Proč jsou Němci jiní? (ILN, 20. dubna 1918 )

April 20, 1918

Why the Germans Are Different

Sotva lze opakovat nadmíru často, že člověk se za internacionálního obvykle označuje jen proto, že je sám izolovaný. Není to paradox, ale obyčejná pravda, protože i jen kratičké zamyšlení ukáže, že tomu tak musí být. I v rovné ulici, kde všechny domy vypadají stejně, se člověk musí v domě zavřít, aby si myslel, že všichni lidé vypadají stejně. Pokud vyzkouší experiment se zaklepáním na všechny vstupní dveře, jedny po druhých, aniž by k tomu měl jiný důvod než sociologické bádání, bude překvapen nad fascinující rozmanitostí lidských tváří a lidských výrazů, které se ve dveřích objeví, nad bohatou různorodostí lidských osobností, které na něj vyskočí, nad dramatickými rozdíly temperamentů—o náturách ani nemluvě. V moderním městě, kde nejsou sousedé, ale jen cizí lidé odvedle, tak může vůbec poprvé zjistit, že jeho ulice obsahuje nějaké takové poklady je opilec, nebo drogový zběsilec, nebo profesionální rouhač, nebo prorok nějakého moderního náboženství. A pokud tohle platí o tiché ulici v malém předměstí, kde všechny venkovní znaky jsou téhož vzoru, je to přirozeně mnohem víc pravda o celém světě, nebo o celém kontinentu. Jak se nám přihodilo, byli jsme velmi překvapeni, že jsme v naší malé a tiché evropské ulici objevili opilce, narkomana a rouhače a ještě více překvapeni, když jsme zjistili, že se považuje, a v jistém smyslu i je, prorokem moderního náboženství.

Nu, existuje jistý druh moderního člověka, který se obecně označuje za racionalistu a přesněji by ho bylo možné označit za iracionalistu. Jeho interpretací racionalismu je nejen ptát se pro důvodu věcí, ale odmítat věci, pokud důvod vidět nedokáže. A to je samozřejmě skutečná pozice těch, kdo jsou nejvíce zmateni morálním problémem války. Někteří z nich, protože nedokáží vysvětlit, nemohou uvěřit; nemohou uvěřit, ačkoliv vědí. Vědí, že Němci jsou velmi odlišní od ostatních národů, nedokáží ale pochopit, proč by se měli od ostatních národů lišit. Musíme vysvětlovat, proč zprušáčtět znamená propadnout perverzi , nebo tito lidé  nepřijmou svou vlastní zkušenost, když jim dokazuje totéž.

Nu, rozdíl mezi Němcem a jeho západními nepřáteli není povrchní, ale hluboký. Naopak podobnost není hluboká, ale jen povrchní.  Jak jsme již viděli, přesně se podobá případu šílence bydlícího v klidné ulici. Což není pravda, že když jdeme po ulici, vidíme jeden dům s vršky komínů vzhůru nohama, taškami pomalovanými všemi barvami duhy, a čelem postele nebo jídelním stolem houpajícími se z balkonu jako vývěsní štít taverny a pak vejdeme do domu, zjistíme, že pán domu je koneckonců tichý a rozumný chlapík, přesně takový jako jeho sousedé. Něco takového se stává teprve v poslední době. Co se děje, je to, že vršky komínů, balkon a jídelní stůl, jsou nám docela povědomé, a právě nejniternější, nejmystičtější duše zešílevšího člověka, jak říká náš dojem, přebývá v poušti deset tisíc mil daleko. Podobně je naprosto snadné nacházet podobnosti mezi Německem a dalšími evropskými zeměmi, jako mezi tím a oním předměstským domem, za přísné podmínky, že je to podobnost povrchní. Je naprosto snadné dělat generalizace o Německu a Francii a Anglii, pokud je to vždycky mělké zobecnění. Je snadné říct, že budou mít všechny velvyslance, armády, odbory a noviny. Ale německý velvyslanec přiváděl neutrální státy do takového zoufalství jako žádný jiný, německé armády šířily teror a nenávist jako žádné jiné a německé odbory a noviny, kdykoliv se od nich něco obecně očekává, téměř vždy udělají něco přesně opačného. A dělají to z prostého důvodu, že německá duše se skutečně stala čímsi vysoce odděleným a ojedinělým. Proč to udělala?

Velmi stručně pro to jsou dva obrovské historické důvody—každý by je měl znát zpaměti, i když se zdá, že zná jen málokdo. První lze snadno popsat v oblíbených pojmech právě těch kosmopolitů a pacifistů, na jejichž otázky odpovídáme. Někteří všechny své naděje skládají na Společnost národů,  někteří jdou až tak daleko, že vzývají, jak by H. G. Wellls řekl, světový stát, ale velmi málo z nich si uvědomuje prostý historický fakt, že ať už tyto věci budou existovat v budoucnu, něco jim velmi podobného již existovalo v minulosti. Společnost národů ani zdaleka není jen experimentální myšlenka, její oponenti by ji mohli označit za myšlenku již vybuchlou. Svět se se ani zdaleka pochybovačně nepohybuje směrem ke světovému státu, už po téměř tisíc let se pohybuje opačným směrem. Kdysi existovalo cosi, co se velmi podobalo světovému státu zahrnujícímu většinu tehdy známého světu, pokud ne celý—v podobě římské říše, a kdysi existovala Společnost národů, zahrnující většinu, pokud ne všechny státy, kterým se nyní říká národní—a to za křížových výprav. Nu a výjimky z takové historické universality jsou velmi důležité, protože hlavní výjimkou bylo severní Německo. Jen vnější okraj, i jen jižního Německa byl kdy vůbec civilisován římskou říší nebo pokřtěn krví za křížových výprav. Vše, co představoval Řím ve starověké historii, vše, co představovalo Křesťanstvo v moderní historii bylo dominantními německými kmeny (pokud vůbec) přijímáno v opožděné nápodobě a ne jako domorodé dědictví. Není nijak divné, že takové vnější napodobení zanechá mysl Němce záhadnou, přinejmenším stejně záhadnou jako zanechává mysl Asiata či Afričana. Můžeme vidět, že barbar za římskou hradbou  má naše zbraně a kola a nástroje, aniž bychom si byli jistí, že má naše myšlenky—stejně jako můžeme vidět, že černošský král má na hlavě cylindr, aniž by nás to jakkoliv osvítilo, pokud jde o to, co se děje v jeho hlavě. Je to prostá věc a je přehlížena z prostého důvodu—že internacionalisté podle všeho neví, že jeho vlastní myšlenky už byly skutečností. A zrovna tak, jako lze první důvod vysvětlit v samotném jazyce pacifisty, lze i druhý formuloval v proněmeckém jazyce. Je naprosto pravda, že všichni Němci jsou vzdělaní. Jsou vyučováni systematicky a vědecky, ale čemu jsou vyučování? Přirozenosti a nutnosti této války byli naučeni dávno před tím, než taková válka vůbec nastala, aby ji ospravedlňovali jim bylo řečeno dávno před tím, než jim bylo řečeno, aby ji vedli. Jeden každý z nich bere myšlenku, že Teutoni musí obnovit válku v osvěžení civilisace tak, jako vy a já bereme myšlenku, že Anglie byla spojována s mořem. Zastává to stejně pevně, jako člověk zastává myšlenku, když už zapomněl, kdy jsi poprvé slyšel. Invaze je pro něj to, co je pro školáka inventura—něco, co znal dřív, než šel do školy. Nezůstalo to ale volné jako idea dobrodružství, ale bylo vnuceno jako myšlenka vojenské služby. Vzdělávání bylo uspořádáno po vzoru militarismu a povstalo výlučně z militarismu. Stát nepovolal studenty do zbraně, jen zavelel vojákům vypochodovat ze škol. Tyto dva fakty—že jedna a zlověstná mysl se nacházela vně evropské zkušenosti, a tato jedna mysl se zarytě milionásobně duplikovala do myslí lidí pod ní—docela postačují k vysvětlení zlověstných znamená pirátství, otroctví, masakru a mučení, které jsme viděli.

