Kde je paradox?

Jeden autor v novinách High church mně, naplněn lyrický duchem, nedávno popsal jako „pomalého, povídavého papeženeckého profesora paradoxu“, což je věta, kterou jsem pevně rozhodnut rozšíti do básně ne kratší než devět veršů odvislých od písmene p, kteroužto aliterační zdatností doplním a na vlastní náklady nahradím neadekvátní absenci aluzí na polygamní papeže, pontifikální proradnost, pirátské preláty a proklaté polnohospodáře. A i když se editor velmi laskavě omluvil, že se nepodařilo, nesporně pro mou povídavost, zjistit, co jsem vlastně říkal v pasáži, kterou kritisoval, objevil se mezi tím jiný v témže listě a se stejným stylem jiný kriti a totéž tvrzení popsal tak, že překračuje „onu terminologickou nepřesnost, přípustnou v případě nejprohnilejšího paradoxu“ a řekl o mně, že se oddávám kanální propagandě. Skoro by mně zajímalo, copak to asi je, co působí, že už nejvzdálenější pohled na mně (mně, pouhé tečky na zaplněném obzoru) vyvolává u počestného gentlemana v Faith House na Tufton Street tak šokující křeče. Je to ještě tajuplnější proto, že -alespoň pokud jde o mně- jsou zcela nevyprovokované. Nikdy jsem neútočil konkrétně na anglo-katolickou theorii, ani na na anglikánskou církev, ani na anglikány jako takové. Vím, že anglo-katolickou theorii lze upřímně zastávat, protože jsem se jí sám mnoho let držel. Chovám největší respekt vůči těm, kdo mají tohle přesvědčení, jakož i největší sympatie vůči těm, kdo jsou v jakémkoliv stadiu pochybností. Mám stále řadu anglo-katolických přátelů, kteří mě neshledávají natolik upovídaným ani prohnilým a i když se samozřejmě naše názory liší, vždy jsem se raději vyhýbal pouhým sporům s nimi, zčásti proto že bylo tolik jiných věcí o nichž bylo potřebnější diskutovat a zčásti proto, že ze zkušenosti vím, že to často přináší víc škody, než užitku. Čítával jsem dotyčný list, protože to byly dobré noviny a ještě docela nedávno dobře naladěné noviny. Nerozumím jasně tomu, proč tak neškodný čtenář má tak mimořádný účinek na další čtenáře a autory. Účinek je ovšem tak mimořádný, že kritikové ustupují zpět k jakési poloviční obraně puritanismu, protestantismu a prušáctví, i když to jsou věci, které všichni staří anglo-katolící obyčejně odsuzovali a ktré jsem stejně silně odsuzoval sám, když jsem ještě býval anglo-katolík. Při jedné dřívější příležitosti se se mnou kupříkladu, podobně těžkopádně pustil do obzvlášť osobního sporu jen proto, že jsem se připojil k celému civilisovanému světu a želel vraždy Dolfusse. Kdyby šlo jen o záležitost osobních sporů nestálo by za to se k nim znovu vracet, protže jsem docela spokojen s tím, jak byla během debaty uznána fakta a všechno ostatní jsou jen řeči. Jsou ale mnohem důležitější spory, které se týkají celého křesťanstva a zejména této země, ohledně kterých těžko mohu nechat důležitý orgán veřejného míněná v tak mylném dojmu.

Pokud jde o pana C. E. Douglase, který vyčichal páchnoucí paradoxy musím zaznamenat jen tolik, že si stěžuje na „nehistorické užívání slova katolický“ a ujišťuje nás, že bychom se měli spokojit s tím, že klérus národní církve je přidělen k téměř všem našim institucím jako záruka, že „teoreticky je katolické náboženství oficiálním státním náboženstvím.“ K tomu mohu jen říct, že kdyby použil svou představivost ohledně našeho názoru, tak jak se já snažím se snažíme ohledně jejich, možná by mu mohlo dojít, že pro skutečného katolíka nebo i pro skutečného anglo-katolíka není až tak docela nerozumné, pokud shledá toto oficiální ujištění poněkud chabým. V jeho smyslu jsou jistě „katoličtí“ kněží přiřazeni ke všem možným institucím, máme „katolického“ biskupa, který káže vědu, jež zničila celý původní křesťanský projekt, máme „katolického“ děkana, který horuje pro antikoncepci jako mastičkář pro své skvělé medicíny, máme „katolického“ kanovníka, který je očividně ochoten „lámat chléb“ s kýmkoliv od mormonů po mohamedány a to už bych osobně dal jistě raději přednost mohamedánům. Nemohu však uvěřit, že by buď pan Douglas nebo editor listu skutečně takovou retrospektivní snídani považovali za náhradu Nejsvětější svátosti. I když páně Douglasův náhled na naše skrupule není zrovna příznivý ani rozvážný, v jedné věci si mě ovšem získal, třebaže já nemohu doufat, že bych si získal jeho. Ať si ale o mně myslí co chce, jen když si bude dál myslet to, co si dnes myslí o Prusku. Jelikož jsem jak Anglii tak Prusko započítal mezi protestantské země a proti jakémukoliv tvrzení, že patří obě země do jedné skupiny on protestuje a v tom sním vřele souhlasím. Některá negativa mají společná, ale i při nich platí, že Prus se raději nechá zastrašit a k něčemu dohnat silou, zatímco Angličan se jen nechá zaslepit. Jelikož je ale anglická národní kultura je tisíckrát veselejší a lidštější než pruská, je její choroba mírnější a nálada zdravější. Je to však rozpoložení oslabené, protože mu chybí bojovné křesťanské krédo a moc definovat a hájit. Ověřit by to mohlo nejlépe zavedení nějakých nových abnormálních zákonů, které již nyní ohrožují svět ve jménu vědy. Představme si, že se něco v podobě nucené sterilisace či povinné antikoncepce skutečně plížilo moderním státem a vedlo pochod lidského pokroku do potratů k zabíjení novorozeňat. Pokud by je schválili severoněmečtí barbaři, přijali by je s kvílením barbarské radosti, jako jedno z přikázání rasového náboženství a celé by to nejspíš už tou dobou skončilo malou lidskou obětí. Pokud by byly schváleny v Anglii, přijali by je jako zákona dbalí občané, tedy trochu jako dobře vycvičení slouhové a trochu jako vyplašené děti. Je tu, jak vidno velký rozdíl, ale ne tak velký jako ten, který spočívá ve skutečnosti, že Irové by něco takového nepřijali vůbec.

Nu, skutečný důvod proč jsem vyšel z kritiky těchto dvou činitelů High Church je to, že se jejich názory vzájemně ruší s ohledem na jednu věc nesmírného mezinárodního významu. Pan Douglas si ponechal svůj zdravý instinkt proti Prusko, coby nikoli nepravděpodobnému zdroji prušáctví, i když by asi nepřipustil můj názor, že původ tohoto omylu je v protestantismu. Druhý bude protestantismus před každou podobnou kritikou hájit, a ustoupí k starému dobrému sloganu a začne Hitlera označovat za katolíka. Je samozřejmě nespočet katolíků o kterých si myslím, že se v politice mýlí a nespočet katolíků si myslí, že se v politice mýlím já. Nejsem si ale jist, jestli je o mnoho pravdivější označovat Hitlera za katolíka než nazývat Bertranda Russela anglo-katolíkem. Je docela pravděpodobné, že byl v anglikánské církvi pokřtěn. Mnohem důležitějším bodem je ale historický a kulturní původ celého hnutí otevřeněji pohanského hitlerismu. Anglikánský kritik říká, že tento kmenový kult triumfu pochází z Bavorska. Stejně rozumně by se dalo tvrdit, že pochází z Anglie, protože dávno předtím, než kdo vůbec slyšel o Hitlerovi, jej propagoval Houston Stewart Chamberlain. Ve skutečnosti tohle hnutí začalo ještě před Velkou válkou (první světovou pozn. překl.), před francouzsko-pruskou válkou, jeho původ totiž leží mnohem dál v historii a ve skutečnosti, že protestantské okraje Německa jen částečně vybředly z barbarství a brzy upadly zpět do pohanství. Ve své současné podobě je to spíš konec, mohli bychom říct orvaný konec tupírovaného ocasu, prušáctví devatenáctého století Byl to oportunistický a nepořádný přívěšek mnohem ukázněnější Bismarckovy armády. Jeho velmi násilnickému oživení nemůže nikdo porozumět, dokud mu nedojde, že to to právě jen návrat a oživení. Předpokládat, že vzniklo s nedávnými titulky v novinách o Hitlerovi, znamená držet se historie psané novinami a to jsou samé zprávy a žádná historie a ty zprávy navíc často nejsou pravdivé. Ono hnutí ve skutečnosti Bavorsko zrušilo a neponechalo naživu žádný stát vyjma bismarckovského impéria a není ničím jiným než ne poslední fází bismarckovského plánu na proměnu Německa v jedno velké Prusko rozdrcením získáním početní převahy nad porýnskými katolíky a zcizením říšské koruny katolíkům podunajským. Bismarck zkrátka zkrátka založil novou protestantskou říši, která měla převýšit a svrhnout starou katolickou říši a Hitler je jeho dědicem a vykonavatelem.

Tohle vše lze snadno prokázat každému, kdo cokoliv ví o tom, co se přihodilo dřív, než sahají novinové zprávy z posledních pár měsíců. Stačí jen, abychom se zeptali, jaké bylo Bavorsko, když ještě Bavorskem, než začalo pociťovat pruský tlak. Když ještě Bavorsko mohlo být Bavorskem, povídalo se, Bavorům ke škodě, mnohé: že jsou to snílci, že jsou věčně opilí, že jsou tak romantičtí, až je to směšné, že jsou blázni do muziky a tak dál. Nikdo nikdy ale neřekl, že by byli upjatí, strnulí, nelítostní, nelidští nebo zbláznění do pouhé úřední centralisace a vojenské kázně. Tenhle konkrétní druh studené brutality vzešel z pruské prestiže a z ničeho jiného ani vzejít nemohl. A tohle prušáctví vzešlo z protestantismu. Samozřejmě ne v v tom smyslu, že by nakazilo všechny protestanty, a neznamená to ani, že nejsou miliony dobrých protestantů, kteří by tímto omylem nebyli dotčeni, nebo nevězeli v jiných. Byl to však historický plod protestantismu a to není jen historický fakt, ale lze to jasně vysledovat i jako filosofickou pravdu. Reformační původ rasové pýchy hitlerismu lze ověřit na dvacet způsobů Je to proto, že rozděluje křesťanstvo a všechna taková rozdělení jen prohlubuje, je to proto, že je podobně jako kalvinismus fatalistická a nadřazenost podle ní závisí ne a volbě, ale jen na tom, zda je někdo vyvolen, je to proto, že je césaropapistická a podobně jako nároky Jindřicha VIII. nadřazuje stát nad církev, je to proto, že je amorální a vymýšlí novoty dotýkající se morálky jako třeba eugeniku či sterilisaci, je to proto, že je subjektivní v tom, že prvotní fakt uzpůsobuje osobním nápadům a představám, když požaduje německého Boha, nebo když tvrdí, že katolické zjevení nevyhovuje německé nátuře, stejně dobře by mohla mluvit o tom, že sluneční soustava nevyhovuje chestertonovskému vkusu. Nebudu se proto omlouvat za to, že jsem řekl, že tuto historickou katastrofu způsobila herese a nechápu, jak může anglo-katolík svůj vlastní nárok na pravověrnost opřít o to, že by tohle popíral.

