Mýty a metafory

Na jistých lidech, kterým někteří řkají vědci a já jim říkám materialisti, kritizuji, že pořád používají mythologii. Polovina z toho, co říkají je tak pravdivé, až jsou to banality a druhá polovina je tak nepravdivá, až je to průhledné. Své otřepané fráze i falešné nároky ovšem halí do složité nádhery legendárních a alegorických obrazů. Četl jsem, co v nějakém pojednání o darwinismu napsal jeden z posledních přežívajících darwinistů: „Jak zjistil Malthus, mezi jedinci všech druhů se odehrává soutěž v zápase o přežití a Příroda vybírá jedince, kteří variují nejúspěšnějším směrem.“ Nu, když lidé ve starých náboženstvích říkali, že Bůh si vyvolil národ a povolal proroka, alespoň tím něco mysleli a to, co říkali mysleli vážně. Mysleli tím, že bytost schopná myslet a obdařená vůlí obojí použila při aktu volby. Kdo ale je Příroda a jak je ona, on, či ono dokáže vybrat kohokoliv či cokoliv. Jediné co ve skutečnosti a autor říká je, že se jistí jedinci objevují, když jsou jiní vyhlazeni. Asi sotva potřebujeme Darwina či darwinisty, abychom se tohle dozvěděli. Ovšem Příroda, která vybírá ty, kdo variují nejúspěšnějším směrem neznamená vůbec nic, leda tolik, že úspěšní mají úspěch. Jenže celý tenhle kruhem dokazovaná banalita je obklopena mythologickým mračnem uvedením mythologické bytosti, kterou dokonce i sám autor považuje za mýtus. Čtenáře má ovlivnit a zmást představa ohromné kamenné bohyně zasedající na horském trůně ukazující na konkrétní žábu nebo konkrétntního zajíce a hromovým hlasem diktující, že tenhle a právě jen tenhle kus má přežít. Všichni víme, že (prozatím) přežije a pak se pyšníme tím, že dokážeme zopakovat obyčejný fakt, že přežil padesáti rozmanitými a květnatými způsoby: že byl cenný pro přežití, že byl přirozeně vybrán k přežití, nebo že přežil, protože byl nejlépe uzpůsobený k přežití, nebo že mu velký zákon Přírody o přežití nejschopnějších přísně nakazoval přežít. Kritici náboženství říkávali, že jeho tajemství a mystéria byly jen šarády a maškarády, ale tyhle věci jsou maškarádami ve zvláštním a konkrétním smyslu slova. Jsou to věci předkládané důvěřivým shromážděním věřících kněžími, kteří vědí, že to jsou maškarády. Je nemožné dokázat, že by kněz věděl, že v jeho svatyni není žádný bůh, nebo že v jeho orákulu není pravdy. Víme však, že materialisté vědí, že neexistuje žádná zhýčkaná a vybíravá dáma jménem Příroda, která ukazuje prstem na žábu.
Konkrétní případ, na který byla tahle mythologická metafora použita je samozřejmě jiná věc. Je to věru věc, která v různých dobách obsahovala hodně z tohoto prvku materialistické mythologie. Abychom poznali jakou pravdu ve skutečnosti obsahovala, museli bychom se vracet ke staré darwinowské debatě a to teď vůbec nemám v úmyslu. Mohu ale jen mezi řečí podotknout, že tahle představa Přírody jak něco vybírá a volí je obzvláště neslučitelná se vším, co lze říci ve prospěch jejich vlastní věci a že už samo jméno přirozeného výběru je to nejnepřirozenější označení, které pro to lze zvolit. Jejich hlavní a jediný argument přece je, že vše se děje, v běžném lidském slova smyslu, náhodou. Spíš bychom měli mluvit o shodě náhod a někteří z nás to považují za hodně neuvěřitelnou shodu náhod. Tak či onak, celá ta věc stojí na tom, že jeden čtvernožec měl náhodou dlouhý krk a náhodou žil zrovna tehdy,když bylo zapotřebí dosáhnout na vyšší keř nebo strom. Když se tyhle náhody nahodile přihodily asi tak stokrát po sobě, pokaždé přesně stejně, můžete takovým postupem proměnit nějakou ovci v v kozu nebo žirafu. Zda je to pravděpodobné nebo ne je jiná otázka. Ovšem celý darwinovský argument spočívá v tom, že to není příroda, o nic víc než Bůh nebo kdokoliv jiný, kdo by vybíral, ale že se to tak prostě přihodí. Jsme docela připrace se, tam kde je to vhodné, zabývat stromy a žirafami, aniž bychom se pořád zmiňovali o Bohu. Nemohli by materialisté ovládat svůj rétorický a romantický sentiment, alespoň do té míry, aby se obešli bez neustálého odkazování na Přírodu? Mohli bychom se dohodnout, že my na chvíli odložíme svou theoologii, pokud oni nechají být svou mythologii?
Mythologické návyky se ovšem neomezují zcela a výlučně na vědce, ba ani na materialisty ne. Mythologie tohoto druhu je jaksi obecně rozptýlena po celém moderním světě. Populární formou mythologie je metafora. Jisté řečové obraty jsou pevně zachyceny v moderní mysli zrovna tak, jako byly bajky o bozích a nymfám pevně zachyceny v myšlení pohanského starověku. Je až zarážející, jak často, když někoho oslovíme čímkoliv, co se jen podobá ideji, odpoví nám nějakou zavedenou metaforou považovanou za vhodnou pro takovou příležitost. Když mu řeknete, že dáváte přednost principu cechu před principem trustu, nebude se bavit o principech. Můžete se spolehnout, že odpoví „Přece nemůžete otočit hodiny zpět,“ se spolehlivou jistotou tikajících hodin. Tohle je velmi krajní případ mentálního zhroucení, které doprovází upadnutí do metafory. Člověk totiž svou vlastní věc chápe z čiré lásky k metafoře. Možná nemůžete vrátit čas, ale hodiny obrátit zpět ano. Kdyby mluvil o abstrakci zvané čas byl by v lepší pozici, ale všepohlcující chuť pro řeč v obrazech ho nutí mluvit o hodinkách. Skutečná otázka o kterou tu jde samozřejmě nemá nic společného ani s hodinami, ani s časem. Jde tu o to, zda jisté obecné principy, jimiž se lidí v minulosti řídili a možná také ne, mají být stejně dodržovány i v budoucnu. Vtip je ovšem v tom, že dokonce i člověk, který si myslí, že nemůžeme rekonstruovat a obnovit minulost může jen stěží rekonstruovat svou větu jinak, než této obrazné podobě, Bez svého mýtu či bez své metafory je ztracen.
Další spousta metafor se odvozuje od fenoménu jitra, nebo faktu, že slunko vychází respektive (v pokorné omluvě se plazím před muži vědy) vypadá, že vychází. Je to naprosto přirozená metafora pro básníky nebo vlastně pro všechny lidi v tom ohledu, v němž jsou všichni lidé mystiky. Je jistě pravda, že ve všech těchto přirozených věcech jimiž imaginace rozumí jemněji a důkladněji než rozum, je obsaženo tajemství. Nechovám ani žádné opovržení ani vůči mythologii posuzované a chápané jako mythologii. Pokud ale chceme vědět, co chce někdo udělat, pokud se zeptáme volnomyšlenkáře, co si myslí a proč si to myslí, pak je to trochu únavné a otravné, pokud se dozvíme, že očekává Úsvit, nebo že se zrovna věnuje zpívání Písní před úsvitem. To je pak člověk v pokušení odseknout, že Jitro není vždy tak docela příjemná záležitost a to ani pro ty lidi ne, kteří se věnovali svobodnému myšleni o společnosti v níž žijí. Člověku se může stát, že ho za úsvitu zastřelí.
Ani na chvíli si samozřejmě nemyslím, že bychom se měli bez mýtů a metafor úplně obejít. Sám je užívám neustále a budu to dělat i nadále. Myslím si ale, že si musíme všichni dávat pozor, abychom je nepoužívali jako náhražku rozumu. Možná by bylo dobré mít postní den, kdy bychom se zdrželi všeho, až na používání abstraktních pojmů. Shodněme se, že si každý pátek odřekneme vedle masa i metafory. Jsem si jist, že to intelektuálnímu zažívání jen prospěje.

Filosofie do školní třídy

Jedna věc, kterou by měli moderní lidé prostě pochopit je to, že každý argument začíná od předpokladu, tedy od něčeho, o čem nepochybujete. Samozřejmě, pokud chcete, můžete o předpokladu, ze kterého váš argument vychází pochybovat, ale v tom případě začínáte jiný argument s jiným výchozím předpokladem. Každý argument začíná nějakým neomylným dogmatem a to lze zpochybnit jen tak, že ustoupíme k nějakému jinému neomylnému dogmatu. Své vstupní tvrzení nemůžete dokázat, jinak by nebylo vstupní. Tohle všechno je abeceda myšlení. A je na ni zvláštní a positivní, že ji jako ostatní abecedy lze vyučovat v škole. To, že se nemáme pouštět do sporu a argumentovat, aniž bychom nejprve formulovali a předložili naše východiska, lze ve filosofii vyučovat právě tak jako u Euklida v jedné a téže obyčejné školní třídě s tabulí. A řekl bych, že tomu lze učit i mládež, než je vypuštěna do ulic a zcela vydána logice a filosofii Daily Mail
Mnoho z našeho chaosu kolem náboženství a pochyb začíná právě v tomhle, totiž v tom, že naši moderní skeptici začínají právě tím, že nám vykládají, čemu nevěří. Ale i u skeptika chceme v první řadě vědět, čemu věří. Než se začneme přít, chceme vědět, o čem se přít nemusíme. A celý tenhle zmatek nekonečně narůstá tím, že všichni skeptici naší doby jsou skeptiky v různé míře rozkladu.
Vy a já máme na všemi těmihle bystrými filosofy jednu výhodu, shodou okolností totiž nejsme šílení. Všichni věříme v katedrálu sv. Pavla, většina z nás i ve sv. Pavla. Uvědomme si ale zřetelně, že věříme ve spoustu věci z našeho každodenního života, které ale nelze dokázat nebo předvést. Nechme náboženství na chvíli úplně stranou. Tvrdím, že všichni rozumní lidé věří pevně a nezvratně v určité věci, jež jsou nedokázané a nedokazatelné. Zhruba si je nastiňme:
Každý člověk věří, že svět kolem něj a lidé v něm jsou skuteční, že to nejsou jen jeho přeludy nebo sny. Nikdo nezačne zapalovat Londýn ve víře, že jej sluha brzy vzbudí ke snídani. Ale to, že zrovna v danou chvíli nesním je nedokázané a nedokazatelné. Nedokázané a nedokazatelné je i to, že existuje cokoliv vně a mimo mě.
1)Všichni příčetní a zdraví lidé věří nejen, že tento svět existuje, ale také, že na něm záleží. Každý člověk věří, že máme povinnost se o tuto vizi či panorama života zajímat. O člověku, který by říkal „Nestál jsem o tuhle frašku, vadí mi a nudí mně, Vím, že někdo o patro níž zrovna vraždí jednu starou paní, ale já jdu spát.“ by si myslel, že se mýlí a jedná zle. Existence jakékoliv takové povinnosti vylepšovat věci, které jsme neudělali je nedokázaná a nedokazatelná.
2) Všichni příčetní a zdraví lidé věří, že existuje jakési já, ego, které trvá. Neexistuje ani palec mozkové hmoty, který by byl stejný jako před deseti lety. Ale pokud jsem před deseti lety zachránil člověku v bitvě život, jsem na to stále hrdý, pokud jsem utekl, pořád se stydím. Existence tak ohromného „Já“ je nedokázaná a nedokazatelná. A nejen, že je nedokázaná a nedokazatelná, mnoho metafysiků ji zpochybňuje.
3) A do třetice, věří většina zdravých a rozumných lidí věří a všichni příčetní a zdraví lidé v praxi předpokládají, že mají možnost rozhodovat se a odpovědnost za své počínání.
Jistě by bylo možné sestavit nějaké prosté, nudné stanovisko jako tohle právě uvedené, aby lidé věděli, kde stojí. A pokud se mládež budoucnosti nesmí (nyní) učit žádné náboženství, pak by se alespoň, jasně a jistě, mohla naučit třem či čtyřem zdravým základům a jistotám svobodného lidského myšlení.