Reklamy

Obyčejní muži, neobyčejní vojáci (ILN, 13. dubna 2018)

April 13, 1918

Ordinary Men, Extraordinary Soldiers

Oslavování toho, co je skutečně slovutné je současně příliš snadné a příliš těžké. Například pouhý fakt, že naši vojáci, včetně našich velmi nových vojáků, bojovali jeden proti čtyřem a někdy jeden proti deseti, je záležitost, kterou lze téměř ponechat v pojmech holé aritmetiky, jimž se vzpírá. Nevyhnutelným paradoxem přináší opakování zvrat a jeho samotná skutečnost působí jako neskutečnost. Každý to cítí, a všichni to proto říkají, a přece pouhý fakt, že to všichni říkají ještě nevede k tomu, aby to všichni cítili.  Mluvíme, protože jsme upřímní  a proto vypadáme neupřímně. Ani nemůže nikdo dosáhnout mezi legitimní chvály, protože ty se rozšiřují do nekonečna—a to nejen směrem ven, ale i dovnitř. Taková udatnost je více než kolosální—je také nepatrná, každá vybojovaná píď, každý přetrvaný okamžik přesahuje cokoliv, vyjma božského měření. Nejlepší je v zoufalém zápase vzít jeden detail tuhle a jiný tamhle, a myslím, že obraz, který bude v mnoha myslích přetrvávat jako svého druhu legenda je případ, kterému se začalo říkat batalion nádeníků. Doufám, že čtenáři nemusím připomínat, že když Pátá armáda ustoupila ze St. Quentinu, narychlo sebraní nádeníci, úředníci, nosiči a nepopsatelní jedinci zuřivě vzdorovali německému náporu v oné temné hodině, kdy se zdálo, že v zuřící bouři hasne hvězda Anglie a když, ačkoliv nebyli víc než tenká linie prohnutá dozadu ve vzdálených polích cizího města, zdálo se mi, že celé velké základy naší země otřásly na dně moře. v tom ohromném čase nebylo žádných spolehlivějších vojáků a většina z nich nebyli vojáci v žádném běžném slova smyslu.

Myslím ale, že bude dobré si tuto pravdu vzít především jako text pravdy ještě větší. Bude konecknců dobré si zapamatovat, že téměř každý batalion je nádenický batalion. Nejběžnější typ v zákopech, předmět tak široké a náležitě zasloužené chvály v tisku a veřejných proslovech, je koneckonců totožný s jiným typem—běžným tématem ulic a zábavného tisku. Britský voják je obyčejně náš starý přítel, britský dělník. Živil se řemesly, považovanými příliš často za pouze špinavá nebo bizarní, a v případě nových a téměř syrových odevedeneckých armád, jako byly ty které jsme v poslední době sestavili, tyto nástroje a tato řemesla opustil teprve nedávno. Je to instalatér, který dostal za úkol jen tak se v něčem celé dny povrtávat než zastaví drobnou netěsnost v nějaké trubce, kdo často svým tělem během pár minut zastavil průlom v posledním okopu civilizace, aby dovnitř neproniklo moře barbarství a o jeho svařování možná bude dokonce méně vtipů, protože na ně bude možné odpovědět vtipy o jeho vojákování.  Je to drožkář, o kterém se předpokládalo, že bude skuhrat na svůj osud, ale který si nadmíru nestěžuje na docela jiný druh ježdění, zejména tomu, kterému říkáme válčení. Stejné to přirozeně je se společenskými předsudky, které ho považují za téměř neustále podnapilého. I zde může být napříště satira omezena, nebo se setkat s prudkou odpovědí. Bylo hodně těch, kteří si vzali drožku, protože byli opilí, ale není pravda, že každý, kdo drožku řídí, to dělá čistě jen z toho podnětu. To, čeho si je třeba v této souvislosti všimnout je, že nikdo neřekne o člověku, který se strojní puškou zacházel s naprostou přesností, že byl opilý, a nikdo nebude popírat, že se lidé obejdou bez  pití, když musí vydržet bez jídla a spánku  a jsou v okamžiku připraveni zůstat i bez života. A účelem této odbočky je jen podpořit obecnou pravdu, že mnoha vytříbeným osobám prospěje přehodnotit svůj morální odhad mas. Zdá se, že některým lidem ani nepřipadlo na mysl zapřemýšlet, jaká by asi byla všechna práce na světě, kdyby chudí byli právě takoví idioti, nebo tak nezodpovědní, jak si o nich podle všeho myslí. Každý dům, ve kterém žijeme, by spadl, každý vlak, kterým cestujeme, by havaroval, každá židle, do které usedáme, by se rozbila (dle mé zkušenosti se tohle židlím občas stává, ale mám za to, že je to právě osobní zkušenost), každá loď by se potopila, každé stádo zatoulalo, každá brázda by vedla křivě—celý rámec našeho pozemského život by se okamžitě rozpadl na kusy.  Mohli bychom být vděční, i když nemáme žádný zvláštní důvod být hrdí, že jsme museli čekat, aby nás meč poučil o pluhu, že jsme málo věděli o povaze nářadí, dokud jsme neviděli zacházení se zbraněmi, nakonec nám došlo, že člověk, který dovede zacházet s válečným ořem, může něco vědět i o koni, kterého zapřahá do vozu a že pokud lze člověku svěřit zákopový minomet, možná by bylo možné svěřit mu i trakač. Není málo lidí, zejména v umělých částech velkých měst, kteří se tak nadýmají pýchou nad tím, že člověku za něco platí, že zapomínají, že z povahy věci platí za něco, co by sami udělat nedovedli. Ale patriotismus ani zdaleka není nejužší, nýbrž naopak ta nejširší z lidských emocí. V praxi otevírá tu vůbec nejširší ze všech bran bratrství,  a skrze tuto bránu se dokonce i hrstka nešťastných může vrátit zpět do města společenství. Ve zkušenosti, jako je tato, musí dokonce i snob objevit do jaké míry nezávislost jeho země prostě znamená jeho závislost na svých krajanech.