Předpokládal jsem přirozeně, že lidé nebudou s těmito názory souhlasit. Mezi poznámkami, které jsem vyslovil tak špatně, že je sotva kdo slyšel, byla asi i má úvodní poznámka, že bych ke svým krajanům raději promlouval o věcech, na nichž bychom se shodli, o Dickensovi, o velké komické kultuře anglické tradice, ale že každý člověk napadený ohledně své příslušnosti k církvi musí rozhodně nesouhlasit s těmi, kdo nesouhlasí s ní. Řekl jsem při té příležitosti: „Když říkám tyhle věci, nemohu velkou většinu z vás žádat, abyste se mnou souhlasili, kdybych dělal cokoliv jiného, nemohl bych nikoho z vás žádat, abyste mě respektovali.“ Připadá mi ale, v přátelském ohlédnutí, že je celá ta situace poněkud zábavná. Žijeme ve věku, kdy kdokoliv může učit kdekoliv a za za použití jakýchkoliv vědeckých nástrojů, že takové maličkosti jako Bůh vyskočily z kmenových rozmíšek o incestu a otcovraždě a náboženství tak otrávilo první prameny pokroku, žijeme v době, kdy komunista může tvrdit, že lidstvo se pokazilo, když se mezi prehistorickými lidmi poprvé objevilo soukromé vlastnictví, žijeme ve věku, kdy cokoliv skutečného lze – v libovolně vzdáleném původu té věci – lze označit za ohromují omyl, ilusi a blud zastiňující temnotou celé dějiny člověka. Když se ale já rozhodnu myslet si, že se jeden ostrov v jednom koutě jednoho kontinentu vydal ve svém myšlení na konci jednoho století, před sotva čtyřmi staletími, špatným směrem; když této relativně nové a lokální výstřednosti připisuji odpovědnost za pád a zoufalství jedné podnikavé kultury, rozlehle se proti tomu křik jako proti nesnesitelnému rouhání doprovázený ujišťováním, že právě ti takle vyděšení mají jediný mezi všemi národ schopnost tolerovat všechny názory.

Doznávám, že jsem letmo ucítil paradox (ovšem rozhodně ne nijak prohnilý) v tom, když mi těchto pár fanatiků jedním dechem řeklo, že jsou oddáni svobodě myšlení a že jsem se znectil tím, že jsem řekl co si myslím tak prostě a jednoduše. Bylo jich však jen pár a já nesmím tuto episodu uzavřít bez toho, abych vydal svědectví o ohromné spoustě zpráv, které jsem obdržel od protestantů, ba i od pohanů, kteří docela férově uznávali nebo docela férově diskutovali to, co jsem opravdu řekl. A především dobře vím, že bych svou věc mohl dokázat mnohem snáz a lépe, než se jeví z těchto uspěchaných psaní, kdybych prostě jen otiskl psaní mnohem cennější, která jsem obdržel od velmi chudých lidí, kteří se stali oběťmi tiché agrese a zotročování a kteří mi děkovali s až příliš velkou anglickou velkorysostí, že jsem odhalil křivdy, jež musí snášet a až příliš velkou a v pravdě anglickou dobrou náladou.

Proč protestanté zakazují

Dopis do Catholic Herald

Se směsí respektu a lítosti musím nesouhlasit s listem, který obdivuji tak, jako Catholic Herald a kritikem k němuž chovám tolik sympatií jako k Dr. Crespimu. Už jsem řekl, že Herald jsou skoro nejlepší, pokud ne jediné, noviny, které máme a moje důvěra v upřímnost Dr. Crespiho je tak úplná, že bez váhání přijímám jeho ujištění, že moji řeč o svobodě slyšel i četl, protože bez toho ujištění by byl tu a tam v pokušení se domnívat, že ji ani nečetl ani neslyšel. Ovšem moje zneklidňují vystoupení jej podle všeho natolik šokovala natolik, že v něm zanechala prapodivný dojem, že jsem pronesl jakousi chvalořeč, nebo aspoň obhajobu dotýkající se italského fašismu, nebo obecněji nových diktatur v Evropě. Ve skutečnosti jsem velmi pečlivě vysvětloval, že nic takového nedělám. O takovém systému jsem řekl, že některými jeho formami pohrdám a žádnou nehájím, že se prakticky sám prohlásil tyranií a že jsem vcelku připraven s ním jako s tyranií zacházet. Řekl jsem ,že tato tyranie, i když to je tyranie, ve skutečnosti nepřervala jisté tradice lidových svobod v katolických zemích, které byly a jsou čím dál nelítostněji přetrhávány a vykořeňovány v protestantských zemích. Pokud bych řekl: „Dokonce ani Nero lidem nikdy nezakázal pěstovat obilí,“ nepronáším tím nějakou chvalořeč na Nerona a právě něco takového mohu říct o prohibicionistech, kteří lidem zakazují pít víno. S mými dvěma přátelskými kritiky se při této příležitosti pojí zvláštní ironie. Mé přátelské pocity vůči Heraldu plynou do značné míry už toho, že tiskne solidní informace tom , co zlí cizinci sami o sobě říkají, včetně fašistů a hitlerovců, že můžeme sami posoudit, jak zlí cizinci ti cizinci jsou. A moje nepříznivá kritika britské plutokracie se zakládá hlavně na tom, že monopolisty vlastněné noviny nikdy nic takového nedělají, protože ten milionář či dva, kterým ty noviny patří o Evropě nic neví a zajímají jen hlouposti a hesla. Zkrátka říkám jen tolik, že pokud diktátoři potlačují noviny, pak vlastníci novin potlačují zprávy. A přesto je mi vytýkáno, že se mi to nelíbí a to i těmi, kdo se tomu vyhýbají.

Podobně vřele respektuji Dr. Crespiho za to, že se pokouší svou zemi zbavit toho, co považuje za útisk a zlo pro svou zemi. Očividně mi ale on nedovolí to samé v případě mé vlastní země. Obávám se, že v této věci na něj musím být přísný. Ve vší zdvořilosti odmítám nechat svou rodnou zemi zničit zaslepeností, pýchou a pokrytectvím, nenechám její srdce rozežrat korupcí a adorací jmění a to jen proto, aby Dr. Crespi měl svou zcela imaginární Anglii, jíž by mohl metat do tváře signoru Mussolinimu.

Nemusím tu ten blud zničit do podrobností, protože pro většinu anglických ekonomů (zejména katolíků) je již zničen. Řeknu jet tolik, že tahle chvalořeč na kapitalismus devatenáctého století by se velmi líbila by se velmi líbila boháčům devatenáctého století a velmi by povzbudila ty, kdo na miliony vkládají jho jen o málo lepší než otroctví. Dám mu ale tip, jako člověk, který toho (troufám si říct) toho o Anglii ví víc, než on. Pokaždé, když uvidí v novinách zprávy o oživení ekonomiky, znamená to jen tolik, že zaměstnavatelé našli další způsob jak ušetřit na mzdách. Celou nedávnou průmyslovou historii provází plány s snahy o snížení mezd, počínaje triumfem pracovních odstávek, které rozdrtily horníky, pak s mstivými zákony proti labouristům po generální stávce a konče využitím výhody zlatého standardu k vyplacení každému dělníkovi libru, která není librou. Tak to děláme u nás. Nepřu se o to, zda je horší, když to dělá despota, nebo tohle anonymní spiknutí. Tragedie (a pro mě je despocie místo demokracie, dokonce i jen theoretické demokracie) ovšem spočívá především v reakci na obchodnická spiknutí. A pokud jde o to další ať pro mě váš rozhlasový expert nepláče a nemyslí si, že všichni „kdo nemají klíče“, budou zmateni. Mám shodou okolností celý štos dopisů velmi chudých lidí, kteří mi děkují za to, že poukazuji jak drceni a pošlápáváni jsou dnes v Anglii lidé, pokud se pokusí dosáhnout nezávislosti. Po stovkách jsou moderní monopolistickou agresí vyhazováni z domů a z obchodů Jistěže mají klíče, ve slagu se jim říká pouliční klíče. Nikdo z nich ani netuší o klíčích Petrových, ale protože jsou chudí jako byl sv. Petr vědí, jak jsou chudí lidé naháněni do místodržitelského paláce a jaký hněv v nich kypí proti služebníkům Kaifášovým. Jejich podpora je pro mě dost k tomu, díky, abych Angličana nepobízel k tomu, aby si hrál na farizeje.

Pravda je taková, že protestantská tyranie se docela liší od tyranie katolické, o katolické svobodě nemluvě. Je nevykořenitelně ukotvená v naprosto protikladném motivu a morální filosofii. Zdá se, že vy tvrdíte, že protestantská omezení jsou skutečně přehnaná, ale patří jen k běžnému pokušení úředních činitelů zveličovat svůj úřad.

S vaším laskavým svolením, o nic takového nejde. Celá věc na tom stojí a je to její jediný cíl. Protestantismus je svou povahou nakloněn k tomu, co bychom mohli nazvat prohibicionismem. Nemyslím tím alkoholovou prohibici ( i když je to náhodou příhodné srovnání, protože žádného z tisíce tyranů v dějinách Středomoří ani ve snu nenapadlo vytrhat vinice od té doby, co byl Pentheus rozsápán na kusy), míním to, že protestant má sklony spíš zakazovat, než omezovat a kontrolovat. Jeho theorie prohibice koření v jeho theorii pokroku , jež započala očekáváním milénia, skončila ovšem podobným očekáváním nadčlověka. Netuším, co Dr Crespi míní mým zlatým věkem, po Edenu nevím o žádném zlatém věku v minulosti. Protestantův pokrok ovšem implikuje zlatý věk v budoucnosti a to věk zcela odříznutý od minulosti či proti ní zcela změněný. Tohle očekávání rozbřesku je dnes hluboce ovlivněno darwinismem (v originále slovní hříčka dawnism/darwinism pozn. překl.) Člověk je opice, která přišla o ocas a nechce ho zpět. Nejde to o kupírování ocasu, protože je příliš dlouhý, ani o to, aby se mu řeklo, že ho má mít držet zkroucený a roztáhnout a mávat jím smí jen při slavnostních příležitostech, jak by žádal katolický pohled na kázeň a odpočinek. Lidé ocasy nepotřebují, proto je třeba je amputovat.

Nu a modení protestant aplikuj tuto absolutní ideu amputace na všechny části a údy problematické lidské přirozenosti, na všechny lidové zvyky či historické tradice. Nechce, aby v nich byli lidé omezováni teď a tady, chce aby je jednou provždy odhodili, jako opičí ocas. Když puritáni zruší ritualisms, znamená to, že už nikdy žádný obřad nebude. Když prohibicionisté zakazovali pivo, přísahali, že vyroste celá další generace, která už nikdy nezakusí jeho chuť. Když se protestanté zabývají socialistickým řešením nemá většina z nich v úmyslu zaútočit na nynější ucpání systému zvané kapitalismus, chtějí jednou provždy zrušit samotnou ideu soukromého vlastnictví.

To vysvětluje fanatickou, dalekosáhlou a ve své konečnosti málem sebevražednou povahu protestantských reforem, kterou nenajdeme dokonce ani v katolické represi. Jakmile převládl puritanismus v Americe či prušáctví v Německu, objevily se nové druhy zákonů. Byla to sterilisace či povinná eugenika, na niž by si netroufli ani diktátoři z latinské tradice. Dalo by se najít spoustu dobrých katolíků, od Savonaroly po Manninga které bychom mohli označit za puritány a kteří stavěli své malé hranice na pálení marností, ale nikdy si jin nepleti s ohněm věčným.

Byla spousta špatných katolíků, od Borgiů po Bombu, které můžeme označovat za diktátory a kteří drezírovali nebo ničili z nenávisti či pro své ambice, ale i když mučili lidi, nikdy si nemysleli, že by překrucovali nebo měnili člověka. Jejich zákazy proto nikdy nebyly tak zakazovačné. Od Mussoliniho je možná špatné, když potlačuje tisk, kdo si ale dokáže představit, že by Mussolini řekl: „Svět už nikdy nebude stižen prokletím potištěného papíru,“jako Jennings Bryan říká, že že už nikdy nebudeme prokleti alkoholickými nápoji? Myslím, že některé z nejnovějších fašistických nápadů na cvičená a cepování dětí jsou skoro až směšné, ale nezachází tak daleko, aby říkaly, že děti je třeba trvale odloučit od matek, což je návrh, kterého nečetní protestantští učedníci Wellse či Shawa mohou dosáhnout jediným divokým skokem. Krátce řečeno na rozdíl od katolické svobody je katolická tyranie buď dočasná ve smyslu pokání čí postu nebo dočasná ve smyslu stavu obležení či stanného práva. Protestantská svoboda však utiskuje mnohem víc než katolická tyranie. Protestantská svoboda je totiž jen neomezená svoboda bohatých zničit neomezený počet svobod chudých.

