O přílišné abstraktnosti (ILN, 23. února 1918)

February 23, 1918 On Being Too Abstract

V poslední době se zdálo, že o bolševicích už bude možné napsat jen epitaf, následné zprávy ale naznačily, že jejich kariéra bude pokračovat. V mém případě existuje důvod tomu málu, co je o takové klice známo—důvod stojící docela samostatně vedle spojenecké věci proti Německu. Lze jej vyjádřit jen tak, že mi jejich řeč přišla knižní. Byla to dokonce ta nejhorší sorta knižní řeči, ze které má posluchač pocit, že existuje jen jedna kniha a zná její jméno. Už samotný jazyk Lenina a Trockého byl plný Karla Marxe. Jejich klasifikace se zabývala jen třídními pojmy, které onen úzce zaměřený ale pronikavý německý Žid aplikoval na Německo, ale které se příliš dobře nevztahují na Rusko. Vše v Rusku, co se Trockému nelíbilo, bylo buržoazní—v zemi, kde stěží nějaká buržoazie je. Rolnický vlastník do marxistického schématu nepasuje, proto nijak výrazně nefiguruje v proslovech maximalistů, i když po tisících figuruje ve většině evropských zemích, o který byly ty pronášené projevy. Taková rozdělení jsou v nejlepším případě podivně hrubé a vnější. Je to něco podobného, jako kdyby někdo řek, že ANlgie musí být rozdělena na horní, střední a nižší třídu, protože na železnici se cestuje první, druhou a třetí třídou. Dalo by se, způsobem současně mnohem neurčitějším i zásadnějším říct, že anglická společnost má tři třídy, i když si myslím, že by jistě bylo pravdivější říct, že má čtyři—a možná ještě pravdivější, že jich má čtyřicet. Ale člověk, který by ke svému závěru dospěl počítáním železničních vagonů by se se značně minul cílem. Asi by ho překvapilo, a možná by ho překvapilo, kdyby našel gentlemana ve voze třetí třídy, ale našel by jich docela dost.

Nu, je tu jeden myšlenkový trik, který většinu knižních myslitelů tohoto typu prozradí. Stručně bych jej mohl nazvat jako trik nabízení podobenství bez proporcí. V tom nejočividnějším případě se marxovec obrací na proletáře všech zemí, protože ve všech zemích proletáři jsou. Zdá se, že si myslí, že to znamená, že všechny země jsou proletářské. Ve skutečnosti by stejně dobře mohl říkat, že proto, že ve všech zemích jsou kopce, jsou všechny země stejně kopcovité. Většina internacionalistické filosofie stojí jednoduše na svou omylech—za prvé označuje každou generalizaci o národu za úzkou a pak tu samou úzkou generalizaci aplikuje na všechny národy světa. Když říkáme „Italové jedí makarony“ obvykle tím nemyslíme, že žádný Angličan nikdy nesnědl žádné makarony. Myslíme tím, že více Italů jí více makaronů, uvádíme to jako propoční fakt. Pokud ale v universalistickém vytržení rozšíříme naše hostince až na konec světa a budeme volat „Všichni lidé jedí makarony“ budeme se zase plést. Někteří lidé je nejedí vůbec, další trochu, a nakonec je tu docela prostý a pevný smysl, v němž jsou ti, kdo mají tento konkrétní zvyk, Italové.  Nu, dala by se udělat takříkajíc mapa makaronů, tak jak člověk dělá mapu železniční, sledující zatáčky a vlákna oné poživatiny do nejodlehlejších končin země, zaznamenávaje přitom data, kdy cestovatelé donesli makarony přes Atlantik do New Yorku nebo uvádějící, že makarony byly „viděny“ potulným rybářem na Hebridách. U nějakého profesora pruského typu je spoleh, že povede učený tanec do této věci.  Dobrodružství hebridského rybáře může vysvětlit tak, že řekne, že samotné slovo „makarony“ bylo zcela očividně jménem klanu z Vysočiny, potomků prehistorického keltského náčelníka Aroniho—což je možná varianta jména Áron. Může zdůrazňovat jeho americký původ v New Yorku a učeně citovat málo známou básničku „Když přišel do města Yankee Doodle“ a zakončí jej pozoruhodnými slovy „a nazvalo ho makaron“. Ale i když se to na první pohled může jevit přesvědčivé, ba zdrcující, nakonec se většina z nás vrátí k jinému názoru. Měli bychom dál tvrdit, že makarony jsou italské jméno pro italskou věc, i když je to věc, která už není omezena na Itálii. A kupodivu, makarony nejsou jediná věc, kterou takto Itálie rozšířila po světě.

Metoda, kterou bych mohl nazvat makaronová mapa je aplikována, příliš rychle a ztuha na všechny oblasti a problémy této složité a sužované země. Lidé jako bolševici, a lidé, kteří mají mnohem méně omluv či výmluv než bolševici, neustále dělají nějaké klasifikace a kombinace týkající se demokracií všech zemí a vládnoucích tříd všech zemí, imperialistů všech národů a internacionalistů všech národů. Nijak neškodí říct, že existuje nějaká podobnost, pokud si člověk uvědomuje, že existují i odlišnost—a že odlišnost je vždy v proporcích. Pokud vyhlásíte svobodu pro všechny tovární nádeníky všude, bude pořád dobře mít na paměti, že je víc továrních dělníků v Manchesteru než v Černé hoře. Zdálo by se, že je to velmi prostá pravda, přesto, pokud na ni nebudete dbát, stává se z velkého spor, který nyní dělí svět, každou hodinou nesmysl. Zažil jsem, jak tento prostý omyl mátl diskusi o tak záležitosti tak přímé a smrtelně vážné důležitosti, jako bylo Alsasko-Lotrinsko. A zažil jsem, jak mátl a závaděl politické myslitele nejen v Německu, ale i v Anglii.

