„A Alsasko-Lotrinsko?“ (ILN, 19. října 1918)

October 19, 1918

“And Alsace-Lorraine?’’

Tyto řádky píšu v poměrně divokém a odlehlém koutě britských ostrovů, kam zprávy přichází nepřímo a téměř nahodile, jako by je zavál vítr. I místní noviny, zdá se, přichází a pozdě a jakoby náhodně. To sice může být iluse toulajícího se cizince, jisté však je, že většina nutných a účinných zpráv se šíří od úst k ústům. Byl bych raději, pokud by člověk závisel na svědectví z doslechu, než aby byl tak omámen tím, co bych mohl nazvat „slyšený-psaný“ důkaz, že je příliš hluchý na to, aby něco slyšel a příliš němý na to, aby něco řekl. Ale u zpráv, které jakkoliv jsou epochální, nutně přichází ze vzdálených zemí a prostřednictvím dlouhé a umělé komunikace, je zřejmé, že pro ně tohle rozhodně neplatí. Místní mínění je nemůže s žádným prospěchem přetvořit, často je přijímá, tak jak tomu je v tomto případě, velmi pozdě v oslaben podobě.

Četl jsem někde, jak se jednou Henry Rochefort, zapálený a efektivní francouzský žurnalista, ocitl v podobném postavení, alespoň zeměpisně, pokud ne psychologicky. Když byla oznámena zásadní a klíčová událost francouzsko-ruské aliance—záležitosti, který není bez důsledků pro dnešní svět, byl daleko z Francie, alespoň z Paříže. Noviny, pro které běžně psal úvodníky, druhý den otiskly nanejvýš neobvyklý úvodník.  Byl to prázdný bílý sloupec, obsazený jen třemi slovy, které Rochefort poslal telegramem z odlehlého letoviska, kde trávil dovolenou. „Et Alsace-Lorraine?“ Nevím, jestli to tak bylo doopravdy, vím ale, že je to případné a náležité. Vím, že ať už člověk píše z jakékoliv vzdálenosti, v jakékoliv nevědomosti, v jakékoliv krizi dnešního vývoje, stále ještě můžu tahle tři slova použít jako test a motto velké války. Ať už Německo žádá cokoliv, tohle je test toho, co dostává. Ať už cokoliv nabízí, tohle je zkouška toho, co dává. Jakýkoliv je jeho odhad porážky, tohle je definice porážky. Jakékoliv jsou jeho šance na navrácení, tohle se pokusí navrátit. Ještě po staletích budou historici soudit celou povahu toho, co se stalo v těchto čtyřech strašných letech podle toho, co se stane s Alsaskem-Lotrinskem.

Logicky je tohle docela jasné a docela pevně to drží pohromadě. Je to právě ta věc, kterou Prusko udělat musí a je to docela jistě právě ta věc, kterou docela jistě nesnáší. Nepodmíněné navrácení Alsaska-Lotrinska Francii znamená donutit Prusa opustit něco, co je pro něj cílem a ne prostředkem. Neznamená to jen opustit zbraň, ale opustit cenu. Téměř všude jinde může být jeho ústup strategický. Téměř všude jinde, vyjma pruského Polska, se dopustil invaze a teprve začíná být utiskovatelem. Je lupičem, který přijde o to, co nikdy nebylo jeho. Je lupičem, který zahazuje část lupu, aby utekl s tím nejlepším. V tom smyslu může být nezdar součástí jeho politiky, zklamání může patřit k jeho plánu. Touhle dobou bude nejspíš rád, že se stahuje ze smrtící pasti starých vlámských bojišť a dokonce i, že je pryč z horské sítě balkánských národů. Bylo by pro něj nejlepší všechny je podmanit, ale jeho druhá nejlepší šance může být dostat se odsud úplně pryč. Ale přijít o Alsasko není druhá nejlepší možnost, ale ta nejhorší. Stáhnout se z Alsaska není strategický ústup, ale úprk pruského plemene. Selhat v Alsasku znamená selhat ve skutečnosti, zklamání v Alsasku znamená deziluzi z náboženství. Pruský vojevůdce, který dosáhl vítězství v roce 1870 řekl zhruba tolik, že provincie byla hodnotná především jako důkaz, že byli Francouzi poraženi. Pokud z jakéhokoliv důvodu zůstane Německu, bude to považováno za důkaz, že byli Francouzi poraženi znovu. Pokud se vrátí Francii, zůstane to důkazem, že Prusové byli poraženi způsobem, který ani Prusové nemohou popřít. Zde nejsou žádné mezitímní spekulace nebo pochybnosti o mezinárodních vztazích té či oné vlády—takové, o jakých mohou lidé diskutovat, pokud jde o skutečné záměry Německa v Belgii nebo na Balkáně, pokud jde o Anglii a německé kolonie, ohledně Ruska a brány do Byzance. Každý ví, co Francouzi chtějí, a co chtějí nejvíc, každý ví, že to, co Francouzi chtějí získat nejvíc je přesně to, co Němci nechtějí dát. Je tu přinejmenším přímý a smrtící konflikt tužeb. A po čtyřech letech srdcervoucích hrůz kvůli právě těmto sporům, tu jsou pořád lidé, kteří mluví, jako by takové spory mezi lidmi nemohly vůbec existovat.

Tohle je první fakt o Alsasku-Lotrinsku: je to zjednodušení války. Je tu ústřední rys, podle kterého na ni budou vzpomínat potomci zmatení složitostmi všech dalších otázek. Mezi tisíci věcmi, které zůstávají záhadou je i jedna věc, která se stala příslovím. Nikdo, kdo je v kontaktu s populární tradicí a pamětí nemůže pochybovat, že určujícím znamením bude pád této Satanovy trofeje. Pokud jsou nějací Angličané, kteří by to nevěděli, Němci by věděli alespoň tohle dobře. Poukázal jsem, že pruský militarismus ji právě jako takovou trofej zapřisáhle vztyčil. Jenže němečtí socialisté byli právě tak paličatí jako kterýkoliv pruský militarista v tom, aby ji jako takovou trofej uznali. Kde je trofej, tam bude triumf, a deset tisíc dohod o dalších tématech  bude v porovnání s tím jen papír k vyhození do koše.