Návrat andělů

Tyto poznámky píši s jednou velkou nadějí a to s nadějí na vyvolání sporu. Je skutečně zvláštní a ojedinělé, že při všech řečech o velkém díle fysické vědy a jejím údajném vítězství nad náboženským dogmatismem si nikdo nevšiml co ve skutečnosti bylo největším ze všech triumfů vědy. Byl to objev mnohem větší, než evoluce. Byl to objev nikoli faktu, ale methody, matky to nespočetných faktů. Methodou je samozřejmě to, co je ve vědecké theorii známé jako methoda hypotézy. V běžné řeči obyčejných lidí ji lze asi nejjednodušeji a nejjasněji přiblížit slovy, že to, zda nějaký kabát člověku padne nejsnáze zjistíme tak, že je nebudeme oba měřit, ale kabát vyzkoušíme. Je to nahrazení velmi pomalé logické methody postupného shromažďování absolutního důkazu, methodou rychlou, experimentální a imaginativní, která nám dlouho předtím než můžeme získat absolutní důkaz dá velmi dobré pracovní přesvědčení. Dozvím se, řekněme, o nějaké theorii o vesmíru. Pokusně předpokládám, že je pravdivá a když pak s překvapením zjistím, že vysvětluje boty na mých nohou i nos v mé tváři i to proč má můj deštník nový a zářivý smysl, seznám, že mé vstupní dveře mají nyní své vlastní vysvětlení, že mě ve velkém zástupu denně a neustále obklopují pravdy o mém psu, kočce, manželce, klobouku a kredenci. V takovou theorii věřím a věřím v ní pořád víc a víc.
Pokud by na druhé straně theorie pravdivá nebyla, byl bych si tím naprosto jist deset minut poté, co bych ji zkusmo přijal za svou, protože bych si polámal nohy o nějaký její rozpor. Natáhli jsme a pozapínali kabát na svět (toho kulatého a trpělivého gentlemana) a on se na zádech roztrhl. Je docela zřejmé, že právě na této methodě jsme založili všechny naše reálné víry a že především na tomhle zakládáme svou víru v evoluci. Kolik z těch tisíců lidí tak elegantních a brilantních jako my, kteří zhruba věří v darwinovskou nauku ví, která kostra či zkamenělina, který papouščí ocas nebo který žaludek sépie je opravdu považován za přesvědčivý příklad a absolutní doklad přirozeného výběru? I darwinovských faktech, které vedly ke konversi víme pramálo. Co však známe, je mnohem důležitější, totiž darwinovská fakta, jež přišla po naší konversi. Abychom užili vznešenějšího jazyka: to, co známe, jsou plody ducha. Víme, že jakmile se tato idea ocitne v naší hlavě milion věcí v tu chvíli zprůsvitní, jako by za nimi byla rozsvícena lampa: vidíme tu věc ve psu na ulici, v hrušce na zdi, v knize o dějinách, kterou čteme, dítěti v kočárku a posledních zprávách z Bornea. Naplnění, jež se na nás vylévá je tak přirozené, setrvalé a zaplavující, že se nakonec dostavuje okolnost zvané víra. Viděli jsme tolik důkazů oné theorie, že jsme je všechny zapomněli. Theorie je nám tak jasná, že ji sotvakdy vůbec dokážeme hájit. Kdybychom přišli za prvním racionalistou, na kterého si vzpomeneme a vyzvali ho, aby dokázal evoluci, byl by z toho omráčený jako člověk, po kterém bychom chtěli, aby obhajoval spravedlnost.
V této fázi filosofického vývoje je nutno říci, že především právě touto methodou úspěšné hypotézy, teorií, která se sama ospravedlňuje se velké množství mladých lidí v této generaci navrátilo k jisté duchovní nauce. Je možná správné tuto nauku popsat tak suše a stručně, jak to jen lze. Je to názor, že svět při bližším zkoumání krajně sugestivně ukazuje k existenci duchového světa, světa sil zjevně nezpůsobených hmotou, které jsou do jisté míry schopny inspirovat a ovládat a do jisté míry se dokáží dávat poznat. Tvrdím, že je nezbytné jasně říct, že se mnozí z nás k této víře vrátili a že jsme se k ní vrátili ne kvůli tomo či onomu argumentu, ale protože ona theorie, když si ji osvojíme, funguje všude, protože kabát, když si ho vyzkoušíme sedí v každému záhybu. To je nutno říct proto, že staří racionalisté se na nás po právu hněvají a to do té míry, nakolik se jim zdá, že tak ohromné učení zakládáme na několika zoufalých úskocích, vytáčkách a slovíčkaření a nakolik se jim zdá, že se náboženství chytáme jak tonoucí stébla…Návrat k duchovní theorii v ničem takovém nepočívá. Podobně jako hnutí směrem k evoluci záleží v tom, že funguje. Nasadíme si theorii jako kouzelný klobouk a historie je najednou průhledná jako dům ze skla.
Začněme na začátku. Přihodila se nedávno podivuhodná a sensanční věc, tím naznačuji příchod tvora zvaného člověk. Zváženo z kosmického pohledu je to událost nedávná, porovnatelně řečeno, je jen trošku příliš stará na to, aby ji hlásaly titulky večerníků. Novost, náhlost a naprostá jedinečnost vzestupu člověka nám poněkud připomíná Japonsko na Východě, jen je to ještě víc….Může to mít sto vysvětlení. Nikdo příčetný nebude tvrdit, že šlo o duchovní dedukci. Je s tím ovšem v souladu, a to ve velmi dobrém souladu, předpoklad, že vedle vedle zvířecí existuje i jiná atmosféra života a že do onoho tvora v té chvíli vpadl tento duchový svět. Fenomén nedokazuje náboženství, ale náboženství vysvětluje fenomén. Fenomén je to právě tak osamělý jako Vtělení. To lze vysvětlit tak, že to v jistém smyslu Vtělení bylo. Potom pokračujme dál. Je jedna věc, již dosvědčuje, bez jakékoliv výjimky, celé lidské plémě. Od nejzšeřelejších věků a zemí, kdekoliv se nalézalo lidské símě, vždy prohlašovalo, že k takovému vpádu došlo na počátku, že oni či jejich otcové jednali s temnější či úžasnější bytostí. Pokud lidské svědectví vůbec něco znamená, pak tohle je patrně jediná věc, o níž máme svědectví a důkazy ohromující.
Máme téměř ohromující lidské svědectví o nutnosti morálky, máme docela ohromující lidské svědectví o skutečnosti duchovního života. Jsme náležitě připraveni dovolávat se svědectví všeho lidstva k podpoře policejních regulací nebo ethických danost, máme ovšem za to, že lidstvo musí povídat nesmysly, když se jedním všeobecným zvoláním dovolává věci, která je starší než hřích. Je důležité, že Marcus Aurelius, američtí Indiáni, hinduističtí mudrci a italští lupiči a a pan Spurgeon a pan William Crookes všichni, svými odlišnými cestami, dospěli k tomuto závěru. Ještě důležitější pak je, že tato víra v ducha není zdaleka morbidní záležitostí, že ji zastávají téměř všichni lidé, kteřé jsou fysicky zdatní a žijí na čerstvém vzduchu. Silní venkované a sedláci vysocí šest stop, všichni věří ve víly. Racionalismus je chorobou měst, podobně jako bytová otázka. Tohle vše samozřejmě jen naznačuje, ale naznačuje velmi jednoznačně. Fenomén nedokazuje náboženství, ale náboženství vysvětluje fenomén…..K duchovní theorii jsme se nevrátili kvůli té či oné trivialitě—kvůli ospravedlnění čtvrtého evangelia nebo škrábání po stole. Vrátili jsme se k ní proto, že s odmítnutím racionalismu se svět náhle stal rozumným.

Daily News, 14. března 1903

Ženy na pracovišti – a doma

Nedávný spor o profesním postavení vdaných žen byl součástí mnohem širšího sportu, který se neomezuje na zaměstnané ženy, ba ani ne ženy jako takové. Patří k němu rozlišení, na něž aktéři sporu z obou stran obyčejně zapomínají. Pře se většinou točí kolem toho, zda je rodinný život tím, co označují za „zaměstnání na plný úvazek“ nebo zda je to „práce na půl úvazku“. Jenže mezi celým úvazkem a polovinou či setinou úvazku je ještě jeden rozdíl. Nemá nic společného s tím, kolik práce zabere, ale spíš s tím, jaký prostor pokryje. Jeden průmyslový expert se dokonce onehdy chlubil, že k výrobě špendlíku je zapotřebí dvaceti mužů a já doufám, že si na nějaký připínáček sedl. Jenže člověk, který vyrobil jednu dvacetinu nepracoval jen jednu dvacetinu hodiny. Se vším pravděpodobností pracoval celých dvanáct hodin—a pokud by záleželo na šťastném a spokojeném průmyslovém expertovi, tak by klidně mohl dřít celých čtyřiadvacet. Může pracovat celý život, ale nikdy nevyrobí celý špendlík.
Nu, na světě pořád přebývá řada šílenců, k nimž mám tu čest se počítat, kteří si myslí, že je dobré zachovat tolik zaměstnání, kolik je jen možné. Po našem bláznivém způsobu si blahopřejeme, kdykoliv potkáme kohokoliv, kdo dělá cokoliv osobně a úplně. Radujeme se, kdykoliv zjistíme, že jsou ještě případy, kdy jedinec může být u své práce od počátku do konce. Jsme si velmi dobře vědomi, že to často není slučitelné s moderní vědeckou civilisací a ta skutečnost nás někdy pohnula k tomu, abychom řekli, co si o moderní vědecké civilisaci myslíme. V každém případě, ať už máme pravdu nebo se mýlíme, je to důležitý rozdíl, na který se vždy nepamatuje, který je nutno mít nejvíc na paměti a na který se v moderní debatě o zaměstnanosti žen myslí nejméně.
Možná je nutné, aby jistý počet lidí dělal práci, kterou neudělají celou. Možná je nutné, aby někteří lidé dělali práci, které nerozumí. Nechceme však jejich počty donekonečna násobit a pak to všechno skrýt výkřiky o emancipaci a rovnosti. Umožnit ženám, aby vyráběly kus špendlíku je možná emancipace, pokud žena opravdu chce vyrábět kousky špendlíku. Možná to je rovnost, pokud jí zmítá hněvivá žárlivost nad manželem, který má tu výsadu, že může vyrábět kousky špendlíku. Pochybujeme ale o tom, jestli je opravdu větším lidským výkonem vyrábět kousek špendlíku nebo celou zástěru (v originále slovní hříčka pin – špendlík, pinafore: což může být zástěra i malé dítě viz dále pozn. Překl.) A půjdeme ještě dál a budeme se ptát, zdali lidštější ušít celou zástěru než se starat o celé dítě a jeho blaho. Při všech řečech o tom, zda je mateřství práce na „půl úvazku“ jde o to, že je to přinejmenším jedna z prací, kterou lze považovat za celou a téměř za cíl sám o sobě. Lidská bytost je svým způsobem sama sobě cílem. Cokoliv ji činí šťastnou a velkomyslnou je, před Bohem, věcí zaměřenou k poslednímu cíli. Není, na rozdíl do většiny řemesel a profesí, jen nástrojem a prostředkem k cíli. A je to věc, o niž lze, vzhledem k ustrojení lidské přirozenosti, usilovat s positivním a nekoupeným nadšením. Ať už to je práce na půl úvazku nebo ne, nemusí to práce dělaná jen s polovičním zaujetím.
Nu, ve skutečnosti není tolik zaměstnání, jež by normální a běžní lidé mohli vykonávat s nadšením pro ně samé. Proti tomu se obyčejně staví odkazy na výjimečné případy specialistů, kteří dosáhli úspěchu. Může třeba existovat žena, která tak ráda plave v Kanálu, že to bude dělat, dokud nepřekoná rekord. Když na to vlastně přijde může existovat žena, která tak ráda objevuje severní pól, že ho hledá ještě dlouho potom, co byl objeven. Takové senzační úspěchy se samozřejmě hodně vyjímají v novinách, protože to jsou senzační případy. To však není otázka o tom, zda jsou ženy svobodnější v profesionálním nebo v rodinném životě. Abychom na ni odpověděli, museli bychom předpokládat, že všichni námořníci na lodích na Kanále jsou ženy, že všichni rybáři ve sleďové flotile jsou ženy, že všichni velrybáři v Severním moři jsou ženy a pak rozvažovat, zda ti nejhůře placení a nejtvrději pracující z nich žijí skutečně šťastnějším nebo tvrdším životem. Okamžitě by se ukázalo, že velká většina z nich podléhá rozkazům, a že značná menšina z nich podléhá rozkazům, jimž ne tak docela rozumí. Neměla by existovat obec, kde by průměrná žena velela lodi. Mohla by ale existovat taková obec, kde by žena velela domu.
Vzít ze sta domů sto žena a dát jim sto lodí by bylo zjevně nemožné, pokud by ty lodi nebyly kánoe. A to by znamenalo dovádět do pozoruhodného extrému individualistický ideál lidí, veslujících si jen na své vlastní kánoi. Vzít sto žen ze sta domů a umístit je na deset, či spíše možná jen na dvě lodi by očividně znamenalo velmi zvětšit počet služebníků a notně umenšit počty paní. Jediná loď s takovým mužstvem (možná bychom měli říct ženstvem) byla loď, jíž v Bab Ballad velel poručík Bellaye (poznámka: Poručík je hrdinou Gilbertova „Příběhu ženy z Bumboat“. Je tak milován, že značný počet mladých žen se zamaskuje za námořníky a ukryje se na jeho lodi) – a i v tomhle případě by se dalo říci, že mladé dámy, které s ním vypluly měli nakonec spíše rodinné než profesní ideály. Ovšem námořní velitel sám nebyl zrovna velký profesionál, pamatujeme si, že své námořníky zprostil většiny jejich povinností a bavil se tím, že střílel ze svého jednoho velkého děla.
Obávám se, že zkušenost většiny podřízených žen v obchodech a továrnách je poněkud tvrdší. Použil jsem velmi elementární a hrubý příklad, nejsem ovšem první rétor, kterému se hodilo debatovat o státu pomocí jasného a originálního podobenství lodi. Ovšem pro loď i pro obchod platí stejný princip. Velmi přesně platí pro moderní obchod, který je skoro větší než moderní loď. Na lodi či v továrně musí pracovat v největší míře lidé ve služebném postavení, jednou z mála lidských institucí, kde není nutné, aby měli sluhové tak velkou převahu je právě lidská domácnost a rodina. Proto si pořád myslím, že pro dámu se zájmem o lodi nadále zůstává nejsvrchovanějším y nejsymboličtějším momentem chvíle, kdy se její loď vrátí domů. A myslím si také, že jsou jisté symbolické lodi, které by se měly mnohem raději vrátit domů a doma zůstat.
Vím všechno o nutných úpravách a kompromisech, vyvolaných nahodilými podmínkami současnosti. Nejsem ohledně jich nerozumný. My ovšem nediskutujeme o návrhu, že by se měl změnit ideál. Jde o návrh, že by se ideál měl zrušit. Jde o návrh, že by se na tu věc měl vztáhnout nový test či metoda posouzení a to ne taková, která by zkoumala zda je o úplnou práci v tom smyslu, že si vystačí sama a je uspokojivá, ale v tom, zda jde o to, čemu se říká poloviční úvazek, tedy zda jde o záležitost, která by měla být poměřována mechanickými počty moderního zaměstnávání.
Existovali domácí bůžci domácí světci a domácí víly či skřítkové. Nejsem si jist, zda továrny už mají své bůžky, své světce nebo víly či skřítky. Můžu se plést, přes ekonomiku zas takový expert nejsem, ale ještě jsem o nich neslyšel. A my si myslíme, že důvod spočívá v rozdílu, který jsem zmínil v úvodu těchto poznámek. Když lidé zacházejí s čímsi, co sice může být malé, ale je to současně vykroužené a úplné jako vesmír, pak má jejich představivost, náboženský instinkt a lidský smysl pro humor volné pole působnosti.
Místem, kde rodí děti, kde lidé umírají a kde se odehrává drama smrtelného života, není ani kancelář, ani obchod, ani úřadovna. Je to cosi mnohem menšího rozměry, ale mnohem většího záběrem. A i když nikdo nebude takový hlupák, aby tvrdil, že je to jediné místo, kde mají ženy pracovat, má povahu jednoty a universality, kterou nelze najít v žádné jiné z fragmentárních zkušeností dělby práce.