Je tu ale ještě jeden důvod, který je právě nyní velmi praktický, proč si tohle všechno uvědomit. To, co chce chudý občan, není jen charita, dokonce ani ne pochopení, ještě méně regulace, ale je to respekt, který je sociální půdou sebeúcty. To je důvod, proč je někdy spokojenější jako voják, navzdory všem děsivým hrůzám vojákování, protože lidstvo vždy respektovalo, a vždy bude respektovat vojáka. Ale v naší upadající politice se objevili jistí profesionální politici, označovaní za pacifisty, kteří o sobě tvrdí, že jsou velmi universální jen proto, že nedokáží pochopit universální cítění. Tvrdí, že jsou velmi pokročilí, protože ještě nedošli dost daleko na to, aby respektovali obyčejného vojáka, natožpak skutečně respektovali obyčejného nádeníka. Jejich sekta se v tuhle chvíli smrskla do čiré neviditelnosti v šoku nad nedávnými a opakovanými odhaleními Pruska. Jako myšlenková škola opravdu nemůže přežít dvě z nich—svědectví Lichnowského o způsobu, jímž Prusko začíná válku a svědectví Trockého o způsobu, jímž ji končí. Pan Philip Snowden může jen chabě říkat, že přijde čas (jako ničema v divadelní hře), že přijde čas, kdy anglická demokracie, která s ním nesouhlasí, může doručit jeho zprávu německé demokracii, která neexistuje. To je mnohem větší fiasko než konečný postoj samotného Trockého. Je prostě zřejmé, že pokud se německá populace nepohne ani po tom, co alespoň znělo jako volání polnice úspěšného lidového vůdce, jakým je Trocký, těžko s ní pohne pískání obzvláště nepopulárního představitele parlamentu, jakým je pan Snowden. Pokud se nevzbouřili kvůli tomu, co se prohlašuje za ruskou většinu, proč by se měli bouřit kvůli rychle se menšící anglické menšině? Ale jistě, menší se příliš rychle na to, aby vyžadovala takový můj argument a můj argument je řečen jinde.

Teorie tak řídké a bezcenné, jedinci tak malicherní a pedantičtí by nikdy neměli ani takhle omezený vliv na základě svých teorií a svých individualit. Tak viditelní byli jen proto, že v našem sociálním vědomí zela velká mezera či díra, proti které se jevili jako červené tečky a to dírou byla nedbalost k důstojnosti chudých. Tvářili se, že ji zaplňují, i když sami nebyli ani chudí, ani důstojní. Alespoň se tvářili, že berou lidi vážně, prostě proto, že všechno berou upjatě a nadmíru vážně, alel i od těchto pedantů se můžeme naučit nebrat chudobu jen jako vtip. v tomto je chudoba jako válka—jako žert ji mohou brát ti, kdo ji nejlépe znají jako tragedii.

Nelogičnosti ve vzduchu (ILN 6. dubna 1918)

April 6, 1918
Illogicalities in the Air

V době psaní tohoto zápisníku jsou armády Dohody na spořádaném ústupu a kritici dohody jsou na nespořádaném úprku. Dosud nenastalo rozhodné pruské vítězství, ale již došlo k rozhodné porážce pacifistů. V oné intelektuální válce ve vzduchu, jako v boji na nebi z eposu, která je vedena nad hlavami tělesných bojovníků, jsou oblačná vojska kompromisu či zbabělosti zjevně rozdělena a rozprášena. Internacionalisté si vzájemně odporují a víc než jeden internacionalista rozrušeně popírá sám sebe. Jeden filosof říká, že bolševiky nelze z ničeho vinit, a měli by proto být ponecháni svému osudu, že jsme měli poslechnout, když nám říkali, abychom všeho nechali, a že je proto nemáme poslouchat, když náš žádají, abychom je neopouštěli. Další filosof vysvětluje, že je nerozumné očekávat, že se němečtí socialisté vzbouří proti německé vlajce a že proto musíme všechny naše naděje vsadit na to, že to udělají. Jeden říká, že bylo naší první povinností následovat ruskou revoluci do jejích posledních krajností, ale ani v nejmenším není naší povinností zachraňovat ji v její nejkrajnější chvíli. Další nejprve říká, že německým socialistů je třeba odpustit, protože jsou Němci a ne socialisté a pak, že je nutné na ně spoléhat, protože jsou to socialisté a ne Němci. To jsou ale jen dva náhodné příklady ze všech nahodilých nedůsledností a rozporů, k nimž byli tito nelidští sofisté nyní dohnáni. Máme založit universální Společnost národů jako naši hlavní a nejnaléhavější starost, ale celá východní Evropa nás vůbec zajímat nemusí. Je okamžitou a praktickou nutností všechny odzbrojit, odzbrojení Pruska je ale šílenou a utopickou vizí. Válka bude marným vražděním, pokud nevytvoří nová nebesa a novou zemi; a válka byla vedena výlučně a pouze pro zajištění technického ústupu z Belgie. Není to vina německého lidu, ale jen německé královské rodiny; a je proto beznadějné a zbytečné přemýšlet, zda je té rodiny zbavit. Tyto a stovky dalších nelogičností byly v této matoucí mase názorů vždy potenciálně přítomné, nyní ale byl dosažen praktičtější bod, kdy se z pouhého zmatku stalo skutečné rozdělení. Už to není jen pouhý filosof, kdo říká dvě věci najednou. Pozoruhodné slovo složené z ano a ne už nenacházíme jen v jedné a té samé mysli, ani jen v jedněch a těch samých ústech. Někteří konsistenci nachází v konfliktu, dělí se do skupin představujících různorodé politiky a sahají i k tomu, že se kritizují navzájem a to skoro stejně volně, jako kritisovali právo svobodných národů hájit se proti agresi. Viditelně se například formuje poněkud zoufalá diplomatická skupina kolem aristokratů a starožitných konservativců, jako je lord Landsowne, od nichž takoví intelektuálové, jako je editor listu Nation, zdráhající se ztratit svůj tolstojovský sen, budou chtít velmi málo, aby je přiměli k odtržení. Je intelektuálně nemožné, jak ukáží příklady, které jsem předložil, složil jakoukoliv  srozumitelnou formuli, pokrývající obě pojetí a do nesrozumitelnosti se věčně uchylovat nemohou. Jejich rozdělení je skutečné i hluboké. Zkrátka to, co se nestalo armádě, která nyní bojuje v poli, je přesně to, co se přihodilo téhle armádě, bojující ve vzduchu. Pacifistická fronta je prolomena. Došlo ke skutečnému průlomu, který dvě samostatné skupiny rozhrnul jako dvě samostatné armády a proud nového veřejného mínění, který nemohou zastavit se řine vzniklou mezerou. Jediné, co nyní zbývá, je postarat se, abychom netrpěli brutální irone špatného souladu—abychom se nedočkali toho, že dosáhneme našeho morálního vítězství příliš pozdě na to, abychom odvrátili naši vojenskou porážku.

Sám ani na okamžik nevěřím, že nás taková pohroma postihne. K jejímu odvrácení ale může  pomoci uvědomit si, že v minulosti jsme takovému nebezpečí čelili. Je Prusovou jedinečností v dějinách, že vždy směl dělat věci, o kterých všichni, téměř bezprostředně poté viděli, že mu nikdy dovoleny být neměly. Bylo mu strpěno, když svým mečem rozdělil Polsko a předpokládalo se přitom, že Polák brzy na svou vlajku zapomene. Polák na ni nikdy nezapomněl, ale Prusovi se strpělo, že ji ukradl. Bylo mu dovoleno napadnout dánskou korunu a sebrat dánské provincie a předpokládalo se přitom, že je toliko představitelem německých států a rakouského císařství. Podupal německé státy a rakouské císařství napadl, bylo mu ale dovoleno sebrat dánské provincie a směl si je i ponechat. Francouzské provincie mu bylo dovoleno zabrat na základě pedantického tvrzení, že to jsou německé provincie, že pod německou vládou budou v pokoji a že je přirozené, aby v nich vládl. Ukázal se jako očividně neschopný v nich vládnout, nebo vládnout v čemkoliv podobném, ale bylo mu dovoleno je zabrat. Že nemá moc vládnout se jasně ukázalo teprve tehdy, když konečně nabyl moci vládnout špatně. Ve všech těchto případech, a v mnoha dalších, se odehrála tatáž tragická fraška, pravda byla objevena příliš pozdě. Stejná tragická fraška se samozřejmě odehrála v posledních měsících přímo před našima očima. Rus otevřel náruč, aby objal kajícího a pokojného Prusa a teprve potom zjistil, které ze dvou zvířat to skutečně je, které objímá jako medvěd. Prus je velmi dobře znám jako osoba metodická a spořádaná, a svou propustku ukazuje policistovi pokaždé, když plánuje novou vraždu. Přesný důvod, proč byl dosud vždy jeho pas či povolenka akceptován, je tím, co by zesnulý pan Andrew Lang mohl nazvat historickou záhadou. V každém případě jej jisté, že se vždy ukáže, že pas je hotový padělek a to bezprostředně poté, co byl uznán jako hotová věc. Ale i ta nejdelší dráha nejúspěšnějšího zločince jednou skončí. Mám za to, že kariéra tohoto zločince skončí nyní, a myslím, že nyní si všichni myslí, že opravdu skončit má.