Je tedy zřejmé, že právě tohle Prusko na poslední chvíli odmítne vydat. A to jen proto, že je ještě zřejmější, mluvím méně o faktu, že právě tohle musí vydat. Není příliš třeba mluvit o výmluvách, které byly pro nějakou anexi, považovanou v té době obecně za neomluvitelnou, vymyšleny následně. Rasová teorie, že Německo musí následovat Němce prostě znamená, že využívat faktu, že Němci byli barbaři. Rasa se záznamy nebo památníky by mohla jít kamkoliv a bezohledná vláda mohla předstírat, že je kamkoliv následuje. Argument nového množství německých kolonistů prostě znamená využívání faktu, že Německo je despocie. Plemeno otroků půjde, kam se mu řekne, a tyranovi stačí poslat nejprve své vojáky a pak kolonisty. Pokud jde o tyrana, vždycky byla jen jedna věc, která stála za to s nimi udělat a čím těžší ji bylo provést, tím nutnější bylo to udělat a čím déle to trvalo, tím naléhavější  to vždy bylo. A dnes, po delší a tvrdší námaze, než se některým zdálo snesitelné, ale méně dlouhé a tvrdé, než jsme byli připraveni vydržet, začíná se to konečně dít.

Reklamy

Pruská „obranná válka“ (ILN, 12. října 1918)

October 12, 1918
Prussia’s “Defensive” War

Když na ně nedávno začaly silně a hustě dopadat rány, prohlásili pruští vládci veřejně, že chtěli vést jen obrannou bitvu a očividně ji vést věčně. Byla to z několika důvodů zvláštní poznámka. Jak poukázal pan Belloc v Land and Water sama myšlenka čistě obranné války ve válce neexistuje. V toliko vojenských operacích je obranné postavení zaujímáno jen jako oddalovací opatření, než bude pokračovat útok. A není pochyb o tom, že v pruském případě prvořadým vysvětlením skutečně bude, že má být obnovena ofenzíva. Jen se tomu bude říkat mírová ofenzíva. V prvním případě je to vysvětlení možnosti sebeobrany zaujaté pruským vládcem. Pokud na konci zaujímá obranné postavení, doufá, že přesvědčí svět, že v jen v obranném postavení stál na začátku.

Toto zcela zvláštní tvrzení má ale i další aspekty. Vyvolává mimo jiné celou otázku o samotné povaze prusianismu, který je takto ochraňován. Lze docela dobře pochybovat, zda by se skutečně někdo postavil na obranu Pruska, bez ohledu na to kolik lidí by mohlo být připraveno s ním útočit. Být v obranném postavení znamená být částečně—nebo alespoň potenciálně—v postavení poraženého. Být podporován ve stavu porážky znamená být milován se značnou oddaností. Domnívám se, že v takovém případě se Prus v pasivní části ocitne v nevýhodě. Bude nahlížen jako v každém slova smyslu nehajitelný, protože celá jeho tradice se zakládala na tom, aby byl v každém smyslu útočný. Docela dobře to může být tak, že Prusko dokáže existovat jen tehdy, pokud může brát. Jeho životem je aktivita, a jeho aktivitou je agrese. Dalo by se říct, že existuje ve stavu kinetické stability, jako vrchol. Ale ta stabilita zahrnuje neustálé výpady ven odstředivou zuřivostí a zatahování dovnitř dostředivou chamtivostí. Pohyb to byl závratný a oslňujíc, mísící množství barev do odstínu polní šedi. Ale vrchol byl vždy velmi dřevěný vršek, a přímo před našima očima začíná kolísat.¨

Mezi nespokojenými skupinami Spojenců se často říká, že spojenecké vlády jsou právě tak vinny prusianismem. A ať už je to spravedlivé nebo nespravedlivé, samo konstatování zahrnuje úplné odsouzení Pruska. Kdyby pozemským centrem zla nebyl Berlín, člověk by ani neříkal, že si Anglie osvojuje pruské metody. Stejně tak by bylo pravděpodobné, že bude říkat, že Prusko si oslovuje anglické metody. Nelze odrážet obvinění z prusianismu bez připuštění obvinění proti Prusku. Bylo by absurdní, aby někdo vznášel obvinění z vandalismu, pokud by současně tvrdil, že Vandalové byly pokolení vysoce kultivovaných umělců a milovníků starožitností proslulých uchováváním památek minulosti. Bylo by nemožné se posmívat venkovanovi nebo kmánovi jako boeitovci a současně tvrdit, že Boetia byla vyspělejší a civilisovanější než Athény. Tolik je, jak tvrdím, zřejmé, morální obrana Pruska, nakolik se liší od té vojenské, byla vždy nejobtížnější, ba nejhrozivější, ze všech úloh. Vedla válku se zřejmou pravdou. Chtěla vyvracet pravdu, kterou lidé předpokládají, i kdyby jen proto, aby ji vyvraceli. Kdokoliv někdy viděl pruského důstojníka, ví, že to či ono způsobilo, že je strnulý jak prkno a úprava takového názoru, pokud by to mělo být logické počínání by měla začít dokázáním, že prkno není tuhé. Není pravda, jak nepřítel sám předstírá, že jeho vojenská ofenzíva končí a začala jeho vojenská obrana. Je ale pravda, že jeho vojenská obrana může brzy skončit a pak skutečně začne jeho morální obrana. Pak uvidíme, kolik přesně morální autority, v tom, jak se liší od vojenské síly, kdy měl nad spojením kontinentálních států, které ovládal. Vše ostatní se může vypařit a zanechat jádro jeho skutečné národní identity. Mám za to, že to jádro  bude nic.

Prusianismus je terorismus a ti, kdo tohle tvrdí, si málokdy uvědomují, jak moc velkou pravdu mají.  Ani v nejmenším to není odporná dehonestující fráze, ale prostě jen detail historického faktu. Prusko—či spíše Postupim, které jeho símě—bylo od počátku věcí strachu. Na strachu záviselo tak, jako led závisí na chladu. V teplejším klimatu nebude teplejší, ale měkčí, nebude lepší, ale nebude vůbec. Pruský vazalský stát, jemuž se říká německá říše, by vůbec neexistoval bez pověsti rigidního Prusa jako muže ze železa, kterého nelze zlomit ani bojem, ani vzpourou.  Až bude jeho kouzlo zlomeno,

