cizí zemi, ba ani kolonii, dokud ji nenabídneme naší zemi. A považujeme za velmi naléhavé a praktické zjistit nejprve, kolik z ní lze uskutečnit v naší zemi. Nikdo nepředpokládá, že by se celá anglická populace mohla hledat živobytí na anglické půdě. Každý si ale musí uvědomit, že by na ní mohlo najít živobytí mnohem víc lidí než nyní a že pokud by taková politika založila rolnictvo, znatelně bychom tím snížili počty lidí, kteří by zbývali pro města a kolonie. Budeme ale tvrdit, že takoví lide zbýt musí a musí se s nimi jednat, tak, jak se bude jevit nejpříhodnější poté, co hlavní pokus bude proveden tam, kde na tom záleží nejvíc. A u obhájců či propagátorů emigrace běžného druhu si budeme stěžovat hlavně na to, že se zdá, že v první řadě myslí na kolonie a až pak, na ty co musí zůstat doma, namísto toho, aby mysleli nejprve na svou zemi a až pak na to, co se musí přelít do kolonií.

Lidé považují optimistu za uspěchaného člověka, mně se ale zdá, že mnohem víc naspěch má pesimista jako je pan Galsworthy. Nepokusil se o zřejmou reformu Anglie a když zjistil, že se jí nedaří, odešel do exilu zkoušet ji někde jinde. O očividnou reformu se pokouší všude možně, jen ne tam, kde to nejvíc bije do očí. A myslím, že tím je podvědomě blízký lidem, kteří jsou mnohem méně rozumní a vážení než on. Pesimisté mají zvláštní způsob, jak nám naléhavě nabízet zoufalé rady jako jediné řešení problému, který se nepokoušeli řešit. Se vší vážností slavnostně vyhlásí, že pokud nastanou jisté podmínky stanou se nutností jisté nepřirozené věci, a z toho pak nějak dovodí, že ty podmínky nastaly. Nikdy je ani nenapadne třeba se jen pokusit dokázat, že existují, než začnou dokazovat, co plyne z jejich existence. Je to ten druh bezbřehého a a předčasného pesimismu, který lidé projevují pokud jde o kontrolu porodnosti. Touží po ničení, jejich nadějí je zoufalství, horlivě předjímají ty nejtemnější a nejpochybnější předpoklady. Na lehkých nohou přebíhají a utíkají loudavým a nepříhodně pomalým statistikám a jako laň dychtí po vodách bystřin oni žízní po doušku ze Styxu a Léthé dřív, než přijde jejich hodina. Dokonce i fakta, které předkládají zaostávají daleko za vírou, kterou vidí zářit kdesi vpředu, protože víra je podstatou věcí v naději očekávaných, věcí neviděných.

Nesrovnávám-li dotyčného kritika s takhle zoufale zvrhlými doktory, ještě méně ho budu porovnávat s těmi, jejichž motivy jsou toliko sebeobranné a plutokratické. Je však nutno říci, že po nástroji emigrace mnozí sahají z toho prostého důvodu, ze kterého rovněž mnozí sahají po nástroji kontroly porodnosti. Je to totiž ten nejsnazší způsob, jak mohou kapitalisté uniknout ze svého vlastního omylu a neúspěchu kapitalismu. Nalákali lidi do měst sliby větší zábavy a potěšení a pak je tam zničili a ponechali jim jen jediné potěšení. Přírůstek, který z toho vzešel se jim nejprve hodil, pokud šlo o pracovní sílu a pak nehodil, pokud šlo o poptávku, nu a teď jsou připraveni celý experiment uzavřít velmi vhodným způsobem, totiž tak, že jim poví, že nesmí mít rodiny, nebo že jejich rodiny musí odejít do moderního ekvivalentu Botany Bay. My prvek kolonisace v tomto duchu nepředjímáme a dokud je v tomto duchu předjímán odmítáme se jím zabývat. Na první místo stavím prohlášení, že skutečné koloniální osídlení musí být nejen stabilní, ale posvátné. Tvrdím, že nový dům musí být nejen domovem, ale svatyní. A proto tvrdím, že musí být nejprve založen v Anglii, v domě našich otců a svatyni našich světců, aby byl světlem a zástavou pro naše děti.

Už jsem vysvětlil, že se nemohu spokojit s tím, že bych ze svého normálního ideálu vynechal svou národnost, nebo zanechal Anglii jen jako pouhou nářaďovnu či uhelný sklep jiných zemí, jako je Kanada či Austrálie nebo, proč konečně, Argentina. Chtěl bych, aby Anglie měla mnohem víc zemědělského či venkovského druhu přerozdělování a nemyslím, že by to bylo nemožné. Když ale tohle přiznáme, pak nikoho, kdo má všech pět pohromadě ani ve snu nenapadne popírat, že je tu reálný prostor, ba nutnost emigrace a koloniálního osídlení. Jenom, když na to přijde, budu muset poněkud zostra narýsovat čáru a vysvětlit ještě něco dalšího, co si sice není v žádném rozporu s mojí láskou k Anglii , co ale obávám se nejspíš nijak nepomůže k tomu, abych byl milován Angličany. I když mi noviny a národní historie pořád říkají, abych věřil, že máme a známe „tajemství“ tohoto druhu úspěšné kolonisace a že k dosažení takové demokratické sociální konstrukce ni jiného nepotřebujeme. Nechci nic lepšího, než aby člověk mohl být v Anglii Angličanem. Myslím ale, že bude muset být něčím víc než Angličanem (nebo rozhodně něčím víc než „Britem“), pokud má vytvořit něco pevnou sociální rovnost vně Anglie. K takovému pevnému sociálnímu výtvoru je zapotřebí čehosi, co naše koloniální tradice nedala. Pokusím se vysvětlit důvody, proč zastávám tak nepopulární názor, ale skutečnost, že se je poměrně obtížné je vysvětlit je sama o sobě důkazem, že jejich nepovědomosti a té úzkoprsosti, jež není ani národní ani mezinárodní, ale toliko imperiální.

Velmi rád bych byl přítomen rozmluvě mezi panem Saklavatalou a děkanem Ingem. Opravdovou upřímnost děkana Ingeho chovám ve velké vážnosti, ale jeho podvědomé předsudky jsou poněkud podivnější. Nemohu se zbavit dojmu, že by mohl mít jisté porozumění a sympatie se socialistu, pokud by to nebyl křesťanský socialista. Věru nebudu předstírat, že bych měl nějaký respekt k běžnému druhu velkorysého smýšlení, který je připraven obejmout buddhistu, ale bolševik je na něj už příliš. Má to, myslím, velmi prostý význam. Mám na mysli vítání cizích náboženství, pokud z nich máme dobrý pocit a jejich potlačováním, když jsou nám nepříjemná. Touto asociací ideí se zrovna teď zabývám z jednoho konkrétního důvodu, který se týká větší záležitosti. Týká se vlastně toho, co se obyčejně nazývá britským impériem, které nás druhdy učili uctívat převážně proto, že bylo velké. A jednou z mých výhrad proti běžnému a poněkud vulgárnímu imperialismu, který nezabezpečí ani výhody pouhé velikosti. Jak jsem už řekl, jsem nacionalista, Anglie je pro mě dobrá dost. Bránil bych Anglii proti celému evropskému kontinentu. S ještě větší radostí bych ji hájil proti celému britskému impériu. V romantickém vytržení bych Anglii hájil proti panu Ramsay MacDonaldovi, kdyby se stal králem Skotska, znovu bych zažehl strážné ohně Newarku a Carlisle a rozezněl staré pohraniční zvony. Se stejnou energií bych Anglii hájil proti panu Timu Healymu, coby králi Irska, kdyby ona hrubá a rostoucí prosperita onono beznadějného a upadajícího keltského kmene dosáhla takové míry, až by to uráželo. A s vůbec největším vytržením budu hájit Anglii proti panu Lloydu Georgovi jako králi velšskému. Tak se tedy ukáže, ež na mém patriotismu není nic velkomyslného, většina moderní národnosti je na mně moc úzká.