BBC mě výslovně požádala, a zaslouží proto zvláštní uznání za svůj relativně zdravý smysl pro svobodu, abych promluvil o tom, co si myslím o katolicismu, já nesporně vyzradil tajemství, že jej považuju za pravdivý a že tedy i větší kultury, pokud od něj jakýmkoliv směrem odpadly, upadly do omylu. Plně rozumím snaze a přání po férovosti či přátelství, která kohokoliv vede k tomu, aby takového odhalení želeli. Sám však nevěřím, že by komukoliv, a už vůbec ne Angličanům, prospělo omlouvat či zastírat co špatného herese způsobily v dějinách. Byl jsem proto poněkud zmaten, když to šéfredaktor označil za „sektářské ladění“. Nějak bych nečekal, že kdokoliv z Catholic Herald označí katolickou církev za sektu.

Na vysvětlenou

Poslední dvě eseje v této sbírce mají tak očividně povahu novinové korespondence, že je zapotřebí dodat pár slov k okolnostem jejich vzniku. Na žádost BBC jsem přednesl řeč v jejich sérii o svobodě na téma katolického pohledu na ni. Ona řeč nyla velmi kritisována, někdy se mi ale zdálo, že ta nejničivější kritika byla neúmyslná a nevědomá. Nemohl jsem se totiž zbavit dojmu, že někteří z mých kritiků si museli zdřímnout a na chvíli mou přednášku neposlouchat a pak se překvapeně a vylekaně probudit náležitě zmatení z noční můry jen proto, aby zjistili, že ta nelítostná rána na ně pořád ještě dopadá. Jsem poslední, kdo by jim něco vyčítal, občas sám skoro usínám, když poslouchám sám sebe nemluvě ani o někom ode mne tak vzdáleném, jako musí být přirozeně oni ode mne. Skutečným výsledkem ovšem v každém případě bylo to, že ty nejúzkostnější otázky, které mi poté kladli jsem už předtím zodpověděl. Úvodem své řeči jsem celou věc od začátku vysvětlil celou záležitost i to, že jsem byl konkrétně vyzván, abych mluvil jako katolík a tedy polemicky. Kdyby vyzvali Sira Oswalda Mosleye, aby vysvětlil proč je fašista, mohlo a nemuselo by to být populární, ale bylo by vůči Siru Oswaldovi poněkud příliš tvrdé vyčítat mu že tahá fašismus do politiky nebo politiku do BBC. Při čtení některých nevinných kritik jsem ale měl pocit, že jsem byl vyzván, abych přednesl literární přednášku o Miltovi nebo Shelleyovi a využil té příležitosti k tomu, abych pronesl chvalořeč na Torquemadu a Guy Fawkese. Jestliže v této svobodné zemi, kde lze (jak jsem ujišťován) vyslovit jakýkoliv názor, je skutečně neodpustitelné tvrdit, že protestantský pohled na svobodu je mylný, pak musí část odpovědnosti nést ti, kdo žádají katolíky, aby vysvětlili, proč je katolický názor správný. A já jsem už příliš starý racionalista na to, abych se ve svém věku učil onomu ojedinělému diplomatickému umění a taktu spočívající v dovednosti říct, že katolicismus je pravdivý bez zmínky o tom, že antikatolicismus je mylný.

Druhou legendou, která povstala ze slyšení nebo z nevyslechnutí mé rozhlasové promluvy byl jakýsi mimořádný klam, že jsem přednesl řeč o pití. Z devatenácti set slov si noviny podle všeho vybrali tři, v podobě vytříbeného aforismu „Mám rád pivo“. Nu obávám se, že jsem kulturní tradicí uzpůsoben tak, že za nic na světě nevidím v tvrzení „Mám rád pivo“ nic komičtějšího,výstřednějšího či provokativnějšího než v tvrzení „Mám rád banány“. Jsem si ale zcela jist, že bylo jak egoistické tak malicherné říkat „Mám rád banány“, pokud by to nepatřilo k nějakému běžnému objektivnímu argumentu. Jenže můj argument byl přesně opačný, než se jim zdálo. Řekl jsem, že stoj za to si hned na začátku připomenout, že obyčejný chudý člověk z katolických zemí zjistí, že to co považoval za dávné a všeobecné lidové svobody je v protestantských zemích zakázáno. Dva nápadné příklady jsou samozřejmě prohibice a zákaz irské sázkové loterie. Potom jsem řekl, že oba lehčí příklady jsou podle mě neúčastně vyvážené. „Mám rád piv, nic mně nenudí víc, než koňské dostihy. Ale mám jakýsi smysl pro lidská práva.“ Zkrátka je zřejmé, že jsem řekl, že mám rád pivo jen proto, abych ukázal, že nic nezáleží na tom, co mám rád. A přece jeden výtečný kultivovaný týdeník tváří v tvář tomuto faktu prohlásil, že bych svobodu neměl rád, kdyby mi nechutnalo pivo. Šéfredaktor to velkoryse uznal, když jsem ho na to upozornil a s ním se tady nepřu. Následovaly ale další poznámky a jich se týká jedna ze dvou esejí.
Pokud někdo pochybuje o tom, že něco jako katolická svoboda existuje, pak myslím, že mu nijak neublíží, když si uvědomil, že existuje cosi jako katolická polemika, tím míním polemiku mezi katolíky. Proto jsem zařadil i sovu odpověď na jisté upřímné a přátelské, ale velmi jednoznačné pochybnosti o mém počínání, které byly vyjádřeny v jednom z nejlepších moderních katolických listů. Zdálo se mi totiž, že by nebylo fér odpovídat poněkud polemicky v anglikánském časopise a jakkoliv přitom zastírat skutečnost, že jsem byl kritisován v tisku svého vlastního společenství. Z kontextu je myslím zřejmé, že vážený Ital, Dr. Crespi hovořící výslovně jako odpůrce fašismu mě napadl z poněkud jiného úhlu. A už jen to dokládá hlavní fakt, že totiž podstata mé řeči se zabývala všemi možnými velkými moderními problémy a s mou zálibou v pivu měla zrovna tak málo společného jako s mým známým vzhledem jako stylové postavy na závodišti v Ascotu. Poukázal jsem na to, že omezením obecné svobody na svobodu publikační a kazatelskou jsme dali výstředníkům velkou výhodu proti obecnému křesťanskému lidu, ztratili jsme rolnictvo a žijeme v plutokracii. Někteří kritici dokonce spojili protikladná obvinění a poté co dokázali, že jsem se zcela soustředil na pití a hazardní sázky, se hned pustili do křiku rvoucího nebesa nad tím, jak šmahem pomlouvám tisk, parlament, systém pronájmů a britské impérium. Pokud se pokusí všechna tahle témata napěchovat do dvaceti minut, pak pochopí, jak snadné je pro posluchače (i pokud se mu podaří zůstat vzhůru), aby mu unikla i pointa i proporce.

Čtenář Písma

The Scripture Reader
Pan Bernard Shaw napsal velmi protestantský traktát o svrchované povinnosti čtení Bible zejména jejího čtení opakovaného, samozřejmě ve světle soukromého úsudku. Soukromý úsudek totiž nemůže být nikdy špatný, právě tak, jako soukromé vlastnictví nemůže být nikdy správné. Je to jakýsi druh triumfu, když někdo dokáže pronést dlouhým a hodnotným životem nezměněný, neztrápený a neosvícený tak spletené a rozporné principy. Jisté technické problémy mohou sice pořád ještě zabránit tomu, aby páně Shawův biblický traktát objevil mezi literaturou Britské a zahraniční biblické společnosti, ale dokážu si představit, že ty budou brzy překonány teď, když se z oné staré záležitosti zvané moderní mysl stala tak upatlaná směska protestantismu a modernismu, že dokud člověk čte svou bibi nezáleží na tom, když popírá Boha. Jenže, protože mám Bernarda Shawa rád a obdivuji ho, nemohu se ubránit lítosti nad tím, že se vrátil ze země Búrů tak zcela proměněn v baptistického kazatele s počínajícími pohybnostmi o Habakukovi. Možná si to zasloužil za to, že v búrské válce podporoval imperialisty, jelikož měl Webbs ten vpravdě úžasný dojem, že to bylo „praktické“.
Jako každý jiný sektářský „čtenář Písma“ čte pan Shaw Bibli znovu a znovu a nachází v ní něco jiného, než poslední sektář. V tom je celá legrace i marnost téhle „nedělní hry“, která se už hraje nějakých čtyři sta let a začíná být obehraná. Staří sektáři, kteří v Bibli našli kalvinismus, kvakerství či mormonismus byli aspoň natolik vytrvalí, že se drželi toho, co našli a svůj program logicky uzavřeli. Ovšem bohužel, pan Shaw je pravý modernista v tom, že nemůže uzavřít ani svůj vlastí argument ze strachu, že by na konci mohl něco dokázat. Jeho nová theorie písma spočívá zhruba řečeno v tom, že každý z proroků Starého zákona byl v kontaktu s jiným Bohem, i když se zdá, že všichni měli dojem, že je to jeden a týž Bůh. A tak Bůh Jobův je lepší než Bůh Noemův, Bůh Micheášův je lepší než Bůh Jobův a tedy….a tedy co? Zjevným logickým závěrem argumentu by bylo, že Bohočlověk křesťanů, Druhá osoba Trojice, je lepší než Bůh Micheášův a po právu ho nahradil na základě principů pokroku. Jenže tady se pan Shaw, samozřejmě, celý rozsype, celou svou theorii theistického vylepšování převrátí, zhroutí se a přitom mumlá cosi o Ježíšových psychologických neštěstích. To je jen jedna část jeho knihy, je ale příznačná pro celý nedůsledný a nespojitý styl moderního psaní. Mnoho stran věnuje tomu, aby ukázal jak primitivní bohové vedli k čemusi většímu a nádhernějšímu a je naprosto zjevné, k čemu vedli. Jenže jakmile to modernista spatří, dá se na útěk.

Vlastní příběh Černého děvčete vypadá, jako by napsán podle Candida, a dokonce se z větší části odehrává ve Voltairově slavné zahradě. Ta zahrada nebyla nijak široká, ba spíš byla úzká, byla ale velmi pěkně upravena podle dobového stylu holanských zahradníků a člověk si v ní téměř oddechne po té džungli novinařiny, které se říká moderní myšlení. Voltaire měl na rozdíl od Shawa se svým příběhem přímočarý záměr. Candide je mladík vychovávaný německým profesorem ve velmi nesmyslné filosofii zvané optimismus, podobné mnoha nesmyslným filosofiím vyučovaným německými profesory. Ta filosofie tvrdila, že v tomto světě vše odpovídá našemu pokoji a pohodlí. Ať už byla čímkoliv byla takřka opakem katolicismu, ba i protestantismu, protože pokud už něco křesťané tvrdili, pak poněkud přeháněli pravdu, že život je slzavým údolím a místem zkoušek, že pokoj lze nalézt jen v klášteře a spravedlnost o soudném dni. Ovšem Voltaire neměl žádný problém s tím, aby ukázal jak skutečný život rozbije tuhle teutonskou heresi optimismu na kusy. Pro neohrabanější a ukoptěnější moderní mentalitu je příznačné, že na konci páně Shawova podobenství nevíme, co bylo rozmetáno na kusy, ani zda Černá dívka Boha našla, nenašla nebo zda zjistila, že Bůh, kterého by mohla najít neexistuje. V každém případě našla pana Shawa, který sehrál Voltairova zahradníka, ale ještě se nenaučil jasnému stylu a myšlené svého zaměstnavatele. Pana Shawa musí potěšit aspoň to, že se dozví, že je opravdový proletář. Voltaire řekl, že by člověk měl obdělávat svou zahradu. Je měřítkem a známkou pokroku, že se od té doby zjevně stal sluhou obdělávajícím zahradu svého pána.