To je samozřejmě ti nejzajímavější a nejdůležitější ponaučení z bulharské záležitosti. Dlouhý soumrak války nic neprozářilo nic nádhernějšího a inspirativnějšího než heroický návrat Srbů. Žádná naše slova nemohou být dostatečným holdem ani jejich tragedii, ani jejich triumfu, ani nemůže lidská řeč najít pozdrav tak přiléhavý jako jen ten, který skutečně míří do srbského kapitána jeho vojákům: „Pryč je vaše pomoc, hrdinové.“ Ale i v případě Bulharů, by bylo mnohem více možné cítit nějaké pochopení pro jakoukoliv nenávist, kterou cítí k Srbům než pro jakoukoliv loajalitu, kterou by mohli cítit k Němcům. Faktem ale je, že žádná loajalita, kterou by mohli k Němcům cítit nikdy neexistovala.  I kdyby sami Bulhaři sami cítili, že právo je na jejich straně, o Prusech necítili nikdy nic, vyjma toho, že ti mají na straně moc. Bulhaři byli připoutáni k německé alianci jen proto, že věřili, že to bude silná aliance a v tom představují celou alianci. Porážka toto spojenectví rozdělí, ale nic než porážka ji nerozdělí. Dnes je snazší Prusko porazit, ale stále je obtížné s ním vyjednávat. Prestiž pruského militarismu může setrvat nebo zmizet a tato alternativa stále zůstává skutečností jako jí byla předtím. Pokud my zvítězíme, oni prohrají, pokud jim ale vyhovíme a budeme smlouvat, pak oni budou vždycky říkat, že vyhověli nám a svolili se smlouváním.

Celá pravda se odvíjí od skutečnosti, že Prusko bylo bez srdce ve skutečném a zásadním smyslu, že žádné srdce nemělo. Neexistovala žádná svatyně, žádné duchovní centrum, ke kterému by jacíkoliv lidé měli nějakou pozitivní náklonnost, ani žádní takoví lidé neumírali pro své krby a oltáře. Tyto prosté lidské věci byly v jižním Německu, ale ne v Prusku, ale právě lidské věci byly ovládány a nelidské nebo i podlidské věci jim vládly. Ze severu vyšel studený vítr strachu a zmrazil tisíce věcí ležících dál na jihu než je jižní Německo. Nevíme, jaká Evropa bude, až bude tahle studená konstrukce odstraněna. Víme jen, že jsme se dožili konce doby ledové.

Apoštolové kompromisu (ILN, 5. října 1918)

October 5, 1918

The Apostles of Compromise

Vyhlídka Spojenců je nejen jasnější ve své naději, ale i širší ve svých ideálech. Máme jasnější ujištění, že nejenže dokážeme udělat svou práci, ale že to bude velké dílo—větší než se většině lidí zdál pravděpodobné ve většině fází zápasu. Nebudeme nuceni držet se těch, kteří nám radili spokojit se jen se záchranou Belgie nebo nám někdy dokonce radili spokojit se sotva dosaženou záchranou Británie. A nejlepším důkazem je to, co říkají oni sami. Právě ti, kdo nám říkali, že naše cíle byly jen militaristické a materialistické začali své svém zoufalství naříkat o pravém opaku.

Ti, kdo lamentovali nad naší sobeckostí nyní naříkají nad naším nesobectvím. Soudí nás pro idealismus, viní nás z altruismu, přímo nás provokují pro náklonnost k abstraktním principů a vzdáleným národům. Nezbyl jim žádný argument, než zoufalé volání na nás, abychom zachránili vlastní kůži, své peníze, zachránili každý přízemní zájem, kterým jsme kdy k zachránění opovrhovali, před žravým idealismem touhy dát národům svobodu. Zde je pasáž o osvobození Čechů od nejzdatnějšího a nejautoritativnějšího orgánu strany kompromisu, a čtenář může sám posoudit, zda je můj popis přehnaný: „V této válce jsou britské zájmy—jakému britskému zájmu slouží tento velký a oblačný idealismus? Našim napjatým financím? Našemu zuboženému loďstvu? Naší vytrácející se mládeži? Není ani třeba dodávat, že autor dále něco říká o zájmech lidstva, o těch ale mluví s mnohem větší neurčitostí, než je ta, o které tvrdí, že ji kritisuje. Říká, že jsme se provinili idealismem. Skláníme hlavu k doznání. Tenhle kompliment přijímáme. Pokud ale tvrdí, že je to oblačný idealismus, pak tvrdíme, že nemůže být tak oblačný jako ten jeho, a  to i podle jeho vlastní argumentace. Vždyť jen před chvílí šokovaným hlasem řekl: „Ale Česko-Slovensko je přece čirý nacionalismus.“ Znovu můžeme bez velkého pokoření přijmout obvinění z čistoty. Vskutku to je čirý nacionalismus—tedy nacionalismus nesmíšený a neporušený, naprosto jasná politika, založená na naprosto jasném principu. Tvrdí, že má být vyznačena a uznána jednoznačná doména s jasně daným tvarem, hranicemi a jednoznačnými formami samosprávy. To je v jednom smyslu jistě idealismus, jelikož taková patriotická nezávislost a důstojnost je trvalým lidským ideálem. Zcela jistě to ale není žádný oblačný idealismus, ať už se na jeho hodnoty díváme jakkoliv. Myšlenka, že by Bohemie mohla patřit Bohemianům, tak jak Polsko patří Polákům je možná myšlenka fantastická, třeštivá a donkichotská. Rozhodně to ale není myšlenka neurčitá ani nesrozumitelná. Rozhodně není tak neurčitá ani nesrozumitelná jako ten plán, pokud se dá mluvit o plánu, který tento autor zrovna vychvaloval a o kterém dokáže říct jen tolik, že je to „plán, který směřuje v konečném důsledku k jednotě skrze internacionalismus.“ To skutečně není námitka, kterou by jakákoliv racionální osoba mohla vznést proti Česko-Slovensku a vlastně to ani není námitka, kterou by autor vznášel proti nám. Jeho skutečné námitky  proti svobodné Bohemii jsou vyjádřeny s brutální upřímností v mnohem kratších a prostších větách. Neposlouží to žádným britským zájmům. Nezvětší to naše finance—totiž neposkytne nám to žádnou finanční výhodu. Nezvětší počet našich lodí, ani nezvýší objem a hodnotu našeho obchodního loďstva. A bez takových pevných výhod nijak neutěší ty, kdo truchlí za těmi mrtvými, kteří byli pohnuti tak oblačným idealismem, jako bylo snění, že zemřel pro svobodu. Za rozpor jsem rád, protože je to kompliment. Jak jsem často poukazoval, není to v žádném případě jediný rozpor, do kterého jsou apoštolové kompromisu zapleteni. Mají velmi nápadný zvyk říkat proti válce dvě rozporné věci současně, jako by to mělo nasvědčovat, že řeknou proti válce cokoliv. Všechny jejich nedůslednosti a rozpornosti, kterými jsem se podrobněji zabýval při jiné příležitosti, se soustředí kolem jedné velké nedůslednosti, o niž jde v tomto případě. Je to hrubá nedůslednost—či spíše těžká nespravedlnost—tvrdit nejdřív, že Anglie má jen sobecké zájmy zařizované tajnou diplomacií a pak Anglii zakazovat usilovat o větší a velkorysé cíle, bez ohledu na čest kterou jí vzdávají a ovace, které jí přinášejí lidé, jimiž dala svobodu.