Když ale odložím své vlastní lokální náklonnosti a podívám se na věc, jak se říká, zeširoka, znovu vidím, že náš imperialismus, nečerpá nic, co by se dalo dobrého čerpat z toho, že je velký. A na děkana Ingeho jsem si vzpomněl proto že před časem prohlásil, že Irové a frankofonní Kanaďané nabývají na počtech ne proto, že se drží katolického názoru na rodinu, ale proto, že jsou to zaostalá a očividně skoro barbarská plemena, která se přirozeně (předpokládám, že tak to myslel) pomnožila se slepou blahobytností džungle. Už jsme mluvil o tom, jak funguje úžasný trik, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, který tahle poznámka ilustruje. Pokud a dokud divoši vymírají, říkáme, že vymírají kvůli tomu, že to jsou divoši. Když jich nevhodně přibývá, říkáme, že se množí, jelikož jsou to divoši. A odtud je jen logický krok k tomu, abychom řekli, že krajané Sira Wilfreda Luriera nebo senátora Yeatse jsou divoši, jelikož jich přibývá. Imperiální státník, kdyby to byl státník, musí umět říct: „Je vždy složité porozumět jinému národu nebo jinému náboženství, ale moje postavení je šťastnější, než většiny lidí. Vím o něco víc,než mohou vědět lidé v ucelených a isolovaných státech jako je Švédsko nebo Španělsko. Ke katolické víře nebo francouzské krvi chovám větší sympatie proto, že mám francouzské katolíky ve svém impériu.“ Nu zdá se mi, že inperiální státník tohle nikdy neřekl, nikdy to ani říct nedokázal, nikdy se ani nesnažil nebo nepředstíral,že by to dokázal říct. Jeho povaha a smýšlení byly mnohem užší, než taková nacionalista, jako jsem třeba já, který zoufale hájí Offas Dyke proti hordě velšských politiků. Pochybuji že by kdy byl nějaký politik, který by znal o slovo víc francouzsky či o slovo víc z latinské mše proto, že měl vládnout celé populaci, která čerpala své tradice z Říma a od Galů. Za chvíli naznačím, jaký vliv má tenhle neobyčejně úzký mezinárodní pohled na otázku rolnictva a rozšíření vlastnictví půdy. Nejprve ale musím vysvětlit jednu důležitou věc o povaze tohoto zúžení. A to je i důvod, proč na ni může vrhnout jisté světlo onen jemný, důvěrný rozhovor od srdce k srdci mezi panem Saklatavalou a děkanem od sv. Pavla. Pan Saklatavala je jakousi parodií či extrémní a výstřední ukázkou toho, že ve skutečnosti nevíme vůbec nic o morálních či filosofických prvních, které dohromady tvoří naše impérium. Je samozřejmě docela zřejmé, že nezastupuje Battersea. Máme ale vůbec nějaké ponětí, nějakou možnost zjistit, do jaké míry representuje Indii? Nezdá se mi tak docela nemožné, že by ty neosobnější a neurčitější nauky Asie nebyly půdou pro bolševismus.Většina východní filosofie se od západní theologie liší v tom, že odmítá kdekoliv udělat čáru. Bude to velmi pravděpodobně zvrácenost onoho instinktu odmítat dělat čáru mezi meum a tuum (mým a tvým pozn. překl.). Neřekl bych, že indický gentleman může nějak posoudit, zda my na západě chceme mít ploty kolem našich polí nebo zdi kolem našich zahrad. A já si shodou okolností myslím, že nejvyšší lidská myšlenka a umění spočívá tom, že někde, i když ne kdekoliv, uděláme čáru. Jsem si zcela jist, že tahle západní tendence je správná a východní tendence je špatná. V každém případě se mi ale zdá, tyto dva paralelní příklady Inda ze kterého vyrostl v naší říši vyrostl bolševik,a aniž bychom to byli schopni ovlivnit a frankofonního Kanaďana, který v naší říší zůstává rolníkem, aniž bychom dokázali z jeho stability cokoliv vytěžit, nám nabízí jistou ostrou lekci.

Netvrdím, že bych toho mnoho věděl o francouzských Kanaďanech, ale vím, že většina lidí, kteří mnoho mluvím o impériu ví ještě méně. Jde tu o to, že oni se obyčejně ani nesnaží dozvědět se víc. Ony velmi neurčité obrazy kolonistů, kteří ve všech koutech dělají divy, jež oni vždy evokují ve skutečnosti obsahují právě to, co může udělat francouzský Kanaďan, nebo co by jiným lidem mohl ukázat, jak mohou dělat. S tímhle velmi oblíbeným vymýšlením si věcí ohledně kolonisace se pojí jeden velmi nebezpečný druh pokrytectví. Lidé se zámořská území pokoušeli užívat jako Eldorádo, zatímco jim ještě sloužila jako Botany Bay. Posílali pryč lidi, kterých se chtěli zbavit, a pak k ponížení přidali ještě urážku tvrzením, že končiny země budou nadšené, že je mají. Načrtli taky jakýsi fantastický portrét osoby, jejíž ctnosti, ba i neřesti, byly naprosto vhodné pro založení impéria, i když očividně ne pro založení rodiny. Už i samotná řeč, kterou používají je zavádějící. Mluví o takových lidech jako o osadnících, i když to poslední, co by od nich kdy čekali by bylo, aby se usadili. Očekávali od nich jakési nevýznamné individualistické prolamování se na nová území, i když na tom světu dnes čím dál méně záleží. Nepohodlného synovce poslali lovit divoké bisony v ulicích Toronta, zrovna tak jako kdovíkolik nepotlačitelných irských vystěhovalců posílali válčit s divokými rudochy do ulic New Yorku. Pořád dokola opakovali, že svět potřebuje průkopníky, a nikdy ani nezaslechli, že to, co svět potřebuje jsou rolníci. Sentiment ohledně potulného vystěhovalce, který zdědil naši kulturu byl do jisté míry upřímný a přirozený. Nikdo se netvářil, že by snad naše tradice zakládal. V celé té diskusi samé byly naprosto nepřítomné všechny ideály spojené s bezpečným společenským postavením, nikdo nemyslel na kontinuitu, obyčeje, náboženství nebo folklor budoucího kolonisty. A nikoho především nikdy ani nenapadlo, že by mohl mít silný smysl pro soukromé vlastnictví. Pokud neurčitá idea, že získává cosi pro impérium vůbec něco obsahovala, pak to byla idea, že získává něco, co bude patřit někomu jinému. Nebavím se teď o tom, jak to bylo špatné, nebo zda to v některých případech mohlo být správné, poukazuji tak, že se nikdo nikdy nezabýval myšlenou jiného práva, zvláštního práva člověka pro sebe samého. Pochybuji o tom, že by se dalo najít i jen jedno slovo, které by to zdůraznilo i v tom nejzdravějším dobrodružném příběhu nebo nejbujnější hurávlastenecké písničce. Mám docela rád všechno, co je v těch písničkách a příbězích doopravdy zdravé nebo veselé. Poukazuji jen na to, že jsme cosi hrubě zanedbali, a teď tím strádáme. Nejhorší na tom opomenutí je, že jsme nepoučili ničím od lidí, kteří byli skutečně uvnitř impéria, které jsme hodlali oslavit, vůbec nic od Irů, vůbec nic od francouzských Kanaďanů, vůbec nic dokonce ani od chudáků Hindů. Nyní jsme dospěli do krise, v níž jsou nám tyhle opomenuté talenty obzvlášť zapotřebí, a my ani nevíme, jak se jim začít učit. A vysvětlení tohoto omylu a selhání je jako ve většině podobných případů ve slabosti, které říkáme pýcha, jinými slovy právě v tom tónů, který si osvojili lidé jako děkan od sv. Pavla.

Řešení, které znovu obnoví rolnictvo v moderním světě jistě bude obsahovat rozsáhlý prvek emigrace. O jednotlivých složkách této ideje řeknu víc v další části. Mám ale za to, že jakýkoliv plán či projekt tohoto druhu bude muset stát na naprosto odlišném a vlastně přesně opačném duchu a principu oproti tomu, který se obyčejně aplikuje na emigraci v dnešní Anglii. Myslím, že potřebujeme nový druh inspirace, nový druh výzvy, dokonce nový druh běžné řeči dřív, než to řešení začne i jen pomáhat tomu, aby něco řešilo. Co potřebujeme, je ideál vlastnictví, ne jen pokroku—zejména pokroku, který s sebou bere vlastnictví jiných lidí. Utopia potřebuje více hranic a ne méně. A právě proto, že jsme byli slabí v etice vlastnictví na okrajích impéria nebude naše společnost hájit vlastnictví tak, jako lidé hájí práva. Bolševik je pokračovatel a trest za bukanýra.