Nu, ve světle těchto dobře známých skutečností by pro nás nemělo být těžké pro něj vybrat cestu mírotvorce, jelikož je nyní příliš zmatený, aby si ji zvolil sám. Nemělo by pro nás být těžké rozhodnout, zda má svou mysl omezit na Belgii, jak si myslí v pondělí, nebo ji rozšířit na celý svět, jak má ve zvyku si myslet v úterý. Zcela jednoznačně musí svou mysl rozšířit, jakkoliv bolestně se ten úkol může jevit. Jinak řečeno, každý příčetný člověk už toho dnes musí o pruské hře vědět dost na to, aby věděl, že pokud nezachrání vše, nezachrání nic. Bez šílenství a sebevraždy nemůžeme tvrdit, že nás Rusko nezajímá a nemáme se o něj, co starat, nebo že nás nemusí zajímat Polsko, jako jsme říkali, že nás nemusí zajímat Dánsko, nebo že nás nemusí zajímat Francie. Udělat něco takového znamená dát zvláštní povolení k pokračování procesu, který už tak zašel příliš daleko—procesu, jímž Prusko jednotlivě oslabovalo své soupeře a své oběti ničilo jednu po druhé. Všiml jsem si, že lord Courtney of Pentwith se ptá, zda bychom měli válčit s Německem pokud by neudělalo nic víc, než dobylo Rusko a utiskovalo je. Považuji za až příliš pravděpodobné, že bychom neměli, ale jistě každý, kdo má všech pět pohromadě, nepochybuje, že jsme to udělat měli a museli. Mám za až příliš pravděpodobné, že jsme měli stát stranou, zatímco se náš nepřítel zmocňoval všech surovin východu pro své budoucí války, zrovna tak jako jsme stáli stranou, když svíral Polsko a zmocnil se tak bran Varšavy nebo získal lotrinské suroviny, s nimiž nyní ohrožuje Paříž. Je zkrátka myslím docela pravděpodobné, že Anglie tehdy mohla být za blázna, zrovna tak, jako chce lord Courtney, aby byla za blázna nyní. Nemyslím, ale že teď za blázna bude. Anglie je nyní v srdci Evropy a hrdinsky nese nejtěžší údery evropské války. A myslím, že i naši internacionalisté začnou připouštět, že Evropa existuje. Je to pro kosmopolitu velmi těžké, připustit existenci jiných zemí, nebo pro humanitáře vzít za své zájmy lidstva. Ale snad to při troše namáhaní představivosti, půjde.

Leninova logika (ILN, 30. března 1918)

March 30, 1918

The Logic of Lenin

Říkalo se často, že bolševičtí předáci obrátili Rusko vzhůru nohama, pro mě je ale mnohem zvláštnější, že obrátili vzhůru nohama sebe. Lenin a jeho přátelé, když byli naposledy viděni, stáli zcela nepochybně na hlavách. Povstání je vždy lidská a někdy šťastná událost, ale nekonsistence je s ní obzvláště nekonsistentní. To nejmenší, co bychom měli žádat od rebela je to, aby byl fanatik, a od fanatika můžeme žádat přinejmenším, aby byl logik. Nu a Leninova logika skončila ve velmi zvláštním a úplném převrácení. Bolševik nyní, s jedinečnou uhlazeností, opakuje svá původní prohlášení tak, že je čte pozpátku. Začal tím, že řekl, že válka je ničemná, ale že je třeba ji snést a vydržet—v naději brzy přijde čistý a šťastný mír. Skončil tím, že tvrdí, že mír je ničemný, ale je třeba ho snést a překat—v naději, že brzy přijde čistá a šťastná válka. Jako k růžovému úsvitu poukazuje k realitě, od které právě uprchl jako od rudého požáru. Tak jak ostouzel válku, kterou měl vést, tak ostouzel i mír, který měl podepsat. Jeho rýpavější kritici by mohli naznačovat, že jelikož se mu nezamlouvala ani válka, kterou vedl, ani mír, který uzavřel, je dost možné, že nebude o nic víc potěšen válkami, které prorokoval. To je ale povrchní názor, a mě zajímá vážnější a podstatnější blud. Lenin může říkat, že válku mu vnutil car, ale nemůže říkat, že bolševické hnutí si vynutil kdokoliv jiný než bolševici sami. Leninova logika byla jeho vlastní, a je čím dál patrnější, že byla velmi nelogická.

Jeho poslední věty totiž vrhají pochyby ne jen na válku a ne jen na mír, ale ve skutečnosti i na revoluci. Stadia, přes která k této posici dospěl, byla jedno neobyčejnější než druhé a stojí nyní za připomenutí, i kdyby je jako historické zajímavost. Nejprve nám říkal, že pokud dá ruský prostý voják příklad složením zbraní, udělá německý prostý voják to samé. Rus to prakticky udělal, a Němec velmi výstižným způsobem cokoliv takového udělat odmítl. Lenin pak celou theorii morálního příkladu opustil a říká, že čím dřív se ruský voják odložených zbraní chopí, tím lépe—v čemž s ním při vší úctě souhlasím. Dodává ale, že Rusové nemohou pozdvihnout po značně dlouhou dobu a to může být v jistém smyslu pravda  a důvod je sotva skrytý. Lze ho vyjádřit tak, že Lenin řekl vojákovi, aby své zbraně zahodil divokým gestem do značné vzdálenosti. Důvodem, proč bolševismus nemohou sebrat armádu je ve vší jednoduchosti to, že ji bolševismus naprosto rozehnal. Ale důvod, který sám bolševický předák ve svém posledním proslovu předložil, je vskutku neobyčejný. Prakticky si postěžoval, že chudý Rus, který s ním po cestě pokroku postupoval dost dlouho na to, aby zahodil svou pušku, po ní nepostoupil dost daleko na to, aby ji znovu sebral. Dokonce naznačil, že osvícený Slovan, který zrovna uzavřel mír, ještě není dost osvícený na to, aby vedl válku. Není dost moderní na militarismus a nenabyl ještě vší kultury potřebné k tomu, aby se z něj stal kannonefuter.