(Illustrated London News, December 18, 1926)

Kořeny země

Bylo nebylo, žil byl jednou v jedné zahradě jeden malý chlapec v zahradě. Směl v ní trhat květiny, ale měl zakázáno je vytrhávat i s kořeny. Rostla tam ovšem i jedna květina, která nevypadala nijak důležitě, byla poněkud trnitá s malým, hvězdičkovýni květy, kterou chlapec opravdu moc chtěl vytrhnout i s kořeny. Jeho učitelé a poručníci, kteří s nim žili v domě byli vážení, formální lidé a tak mu rozumně vysvětlovali, proč ji nesmí vytrhnou. Zpravidla to byly hloupé důvody. Žádný z nich však nebyl tak hloupý, jako byl důvod proč to malý chlapec chtěl udělat. Tvrdil totiž, že Pravda si žádá, aby věci vytrhával i s kořeny, aby viděl, jak rostou. Byl to však jeden z těch ospalých domů, kde se nemyslí a tak mu nikdo nedal pravou odpověď na jeho argument, totiž tu, že by to květinu zabilo a že na mrtvé květině není víc Pravdy než na živé. A tak jedné tmavé noci, kdy mračna zcela skryla měsíc, jako tajemství příliš dobré či příliš strašné, než aby je bylo možné říct, sešel malý chlapec po starých vrzajících schodech ze svého stavení a v noční košili se vplížil do zahrady. Říkal si dokola, že není žádný důvod, aby tu rostlinu ze zahrady nevytrhl, ne větší, než proti tomu, aby, když bezmyšlenkovitě odsekne v cesty vršek bodláku. A přece mu temnota, již si zvolil, odporovala a tak jeho vlastní bušící srdce, protože si pořád dokola říkal, že může být příštího jitra ukřižován jako rouhač, který vyrval z kořenů posvátný strom.
Možná by mohl být ukřižován, kdyby ho vyrval. To nemohu říct. Ovšem on ho nevyrval a nebylo to proto, že by se nesnažil. Když totiž chytil tu malou rostlinku v zahradě, tahal a tahal a zjistil, že drží tak pevně, jako by do země byla vkována železem. A když zatáhl vší silou potřetí ozval se za ním hrozivý zvuk a buď nervy nebo (což by chlapec popřel) svědomí, ho přiměly, aby odskočil zpět, a klopýtavě se rozhlížel kolem sebe. Dům, v němž žil vypadal jen jako černá masa proti téměř stejně černé obloze. Po dlouhém zírání si ale všiml, že i samy obrysy domu už mu nejsou podvědomé, protože velký kuchyňský komín se zkroutil a hrozil pádem. Zoufale znovu škubl rostlinou a zdáli zaslechl, jak se propadla střecha stáje a koně zaržáli a vyrazili. Pak vběhl do domu a zahrabal se do peřin. Druhý den ráno se ukázalo, že kuchyně je rozbitá, jídlo na celý den zničené, dva koně že zahynuli a tři další se utrhli a utekli. Chlapcem ovšem stále zmítala zuřivá zvědavost a krátce poté, když mlha od moře skryla zahradu i dům zase tahal za kořeny nezničitelné rostliny. Visel na ní jako kluk při přetahování lanem, ale ona nepovolila. Z šedé mořské mlhy se jen ozvaly zdušené výkřiky hrůzy, volaly, že králův hrad padl, že věže střežící pobřeží jsou pryč, že polovina velkého přímořského města se utrhla a sklouzla do moře. To chlapce na chvíli vystrašilo a už o rostlině nemluvil. Jenže pak dospěl do silné a bezstarostné mužnosti a zkáza v celé oblasti byla pomalu opravena. Tehdy před lidmi otevřeně řekl: „Vypořádejme se konečně s hádankou toho iracionálního býlí. Vyrvěme je, ve jménu Pravdy.“ I shromáždil velký počet silných mužů, jako armádu, která by se měla postavit invazi a ti se všichni chopili malé rostlinky a dnem i nocí za ni tahali. V Číně se zhroutilo čtyřicet mil Velké zdi. Pyramidy byly rozpolceny do zubatých kamenů. V Paříži se Eifellova věž překotila jako kuželka a zabila polovinu Pařížanů a v New Yorku se náhle v přístavu zřítila kupředu Socha svobody a roztříštila americkou flotilu, v Londýně katedrála sv. Pavla zabila všechny žurnalisty z Fleet Street, Japonsko zaznamenalo sérii zemětřesení a pak se potopilo do moře. Někteří prohlašovali, že dva poslední incidenty nebyly pohromami v pravém slova smyslu, ale do toho se pouštět nebudu. Oč tu běží je, že ani poté, co siní muži oné země nějakých čtyřiadvacet hodin tahali za onu rostlinu a povalili přitom asi polovinu civilisovaného světa, ale rostlinu nevytáhli. Nebudu čtenáře unavovat všemi skutečnostmi tohoto realistického příběhu, tím jak k tomu, aby květinu vytáhli použili nejprve slony a pak parní stroje a jak jediným výsledkem bylo, že rostlina dál vězela v zemi, ale měsíc se začal chvět a i slunce bylo poněkud neklidné. Lidské plémě nakonec zasáhlo, jak to vždy vposledku dělá, za použití revoluce. Ale dávno před tím chlapec či muž, který je hrdinou tohoto příběhu, nechal celou věc být a svým patronům a pánům řekl jen: „Dali jste mi mnoho promyšlených a planých důvodů, proč nemám tohle křovisko vytrhat. Proč jsme mi neřekli dva dobré důvody: za prvé, že nesmím a za druhé, že poničím vše ostatní, když to i jen zkusím?“
Všichni ti, kdo se ve jménu vědy snaží vykořenit náboženství se podle mého chovají velmi podobně jako onen chlapec v zahradě. Skeptikům se nedaří vyrvat křesťanství z kořenů, vede se jim ale v tom, že vykoření každý normální keř révy a fíkovník každého běžného člověka v jeho obyčejné zahradě a na zelinářských záhonech. Posvátné věci se sekularistům zničit nepodařilo, ale povedlo se jim rozbít věci světské. Nelze předvést náboženství, které dospělo k obludnosti, náboženství je obludné od počátku. Ohlašuje se jako mimořádnost. Nabízí se jako výstřednost. Skeptik nás může nanejvýš vyzývat, abychom se svého vyznání vzdali jako čehosi nespoutaného. A my jsme jako cosi nespoutaného přijali. Zatím by jeden řekl, že jsme se ocitli ve slepé uličce přehrazené bariérou mezi námi a těmi, kdo nemohou cítit jako my. Jenže pak přichází prazvláštní praktická zkušenost, jež náboženství v našem rozumu potvrzuje jednou provždy. Nepřátelé náboženství je totiž nedokáží nechat být. Dřou se a namáhají ve snaze náboženství rozbít a rozmetat. Náboženství rozdrtit nedokáží, daří se jim ale rozbít vše ostatní. S vašimi otázkami a dilematy nemůžete způsobit ve víře rozruch a zmatek. Od počátku totiž byla transcendentním přesvědčením, a víc přesažná už být nemůže. Způsobíte ale (pokud vám to přinese nějakou útěchu) jistý rozruch a zmatení do běžné morálky a zdravého rozumu.
Protivníci našeho náboženství nás nepřiměli přijmout jejich axiomy, naše axiomy jsou stejné jako dřív, oni se však poddali všem a každé nauce šílenství a zoufalství. Nás nebijí, ale mihnou se kolem nás na svém pochodu do bažina a do propasti. Pan Blatchford nás nemůže přimět přijmout jeho komentář, že člověk není obrazem svého tvůrce, protože to je tvrzení právě tak dogmatické jako jeho popření. Sám se ale může poddat a také poddává tvrzení, jež je lidsky absurdní a nesnesitelné, že nesmím kritizovat násilníka, ani chválit muže, který ho srazí k zemi. Evolucionista nás nemůže donutit , abychom kvůli bezejmenné gradaci v přírodě popřeli, že Bůh je osobní, protože osobní Bůh může pracovat s použitím gradace právě tak, jako čehokoliv jiného, je ovšem tyhle gradace dohání k tomu, že popírají existence osobnosti pana Jonese, protože je v záběru evoluce a jeho okraje jsou jí omílány. Evolucionisté rvou z kořenů svět, ne rostliny. Titáni nikdy nevystoupali k nebi, ale zemi změnili v pustinu.

The Daily News, 17. srpna 1907.

Vláda a práva člověka

Nikdy mi nebylo jasné, proč by člověk, který nemá svobodu otevřít ústa, aby se napil, měl být svobodný, aby je otevřel k řečnění. Řeči druhým lidem ubližují mnohem příměji. Vesnický opilec přinese obci méně přímých trampot a strádání, než jsou ty, které může způsobit vesnická klepna, nebo vesnický horlivec a řečník, či vesnický zlosyn, který svádí vesnické panny. Tyhle a dvacet dalších forem zla jsou páchány jednoduše jen řečmi, je zřejmé, že kdybychom všichni nosili roubíky, předešlo by se tím obrovskému množství zla. Odpovědí není popírat, že pomluva je sociálním jedem, nebo svedení duchovní vraždou. Odpovědí, je že dokud člověku není dovoleno promluvit může být stejně dobře šimpanzem, který dokáže jen brebentit. Jinými slovy řečeno, pokud člověk ztratí odpovědnost za tyto nejzákladnější funkce a formy svobody, přichází nejen své postavení občany, ale i své lidství.
Stále jsou nám ale přiznávány další osobní svobody, složitější a civilisovaější, než prostá lidská řeč, jež je pořád blízce příbuzná šimpanzímu brebentění. Díky jakémusi úřednímu nedopatření, které si vůbec nedokážu vysvětlit, stále ještě smíme psát soukromé dopisy, pokud je hodíme do veřejných poštovních schránek. Nejvyšší poštmistr nám všechny dopisy nepíše, dokonce ani místní pošťák zatím takovou místní pravomoc nedostal. Naprosto nechápu, jak je možné, že reformátoři nepostřehli potřebu sjednotit, reorganisovat, koordinovat, kodifikovat a popropojovat celý tento složitý, chaotický, a plýtvavý systém, či spíše nedostatek systému. Určitě je tu spoustu překrývání, třeba když šest mladých gentlemanů píše dopisy jedné mladé dámě. Určitě tu máme hrozivě nízké vzdělanostní standardy, když si kdekdo může v soukromých dopisech používat kdejakou gramatiku. Určitě se tu formuje řada špatných psychologických návyků u hloupých lidí, kteří píší svým synům do kolonií či svým matkám do chudobinců. A celá tahle anarchie a úpadek by se dala zastavit jednoduchým procesem standardizace veškeré korespondence. Vím, že když použiju slovo „standardizace“ pan H. G. Wells to uvítá a začne o tom vážně uvažovat (a věru se tu přede mnou otevírá výhled na obrovskou sociální reformu).
První a nejočividnější metodou by od podívání bylo, aby vláda rozeslala oficiální formuláře pro naši přátelskou korespondenci, které by se vyplňovaly stejně jako formuláře pojištění nebo daně z příjmu. Tu a tam by i v té nejmodelovější komunikaci byla ponechána volná místa pro některá slova, která může vyplnit sám. Mám v hlavě zpola zformulovanou představu oficiálního milostného dopisu, předtištěného stylem „________ tě“ aby mohl občas s ohledem na nový civilní sňatek a manželství dopsat slova „miluji“ „mám rád“ nebo „zbožňuji“, nebo „nechci“, „zříkám se“ nebo „zatracuji“ s ohledem na ještě novější a civilnější rozvod. Ovšem i tato volná místa pro slovní vyjádření je radno zavádět opatrně, protože cílem celé reformy je pozvednout obecnou úroveň korespondence do výšin, jež jsou zatím většině populace nedostupné.
Dalo by se naznačovat, že tuto reformu navrhuji a podporuji s čistě sobeckých důvodů, protože by mi dovolila zanedbávat mou korespondenci na úrovi theorie tak, jak ji už odbývám v praxi. Sotvakdy někomu píšu a nikdy nepíšu lidem, které mám nejraději. Kvůli nim se netrápím, protože oni to chápou. Jsou tu ale dopisy od naprosto cizích lidí, na které jsem neodepsal a nad nimi mě jímá lítost. Jednou budu muset napsat seznam lidí, jimž jsem měl odepsat, nebo si dát inzerát s tolika podrobnostmi o nich, na něž si dokážu vzpomenout. Kdybych měl nějaké peníze, rád bych jim odkázal po své smrti miliony. Dalo by se říct, že bych z toho vyklouzl velmi lehko, kdyby jim všem a každému vláda poslala místo toho mým jménem pohlednici.
Ovšem ani moje vlastní selhání a neúspěch mě o mém vlastním projektu nepřesvědčují. Nejsem opravdu přesvědčen o nezbytnosti standardizované korespondence a to ani existencí zločinných dopisů, ani mým vlastním zločinným zanedbáváním psaní dopisů. Až a jestliže, v nějakém vzdáleném dni v podivném rozpoložení, skutečně odpovím na nějaký dopis, rád bych si ho přece jen raději napsal sám. I kdybych nemohl napsat nic jiného, než omluvu za to, že jsem nenapsal, pořád bych dal přednost tomu, aby mé sebeponížení mělo povahu sebeurčení.
Je nanejvýš zvláštní, že veškeré moderní řeči o sebeurčení se vztahují na všechno možné s výjimkou vlastního já. Vztahuje se na stát, ale ne na to, co určuje znění samotného slova. Alespoň já věřím v ono mystické učení o demokracii, které předpokládá, že Anglie má duši, či že Francie má své já. Ještě zřejmější ovšem je, že Jones má své já a Robinson má své já. A otázka jíž jsme se zde v podobenství o poštovním úřadě zabýval není otázkou o tom, zda lidé zneužívají pití a špatně jí, tak jako v poštovní schránce či v pošťákově brašně ležívají pomluvy a vydírání. Otázka zní, zda stranou nároků vlády zůstanou vůbec nějaká práva člověka.