II. Nedorozumění o metodě

Jak vidím, musím se před tím, než v tomto náčrtu postoupím kamkoliv jinam, odbočkou dotknout povahy mého úkolu, protože jinak by všechno následující mohlo být špatně pochopeno. Aniž bych předstíral nějakou úřední nebo obchodní zkušenost, dělám tu vlastně mnohem víc, než kdy bylo požadováno po většině pouhých literátů (pokud se na okamžik mohu za literáta označovat), když s důvěrnou provozovali sociální hnutí nebo dávali dohromady sociální ideje. Slibuji, že na konci těchto poznámek bude čtenář o tom, jak postavit distributivní stát vědět mnohem víc, než Carlylovi čtenáři kdy věděli o tom, jak se pustit do hledání hrdinského krále nebo skutečného vyššího člověka. Myslím, že dokážeme vysvětlit, jak udělat z malého obchodu či dílny nebo malé farmy běžný rys naší společnosti a že to dokážeme lépe, než Matthew Arnold dokázal vysvětlit, jak učinit stát orgánem našeho nejlepšího já. Myslím, že farma bude na nějaké hrubé mapě vyznačena lépe než zemský ráj na navigačních plánech Williama Morrise  a myslím si též, že v porovnání s jeho Novinkami Odnikud se tohle dá docela férově označit za Zprávy Odněkud.  Rousseau a Ruskin bývali často mnohem neurčitější a visionářštější než já, třebaže Rousseau býval mnohem strnulejší v abstrakcích a Ruskin byl někdy velice vzrušený z konkrétních detailů. Nemusím ani říkat, že se nepřirovnávám k těmto velkým mužům, jen poukazuji na to, že ani od nich, kteří ovládali mnohem širší pole a jejichž postavení coby publicistů bylo mnohem váženější a odpovědnější, nebylo vlastně žádáno víc, než obecné principy, z jejichž předkládání jsme obviňováni my. Poukazuji jen na to, že velmi malému básníkovi taková úloha připadla, zatímco po velkých prorocích nikdo nechtěl, aby provedli a dokonale naplnili svá vlastní proroctví. Zdálo by se, že naši otcové si tak docela nemysleli, že mít jasnou vizi cíle s podrobnou mapou nebo bez ní je tak docela marná věc, nebo že je k ničemu popsat skandál, aniž bychom popsali náhradu. Tak či tak a ať už je to čímkoliv, je docela jisté, že kdybych byl skutečně dost velký na to, abych si zasloužil výtku utilitarismu, kdybych skutečně byl tak idealistický nebo imaginativní, jak si o mně myslí, kdybych se skutečně omezoval na popisování směru, aniž bych měřil cestu, na ukazování k domovu či k nebi a jen lidem říkal, aby se tam dostali podle svého rozumu—kdyby tohle bylo skutečně všechno, co bych svedl, pak to bylo právě tolik, kolik se čekalo od mužů mnohem větších než já, od Platona a Isasiáše po Emersona a Tolstého. 
To však není všechno co dokážu, a to i přesto, že ti, kdo to nedokázali dělali mnohem víc. Dokážu ještě i něco jiného, mohu to však udělat jen tehdy, když bude pochopeno, co dělám. Jsem si současně dobře vědom, že když člověk vysvětluje vylepšení tak složité společností , často zjistí, že dokud není hotov, je velmi těžké přesně vysvětlit, co dělá. Uvážil jsem a zamítl půl tuctu problémů, jak se k tomu postavit, jak různými cestami dospět k téže pravdě. Uvažoval jsem, že začnu prostým případem rolníka a pak jsem si uvědomil, že by hned stovka lidí psala do novin a vinila mně, že se z  nich všech pokouším udělat venkovany. Přemýšlel jsem, že bych začal popisem slušného distributivního státu už existujícího s celou rovnováhou všech rozmanitých věcí, právě tak jako socialisté již představují své Utopie jako již existující a soustředěné na jednu věc. Pak mi došlo, že by stovka lidí psala do novin, že jsem utopista a že je zřejmé, že můj plán nemůže fungovat, protože  ho dokážu popsat jen až když už funguje. Ve skutečnosti by ale měli na mysli, že dokud ten plán nefunguje, není co dělat. Nakonec jsem se ke společenskému řešení rozhodl přistoupit následujícím způsobem: nejprve poukázat, že pohybu směrem k monopolům se dá vzdorovat, že dokonce i teď a tady se dá udělat mnoho pro jeho úpravu, že to může udělat kdokoliv a že prakticky každý může udělat cokoliv. Poté budu tvrdit, že odstraněním tohoto konkrétního plutokratického tlaku chuť po přirozeném vlastnictví ožije a nabude vážnosti, jako každá jiná přirozená věc. Myslím, že pak bude vhodné lidem, kteří se takhle začnou jakkoliv sporadicky vracet k zdravému uspořádání, vysvětlovat zdravou a rozumnou společnost, která dokáže držet vlastnictví v rovnováze a mašinerie pod kontrolou. Popisem té konečné společnosti, jejích zákonů a omezení, pak skončím.
Nu, tohle může a nemusí být dobré uspořádání nebo pořádek idejí, ale je srozumitelné a ve vší skromnosti si dovolím tvrdit, že mám právo svůj výklad takhle uspořádat  a žádný kritik nemá právo si stěžovat, že je neskládám nepořádně tak, abych na ně odpovídal jinak, než jdou po sobě. Jsem s to mu napsat celou Encyklopedii distributismu, kdyby měl dost trpělivosti, aby ji přečetl, ale musí mít dost trpělivosti, aby ji přečetl. Je nerozumné, aby si stěžoval, že jsem se dostatečně nevěnoval Zoologii, státní podpoře, pod písmenem B, nebo že jsem popsal ctihodné sociální postavení Cechu xylografů, zatímco jsme se podle abecedního pořádku věnoval stále ještě Cechu architektů. Jsem ochoten být stejně protivný a nezáživný jako Euklid, ale to si pak kritik nesmí stěžovat, že  osmačtyřicáté tvrzení druhé knihy není součástí Pons Asinorum. Starobylý cech stavitelů mostů bude muset postavit řadu takových mostů.
 Nu, z komentářů, kterých se mi dostalo usuzuji, že tvrzení, která jsem již přednesl nevysvětlují tak docela své vlastní místo a cíl v tomto plánu. Poukazuji toliko na to, že monopol není ani teď a tady všemohoucí a každého může z okamžitého podnětu napadnout mnoho způsobů, jak jeho konečný triumf oddálit a možná odrazit. Představme si, že monopolista, můj nepřítel na život a na smrt, se snaží mě  zničit tím, že mi brání prodávat vajíčka sousedům. Mohu mu říct, že se budu živit svou vlastní řípou ze své zelinářské zahrady. Tím nechci říct, že se budu k tuřínům přivazovat, ani nebudu přísahat, že se nikdy ani nedotknu svých brambor nebo fazolí. Chápu bulvy řepy jako příklad, jako něco, co po něm mohu házet. Předpokládejme, že onen proradný milionář přijde a  bude se na mně přes zahradní zídku šklebit: „Z vašeho vychrtlého a vyhladovělého vzhledu usuzuji, že nutně potřebujete pár šilinků, ale nemáte, kde byste je vzal. To by mně možná vyprovokovalo k odpovědi. „Ale ano, mám. Prodám své první vydání Martina Chuzzlewita.“ Nemusím tím nutně myslet, že se už  vidím v chudinském hrobě, pokud Chuzzlewita neprodám, ani nemyslím, že bych neměl co jiného navrhnout, než prodat to první vydání, ani se nehodlám jako obyčejný politik vychloubat, že jsem všechno vsadil na politiku Martina Chuzzlewita. Chci tím urážlivému pesimistovi říct, že nejsem u konce svých možností a sil, že pořád ještě mohu prodat knížku, nebo, pokud by věc byla už doopravdy zoufalá, knížku napsat. Mohu toho udělat ještě hodně, než dojdu k jednoznačně protispolečenskému jednání, jako že bych třeba vyloupil banku, nebo ještě hůře, začal v bance pracovat. Mohu udělat velkou spoustu věcí velmi rozmanitého druhu a dám pro začátek příklad jen proto, abych ukázal, že je jich tu mnohem více, ne že žádné další nejsou. Vedle výtisku Martina Chuzzlewita je v mém domě velmi mnoho velmi rozmanitých věcí. Jen málo z nich má velkou cenu pro kohokoliv mimo mě, ale některé z nich mají nějakou cenu pro kohokoliv. Celý smysl domova je přece v tom, že je poskládaný páté přes deváté. Ten můj v každém případě tohoto přísného ideálu dosahuje. Celý smysl domova je v tom, že je to nejen velké množství naprosto odlišných věcí, které nicméně dohromady tvoří jednotu, ale také že v oné jednotě si ceníme i věcí, na které jsme už zapomněli. Kdyby někdo můj dům spálil na popel, nebylo by moje spravedlivé rozhořčeni nad tím že mi spálil vše co mám o nic menší kvůli tomu, že bych si v první chvíli ani nedokázal vzpomenout, co všechno spálil. Právě tak jako s domácími bůžky je tomu i s celým domácím náboženstvím, nebo tím, co z něj zbylo, aby se mohlo postavit proti ničivé disciplíně průmyslového kapitalismu. V prostší společnosti bych vyběhl z trosek, volal na pomoc město nebo krále a křičel „Slyšte, slyšte. Zloděj mi vypálil dům!“ Mohl bych se samozřejmě rozběhnout ulicí a jedním rozvášněným dechem křičet: „Slyšte, slyšte! Zloděj spálil moje vchodové dvoře z tvrzeného dubu s obvyklými úpravami, čtrnáct oken, devět záclon, pět a půl koberce, 753 knih, z toho čtyři v luxusním vydání, jeden  portrét mé prababičky,“ a tak dál vyjmenovávat všechny věci, ale oproti  onomu prostému feudálnímu výkřiku by tu něco chybělo. Právě tak bych tento nárys či osnovu mohl začít výčtem všech změn, které bych rád viděl v zákonech s cílem ustanovit v Anglii jakousi ekonomickou spravedlnost. Pochybuji ale o tom, že by z toho čtenář získal nějakou lepší představu o tom, k čemu nakonec mířím a to není přístup, který bych nyní chtěl zvolit. Ještě bude příležitost, abych se těmto věcem trochu podrobněji věnoval, příklady, které to dávám jen ilustrují moji první obecnou  thesi, že totiž ani teď neděláme vše, co bychom mohli proti spěšnému nástupu monopolů a tomu, když lidi mluví, jako by se ani nic dělat nedalo, že je to tvrzení od počátku mylné a člověka na ně hned napadají všechny možné odpovědi.