Pokud jde o to ostatní. Vím, že existuje mnoho prostých lidí, kteří mého starého přítele potěší a uspokojí tím, že budou náležitě šokováni různými pasážemi v jeho knize. Zbavit ho takového potěšení by bylo téměř kruté, musím se ovšem přiznat, že sám jsem zůstal chladný a celá záležitost ve mně nedokázala vyvolat ani uměřený šok. Vždycky jsem si myslel, že se musíme čelit otázce, zda jednáme s věřícími nebo nevěřícími a jen věřící může být rouhačem. My katolíci si musíme uvědomit, že už žijeme v pohanským zemích a že barbaři kolem nás neví, co činí. Je zřejmé, že ti, kdo si myslí, že Ježíš byl obyčejný člověk o něm budou mluvit obyčejným způsobem. To, nač si stěžuji je, že ani tak o něm nedokážou mluvit rozumně, nebo tak, aby to dávalo smysl. Kupříkladu pan Shaw vede dlouhý dialog se svým imaginárním Ježíšem, který v něm mdle naznačuje myšlenku, že všechno vyřeší láska a to očividně láska jakéhokoliv druhu. Nu, neexistuje ani stopa důkazu, že by historický Ježíš z Nazaretu, kdy řekl, že jakákoliv takový sobecká, smyslná či sentimentální emoce musí být náhražkou kdekoliv, pro cokoliv jiného. Ve Voltairově době říkla někdy Rousseau, a romantici, někdy něco trošku podobného a církev tomu od počátku odporovala právě tak jako Bernard Shaw, který se vzbudil právě včas, by se postavil na odpor na konci. Pro nás je mnohem důležitější poukázat na to, že útok na víru se hroutí pro svou vlastní hloupost na své vlastní půdě, než vyjadřovat naše osobní pocity z toho či onoho výsledku jeho nezdolné nevědomosti, když doklopýtá na půdu posvátnější.

Rakousko

Představitele všeho, co z zbylo ze Svaté říše římské zavraždili loni barbaři. Jako ukrutnost to bylo náležitě odsouzeno a v některých z nás to vyvolává poněkud tupé znechucení, skoro jako by to spáchala zvěř a ne barbaři. Snad se hodí po téhle stránce zmínit jen to, že to je jediná snaha a jediné úsilí v němž tihle neohrabaní lidé nejsou neohrabaní. Nordický člověk nacistického typu v Německu je velmi pomalý myslitel, ve vědě a filosofii nesmírně zaostává za svou dobou. To je kupříkladu důvod, proč tak lpí na slovu „árijský“, jako by byl svůj vlastní pradědeček klopotně se pročítající prvními stránkami Maxe Mullera za soustředěného pohledu ethnologa pozdějších dnů. Pomalý je ve velmi mnoha věcech, například v propouštění vězňů o kterých přiznává, že jsou nevinní, v odpovědích na otázkách zahraničních kritiků a katolických biskupů. Máme dobré důvody vědět, že své dluhy splácí tak pomalu, až je vlastně nesplácí. Velmi také otálí s tím, aby uvedl v život Utopii, kterou německému lidu slibovali, totiž úplnou finanční stabilitu a naprosté vymizení nezaměstnanosti. Je pomalý v tisíci věcí, dlouhým vysedáváním u jídla počínaje a zdlouhavostí jeho metafysiky konče. V tisíci věcech je pomalý, ale v jedné je téměř přímý. Neváhá rychle prolévat nevinnou krev, má opravdu styl, když přijde na vraždění jiných lidí a vyhlídka na jeho oblíbenou zábavu v něm probouzí téměř lidské oživení. Hitler pozabíjel za jeden víkend docela úctyhodné množství lidí a vražda kancléře Dolfusse ukazuje něco z té efektivity, kterou kdysi nacisté slibovali projevit v jiných oborech činnosti.

Mnohem důležitější je trvat na oněch velkých lidských a historických záležitostech zmíněných na počátku tohoto článku. Dolfuss zemřel jako loyální a udatný člověk, prosící za odpuštění pro své vrahy a duše spravedlivých jsou v Božích rukou, bez ohledu na to jak velké mají jejich nepřátelé (se znamením obyčejného bahna lpícího na všem co dělají) potěšení v tom, že jim odpírají pomoc jejich náboženství. Ale mrtvý Dolfuss je ještě víc než Dolfuss symbolem čehosi pro lidstvo nesmírně důležitého a co prakticky nikdy nezmiňují ani naši politici, ani naše noviny. Pro jednoduchost tomu říkáme Rakousko, ale v jistém smyslu bychom mohli skutečně mluvit o Evropě, ale především (a to je zásadní a přitom často opomíjený fakt) by bylo zcela striktně správné a v historii odpovídající mluvit o Německu. Sama skutečnost, že jméno „Německo“ bylo odebráno Rakušanům a dáno Prusům shrnuje třistaletou tragedii. Byl to příběh války vedené barbary proti říši, proti skutečné a původní německé říši. Začala prvním Prusem zastřeleným ve třicetileté válce a skončila výstřelem, který zabil rakouského kancléře.
Ať už mluvíme o říši, o starém Německu, nebo o podunajské kultuře, co Rakousko znamenalo a znamená je toto. Pro Evropany, dokonce i pro Němce je normální být civilisovanými, pro Evropany, dokonce i pro Němce je normální být křesťany a pro historickou poctivost musíme dodat, že pro ně bylo normální být katolíky. Tato kultura vždy vyvolávala nenávist barbarů na severovýchodě a v devatenáctém století se geniálním barbarovi jménem Bismarck podařilo skutečně přenést na Prusko prestiž, která vždy normálně náležela Rakousko. To je velká skutečnost, vždy vynechávaná ze všech moderních osvícených diskusí, protože vyžaduje dvě věci: základní znalosti historie, které jsou vzácné a základní znalosti o nedávné historii, které jsou ještě vzácnější. Vždycky je šance, že nějakých šest politiků slyšelo o římské říši a možná tak dva a půl politika o Svaté říši římské. Mezi učenými sepisovateli úvodníků, kteří si dosud sotva všimli existence Rakušanům jsou tací, kteří něco četli o Ostrogótech nebo možná (pokud jsou opravdu učení) toho ví víc o Austrálcích než o Rakušanech. Někdy je možné probudit mírný zájem o cokoliv dostatečně historicky vzdáleného vždycky je možné udělat módní rozruch kolem čehokoliv prehistorického. Ovšem fakta, která vedla k faktům, které nám teď zírají do tváře nezná ve věku novin skoro nikdo. A mezi našimi vládci možná skoro nidko nebude vědět co se myslí tím, že špinavá řezničina ve Vídni byla jen pokračováním politiky vyjádřené invazí do Slezska a vítězstvím u Sadové. A to ještě, pravda věru, pokud to není vůči vznešenému, stabilnímu a váženém Mohamedově náboženství nespravedlivé srovnávat ho s horečnatými bláznivinami a bludy, které se navzájem honí mezi nedopečenými a sotva zpola pokřesťenými Teutony na severu. Tolik si přinejmenším všichni mysleli o tureckém obležení Vídně. Střed naši civilisace je velkém nebezpečí, a je to úder barbara který ve se své slepotě pro jednou náhodou zamířil na srdce.

Návrat cézarův

Ať už to je příklad prvního či druhého dětství, mívám někdy rozmarnou představu, že jednou skončím jak jsem začal a budu se snažit najít nějaký smysl v tom co se označuje za politický liberalismus. Po Fleet Street se o mně povídá, že na otázku, zda jsem liberál, jsem prý odvětil: „Já jsem jediný liberál“.. Možná to tak bylo, ale docela jsem na to zapomněl. Panuje shoda, že v současné době je skoro jisté, že jsem téměř jediný liberál. Doufám ale, že se mě nikdo nepokusí obvinit, že bych se chtěl znát liberálním vůdcem. Liberální stranu už dnes tvoří jen samí vůdci, kteří spíš zavádějí, než by vedli. A jediné co oni chtějí, oč se ještě modlí, je jedna jediná prostá osamělá lidská bytost ochotná se nechat svést z cesty. Když se nad tím ještě jednou zamyslím, docela pochybuji o tom, že bych se i jen nabídl zastávat tento skromný úřad, ať už bych byl či nebyl jakkoliv způsobilý obsadit všechny židle na veřejných schůzích a tvořit veškeré publikum, zatímco by mě mých pět vůdců postupně oslovovalo z tribuny a naléhavě doporučovalo některý z pěti navrhovaných, ale navzájem neslučitelných, postupů. Nic takového. Existenci ryze politického liberalismu jsem si začal znovu uvědomovat ne snad kvůli tomu, co z něj zbylo, jako spíše to, co se vytratilo, ne pro to, co liberálové říkají, ale spíš pro to, co neříkají. Tváří v tvář oblibě fašismu a kymácejícím se zjednodušováním totalitárního státu lze říci opravdu mnoho ve prospěch liberalismu, či řečeno jasnější řečí, ve prospěch svobody.

Mnoho věcí se vrací, a my děkujme Bohu, že žijeme v čase, kdy opět můžeme mluvit o církvi a státu, i když teď už to obvykle znamená mluvit o katolické církvi a totalitárním státu. Ale aspoň jsme zrušili ta nejneliberálnější ze všech neliberálních omezení liberalismu. Můžeme rozeznat a uznat náboženství v dějinách na pozadí evropských idejí, včetně idejí moderních a příběh církve a státu je v této souvislosti skutečně velmi podivný. Je tu samozřejmě jedna věc, která vnesla do příběhu církve a státu nejvíc zmatku a tou je státní církev. To je ale jen nelogická mezihra, v níž Bůh vzdálil svou autoritu od vladaře, místo aby ji vladař pro Boha zastával. Normální poměry mezi státem a církví, v běhu nejrozmanitějších historických etap, nebylo ani tak úřední a oficiální postavení církve , jako spíš to, co jsme viděli nedávno se opět objevit v Německu. Když církev a stát nebyli v konfliktu, byl mezi nimi konkordát. Dlužno podotknout, že církev obecně sjednávala konkordáty spíš se svými nepřáteli, než přáteli. Byl tu spor se Napoleonem a konkordát s Napoleonem, spor s Mussolinim a konkordát s Musolinim, spor s Hitlerem a konkordát s Hitlerem. A i když tohle slovo nebylo možná používáno, a nebylo by správné je použít, cosi z téhož paradoxu visí jako bouřkové mračno na d vztahy církve a státu v ještě ranějších dobách. Bylo to příznačné pro církev v jejích vztahy s římskými císaři, bylo to příznačné pro její vztahy s řeckými císaři, její vztahy s císaři německými. Nějaký konkordát mezi nimi býval vždy, plné srozumění a soulad, natožpak soulad srdcí nikdy.