Slyšel jsem například, s velkou vážností pronášet tvrzení, že by mohlo být „reakcionářské“ vracet Alsasko Francii, protože v Německu je víc zákonů na ochranu vykořisťovaných dělníků než ve Francii. Bezprostřední odpověď je zřejmá a dostatečně rozhodná. Jelikož německé právo nebrání tomu, aby alsaští dělníci skočili rozsekaní za bílého dne šavlí v ulicích Zabernu, je rozsah ochrany poněkud omezený. Všichni myslím uznají, že by bylo poněkud těžší rozsekat francouzského dělníka v ulicích Rouenu, i kdyby to mělo být jen proto, že by jej i při neexistenci zákonů na jeho ochranu napadlo, aby se chránil sám. Živelnost a nestabilita galské nátury už je taková, že by vždycky v klidu nepostál, aby se nechal rozsekat. Je tu ale ještě větší a širší, i když ne vždycky možná tak zřejmá odpověď na tvrzení, že Francie má méně zákonů zvlášť navržená k tomu, aby dohlížela na průmyslového dělníka. Je to něco podobného jako tvrzení, že Francie měla méně zákonů než stará Virginie napsaných kvůli otrokům. Průmyslový dělník není typický Francouz—ani typický chudý Francouz. Nejnormálnějším a nejpřirozenějším občanem Francie je rolník. Rolník není nájemník, ale majitel půdy—i kdyby jen velmi malým. Rolník není zaměstnanec, ale spíše zaměstnavatel—i kdyby zaměstnával jen sebe. Na základě všeobecného uznání tak má jistou vlastnost, kterou ti, kdo si jí cení, označují zmužilostí a nezávislostí a ti, kdo ji rádi nemají, ji považují za paličatost a isolovanost. Ale ani ti, kdo ji rádi mají, ani ti, kdo ji rádi nemají, ji nikdy nebudou popírat. Takový člověk často nechá být zákony připravené na jeho ochranu prostě proto, že týž duchu, který ho vede k tomu, aby odmítal útisk, ho vede i k tomu, aby odmítal ochranu. Odmítá být podroben otrockému právu, i když je, tak jako tomu bylo s četnými otrockými zákony ve všech otrokářských společnostech, napsáno tak, aby otroky chránilo před určitými krajnostmi krutosti. Jak jsem už poukázal, v Německu otrocké právo nedělá ani to, protože kapitalistovi stačí povolat vojenského a byrokratického činitele, kteří jsou vždy na straně kapitalismu a jejichž počínání nedává meze žádná lidská tradice. To ale otrocké právo teoreticky má dělat a francouzskému rolníkovi by se to nelíbilo právě tak, ať už by to byl úspěch nebo  nezdar. Jinak řečeno, svobodný francouzský člověk se bude bouřit právě tak proti německé sociální tyranii, ale ještě vášnivější se vzbouří proti německým sociálním reformám.

Francie má v této debatě právo na jisté ústřední postaven, jako norma a typ svobodných národů. Je to národ, který nebyl nikdy ošizen a oklamán barbarem. Rusko, Itálie i Anglie  v různých dobách a z různých velmi sporných nebo omluvitelných důvodů s ambicemi teoutonismu spojili. Jen Francouz vždy viděl teutonismus jako pouhý mýtus a šílenství, které nyní všichni známe. Francouzi, kteří se stavěli zuřivě proti sobě, perem i mečem, byli v tomhle zajedno. Jasné to bylo Clemenceauovi, zrovna tak jako Déeoulédeovi. Francouz je totiž skutečný volnomyšlenkář a nikdy větší, než když je současně věřící a takhle pravda je jedinou věcí, kterou skutečně volné myšlení může najít.

 

Reklamy

Žurnalismus ve válce (ILN, 16. února 1918)

February 16, 1918 Journalism in the War

V poslední době se staly tři věci, které všechny ukazovaly k jedné: byla to Nóta Válečné rady, poslední projev německého kancléře a průběh a zřejmý výsledek německé stávky. Docela dobře lze něco říct ani ne tak o nich, jako o tom, k čemu ukazují. A tím je bezprostřední pokračování –a doufejme, že úspěšné zakončení samotné války. Je to pokračování války jako války—ne jako kompromisu, konspirace nebo nějaké anarchie, či kapitola náhod. Západní Evropa nebude kopírovat  Východní Evropu, i když pro ni má skutečné pochopení. Nebude, jinak řečeno, prodlužovat válku předstíráním, že ji končí a nezruší veškerou válku přidáním války občanské. Může to udělat, protože lidé mohou udělat cokoliv, ale ve své současné náladě nebude cílit na výše zmíněné logické výsledky a myslím, že její současná nálada přetrvá k tomu, co je nutné udělat. Jak druhdy řekl nejschopnější evropský státník pan Clemenceau, pokud by Rusko zůstalo ve válce, už by dnes žádné války nebylo. Každý odstupující stát, každá rebelující sekce, každý odpadlý jedinec válku prodlužují a nezkracují. Tváří v tvář tomuto faktu můžeme uvážit pár následujících faktů a první z nich je jeden, před kterým by všichni žurnalisté podobně jako i já sám měli varovat sebe sama i druhé—mám na mysli fakt, že jelikož konečně a nakonec usilujme o vojenské vyřešení konfliktu, mělo by to být ponecháno vojenské vědě.