Kapitalismus se rozpadá a my v jednom smyslu nepředstíráme, že by nám to bylo líto. Vlastně bychom naše tvrzení mohli docela správně podtrhnout tím, že bychom řekli, že mu s tím rozpadáním pomůžeme, ale že nechceme, aby se jen tak obyčejně rozsypal. První ale co si musíme uvědomit je právě to, že tu jde i o  volbu mezi tím, že něco rozebereme nebo, že se to rozsype. Je to volba mezi tím, že se dobrovolně rozloží na své skutečné složky, z nichž si každá vezme zpět, co jí patří, nebo, že se nám prostě zřítí na hlavy ve zmatku všeho z čeho byl složen, což jedni označují za komunismus a jiní tomu říkají chaos. To první je postup, který by se snažili zařídit všichni rozumní lidé. To druhé je něco, čemu by se všichni rozumní lidé měli snažit zabránit. To je důvod proč jsou tak často počítáni dohromady.
Omezil jsem se převážně na to, abych odpověděl na to, co jsem vždy považoval za první otázku, totiž „Co máme udělat právě teď,“ a já na to odpovídám: „Právě teď musíme lidi zastavit, aby přestali dělat to, co zrovna dělají.“ Iniciativa je na straně nepřítele. On už věci dělá a bude je mít hotové dávno před tím, než my s něčím začneme, protože on má peníze, mašinerii, poněkud mechanickou většinu a další věci,které my musíme nejdřív získat a pak využít. Své mopolisační tažení už skoro vyhrál, ale ještě nezvítězil docela, a pořád je možné ho brzdit a překážet mu. Svět procitl velmi pozdě, ale to není naše vina. Je to chyba všech hlupáků, kteří nám posledních dvacet let tvrdili, že, že žádné trusty nikdy nemohou být a dnes nám stejně tvrdí, že nemůže být nic jiného.
Žádám čtenáře, aby měl na mysli i další věci. V první řadě to, že tenhle náčrt je jen osnovou, obrysem, i když jsem se jen těžko mohl vyhnout jistým zákrutám a smyčkám. Netvrdím, že dokážu odstranit všechny překážky, které se v této záležitosti mohou objevit. Co by si asi kriticky smýšlející čtenář řekl, kdybych hned na samém začátku tohoto návrhu  odbočil k dlouhému pojednání o zákonu o pomluvě? A přece bych ho, přísně prakticky vzato, mohl považovat za jednu z nejpraktičtějších překážek. Jde o současnou směšnou posici, že monopolu není odporováno jako sociální síle, ale je pořád možné jej považovat za právní vnucení. Když se pokusíte zastavit člověka, který skupuje tolik mléka, že může diktovat ceny, první co přijde bude žaloba, která vás bude chtít umlčet tím, že vás obviní z pomluvy. Je to očividně obyčejný zdravý rozum, že pokud něco není hřích, pak to ani není pomluva. Jak dnes věci stojí, není pro člověka, který to dělá žádný trest, ale toho, kdo na to ukáže trestat lze. Nevěnuji se tu (i když jsem docela připraven pustit se do toho jinde) všem těmto detailním problémům, které by společnost, tak jak dnes stojí vznesla proti takové společnosti, jakou chceme postavit my. Kdyby byla založena na principech, které tu překládám vypořádávaly by se ony detaily podle těchto principů, tak jak by se objevovaly. Skoncovalo by to například s tím nesmyslem, kdy člověk mocnější než císařové předstíral, že je jen soukromý obchodník  stíhaný soukromou zlobou. Potvrdilo by se,  že lidé, kteří jsou prakticky veřejně činní musí být veřejně posuzovaní jako potenciální veřejné zlo. Zničilo by to absurditu, podle níž jsou „důležité případy“ posuzovány „zvláštní porotou“, čili jinými slovy, že jakýkoliv vážný spor mezi bohatými a chudými rozsuzují bohatí. Čtenář ale uvidí, že zde nemohu vyloučit všech deset tisíc věcí, o které můžeme klopýtnout. Musím předpokládat, že lidé připravení přijmout větší risika budou také připraveni přijmout risika menší.
Nu tento náčrt je je jen obrys, jinými slovy, je jen návrh, a každý, kdo si myslí, že můžeme mít praktické věci bez theoretického návrhu se mohou jít hádat s prvním inženýrem nebo architektem, kterého potkají a vyčítat jim, že čárají tenké linky na tenký papír. Je tu ale ještě jeden, poněkud zvláštnější smysl, ve kterém jsou mé návrhy obrysem a to proto, že jsou záměrně načrtnuty jako velké vymezení v jehož rámci jsou mnohé rozmanitosti. Už dávno znám, a nemálo se bavím, typem praktického člověka, který jistě řekne, že zobecňuji proto, že nemám žádný praktický plán. Pravda je taková, že zobecňuji kvůli tomu, kolik praktických plánů je. Sám znám čtyři nebo projektů, které byly navrženy pro více či méně drastické rozložení kapitálu. Ten z kapitalistického pohledu nejobezřelejší počítá s postupným rozšiřováním dělení zisku. Přísněji demokratickou formou téhož je správa každého podniku (pokud to nemůže být malý podnik) cechem nebo skupinou, která sdruží přispěvatele a podělí jejich výsledky. Některým distriburistům se myšlenka člověka, který má svůj podíl jen tam, kde pracuje nelíbí. Myslí, že by byl nezávislejší, pokud by svůj malý kapitál investoval jinde, všichni se ale shodují, že musí mít kapitál k investování. Jiní si dál říkají distributisté proto, že by dávali každému občanovi dividendu z mnohem většího státního systému výroby. Záměrně jsem své obecné principy navrhl tak, aby pokrývaly pokud možno co nejvíce z těchto alternativních ekonomických plánů. Musím se ale ohradit proti tomu, když slyším, že jich pokrývám tolik, protože tu žádné nejsou. Pokud někomu řeknu, že je příliš výstřední a dopřává si příliš velkého přepychu, nejsem povinen mu překládat seznam toho přepychu. A jde mi tu o to, že moderní společnost by si hodně pomohla, kdyby omezila a dělila vlastnictví kterýmkoliv z těch způsobů. To neznamená, že bych nějaké formě nedával přednost; osobně preferuji ve shora uvedeném přehledu příkladů druhou formu rozdělování. Chci ale především ukázat, že současný stav věcí zlepší jakýkoliv obrat od prudké koncentrace vlastnictví. Pokud někomu řeknu, že mu v Putney hoří dům, možná i poděkuje, i když mu k tomu nedám seznam všech vozů jezdících do Putney, s čísly všech taxíků a jízdními řády všech tramvají. Stačí, že vím, že si  může vybrat z velkého množství vozů před tím, než by se musel uchýlit k příslovečnému dobrodružství cestování do Putney na praseti. Stačí, že každé z těch vozidel je celkem vzato méně nepohodlné, než dům v plamenech nebo hromada popela. Připouštím, že kdyby mezi námi a Putney ležely neprostupné pralesy a ničivé záplavy, mohl bych být označován za nepraktického, bylo by právě tak toliko idealistické velebit Putney jako oslavovat ráj. Nepřipouštím však, že bych byl nepraktický, protože vím, že je tu půl tuctu praktických způsobů, jež jsou praktičtější, než současný stav věcí. Z toho ale ve skutečnosti neplyne, že bych nevěděl, jak se dostat do Putney. Zde je kupříkladu půl tuctu věcí, které by postupu distributismu napomohly, vedle těch, jichž se ještě dotknu coby principů. Ne všichni distriburisté budou se všemi souhlasit, všichni se ale shodujeme, že míří k distributismu. (1) zdanění smluv, které by majitele malých majetků odrazovalo prodávat je velkým vlastníkům a podporovalo by drobení velkého majektu mezi drobné vlastníky. (2) Něco podobného napoleonským zákonům o závětích a likvidace primogenitury. (3) Ustavení právního zastoupení pro chudé zdarma, aby tak malé vlastnictví bylo vždy hájeno proti velkému. (4) Záměrná ochrana jistých experimentů v oblasti malého vlastnictví, pokud by to jinak nešlo, tak i daněmi či poplatky, včetně místních. (5) Podpory a dotace pro rozběh takových pokusů. (6) Svazy dobrovolného odevzdání a mnoho dalších věcí stejného druhu. Vložil jsem však tuto kapitolu sem, abych vysvětlil, že tohle je náčrt prvních principů distributismu a ne jeho posledních principů, o kterých se dokonce i distributisté mohou přít. V takovém prohlášení jsou příklady předkládány jako příklady a ne jako přesný a vyčerpávající seznam všech případů pokrytých pravidlem. Pokud nebude tento elementární princip výkladu pochopen, pak se musím smířit s tím, že  budu oním praktickým člověkem označen za nepraktického. A věru že v jeho smyslu na jeho obvinění cosi je. Ať už jsem nebo nejsem praktický člověk, nejsem to, čemu se říká praktický politik, což znamená profesionální politik. Nemohu si nárokovat žádný podíl na tom, že bych pomáhal naši zemi přivést do jejího současného slibného a nadějného stavu. Prosperitu uhlí založily tvrdší hlavy, než je ta moje. Muži činu, hrubší energie než je ta moje, nás přivedli do příjemného stavu, kdy žijeme ze svého kapitálu. Nijak jsem se nepodílel na velké a slavné průmyslové revoluci, která zmnožila krásy přírody a smířila třídy společnosti, ani mi příliš nadšený čtenář nemůže děkovat za tuto osvícenější Anglii, v níž zaměstnanec žije na podpoře od státu a zaměstnavatel z přečerpaného účtu v bance.
 