Jedinou jeho odměnou za to, že je prvním z mírotvorců je to, že mu bude kondolováno, že je nevyhnutelně poslední a nejméně vojácký ze všech vojenských mužů. Leninova poslední řeč totiž byla v této věci docela konkrétní a jasná. Říká, že musí nastat další a úspěšnější konflikt, ale že nepřítel má pořád příliš navrch ve vědě a jeho země příliš zaostává v civilisaci na to, aby takovou válku bylo možné vést úspěšně. To může znamenat jen tolik, že celou věc je možné vypořádat jen zbraněmi, ale zbraněmi precisnějšími, armádami, ale armádami s přísnější kázní. Je to velmi rozumné rozhodnutí, byť poněkud opožděné a my se můžeme těšit z tohoto nového svědectví velké ústřední pravdě—že pokořující mír s Pruskem se ani neukáže být mírem, ale jen pokořením. Lenin ale očividně pokračoval prohlášením ještě zásadnějším, které jde přímo ke kořeni prohlášení, jímž se jeho republika deklaruje republikou—a dokonce tvrzení, jímž se jeho revoluce provolává revolucí.

Vlastně řekl, že ruské „nevědomé rolnictvo“—což je samozřejmě velká většina Ruska—ani nyní nechápe, co se stalo. Řekl, že mezidobí mezi nynějškem a další krvavou světovou válkou lze  spokojeně a užitečně promeškat staráním se o to, aby nové revoluční ideje „dozrály v mysli mas“. Nu, je docela zřejmé, a to z revolučního a ne konservativního předpokladu, že revoluční ideje musí snesitelně dozrát, než přinesou revoluci. Ať už bychom argumentovali jakkoliv, je absurdní nejprve vyvolávat nepokoje a pak nespokojenost. Jak říkám, je to absurdní, ať už bychom argumentovali jakkoliv, a je trojnásob absurdní, pokud argumentujeme demokraticky. Z čí autority se bolševici nejprve bouřili a pak vládli, nejprve válčili a pak sjednávali mír a pak chtěli válčit znovu? Pokud nejednali jménem mas, pak v čím jméně na nebi nebo na zemi jednali? Neměli žádné právo ani jen nás žádat, abychom jim prominuli jejich úspěch, pokud už předtím nekonvertovali obyčejné občany. A teď si nárokují právo, abychom jim prominuli jejich nezdar, jen proto, že je nekonvertovali. Jinak řečeno nás žádají, abychom je omluvili jako neúspěšnou oligarchii, čistě proto, že jsou oligarchií. Nu, ač to může vypadat překvapivě, v oligarchii nevěřím, a jakkoliv to skutečně moderní mysli může znít nestvůrně, skutečně věřím v demokracii. A ve světle jeho posledního doznání bych jistě měl mít právo ptát se Lenina, v co věří on.  To, že je obyvatelstvo nevědomé může být výtečný důvod k tomu, aby člověk nebyl demokratem. Sotva je to ale důvod být neloajálním demokratem a v žádném případě to nemůže být důvod být demokratem nerozumným. Přiznávám se, že nedokážu věřit, že původní bolševické hnutí bylo tak docela nepopulární, jak nám nyní jeho hlavní populární předák tvrdí. Nedovedu si myslet, že by tak zcela prostý všeho demokratického ospravedlnění, jak sám tvrdí. To připuštění ale naznačuje, že emoce revoluce jsou velmi smíšené a ideje jejích vůdců vypadají hodně pomíchané také.

Je zřejmé, že politik často stráví první polovinu svého života vysvětlováním, že by něco mohl udělat a druhou polovinu života vysvětlování, proč to udělat nemůže. Když je v oposici, je expertem na prostředky vedoucí k účelu, a když je v úřadu, je expertem na překážky k témuž. Zkrátka, když je bezmocný, dokazuje nám, jak je ta věc snadná, když je všemohoucí, ukazuje, jak je nemožná. Nepředstírám, že by tahle nekonzistence byla nějak zvláštní pro bolševiky či pro Rusy, mnohem víc stojí za povšimnutí u našich vlastních politiků než u někoho jiného. A přesně to je velmi praktický důvod, proč celou věc zmiňuji zde. Když Lenin hájil svůj nezdar, mluvil docela jinak, než Lenin, který hájil svůj úspěch. Ale aniž bych zdaleka chtěl tvrdit, že je v tomhle Lenin sám, považuji za moudré podotknout, že bude mnoho podobných jako je on. Ať už je to role zkažená nebo jen zmatená, a Anglii je až mnoho politiků až příliš připravených takovou roli hrát a my nechceme, aby se takováhle pantomima u nás odehrávala. Nechceme válku prohranou a mír zkažený a to jen proto, aby nějaký demagog nakonec přiznal, že nikdy nebyl demokrat. Nechceme, aby nějaký kosmopolitní poděs zmařil náš patriotismus tvrzením, že dělnická třída jde s ním a pak ze svého tvrzení unikal prohlašováním, že byla vždycky proti němu. Nesmíme se nechat smést panikou kvůli tomu, že je populární, jen abychom se pak dozvěděli od těch, kdo ji vyvolali, že nikdy populární nebyla. Bude dobré být včas varován, že nějaký snob s čistě smyšleným mandátem se pokusí dosáhnou zcela špatné dohody, věda přitom, že pokud dopadne ještě hůř než sám zamýšlel, vždycky se může zase tvářit vznešeně jako intelektuální aristokrat, želet nevědeckého a necivilisovaného stadia vývoje lidí lepších, než je on sám a vše svést a hrubou nevědomost britského dělníka.

Pře Ameriky s Německem (ILN, 23. března 1918)

March 23, 1918

The Quarrel between America and Germany

Skutečná pře Ameriky s Pruskem byla vždy důležitější a zajímavější záležitost než mnozí chápali, alespoň se to tak jeví. A dnes je čím dál víc smrtelně důležitá. A jsou tu některé plytké fráze o obou zemích, které jsou dosti zavádějící.

Například první a nejmódnější věc, která se říká o Americe a Německu je, že Amerika je nová země a Německo stará země. Je to přinejmenším pomýlená fráze, protože každý národ je s každou novou generací nový národ. A každý národ je starý národ, jelikož samotné slovo generace nás vede zpět ke slovu genealogie—a vlastně vede nás zpět vskutku až ke knize Genesis. Někteří lidé myšlenku starého a nového zdůrazňují tak extravagantně, až by se jednomu zdálo, že snad existují dva samostatné národy starých  a mladých. Člověk by si myslel, že každá kolonie byla osídlena výlučně gigantickými dětmi. Jeden  by si myslel, že všichni despoti a diplomaté se narodili ve věku pětašedesáti let. Dostatečnost historického odlišení zde ale nekritisuji výlučně v tomto širším a elementárním smyslu. Moje kritika se týká spíše praktického a politického smyslu, tak jak dopadají na konkrétní případy. Německo je samozřejmě v určitém skutečném smyslu mnohem starší než Amerika. Zdaleka to ale není ten nejdůležitější aspekt a zvažováním jen tohoto aspektu ztrácíme téměř vše z ohromného významu amerického spěchu k záchraně civilisace.

Nu a běžným obviněním vůči americké republice je to, že je nehistorická a nemá minulost, ale je to jedinečně falešné obvinění. Americká republika má minulost, která je nejen historická, ale heroická. Ba, co víc, je historická nejen v normálním smyslu věcí, které jsou historické, ale téměř v tom smyslu, ve kterém mluvíme o těch prehistorických. Cítíme, že republika měla svůj heroický věk, a legendu o tom, jak jsme ji založili, podobou legendám Říma. Její zakladatelé stavěli na potvrzení tak širokém a (jak sami správně říkali) tak očividném, že na nich bylo cosi, co se vymykalo času a prostoru. Na Deklaraci nezávislosti skutečně je cosi, co se skoro podobá kamenným deskám Desatera. Je to fakt do té míry, že pokud chceme, můžeme si z toho dělat legraci a sami Američané si toho legraci dělají. Ve svých příbězích s třešní George Washingtona zacházejí jako s Adamovou jabloní. A ve vlastních lehčích chvilkách se snaží naznačovat, že Benjamin Franklin musel být takový nudný patron a otrava jako Sokratés. Ale takhle zlehka lidé zacházejí jen s věcmi, o kterých cítí, že jsou starodávné a fundamentální, a  z amerických základů takový pocit jde. Nezdá se například nepřirozené mluvit o Otci Republiky, tak jako mluvíme o Otci křesťanské církve nebo nějakého starého pohanského města. A myšlenka, kterou představují, je taková, která nemůže být nikdy čistě jen zbrusu nová, stejně jako nikdy nemůže být jen staromódní, je to něco, co sice lze popírat, ale nikdy nelze diskreditovat, něco, co vyjadřují mnohem lépe, ale co (ve volnějším jazyce moderní doby) se nejlépe vyjadřuje slovy, že pánem národního osudu musí být normální člověk.