Důvod, proč politikům a žurnalistům nesmí být dovoleno diktovat armádám, je praktický. Jenže podobně jako mnoho prostých a praktických věcí, má mnoho stran a lze jej formulovat mnoha způsoby. Lze říci, že zatímco publicisté pracují s mapami, vojáci se pohybují v krajinách. Lze říci, že vojenská správa nemá a nemůže být něco jen centralisovaného, znamená to, že velké množství místní správy a v tom smyslu velmi mnoho samosprávy. Ale nejpraktičtější vyjádření lze nalézt v Napoleonových slovech v tom smyslu, že každý hlupák dokáže říct, co se musí dělat ve válce a že jediná zkouška výborného vojáka je provést to.

Zdá se, že pro některé mé žurnalistické kolegy je tuhle prostou pravdu těžké spolknout. A přece je to pravda, která by měla být pro lidi, jejichž řemeslem je psaní, vysvětlitelná a pro kterou jsou v práci pera zjevné paralely. Představme si, že za mnou někdo přijde a řekne: „Mohu vám teď hned dát námět na skvělý román. Filantrop, subtilní směs sebeúcty a sebeklamu, se s postupujícím úspěchem svého dobročinného plánu postupně charakterově kazí až ho vnitřní pocit nezdaru dožene k sebevraždě, zatímco ožrala, kterého se pokouší zachránit, najde mystické štěstí v pokoře svého sebepoznání a stane se jako světec inspirací pro druhé. Tu máte, teď už vám stačí to jen důkladně propracovat a bude z toho velký úspěch. “  Co tento velkorysý člověk možná přehlédl je napoleonské rozlišené plánováním věci a provedením věci. Bohužel bych ke svému zármutku zjistil, když bych se pokoušel  popsat mytickou pokoru nebo vnitřní pocit selhání, že se nejmenuji Shakespeare nebo Balzac. Právě tehdy, když bych se pokusil smísit sebeúctu se sebeklamem bych zjistil (což už vlastně vím), že nejsem romanopisec ale žurnalista. Do jisté míry by ale tento princip platil i pro práci novináře. Pokud by mi můj imaginární člověk řekl: „Stačí, abyste svůj příští článek pro Illustrated London News začal šesti dosti šokujícími epigramy s provokujícím důvtipem a přece hlubokou moudrostí a pak postupně vypracovat kus dokonalé prosaické výmluvosti, někde mezi Burkem a Ruskinem“—myslím, že bychom se všichni shodli, že tenhle člověk je víc doufající než nápomocný. Omyl, o který tu jde, spočívá v tom, že psaní, podobně jako boj, se zabývá věcmi. Pokud tyto věci v každém jednom konkrétním případě neznáme, je naprosto marné dávat obecné rady. Pokud nevíme, co tragický opilec udělal nebo řekl, aby ukázal svou mystickou pokoru, je zbytečné říkat romanopisci, že to musí být něco významného. Pokud nevíme, co má velitel v poli udělat—podrobně—a co má k ruce, aby svůj úkol provedl, je marné mu říkat, aby „prorazil“ nebo „poslal podporu“ někomu, nebo „odvedl pozornost“ někde. On to nebude provádět s tužkou na papíře, ale musí to provést s takovým a takovým vybavením a municí, tolika a tolika mílemi dobrých a špatných cest, takovým a takovým počasím a nahodilými informacemi a volbou zel.  Jeho úspěch bude hodnotný jen tehdy, pokud ho získá za určitých podmínek—a především v jistém čase. Smějeme se nebo pláčeme, podle toho oč jde, nad ruskými vzpourami, v nichž vojáci pořádají masová shromáždění na bojištích a své generály podrobují vojenským soudům a popravují je. A je jistě pravda, že ruská anarchie byla pro věc svobodných národů právě tak absurditou jako pohromou. Ale ruští anarchisté byli racionálnější než mnozí z anglických žurnalistů.  Je rozumnější, aby důstojníka soudili vojáci, které vedl, než šiřitelé strachu, které nikdy neviděl, a kteří jeho nikdy neviděli při práci. Je příčetnější rozhodnout o strategii debatou na bojišti mezi muži, kteří alespoň byli v bitvě, než o ní rozhodovat v redakci novin někým, kdo v životě nebyl ani poblíž bojiště. Vzpoura je alespoň vojenský v tom smyslu, že je kvůli něčemu, a to něčemu, co trápí vojáka, zatímco fáma může být povyk pro nic za nic, který ani nikdo nespustil—i kdyby jmění a politická pleticha způsobily, že se někomu podobala.