Zabere to téměř celý život, aby člověk vysledoval oběžnou dráhu či křivku církve a a rytmus opakujících se věcí. Ale pro toho, kdo vyrůstal jako liberál a v mnohém stále liberálem zůstává je na současné situaci zajímavé hlavně toto. Církev zhruba řečeno se vždy držela zhruba stejně daleko od státu a jeho experimentů. Najdou se samozřejmě výjimky, to když císař pronásleduje církev, nebo církev exkomunikuje císaře. Od církve se dá jen těžko očekávat, že by byla byť i jen v tom nejchladnějším srozumění s Neronem nebo s moskevským bezbožeckým hnutím. Nejčastěji ji ale lze najít ve ve stejné vzdálenosti od státu jako dnes od státu totalitárního. Lev XIII. stál zhruba tak daleko od francouzského republikánského státu. Jen pár katolíků chtělo původně stát i jen o kousek dál dokonce i od francouzské revoluce. Už sama jména nám ovšem připomínají několik zcela zásadních věcí, o které tu jde. Stát se mění, stát,ničí, je to téměř vždy stát, kdo pronásleduje. Totalitární stát nyní máchnutím ruky ničí všechna naše stará pojetí svobody, dokonce ještě víc, než francouzská revoluce likvidovala všechny staré ideje loyality. Církev exkomunikuje, ale už to slovo samo naznačuje, že společenství zůstává otevřené pro svého napraveného člena. Stát vyhlazuje, stát ruší a ničí zcela a úplně, ať už je to americký stát se svým zákazem piva, fašistický stát se svým zákazem stran nebo stát hitlerovský, který zrušil a zakázal skoro vše vyjma sebe samého.
Představme si, čistě theoreticky, že bych se znovu stal jen obyčejným liberálem, v tom smyslu, jak se ten pojem chápal v době, kdy jsem byl činný v liberální politice. Představme si, že bych so pomyslel, že přišel čas lidem připomenout, že je skutečně intelektuálním přínosem slyšet všechny strany, že to pomáhá pořádku prostřednictvím svobody a zdravému podráždění vlády cestou diskuse. Představme si, že bych řekl (jak říkám), že každá vláda musí být pod kontrolou oposice, představme si, že bych řekl (což netvrdím), že volný mezinárodní obchod je prokazatelně lepší než celý tenhle ekonomický nacionalismus. Představme si, že bych mluvil o tom, že vláda většiny je lepší než vláda nahodilé menšiny, představme si, že bych nespěšnou demokracii označil za lepší, než úspěšnou diktaturu. Mohl bych mluvit o tomhle všem a ještě mnohém dalším a přitom zůstat docela běžným a pravověrným členem starodávné církve. Totéž bych však nemohl říct ve značné části moderního světa, aniž bych za to nebyl ztrestán moderním státem. Neumlčel by mě Řím se svou náboženskou autoritou. Ale fašismus se svou sekulární autoritou by mě umlčel. Se svou světskou autoritou by mě umlčel bolševismus. Se svou světskou autoritou by mě umlčel i hitlerismus. Když jsem začal žít a (běda) psát, všichni ostatní liberálové zdědili ohromnou legendu, že všechno pronásledování a útisk pochází a vzešlo od církve. Někteří z nich pořád ještě mumlají staré vzpomínky o španělské inkvisici (což byla záležitost započatá čistě státem), zatímco jim přímo do tváře hleděl fakt, že nynější pronásledování ve Španělsku je odíráním a týrání Španělů způsobené jen tím, že jsou to katoličtí kněží a učitelé. Tak či onak se ovšem předpokládalo, že to, co bylo označeno za pověru, je též matkou pronásledování a útisku. Vyzývám ostatní liberály, aby připustili, že skutečnost této ideji jednoznačně odporuje. Každý katolík se ve své církvi a víře těčí větší svobodě, než kterýkoliv liberál pod bolševickým či fašistickým režimem. Mohl bych být liberálem a být přitom v Německu členem strany Centrum nebo členem Patri Populare v Itálii, zastavil by mně stát, ne církev. Stát se totiž vrátil se vší starodávnou hrůzou starověku, s městskými bohy hřmícími z nebes a se stíny stovek tyranů pochodující na přehlídce v plné nádheře železné zbroje. A my začínáme chápat po jak širých polích a hřištích svobody nám tak dlouho víra, jež nás činí svobodnými, dovolovala volně se procházet a skotačit.

Sv. Thomas More

Téměř každý pochopí tvrzení, že Morova mysl byla jako diamant, který který tyran odhodil do příkopu, protože jej nemohl rozlámat. Je to jen metafora, někdy se ale stane, že je metafora tak mnohotvárná jako diamant. Jistou formy hrůzy v tyranovi vyvolala její jasná průzračnost, jež byla pravým opakem krystalů vyplněných pouze opalizujícími mračny snů či vizí minulosti. Král a jeho velký kancléř byli jak druzi tak současníci v mnoha ohledech, oba byli renesanční lidé, ale v některých věcech byl ten katoličtější z nich také ten méně středověký. V Tudorovi totiž možná bylo víc onoho plesnivého nedopalku medievalismu, který skuteční renesanční reformátoři považovali za dobovou zkaženost. V Morově mysli nebylo než jasnosti, Jindřichova mysl v sobě měla, i když to nebyl žádný hlupák a jistě ne žádný protestant, cosi ze zmateného konservatismu. Jako řada mnohem lepších Anglo-katolíků byl tak trochu starožitník. Thomas More, proto také v jeho náboženství nebylo nic jen lokálního, nebo v tomtéž smylu něco jen lokálního. Morova mysl se podobala diamantu i schopností podobné řezání skla, či schopnosti prořezat se věcmi, které vypadají stejně průhledně a jsou přitom jsou méně pevné a méně mnohostranné. Skutečně důsledné herese totiž vypadají opravdu průzračně a jasně, jako třeba kalvinismus nebo nyní komunismus. Někdy dokonce vypadají i velice pravdivě, v omezeném smyslu pravdy, která není Pravdou. Jsou současně slabší a křehčí než diamanty. Herese totiž často není jen pouhá lež. Jak sám More řekl: „Nikdy neexistoval heretik, který by mluvil jen lži.“ Herese je pravda, která skrývá všechny ostatní pravdy. Mysl podobná té Morově byla jako dům postavený z oken, ale ta hleděla na všechny strany a do všech směrů. Můžeme říct, byla vybroušena do mnoha faset jako diamant, jen žádná z nich nebyla maskou.

Tento velký příběh má proto tolik rysů, že potíž s tím, jak o něm pojednat v článku spočívá ve výběru a pak ještě více v proporcích. Možná se neúspěšně pokusit náležitě pojednat o tom nejvyšším, totiž o svatosti, která dnes ční i nad Blahoslavenstvími. Stejně dobře bych mohl celý článek zaplnit těmi nejdomáčtějšími vtipy, kterými se velký humorista bavil v každodenním životě. Největším z nich možná byla kniha nazvaná Utopia. Utopisté devatenáctého století ji napodobovali, ale vtip jim unikl. Z matoucí složitosti tolika různých aspektů a úhlů jsem si vybral jen dva body, ne proto, že by to byly nejdůležitější pravdy o Thomasi Morovi, i když velice důležité jsou, ale proto, že jsou to dvě z nejdůležitějších pravd o světě v současné chvíli. Jedna se jeví nejjasněji v jeho smrti a druhá v jeho životě, jedna se měli bychom možná říct, týká jeho veřejného života a druhá jeho soukromí. Jedna daleko překonává každý odpovídající obdiv a druhá se ve srovnání může jevit skoro jako málem kosmický antiklimax. Jedna ovšem trefuje přesně ten správný hřebíček na hlavičku v debatě o státu, ta druhá v debatě o rodině.

Thomas More zemřel smrtí zrádce proto, že vzdoroval absolutní monarchii, která přísně vzato chápala monarchu jako absolutno. More byl připraven, dokonce velmi ochoten, respektovat krále jako relativní, ale ne jako absolutní moc. Herese, která zdvihala svou hlavu právě v jeho čase se jmenovala božské právo králů. V tehdejší formě je dnes považovaná za starou pověru, ale již se objevila jako velmi nová pověra, v podobě božského práva diktátorů. Většině lidí ale stále neurčitě připadá jako cosi starého a téměř všichni si myslí, že je starší než ve skutečnosti. K největším současným obtížím patří vysvětlit, že tahle myšlenka nebyla pro vlastní středověku ani mnoha starším obdobím. Lidé vědí, že ústavních omezení krále přibývalo poslední století či dvě, nedochází jim, že mohly existovat i jiné druhy omezení či kontroly a ve změněných podmínkách je těžké je popsat, natož vysvětlit. Je ale zcela jisté, že středověcí lidí myslili, že král vládne sub deo et leg, což se správně překládá „podřízen Bohu a právu“, k čemuž ale patří cosi atmosferického, co by se povšechně dalo nazvat „poslušen morálky obsažené ve všech našich institucích.“ Králové bývali exkomunikováni, svrháváni, vražděni a vůbec se s nimi zacházelo všemi obhajitelnými a neobhajitelnými způsoby, nikdo si ale nemyslel, že s králem padá celá pospolitost, nebo že jen na něm spočívá poslední a nejzazší autorita. Stát nevlastnil lidi tak úplně, i když je mohl poslat na hranici, jak je někdy vlastnívá nyní, kdy je může poslat do základní školy. Tehdy existovala idea útočiště, jež byla v podstatě ideou svatyně. Zkrátka si můžeme představit, že existovala stovka podivných a nenápadných cest jimiž se dalo uniknout vzhůru. César měl svá omezení, u Boha byla svoboda.

Nejvyšší hlas církve prohlásil, že tento hrdina byl v pravém a tradičním smyslu světec a mučedník. A stojí za to si připomenout, že opravdu a z poněkud zvláštního důvodu stojí v jedné řadě s těmi prvními mučedníky, jejichž krev byla semenem církve za úplně prvních pronásledování křesťanů. Zemřel totiž, jako většina z nich proto, že odmítl přejít o občanské loyality k náboženské modloslužbě. Většina z prvních mučedníků nezemřela proto,že by by se odmítla klanět Merkurovi nebo Venuši, nebo pověstným postavám, o kterých se mohl domnívat, že neexistují, či třeba v případě Molocha nebo Priapa mohl doufat, že neexistují. Většina z nich zemřela proto, že se odmítla klanět někomu, kdo zcela jistě existoval, dokonce někomu, koho byli vcelku připraveni poslouchat, ale ne se mu klanět. Typické mučednictví se odvíjelo od pálení kadidla před sochou Diva Augusta, posvátného obrazu císařova. Nemusel to být nutně démon, kterého by bylo nutno zničit, byl to jen despota, který se nesměl stát božstvem. Právě v tom se jejich případ velmi blíží praktickému problému Thomase Mora a velmi blízko praktickému problému obyčejného současného zbožňování státu. A pro celé katolické myšlení je typické, že lidé umírali v mukách ne proto, že bych jejich nepřátelé „mluvili jen samé lži“, ale prostě jen proto, že neprojevovali nerozumnou zbožnou úctu tam, kde byli naprosto připraveni projevit rozumný respekt. Pokrok je pro nás vždy problémem poměrů, kdy se zlepšení dosahuje nalezením správných proporcí, ne jen pohyb jedním směrem. A naše pochyby o nejnovějším vývoji, o socialistech v minulé generaci nebo o fašistech v této generaci, nepocházejí ani v nejmenším z toho, že bychom pochybovali o tom, že by bylo žádoucí dosáhnout ekonomické spravedlnosti či národního pořádku. Právě tak si Thomas More nelámal hlavu dědičnou monarchií. Námitky měl proti božskému právu králů.

V nejhlubším smyslu slova je proto ve svém veřejném životě a ještě víc ve své veřejné smrti obráncem svobody. V jeho soukromém životě je tento typ pravdy, totiž pravdy, že pravým příbytkem svobody je domov, chápán ještě méně. Moderní romány, noviny a problémové hry vršily jednu velkou hromadu odpadků aby tenhle prostý fakt skryly, přesto je to fakt snadno dokazatelný. Veřejný život musí být poněkud víc řízený a regulovaný než život soukromý, stejně tak, jako se člověk v dopravním ruchu na Piccadilly nemůže procházet a potulovat jako doma ve své zahradě. Kde je doprava, tam jsou dopravní omezení, a to platí právě tak, a možná ještě víc, kde je dalo by se říci doprava nepovolená, tam kde většina dnešních vlád organizuje sterilisaci a zítra mohou organisovat infanticidu. Ti, kdo se drží moderní pověry, že stát nemůže udělat nic špatného, budou nuceni to přijmout jako správnou věc. Pokud jedinci chovají nějakou naději v ochranu svých svobod, pak musí chránit svůj rodinný život. Přinejhorším dojde k poněkud osobnějším adaptacím, než v koncentračním táboře, přinejlepším bude v rodině život poněkud méně rutinní než v továrně. V každé alespoň trochu zdravém domově jsou pravidla přinejmenším zčásti ovlivněna věcmi, ktereé nemohou ovlivňovat psané zákony, například věcí zvanou smysl pro humor.