A zrovna tak, jako Ameriku dělají mnohem mladší než je, Prusko dělají mnohem starším, než ve skutečnosti je. Zejména Prusko se dělá samo mnohem starším. Prvním přepychem parvenu je rodokmen. A rodokmeny, které za sebou vláčí severoněmecká knížata, tak jako svoje královské róby a vojenské šavle, jsou morálně neskutečné i tehdy, pokud nejsou zrovna materiálně nepravdivé. Sledují je zpět změtí polodivokých kmenů, které nehrály žádnou skutečnou historickou roli a jen plnily německou divočinu asi tak, jako rudí indiáni plnili divočinu americkou. Důležitosti, identita a jednota toho, čemu lidé říkají Německo, je veskrze moderní, ať už to na moderní věci vrhá jakékoliv světlo. Vlastně bychom mohli říct, že Prusko a Amerika jsou současníky a právě to je ten nejhlubší a nejduchovnější smysl, ve kterém jsou rivaly. Právě Amerika a Prusko jsou dvěma novými národy zastupujícími a představujícími dvě mezinárodní ideje. Až do poloviny osmnáctého století ani Amerika ani Prusko nebyli v žádném smyslu mocnostmi. Teprve v polovině devatenáctého století byly vybojovány velké zahraniční války, které konečně sjednotily německou říši. Teprve v polovině devatenáctého století  byla vybojována velká občanská válka, která konečně spojila americkou republiku. Oba státy mají obrovská obyvatelstva a rozmanitá teritoria, oba rozmnožily moderní průmysl a obchod, oba byly dost moudré na to, aby umožnily nemálo místní samosprávy, ale oba byly natolik šťastné, aby vytvořily nemálo společného patriotismu. Jejich podobnosti jsou mnohé a nezaměnitelné a jejich odlišnosti jsou odlišnostmi mezi temnotou a světlem.

Tyto dva národy byly dvěma velkými výtvory věku rozumu. Jeden rozum využívá jako prostředek k objevení spravedlnosti, druhý rozum používal jako výmluvu k ospravedlňování nespravedlnosti. To je velmi prostý rozdíl mezi Jeffersonovým deismem a atheismem Fridricha Velkého. Oba státy se objevily, když se zdálo, že středověká civilisace zanikla a náboženské války—v nichž ta civilisace zanikla—samy uhasly. Oba dokonce svým způsobem představovaly jakousi novou svobodu, která byla v jednom dobrodružná a v druhém toliko cynická. Jedna ale byla svobodou, která osvobozuje otroka, zatímco druhá byla jen svobodou osvobozující tyrana. V Americe byl okovů zbaven Občan, zatímco v Německu to byla vláda a odpoutaná vláda od té doby ve světě běsnila jako divé zvíře puštěné z řetězu. Americká inovace jen zničila tyranie středověku nebo to, co bylo za tyranie středověku považované. Americkou inovací bylo to, že aristokracie nadále nesmí být absolutní. Jedinou a svrchovanou pruskou inovací bylo to, že rytířstvo už nemusí být rytířské. Velká teutonská inovace prostě znamenala, že rytíř už nepotřebuje rytířskost a že už nebylo zapotřebí, aby se šlechtic choval jako gentleman.  Měl si ale uchovat všechny výsady šlechtice a všechny zbraně rytíře, v žádném smyslu se neměl stát občanem. Skepse osmnáctého a do jisté míry devatenáctého století byla zkrátka těmito dvěma novými civilisacemi, oběma prosperujícími a oběma svým způsobem pokrokovými použita dvěma protikladnými způsoby. Bez přehánění lze říci, jak jsem už řekl, že jedna byla návratem k prvopočátečnímu světlu a druhá k prvopočáteční temnotě. A i kdyby na celé tváři planty nebylo takových věcí, jako byla Belgie, takových věcí, jako byla Francie, takových věcí jako byla Anglie, takových věcí jako byla Evropa, tito dva duchové by spěšně vyrazili do střetu v takové válce, jaká ještě nebyla pod nebem k vidění.

O nenávisti k Prusům (ILN, 16. března 1918)

March 16, 1918
On Hating the Prussians

Dozvěděl jsem se v poslední době se zármutkem, nikoli bez příměsi pobavení, že jsem obětí i exponentem velmi děsivé věci zvané nenávist a že v důsledku toho jsem jen „tím nejskvostnějším ze všech staromódních jedinců.“ Považuji za správné, alespoň takhle mezi řečí, za tuto poznámku na tomto místě poděkovat—za prvé proto, že je to zjevně odpověď na kritiku, kterou jsem zde napsal, za druhé proto, že ji velmi přátelsky přednáší „Wayfarer“ v Nation, nejzdatnější žijící představitel jistého přístupu k míru a válce—přístupu, které nyní vidí pravý čas k částečnému smíření s nepřítelem, a za třetí proto, že si myslím, že tento přístup znamená morální a intelektuální sebevraždu nejen pro mě, ale i pro něj.

Nu, je přitom docela pravda, že v jednom zvláštním smyslu jsem staromódní jedinec. Jsem zastaralý v tom smyslu, že jsem starším číslem listu Nation. Téměř vše, co říkám, lze najít ve starších vydáních listu značně dlouho po prvním šoku z invaze do Belgie. Mám za to, že věty obsahující přesně tu samou míru nenávisti lze najít i tam nad mým vlastním podpisem. Mám za to, že je tam lze najít, rovněž s touž mírou nenávisti, nad podpisem pana Massinghama. Mám za to, že v době, kdy byl pruský úder proti civilisaci čerstvý a byl vnímaný jako to, co čím ve skutečnosti je, se mohly objevit nad podpisem téměř každého živého Angličana. Pokud tohle byla  nenávist, nenáviděl každý z nás, a pokud je nenávist špatná, každá živá duše mezi námi činila zle. Jsem si velmi dobře vědom, že pan Massingham a mnozí další se v tomhle změnili. Než se ale skloním k zemi zahanben tím, že jsem si zachoval týž názor po nějaký ten měsíc, rád bych ale prozkoumal, proč se změnili. To je jediná vážná morální otázka a je to velmi děsivá otázka. Jsou to totiž jen dva možné důvody—buď je to proto, že to, co jsme nenáviděli, začalo být méně hodné nenávisti, nebo proto, že jsme začali být méně způsobilí nevidět, co nenávist zaslouží. Platí to první a zastává ještě někdo rozumně, že tomu tak je? Platí to druhé a zastává ještě někdo rozumně, že tomu tak je? Je to kvůli nějaké velké duchovní transformaci, kterou jsme měli tu čest sledovat a být očištěni jejím rozjímáním? Je to kvůli jemnosti a zdvořilosti, s nímž nyní Němci zacházejí s malými národy? Je to kvůli vysoké a historické loajalitě, s níž nyní dodržují staré konvence Křesťanstva? Jde jen o to, že nyní bombardují mramory Benátek s jemnějším a umělečtějším rozlišováním než to, které projevili při ostřelování kamenů Remeše. Jde jen o to, že poslední nemocniční loď potopili jemněji než první obchodní plavidlo nebo civilní dopravní loď? Chovali se k Rusku nakonec lépe, než se chovali k Srbsku na počátku a nebyl jejich poslední postup v Lille stejný jako jejich první počínání v Liége?  Nabyli snad Němci velmomyslnosti a idealismu nebo i jen nějaké větší rozeznatelné velkomyslnosti a idealismu? Nebo je to jen tak, že jsme otupěli, zcyničtěli, že nám méně záleží na zločinu, když se z něj stane zvyk, že nám méně záleží na vraždě, když je tak velká, že se stává masakrem? Stalo se nám, že jsem zhrubli, pokud jde o čest, vyrostli v nedbalosti, pokud jde o soucit, naše pojetí vojáka, že je nyní zuboželejší, ochladli jsme k právům občana—zkrátka se více podobáme Němcům? Tak či tak, tohle je skutečná hádanka změny—jsou naši nepřátelé nyní lepší nebo my horší?