To je první předsevzetí pro poslední kolo—abychom vzdorovali jakékoliv žurnalistické kampani za revoluční zvrat vojenských tažení. Je mnohem méně úctyhodná než revoluce v běžném slova smyslu, protože není ani myšlena vážně. Je tu ale ještě další způsob, jímž nás může potištěný papír svést na zcestí a bude dobré, pokud před ním budeme varováni. Nesmíme být zase od práce, která je přímo před námi odvráceni zprávami o nespokojenosti a rozpadu mezi našimi nepřáteli. Takové zprávy mohou být, mohou být pravdivé, mohou být přehnané, mohou být nastražené—na naší povinnosti to nic nemění. Pokud je to pravda, nemůžeme doopravdy říct, v jaké míře je to pravda—a míra je právě tím, oč v praktických kalkulacích jde. Morální zdravý rozum celé války byl znovu a znovu vystaven ohrožení právě touto nedbalostí vůči proporcím. Někdo poukáže na nějaký projevu prušáctví v Anglii a naprosto zapomíná, že už je jen tím, že to označuje za prušáctví připouští, že je to mnohem příznačnější pro Prusko. Někdo připustí, že čin nepřátelské armády byl zločinný  pak odpoví, že v anglické armádě byl nějaký zločinec. Dozví se, že tisíce německých vojáků vstoupily do Belgie s vybavením, které bylo zcela neužitečné k boji a použít se dalo jen k žhářství a odsekne na to, že nějaký anglický ožrala zapálil seník. Otázkou nyní není  zda nějaký Němec zapálil nějaký stoh slámy, ale to jak daleko se požár rozšířil nebo se nejspíš rozšíří. A právě to jsou proporce, které nemůžeme spočítat i když mohou ovlivnit naše směřování. I kdyby němečtí revolucionáři povstali jako ti ruští, nemůže říct, zda jako ti ruští zvítězí a předstírat, že to dokážeme je nezodpovědné prorokování, což je blufování. A i kdyby vyhráli, nebude to žádný důvod, abychom se přestali snažit vyhrát. Naopak, pokud vnitřní síly skutečně začnou bojovat na naší straně, o to silnější to důvod nenechat je bojovat samotné. Pokud by nám měly pomoci, je naší povinností neopustit je, pokud by pruská tyranie byla skutečně napadena z obou stran revolucí a válkou, o to silnější to bude důvod, aby oba útoky byly o to energičtější. Kdyby se kupříkladu Bavorsko skutečně oddělilo od Pruska, bylo by první nezbytností dohlédnout na to, aby Prusko z Bavorska neudělalo jeden ze svých krvavých exemplárních případů. Pochybuji, že by to Bavorsko udělalo, ale nikdo nepochybuje, že by si zasloužilo veškeré porozumění a podporu, pokud by to udělalo. Právě bavorští katolíci, mnohem víc než pruští socialisté, ti tupohlaví materialisté,  jsou oním otlučeným a osekaným pahýlem, ze kterého může vyrazit nové Německo. Při spekulacích, zda se Bavorsko může stát nepřítelem Pruska ale odmítám zapomínat na skutečnost, že Prusko je naším nepřítelem a že samotné její držení Bavorska spočívá v legendě, že vždy bude nepřítelem vítězným. Pokud onu legendu zničíme porážkou nepřítele, pak zasadíme ránu, která přinese skutečné vysvobození a emancipaci, ve srovnání se kterými se všechny kompromisy této věci nejen vyhýbaly, ale skutečně oddalovaly mír.

Psaní o jídle (ILN 9. února 1917)

February 9, 1918 Writing about Food

Když teď máme potraviny na příděl, jsme občas v pokušení uvalit přídělové hospodaření i na řeči o jídle. Když je při společenském styku zřejmé, že přišel čas mluvit o mnoha věcehc, zdá se smutné zůstávat výlučně u kapusty na úkor tak atraktivních a spojených témat, jako jsou králové, boty, lodě a pečetní vosk. Falsaff, když umíral, blábolil o zelených polích, když ale byl na živu neblábolil výlučně o zeleni—i když  v poněkud doslovném smyslů by to zahrnovalo zelený sýr a zelený Charteuse. Falstaff by neměl námitek mluvit o jídle—ani zdaleka ne—a přinejmenším v tom s ním budu zajedno. Ona ale byl alespoň anglický, ne německý žrout, a rozdíl je v tom, že jídlo nebral vážně. Bohužel, v naší nenormální situaci jsou ti, kdo o ní mluví, v jistém smyslu nuceni ji vážně brát musí a i když je to v širokém smyslu dobrý vtip, v úzkém smyslu je to vážná věc. Pokud bych měl uctivě číst pro poučení a kulturní povznesení, zůstal bych na opuštěném ostrově raději s encyklopedií než s kuchařkou—zejména pokud by na ostrově nebylo co vařit. A když člověk slyší, co někteří lidé vykládající, musel by se domnívat, že s naším ostrovem to brzy bude podobné.

Rád bych nabídl mírnou výstrahu před nadbytkem takových řečí na poněkud vážnějším základě. Nebudu se vší přísností trvat na svém doporučení zavést příděly na poznámky o jídle. Nenavrhuji, že by měl zazvonit zvonek, nebo někdo zvolat „Čas!“, jako kdy se zavírají taverny—aby přesně v té chvíli všichni museli opustit, a to i za cenu, že by oddělili slovo šunkový od sendviče, nebo řekli skopová, aniž by směli dodat kotleta. Nepřeji si, aby naše stolování pozůstávalo jen z ukazování, natožpak chmatání. Neříkám, že by člověk měl dostat cukrovou kartičku, aby směl, uměřeně, hovořit o cukru, nebo polévkoý lístek, který by mu dovolal dvakrát týdně se zmínit o polévce. Moje výhrada, nakolik k ní sahám, je vážnější—a týká se ostatně více tónu než tématu. Neschvaluji určitou hlasitou atmosféru, která povstala v mé střední třídě a která jako by naznačovala, že problém s potravinami není jen zmatek (pokud to zmatek je), ale hlavní morální problém téhle chvíle. Uvážlivě říkám, že v mé střední třídě, protože problém chudých je docela jiný a mnohem starší. Jejich tragedie nebyla válkou vyvolána, jako mnohem spíše zamaskována. A sociální rozlišení se týká dalšího velmi praktického bodu, který sám o sobě dělá z toho druhu kontroversního pesimismu škodu pro patriotismus a někdy pomoc pacifismu. Míním tím to, že třída, o níž mluvím, není jen třídou, která čte noviny, ale obecně třídou, která noviny píše.  Jejich soukromý život se v jistém smyslu stává životem veřejným, to co se říká v jejich vnitřních pokojích se hlásá ze střech—a to, co se hlásá ze střech, slyší nepřítel před branami.