More je proto velmi důležitý i jako humorista představující onu zvláštní fázi humanismu. V pozadí jeho veřejného života, který byl tak velkou tragedií, byl soukromý život, který byl nepřestávající komedií. More byl, jak pan Christopher Hollis napsal ve své výtečné studii, „nenapravitelný v tom, jak pořád někoho tahal za nohu.“ Každý samozřejmě ví, že komedie se potkala jako u Shakespeara potkala na onom posledním vysokém dřevěném jevišti, kde jeho drama skončilo. V onom děsivém okamžiku si uvědomil velký žert lidského těla a těšil se z něj. Se vší vážností rozvažoval, zda se jeho vous dopustil zrady, a když stoupal po žebříku řekl „Dávej pozor, ať se v pořádku dostanu nahoru, dolů to zvládnu sám.“

Thomas More ale po žebříku už nikdy neslezl. Se vším sestupováním a scházením už byl hotov a pohledům lidí zmizel téměř po vzoru svého Mistra, který byl vyvýšen, aby k sobě přitahoval všechny lidi. Zavřela se nad ním temnota a mračna se postavila před něj a až mnohem později jej moudrost, která dokáže číst takové tajnosti, spatřila stojícího vysoko nad našimi hlavami jako vracející se hvězdu a zaznamenala jeho místo na obloze.

Sex a majetek

Je nutno říci, nudným, zaprášeným, ztuhlým a klopotným jazykem, na nějž se omezila většina moderní debaty, že ohledně pohlaví existuje v tuto chvíli stejně oblíbený omyl jako kolem vlastnictví. Ve starší a svobodnější řeči, v níž mohli lidé jak mluvit, tak zpívat, bude pravdivější říct, že týž zlý duch napadl dvě velké síly, které tvoří poesii života, totiž lásku k ženě a lásku k zemi. Hned od začátku je třeba si povšimnout, že obě lásky byly úzce spojeny od té doby co je člověk člověkem, i když byl ještě pohanem. Ba co víc, byly stejně těsně spojeny i v časech úpadku pohanství. Ale ani zápach rozkládajícího se pohanství nebyl tak špatný jako puch rozkládajícího se křesťanství. Zkáza toho nejlepšího…

Během starověku kupříkladu existovaly, jak v počáteční, tak poslední fázi, způsoby modloslužby a obrazů o nichž křesťané byli stěží ochotni mluvit. „Ani takové věci mezi sebou nejmenujte.“ Lidé libovali v pouhé sexualitě sexuální mythologie, prostituci organisovali jako kněžstvo pro službu v jejich chrámech, z pornografie udělali svou jedinou poesii, chlubili se a předváděli symboly, které proměnily dokonce i architekturu v jeden ohromný a chladný projev exhibicionismu. O těchto falických kultech bylo napsáno mnoho učených knih a každý si v nich může najít podrobnosti. Mně zajímá následující věc:

Veškerý tento dávný hřích by v jednom ohledu nekonečně, nezměrně, nadřazen modernímu hříchu. Všichni, kdo o něm píší se shodují přinejmenším na jednom, totiž na tom, že to byl kult neplodnosti. Příliš často byl bohužel propleten s kultem neplodnosti půdy. Přinejmenším ale stál na straně přírody. Přinejmenším Až na poslední křesťany nebo spíš na první křesťany plně oddané znesvěcování a popírání křesťanství, zbylo vymyslet nový druh uctívání sexu, který ani není uctíváním života. Zbylo až na úplně poslední modernisty, aby hlásali erotické náboženství, které současně vyvyšuje vášeň a zakazuje plodnost. Nové pohanství si plně zaslouží Swinburnův odsudek pronesený při oplakávání starého pohanství: „nevychovávají bohatství znamení a neprostírají otcovskou hostinu“ Noví kněží otcovství zrušili a hostinu si nechávají pro sebe. Jsou horší než Swinburnovi pohané. Kněží Priapa a Kotys je předejdou do nebeského království.

Nu, není nepřirozené, že toto nepřirozené rozloučení sexu a plodnosti, které by i pohan považoval za zvrácenost, provází podobné rozloučení a zvrácenost v povaze lásky k půdě. V obou oborech jde o přesně ten samý omyl, který je možné docela přesně popsat. Důvod, proč naši současníci a krajané nechápou, co my myslíme majetkem a jměním je v tom, že oni o něm uvažují jen ve smyslu peněz, platu, ve smyslu něčeho, co lze okamžitě spotřebovat, užít a zahodit, něčeho co poskytne okamžité potěšení a zmizí. Nechápou, že my pod vlastnictvím něco, co takové potěšení obsahuje nahodile, ale počíná a končí něčím mnohem větším a tvořivějším. Člověk, který na místě pole založí sad, který sad vlastní a rozhoduje, kdo ho zdědí, si také pochutnává na jablkách, a doufejme, že ochutná i jablečný mošt. Dělá ovšem něco mnohem většího a v posledku mnohem uspokojivějšího, než že by jen pojídal jablko. Prosazuje svou vůli nad světem po způsobu, který mu dala a k němuž ho zmocnila Boží vůle, prohlašuje že má svou duši a nepatří k Odboru pro dohled nad sady a není ani šéfem trustu pro obchod jablky. Dělá ale také cosi, co bylo implicitně obsaženo v nejstarších náboženstvích světa, v oněch velkých panoramatech slavností a obřadů sledujících cyklus ročních období v Číně či Babylonii, klaní se plodnosti světa. Nu a představa, že zúžíme majetek jen na potěšení z peněz se přesně podobá představě omezit lásku na pouhý požitek ze sexu. V obou případech nahrazuje nahodilé, isolované, podřízené a dokonce tajené potěšení podíl na velkém kreativním procesu, dokonce podíl na věčném tvoření světa.

Obě zlověstné věci lze vidět bok po boku v systému bolševického Ruska, jelikož komunismus je jediným úplným a logickým funkčním modelem kapitalismu. Hříchy, které jsou všude jinde opakovanými omyly, jsou v něm systémem. Přiznává se, že celý systém byl od počátku zaměřen k tomu dělníky povzbuzoval či nutil utrácet jejich mzdy, aby si nic nenechávali do další výplaty, ponoukal je všeho si užívat, všechno spotřebovat a všechno zničit, krátce řečeno chvět se při pomyšlení pouze na jeden zločin, totiž kreativní zločin šetrnosti. Byla to krotká výstřednost, tichá a poddajná marnotratnost. Totiž ve chvíli, kdy otrok přestane celý svůj plat propíjet, ve chvíli, kdy začne schovávat nebo šetřit nějaké vlastnictví, začal shromažďovat něco, zač by si nakonec mohl koupit svobodu. Může se s ním začít trochu počítat ve státě, tedy může stát méně otrokem a více občanem. Vzato z morálního pohledu, nenajdeme nic tak nevýslovně krutého, jako je tahle bolševická velkorysost. Můžeme ale poukázat na to, že stejný duch a tón prostupuje způsob zacházení s druhou záležitostí. I sex má pro otroka být jen rozkoší, nikdy ne mocí. Má vědět co nejméně, nebo alespoň přemýšlet o rozkoši co nejméně jako o čemkoliv jiném, než o rozkoši, nemá vědět nic o tom odkud pochází a kam půjde zašpiněný objekt poté, co projde jeho rukama. Nemá se starat o jeho původ v Božím záměru nebo o jeho pokračování v lidském potomstvu. V každé oblasti je jen spotřebitelem, nikdy ne vlastníkem, i kdyby to měly být první elementy života a ohně, pokud jsou spotřebovatelné. Nemá mít ani potuchu o hořícím keři, který hoří a není stravován (narážka na způsob jímž se Bůh zjevil Mojžíšovi ve Starém Zákoně. Pozn. překl) Takový keř totiž roste jen na půdě, na reálné zemi, kde jej lidské bytosti mohou vidět a půda na němž roste je půda svatá. Proto je tu přesná paralela mezi dvěma moderními morálními či nemorálními ideami sociální reformy. Svět současně zapomněl, že založit farmu je něco mnohem většího než udělat zisk nebo i než něco vyprodukovat v tom smylu, že někomu chutná řepný cukr a že založit rodin je cosi mnohem většího než sex v omezeném smyslu současné literatury, kterou předvídal jeden bezútěšný a oslepující záblesk v jediném verši George Mereditha: „Náš hrnec medu vyjíme na hrobě.“

Úvahy nad shnilým jablkem

Naše doba je jistě Věkem Nesmyslu: moudřejšího druhu nesmyslu se dostává dětem a těch hloupějších lidem dospělým. Osmnáctému století se říkalo věk rozumu a není myslím pochyb, že dvacáté století je věkem nerozumu. Ale i to je slabé slovo. Věk nerozumu dostal přezdívku podle slavné racionalistické knihy. Jenže racionalistovi nezáleželo nějak zvlášť na tom, aby stavěl racionální proti iracionálnímu, ale obzvláště si dal záležet, aby stavěl přirozené proti nadpřirozenému. Existuje ale jistý stupeň nerozumu, který zajde i dál než k nepřirozenému. Není to jen neuvěřitelný příběh, ale i nedůsledná myšlenka. Jak už jsem před drahným časem komusi vysvětloval, jedna věc je věřit, že fazolový stonek vyrostl do nebe a docela jiná věřit, že sedmapadesát stonků dá dohromady pět.

Člověk například může nevěřit v zázraky, obvykle na základě nějakého principu deterministického myšlení, v některých případech i po přezkoumání důkazů. Když mu ale povíte o zázraku rozmnožení chlebů a ryb, říkáte mu něco, co je logické, pokud už to není přirozené. Netvrdíte mu, že ryb bylo méně, protože byly rozmnoženy. Rozmnožení je pořád ještě matematický pojem a dav sytící se zázračnými rybami je pořád ještě méně mysteriózní či monstrózní jev, než člověk, který bude tvrdit, že rozmnožení je to samé, co odčítání. Takového skeptika tenhle příběh nepřesvědčí, ale dává smysl. Může rozeznat logické důsledky a to i pokud nemůže poznat logickou příčinu. Ale žádný papež ani kněz po něm nikdy nechtěl, aby věřil, že tisíce lidí zemřely hladem v poušti, protože se nacpali chlebem a rybami. Žádné krédo ani dogma nikdy neprohlašovalo, že tam bylo příliš málo jídla, protože tam bylo příliš mnoho ryb. Jenže právě to je přesná praktická a prosaická definice současné situace v moderní ekonomické vědě. A člověk věku nerozumu musí sklonit svou hlavu a opakovat své krédo, motto své doby. Credo quia impossibile (věřím protože je to nesmysl, snad narážka na staré Credo quia absurdum est – věřím, protože je to absurdní, pozn. překl.)

Ještě jinak. Slovo nerozum se někdy užívá poněkud rozumněji pro ta neuspořádaná či zmatená prohlášení, která mají přinejmenším nelogickou formu. K nejpopulárnějším případům patří irské chvástání, často podezírané, že má cosi společného s papežskými úředními žvásty v tom, je to nadpřirozená obluda živící se důvěřivostí a pověrou (slovní hříčka s Irish Bull a Papal Bull – irských chvástáním a papežskou bulou. Pozn. překl). Ale ani tenhle starý zmatek nedosáhl rozměrů nového druhu rozporů. Pokud nějaký Ir řekne „Nejsem ptáci, abychom byli na dvou místech naráz“ , aspoň víme, co říká, i kdyby to nebylo to, co má na mysli. Představme si ale, že bude říkat, že jeden pták byl zázračně zmnožen do milionu ptáků a že kvůli tomu je teď a světě méně ptáků, než bylo před tím. To už bychom měli co do činění nikoli s irským chvástáním, ale s šíleným žvaněním a zabývali se nikoli s neuvěřitelným, ale s nesrozumitelným. Můžeme také použít podobenství. Irové bývají obviňován z nevyvážených emocí nebo morbidních citů. Nikdo ale netvrdí, že si vymysleli Velký hladomor, kdy spousty lidí pomřely hlady protože brambory byly alé a bylo jich málo. Představme si jen Ira, který by tvrdil, že hladověli, protože brambory byly obrovské a byl jich nespočet. Myslím, že bychom ještě hodně slyšeli o zarputilé absurdnosti onoho Ira. A přece je to přesný popis současných ekonomických podmínek tak, jak působí na Angličana. A do značné míry i na Američana. Dozvídáme se, že hlad je proto,že není nedostatku a úroda brambor je tak dobrá, že nejsou žádné brambory. Ir, se svým chvástáním i se svým ptákem je v porovnání s tím docela tvrdohlavým realistou. Staré příklady fantastických věcí proto nestačí na moderní fakta, bez ohledu na to, zda to byla tajemství, jež se měla vznášet kdesi nad rozumem nebo jen jakési zmatky klopýtající kdesi pod ním. Jejich zázraky byly normálnější, než naše vědecké průměry, a irské zmatky byly méně nelogické, než skutečná logika událostí.