Jak již bylo řečeno, rekonstrukce Evropy budováním skutečných národů jakými jsou Bohemie nebo Polsko a může tedy docela dobře být tvrdým a těžkým ideálem, dozajista to ale není nějaký ideál zamlžený. Skutečně vznešenou vlastností nacionalismu, v tom, jak se liší od jak internacionalismu, tak imperialismu, je právě to, že rýsuje jasné tvary, jako jsou ty, které tvoří umělec v architektuře. Internacionalista a imperialista jsou nejen podobní lidé, ale přímo ti samí lidé. Není země, na kterou by si imperialista nedělal nárok, že ji dobude, aby ji obrátil. Není země, na kterou by si internacionalista nedělal nárok, že ji obrátí , aby ji dobyl. Ať už se tomu říká mezinárodní právo nebo imperiální právo, je to sama esence a duše všeho bezpráví. Proti vší takové amorfní anarchii stojí ono velké a pozitivní dílo Křesťanstva, národ, se svými standardy svobody a loajality, se svými hranicemi rozumu a proporcí. Před více než sto lety byl na této posvátné podstatě pruským imperiálním anarchou. Stalo se to Polsku, ale to mohlo se to stát Anglii. Mohli jsme být, generaci za generací, donucováni zůstávat Angličany bez Anglie., tak jak Poláci zůstávali Poláky bez Polska. Yorkshire a East Anglia mohly být vydány Německu, Wessex a Sussex Francii, Lancashire a Middlands Americe—ale Anglie by byla o to intenzivnější, že by byla neviditelná, a nikdo by nás nepřesvědčil, že národ je jen jméno. A pokud by na druhé straně Evropy sjednocené Polsko nebo sjednocená Bohemie nás se vší svou rytířskostí přispěchaly zachránit, je možné, že bychom jim jejich velký a oblačný idealismus nevyčítali.

O válečných reparacích (ILN, 28. září 1918)

September 28, 1918
On War Reparations

Dokud pokračujeme v proklínání války, měli bychom pokračovat v jejím povzbuzování. Je to dokonale prostá a dokonce samozřejmá pravda, i když někteří k ní pořád přistupují jako k paradoxu. Jediný možný způsob, jak odrazovat od války, je proklínat toho, kdo ji vede. Tahle skutečnost by byla docela zřejmá i tam, kde věc samotní je méně jasná—jako v případě neštěstí, které mohou v některých případech být nešťastnými náhodami. Bylo by to zřejmé, pokud by se lidé omezili na odsouzení požáru, když by ve skutečnosti měli odsuzovat žhářství. Kdyby jeden člověk druhému za bílého dne vypálil dům, bylo by paliči jasně a jednoznačně ku prospěchu, pokud bychom se omezili na nadávání na plameny. Měl by radost, pokud by sousedé jen stáli v kroužku kolem hořícího domu a hlučeli a naříkali v jakémsi sboru: „Ó Ohni, ukrutný Ohni, krutý a žravý živel, jakou elegantní architekturu a cenný nábytek to nelítostně neničíš, kolik neškodných lidských životů jsi nezničil, kolik žen bylo v tobě upáleno jako čarodějnice, kolik světců a filosofů bylo tebou zabito jako heretici, jak ničivý jsi, když se rozletíš prérií a jak fatální a nevybíravý jsi, když napadneš dav v divadle! Ďábelský a ohavný ohni, proklínáme tě ve jménu Prométhea, který tě přinesl se z nebe, ale z pekla! Vydejme jednomyslné prohlášení o zrušení ohně. “ Přesně takhle někteří lidé hovoří o válce, je ale zřejmé, že pokud by tak mluvili o ohni, bylo by požárů více a ne méně. Zatímco by se sborově skandovala a vydávaly se rezoluce, praktický profesor žhářství by unikl a začal zapalovat další dům. Nic by mu nebránilo proměnit celou civilisaci v pole popelu.

Moderní tvrzení, které nabývá mnoha forem, v tom smyslu, že velkou válku začali neurčitě tak nějak všichni a stejně tak neurčitě by ji všichni měli tak nějak ukončit tomuto podobenství zcela přesně odpovídá. Je to návrh přemýšlet o nelidském ohni a nemyslet na lidského paliče. A korektní je i zbytek porovnání, nejenže ho to nezastavuje, ale jednoznačně jej to pobízí. Pokud řekneme, že za tuhle válku mohou všichni, pak bude každý vědět, že o válce, kterou povede se bude říkat, že za ni mohou všichni—to znamená, že za ni nemůže nikdo. Každý člověk bude vědět, že může kdykoliv spáchat nějaký zločin, který bude označen za nehodu. Každý vladař bude vědět, že může, kdykoliv se mu zamane, spáchat agresi, která bude označena za akt Boží. Vlastně ani nebude označena za něco tak mystického a polemického jako akt Boží-ve skutečnosti bude označena za akt lidstva. Se vší vážností nám bude řečeno, že „vina leží rovným dílem na všech národech“ za něco, co jeden národ páchá, kdykoliv se mu zamane. To jsou, formulované s nejpřísnější férovostí, politické a filosofické principy, na kterých máme nyní zakládat, jak k tomu jsme vyzývání, zakládat něco, čemu se říká trvalý mír. Divočejší z těchto mudrlantů to popisují jako rozumný mír.