Illustrated London News, July 30, 1921

Rozvod versus demokracie

Předmluva
Byl jsem požádán, abych formou brožury vydal tuto poněkud kvapně napasanou esej tak, jak se objevila v Nash’s Magazine, což zde, s laskavým dovolením vydavatele, činím. Teď už nelze změnit poněkud chaotickou povahu tohoto žurnalistického dílka. Přesvědčení, na nichž je založeno je neměnné a nezměnitelné. Vlastně, pokud je od té doby nějak ovlivnily okolnosti, pak leda tak, že je velmi posílily. Pokud jsem psal něco, co vypadalo poněkud spoře a bezvýznamně, bylo to zčásti proto, že jsem polemizoval proti zlu tak rozptýlenému a nedefinovatelnému, které je současně zkusmé i všudypřítomné. Od té doby nemoc propukla naplno, zejména na severu Evropy. Onen historický zvyk, který působí, že se nějaký konkrétní evropský národ stane vlajkonošem jisté sociální tendence a který způsobil, že se impérium stalo impériem římským a revoluce revolucí francouzskou, se přičinil o to, že se severní Němci stali obzvláštními stoupenci a šiřiteli té moderní změny, která by způsobila, že stát bude nekonečně mocnější, než rodina. Tvrdí se dokonce, že pruská politická moc nyní dokonce povzbuzuje opuštění běžné morálky ve prospěch populace, a i kdyby taková hrozná věc nebyla pravda, je velmi významné, že to lze věrohodně říkat o Prusku a jistě ne o žádném jiném křesťanském státě. A v novém světle jednání lze jasněji stopovat trend k rozvodu podobně, jako lze sledovat trend k další pohanské instituci otroctví, která by ho jistě doprovázela. Zotročující síly ovšem udeřily v Evropě příliš brzy a celé hnutí se znenadání zastavilo.
Stejné okolnosti dodaly na významu mé vlastní mé vlastní myšlence, kterou dosud považuji za poměrně důležitou. Lze ji stručně shrnout a označit jako patriotismus domácnosti. Ve zkušenosti národnosti nepřipouštíme, že by jakékoliv přebytek zoufalství mohl přejít do téhož logického světa jako deserce. Žádná míra tragedie se nemůže rovnat zradě. Křesťanský pohled na manželství chápe domov jako samosprávný způsobem analogickým k nezávislému státu, totiž tak, že k němu může patřit i vnitřní reforma, ba vnitřní vzpoura, ale vzhledem k poutu nikoli vzpoura proti němu. V tom smyslu je domácnost jakýmsi stálým a trvalým reformátorem státu, protože stát je souzen podle toho, nakolik jeho uspořádání prospívá nebo škodí lidské plnosti a plodnosti svobodné rodiny. Tak třeba Proradných Deset bylo v Římě odsouzeno a svrženo, protože jejich veřejná moc připustila zlo vůči čistotě soukromé rodiny. Proto středověká vzpoura proti dani z hlavy začala tehdy, když autorita úředního hodnostáře urazila autoritu otce rodiny. Lidé se dnes nestávají tím, že dostanou úřední postavení o nic víc bezhříšnými, než tehdy, a pokud byly domácí záležitosti chudáků jednou vloženy do rukou pouhých právníků a inspektorů, chudí se tak brzy ocitnou v situaci, kdy je nezachrání nic, než Virginiův meč nebo kladivo Wata Tylera. Pokud jde o tu část bohatých, kteří nadále usilují o otrocké řečení, stále se snaží samozřejmě i o rozšíření rozvodu. Je to jen „divide et impera“ a jejich cílem je rozdělením pohlaví docílit rozdělení pracujících. Jeden a tentýž ekonomický kalkul, který je vede k tomu, že podporují tyranii v dílně a obchodě je pobízí, aby podněcovali svévoli v rodině. Nyní však svobodné rodiny pěti velkých států povstaly proti nim a jejich spiknutí je zmařeno.