Zdá se totiž, že dnes žijeme ve světě čarodějnictví, v němž sady hynou, protože vzkvétají a množství jablek na na jabloních se mění v zapovězené ovoce a působí, že snaha he sníst je v každém slova smyslu neplodná. To je moderní ekonomický paradox, kterému se říká nadprodukce nebo nadbytek na trhu, a i když to na první pohled vypadá jako nejbláznivější fantasie, je docela dobré si uvědomit v jakém smyslu je to ten nejpevnější fakt. Mějme tedy jasně na paměti, že jako popis objektivní sociální situace průmyslové společnosti v tomto okamžiku je to paradox naprosto pravdivý. Ve skutečnosti ale není pravda, že by platil rozpor v pojmech. Pokud jej vezmeme ne jako popis, ale jako definici, pokud se na něj podívám jako na abstraktní argument, pak je rozpor jistě nepravdivý, jako nepravdivý rozpor. Pravda je taková, že do hry vstoupil třetí prvek, který není v téhle abstraktní formulaci zahrnut. Lze ho popsat a definovat mnoha způsoby, nejstručnější je možná obsažen v oné bajce o muži, který prodával břitvy a poté jistému rozhořčenému zákazníkovi s prostou důstojností vysvětloval, že nikdy netvrdil, že se jeho břitvami bude dát oholit. Když se ho ptali, zda jestli se břitvy nedělají k tomu, aby se jimi dalo holit odpověděl, že byly vyrobeny k prodeji. To je Stručná Historie Průmyslu a Obchodu v Devatenáctém a na Počátku Dvacátého století.

Bůh stvořil svět rozumu právě tak jistě, jako stvořil malá jablka (jak praví krásné přísloví) a Bůh malá jablka nestvořil větší než velká jablka. Není pravda, že člověk jehož jabloň se pod jablky prohýbá strádá nedostatkem jablek, i když si může dovolit jimi mrhat. Pokud se ale na jablka nikdy nepodívá jako na něco jídlu, ale vždy jen jak na zboží k prodeji, pak se opravdu dostane do potíží jiného druhu, které mohou skončit jistým rozporem. Pokud místo toho, aby vypěstoval tolik jablek, kolik potřebuje, bude pěstovat takové množství o kterém si myslí, že je celý svět chce v naději, že se mu podaří s celým světem obchodovat, pak buď uspěje nebo neuspěje v soutěži s chlapíkem odvedle, který také chce ovládnout obchod s jablky pro celý svět. Každý z nich vypěstuje tolik jablek, že budou mít na trhu asi takovou cenu jako oblázky na pláži. Každý z nich proto zjistí, že má v kapse velmi málo peněz, s nimiž si může tak jít koupit čerstvé hrušky do ovocnářského stánku. Kdyby nikdy nepočítal s tím, že si ovoce koupí v obhodě, ale zvedl ruku a utrhl si je ze svého vlastního stromu, nikdy by ho takový problém nepostihl. Vypadá to jednoduše, ale v samých kořenech všech jabloní a pěstování jablek je to právě takhle jednoduché.

Netvrdím samozřejmě, že současná praxe je takhle jednoduchá, protože žádný praktický problém není jednoduchý a už vůbec ne v současnosti, když všechno matou zkažení a vyhýbaví matlalové zvaní praktičtí politikové. Princip je ovšem prostý a jediný způsob jak, se vypořádat se složitou situací je začít správným prvním principem. Nakolik se vůbec můžeme bez prodávání a nakupování obejít, nebo je ovládat či jen upravovat jejich nevýhody, to je docela jiná věc. Ale ty nevýhody pocházejí z nakupování a prodeje, ne z produkce, ba ani z nadprodukce ne. Přináší jisté uspokojení uvědomit si, že nežijeme ve zlém snu, kde Ne je to samé co Ano, že dokonce ani moderní svět se ve skutečnosti nezbláznil, navzdory všem prohnaným pokusům o to, že dvě a dvě jsou ve skutečnosti čtyři a že člověk, který má čtyři jablka má opravdu víc, než ten kdo má tři. Někteří moderní metafysici a morální filosofové totiž mají zdá se skoly nás v tomto ohledu ponechávat v nejistotě. Chyba není ve fundamentální racionalitě věcí, ale je to konkrétní zádrhel nebo lež vycházející z velmi nedávného triku spočívajícího v tom, že se vše zvažuje jen v souvislosti s obchodem. Obchod byl sám o sobě je zcela v pořádku, ale byl postaven na místo pravdy. Obchod, který je z povahy věc druhotnou či závislou věcí, byl pojat jako věc prvořadá a nezávislá, jako něco absolutního. Moderní lidé, bláznící z pouhého rozmnožení, dokázali udělat množné číslo z toho, co je věčně je jednotné, ve smyslu jediné. Vzali to, co dávní filosofové nazývali dobrem a přeložili to jako zboží (hříčka s anglickými slovy good dobro a goods zboží pozn překl).

Jistí mystici v americkém podnikatelském světě pokud vím, protestovali proti recesi tím, že si na kabáty připnuli cedulky s nápisy „Je dobré obchodovat“ spolu s dalšími podobnými prohlášeními jako „Capone je mrtev“ nebo „Rakovina je příjemná“ nebo „Smrt byla zrušena“ nebo s nějakou jinou tvrdou realistická pravdu, pro kterou najdou místo někde na svých postavách. Mě ale tihle mágové zajímají tím, že i když se rozhodli přivolat ideální podmínky a pomocí kouzel a zaklínadel ovládnout elementy neměli, abychom tak řekli, elementární představu o tom, z jakých prvků se elementy skládají. Nešli až na kořen věci a představte si že jejich trampoty skutečně došly k jistému cíli. Nebo spíš se klaněli prostředkům namísto cíle. Když už v tom byli měli říkat místo „Je dobré podnikat“ ale „Dobré je žít“ nebo „Život je dobrý“. Mám za to, že bychom od těchto veskrze spořádaných lidí chtěli příliš, kdybychom očekávali, že řeknou „Bůh je dobrý“, je ovšem skutečně pravda, že jejich pojetí dobra postrádá filosofickou konečnost náležející k dobrotě Boží. Když se Bůh podíval na stvořené věci a viděl, že jsou velmi dobré, znamenalo to, že byly dobré samy o sobě, tak jak byly. Podle moderních myšlenek světa obchodu by se ale na ně Bůh podíval a viděl v nich jen zboží. Jinými slovy k stromu či kopci by byla přivázána cedulka, jak ke klobouku šíleného Kloboučníka, s nápisem „Tento styl 10/6“. Všechny květiny a ptáci by by byli ocedulkováni sníženými cenami, celé stvoření by bylo ve výprodeji, nebo by všichni tvorové hledali práci, všechny jitřní hvězdy by společně tvořily hvězdné nápisy a všichni Synové Boží by se dožadovali práce. Jinými slovy řečeno si tito lidé nedokáží představit nic dobrého, vyjma toho, že smění nějakou věc za něco jiného. Nedokáží si ani představit, že by si člověk mohl něčeho užívat jen pro věc samu a jen sám pro sebe. To že, by si člověk natrhal a snědl jablka z vlastní jabloně jim zní jen jako pohádka. A přece pád z onoho prvního stvoření, které bylo označeno za dobré vzešlo do značné míry právě z neúnavné neschopnosti oceňovat věci samy o sobě, z šílenství obchodníka, který nevidí v dobru nic dobrého, leda v tom, jak by se ho zbavil. Druhdy se přiznávalo, že s hříchem a smrtí vešlo do světa i cosi, čemu se říká změna. Není to o nic méně pravdivé a tragické, protože to, čemu jsme říkali změna se pak začalo označovat za směnu. Výsledkem výstřednosti směny pak v každém případě je to, že když je příliš mnoho jablek je současně příliš málo těch, kdo by jablka jedli. Netrvám na symbolu Ráje, ani na podobenství o jabloni, přesto je zvláštní, když si člověk všimne, že nás onen náhodný obraz pronásleduje na každém kroku tohoto podivného příběhu. Posledním výsledkem zacházení se stromem jako s obchodem místo skladu, posledním výsledkem zacházení s jablkem jako se zbožím místo s dobrem byla zoufalá kampaň veřejné dobročinnosti a chudí lidé prodávající jablka po ulicích.

Obchodníci existovali a musí existovat ve všech normálních civilisacích. V každé normální civilisaci byl ale výjimkou, rozhodně nikde nebyl pravidlem, a zcela jistě nikdy pravidla neurčoval a nevládl. Přední místo a význam, které získal v moderním světě je příčinou všech pohrom moderního světa. Všeobecným ustrojením lidstva bylo vyrábět a spotřebovávat v jednom procesu, převážně prováděném jedněmi a těmi samými lidmi na jednom a tomtéž místě. Věci byly někdy vypěstovány, vyrobeny a spotřebovány na jednom feudálním statku, někdy i na nějaké malé venkovské farmě. Někdy nevolníci, které ještě tehdy bylo sotva možné rozlišit od otroků, odváděli dávky, někdy spolu svobodní lidé spolupracovali způsobem, který by povrchní pozorovatel sotva odlišil od komunismu. Žádná z těchto historických metod, bez ohledu na jejich slabiny či omezení, neuvázla v oné konkrétní smyčce dusící naši dobu. Většina lidí totiž tehdy po většinu času myslela na vypěstování a potom na snědení potravy a vůbec ne o tom, jak vypěstovat potravu a pak ji za co nejvyšší cenu prodat někomu, kdo nemá nic k snědku. A alespoň já nevěřím, že z moderní smyčky není jiná cesta, než zvětšit podíl lidí žijících v souladu s dávnou prostotou. Nikdo, kdo má všech pět pohromadě nebude tvrdit, že by obchod ani obchodníci neměli vůbec existovat. Je však třeba mít na paměti, jako věc pouhé logiky, že si lze představit existenci velkého jmění i kdyby nebylo obchodu a obchodníků. Je to důležité pro ten druh lidí, jejichž jedinou nadějí, je to, že podnikat a obchodovat je dobré nebo jejichž jediným tajeným děsem je to, že obchodovat je špatné. Z principu je možné mít velkou prosperitu i když jdou obchody velmi zle. Pokud byla vesnice tak šťastně umístěna, že bylo z nějakého důvodu snadné, aby si každá rodina chovala svá kuřata pěstovala svou zeleninu, dojila své vlastní mléko a (doplním) vařila své pivo, mohla být být životní úroveň i majetek skutečně velmi vysoký a to i kdyby dlouhá paměť nejstaršího obyvatele uchovávala vzpomínku jen na dvě či tři čistě obchodní transakce, kdy by si jen dokázal vzpomenout na dávnou událost, když si jeho soused koupil od projíždějících kočovníků nový klobouk či onu vzácnou chvíli, kdy si farmář Billings koupil deštník.