Kapitola IV: Blázni ustupují

Pří posuzování pruského názoru jsme posuzovali zdá se, zejména jakési mentální omezení, cosi jako zauzlení mozku. Projevuje jednu a tu samou podivnou filosofickou rozmrzelost nad problémy slovanského obyvatelstva, anglické kolonisace, francouzského zbrojení a posilování armády. Nakolik dokážu tyto myšlenky sledovat, vyjadřují asi tohle: „Je velmi špatné, že bys mi měl být nadřazen, protože já jsem nadřazený tobě.“ Zda se také, že mluvčí tohoto systému mají podivuhodnou schopnost soustředit tuto spleť či rozpor někdy i do jediného odstavce či dokonce věty. Už jsem zmiňoval slavné tvrzení německého císaře, že abychom odvrátili hunské nebezpečí máme se všichni stát Huny. Mnohem silnějším příkladem je jeho velmi nedávný rozkaz jeho jednotkám ohledně války v severní Francii. Jak většina lidí ví, zněla jeho slova „Vydávám svůj královský a císařský rozkaz, abyste právě nyní soustředili všechnu svoji energii na jediný cíl a to ten, abyste veškeré schopnosti a udatnost mých vojáků obrátili v první k vyhlazení řadě zrádných Angličanů a k tomu, abyste přešli a pošlapali opovrženíhodnou malou armádu generála Frenche.“ Angličan si může dovolit přejít bez povšimnutí hrubý tón těchto poznámek, mně zde zajímá mentalita, sled myšlenek, který se dokáže i tak malém prostoru zaplést a zamotat. Pakliže je Frenchova armáda malá a opovrženíhodná, pak by mělo být jasné,že všechny schopnosti a síly německé armády by neměly být soustředěny na ni, ale na její větší a méně opovrženíhodné spojence. Jestliže se na ni soustřední všechny dovednosti a síly německé armády, pak s ní nejednají s opovržením. Ovšem pruský řečník měl na mysli dvě neslučitelné věci a byl rozhodnut říct je obě najednou. Chtěl anglickou armádu považovat za maličkost a současně chtěl anglickou porážku považovat za něco velkého. Chtěl v jednom a téže okamžiku jásat na naprostou slabostí útočících Britů i nad svrchovanou dovedností a chrabrostí Němců, s níž útok odrazí. Jakýmsi způsobem se z toho musí stát obecné a zjevné zhroucení Anglie a přitom troufalý a neočekávaný triumf Německa. Ve snaze vyjádřit tyto protikladné představy současně dosáhl poněkud smíšených výsledků. Vyzval proto Germanii, aby všechna svá údolí i hory naplnila smrtelnou agonií tohoto téměř neviditelného škvora a nechala nečistou krví tohoto švába zbarvit Rýn do ruda až dolů k moři .

Nebylo by ovšem fér stavět kritiku na výrocích jednoho nahodilého a dědičného panovníka, ona koneckonců ve stejné míry platí i o filosofech, kteří jsou nám, dokonce i v Anglii, ukazováni jako hotoví proroci pokroku. A nikde se to neukazuje ostřeji než než v podivně zmatených řečech o rase a zejména teutotonské rase. Profesor Harnack a podobní lidé nám vyčítají, jak jsem pochopil, že jsem „porušili pouto teutonského svazku“, pouto, které Prusové přísně respektovali, jak pokud jde o jeho dodržování, tak pokud jde o jeho porušení. Všímáme si toho v souvislosti s otevřeným anektováním zemí obývaných výlučně černochy, jako je třeba Dánsko. Právě to vidíme v tom jak ihned a s radostí poznávají a uznávají lněné vlasy a světle modré oči Turků. Mě ovšem pořád nejvíc zajímá abstraktní princip pana profesora Harnacka a když jej sleduji dostávám stejnou složitost bádání, ale také stejnou prostotu výsledku. Když srovnám starost pana profesora o „teutonismus“ s tím, jak mu vůbec nesejde na Belgii, pak mohu dojít jen k následujícímu závěru: „Člověk nemusí dodržet slib, který dal, ale dodržet slib, který nedal musí.“ Smlouva, která Británii zavazovala vůči Belgii nesporně existovala, i kdyby to byl jen cár papíru. Pokud existovala jakákoliv smlouva, která by Británii zavazovala vůči teutonismu, pak můžeme přinejmenším říct, že to je ztracený cár papíru, jeden by skoro řekl cár odpadkového papíru. I tentokrát posuzovaný protějšek vykazuje tak nelogickou zvrácenost, až se z toho mozek točí. Jednou tu povinnost je, podruhé není, jednou to vypadá, že Německo a Anglie musí vzájemně držet slovo, jindy to vypadá, že Německo nemusí držet slovo vůči nikomu a ničemu, jednou se zdá, že jedině my mezi všemu evropskými národy máme téměř nárok na to být Němci, jindy zase, že vedle nás vyrůstají do výšin roztomilosti německého charakteru. Za tím vším je ale tento mlhavý ovšem nikoli pokrytecký dojem a smysl pro jakýsi obecný či společný teutonismus.

Další ze svědků, kteří se postavili proti nám, profesor Haeckel, dosáhl svého času jisté proslulosti tím, že pozoruhodnou podobnost dvou vzájemně odlišných věcí dokázal tím, že otiskl dva obrázky jedné a téže věci. Příspěvek pana profesora Hacekela pro biologii byl v tomto případě právě takový jako příspěvek profesora Harnacka pro ethnologii. Profesor Harnack ví, co je takový Němec zač, jak vypadá a jak se chová. Když si chce totéž představit o Angličanovi, vyfotografuje téhož Němce ještě jednou. V obou případech jde pravděpodobně o upřímnost právě tak jako o prostotu. Haeckel si byl tak jist tím, že druhy ilustrované embryem jsou tak úzce propojené a spřízněné, že mu přišlo jen jako maličkost to celé zjednodušit prostým opakováním. Harnack si je natolik jist, že Němci a Angličané si jsou skoro podobní, že si troufne riskovat zobecnění, že jsou jedni přesně takoví jako druzí. Vyfotografuje, abychom tak řekli jednu a tutéž pěknou a bláhovou tvář dvakrát a říká tomu nápadná podobnost mezi bratranci. Existenci teutonismu tak může prokázat asi tak jednoznačně jako Haeckel dokázal udržitelnější tvrzení, že Bůh neexistuje. Nuže, Němci a Angličané si navzájem nejsou vůbec podobní—až na to, že ani jedni ani druzí nejsou černoši. Ve všem dobrém a zlém jsou si nepodobnější než jacíkoliv dva jiní náhodně vybraní lidé z velké evropské rodiny. Jejich protikladnost počíná kořeny jejich dějin, ba přímo jejich geografií. Říct, že Británie je insulární je slabé slovo. Nejen, že je Británie ostrovem, ale je to ostrov natolik polcený mořem, že se téměř rozpadá ma tři ostrovy a dokonce i v Middlands lze téměř cítit ve vzduchu mořskou sůl. Německo je mocná, krásná a plodná zem ve vnitrozemí, která se k moři dostává jednou či dvěma úzkými a klikatými stezkami, jako jsou ty, které vedou lidi k podzemnímu jezeru. Proto je britské válečné námořnictvo vpravdě národní, protože je přirozené, Vytvořilo se ze stovek nahodilých dobrodružství lodí a námořníků před chaucerovou dobou a po ní. Německé námořnictvo je ovšem umělé, právě tak umělé, jako v Anglii byly postavené umělé Alpy. Vilém II. okopíroval britské námořnictvo stejně jako Fridrich II. okopíroval francouzskou armádu a tahle japonská či protikladná horlivost v napodobování, která patří mezi stovku vlastností, které Němci mají a Angličané velmi nápadně ne. Jsou i další německé nadřazenosti, které ční velmi vysoko. Jedna či dvě věru pěkné věci, které jsou Němcům vlastní jsou právě ty, které Angličané postrádají: zejména skutečnou zálibu v lidové hudbě a starobylých lidových písních a to nejen těch, které se šíří z měst nebo je lidé pochytí do profesionálů. V tomhle Němci připomínají spíš Velšany, i když jen nebesa vědí, co v tom případě s teutonismem. Ovšem rozdíl mezi Němci a Angličany je hlubší než všechny jeho projevy, odlišují se ve svém myšlenkovém postoji víc jacíkoliv dva jiní Evropané. Liší se především v té nejangličtější ze všech anglických vlastností, v hanbě, již Francouzi možná správě označují za „špatnou hanbu“, protože se mísí s pýchou a podezíravostí, jejichž výsledek označujeme za ostýchavost. Dokonce i Angličanova hrubost mívá svůj počátek v tom, že je v rozpacích. Hlučně jí a hlučně se miluje. Nikdy se mu nezdá, že by projev či píseň nebo kázání nebo pořádné jídlo nebylo, jak Angličané říkají „ma místě“ za daných konkrétních okolností. Když jsou Němci vlastenečtí a zbožní nejsou z toho žádné reakce proti vlastenectví a zbožnosti, jako tomu je u Angličanů a Francouzů. Ne, ne, omyl Německa v moderní pohromě vzešel převážně z té skutečnosti, že si myslelo, že Anglie je velmi prostinká, když Anglie postupovala velmi promyšleně. Protože naše politika nabyla převážně finanční povahy myslelo si Německo, že je naše politika už jen finanční, a protože naši aristokraté dospěli k naprostému cynismu, myslelo si Německo, že ksou zcela zkažení. Nedokázali pochopit onu složitost, že poněkud finančně vyčerpaný anglický gentleman může prodat svou šlechtickou korunku, ale neprodá svou tvrz, že může snížit úroveň veřejného života a přesto odmítne stáhnout vlajku, Němci jsou si zkrátka vcelku jisti, že nám naprosto rozumí a zcela nás chápou, a to proto, že nám nerozumí ani trochu a vůbec nás nechápou. Možná, kdyby nám rozumět začali, nenáviděli by nás ještě víc, ale raději bych snášel nenávist způsobenou nějakou drobnou, leč skutečnou věcí, než být zahrnován láskou pro všechny možné vlastnosti, které ani nemám ani po nich netoužím. A když se Němci doberou svého prvního opravdového pohledu na to, jaká je moderní Anglie ve skutečnosti, zjistí, že Anglie má velmi rozbitý, zastaralý a nedostatečný smysl pro svůj závazek vůči Evropě, ale nemá vůbec žádný smysl pro jakýkoliv závazek vůči teutonismu.