Praktickou formou tohoto problému je otázka kompenzací za válečné škody. V tom stojí obě strany jasně proti sobě—ti kdo viní osud, což je odsuzování ohně, a ti jsou tak fantasmagoričtí, že viní lidi, kteří druhým lidem bez jakéhokoliv vyprovokování zapálili domy. Případ, na který se to vztahuje nejjasněji, je samozřejmě případ Belgie, o které nikdo ani nepředstírá, že by se provinila nějakou provokací. Faktem je, že Belgie byla napadena Pruskem a ne Persií, faktem je, že Prusko napadlo Belgii a ne Balučistán a faktem v témže smyslu je, že se toho Prusko dopustilo bez důvodu nebo pře. Německý kancléř doznal, že páchá křivdu a sám německý kancléř také slíbil, že za tu křivdu zaplatí náhradu. Jasně a to v Reichstagu na samém počátku války řekl, že připouští povinnost Němců napravit škody „až bude dosaženo jejich vojenského cíle“. Bylo by skutečnou ironií, pokud by nemohli být donuceni to udělat, až budou dosaženy naše vojenské cíle. Bylo by skutečně mimořádné, pokud by obecnou spravedlností nemohli být po své porážce donuceni vykonat, co byli pro samou hanbu nuceni slibovat, když ještě vítězili. Přesto jsou v této zemi pořád ještě pacifisté, kteří jsou větší Prušáci než pruský ministr.  Pořád tu máme idioty vydávající se za idealisty, kteří vykládají o mezinárodním fondu na opravu zkázy vlámských a francouzských polí a měst—s příspěvky sebranými od všech států, ať už byly nevinné nebo provinilé. Podle nich musí být Německu prominuto i to, co samo Německo očekávalo, nebo se velmi pokrytecky tvářilo, že očekává. O takový lidech se nedá říct nic než to, že už samo slovo „mezinárodní“ je jakoby hypnotizuje a ochromuje, a pokud by někdo navrhl mezinárodní kalhoty, které by měli postupně nosit všichni presidenti všech republik, neměli by morální odvahu se tomu smát.

Belgie je ale samozřejmě jen pracovním příkladem a není ani příkladem hlavním. Zkáza Srbska byla ještě úplnější, a agrese proti Srbsku byla právě tak nezpochybnitelná. Pokud si Rakousko zbůhdarma nevynutilo válku se Srbskem,  pak si žádný stát nikdy v historii žádnou válku nevynutil ani nevynutí. Tyto případy jsou mnohem jasnější a prostší než větší běžných kriminálních případů, ve kterých jsou lidé posíláni do vězení a na šibenici. Velmi dobře ale poslouží jako prostý příklad absurdity ulevování našimi citům zuřením proti abstraktní ideji války. Válka není nějaká instituce, jakou je třeba poštovní úřad, kterou navrhujeme zřídit nebo zachovat. Válka je důsledkem toho, že někteří lidé jsou tyrani. Nějaký člověk nebo lidé začnou vznesením nároku na arbitráž, další člověk nebo lidé takový návrh roztrhají a za to roztrhání berou plnou odpovědnost. Tím berou také plnou odpovědnost za každý záchvěv bolesti, který trýzní pacifistovu imaginaci a každou zkázu, jíž želí pacifistova rétorika. A jedna věc je naprosto jistá—pokud se takoví lidé nebudou zodpovídat za  to, co konají, budou takové věci dělat znovu a velké spousty takových lidí budou dělat velké spousty takových věcí, zas a znovu až do soudného dne. Po válce mohou být potrestáni a donuceni platit, pokud ale po válce zaplatí jen tak, jak platíme my, zrovna tak jako byli potrestáni během války, pak z takové zlé rovnosti znovu vykvete každý prvek pýchy a zhouby. Jsou to zřejmé věci—rozumní lidé je říkali od té doby, co válka začala, je ale dobrý důvod říkat je před koncem války znovu. Válka totiž již končí a brzy udeří hodina, kdy tohle nemáme říkat, ale dělat.

„Nadřazenost“ Teutonů (ILN, 21. září 1918)

September 21, 1918
The “Superiority” of the Teuton

Když Hindenburg publikoval svou stížnost kvůli spojenecké propagandě, měl ten případ jeden rys, o kterém se pokud jsem si všiml nikdo nezmiňoval. Šlo o fakt, že Hindenburg se zmiňoval jen o materiálu a vůbec ne o morální obraně Německa. Předložil seznam asi půl tuctu spojeneckých obvinění, o kterých prohlásil, že jsou nebezpečně šířeny v Německu, všechna bez výjimky to ale byla obvinění o německé slabosti, ne o německé proradnosti. V případě problému ponorek si kupříkladu nestěžoval na to, že říkáme, že spáchal zločin, ale spíše na to, že říkáme, že se mu zločin spáchat nepodařilo. Neohrazoval se proti tvrzení, že Německo vpadlo do Francie, ale spíše, pokud vůči něčemu, pak proti tomu, že by se Francie mohla za vpád pomstít invazí do Německa. Neobtěžoval se s popíráním, že Němci překonali Atlantik, aby uráželi Ameriku spiknutím a napětím, přál si jen popřít, jakousi implikaci, že by Atlantik mohlo překročit dostatečné množství Američanů, aby se za tu urážku pomstili. Abychom použili jazyk o kterém tvrdí, že jej cituje, byl znepokojen myšlenkou, že Amerika upeče husu—a vůbec ne myšlenkou, že by se Amerika bránila před dravým ptákem. Že je německý orel skutečný dravec je přinejmenším názor zastávaný značnou částí lidstva. Při vypočítávání důvodů německého zklamání jej ale německý generál nepovažoval ani za příliš absurdní lež ani za pravdu příliš prostou, aby ji bylo třeba mírnit.