Pokusím se nyní něco povědět o „Wayfarerově“ tvrzení o nenávisti a vysokých a nízkých a velmi protikladných věcech, které jsou sdružovány pod tím jménem. Nejprve mi ale dovolte říct, že pokud tento dohad o pouhém účinku času a zvyku je správný, pak si myslím, že i nižší z obou fotem je vyšší. Má-li být nenávist překonána zvykem, považuji takový zvyk za něco děsivějšího než jakoukoliv nenávist ve světě. Tu nejprohnanější vendetu korsického spiklence považuji za něco nekonečně hodnotnějšího důstojnosti a paměti člověka. Nicméně „Wayfarer“ se může s překvapením dozvědět, že nejsem korsický spiklenec. Nepřipouštím, že by můj pocit byl osobní a otrávenou záští—vlastně ani vůbec nepřipouštím, že by to byla zášť v tom smyslu, který zřejmě zamýšlí on. To, co má být skutečně jako nenávist odsouzeno může být jasněji odsouzeno právě jako zášť. A ve vší skromnosti, však se vší vážností chci říct, že filosofie, který všechnu nenávist považuje za zášť je přesně taková jako filosofie, která veškerou lásku považuje za chlípnou vášeň. Je to záměrné zužování pozorování na špinavější a sobečtější formu nějaké věci, které tím, že ji nikdy nevidí v její skutečné čistotě, ji nikdy nesleduje v jejím skutečném účelu. Nu účelem vyšší formy nenávisti nebo jakkoliv se tomu rozhodnete říkat,  je zajistit násilnou reakci jako důsledek toho, co je špatné k drastickému odlišení od výsledku toho, co je dobré. To, co chceme, a co máme docela právo chtít, je něco, co nepřítele přesvědčí o právu, které má, abychom to řekli co nejmírněji, se zcela šeredně mýlit. Kdokoliv chce, může tomu říkat msta, ale správné jméno je odčinění. Abych shrnul vše, co je třeba říci v analýze abstraktní záležitosti, musím jen použít slova, jich užívá sám vážený kritik v listu Nation. Říká, že nechci, aby se typický Prus „stal liberálem, umírněným a rozumným,“ ale že toliko chci, aby se „válel v prachu“.

Nu, odpověď, krátce a prostě zní takto—pokud by se typický Prus stal liberálním, uměřeným a rozumným, pak by se válel v prachu. Měl by pocit, že se v něm válí, pokud by skutečně zhodnotil, čeho se dopustil. Ale to není to, co mají přátelé usmíření na mysli. Ti mají na mysli to, aby se Prus stal liberálním, uměřeným a rozumným bez toho, aby mu kdy vůbec i jen začalo docházet, že byl neliberální, nezřízený a šílený. Má teď uzavřít mít a cítit se přitom jen o trochu nevinnější, než když válčil. Má zastávat, že by počestný, když potápěl nemocniční lodi, ale teď je tak svrchovaně a nadmíru počestný, že už je nepotápí. Má opakovat, že bylo dobré roztrhat cáry papíru a jen dodat, že je lepší a ještě víc hodné jeho nádherného charakteru být připraven podepsat nové cáry papíru. Má trvat na tom, že k pobití nevinných rybářů jej dovedla spravedlnost, ale že jej nyní milosrdenství vede k tomu, aby je ušetřil. Znamená to, že má nad svou korunou z krvavých vavřínů nosit bílý květ neposkvrněného života, že na svou věž nespravedlnosti má dostavět špičatý vrchol spravedlnosti a svou vojenskou, imperiální a teritoriální pýchu má dokonat duchovní pýchou, která je poslední urážkou Boha.

Pokud jde o praktickou otázku, zda je taková obhajoba, je-li ospravedlnitelná, dosažitelná, mohu jen vyrovnat tvrzení listu Nation, že něčeho takového dnes žádný národ nemůže dosáhnout bez přímého protiřečení.  Nemůžeme jí dosáhnout, pokud se budeme chovat jako bolševici, nemůžeme ji dosáhnout, pokud se budeme chovat jako Nation. Nemůžeme jí dosáhnout, pokud zahodíme naše zbraně, aby Prusko s o to nelítostněji použilo svoje, nebo pokud uzavřeme mír jen proto, aby mohlo o to zuřivěji vést válku. Pokud ale využijeme naše prostředky až do konce, máme tak silnou šanci na vojenské vítězství, jak je to jen ve vojenských věcech možné. A vojenské vítězství uvalí na Německo spravedlnost právě tak, jako Německo uvalilo nespravedlnost na Belgii. Může být uvalena právě tak, jako bylo uvaleno odzbrojení na klany skotské Vysočiny nebo emancipace černochů na jižanské státy nebo abdikace na Napoleona. A to se loajálním Gaelům, udatnému jižanskému selskému stavu a velkému hrdinovi francouzské revoluce omlouvám za srovnání s chladnou a nečistou krutostí, která, jak se zdá, je všechny přežije.

O pravdivosti truismů (ILN, 9. března 1918)

March 9, 1918
On the Truth of Truisms

Zdá se, že už dlouho se považuje za hotový div, když se truismus stane pravdou. Zjištění, že nová myšlenka je nesmysl je sama o sobě považována za nový nápad. Řekněme, že existuje tradice, že skok z vysokého útesu nebude prospěšný vašemu zdraví a nikdo to proto nedělá. Pak se objeví nějaký progresivní prorok a reformátor, který poukáže, že o tom ve skutečnosti nic nevíme, protože to nikdo nedělá. Pravdivě bude zdůrazňovat, že vy nebo já jsme celou věc jen zřídka sami ověřovali tím, že bychom spadli z vysokého útesu a pečlivě zaznamenali výsledek. Trvá na tom, že jen sotvakdy stojí dlouhá fronta nebo kráčí trvající průvod osob kolem Doveru k Shakespearovu útesu s vědeckým záměrem a že proto neexistuje dostatečný počet případů k vyvození závěrů. Nakonec pak nějaký vysoce vědecký člověk ze Shakespearova útesu skočí a je nalezen mrtev na doverských písčinách. A další vědci stojící v kroužku nad jeho mrtvolou ji nepovažují za pozůstatky hlupáka nebo hrdiny nebo příkladu dávné lidské tragedie. Dívají se na ni, jako by to byl nějaká zcela nový a zajímavý mořský tvor vyvržený mořem na břeh. Učinili objev. Sotva si uvědomují, že je to jen objev, že všichni jejich otcové a dědové a pradědové měli pravdu. Musí ale připustit, že je to objev, že oni sami se mýlili. A to je vskutku velmi ohromující objev.