Rozvod versus demokracie

Pokud jde o záležitost rozvodu netvrdím, že jsem nestranný, protože jsem nikdy nepochopil jakýkoliv rozumný smysl onoho slova. Hlásím se jen (a ve vší skromnosti), že mám pravdu. Hlásím se i k tomu, že jsem representativní , tudíž demokratický. Nu, v demokracii jeden věřit může a druhý nemusí. Bylo by velice nefér zastírat skutečnost, že potíže tu jsou na obou stranách. Potíž s vírou v demokracii je v tom, že je těžké v ni věřit—podobně jako je těžké věřit v Boha a většinu dalších dobrých věcí. Potíž s nevírou v demokracii spočívá v tom, že v nic jiného věřit nelze. Tím chci říct, že nic jiného na zemi či v pozemské politice není. Není-li aristokracie vyvolena bohy, pak ji musí vybírat lidé. Je možné, že je negativně a pasivně snášena, ale musela ji připustit buď nebesa nebo lidstvo, jinak by neměla víc autority než kapesní zlodějíček s trochou štěstí. Mluvit o „nadlidech“, o „přirozené aristokracii“ nebo o „hrstce moudrých“ je jen dětské žvatlání, „Hrstka moudrých“ musí buď být ti, které jiní považují za moudré—a kteří jsou často jen blázni, nebo ti, kdo se považují za moudré sami—a to jsou blázni a hlupáci vždy.
A když někdo zrovna v demokracii věří, jako třeba já, jako v projev velké důvěry v aktivní a pasivní úsudek lidského svědomí, nemůže nijak váhat, či být „nestranný“ ve svém názoru na rozvodu a zejména v názoru na rozšíření rozvodu v demokracii. Demokrat jakéhokoliv druhu musí považovat toto rozšíření za poslední a nejhorší urážku, již moderní boháči uštědřili moderní chudině. Bohatí lidé v rozvod povětšinou věří, chudí v převážně většině věří ve věrnost. Jenže moderní boháči jso mocní a moderní chudina je bezmocná. Proto bohatí již léta a celá desetiletí káží své vlastní cnosti a hodnoty. Když teď začali kázat i své neřesti mám za to, že přišel čas kopnout. Proti popularisaci rozvodu stojí jedna ohromná a základní námitka, která předchází i jakékoliv úvahy o povaze manželství. Vypadá to jako abeceda napsaná písmeny tak velkými, že je nejde vidět. Ta námitka zní: I kdyby demokracie schvalovala rozvod tak silně a hluboce , jak jej demokracie (ve skutečnosti) neschvaluje, musí už dnes každý člověk se zdravým rozumem vědět, že se ta záležitost nakonec vyvine nejspíš proti demokracii, ale dozajista se o to postará plutokracie. Zdá se, že lidem nedochází, že ve společnosti, kde se moc pojí s bohatstvím a kde je bohatství rozloženo krajně nerovně znamená rozšířit moc zákona něco zcela jiného, než rozšířit moc veřejnosti. Vypadá to, že zapomínají, že je velký rozdíl mezi tím, co zákony definují a co působí. Chudou ženu zruinovala těžká pokuta, kterou dostala za to, že v levné hospodě dala dítěti hlt piva s limonádou. Nikdo nepředpokládal, že by zákon výslovně stigmatisoval takové počínání proto, že se ho dopustila chudá osoba v levné putyce. Nikdo si ovšem ani netroufne předstírat, že by boháč, který dá hochovi upít šampaňského byl ztrestán stejně tvrdě, nebo vůbec jakkoliv potrestán. Viděl jsem takové věci na venkovských sídlech mnohokrát a můj hostitel a hostitelka by byli velice překvapeni, kdybych vyšel ven a zavolal policii. Zákon theoreticky odsuzuje každého, kdo se pokouší zmařit počínání policie nebo jí i jen nepomůže. A přece si bohatí motoristé mohou udržovat organisovanou službu protipolicejních detektivů—oblečených do nápadných uniforem—s neskrývaným a otevřeným záměrem ukazovat motoristům jak se vyhnout přistižení. A opět, nikdo nepředpokládá, že by zákon nějak výslovně říkal, že právo organisovat se za účelem vyhýbání se zákonům je výsadou bohatých a ne chudých. Podrobme to ovšem téže praktické zkoušce. Co by řekla policie, co by řekl svět, kdyby po ulicích stáli lidé v zelených a žlutých uniformách a všichni věděli, že jejich úkolem je varovat kapsáře, kdyby se objevili policisté v civilu? Co by svět řekl, kdyby po nocích hlídali respektovaní činitelé ve špičatých kloboucích s cílem varovat domovního zloděje, že na něj čeká policie? Principiálně přitom není rozdílu mezi touhle policejní pastí a jinou policejní pastí, tou která brání motoristovi přejet a zabít dítě jako kuře, která přechází tomu nejfrivolnějšímu druhu vraždy, té nejžalostnější podobě náhlé smrti.
Nuže, zákon o chudinském rozvodu bude aplikován právě tak jako byly aplikovány ostatní zákony. Každý musí vědět, že v praxi budou mít nad životem rodiny více moci dobře oblečení muži: doktoři soudci a inspektoři než špatně oblékaní muži: nádeníci, klempíři a slévárenští dělníci. Nikdo nebude mít tolik drzosti, aby předstíral, že by nádeníci, klempíři a slévárníci měli (jednotlivě či společně) víc moci nad rodinnými životy doktorů, sudích a úředníků. Nikdo si netroufne tvrdit, že když je rozvod záležitostí státu měl by chudý občan mít přímou či nepřímou moc rozvést vévodkyni a vévodu či zrušit sňatek bankéře a jeho ženy. Nikdo ale neoznačí za nepředstavitelné, že by se moc bohatých rodin nad chudými, která je už tak velká, moc vévody jako majitele nájemního bydlení, moc bankéře jako věřitele, že by se tato moc mohla ještě značně zvýšit, když sudí dostanou více práv zasahovat do soukromého života. Vévodové a bankéři jsou často sami sudími a činiteli s výkonnou pravomocí a vždy jsou jejich přáteli. Nádeníci nikoliv. Nádeník bude předmětem nových pokusů , dozajista ale nikdy ne pokusníkem. Právě chudák bude tím, kdo velkou představivostí obdařenému oku vědy ukáže všechny ty hrůzy, jež podle novinových dopisovatelů, volají hlasitě po rozvodu: opilství, šílenství, krutost, neléčitelné nemoci. Bude-li předveden, jak pracuje pro svého pána, bude „vadný“. Pokud je prací pro svého pána strhaný, pak bude „degenerovaný“. Pokud se mu naskytne nějaká konkrétní příležitost a dá přednost práci pro sebe před prací pro svého pána, pak bude zjevně šílený. Pokud nikdy neměl příležitost pracovat pro žádného pána, pak bude „nezaměstnatelný“. Všechny hořké nesnáze a spletitosti krajní chudoby budou užity k tomu, aby rozbily manželské štěstí právě tak, jak jsou již užívány, aby zlomily rodičovskou autoritu. Všude tam, kde je manželství námahou a úsilím bude označeno za neúspěch a selhání právě tak, jako jsou rodiče v moderní Anglii posíláni do vězení pro zanedbávání dětí, které si nemohou dovolit živit.
Vezmu jen jeden příklad nezměrnosti a hlouposti, kterou s sebou nesou tyto návrhy na rozšíření rozvodu. Vezměme si případ často citovaný mnoha účastníky diskuse v novinách –případ toho, co se označuje za „krutost“. Nu jaký má tohle slovo význam a smysl, když se vztahuje na prosperující a když se vztahuje na zápolící třídy společnosti? Podívejme se nejprve na úspěšné třídy. Každý ví, že všichni, jež je možno označit za gentlemany se hlásí ke konkrétní tradici, zčásti rytířské, zčásti jen moderní a elegantní—k tradici zapovídající „vztáhnout ruku na ženu, leda v laskavosti“. Tím nechci říct, že gentleman nesnáší zastrašení ženy hrubou silou: to musí nesnášet každý muž. Chci říct, že má svůj rituál, jakési tabu proti tomu, aby na ženu i jen prst vztáhl. Pokud gentleman (pravý nebo napodobený) svou ženu třeba jen zlehka udeří, cítí že udělal jednu z věcí, jež rozechvívají myšlenky dojmem hranice, něco podobného odříkání Otčenáše pozpátku, sáhnutí na horkou konvici, obrácení krucifixu nebo „porušení slibu“. Manželka to muži může odpustit snáz než mnoho jiných věcí, ale manžel zjistí, že sám sobě odpustí jen stěží. Je to čistě třídní cit, podobný tomu, jak chudí nemají rádi nemocnice. Jak tento třídní sentiment působí na rozvod ve vyšších třídách?
Prvním důsledkem je přirozeně to, že velmi napomáhá oněm falešným rozvodům, jež jsou tak běžné mezi elegantními a mondénními. Chci říct, že tam kde existuje tajná dohoda si lze vzpomenout, přehnat nebo vymyslet nějaké drobné lípnutí nebo strknutí a přece to vážnému soudci připadá u lidí jeho vlastní společenské třídy jako velmi vážná věc. Vně těchto tříd ovšem tahle zkouška není tak docela nemístná, jako když se aplikuje na bohatší třídy. Navzdory tomu, že gentleman cítí nebo na něj působí tato konkrétní hrůza, to skutečně vypadá velmi zle, když ji gentleman prolomí, vypadá to jako šílenství nebo osobní nenávist a pronásledování. Může to dokonce vypadat i jako horší věci. Když je muž s blahobytnými zvyky, žijící v prostředí plném umění, krutý vůči své ženě, může to mít souvislost s nějakou zvráceností sexuální krutosti, jak se naznačovalo (nevím nakolik oprávněně) v případě milionáře Thawa. Nemusíme popírat, že takové případy jsou případy pro rozluku, když ne pro rozvod.
Ovšem tento test technické krutosti, který lze snadno a rychle aplikovat na bohaté je zcela šílený a smyslu prostý, když se aplikuje na chudé. Chudá žena nepovažuje svého muže za násilníka podle toho, jestli ji kdy uhodil. Stejně dobře bychom mohli říkat, že školák posuzuje to, zda je další školák násilník podle toho, zda někdy udeřil. Chudá žena, právě tak jako školák, posuzují násilníka podle toho, zda je násilníkem. Žena ví, že zatímco bití manželky může být skutečným zločinem, udeření manželky je někdy docela spravedlivá sebeobrana. Nikdo neví lépe než ona, že manžel toho musí někdy docela dost snést, někdy to od něj i sama požaduje, někdy spravedlivě. S tímhle chodí za sudím a říká mu to pořád dokola, u jednoho stání policejního soudu za druhým se to žena s monokly kolem očí pokouší vysvětlit sudím, kteří oči nemají. V jedné ulici za druhé se žena hněvivě pouští do pomýleného rytíře, který se připletl k chvilkovému nedorozumění. V životech těchto lidí jsou místnosti přeplněné, nátury pocuchané na hadry, přirozené úniky jsou zakázány. V takových společnostech je trestat nebo rozvádět lidi kvůli ráně stejně nesmyslné a zvrácené, jako by bylo trestat či rozvádět gentlemana za to, že za sebou praštil dveřmi. Kdo ale může pochybovat o tom, že pokud bude rozvod aplikován na populaci, bude aplikován v duchu, který každou ránu bere velmi vážně? Pokud o tom někdo pochybuje netuší, v jakém světě žije. Je dnes běžné setkávat se s lidmi, kteří mluví o tom, co oni označují za volnou lásku, jako by to bylo cosi jako stříbro zdarma—nový a prohnaný politický projekt. Vypadá to, že je stejně snadné uvážit co to bude zač, jako by bylo snadné posoudit, co bude zač zákonné manželství. „Volná láska“ fungovala v každém městě a vsi od počátku světa a první fakt, který o ní zná každý světák je sdostatek prostý. Nikdy nepřináší nic z oné divoké čistoty a dokonalé svobody, kterou jí její stoupenci připisují. Kdyby měly nějaké noviny kuráž nadepsat sloupek „Selhal konkubinát?“ místo „Selhalo manželství?“, odpověď Ano by poskytla osobní paměť všech lidí. Moderní lidé pořád dokola citují jakási divoká vyjádření mnichů z pouště (z dob, kdy byla celá civilisace sužována výčitkami) o hrozných vlastnostech Ženy, o tom, kterak byla přízrakem, hadem a sžíravým ohněm. U jeptišek usazených o pár mil dál asi Muže popisovaly jako plaza a přízrak, ale jejich díla se nám nezachovala.
Nu všechna takhle starosvětská kousavost proti ženáčovi Benedickovi je docela rozumná. Ovšem stejně dostatečně rozumné bylo staromládenectví starých mnichů, kteří ji pronášeli. Je naprostá pravda, že zaplést se s jinou duší v té nejjemnější a nejtragičtější míře znamená, ve vší racionální pravděpodobnosti, udělat ze sebe buď blázna nebo mučedníka. Většina moderních odsudků manželství by mohla být opsána přímo z nejšílenějších mnišských deníčků. Útok na manželství je argumentem pro celibát. Není to argument pro rozvod. Ono zapletení se, jemuž se celibát tak výslovně vyhýbá se totiž rozvodem jen obnovuje a opakuje. Pomyšlení, že nemá manželku mohlo být pro gentlemana v Africe jakousi vážnou útěchou. Gentlemanovi v Americe nemůže než přimést zneklidnění úvaha, kterou že to vlastně ženu má. Pokud pokrok znamená, jako v absurdní definici Herberta Spencera „postup od jednoduchého ke složitému“, pak je rozvod jistě součástí pokroku. Nelze si představit situaci složitější, než případ muže, který se rozhodl definitivně se usadit, po čtvrté či po páté za sebou. Nelze si představit nic složitějšího než postavení prostopášníka, který nejen, že má deset vztahů, ale přímo deset právních a legálních vztahů. Volná láska skutečně může lidi v jistém smyslu osvobodit. Ale volnější rozvod by je polapil do nejspletitější sítě, která byla kdy spletena v tomto proradném světě.
Tragedie lásky spočívá v lásce, ne v manželství. Neexistuje manželství, které by nemohlo být stejně nešťastným konkubinátem, nebo mnohem nešťastnějším svedením. To, zda je svazek právní a zákonný někdy hraje roli pro nevěrnou stranu, pro věrnou nic neznamená. Pathos spočívá v zcela prostém faktu, že když někdo záměrně vyvolá buď vášeň nebo náklonnost, je za ně odpovědný dokud trvají tak, jak je člověk opovědný za to, když spustí povodeň nebo zapálí město. Jeho lékem je nevyvolávat je, jako poustevník. Jeho trestem, pokud trest zaslouží, je strávit zbytek života snahou odčinit zlo, kterého se dopustil. Jeho únikem je zoufalství, jemuž se v této souvislosti říká rozvod. Každý zdravý člověk totiž ve své duši pociťuje jeden zásadní fakt. Cítí, že musí žít život, ne sérii životů. Bude raději, když lidské drama bude tragedii, než kdyby mělo být sérií čísel z music-hallu a krátkých skečů. Člověk se pokouší spasit duši všech lidí, jimiž byl: mizerného školáčka, pochybovačného a morbidního mladíka, milence, manžela. Reinkarnace mi vždy připadala jako studená víra, protože každá inkarnace musí zapomenout na ty ostatní. Ještě horší by bylo, kdyby tyto krátké lidské životy měly být rozbity do ještě kratších životů, z nichž každý by byl postupně zapomínán.
Pokud jste demokratem, který je také rád upřímným člověk, pokud (jinými slovy) chcete vědět, co lidé chtějí a ne jen to, co je nějak můžete přimět, aby chtěli, pak není vůbec žádných pochyb o tom, že chtějí právě tohle. Uvědomíte si to jen tehdy, když se po lidské přirozenosti budete dívat někde jinde než v přehledech volebních výsledků, jakmile to ale jednou uděláte, uvidíte ji a nikdy na ni nezapomenete. Miliony a miliony detailů všedního života, počínaje tím, že všichni považují za přirozené, že mladí muži a ženy budou vyrývat jména do kůry stromů a konče tím, že všichni považují za nepřirozené, aby byli staří muži a ženy odloučeni v chudobinci, dokazují, že lidé vztahy považují za normálně trvalé a to ne jako vizi, ale jako slib.
Nyní k výjimkám, pravým či falešným. Rád bych poukázal na podivné a dokonce hloupé přehlédnutí v diskusích o takových výjimkách, jež pronásleduje většinu sporů o větším rozšíření rozvodu. Běžný emancipovaný šosák nebo básník, který se bere za tuhle stránku otázky vždy mluví na ten samý způsob. „Pro většinu lidí může být manželství to nejlepší,“ říká, „existují ale výjimečné povahy, které vyžadují vlnitější zkušenost. Pro běžné stádo postačí věrnost a vytrvalost, ale existují složité povahy a složité případy, pro které by věrnost a vytrvalost nikdy nedoporučil. Nevolám (v této fázi pokroku) po zrušení manželství, chci jen, aby od něj mohlo být ustoupeno v takových jednotlivých a krajních příkladech.“
Nuže, pro mě je naprosto ohromující, aby se kdokoliv, kdo chodil po této zemi mohl dopustit takového omylu o plemeni jemuž říkáme lidstvo. Je samozřejmě nabíledni, že když si budete říkat o hrůzné výjimky dostanete je, a dostanete jich až moc. Dovolte mi ještě jednou použít přibližné podobenství. Představme si, že bych si dal do novin inzerát, že nabízím místo pro kohokoliv, kdo je příliš hloupý, než aby mohl být úředníkem. Nejspíš bych neměl dostat žádnou odpověď, možná nanejvýš jednu. Je také možné (ba spíš pravděpodobné), že ji pošle člověk, který rozhodně nebude žádný hlupák. Představme si ale, že bych inzeroval místo pro každého, kdo je příliš mazaný, než aby mohl být úředníkem. Moje kancelář by se ihned ocitla v obležení všemu největšími hlupci z celé země. Hledat na inzerát výjimky, znamená prostě jen hledat egoisty. Hledat na inzerát egoisty znamená hledat idioty. Právě ti nejnudnější lidé si myslí, že jsou zajímaví. Právě ti skutečně obyčejní mají za to, že jsou neobyčejní. Je to vždycky někdo nudný, kdo si myslí, že je pěkně divoký. Ptát se výlučně po divných zkušenostech znamená pustit si do uší všechny útulky pro choromyslné. Ať už je správná jakákoliv jiná theorie, tato theorie výjimek je zjevně mylná—či (a na tom našim moderním atheistům záleží víc) je očividně nepraktická. Pro každého s populárními politickými sympatiemi je to navíc velmi hluboká a promyšlená forma zrady. Tím, že dáme takový důraz na výjimečné hrubě podvádíme podvědomí normálního. Zdá se, že je podivně zapomenut fakt, že lhostejnost národa je stejně posvátná jako jeho různice. Dokonce i veřejná apatie je veřejným míněním svého druhu—a v řadě případů míněním velmi rozumným. Když všechny vyzvu, aby hlasovali o minerálních jídlech a nevrátí se mi jediný hlasovací lísek, mohu tvrdit, že lidé nehlasovali. Jenže oni volili.
Princip, který zastává populace, proti níž se chystá toto plutokratické spiknutí, je zkrátka prinicpem vyjádřeným v Book of Prayers slovy „v dobrém i zlém“. Je to princip, že za všechny ušlechtilé věci se platí, i kdybyste za ně měli jen zaplatit slibem. Na Anglii si nikdo žádný úrok nevezme, na rozdíl od vládních obligací. Člověk není Angličanem, pokud nedokáže přestát i úpadek a smrt Anglie. A právě tak jako je každý občan potenciálním vojákem, je každá manželka a každý manžel potenciální zdravotní sestrou v nemocnici, ba dokonce pečovatelem v ústavu pro choromyslné. I když se totiž všichni shodneme, že jisté tragedie lze zmírnit celibátní rozlukou—přece jen čím skutečnější láska a čest byla v takovém manželství, tím méně skutečného zmírnění a úlevy je v takovém rozloučení. Ale tento zdravý veřejný instinkt jak o patriotismu, tak o manželství trvá i na tom, že první slib či závazek má být zmírněn, ne pouze smazán a zapomenut. Mnohá dobrá žena milovala a odmítla pochybného muže s tím, že jiného si nevezme. Stará instituce manželství měla týž smsl pro pomanželskou tragedii. Věc zůstává skutečná, někoho k něčemu poutá. Pokud bych musel z Anglie odejít do exilu, šel bych a žil kdesi na nějakém ostrově a snažil se být tak veselý, jak by to jen šlo. Nestal bych se vlastencem žádné jiné země.