Když jsem poněkud podobnou námitku vznesl proti šíření paniky kvůli náletům, byla na celé věci jedna zvláštnost. Myslím, že vůbec nejprotivnější bylo to, že bylo tolik rozdmychávání paniky a tak málo skutečné paniky. Většina mužů a žen, které jsem potkal, byli obdivuhodně stoičtí, nebo ještě obdivuhodněji prostořecí. O incidentech při náletech mluvili asi tak, jako by popisovali, jak jim ujel vlak, dokud se v novinách nedočetli, že unikli zemětřesení. Mnozí se k tomu stavěli, skoro jako by to byla dešťová přeháňka, dokud jim ti moudřejší nevysvětlili, že to, co cítili, byla hrůzovláda teroru. Můj dojem byl, že anglická srdce jsou v zásadě na velmi dobrém místě, které není (ani filosoficky ani fysiologicky) ani v kalhotách, ani v krku, a že anglické hlavy byly přinejmenším stejně příčetné jako titulky v anglických novinách. A poněkud podobně shledávám, že v problému s potravinami není ani tolik zbytečného strachu jako příliš mnoho zbytečného povyku. V nejhorším případě je to něco horšího než pouhé skuhrání nespokojených lidí, totiž skuhrání lidí spokojených. V nejlepším případě je to příliš často skuhrání lidí, kteří musí být alespoň poměrně spokojení. Když říkám poměrně, mám samozřejmě na mysli srovnání se sousedy a ještě více srovnání s jejich nepřáteli. Avšak v druhém případě tu prostě není srovnání. Potraviny, zejména zahraniční potraviny, jsou pro Anglii ve srovnání s Německem, tím, čím jsou světlo a vzduch pro člověka lapeného do sítě ve srovnání s člověkem zamčeným v bedně. Být lapen do sítě je notně protivné, ale pokud je síť volná není to taková obtíž, jako když někoho škrtí a námořní síť vržená kolem Anglie je vskutku značně volná. Více světla a vzduchu sítí pronikne, než jej zadrží, mnohem víc, a naše každodenní návyky v jídle a pití zůstávají stejné, aniž by byly skutečně nějak změněny nebo zrušeny. Stačilo by pár dnů skutečných historických obléhání, abychom měli pocit, že si stěžujeme na nedostatek kolibříků v Tokajsku—jako to, co já vím, někteří děláváme. Ale Německo je skutečně podrobeno obležení—ne takovému, které by se podobalo některému z lokálních historických obléhání, ale nakolik lze obležené pevnému a absolutnímu. S jakýmkoliv představitelným zdravým rozumem nemůžeme trpět tolik, co Němci, a nedokážu si představit, na základě jakého patriotického, nebo i politického principu bychom si měli dávat tu práci, abychom jim říkali, že trpíme víc.  Zdá se mi že skutečné vysvětlení je stejné, jako v případě náletů. Nejde ani tak o hlad po jídle, jako o hlad po zprávách. Doufám, že o žurnalistickém řemesle budu vždycky hovořit s takovým respektem, jaký se člověk sluší mít k tomu, o čem zjistil, že to pro něj není těžké dělat—zjištění, které náležitě spořádané mysli vždy zabrání v jakémkoliv nadměrném klanění. Vím ale, že moji žurnalističtí kolegové se mnou budou souhlasit, když řeknu, že jsou vůči životu ve zcela zvláštním postavení—že mají ve skutečnosti zakázáno být tak bezstarostní nad tím, co se děje ve světě, jako šťastnější lidé. Bylo řečeno, že poesie je kritikou života, není to ale kritika, kterou by bylo nutné podávat ve velkých množstvích v krátkých a pravidelných intervalech. Od žádného básníka se nečeká, že každé ráno složí ódu na skřivana, a to ani za onoho nepravděpodobného předpokladu, že by vstával každé ráno tak brzy, aby ho slyšel. Od žádného duchovního dítěte Shakespeara a Wordswortha se neočekává, že odemkne své srdce klíčkem sonetu, když odemyká svůj dům domovním klíčem. Ale žurnalismus je žurnalistický, často doslovně každodenní, a je kritikou života, která vždy musí kritizovat. Není divu, pokud někdy kritisuje přesmíru, nebo pokud (což je mnohem reálnější postesk) kritizuje špatně vybrané věci. Žurnalismus v jistém smyslu usiluje o důrazné a barvité vyjádřené průměrného člověka, ale je tu jedna významná část tohoto postoje, již je žurnalismu kvůli jeho povaze zapovězeno vyjádřit. A tím je zdravá a vlastně hrdinská lhostejnost. Žurnalista nemůže k věcem přistupovat tak, jak k obrovskému množství z nich přistupuje průměrný člověk—což je náležitě uváženo, jedno z jeho nejdůležitějších a nejfilosofičtějších gest. Nemůže je jen tak minout.

A tak, ať už někdo o jídle mluví nebo ne, je téměř nevyhnutelné, aby o něm napsal, a s chutí připouštím, že zde dělám přesně to, proti čemu současně protestuji. Může se zdát cynické říkat něco takového, když někdo, kdo je jako já je živ z čmárání čmáranic na jídelní lístek coby vzoru praktické péče o domácnost, pak tím nejpraktičtěji pomáhá právě své domácnosti. Jako žurnalista je ale plně oprávněn si věci zapisovat, protože jsou zajímavé, docela bez zřetele k tomu, zda jsou užitečné. A to prosté slovo je samozřejmě vysvětlením čehokoliv matoucího v kontrastu mezi  vzrušením anglického tisku a poměrným klidem anglické veřejnosti. Řvoucí masa plamene a jedu padající z létajícího stroje do zahrádky za domem na předměstí je jistě zajímavá, pokud ne znepokojivá. Naše denní jídla jsou pro nás dozajista zajímavá, i tehdy, když kvůli nim nejsme svíráni úzkostí. Myslím ale, že by bylo dobře dát našim spojencům jasně najevo a ještě víc našim nepřátelům, že naše obyvatelstvo netřeští kvůli hladomoru kvůli tomu, že naše noviny většinou obsahují výpočty a varování—a to o nic víc, než je naše obyvatelstvo tvořeno výlučně ze zločinců proto, že policejní zprávy se většinou zabývají zločiny. Náš nepřítel si zkrátka musí plně uvědomit dvě skutečnosti—za prvé, že ani nejsme hladoví v tom nejvážnějším slova smyslu a za druhé, že jsme dřív připraveni hladovět v tom nejhroznějším smyslu, snášet vše, co museli snášet lidé v tvrdé realitě skutečných obléhání, než bychom připustili, že největší problém v dějinách vyřešilo pirátství na širém moři.