Jak už jsem řekl, nepředstavuji si, ani nesním o tom že by věci někdy byly zrovna takhle jednoduché. Ovšem předtím, než začneme věci vysvětlovat v celé jejich složitosti, musíme je pochopit v jejich prostotě. Složitost obchodní společnosti je už nesnesitelná, protože společnost je už jen obchodní a nic jiného. Mysl celé obce je pohlcena ne myšlenkou na to věci vlastnit, ale myšlenou, jak je poslat dál. Když již zmínění nadšenci hlásali, že obchodovat je dobré měli tím na mysli to, že lidé, kteří něco vlastní se se svým majetkem stále rozžehnávají. Tihle optimisté se nejspíš dovolávají básníka, s mírnou úpravou jeho slov, když hlasitě volají „Duše naše jsou láska a věčné loučení.“ V tomto smyslu je naše individualistická a obchodnická moderní společnost pravým opakem společnosti založené na soukromém vlastnictví. Chci tím říct, že skutečné přímé a osamocené potěšení ze soukromého vlastnictví, odlišné od vzrušení z jeho směňovaní či dosahování zisku z něho, je poněkud vzácnější, než v mnoha prostších společenstvích, která ve své prostotě vypadají téměř jako komuny. V případě tohoto druhu soukromé spotřeby, jež je také soukromou produkcí je velmi nepravděpodobné, že postupně dospěje k nadprodukci. Počet jablek, které jeden člověk dokáže sníst je omezený počet a jeho bohatá a zdravá nenávist k práci nejspíš stanoví i limit na množství jablek, které vypěstuje, ale nedokáže sníst. Neexistuje ale žádná mez počtu jablek, které by mohl prodat a on se brzy stane ctižádostivým, obratným a úspěšným obchodníkem a obrátí svět vzhůru nohama. Právě on totiž vyvolává onen ohromný pantomimický efekt jímž tato nesourodá úvaha začala. Právě on rozpoutává šílenější revoluci, než byla ta vyvolaná Adamovým jablkem a která vypustila smrt, nebo jablkem Newtonovým, jež byla apokalypsou gravitace. Spustil ji hlásáním naprostého rouhání a herese, že jablko bylo stvořeno pro trh, ne pro ústa. Tím, že spustil divoký závod v sypání nespočtu jablek do bezedného trhu otevřel propast ironie a rozporu, do níž dnes hledíme. Trik se zacházením s trhem jako se zkouškou a s ničím jiným než zkouškou způsobil, že dnes stojíme před stroze čnějícím nesmyslem načmáraným obřími písmeny přes celý svět. Ten nápis je ohromnější než všechny jeho vlastí absurdní reklamy a oznámení. Ten nápis zní, že čím ví vyrobíme, tím méně vlastníme.

Kdyby se Oscar Wilde dozvěděl, že byl použit jako příklad ve sporu o amerických obchodnících nebo k obraně střídmého a poctivého rodinného života na farmě, nejspíš by ihned omdlel. Jenže shodou okolností jeden jeho pravdivý epigram, z řady jeho mylných epigramů, shrnuje stručně a správě pravdu nikoliv (rád říkám) o umění, ale o všem, co chtěl od umění oddělit, o ethice, ba ekonomice. V jedné ze svých her řekl: „Cynik je člověk, který zná cenu všeho a hodnotu ničeho.“ Je to mimořádná pravda a též odpověď na většinu dalších věcí, které řekl. Ještě prazvláštnější však je, že moderní lidé, kteří se tohoto omylu nejčastěji dopouštějí nejsou cynici. Naopak, jsou to ti, kdo se sami označují za optimisty, možná dokonce ti, kdo by o sobě řekli, že jsou idealisty, rozhodně to jsou ti, kdo se označují ua obyčejné chlapíky a za syny služby a vzestupu. Jsou to, příliš často ti samí lidé, kteří veškerý svůj dobrý vliv pokazili a celý svůj pozoruhodný dobrý příklad v práci a společenském styku oslabili právě tímhle omylem, že se totiž věci mají posuzovat podle své ceny a ne podle hodnoty. A protože cena je věc bláznivá a nevypočitatelná, zatímco hodnota je cosi věcem vlastního a nezničitelného, smetli nás do společnosti, která už není pevná, ale rozteklá, nedohledná jako moře a zrádná jako tekuté písky. Není tu teď místo na úvahy, zda lze znovu postavit něco pevnějšího na sociální filosofii hodnot. Jsem si ale jist, že na žádné jiné filosofii nelze postavit nic pevného, zcela jistě ne na zcela nefilosofické filosofii slepého nakupování a prodávání, filosofie nucení lidí kupovat věci, které nechtějí a vyrábět je přitom tak špatně, že je lidé mohou rozbít a pak si zase představovat, že je potřebují, filosofie udržování zbytečného smetí v oběhu rychlém jak písečná bouře v poušti, filosofie předstírání, že učíte lidi naději, protože jim nedopřejete ani jednu rozumnou chvilku, v níž ny si mohli zoufat.

Rytířův slabikář

Myslím, že velmi mnoho lidí nikdy ani neslyšelo o The Broadstone of Honour (Kamenná deska cti), příručce rytířství, kterou počátkem devatenáctého století napsal Kenelm Digby, leda by si snad pamatovali jednu opovržlivou poznámku z Macaulaových Esejů. Ta poznámka není příliš kritická k The Broadstone of Honour, je to ale zdrcující odsudek Macaulaových Esejů. Ilustruje nejen jeho rozhodnou povrchnost, ale také onen pozoruhodný prvek nevědomosti, který provázel jeho dobře známé renomé vševědoucnosti. Právě tak jako jeho slavný úšklebek nad Spencerem dokládá, že ho ve skutečnosti nečetl, tak i jeho méně pověstný úšklebek nad Kenelmem Digby dokládá, že nečetl ani jeho. Rozhodl se že zneváží a zesměšní jisté staré příhody o dvornosti, která je zasnoubením pokory a důstojnosti. Vysmíval se takovým příběhům, jako je ten o Černém princi posluhujícím svému bezmocnému zajatci a zdálo se mu, že se jim nemůže vysmát účinněji, než tím, že řekne, že jsou dobré tak pro Kenelma Digbyho, nebo řečeno jeho slovy: „pro ty kdo si, jako autor The Broadstone of Honour, myslí, že Bůh stvořil svět k užití gentlemanům.“ Člověk má, vůbec v jistých náladách, chuť odpovědět, že ono bude vždycky dost hulvátů, i mezi učenci, aby se to vyrovnalo.

Nu, jak už jméno napovídá, Kenelm Henry Digby, byl členem staré katolické rodiny usazené v Irsku a podobně jako u větví takových starých rodin usazených v Anglii, není ani u něj nijak zvlášť nepřirozené, že přikládal jistý význam tomu, že je gentlemanem. Pokud byla u starých anglických katolíků někdy až příliš patrné slabosti, pak to aspoň byla slabost odpustitelná a poněkud směšná. Když jste poctivý a naprosto vlastenecký squire (nižší, zejména venkovská šlechta, zemani pozn. překl.) a všichni vaši krajané vás mají za lháře, zrádce, traviče a uctívače ďábla, pak je to, že vám nemohou upřít, že jste gentleman, poněkud sentimentální útěchou A přitom jak slabá a chabá je lidská přirozenost vám lze i prominout, když si proto na svém gentlemanství zakládáte trochu příliš. Kenelmu Digbymu by bylo možné prominout, kdyby si o něm skutečně myslel příliš a povídal o gentlemanech nesmysly, jako by Bůh stvořil svět jen pro ně. Jenže prostá pravda je taková, že Digby nepovídal nesmysly o gentlemanech, ale Macaulay vykládal hlouposti o Digbym.

Co by asi Macaulay řekl, kdyby poté, co napsal svůj epigram o vesmíru stvořeném pro gentry, podnikl onen odvážný experiment a tak jako já náhodně otevřel zmíněnou knihu a přečetl si odstavec jako třeba tenhle:

„Urozený Ital Arnigio ukazuje, jak opravdově velkorysí a hrdinští dokáží být venkovští rolníci a lidé z nejnižších vrstev. „Slavné narození Vykupitele světa,“ píše, „bylo zjeveno pastýřům coby mužům čistým, spravedlivým a bdělým. Když se měl narodit náš vší úcty hodný Spasitel z Blahoslavené Panny Marie, měl zbožný Josef tak málo světských statků, že jejich jediným útočištěm se stala stáj u hostince. Svatý muž nám připomíná, že evangelista nám neříká, že v zájezdním útulku nebylo místa, ale že v něm nebylo místa pro ně. Ó, jak ušlechtilou školou je chudoba! Jaký to chrám nejvyšší a svrchované cti! Papež Urbam IV. se tak málo styděl za to, že byl ševcovským synkem, že nařídil, aby kazatelna kostela sv. Urbana v jeho rodném městě Troyes byla o velkých svátcích ozdobena goblény představujícími stánek jeho otce. Máme dokonce i příklad legislativy založené na principu romancí, který dává rytířstvu přednost před šlechto, protože ve třináctém století stát Pistoja dával mužům šlechtické tituly jako trest za jejich zločiny. “

Myslíte, že dokonce i Macaulay by se mohl stydět sám před sebou?

V každém případě si autor The Broadstone of Honour nemyslel, že svět byl stvořen jen pro gentlemany. Ve své prostotě si myslel, že byl stvořen pro člověka, a nemohl uniknout předsudku, který dává přednost mužům udatným, mužům poctivým a (jsem tak staromilský, že dodám) mužům, kteří chovají zvláštní ohledy k ženám. Kniha má své chyby, vlastní její době a druhu, v tom smyslu je dnes poněkud zastaralá, skoro tak zastaralá jako Macaulay. Musíme ji, nebo přinejmenším její části, číst tak, jak čteme písně Toma Moora nebo vlasteneckou báseň Thomase Davise nebo celou tu poněkud rétorickou, ale přesto docela živou tradici mluvení a psaní, která se odvozuje od Byronových melodramat a s pochopením byla satirosována v Micawberovi. Pokud ale připustíme rozmanitost ve vkusu ohledně literárního stylu a květnatě psaných pasáží, což je věc zcela závislá na našem a jeho vkusu, pak musíme říct, že jeho kniha je od počátku do konce nesena něčím, co lze označit jen za vytrvalou energii ctnosti. Každému jen prospěje, když se setká s mužem, který se tak málo ostýchá být nadšený pro pouhou dobrotu. Mnohá z jeho gest jsou tak ušlechtilá jako tak, která činí rozhodující posuny v Chansons de Geste. Mnohé z jeho ústupků jsou právě tak uhlazené jako kterýkoliv z těch, které sám chválí na kronikách z turnajů nebo ležení. Měl ale velmi daleko k pouhému roztomilému starožitníkovi toulajícímu se nocí po Melrose, či dokonce oslněnému donu Quixotovi s hlavou věčně pohrouženou ve foliantech o králi Artušovi a Amadiovi Galském. Nemohu odolat ještě jedné citaci, která ukáže, že Kenelm Digby nebyl v nejmenším nevědomý o tom, co se děje v jeho vlastní době—a dodávám, stále se děje v naší době.

Poté co promluvil o sv. Františkovi a mnoha rytířích, kteří sytili chudé, jedli s nimi a pak nosili jejich rakve, říká: „Ó a přísluší-li bohatým devatenáctého století mluvit o nelidskosti středověku? Almužny považují za podněcování k lenosti. Je hladový, je nahý? Ať pracuje. Je ale starý? Práce je tu pro každého. Ale je to dítě? Neučte je žebrat. Je to matka početné rodiny? Možná nemluví pravdu. Máme instituce nového systému. A vpravdě, běda těm, jejichž údělem je přijímat od nich pomoc. Aby děti rozkoše nebyly obtěžovány pohledem na chudobu, jsou chudí zavřeni ua vysoké zdi a odsouzeni k uvěznění pro zločin chudoby a ubohosti. Když jsou takto odloučeni od potěšení z přírody nějaké nechutná dozorčí rada se postará, aby dostali, co stačí k zajištění života. A pak musí snést pohled na zuřivé barbary, což jsou důstojníci, kteří mají přidělovat a vykonávat tuto děsivou lidskost.“

Takové je svědectví Digbygo, tak svědčí i Dickens, o kterém se nepředpokládá, že by žil v ilusi, že Bůh stvořil svět jen pro gentlemany. Stejné svědectví podávají Cobbet, Carlyle, Hood či Ruskin, zkrátka všichni kdo sledovali moderní industrializační hnutí s otevřenýma očima. Ale skutečnost, že právě Digby napsal zmíněný odstavec může být mou omluvou, že jsem napsal tuto poznámku o jeho zapomenutém jméně.