Sociální reforma versus kontrola porodnosti

Skutečné dějiny světa jsou plné nejpodivnějších případů pojmů a myšlenek, které se obrátily zcela vzhůru nohama a začaly si naprosto protiřečit. Nejnovějším příkladem je prapodivná úvaha, že to, co se označuje za regulaci porodnosti je sociální reforma, která patří k dalších sociálním reformám podporovaným pokrokovými lidmi.
Je to něco takového, jako kdyby někdo tvrdil, že setnutí hlavy krále Karla I. patřilo k tomu nejelegantnějšímu, co nabízela kavalírská móda v oblasti účesů. Je to něco takového jako tvrzení, že dekapitace je pokrokem dentistické praxe. Setnout hlavu krále mohlo a nemuselo být správné, správné může a nemusí být setnout hlavu vám, když vás trápí bolest zubů. Každý ale musí vidět, že pokud jednou věci zjednodušíme sekáním hlav, pak se obejdeme bez stříhání vlasů, že bude zbytečné věnovat se zubařské praxi na mrtvých nebo filantropii na nenarozených—nebo na nepočatých. Proto není žádným zajištěním budoucnosti pro naše potomky, pokud řekneme, že zničením našeho potomstva se postaráme o to, abychom se o ně nemuseli nijak starat. Je možné, že to bude zničení jen ve smyslu negace a je možné, že hrstce našich potomků bude dovoleno přežít. Je ovšem zřejmé, že tato negace je jen projevem pesimismu, jež se staví proti optimističtější myšlence, že je možné něco udělat pro celou lidskou rodinu. A není ani žádným překvapením pro kohokoliv, kdo dokáže myslet, když zjistí, že právě tohle se stalo.
Příběh začíná u Shelleyova přítele Godwina, který byl zakladatelem tolika sociálních nadějí, které se označují za revoluční. O podrobnostech jeho sociální theorie si můžeme myslet cokoliv, jisté je, že velkorysejší část mládeže své doby naplnil onou žízní po sociální spravedlnosti a rovnosti, která inspiruje socialismus a další ideje. Ještě uspokojivější je, že bohaté starce své doby tísnivou a přetrvávající hrůzou a nějaké tři čtvrtiny řečí tehdejších toryů a whigů spočívají v mudrování a výmluvách, které si vymýšleli, aby zastřeli shnilý kompromis oligarchie proti výzvě k bratrství a základní lidskosti, již předkládali lidé jak Godwin a Shelley.

Malthus: Odpověď na Godwina

Staří oligarchové byli ochotni proti novým demokratům použít jakýkoliv nástroj a jednoho dne měli to zoufalé štěstí, že jim padl do ruky nástroj jménem Malthus. Ten napsal otevřeně a bez zastírání odpověď na Godwina. Záměrem celé jeho hrozné knihy bylo toliko odpovědět Godwinovi. Zatímco Godwin se pokoušel ukázat, že lidstvo může být lidštější a šťastnější, Malthus se pokoušel ukázat, že lidstvo nebude mít nikdy příležitost k většímu štěstí či lidskosti. Argumentoval takto: když by hladovějící muž snesitelné svobody a obstojné prosperity, pak by se oženil a měl řadu dětí a pro všechny by nebylo dost potravy. Zjevně z toho plynulo, že je třeba ho nechat o hladu. Svůj důkaz plynoucí z počtu dětí posiloval fantastickými matematickými vzorci o růstu geometrickou řadou o níž každá živá lidská bytost jasně chápe, že se nic živého nedá aplikovat. Nic, co závisí na lidské vůli nemůže postupovat geometrickou řadou a populace se tak zcela jistě nevyvíjí.
Tady ale jde o to, že Malthus svůj argument chápe jako argument proti každé sociální reformě. Nikdy ani nepomyslel, že by ho mohl použít jinak, než jako argument proti všem a každé sociální reformě. V oněch logičtějších dobách nikdo ani nepomyslel na to, že by ho užil k čemukoliv jinému než k argumentaci proti sociálním reformám. Malthus jej dokonce použil i proti dávnému lidskému obyčeji dobročinnosti. Varoval lidi před jakoukoliv velkorysostí při dávání almužen. Jeho teorie vždy jako studená voda splachovala každý návrh dopřát chudákovi vlastnictví či lepší status. Takový je vznešený příběh zrodu kontroly porodnosti.
Jediný rozdíl je v tom, že staří kapitalisté byli upřímnější a vědečtější, zatímco moderní kapitalisté jsou pokrytečtější a mhlavější. Boháč z roku 1850 ji užíval theoreticky pro útisk chudých. V roce 1927 ji užije boháč je v praxi, pro útisk chudých. Jelikož theorii nezvládá, on vlastně nedokáže ani myslet, dokáže vlastně reagovat jen dvěma způsoby: on tomu říká praktický přístup, já to označuji za sentiment. Protože není sdostatek mužem, jako byl Malthus, nedokáže unést to, že by měl být pesimistou a tak se stává člověkem sentimentálním. Jednu starou jednoduchou a brutální ideu (že se chudým nesmí dovolit, aby se množili) smíchá s řadou lajdáckých a chorých sociálních idejí a příslibů, kterou jsou s ní prostě neslučitelné. Je ale koneckonců praktickým člověkem a když přijde na praxi bude právě tak brutální, jako bývali jeho předkové. A praktický výsledek celé věci je nasnadě. Pokud dokáže předejít tomu, aby jeho sluhové měli rodiny, pak se o ty rodiny nebude muset starat. A proč by, ke všem čertům, měl?

Prostá zkouška

Kdyby kdokoliv pochyboval, že právě tohle je jeho velmi prostým motivem, pak to můžeme ověřit velmi jednoduchými prohlášeními stoupenců kontroly porodnosti, například děkana od sv. Pavla. Nikdy neříkají, že nás trápí přílišná hojnost počtu bankéřů, nebo že kosmopolitní finančníci nesmí mít tak velké rodiny. Neříkají, že vymóděné zástupy na dostizích v Ascotu potřebují zřídnout, nebo že by bylo žádoucí decimovat lidi večeřící v Ritzu nebo Savoy. I když, Bůh mi buď svědkem,pokud kdy něco lidského mohlo vypadat jako podlidská džungle s tropickými květy a velmi jedovatým býlím, pak jsou to davy boháčů, které se shromažďují v moderních amerikanisovaných hotelích.
Regulátoři porodnosti ovšem ani v nejmenším netouží po tom, aby regulovali, hlídali a kontrolovali džungli. Je to příliš nebezpečná džungle, než aby se jí jen dotkli. Jsou v ní tygři. Nikdy nemluví o nebezpečích pocházejících ze spokojených tříd, dokonce ani o těch z váženější části spokojených tříd. Chmurný děkan nemá chmury z toho,že bychom tu měli příliš vévodů a samozřejmě ne z toho, že bychom tu měli příliš děkanů. Politici ho primárně neštvou tím, že mají celou populaci chudých příbuzných, i když se pro všechny takové příbuzné musí najít místa a platy z veřejných peněz. Politická ekonomie znamená, že se musí všichni chovat ekonomicky, až na politiky.
Regulátorovi porodnosti tohle všechno nevadí a to z toho naprosto jednoduchého důvodu, že tohle nejsou lidi, které by chtěl kontrolovat. On chce kontrolovat, regulovat a hlídat populaci a prakticky to i říká. Vždy trvá na tom, že dělník nemá právo mít tolik dětí, nebo že slumy jsou tak hrozné a nebezpečné, protože se v nich rodí tolik dětí. Otázky, které ho děsí zní: „Proč nemá dělník lepší mzdu? Proč nemá rodina ze slumu lepší dům? “ Uniká jim tak, že místo většího domu doporučuje a navrhuje menší rodinu. Majitel pronajímaného bytu či zaměstnavatel říká svým srdečným a laskavým způsobem: „Rozhodně nemůžete čekat, že bych se nechal připravit o své peníze. Ale já se obětuji a zbavím se vašich dětí.“

Jeden z celé třídy

Zatímco malthusiánský útok na demokratické naděje zvolna utužoval a posiloval veškerý reakcionářský odpor proti reformám v této zemi, vytáhly už do pole i další síly. Mohu mezi řečí poznamenat, že Malthus a jeho chytrácká kritika všech sociálních reforem, nebyl osamělý. Patřil k celé třídě vědeckých výmluv, které si boháči vymysleli, aby měli důvod upírat chudým spravedlnost a to zejména poté, co starý pověrečný lesk králů a šlechty v devatenáctém století vybledl. Jedna spočívala v řečech o železném zákonu politické ekonomie a předstírání, že někdo někde dokázal ciframi na tabulce, že nespravedlnost je neléčitelná. Další byla hromadou nesmyslů o Darwinovi a boji o přežití, ve kterém ďábel musí schvátit toho, kdo zůstane pozadu. Ve skutečnosti to byl boj o bohatství a v tom obyčejně čert vezme toho, kdo je nejdále vepředu. Všechno to mělo povahu pokusů nový vědecký nástroj zkroutit tak, aby se stal zbraní staré tyranie peněz.
Ovšem tyto síly, třebaže byly v choré industriální plutokracii mocné, nebyly jediné a to dokonce ani v devatenáctém století ne. Koncem toho století, zejména na kontinentě se rozvíjelo jiné hnutí, a to obzvláště mezi křesťanskými socialisty, takzvanými katolickými demokraty a dalšími. Nemohu je zde popisovat, zajímaví jsou v tom, že argumentují přesně opačně než malthusiáni a regulátoři porodnosti. Tomuto hnutí nestačila zkouška zvaná obživná mzda. Trvali zejména na tom, čemu rádi říkali rodinná mzda. Jinými slovy zastávali názor, že mzda nemůže být spravedlivá či odpovídající, pokud nebere v potaz muže ne jen jako jedince, ale jako otce normální a rozumně početné rodiny. Hnutí takového druhu je pravým opakem kontroly porodnosti a obě nejspíš porostou, dokud se nestřetnou v nějakém ohromném sporu. Pomyšlení na onu velkou nadcházející bitvu mě těší a mám na paměti, že čím víc mí oponenti budou používat kontrolu porodnosti, tím méně jich bude, aby se s námi v onen den střetli.

Konflikt

Svým oponentům v této věci nejsem s to v mentálním zmatku, který pokrývá tuto otázku, vysvětlit naprosto jednoduchou skutečnost, že tyto dva nároky, bez ohledu na to co všechno jiného představují, jsou vůči sobě protikladné. Na samém začátku celé diskuse stojí elementární fakt, že omezování rodin je důvodem ke snižování, ne ke zvyšování mezd. Může se vám z jiných důvodů zamlouvat a z jiných důvodů nelíbit. Můžete debatu zavléct k úplně jiným otázkám, třeba k tomu, zda jsou ženy v běžných domácnostech otrokyněmi. S ohledem na zaměstnavatele nebo z jiného důvodu můžete přistoupit na kompromis, vyjít mu vstříc na půl cesty a vzít jen půl krajíce nebo mít jen půl rodiny. Ovšem obě tvrzení, oba nároky jsou v principu protikladné. To je celá pravda na theorii třídního boje, o níž noviny povídají takové nesmysly. Plný nárok chudých by byl mít, co oni považují za celou rodinu. Pokud to budete krátit a omezovat, aby to vyhovovalo mzdám, pak děláte ústupky, abyste vyhověli podmínkám kapitalisty. Praktický příklad uvedu vzápětí, zatím mluvím o primárním logickém rozporu. Pokud mají být obě metody využity, mohou být použity tak, že se jedna bude druhé odporovat a vylučovat ji. Jedna druhou nepotřebují, jedna si vystačí s tím, že druhou zničí. Pokud můžete zvýšit mzdu, není důvod zmenšovat rodinu. Pokud můžete způsobit, aby byla rodina malá, pak není důvod zvyšovat mzdy. Každý může posoudit, čemu asi dá vládnoucí kapitalista přednost. Jakmile se ale rozhodne pro jedno, druhé už nepotřebuje.
Je toho samozřejmě říci ještě mnohem víc. Věnoval jsem se jen jednomu rysu kontroly porodnosti—jejímu mimořádně nepříjemnému vzniku. Řekl jsem, že je čistě kapitalistického a reakcionářského původu. Ale tahle zlá věc má ještě mnoho jiných aspektů. Je nečistá ve světle instinktů, je nepřirozená ve vztahu k citům, je součástí obecné snahy řídit populaci pomocí rutiny šejdířské medicíny a páchnoucí vědy, mísí se s popletenou myšlenkou, že ženy jsou svobodné, když posluhují svým zaměstnavatelům, ale otročí, když pomáhají svým manželům, nemá ani ponětí o samé existenci skutečných domácností, kde prozíravost vzchází ze svobodné vůle a shody. Tohle vše jsou její aspekty a některé z nich by bylo velmi zajímavé rozebírat. Abych ale nezabíral příliš mnoho místa vezmu si za východisko toliko její název.
Ukázkový podvod
Už samo označení „kontrola porodnosti“ je ukázka čirého podvodu. Je to jeden z těch nestoudných eufemismů, které ve svých titulcích používá tisk v rukou trustů. Je to totéž co „celní reforma“ nebo „svobodné dělnictvo“. Míní se tím, že se tím nemyslí nic, že to může znamenat cokoliv a především něco naprosto jiného, než co se říká. Každý v kontrolu porodnosti a téměř každý se snažil mít nějakou kontrolu nad okolnostmi narození. Lidé se nežení a nevdávají jako náměsíční a děti nemívají ve spaní. Ovšem po nespočetné věky a v nespočetných národech se normální a skutečné kontrole porodnosti říká sebeovládání. Pokud kdokoliv říká, že nic takového nemůže fungovat, pak já tvrdím, že může. V mnoha třídách mnoha zemí, kde jsou tyhle mastičkářské lektvary neznámé, zůstávaly celé populace svobodných lidí v rozumných mezích díky zdravým tradicím šetrnosti a odpovědnosti. Pokud jde o místní výskyt zla přehánění, vždy spolu s ním přichází všechna zla pocházející ze špíny a zoufalství našeho upadajícího industrialismu. Ovšem to, co kapitalistické noviny označují za kontrolu porodnosti není vůbec žádná kontrola. Je to idea, že lidé mají být v jednom ohledu zcela a naprosto neovládnutí, pokud a dokud se dokáží vyhnout všemu, co je na oné funkci positivní a tvořivé, inteligentní a hodné svobdného člověka. Je to jméno postupně dávané různým nástrojům (ten co byl užit naposledy je přitom vždy označen za strašlivě nebezpečný) jimiž je možné ukrást rozkoš náležející přirozenému procesu a současně násilně a nepřirozeně samotný proces zmařit.
Nejbližší a a nejslušnější paralelou k tomu by byl příklad římského epikurejce, který si během dne postupně bral dávidlo, aby zvládl za den sníst pět či šest přepychových obědů. Nuže, zdravý rozum nezastřený novinovou vědou a dlouhými slovy, každému řekne, že podobný postup, jaký volil onen epikurejec bude nakonec nejspíš špatný pro jeho zažívání a dozajista špatný pro jeho charakter. Když lidé zůstanou sami se svým rozumem, stačí jim to k tomu, aby věděli, kdy nějaký zvyk začíná páchnout zvráceností a nebezpečím. A pokud by v elegantních kruzích bylo elegantním zvykem označovat římské řešení za „regulaci diety“ a mluvit o něm velkoryse jako o pouhém „vylepšení života a službě životu“ (jako by nešlo o víc, než vládu člověka nad jeho jídlem), pak bychom si měli dovolit označit to za tlach a říci, že to nemá žádný vztah ke skutečnostem probíraným v debatě.