Němci věří spíš v Němce než Německo, asi tak, jako Francouzi věří spíš Francii než Francouzům. Vyznání, které je skutečně společné celé zemi, je víra, že Teuton je typ s přirozenou nadřazeností—nebo, jak by to možná řekl on, s evoluční nadřazeností. Veškeré vzdělávání je organizováno tak, aby tuhle myšlenku vtisklo, celé dějiny jsou osekány a promazány tak, aby tomu vyhovovaly. Všichni dobří Němci tomu věří—i tehdy, když se jim díky milosrdenství a tajuplným cestám Božím daří být současně dobří lidé a dobří Němci. V Německu jsou samozřejmě lepší a horší lidé a v Německu existují krotší a divočejší verze této teorie. Podle příčetnější verze se  Teuton má k dalším lidským kmenům asi tak jako se má bílý muž k černým a hnědým kmenům. Podle té divočejší se k nim má asi tak, jako se člověk má k ostatním živočichům. Je zřejmé, že i v tak neobyčejné theorii je prostor pro rozmanité aplikace, ale i zdrženlivost. Jeden konkrétní Prus může pochybovat o moudrosti některé konkrétní pruské války tak, jak může jeden kolonista pochybovat o moudrosti jednoho koloniálního dobrodružství. V takovém koloniálním dobrodružství může být jeden kolonista k domorodcům lidštější než jiný. Někteří Němci možná věřili, že tuhle válku nebylo nutné vést, protože stejné nadřazenosti bylo možné dosáhnout tím, čemu někteří říkají pokojné pronikání a jiní o tom mluví jako obchodním spiknutí. Podobně si někteří lovci mohou myslet, že je lidštější chytat divokou zvěř do sítí, zatímco jiní měli nutkání krutěji ji lovit do ocelové pasti. Ale prakticky žádný lovec nepochybuje o tom, že v posledku má právo divokou zvěř ulovit a zabít a prakticky žádný Němec nepochybuje, že německá kultura má v posledku právo prosadit se silou mimo své zákonem stanovené hranice.

Celý jejich argument je v tom, že starověký svět, nebo temná staletí středověku byla periodicky osvěžována a reformována výlučně takovými barbarskými invasemi. Pro teutonisty jsou takové kmenové agrese tím, co byly kruciáty pro středověkého křesťana, nebo proletářské revoluce pro moderního bolševika, jsou to agrese ve prospěch světa. Tohle bylo v Německu hlásáno docela jednoduše před válkou nebo spíše před první bitvou na Marně. Po onom prvním zhroucení barbarské invase se Němci nepochybně v různé míře lišili v názoru na úspěch takové invase. Nelišili se v názoru na invasi, ale jen pokud šlo u tuhle konkrétní invasi; nezměnili své myšlení o válce, jen názor na tuhle válku. Pochybují, zda byl zvolen nejlepší čas, zda byly použity nejlepší methody—možná i o tom, zda byli pro použití těch metod vybráni nejlepší muži. To je velmi prosté vysvětlení Hindeburgovy proklamace—všech bodů, které zmínil, všech bodů, které opominul. Jako jeden z vládnoucí a odpovědné skupiny chce dokazovat německému lidu, že zvolený čas byl ten nejlepší, že vybrané methody byly ty nejlepší a že on, maršál Hindenburg, je pořád ještě ten nejlepší muž.

Nehájí se proti obvinění, že vede nespravedlivou válku nelítostným způsobem, protože to není, to z čeho ho jeho krajané viní. Obvinění, které odráží je něco mnohem praktičtějšího a osobnějšího. Jde o to, že on a jemu podobní špatně vedli tažení, ne o to, že zatáhli svět do války, ale že přivedli říši k porážce. Jde o to, že ponorky „nejsou dobré“—totiž, že jsou k ničemu, zejména pokud jde o to, zabránit Americe v pomoci Spojencům. Jde o to, že „Amerika vám upeče husu“ –totiž, že jsou horší než  k ničemu, jelikož nakonec pomohly přivést Ameriku k pomoci Spojencům. Zkrátka, jde o to, že Hindenburg je husa a ta husa se upekla sama.

Pruská moc byla v Německu znovu a znovu aplaudována nejvíce tehdy, když byla v Evropě nejvíce proklínána. Když rozdrtila všem ve východní Evropě a zdálo se, že rozdrtí vše i v západní Evropě, nepozdvihl se v Reichstagu jediný skutečný hlas proti jeho právu je rozdrtit. Jak přiznávají samy pacifistické listy, hrozí nyní většina Reichstagu, že přejde do oposice—jen aby se vyhnula trestu, když se nepokusila odvrátit zločin. Podle doznání samotných německých socialistů, brutalita vůči Rusku komplikovala a ne usnadňovala odsouzení moci, která onu brutalitu působila. Prostě řečeno, takové skutky jsou přímo populární mezi lidem, který ve své historii neslyšel nic než „rány kladivem“. A Hindenburg přesně ví, co přesně rozhodne, zda kladivo udeří na hřebík v jeho soše nebo na jeho rakvi.

„Anglické“, „britské“ a jiné (ILN, 14. září 1918)

September 14, 1918
“English”, “British”, and Others

Obdržel jsem před pár dny náznak nedorozumění týkajícího se věci, ve které bych dozajista chtěl být řádně pochopen. Jde jen o záležitost jmen, je ale ohavně pitomé pohrdat jmény, zejména, když se současně jedná o národy. Týká se to celé otázky používání slov „anglický“ nebo „britský“ zejména, když se očekává, že buď zahrnujeme nebo ignorujeme slovo „skotský“.  Nu, netvrdím, že při psaní o komplikovaných věcech slovo „anglický“ používám vždy řádně. Tvrdím ale, že ho nepoužívám špatně v tom smyslu, ve kterém takoví kritici předpokládají, že se používá špatně. Za prvé, ať už jinak dělám cokoliv, nepřehlížím zvláštní národní nárok Skotů. A za druhé, ať už jinak dělám cokoliv, nepoužívám ten pojem toliko za účelem povznesení Angličanů. Ve skutečnosti, když říkám Anglie, myslím tím, obecně řečeno, Anglii, rozhodně tím nemyslím nějaké zvláštní zásluhy Anglie, ani jí nedávám právo pohlcovat zvláštní zásluhy Skotska. Pokud například říkám, že Dickens je velmi anglický, pak tím rozhodně míním, že mimo jiné není vůbec skotský. Vůbec si nedovedu představit Micawbera jako Macwabera nebo Dingley Dell přenesený do hor jako Glen Dingley. Znamená to ale také, že géniu ani bodrosti Auld Lang Syne nebo The Antiquary není zhola nic anglického.