Toto je poslední a nejsilnější z pruských vlastností, které jsme posuzovali. V pitomosti tohoto druhu je jakási kluzká síla v tom, že musí stát nejen vně pravidel, ale i vně rozumu. Člověk, kterému vůbec nedochází, že si protiřečí má velkou výhodu v polemice, i když ona výhoda se hroutí, když se pokouší ji zredukovat na sčítání, šachy nebo hru zvaná válka. Totéž platí o hlouposti jednostranného spříznění. Opilec, který naprosto cizího člověka považuje s naprostou jistotou za dávno ztraceného bratra má velkou výhodu, dokud nedojde na podrobnosti. „Musíme mít v nitru chaos,,“ řekl Nietzche, „abychom mohli zrodit tančící hvězdu.“

V těchto několika málo poznámkách jsem se snažil načrtnout hlavní a nejdůležitější body o pruském charakteru. Selhání cti, které hraničí se selháním paměti, egomanie, která je vší počestnosti slepá k tomu, že i druhá strana má své ego, a především pak skutečné choutky po tyranii a vměšování, ďábel, který všude trýzní lidi líné a pyšné. K tomu je nutno přidat jistou mentální beztvarost, která se může stahovat či rozšiřovat bez zřetele k rozumu či záznamu, což otevírá možnost pro nekonečné množství výmluv. Kdyby byli Angličané na německé straně všiml by si německý profesor jaké neodolatelné síly přispěly k evoluční formaci Teutonů. Jelikož jsou Angličané na opačné straně, němečtí profesoři řeknou, že tihle Teutoni se dostatečně nevyvinuli. Nebo možná řeknou, že jejich evoluce postoupila právě dostatečně na to, aby se ukázalo, že nejde o Teutony. Možná řeknou obojí. Pravda je ovšem taková, že všechno, co označují za vývoj a evoluci by se mělo spíš jmenovat vyhýbání a únik. Tvrdí nám, že otevírají okna osvícení a dveře pokroku. Ve skutečnosti ale boří dům lidského intelektu a uniknout mohou libovolným směrem. Mezi posicí jejich přeceňovaných filosofů a srovnatelně podceňovaných vojáků je zlověstná a téměř obludná paralela. To, co jejich profesoři označují za cesty pokroku, jsou totiž ve skutečnosti ústupové a únikové trasy.

Kapitola II: Odmítnutí vzájemnosti

V předchozím souhrnu jsem řekl, že barbarství, tak jak je chápeme my, není jen pouhou nevědomostí, či i jen pouhou krutostí. Má přesnější smysl a znamená militantní nepřátelství vůči jistým nezbytným lidským ideám. Zabýval jsem se idejemi slibu a smlouvy, které by pruský intelektualismus zničil. Zdůraznil jsem, že Prus je duchem barbar, protože jeho vlastní minulost ho neváže o nic víc, než člověka ve snu. Zapřísahá se, že když v pondělí slíbil respektovat hranice, nepředvídal to, co označuje za „nutnost“ ji nerespektovat v úterý. Zkrátka, je ja jako dítě, které na konci veškerého rozumného vysvětlování a připomínek uznaných uspořádání nemá jinou odpověď než „“Ale já chci.“

V pořádání lidských záležitostí je také další idea, která je natolik základní, až se na ni zapomíná, ale nyní byla poprvé popřena. Lze ji označit za ideu vzájemnosti, reciprocity, nebo lepší angličtinu ideu kompromisu a vzájemných ústupků, ideu „něco za něco“. Zdá se, že Prus je této myšlenky prostě intelektuálně nezpůsobilý. Mám za to, že si nedokáže an představit, ani pochopit myšlenku, která je základem vší komedie, tedy že v očích druhého člověka, je právě jen druhým člověkem. A pokud tuto ideu proneseme institucemi poprušáčtělého Německa zjistíme, jak podivně byla jeho mysl v této věci omezema. Němci se od jiných patriotů liší v tom, že nedokáží patriotismus pochopit. Jiní Evropané litují Poláky, nebo třena Velšany, kvůli jejich narušeným hranicím, ale Němci litují jen sami sebe. Mohou se silou zmocnit Severnu, či Dunaje, Temže či Tibery, Garry nebo Garonne—a přece budou pořád smutně zpívat o tom jak pevně a bděle na Rýně stráž stojí, a jaká by to byla věčná škoda, kdyby jim tu jejich říčku někdo vzal. To je to, co mám na mysli, když říkám, že jim chybí vzájemnost: a najedete to všem, co dělají, tak je tomu i se vším, co podnikají divoši.

Opět je velmi nutné vyhnout tomu, abychom tuto duši divocha nezaměňovali s pouhým divošstvím či barbarstvím ve smyslu brutality či masakru, do nichž Řekové, Francouzi i většina nejcivilisovanějších národů upadala v hodinách abnormální paniky či msty. Obviňování z krutosi jsou obyčejně vzájemná. Když ovšem jde o Prusa, nic není vzájemné. Definice divocha nezáleží dokonce ani v tom o kolik víc ubližuje cizincům a zajatcům víc, než jiné lidské kmeny. Definicí primitivního divocha je, že se směje, když ubližuje vám, a kvílí, když vy ubližujete jemu. Tuto mimořádnou nerovnost myšlení najdeme v každém slově a činu, které přichází z Berlína. Například nikdo, kdo se vyzná ve světě nevěří všemu, co čte v novinách, a žádný žurnalista novinám nevěří ani ze čtvrtiny. Měli bychom proto být docela připraveni běžným způsobem ze všech zpráv o německých ukrutnostech hodně odečítat, jednu zprávu zpochybnit a jinou popřít. Jednu věc ale ani popřít, ani zpochybnit nemůžeme, totiž autoritu a pečeť císaře. V císařském prohlášení se připouští, že byly spáchány jisté „strach budící“ činy a ospravedlňují se právě tím, že vyvolaly strach. Zastrašit mírumilovnou populaci něčím necivilisovaným, něčím sotva lidským, byla vojenská nezbytnost. Nu dobrá. To je srozumitelná politika a v tom smyslu tedy i srozumitelný argument. Jakákoliv armáda ohrožená cizinci se může dopustit věcí, které budou budit opravdu velký strach. Pak ale v kaiserově veřejném deníku obrátíme list a čteme, jak píše presidentovi Spojených států a stěžuje si, že Angličané používají střely dum-dum a porušují různá ustanovení haagské konvence. Pominu teď otázku, zda je na těch obviněních slovo pravdy. Spokojím se s s tím, že se upřeně zahledím do mrkajících očí pravého, či positivního barbara. Domnívám se, že by byl docela zmaten, kdybych mu tvrdil, že porušení haagské konvence bylo pro nás „vojensky nezbytné“ nebo že pravidla konvence jsou pro nás jen cár papíru. Zabolelo by ho, kdybych řekl, že střely dum-dum „už jen strachem, který budí“ by byl velmi užitečné k udržování porobených Němců v klidu a pořádku. Ať dělá co dělá, nemůže se vymanit z myšlenky, že on, protože to je on a ne vy, může porušovat zákon a současně se zákona dovolávat. Říká se, že pruští důstojníci hrají hru zvanou Kriegesspiel neboli válečná hra. Pravda je ale taková , že žádnou hru hrát nemohou, protože podstatou každé hry je, že pravidla platí stejně pro obě strany.

Pokud si ale probereme německé instituce jednu po druhé, zjistíme, že je to pořád to samé a že nejde jen o krveprolití a vojenské chvástání. Kupříkladu duel lze legitimně označit za barbarskou záležitost, zde ale toto slovo užíváme v jiném smyslu. V Německu dochází k soubojům, ale to samé platí o Francii, Itálii, Belgii, Španělsku, vlastně k soubojům dochází všude tam, de jsou zubaři,noviny, turecké lázně, jízdní řády a vůbec všechna prokletí civilisace, vyjma Anglie a jednoho kouta Ameriky. Možná souboje považujete za historický přežitek z dob barbarštějších států, na nichž byly vystavěny státy modernější. Právě tak lze tvrdit, že souboj je všude znamením vysoké civilisace, protože značí její delikátnější smysl pro čest, její zranitelnější marnivosti nebo větší hrůzu ze společenského zneuznání. Ať už ale zaujmete kterýkoliv z názorů musíte uznat, že podstatou duelu je ozbrojená rovnost. Slovo barbarství, tak jak je používám , bych proto nepoužil pro duely německých důstojníků, ba dokonce ani pro bitky širokými meči tak oblíbené mezi německými studenty ne. Nevím, proč by mladý Prus nemohl mít tvář plnou jizev, když se mu to líbí, ba co víc, ty jsou často spíš zajímavým rysem, který vylepšuje a zachraňuje jinak poněkud málo povznášející vzhled.