Ponaučení dané Alsaskem a Polskem (ILN, 2. února 1916 )

February 2, 1918 The Moral of Alsace and Poland

Jsou dva body, které jsou dvěma čepy války podobnými dvěma pólům světa. Jak president Wilson tak pan Lloyd George na ně dostatečně jasně poukázali, je to Polsko a Alsasko – Lotrinsko. Existují ale dosti zvláštní a zajímavé linky myšlenek spojující obě místa, které zůstávají často nepovšimnuty jako ohromující praktické nezbytnosti celého případu. Stojí ovšem za povšimnutá,  protože zahrnují některé dosti zábavné aspekty dějin—a zejména té vysoce zábavné záležitosti, jíž jsou dějiny Německa.

Nápad předložený panem Philipem Snowdenem v jeho obraně staré pruské politiky anexí je samozřejmě nesmysl. Předpokládá, že existoval stát jménem Německo, kterému Alsasko a Lotrinsko kdysi náležely, a nic takového nikdy neexistovalo. Je to něco jako kdyby nám někdo tvrdil, že Edinburgh nebyl svou historií a tradicí skotský a to jen proto, že to jméno znamená Edwinův burgh—pravděpodobně pohraniční město krále Northumbrie v nějakých válkách s Pikty. Je to takzvaný jazykový test a je to pěkně praštěný text. Na takové záležitosti toho lze říct velmi mnoho, ale možná to nejprostší by bylo říct, že to místo sice mohlo patřit Northumbrii, nikdy nepatřilo Anglii, z toho prostého důvodu, že neexistovala žádná Anglie, jíž by mohlo patřit. Takže, když pár bezvýrazných feudálních panství připadlo pod francouzskou civilisaci, neexistovalo žádné Německo a to v jakémkoliv národním smyslu. Byli tu lidé, o kterých se obecně mluvilo o Němcích asi tak, jak se mluví o černoších, a to s podobou úctou a vážností. Ale kmenům, pro které se takové používal, vládlo jen množství malých králů, často méně důležitých než starý král Northumbrie. Heptarchie—nebo spíš cosi mnohem sporadičtějšího—která, v Anglii trvala do jedenáctého století, v Německu trvala až do století sedmnáctého. K vytvoření anglického národa bylo zapotřebí Normanů, ale ti alespoň mohli stavět na římských základech. Jiní Severofrancouzi, na východ od Normanů, dali obyvatelům alsaského pohraniční francouzskou národnost—první národnost, o které se jim kdy snilo. Ale tyto historické prvky jsou zde jen předehrou k jinému a opomíjenějšímu bodu.

Ta nesmyslná německá myšlenka, ale je to nesporně německá myšlenka—že v době Ludvíka XIV. existoval nějaký německý stát, jehož hranice měly být posvátné, ale byly znesvěceny. Pruští profesoři zkrátka nacionalistický argument používají proti čemusi, co udělal nějaký starý francouzský král v polovině sedmnáctého století. Nu dobrá, sám jsme všemi deseti pro zvednutí nacionalistického argumentu, i když mám za to, že je to mnohem snazší, pokud máte nějaký národ. Pak ale  přicházíme k jedné velmi mnohem podivnější okolnosti. Ve století poté, co Německo samo bylo státem a tedy způsobilé toho, aby bylo zbaveno provincií nacházíme pruského krále, jak útočí na polský stát (který byl tehdy docela nesporně státem) a zbavuje jej nejen provincií, ale i státnosti. Polskému království způsobil něco, co křesťanskému království do té doby nikdo předtím nezpůsobil—zcela jej zrušil. Německo může protestovat proti zasahování do patriotismu, který ještě neexistuje, a přitom se tvářit nevinně pokud jde o vlastní vměšování do patriotismu, který existuje, a existoval po staletí. Německý stát, o kterém nikdo nikdy neslyšel má být považovaný za posvátný ještě dřív než se zrodil, ale polský stát, o kterém slyšel každý, může být rozporcován zaživa a za bílého dne, aniž by si toho kdokoliv všímal. A tihle jedineční mezinárodní mudrci ještě neobjevili v osmnáctém století něco, co již potvrdili v sedmnáctém, a ničí jednotu, tam kde se objevila, sto let poté, co ji uctívali tam, kde se neobjevila. Německo je jedno, zatímco jeho království jsou tři nebo je jich tři sta, nebo jakýkoliv počet mezi tím, ale Polsko musí být rozbito na tři kusy, když jeho království už je jedno. To jsou dvě tváře velkého teutonského Januse, když hledí k východu a západu.  Být protinárodní proti všem národům, být nacionalista bez národa—to všechno a cokoliv jiného bylo snadné, dokud byla nějaká půda k ukradení.