Jak jsem ale už řekl, jsem velmi dalek toho, abych svůj seznam typicky anglických věcí omezoval na věci typicky obdivuhodné, zejména tak universálně obdivuhodné, jako je Dickensův humor a lidskost. Pokud tedy říkám, že snobství je anglická chyba, pak myslím, že je to anglický chyba a nepovažuji ji nijak zvlášť za skotskou chybu. Jsem přesvědčen, že je pravda, že Angličané se dostali do nanejvýš nebezpečné lapálie a zmatku svou nadměrnou láskou ke kompromisu a opovržení logikou. Zdá se mi, že neplatí, že by Skoti měli obzvláštní zalíbení v kompromisu a zcela jistě není pravda, že by byli lhostejní vůči logice. Shodou okolností jsem přesvědčen, že obě tyto anglické vady, sentimentální uctívání bohatství a sentimentální zmatení myšlenek jsou způsobené tím, že Anglie nemá svou populární theologii. Skotové ale populární theologii dozajista měli, i když někteří z prostých Angličanů by mohli být maličko zmatení z toho, proč by měla být u všech všudy populární. Necítím se zkrátka vinen ve smyslu obecné obžaloby, že bych považoval Skotsko za součást Anglie nebo za cokoliv jiného než národ nadmíru odlišný od Anglie. V této věci píšu jako nacionalista ne jako imperialista a můj patriotismus se zapojuje zejména v obraně Anglie jako přehlížené a někdy i utiskované národnosti.

Je ale samozřejmě pravda, že když mluvíme o ozbrojené jednotě těchto národů ve válce vyvstávají značné komplikace. Hlavní komplikace vyvstává, když se taková skupina národů ubírá určitým směrem, ve kterém je skutečně pod vlivem jednoho z těchto národů. Jsou případy, kdy bychom měli říkat „německý“, a jiné, kdy je přirozenější říct „pruský“.  Měli bychom tak říkat, že Němci jsou hrubí a neohrabaní, protože by hrubí a neohrabaní byli, pokud by neexistovalo Prusko. Měli bychom ale říkat, že  Prus je zpupný a ambiciozní, protože právě jen on způsobil, že jsou takoví ostatní Němci. Když toto rozlišení přeneseme na naše vlastní (naštěstí více přátelské) rozrůznění pak tu jsou věci, dobré i zlé, v nichž, zdá se mi, Angličané ukazovali a vedli cestu, i když mnozí z těch, které vedli nejúspěšněji byli Skoti a Irové. Zdá se mi například docela férové mluvit o anglické tradici dobrodružství na moři, protože tahle tradice skutečně připoutala pozornost světa, v mužích jako byl Drake nebo Hawkins, dříve než byla vůbec Anglie spojena se Skotskem. Byla by ale čirá lež tvrdit, že tradice výborné pěchoty bojující ve formacích jako jsou čtverce byla tradice čistě anglickou. Ve skutečnosti to totiž byla skotská tradice od houfů kopiníků u Falkirku po highlanderské čtverce u Waterloo. Může to znít docela zvláštně, ale jsou skutečné důvody k tomu, abychom mluvili o britské armádě a anglickém námořnictvu.

Široce vzato je skutečností, že naše zahraniční politika byla zahraniční politikou Anglie, nejsem si ale ani zdaleka jist, že tento fakt zahrnuje nějaký kompliment vůči Anglii. Jihoangličtí velkostatkáři společně s velkostatkáři severního Německa se spojili proti francouzské a irské revoluci v dobách, kdy jsme ještě nezjistili, že německé slovo pro velkostatkáře (squire) je junker. Jihoangličtí squires bojovali udatně a patří jim ctihodné místo v dějinách. Pokud jde ale o pravdu o celém evropském trendu, možná by bylo lepší, aby naše rozhodnutí určovala nějaká jiná větev britského systému. Vážně si myslím, že bychom dnes byli silnější, kdybychom sdíleli středověkou sympatii s Francouzi, jíž se vyznačovalo Skotsko, nebo modernější sympatii s Francouzi, jíž se vyznačovalo Irsko. Rolník vlastnící a obdělávající  pole v nejpustějším okraji Connemary se víc podobá rolníkovi s normandských sadech nebo vinicích Champange než se podobá zemědělskému nádeníkovi v Suffolku nebo Essexu. Bohužel pro britskou skupinu, o její kontinentální politice rozhodovala ta nejméně kontinentální část. Získali jsme sympatii Němcům, kteří byli našimi skutečnými rivaly a to na úkor napínání sympatií Skotů a Irů, kteří byli našimi skutečnými partnery. Byl to černý a tragický omyl a ještě s ním nejsme hotoví. Z toho bude zřejmé, že i když si pořád myslím, že Anglii ve vnějších vtazích měla vedoucí postavení, vůbec Anglii výstředně nechvalořečím, když tohle říkám.

Vzhledem k tomuto názoru moji skotští nebo irští přátelé pochopí, jak přirozené je říkat, že Anglie dělá to či ono, když jedná s Trojdohodou nebo s Turkem, když se vlastně jedná o obchodní loďstvo a převážně aristokratickou politiku, kterou lze sledovat až k alžbětinské tradici. Ale myslím si, že by ji nejen vylepšily další národní vlivy, ale myslím si tak, že by ji ještě více vylepšilo, pokud by ty vlivy zůstaly vysoce národní, dokonce nacionalistické. Podobně jako Stevenson bych chtěl, aby Skot své dopisy označoval jako odeslané ze Skotska, ne ze Severní Británie. Skotsko má totiž svou obzvláštní tradici, která může být obzvláště užitečná v zápase s Německem. Pravda je taková, že každý národ má s Pruskem svou vlastní při. Skotský duch v dějinách, se svou intensitou, je romancí trvající rebelie, její více či méně mythickou nezávislostí, svým intelektuálním plamenem fanatika, je obzvláště neslučitelný s mašinerií moderního Pruska, které každou rebelii vylučuje a láme páteř vší individuální důstojnosti. Prusko je totiž nepřítelem vší svobody, ať už dobrého chlapíka, který chce dělat, co se mu líbí nebo nadšence, který chce dělat, co se mu nelíbí. Vysoce efektivní pruská prádelna vypere všechny barvy, a žádná nevybledne smutněji, než ona nezaměnitelná barva Skotska, která je na první pohled šedá, ale při bližším pohledu purpurová.