Co ovšem hájit nelze, je záležitost opravdu specifická pro Prusko, o níž jsme slyšeli nespočet vyprávění, některá z nich jistě pravdivá. Mohli bychom ji pojmenovat jako jednostranný duel. Mám na mysli ideu, že je je jakási čest v tom, když někdo tasí meč na někoho, kdo žádný meč nemá, na číšníka, příručího v obchodě nebo i školáka. Při událostech v Saberne byl jeden kaiserův důstojník přistižen, jak zdatně osekává mrzáka. Ve všech těchto záležitostech se chci vyhnou sentimentu. Nesmíme se kvůli takové krutosti rozčilovat, ale musíme se držet přísného psychologického rozlišení. Bezbranné pobíjeli kvůli kořisti, chtíči nebo osobní zlobě i jiní než němečtí vojáci, jako každí jiní vrazi. Jde tu o to, že nikde jinde, než v pruském Německu se nic takového nemísí s jakoukoliv theorií cti o nic víc, než travičství nebo kapsářství. Žádný francouzský, anglický, italský či americký gentleman si nepomyslí, že by svůj charakter nějak očistil tím, že vrazí svou šavli do nějakého směšného zelináře, který nemá v ruce nic víc, než okurku. Vypadá to, že slovo, které se z němčiny překládá jako „čest “musí asi v němčině samotné znamenat něco docela jiného. Zdá se mi, že to bude něco víc podobného tomu, co bychom my označili za „prestiž“.

Základním faktem ovšem je nepřítomnost ideje vzájemnosti či reciprocity. Prus není dostatečně civilisovaný na to, aby mohl svádět souboje. Dokonce i tehdy, když s námi zkříží meče nejsou jeho myšlenky podobné těm našim. Pokud my i on oslavujeme válku, velebíme každý něco jiného. Naše medaile jsou jsou vytepány stejně jako ty jeho, neznamenají však totéž, naše jednotky jsou pozdravovány právě tak jako jeho, ale myšlenky v srdcích stejné nejsou, na prsou jeho císaře visí Železný kříž, ale není to znamení našeho Boha. My totiž, žel, našeho Boha následujeme s mnoha pády a vnitřními rozpory, ale jde za tím svým velmi konsistentně. Všemi záležitostmi, jimiž jsme se zabývali: názorem na státní hranice, názorem na vojenské metody, názorem na osobní čest a sebeobranu, vším se vine jistá ukrutná prostota, cosi příliš jednoduchého, než abychom to mohli pochopit: představa, že sláva spočívá v tom, že ocel třímáme, aniž bychom se jí postavili.

Kdyby bylo potřeba dalších příkladů, bylo by snadné jich předložit stovky. Nechme prozatím být vztah muže a muže ve věci zvané souboj. Podívejme se na vztah muže a ženy v onom nesmrtelném souboji, kterému říkáme manželství. I zde opět zjistíme, že ostatní křesťanské civilisace usilují o jakýsi druh rovnosti, i kdyby ta rovnováha měla být iracionální či nebezpečná. Dvě krajnosti v zacházení se ženou můžeme představit na příkladu toho, co se označuje za vážené třídy v Americe a ve Francii. V Americe se rozhodli pro risk kamarádství, ve Francii pro kompensaci dvorností. V Americe je prakticky možné, aby jakýkoliv mladý gentleman vzal jakoukoliv mladou dámu na to, čemu oni (musím s hlubokou lítostí říct) říkají výlet, ale aspoň jde muž se ženou právě tak jako žena s mužem. Ve Francii je mladá žena dokud je neprovdaná střežená jak jeptiška, ale když se stane matkou, je skutečně svatou ženou a když je pak babičkou, jde z ní posvátná hrůza. Z obou krajností žena dostává od života cosi zpět. Jediné místo, kde nedostává zpátky nic, nebo skoro nic je sever Německa. Francouzským i americkým cílem je rovnost, v Americe skrze podobnost, ve Francii skrze podobnost. Severní Německo má ale za jednoznačný cíl nerovnost. Žena stojí, stejně málo pobořená jako sluha nebo číšník, muž sedí a je mu právě tak málo stydno jako hostovi. Je to stejně chladné potvrzení podřadnosti jako v případě šavle a kramáře. „Když jdeš se ženou, nezapomínej na bič,“ řekl Nietzsche. Můžeme si povšimnout, že nemluví o pohrabáči, který by mohl křesťanštějšímu nebo běžnějšímu manželovi se sklony tlouct svou ženu přijít na mysl snadněji. Jenže koneckonců pohrabáč patří k domácnosti a může ho použít jak muž, tak žema. A popravdě, často používá. Meč a bič jsou zbraně privilegované kasty.

Přejděme nyní od nejtěsnějšího z obou rozdílů, tedy od manžela a manželky, k tomu nejodlehlejšímu ze všech rozdílů, k rozdílu mezi vzdálenými a nepříbuznými rasami, které si sotva kdy pohlédnou do tváře a nikdy se navzájem nezbarvili svou krví. I tady pořád nacházíme neměnný pruský princip. Kterýkoliv Evropan může cítit opravdový strach ze Žlutého nebezpečí a mnozí Angličané, Francouzi a Rusové ho cítili a vyjádřili. Mnozí mohou tvrdit, že pohanský Číňan je skutečně velký pohan a pokud se někdy pustí proti nám všechno pošlape, zmučí a naprosto zničí tak, jak to dělávají východní národy na rozdíl od západních. Nepochybuji ani o upřímnosti německého císaře, který se snažil poukázat na to, jak abnormální a hrůzné by takové přízračné tažené bylo, kdyby k němu snad mělo dojít. Teď ale přichází ona komická ironie, která se objeví bez výjimky pokaždé, když se Prus pokusí být filosofem. Bezprostředně poté, co kaiser svým vojskům vysvětlí, jak důležité je vyhnout se východnímu barbarismu, vyzve je, aby se východními barbary stala. Velmi výmluvně a jasně jim nařídil, aby jednali jako Hunové a nepřipustili, aby za nimi zůstalo stát cokoliv živého. Vlastně upřímně nový armádní sbor rodilých Tatarů na Dálný Východ, tak rychle, jak bude možné ze zmateného Hanoveřana udělat Tatara. Kdokoliv trpí bolestivým zvykem vlastního myšlení si tu opět povšimne principu ne-vzájemnosti. Když ponechám jen holé logické kosti, znamená to prostě tohle: „Já jsem Němec, ty jsi Číňan. Proto, jelikož jsem Němec, mám právo být Číňanem. Ale ty nemáš žádné právo být Číňanem, protože jsi jen Číňan.“ Tohle je patrně nejvyšší bod, jehož německá kultura dosáhla.

Zde zanedbávaný princip, který ti, kdo nemají rádi slovo rovnost, mohou pojmenovat vzájemnost, neposkytuje tak jasné rozlišení mezi Prusem a jinými národy jako první pruský princip nekonečného a ničivého oportunismu, či jiným slovy princip neprincipiálnosti. Ani člověku neumožňuje zaujmout tak zřejmé postavení ohledně jiných civilisací či polocivilisací světa. Jakási idea přísahy a závazku existuje i u nejhrubších kmenů na nejtemnějších kontinentech. Lze ovšem tvrdit, že jemnějšímu a větší představivost vyžadujícímu prvku reciprocity rozumí kanibal na Borneu téměř tak málo jako profesor v Berlíně. Úzká a jednostranná vážnost je chybou barbarů všude po světě. Vůbec bych se nedivil, kdyby to byl smysl jednoho oka Kyklopů: že si barbar nedokáže věci prohlédnout kolem dokola, podívat se na ně ze dvou pohledů a proto oslepne a začne žrát lidi. Jiný lepší způsob jak charakterisovat divocha jistě není možný a jak jsme už viděli, tato charakteristika ho činí nezpůsobilým pro souboj. Je to člověk, který nedokáže milovat—ne, ba dokonce ani nenávidět—bližního jako sám sebe.

Tato pruská vlastnost ovšem má jeden dopad související s toutéž otázkou nižších civilisací. Jednou provždy přinejmenším je tím vyřízeno přinejmenším civilisační poslání Německa. Je zřejmé, že Němci jsou poslední národ na světě, kterému by se takové poslání dalo svěřit. Jsou krátkozrací jak fysicky, tak morálně. Co je jejich sofismus „nutnosti“, než neschopnost přestavit si zítřejší ráno? Co je jejich ne-vzájemností, než neschopnost představit si ne boha nebo ďábla, ale druhého člověka? A tihle mají soudit lidstvo? Lidé ze dvou afrických kmenů nejen vědí, že jsou všichni lidmi, ale chápou i to, že jsou všichni černoši. V tom mají skutečně významný náskok před intelektuálním Prusem, který nedokáže pochopit, že jsme všichni běloši. Běžné oko na severovýchodním Teutonovi nedokáže rozeznat nic, co by ho ho nějak zvlášť odlišovalo do bezbarvějších tříd zbytku árijského lidstva. Je to prostě běloch se sklony k šedivosti či ošuntělosti. A přece bude, ve vážně míněných oficiálních dokumentech, vysvětlovat, že rozdíl mezi ním a námi je rozdíl mezi „panskou rasou a podřadnou rasou“. Německý filosofie se zpravidla hroutí spíš na počátku, než na konci argumentu a máme tu také problém s tím, že to, která rasa je panská neověříte jinak, než že se zeptáte, která je ta vaše. Když to nemůžete zjistit (což se obvykle stává) zbude vám absurdní práce se sepisováním dějepisů prehistorických časů. Docela vážně ovšem říkám, že jestliže mohou Němci předat Hotentotům svou filosofii, pak není důvod, proč by jim neměli předat svůj smysl pro nadřazenost. Pokud dokáží rozeznat jemné odlišnosti mezi Gótem a Galem, pak není důvod, aby podobné odstíny nemohly povznést jednoho divocha nad jiné, aby nějaký Ojibwa nezjistil, že je o odstín červenější než Dakotové, nebo aby jakýkoliv černý Kamerunec nemohl tvrdit, že není zas tak černý jak vypadá. Princip zcela neprokázané rasové nadřazenosti je totiž posledním a nejhorším odmítnutím vzájemnosti. Prus vyzývá všechny lidi, aby obdivovali krásu jeh velkých modrých očí. Pokud to dělají, je to proto, že mají oči podřadné, pokud to nedělají, pak proto, že oči nemají.