Nu a tato podivný ethická zkušenost má velmi ostré moderní ponaučení, dotýkající se našeho přístupu k pruským tvrzením dnes. Bezprostřední ponaučení o Alsasku a Polsku samo o sobě není doufám, nutné nijak dlouze vykládat. Nebude-li Alsasko-Lotrinsko navráceno a navráceno právem, pokud Polsko nebude obnoveno, a obnoveno zcela—pak jsme prohráli válku a všechnu budoucí svobodu světa. Obraty tak ohromné příležitosti jako je tenhle, se nevrací dvakrát nebo třikrát za dva nebo tři tisíce let, pokud vůbec. A Alsasko-Lotrinsko zůstane věčnou zkouškou—ne jen kvůli tomu, co k němu cítí Francouzi, ale ještě více kvůli tomu, co o něm říkají Němci. Sami Němci se ho zmocnili jako symbolu. A ten symbol byl samozřejmě symbolem moci—či spíše jeho všemocnosti. Německý generál řekl, skoro doslova, že je nutné anektovat provincie jako důkaz, že Francie je zcela poražena. I dítě vidí, že pokud anexe zůstane beze změny, bude to důkaz, že civilisovaný svět je zcela poražen. Německé panství je zachováno pomocí jakéhosi volebního žonglování, zahrnováním starých místních obyvatel německými činovníky a kolonisty nebude za sto let stát za zlámanou grešli. Svět si prostě řekne, že sedanskou šavli nelze zlomit a bude se proto dál věnovat pokojnější činnosti jako šavle zabernská. Pruská definice míru je totiž taková, že voják musí pak srazit k zemi neozbrojeného mrzáka namísto ozbrojeného nepřítele. Alsasané se vrátí do oné krvavé poroby na věky, ale tomu je v první řade nutné vzdrovat, ne kvůli Alsasanům, ani ne kvůli Francouzům, ale kvůli nám samým a všem ostatním. Tomuhle je nutné vzdorovat, pokud bylo někdy v nějakém smyslu nutné vzdorovat naprostému triumfu prušáctví všude. Případ Polska je právě tak symbolem a je ještě víc podstatný. Čistě jako praktická otázka je zrovna tak praktický jako hrana útesu. Otázka zní, zda má existovat malé německé Polsko nebo velké polské Polsko. Pokud to bude to první, dosáhne Prus vrcholu své nejstrměji čnící vize. Všechny staré civilisace Asie a Afriky leží v jeho stínu, mezi ním a koncem země není nic. Pokud to bude to druhé, východ Evropy bude civilisován, a barbaři budou věčně drženi v šachu.

Zrovna tak jako byl Němec zrovna tak připraven  vyhlašovat státy nebo žádný stát, je nyní zrovna tak připraven hlásat anexe nebo žádné anexe. Zrovna v tuhle chvíli mu nejvíc vyhovuje formulka „žádné anexe“. Kdokoliv, kdo této formuli důvěřuje jako projevu humanitární dobré vůle je (v tomto konkrétním zřeteli své jistě mnohostranné mysli) hlupák—zrovna takový hlupák, jako kdyby si představoval, že když Moltke obsadil Alsasko na základě tvrzení, že je německé, by se okamžitě vzdal Poznaně na základě tvrzení, že je polská. Teď je Prus proti anexi protože je proti navrácení a proti navrácení je proto, že je to zdělej, který má stále ve svém držení kradené zboží.

Jednu věc o moderním Německu nesmíme nikdy zapomínat—že spojilo nejšílenější svévoli moderního prchavých mód s vytrvalým záměrem imperialismu. Ty módy využívá, ale test je v tom, že je při každé příležitosti využívá právě k onomu záměru. Může využít křesťanskou vědu, ale použije ji proti našim nemocnicím, ne svým. Už používá volnou lásku, ale k posílení své populace, ne jiných. Může hlásat cokoliv, od vegetariánství po vorticismus, ale vždy bude možné ukázat, kde to slouží jeho nejužším zájmům. Použije ty nejdivočejší formy futurismuu, jaké existují ke skoku do budoucnosti, vždy to ale bude s onou sebestřednou rovnováhou, která ji umožnila dívat se na obě strany, hovořit dvěma protikladnými jazyky a rozkročit se nad Evropou s jednou nohou v Polsku a druhou v Alsasku-Lotrinsku.

Koleje reality (ILN 26. ledna 1918)

January 26, 1918 The Rails of Reality

Existuje jeden konkrétní postoj, vůči kterému má většina lidských bytostí, mně v to počítaje, velmi silnou námitku. Právě on vytvořil všechny lidové příběhy o zrádcích, třebaže je někdy poněkud subtilnější než zrada, ale má všechny její účinky, pokud ne motivy. Je to postoj člověka, který si právě tu chvíli, kdy má pevně ztuhnout, vybere jako čas, kdy změknout. Selže teprve v poslední chvíli a vždy ve chvíli nejdůležitější. Zejména si vždy vzpomene na důvody, které mu měly zabránit něco začít, teprve tehdy, když slouží jen k tomu, aby mu ji bránily dokončit. Někdy těmi důvody jsou dosti řídké moderní theorie, které okamžitě povolí, pokud zjistí, že je nějaký čin žádoucí, a které se k němu nyní vrací jen proto, že ten čin shledává obtížným.