Hněv Ameriky (ILN 7. září 1918)

September 7, 1918 The Fury of America

Američan považovaný kdysi za nejpacifističtějšího ze Spojenců se odhaluje jako ten ze Spojenců nejmilitantnější nebo možná nejvíce militaristický. To je možná hlavní fakt současné fáze a ten přirozeně znepokojuje jak pacifisty v Anglii, tak militaristy v Německu. Editor listu Nation (který se tak jmenuje, protože je mezinárodní nebo protinárodní, nebo cokoliv jen ne národní) je šokován nejen ke zhnusení, ale až k převratu pocitů. Poté, co dlouho očekával, že americká nestrannost bude kontrolovat francouzskou zuřivost je nyní ve skutečnosti a absurdně dohnán k tomu, aby se dovolával nestrannosti Francie, aby držela v šachu zuřivost Ameriky. „Francie,“ říká editor, „je jako jediný z evropských spojenců v taktickém postavení umožňujícím mírnění americké sklony k dlouhé válce a extrémním podmínkám.“ Jelikož pan Wilson odmítá zchladit patriotismus pana Clemenceaua, plyne z toho (způsobem, kterému docela nerozumí), že pan Clemenceau musí zchladit patriotismus pana Wilsona. Nebudu mluvit o nebetyčné drzosti žádat zrovna Francouze,  aby překazili plány Američanů jen proto, aby zachránili Němce. Stačí, že není příliš pravděpodobné, že by lidé mařili plány těm, kdo jim nedávno pomohli čistě z lásky k těm, kdo jim ze života čistě a jenom dělali peklo. Druhá zmíněná fráze totiž,  i když je připisovaná prominentnímu politikovi, oslabuje a drží zpět spravedlnost naší vlastní věci. Prusko dělá lidem ze života peklo, což je to jediné, co jim dokáže dát, dokonce i tehdy, když to jsou Prusové. Ale naše zbraně nepřináší peklo, ale spíš soud nebes.

Ale takové projevy, jako byl ten senátora Lodgeho, jak bylo řečeno, jsou pro válečnou stranu Německa a pro jeho partnera, mírovou stranu Anglie, právě tak zlověstná. Němci slyší přes Atlantik nový hlas, který jim říká v podstatě něco jako tohle: „Teď, když je vaše imperialistická válka nezdarem, mluvíte o mírovém kongresu, o Společnosti národů, o mezinárodním urovnání a politice kompromisu.Za vaší přízně věříme vašim skutkům, ne vašim slovům. Musí zasednout mírový kongres, který bude právě tak velký, právě svobodný jako ten, který v roce 1871 posuzoval, zda byla Francie poražena. Ke Společnosti národů se odvoláte s právě tak zářivým úspěchem, s jakým se odvolávala Francie, když jste poplenili její provincie a zbavili jí jejího zlata. Připustíme právě takovou prospěšnou mezinárodní intervenci, jakou jste tak velkomyslně přivítali vy sami ode všech národů země. Přijmeme váš princip kompromisu a dáme vám, co jste dali vy a vezmeme si, jak jste vy brali. Musí vám jistě lichotit, že se vaše morální praxe stane příkladem a že budeme tolik usilovat, abychom se vám podobali. Budeme jako vy až na jednu maličkost: to, co vy jste prostě dělali, my máme právo dělat. Udělali jste to bez vyprovokování. My to uděláme vyprovokovaní a uděláme to nepříteli lidstva. Ano, lichotíme vám, když napodobujeme vaše počínání, tak jako kat lichotí vrahovi, kterého má zabít.“ To je, zcela nesporně tón, víc než jednoho sdělení, které zaznělo přes Atlantik, zaznělo v řeči senátora Lodgeho, a v mnoha dalších řečech a článcích. To je hlas, který přichází z Ameriky, a dozajista je právě tak zapálený jako hlas, který přichází z Francie. Je to nepochybně cosi podivného a hrozného, něco, čemu lidé nerozumí v Německu a něco, čemu ne vždy rozuměli lidé v Anglii, něco, co má svá vlastní nebezpečí a hrůzy i své vlastní touhy. Ale pokud by byl někdo zvědav, co to je, je to demokracie.

Začít můžeme už tím, že to znamená, že evropská mysl začíná chápat další stránku americké povahy. Zvláště Němci a další Evropané příliš často, si udělali mínění o americké psychologii, která musí být povrchní, protože je tak povýšená. Amerika jistě v sobě má prvek podivného vykořeněného puritanismu, hrubého fanatismu postrádajícímu vlastní vyznání. Je to něco, co jednoho mého přítele, velmi zdatného Angličana žijícího v Americe, při jedné příležitosti říci „Na americkém podnikateli vždycky je něco, co mi připomíná staromódního gentlemana, který bojoval v soubojích.“  To je něco, z čeho citlivý člověk může cítit nebezpečí, potenciální prudkost podobnou rychlosti slova či rány. Naznačuje to cosi o tom, že revolver v kapse u boku má v sobě cosi s účinku obrazu starého jilce meče u pasu.

Němci tento malý detail zcela vynechali ze soupisu všech charakteristik Američanů, které jejich profesoři nepochybně sestavili. Nemýlili se v předpokladu, že  jednou z vrstev tvořících duchovní půdu Ameriky byl tenký teoretický pacifismus. Měli vůči němu být ale spíš podezíraví než v něj důvěřovat, protože to byla svrchní vrstva. Tak či tak, zbytek stratifikace obsahuje mnohem víc sopečného skály. Většina našich parlamentních pacifistů se sopce podobají asi tak jako Primrose Hill, ostatně Primrose Hill by pro ně, velmi vhodně, byl horou vidění, ať už slovo „Primrose“ spojujují s liberálním lordem Roseberym nebo konservativním lordem Beaconsfieldem. Lidé tohoto druhu mají jen nejvzdálenější potuchu, co je Amerika zač. Kdyby se někdo z nich nyní do Ameriky vydal, cítil by se jako Kryštof Kolumbus a měl dojem, že dívá na rudochy předvádějící válečný tanec. Ani by se jim nesnilo, jak dávný to je tanec, nebo z jakého rudého jílu byl člověk stvořen.

Vypadá smutně, když se tolik mluví o demokracii, že se tak málo o demokracii přemýšlí. Pravda je přitom taková, že jednou z předností tohoto typu vlády je právě zuřivost a bojový duch, který tito kritikové považují za neřest. Kdybychom to chtěli formulovat jako paradox, pak můžeme říct, že argumentem pro demokracii je, že je zcela tvořena aristokraty. Když reakcionáři chválí oligarchii pro její důstojnost, jejího ducha a smysl pro humor, upadají do prostého omylu. Zapomínají, že oligarchie neznamená rozšíření těchto věcí, ale naopak jejich omezení. Je to to jako obdivovat vzpřímenost kmene, kde smí vzpřímení chodit jen dva či tři lidé. Všichni ostatní, chodící po čtyřech, mohou být spokojení, ale důstojní nebudou. Amerika má svoje chyby, demokracie má své chyby, znamená ale stát, kde každý člověk stojí na svých zadních nohou. A to je postoj, který nechává ruce volné k úderům.