Kdekoliv měl ten nejžalostnější zbyteček naší rasy, bloudící a vysušený v pouštích či navěky pohřbený pádem špatné civilisace jakousi chabou vzpomínku na to, že lidé jsou lidmi, že dohoda je dohoda, že každá otázka má dvě strany a že je dokonce zapotřebí dvou lidí ke sporu či hádce—všude tam měl tento ostatek právo vzdorovat Nové kultuře, a to i nožem, kyjem či kamenným odštěpkem. Pro Prusa veškerá jeho kultura začíná aktem, který je zničením všeho kreativního myšlení a konstruktivního jednání. Rozbíjí zrcadlo mysli, v němž člověk může vidět tvář svého přítele či nepřítele.

XV. O psech se špatnou pověstí

K téměř každému člověku, který má positivní charakter či positivní přesvědčení, které se s ním obyčejně pojí a ještě důležitější, patří jistá negativní nevýhoda. Literát, který se vyznačuje silnými a jednoznačnými zálibami a nelibostmi ve stylu dr. Johnsona, Cobbetta nebo Coventry Patmore, se stává natolik příslovečným nebo směšným jménem, že už nikdo nevěří, že by se o něm mohl dozvědět něco nového. Cokoliv řekne nového je přibarveno, či spíš odbarveno buď tím, co lidé vědí , že řekl, nebo co si myslí, že by řekl. A dokonce i to, co vědí, vědí často špatně a když začnou hádat, téměř vždy hádají špatně. Ještě podivnější ale je, že i tehdy, když vědí, pokračují přesto v hádání. Když je nové stanovisku skutečně napsáno, nikdo je opravdu nečte. Včítá místo toho do něj cosi jiného, uznanou a rozšířenou fámu o tom, co se od příslušného excentrika očekává, že řekne. Většina kritiků totiž po pravdě řečeno o autorovi nezjistila nic jiného, než je to excentrik, a i v tom se mýlí. Získal si onu pověst v zásadě tím, že se zaměřil na jistá základní nebo kosmická přesvědčení. Pokud je velmi zbožný nebo velmi bezbožný, budou ho nejspíš označovat za výstředníka. Přitom by mu měli zjevně říkat dostředník, protože střed jeho mysli se správně soustředí na ústřední problémy existence. Jenže tito lidé označovaní za výstředníky, jako třeba svým způsobem Johnson nebo Patmore či jinak Shelley a Shaw, vždy trpí tou zvláštní nevýhodou, že i když lidé téměř pokaždé připustí, že to jsou velcí řečníci, současně málokdy poslouchají, co ve skutečnosti říkají. Lidé nikdy neposlouchají, co ti druzí řeknou, aby opravili či přehodnotili, cokoliv z toho co řekli, nebo se domnívali, že řekli. Co řekli, to řekli, nebo co řekli, že řekli, to řekli a tím to končí. Jejich místo je v populárním smýšlení velmi pevné a kupodivu obvykle začínají tím, že jsou velice nepopulární a končí tím, že jsou mimořádně populární. Nejsou však dost populární na to, aby směli poukázat na smysl vlastních slov.
Viděl jsme proto velmi mnoho kritiků, kteří trousili kolem dokola obecná tvrzení o tom, co „příznačně“ řekl pan Bernard Shaw, zatímco jsem přesně věděl, že to zcela odporuje všemu co říkal. Tak kupříkladu proto, že by Ir a to Ir, o kterém se předpokládalo, že je zábavný a protože si často dělal legraci z různých rysů Angličana, předpokládala řada lidí, že musí být jakási stoupenec fenniánského hnutí a zuřivý irský nacionalista bouřící se proti britskému impériu. Ovšemže Bernard Shaw nejen nikdy ani na chvíli nepředstíral víru v jakýkoliv nacionalismus, ale za politické krise byl k irskému nacionalismu obzvláště chladný. Ba co víc, pokud vůbec něčemu dával přednost, pak britskému imperialismu. Byl kupříkladu na straně britského impéria proti Búrům, když všichni národní Irové byli na straně Búrů proti britskému impériu. Předpokládám ale, že anglický lid se bude držet roztomilé legendy o Shawovi, který jím opovrhuje a vysmívá se mu, třebaže ten ho hájil, když jím celá Evropa opovrhovala. Nemůže dodat onen poslední fakt k populární legendě o Bernardu Shawovi ani po dobrém ani po zlém a ani kdybyste vytiskli jeho skutečná slova literami osm stop vysokými. Veřejnost měla svou představu a obraz o Bernardu Shawovi už dávno před oním konkrétním incidentem a bude dál věřit legendě proti faktu, obrazu proti tváři.
Vzpomínám si, že jsem se jednou ocitl v jednom takovém malém komickém zmatku, v němž se dva či tři výteční mužové dočkali takového zacházení, skoro bych mohl říct, kdy spolu tak navzájem zacházeli. Pan H. G. Wellls v jedné ze svých fází napsal kapitolku odsuzující vzývání nadčlověka jako jakéhosi odděleného typu obra či boha, podobného kolosálním bohům egyptského umění. Mám ten dojem, že v tom bylo cosi z pana Wellse samotného, v jiné z jeho fází, když hájil obry v Pokrmu bohů. Mohu se ale mýlit a upadat sám do omylu, jehož se při této příležitosti dopouští téměř každý. V každém případě pan Wells nejen odmítl nadčlověka coby osamoceného krále, ale ještě k tomu obvinil pana Bernarda Shawa, že pomáhal monstrózního monarchu korunovat. Není pochyb o tom, že pan Shaw o nadčlověku občas mluvil, ale neměl by žádný problém ukázat, že nikdy nevěřil v jednoho nadčlověka vládnoucího nad všemi lidmi, ale že, podobně jako pan Wells věřil jen v naději, že všechny lidi lze pozdvihnout k jisté úrovni nadlidství. Pan Shaw ovšem při té příležitosti kupodivu citoval pana Belloca a řekl, že theorie otrockého státu je jen starým útokem Herberta Spencera na Socialismus. Z toho bylo zřejmé, že pan Shaw nikdy nečetl knihu pana Belloca o otrockém státu, protože jina by věděl, že to není útok na socialismus a že se ani v nejmenším nepodobá Herbertu Spencerovi. Jenže právě tak, jako pan Wells měl za hotovou věc, že pan Shaw napsal jisté věci o nadčlověku, tak měl pan Shaw za hotovou věc, že pan Belloc napsal jisté věci o otrockém státu. A odvetou jim je, jak jsem již řekl, že všichni berou za hotovou věc, že pan Shaw napíše jisté věci o čemkoliv nebo všem možném. To co ve skutečnosti napsal nebo píše jako by nehrálo roli.
Tento prazvláštní úděl silných povah se silnými přesvědčeními pronásledoval pana Belloca i později a to v souvislosti s historickými biografiemi. Všiml jsem si recenzí jeho knihy o Napoleonovi, které mi zněly, jakoby recenzent nikdy jeho knihu o Napoleonovi nečetl a jen směle hádal, jak by asi mohla vypadat knížka o Napoleonovi, když by ji psal pan Belloc. Pan Belloc ani v nejmenším nedělá z Napoleona nadčlověka, dokonce tvrdí, že některé z jeho uznávaných vítězství byly v podstatě porážkami. Ještě podivnější je záležitost s jeho knížkou o Cramnerovi. Páně Bellocovo přesvědčení ohledně Cramnerova náboženství zná každý, ale v jeho knize o Cramnerovi se příliš neprojevuje. Je to velmi svižný a prostý osobní příběh, který mohou číst jak protestanti, tak katolíci. Ješte zvláštnější je, že je to mnohem příznivější příběh, než obvykle píší protestanti. Nepředpokládám, že by mi někdo věřil, když tento fakt konstatuji a to kvůli oné podivné přednosti, jíž se dostává utkvělé smyšlence nad skutečností. Je však skutečností, že ke Cramnerovi byl mnohem nepřátelštější protestant Macaulay než papeženec Belloc. V Macaulayově verzi cítíme strohé pohrdání nad mizerným padouchem, u Belloca cítíme značný soucit k bázlivému učenci, který byl zčásti chycen do lstí a triků, jež nebyly tak docela jeho. Přece jsem ale viděl spoustu recensí, které na knihu o Cramnerovi reagovaly tak, jako by to byl pamflet proti všem reformovaným církvím. Pravda je přitom tak prostá, jak jsem už řekl: když se člověk stane veřejnou postavou slavnou pro jisté své názory, kdekdo z kritků odmítne kritisovat cokoliv jiného, než tyto názory. Je mu k ničemu, že má i jiné názory, nebo nové názory, dokonce i na nová témata. Bernard Shaw si musí tropit šašky z Johna Bulla, třebaže Bullův Other Island je vůči němu spíše příznivý a Belloc musí pomlouvat Cramnera, když ho vlastně téměř omlouvá.