Omyl

Mám za to, že skutečnost je taková, že já se bouřím proti podmínkám průmyslového kapitalismu a obhájci kontroly porodnosti se bouří proti podmínkám lidského života. Co jejich mluvčí mohou mínit tím, když říkají, že vedu „třídní boj proti matkám“ ,musí zůstat předmětem spekulací. Pokud si myslí, že matkám neodpustitelně křivdím, když tvrdím, že budou chtít zůstat matkami dokonce i ve společnosti s větší ekonomickou spravedlností a občanskou rovností, pak mám za to, že mají naprosto pravdu. Pochybuji, že by matky mohly uniknout mateřství do socialismu. Obhájci kontroly porodnosti ovšem podle všeho chtějí, aby před ním utekly do kapitalismu. Vypadá to, že projevují své sympatie těm, které dávají přednost právu „na výdělek mimo domov“, jinak řečeno právu být placeným otrokem a dřít pod příkazy naprosto cizího muže, protože je zrovna také bohatším mužem. Kdybyste mě zabili nedokážu se vyznat v tom, jaké představitelné zkroucení pokřivené mysli je potřebné k tomu, aby se tohle dalo považovat za svobodnější situaci, než souputnictví s mužem, které ona žena svobodně přijala. Jediný smysl, který mi to dává je ten, že proletářská práce i když je zjevně zchátralejší a podřízenější než rodičovská je o to bezpečnější a nezodpovědnější, že není rodičovská. Snadno uvěřím tom, že existují nějací lidé, kteří budou raději pracovat v továrně než v rodině, protože se vždy najdou lidé, kteří budou dávat přednost otroctví před svobodou a kteří zejména sebou raději nechají vládnout, než by vládli někomu jinému. Myslím ale, že jejich pře s mateřstvím se nepodobá té mé, jež je pří kvůli nelidským podmínkám, kdežto ta jejich je prostě pří s životem. Jde o pokus uniknout přirozenosti věcí a docela dobře můžu věřit tomu, že to nakonec může skončit něčím jako „mateřskou školou pro naše děti, kde pracují jiné matky a svobodné ženy s odborným vzděláním.“
K tomu hroznému obrazu nebudu dodávat nic, než příjemné rozvažování o světě, kde ženy nemohou zvládnout své vlastí děti, ale o děti druhých se starat mohou. Myslím ale, že to představuje propast mezi přirozeným nepřirozeným uspořádáním, již bude nutné přemostit, než se přiblížíme k tomu, co je považováno za předmět debaty.
(1927)

Věčné hrdinství slumů

Polemika s Blatchfordem
4. Věčné hrdinství slumů
Už jsem to řekl dříve, ale nemoho opakovat dostatečně často, že problém s panem Blatchforem a jeho školou je v tom, že nejsou dostatečně skeptičtí. Pro skutečně odvážné otázky se musíme vrátit až ke křesťanským Otcům (Otcové jsou theologové a filosofové prvních křesťanských staletí pozn. překl.).
Pan Blatchoford mi kupříkladu dopřává té cti, že mě takto cituje v Bůh a můj bližní : „Pan G. K. Chesterton říká, a hájí přitom křesťanství, že „Křesťanství napáchalo zločiny, z nichž byl se mohlo Slunci na obloze udělat zle, a toto tvrzení nemůže nikdo popřít.“ To jsem řekl a říkám to znovu, ale říkal jsem něco jiného. Řekl jsem, že takové zločiny spáchala každá velká a užitečná instituce. Tohle tvrzení nemůže nikdo popřít.
A proč byla každá velká instituce zločinná? Nestačí říct: „Křesťanství pronásledovalo, pryč s křesťanstvím!“. Nestačí to o nic víc, než volat „Konfucián mi ukradl hřeben, pryč s konfuciánstvím!“ Chceme vědět, zda mi konfucián ukradl hřeben z nějaké zcela specificky konfuciánského důvodu, nebo z nějakého obecně lidského důvodu.
Je zjevné, že křesťanovy důvody k mučení byly stejné jako pro spousty jiných lidí, šlo prostě o to, že pevně zastával své názory a bez skrupulí se je pokoušel prosazovat. Kdokoliv jiný může pevně zastávat jiné názory a pokoušet se je bez skrupulí prosadit. A když se podíváme na fakta, říkám, zjistíme, že právě tohle dělají a dělaly miliony jiných lidí od počátku světa.
Pan Blatchfor zmiňuje jedinou výjimku buddhismu, který nikdy neznamenal politický problém. To je, pokud někdy něco takového existovalo, výjimka potvrzující pravidlo. Buddhismus totiž nikdy nepronásledoval prostě proto, že nikdy nebyl vůbec politický, jelikož vždy opovrhoval materiálním zdarem a materiální civilisací. To znamená, že buddhismus neměl nikdy inkvisici jednoduše ze stejných důvodů, jako nikdy neměl tiskařské lisy, reformní zákony, nebo list Clarion.
Pokud si ale pan Blatchford opravdu myslí, že krvavá minulost instituci nevratně proklíná a odsuzuje, a pokud chce skutečně proklít a odsoudit nějakou instituci , instituci mnohem starší, mnohem větší a mnohem více zakrvavenou než křesťanství, pak mu rád vyhovím.
Instituce zvaná vláda či stát má za sebou minulost ostudnější než pirátská loď. Každý právní řád na světě byl plný hněvivé zuřivosti a chyb, jež drásaly srdce. Skřipec a popravčí hranici nevymysleli křesťané. Křesťané jen posbírali hrůzné hračky pohanství. Skřipec a popravčí hranici vynalezl zahořklý racionalismus starší než všechna náboženství. Skřipec a popravčí hranici vynalezl stát, společnost, sociální ideál – nebo řečeno stručně socialismus. A právě tenhle stát či vládu, matku všech bičů a palečnic, chce pan Blatchford a jeho socialističtí stoupenci s vaším dovolením posílit víc, než kdykoliv dříve v dějinách. Jak úžasný a obdivuhodný jemnocit. Jemnocit, který už nechce mít kdy co do činění s křesťanství, kvůli masakru Bartolomějské noci, ale raději přivolá k očištění světa cosi, co projevilo svou duši v mučení římských otroků pro získání důkazů a ve způsobech trestání povýšených v Číně na umění.
Nesouhlasím s tím, že se pan Blatchford dovolává státu. Ale nemyslím si ani, že krvavá minulost znemožňuje něčemu zachránit lidstvo. Proto nejsem v rozporu, když si myslím, že křesťanství není diskvalifikováno. Ale pan Blatchford si protiřečíl, jelikož se výslovně dovolává většího hříšníka, aby ho zachránil před menším.
Kéž by tak pan Blatchford položil tu pravou otázku. Ta nezní: „Proč je křesťanství tak zlé, když o sobě říká, jak moc je dobré?“ Pravá otázka zní: „Proč jsou všechy lidské věci ta špaté, když o sobě prohašují, jak jsou dobré? Proč není nejušlechtilejší záměr zárukou proti porušení a zkaženosti? Kdyby se Nunquam pustil odvážně do této otázky, nechal klamy skutečně za sebou a vydal se bohaprázdnou pustinou a sám, pak by nakonec došel na podivné místo. Jeho skeptická pouť by ho dovedla na místo, kde začíná křesťanství.
Křesťanství začíná se zkažeností inkvisice. Jen k ní přidává zkaženost anglických liberálů, toryů, socialistů a krajských sudích. Začíná s podivnou věcí, vinoucí se lidskými dějinami. Nazývá ji hříchem, či Pádem člověka.
Kdybych se tím někdy chtěl podrobněji zabývat, byl by páně Blatchfordův seznam křesťanských zločinů užitečnější kompilací. Ovšem stručně řečeno, pan Blatchford vidí hříchy historického křesťanství, jak se před ním tyčí jako vysoká věž. Je to hvězdám vzdorující babylonská věž, pozvedající se výlučně a sama k nebi, urážejíc Boha na nebesích. Nechte ho pár let šplhat vzhůru. Až bude blízko jejímu ohromujícím vrcholu, zjistí, že je to jeden z devíti set devětadevadesáti sloupů podepírajících základ historické křesťanské filosofie.
Ať už má pravdu nebo se mýlí, má křesťanství svou theorii a svůj lék na zla světa. Ale jaký je lék páně Blatchfordův? I před ním se rozprostírá pustina lidského šílenství a frivolity. Jaký je jeho lék? Když tvrdím, že podle pana Blatchforda je lékem na toto vše, když nikdo nebude za nic odpovědný, neříkám tu žádné nevázané žerty (jak by se mohlo zdá někomu neznalému faktů), ale popisuji střídmou pravdu o situaci.
Snad nikdy dřív v dějinách lidstva nebyl na vážnou chorobu navrhován tak ohromující a zarážející lék. Mějme totiž na paměti, že to pan Blatchford navrhuje jako lék. Lidé připouštěli, že fatalismus je melancholií metafysické pravdy. Pokud ale vím, nikdo před panem Blatchfordem si nevzal velký buben a nezačal chodit kolem a všem to nabízet jako veselý způsob morální nápravy. Problém je v tom, že lidi se ideály řidít nebudou, ani žít podle nich. Problém je v tom, že zatímco Marcus Aurelius si rve srdce pro spravedlnost, jeho vlastního syna Commoda zajímají jen krvelačné pantomimy. Lékem je říci Commodovi, že si nemůže pomoci. Problém je v tom, že čistota sv Františka nemůže předejít zkaženosti bratra Eliáše. Lékem je říci bratru Eliášovi, že jemu není co vyčítat a Františka zač obdivovat. Problém je v tom, že člověk často volí nízké potěšení či rozkoš místo tvrdé a namáhavé velkorysosti. Lékem je říci mu, že nízká rozkoš byla pro něj vybrána.
Samozřejmě dobře vím, že pan Blatchford se pokusil učinit tuto obludnou anarchii poněkud snesitelnější pro intelekt. Řekl, že i když lidem nelze vyčítat to, jak jednají, je nutné je vycvičit tak, aby jednali lépe. Řekl, že se musí vylepšit jejich podmínky dědičnosti a prostředí, potom že budou dobří, a problém bude vyřešen. První odpověď je nasnadě. Jak může někdo říct, že člověka nelze brát k odpovědnosti, ale je nutno ho dobře vycvičit? Pokud totiž „,musí“ být dobře vycvičen, pak tu „musí“ být někdo, kdo ho vycvičí. A ten člověk musí za výcvik nést odpovědnost. Návrh se sám zabil ve třech větách. Pan Blatchford neodstranil nutnost odpovědnosti tím, že pouze řekl, že s lidstvem by místo katů měli zacházet lékaři. Vzato totiž kolem a dokola a za předpokladu, že bych potřeboval službu některého z nich, raději bych ze sebou nechal zacházet neodpovědného kata, než neodpovědného lékaře.
Druhá věc, kterou je samozřejmě třeba říct, je to, že pan Blatchford nenabízí nic, co by se aspoň vzdáleně podobalo argumentu prokazujícímu, že on nebo kdoliv jiný ví něco o podmínkách, které by přinesly lepší lidi. Určitě si nemůže myslet, že k vytváření lepší lidí postačí podmínky fysického pohodlí a mentální vytříbenosti a vzdělání, tak tomu totiž zjevně není. Pan Blatchford může mít nějaký tajný recept na ctnost, možná nechá lidi žít na stromech, oholit si hlavy nebo jídat z nějakých zcela zvláštních kosočtverců, ale nikomu o tom nic neřeke.
Skutečnost je velmi prostá. Je možná pravda, že dokonalé podmínky přinesou dokonalé lidi. Ještě mnohem zřejmější je, že pouze dokonalí lidé mohou vymyslet dokonalé podmínky. Když dokážeme nadělat tolik nepořádku s našimi vlastními životy, jak si můžeme být jisti, že známe nejlepší půdu pro živé bytosti? Pokud dědičnost a prostředí působí, že je pro nás nutné dopouštět se krádeží s cizoložství, proč by neměly působit k tomu, aby pro nás bylo nezbyté vytvářet podmínky, které povedou ke krádeži a cizoložství? Dokážu si představit, že na Britských ostrovech v této chvíli žijí lidé ve všech představitelných stupních bohatství a chudoby, od šíleného přepychu po šílený hlad. Je kdokoliv z těchto tříd morálně vyjímečnější nebo mimořádně nápadně lepší než ostatní? A co dává panu Blatchfordovi právo, s ohledem na tolik jiných selhávajících způsobů vzdělávání, tvrdit že ten jeho, ať už je jakýkoliv, je neomylný?
Pokud jde o značnou část řečí pana Blatchforda o hříchu povstávajícím ze zlého a špinavého prostředí. Nechci do této debaty vnášet žádné osobní emoce, jsem ale nucen říct, že takovou řeč snáším trpělivě jen s velkými obtížemi. Kdo si to, při všem na světě, dovoluje mluvit tak, jako by špatnost s hloupostí zuřily jen mezi nešťastníky a smolaři? Upadá snad pan Blatchford do staré a opovrženíhodné drzé nestoudnosti, která ctnost považuje za cosi náležejíciho k vyšším společenským třídám, podobně jao navštívenky či cylindry? Popírá snad Nunquam věčné hrdinství slumů? Je to téměř neuvěřitelné, ale je to tak. Nunquam dovšil stavbu svého chrámu, korunoval ji tímto spojením neřesti s chudobou, nejhorším, nejstarším a nejšpinavějším kamenem ze všech, které kdy nestoudnost vrhala po chudácích.
Dny člověka narozeného ze ženy jsou krátké a plné strázní, ale přece je takový člověk ušlechtilejší a štastnější bytostí, než co by z něj tohle udělalo. Neuráčím se odpovědět ani panu Blatchfordovi, když se ptá „jak“ může člověk zrozený v špíně a hříchu žít ušlechtilý život. Vím o tolika lidech, kteří tak žijí, co by kamenem dohonil od mého domu, v Battersea, že mi málo záleží na tom, jak to dělají. Člověk má v sobě vždy něco, co se nenechá zdolat podmínkami. Ano, existuje svoboda, která nikdy nebyla spoutána. Existuje svoboda, která činila lidi šťastnými v podzemních kobkách, a může stejně působit ve slumech. Je to svoboda mysli, tedy nutno říci, právě ta svoboda, proti níž se pan Blatchford pustil do boje. Tu svobodu, již nechali být všichni tyrani, chce on zhasit. To, co nikdy žádný žálářník vězni neupíral, mu chce Nunquam vzít. Víc lidí, než by se dalo spočítat, hledělo při všech válkách a pronásledováních ze svých malých zamřížovaných okének a říkalo si „aspoň mé myšlenky jsou svobodné“. „Ne,ne“ odpovídá tvář pana Blatchforda objevující se znenadání před oknem, „vaše myšlenyk jsou nevyhnutelným důsledkem dědičnosti a prostředí. Vaše myšlenky jsou právě tak hmotné jako vaše vězeňské kobky. Vaše myšlenky jsou právě tak mechanické jako gilotina.“ Tak funí a tohle bez dechu hlásá tento podivný utěšitel od jedné cely k druhé.
Předpokládám, že pan Blatchford by řekl, že v jeho Utopii ve vězení nikdo nebude. Co mi sejde na tom, jestli jsem ve vězení nebo ne, když s sebou všude musím vláčet své okovy. Je možné, že v páně Blatchfordově utopii bude mít každý člověk zdarma jídlo, volný přístup na louky, své vlatní panství i vlastní palác. Co na tom sejde? když nebude mít svou duši. Každou myšlenku, která se mu objeví v hlavě musí považovat za klapnutí stroje. Uvidí ztracené dítě a v návalu soucitu se je rozhodne adpotovat. Klap! Musí si uvědomit, že ve skutečnosti vlastně nic neudělal. Má pokušení k nějakému obrovskému nepotlačitelnému hříchu, připomene si, že je člověk, a když chce, že může být hrdinou a odolá. Klap! Vzpomene si, že není člověk, není hrdina, ale stroj vyrobený k tomu, aby takhle fungoval. Prochází se širým polem pod úžasným rozbřeskem, rozhodne se k nějaké obrovské velkomyslnosti—Klap! K čemu jsou dobré rozbřesky a paláce? Bylo kdy jaké otroctví podobné tomuhle zotročení? Byl kdy dřív člověk tak moc otrokem?
Vím, že se to nikdy nestane. Tedy, vím že filosofie pana Blatchforda nikdy nepřetrvá mezi rozumnými lidmi. Pokud by se to však přece jen stalo, lehce předpovím, co nastane. Člověk, stroj, se postaví v oněch květinatých lučinách a hlasitě zvolá: „Nebylo kdysi cosi, nějaká církev, která učila, že jsme svobodní ve svých duších? Neobklopila se mučírnami a vězeňskými kobkami, aby lidi přinutila věřit, že jejich duše jsou svobodné? Pokud existovala, kéž se vrátí, s mučení, s kobkami, se vším. Uvrhněte mě do kobky, napínejte mě na mučidla, pokud bych snad tak tomu mohl znovu uvěřit.“