Doufám, že teď když Tolstojův krajan skutečně šel příkladem už neuslyšíme výzvy, aby Shakespearův krajan šel příkladem a skočil ze Shakespearova útesu. Sami totiž můžeme posoudit čeho je příkladem. Tolstojovec se vrhl z vrcholku tolstojovského chrámu vzpírajíc se onomu hlubokému varování proti pýše, která by Boha pokoušela trikem, a sebrali ho dole mrtvého. Zdravý rozum vždycky dal, na první pohled, že národ, který se odzbrojí, se stane kořistí nějakého agresora. Konkrétním faktem, který nám zírá do tváře, je to, že se jeden národ odzbrojil a stal se kořistí agresora. Měli jsme tu výsadu, že jsme dramatickým a rozhodným experimentem ověřili, že oheň pálí, včela bodá, býci že mají rohy a žraloci zuby, že zloději kradou a vrazi vraždí—a jednou provždy urovnali jakékoliv pochybnosti v těchto věcech.  Pacifisté zničili velký stát, ztratili velkého spojence, polovinu Evropy uvrhli do chaosu a ohrozili vysvobození všeho lidstva ze smrti a otroctví, a to kvůli tomu, aby se ujistili, že vulgární a nechvalně známý šikanující násilník zkope člověka, který leží na zemi, ale my jsme se se postarali, aby to bylo docela jisté. Beru si z toho, že pacifismus jako praktická politika nadále neexistuje. Nadále už nejsou žádní pacifisté, ale jen proněmečtí stoupenci. Každý socialista nebo humanitář teď už musí vědět, že nadále už není žádná otázka změkčování v naději, že Německo změkčí svůj postoj, můžeme se změkčit jen my, aby se Německo zatvrdilo. Nyní přesně víme, co by se stalo, pokud by náš liberální nebo labouristický svět skutečně odmítl všechno patriotické úsilí v naději, že odpovídající skupiny v Německu udělají to samé. Měli jsme se odříct imperialistických cílů a imperialistické cíle nepřítele by postoupily dál a s jeho cíli by postupovaly i jeho zbraně. Měli jsme dělat ústupky a oni by postupovali, měli jsme uzavřít mír a oni by postupovali, měli jsme se vzdát každého cáru národní důstojnosti a slušnosti a oni by postupovali pořád dál. Politika „ne anexím“ skončila anexemi tak ohromnými, že bychom pro ně vůbec nemohli najít anglickou paralelu. V celé Anglii není místo pro takové zachvacování území, které odstartovali Prusové a pacifisté v Rusku. Pokud si chceme představit skutečnou paralelu, musíme ji přemístit do Ameriky. Amerika je podobně jako Rusko obrovským teritoriem s miliony rozmanitých obyvatel a nezměrnými přírodními zdroji, i když Američané nepotřebují žádnou německou organizaci k jejich využívání. Je nyní věcí života a smrti uvědomit si, že pokud se Německo těchto ruských zdrojů zmocní, rozvine je německá organizace přesně tak, jak Američané rozvinuli americké zdroje. Jinak řečeno, z dlouhodobého hlediska to bude tak, jako kdyby Prusko začalo dobývat Spojené státy. Představme si, že by v křesle pana Wilsona seděl nějaký americký socialista nebo pacifista a vyznával páně Wilsonovy humanitářské hříchy bez páně Wilsonových vojenských method. Představme si, že by jen apeloval a americkou pracovní sílu, aby apelovala na německou pracovní sílu. Představme si, že by odmítl stavět Američany proti Němcům a jen stavěl proletáře proti kapitalistům. Představme si, že by získal nejširší ohlas, představil nejčistší ideál, ohlásil konec říší a bratrství lidstva. Nakolik dokáže smrtelnický zdravý rozum vytvořit naprosto prostou paralelu, skončilo by to všechno nepřerušovaným pochodem německých armád na západ z New Yorku do Clevelandu a z Clevelandu do Chicaga. Znamenalo by to, že přinejmenším celý Pennsylvánie a celá Virginie by byla anektována Německem. Znamenalo by to, že nějaký zcela nový národ, placený a vyzbrojený Pruskem by byl vražen do země až po Nebrasku a všechny státy by byly obchodně závislé na Prusku, od Maine po Kalifornii a od Severní Dakoty po Texas. Zní to, díky Bohu, naprosto nemožně a absurdně. Ale zní to tak jen proto, že přirozeně víme přece jen trochu víc o západním světě Ameriky než o východním světě Evropy. Je to jen proto, že máme o něco větší smysl pro důstojnost Washingtonu než pro důstojnost Varšavy a proto, že více slyšíme o hrdinech Virginie než o hrdinech Polska. Přesně to, a přesně v takovém měřítku Prusko dělá a už udělalo a jen porážka Pruska to může odčinit. A poslední ironií, současně ušlechtilou a žalostnou, bude tohle—že pak by pravděpodobně byl pacifistický americký president byl připraven bojovat a padnout za Spojené státy. Tedy, že by nejspíš byl připraven  k boji teprve tehdy, když by bylo jisté, že národ padne. Svou zemi by pravděpodobně hájil tehdy, když by bylo jisté, že svou politiku uhájit nemůže. Z bolševické paralely je naprosto zřejmé, že bolševická filosofie člověku nebrání bojovat, jen mu brání vítězit. Je docela přípustné nechat věci dospět až k bitce, jenom pokud vždycky přijdeme příliš pozdě, lze ospravedlnit zabíjení, jen pokud je vždy nesmyslné, a lze připustit, aby nesnesitelná nespravedlnost vybláznila člověka ke vzpouře, pokud si tedy dá pozor, aby se bouřil vždycky tak, aby nespravedlnost zůstala nezdolá. Možná bychom mohli zpochybnit logiku i užitečnost takové these. Může být skvostné padnout v poslední zteči, ale zdá se sotva nezbytné poslední ztečí začínat. A pro cokoliv, pro co by člověk v poslední zteči zemřel, by mohl (jeden by řekl) poprávu svolit žít v prvním zákopu, ba v prvním zákopu bojovat a vítězit. Téměř každý z nich by připustil, že by to jako poslední možnost připustili oprávněnost určitého odporu proti nějaké křivdě. Jenže právě proto, že to dělají jako poslední možnost, tak to dělají tehdy, když je odpor skutečně marný a křivda skutečně nenapravitelná. Alespoň já bych tedy neodmítal vzdát čest udatnosti, i kdyby ji to učinilo neplodnou kvůli zoufalství. Zcela jistě ale neodmítnu plodnější boj jen proto, že je plodnější, ani neupřu vojákům, co přiznávám sebevrahům. Svou vážnou podporu poskytnu těm, kdo bojují s jistou vyhlídkou na spravedlivý mír, spíš než těm, kterým nezbylo nic než válka. Nebudu dělat příklad z posledního odporu před Petrohradem, ve kterém stáli muži, kteří přestali být pacifisty tím, že se stali pesimisty a raději dám přednost příkladu těch, kdo trpěli od začátku nejen pro víru, ale i pro naděj světa.