Zázraky a moderní civilisace

Polemika s Blatchfordem
3. Zázraky a moderní civilisace
Pan Blatchford shrnul vše, co je na jeho posici skutečně důležité do tří vět. Jsou naprosto upřímné a jasné. Méně upřínnými a jasnými je nečiní ani to, že první dvě jsou nepravdy a třetí blud. Blatchord říká: „Křesťan odmítá mohamedánovy zázraky. Mohamedán odmítá křesťanovy zázraky. Racionalista popírá všechny zázraky stejně.“
K historickým omylům v prvních dvou větách se brzy vrátím. Nyní se omezím na statečné doznání pana Blatchforda, že racionalista popírá všechny zázraky stejně. Nezpochybňuje je. Nepředstírá, že by byl ohledně zázraků agnostikem. Nezdržuje se soudu, dokud nebudou prokázány. Popírá je.
Tváří v tvář tak ohromujícímu dogmatu jsem se pana Blatchoforda zeptal, proč si myslí, že se zázraky nedějí. Odpověděl, že Vesmír řídí a vládnou mu zákony. To je očividně odpověď naprosto k ničemu. Nemůžeme totiž něco označit za nemožnost, protože je svět řízen zákony, dokud nevíme, jaké zákony to jsou. Ví pan Blatchford vše o zákonech Vesmíru? A pokud nezná zákony, co pak může vědět o výjimkách?
Je přece zřejmé, že pouhý fakt, že se něco děje zřídka, za podivných okolností a bez vysvětlení v rámci našeho vědění, není důkazem, že je to něco proti zákonu přírody. To by muselo platit pro siamská dvojčata, novou kometu či před třemi lety pro radium.
S filosofickou argumentací proti zázrakům se lze vypořádat poněkud snadněji. Žádná filosofická argumentace proti zázrakům neexistuje. Rozumně řečeno, existuje cosi jako zákony Přírody. Tohle jediné vědí všichni. Vědí, že v přírodě existuje opakování. Všichni vědí, že z dýní se rodí zase dýně. Nikdo ale neví, proč se z nich nerodí sloni a žirafy.
Ohledně zázraků existuje jedna a jen jedna filosofická otázka. Mnoha zdatným moderním racionalistům to ale zjevně vůbec nejde do hlavy. Nejubožejší kluk ve středověkém Oxfordu by tomu rozuměl (Poznámka: Jelikož poslední věta bude v našem „osvíceném“ věku znít divně mohu vysvětlit, že za „krutovlády středověkých pověr“ byli chudí hoši vzděláváni v Oxfordu v tom nejvelkorysejším měřítku. Díky Bohu žijeme v lepším čase. )
Otázka zázraků je jen tato. Víte, proč je dýně pořád dál a dál dýní? Pokud ne, pak mi určitě nemůžete říct, jestli se může dýně proměnit v kočár nebo ne. Toť vše.
Všechny ostatní vědecké výrazy, které máte ve zvyku používat doma u snídaně jsou jen slova do větru. Říkáte: „Je přírodním zákonem, že dýně má zůstat dýní.“ To značí jen tolik, že dýně obvykle dýněmi zůstávají, což je zřejmé, neříká to proč. Říkáte: „Zkušenost stojí proti tomu.“ To znamená jen toto „Důvěrně znám mnoho dýní a žádná z nich se neproměnila v kočár.“
Jeden velký irský racionalista náležející k této škole (možná příbuzný s panem Leckym) reagoval na to, když mu bylo řečeno, že ho svědek viděl spáchat vraždu, slovy, že může přivést stovku svědků, kteří ho neviděli spáchat vraždu.
Říkáte: „Moderní svět je proti tomu.“ To znamená, že dav lidí v Londýně, Birminghamu a v Chicagu v naprosto dýňovém stavu mysli nedokáže konat zázraky svou vírou.
Říkáte: „Věda je proti tomu. “ To znamená, že dokud jsou dýně dýněmi, chovají se jako dýně a ničím se neblíží chování kočáru. To je vcelku zřejmé.
Křesťanství říká asi jen tolik, že opakování v Přírodě má svůj původ nikoli v něčem podobném zákonu, ale v čemsi podobném vůli. Jeho pojem Nebeského Otce samozřejmě čerpá z pozemského otce. Právě tak je páně Blatchfordův pojem univesálního, vesmírného zákona metaforou založenou na sbírce zákonů schválených parlamentem. Jenže křesťanství zastává učení, že svět a jeho opakování vzešly z vůle či Lásky tak, jak jsou děti zplozeny otcem a proto, že z nich tedy může vzejít něco jiného a odlišného. Velmi stručně řečeno věří, že Bůh, který může způsobit něco tak neobčejného jako jsou z dýní vzešlé dýně , je jako prorok, Habakuk, Capable de tout (schopen všeho pozn. překl.) Pokud vám nepřijde zvláštní, že je dýně vždy dýní, zamyslete se ještě jednou. Ještě jste ani nezačali s filosofií. Ještě jste dýni ani neviděli.
Historický argument proti zázrakům je rovněž poměrně prostý. Spočívá v tom, že se zázraky nejprve označují za nemožnost a pak se tvrdí, že v nemožné nesmysly věří leda blázni. A potom se prohlásí, že není žádných moudrých dokladů ve prospěch něčeho zázračného. Celý trik spočívá v tom, že se střídavě kloníte k filosofickým a historickým námitkám. Pokud řekneme, že zázraky jsou theoreticky možné, oni odpoví: „Ano, ale nemáme o nich důkazy.“ Když vezmeme všechny záznamy lidského pokolení a řekneme: „Zde máte vaše důkazy,“oni odpoví: „Ale ti lidé byli pověrčiví, věřili nemožným věcem.“
Skutečná otázka zní, zda si je naše malá civilisace z Oxford Street jistá, že má pravdu a zda se celý zbytek světa určitě mýlí. Pan Blatchford soudí, že materialismus lidí ze Západu devatenáctého století je jedním z jejich ušlechtilých objevů. Podle mě je stejně nudný a mdlý jako jejich kabáty, stejně špinavý jako jejich ulice, ošklivý jako jejich kalhoty a tupý jako jejich průmyslový systém.
Sám pan Blatchford ovšem dokonale shrnul svou směšně vznešenou víru v moderní civilisaci. Velmi zábavně popsal, jak obtížné by bylo anglického soudce u moderního soudu přesvědčit o pravdivosti Vzkříšení. Má jistě docela pravdu, bylo by to nemožné. Jen se zdá, že mu nedochází, že my křesťané nemusíme mít k anglickým sudím tak mimořádnou úctu, jakou k nim cítí pan Blatchford sám.
Zkušenosti Zakladatele křesťanství v nás možná zanechaly jakousi neurčitou pochybnost o neomylnosti soudních dvorů. Vím docela dobře, že britského sudího nepřiměje nic k tomu, aby věřil, že člověk vstal z mrtvých. Jenže stejně dobře vím, že ještě velmi nedávno by britského soudce nic nedonutilo uvěřit, že socialista může být dobrý člověk. Soudce odmítne věřit v nové duchovní divy. To však nebude kvůli tomu, že je soudcem, ale proto, že mimoto, že je soudcem, je i anglickým gentlemanem, moderním racionalistou a jakýmsi starým bláznem.
A pan Blatchford se hodně mýlí, když předpokládá, že křesťan a muslim vzájemně popírají své zázraky. Žádné náboženství, které se považuje za pravé, se vůbec nestará o zázraky jiných náboženství. Popírá jejich nauky, jejich morálku, ale nikdy nepovažuje za důležité popírat jejich znamení a divy.
A proč to? Protože takové věci považovali někteří lidé vždy za možné. Protože každý potulný cikán může mít okultní schopnosti. Protože obecná existence světa duchů a zvláštních mentálních sil je součástí zdravého a sdíleného rozumu všeho lidstva. Farizeové nepochybovali o Kristových zázracích, tvrdili, že jsou to čáry a ďábelské kousky. Křesťané se nepřeli o Mohamedovy zázraky. Tvrdili, že to byly čáry a ďábelské kousky. Římský svět nepopíral možnost, že Kristus byl nějaký bůh. Na to byl příliš osvícený.
Pokud církev kladla (především ve zkaženém a skeptickém osmnáctém století) důraz na zázraky jako na důvod k víře, je její chyba zřejmá: ale nespočívá v tom, co by se domníval pan Blatchford. Nejde o to, že by po lidech chtěla, aby věřili čemusi tak neuvěřitelnému. Jde o to, že po lidech žádala, aby se obraceli kvůli něčemu tak všednímu a obyčejnému.
U náboženství nezáleží na tom, jestli může provozovat stejné divy jako kdejaký otrhaný indický zaklínač, ale zda má pravou filosofii Vesmíru. Římané byli docela ochotni uznat, že Kristus byl jakýsi bůh. Co popírali bylo, to že byl Bůh – nejvyšší pravda vesmíru. A to je to jediné, o čem stojí za to na křesťanství diskutovat.