Takový člověk se lidovému instinktu vždy jeví, že jen zahrál falešně, velmi často je ale do počátku falešná jeho pozice. Vždycky mám takový pocit z některých bohatých kvakerů, a dalších theoretických odpůrců vší války v jejich postoji k této válce. Mají právo válku zapovídat, ale nemají právo pomáhat jí tak, aby jí překáželi. A oni jí, nedefinovatelně, a snad nevědomky, pomáhali tak, aby ji kazili. O pacifistech se říká, že to jsou fanatici, alespoň já si ale přeji, aby ti, kdo jsou mezi nimi nejvlivnější, byli fanatičtější. Pacifistický mír je alespoň mnohem lepší než pacifistická válka. Stejné cítění bych měl mít o každé jiné extrémní nebo výstřední nauce, jakkoliv silně bych s n nesouhlasil. Když mě vegetarián označuje za kanibala, protože jsem si dal skopovou kotletu, pomyslím si o něm, že je trochu blázen. Byl bych ale raději, aby můj kanibalismus odsuzoval před velkým zástupem, než abych ho našel, jak všude ve skrytosti kuje pikle k převracení řeznických vozíků a zatloukání dveří masných krámů hřebíky. To první bych s ohledem na jeho přesvědčení považoval za jeho právo, popírám ale, že by měl právo k druhému, ať už je jeho přesvědčení jakékoliv. Považuji za kruté a bláznivé, aby se stoupenec paní Eddy snažil nemocnému upřít každou jinou pomoc vědy, pokud to není křesťanská věda. Za ještě mnohem horší bych ale považoval, pokud by stoupenci křesťanské vědy byli jen přistiženi, jak kradou léky z pacientovy skříňky nebo petrolej z lékařovy garáže. Idealismus je omluvou pro povstání, není omluvou pro pletichu, jež je proti samé její povaze a s těmi, kdo jen pletichařili nebo pletichaří pro mír nepředstírám žádnou trpělivosti ani žádný respekt k nim. Hrůzy války jsou naprosto logickým důvodem do války nejít. Nejsou důvodem něco zkoušet, když se cítíte rozrušení a zanechat toho, když se zrovna cítíte unavení. Pokud máte vůbec nějakou intelektuální sebeúctu, musíte položit sami sobě tři otázky, které jsou zřejmé jako abeceda: Pro co jste se rozhodli původně bojovat, zda jste toho dosáhli, nebo zda toho můžete dosáhnout dalším bojem. To, že bojovat, a ještě více muset dovolit druhým, aby bojovali, je hrozná věc je nanejvýš živá a palčivá pravda. Dovolím si ale tvrdit, že je to pravda, která musela mocnou mysl napadnout už před nějakou tou chvílí.

V této zkoušce na život a na smrt nebylo nikdy chvíle, kdy by bylo nutnější řídit se skutečností a ne atmosférou. Atmosférou je přirozeně a nutně únava a reakce k úniku, pravdou však stále zůstává, že utéci nesmíme, i kdybychom mohli, ze skutečnosti. Všiml jsem si, že nějaká nová doporučení v tomto smyslu zazněla nedávno od pana H. G. Wellse, muže, který je vždy návodný. Pan Wells je především velkým umělcem atmosfér a jak tomu u takových umělců často bývá, je také příliš velkou obětí takových atmosfér. Je též, myslím, obětí již popsaných slabostí—nedostatku čehosi, co by bylo možné volně popsat teologickým pojmem vytrvalosti až do konce. I jeho nejúspěšnější romány v samotném konci selhávají. Končí ale závěr nemají, zdá se jako by se autor rozhodl uniknout rozhodnutí. Nekončí pouhou negací či zoufalstvím, ale jen v zániku svého původního předmětu—jako kdyby autor zrovna zahlédl něco jiného, které s tím nemělo nic společného. Není tedy zoufalý, ale zcela jednoznačně a ve dvojím smyslu vytržený. Zdá se, že se velmi podobně přivedl na zcestí, pokud jde o válku a přitom sešel z cesty skutečnosti. Kvůli podpoře války jako takové se zapletl se do úvah docela vzdálených nejen našim rozumům, ale i jeho vlastnímu rozumu. Na první pohled—či spíše první poslech—s jménem pana Trockého a petrohradských revolucionářů. Nabízí nám je jako demokratičtější typ diplomatů, kteří jsou prostší a jednodušší než naši diplomaté. K tomu bych si vystačil s odpovědí, že většina z nás by si o věci řekla velmi prostě a jednoduše, pokud bychom si o ně řekli a nedostali je. Bolševický diplomat požadoval, aby byla mírová jednání přesunuta na Západ a ona přesunuta nebyla. Požadoval, aby ozbrojené síly nebyly přesunuty na Západ, a ony přesunuty byly. Myslím, že jsem byl dlouhodobě a důsledně nejen více demokratem, ale i mnohem více revolucionářem než pan Wells, dokonce jsem byl od něj i napomenut za své extrémní a výstřední odsuzování existujícího sociálního systému. A při mnoha příležitostech bych byl připraven prostě a jednoduše si říct o to, co jsem chtěl—říct velícím hlasem „Dejte majetek všem rodinám ve státě“ nebo „okamžitě všechny trusty ztrestejte jako zločinná spiknutí“. S těmito dvěma jasnými a prostými věcmi, které bych požadoval, by se pojila jen dvě omezení. Jedním bylo, že bych neměl dostat, co jsem žádal—nebo možná neměl očekávat, že to dostanu. Druhé bylo, že bych neměl považovat za praktické tohle dělat a přitom se, což přiznávám, zoufale snažit udělat něco jiného, na čem se všichni shodovali, že je nutné udělat.

Chtěl bych proto přitáhnout pozornost k detailu, že ve světě v této chvíli existuje válka, a že existuje německá říše, které se v této válce dosud dařilo tak, že odzbrojila Rusku, Rumunsko, Srbsko, Černou Horu a již postavila Střední Evropu zastiňující Východní Evropu. Říct tváří v tvář takovém faktu, že tón pana Trockého se vám docela zamlouvá je asi tak bláhové a těkavé jako říkat, že se vám docela zamlouvá barva jeho očí. Říkat, že v úspěšném Německu může nastat revoluce, protože došlo k revoluci v neúspěšném Rusku znamená házet divokými dohady do vzduchu. Může to tak být, ale s jakousi jistotou můžeme stavět jen na tom, co je. Říkat, že v Berlíně bude dozajista ustavena republika proto, že byla ustavena v Petrohradu je asi stejně věcné a praktické jako tvrdit, že bude v Petrohradu postavena dřevěná socha, protože byla postavena v Berlíně. Osobně bych vždycky říkal, že Rus je víc demokratický než Prus, že má přirozenější cit pro to, co je revoluční, tak jako muž Berlína má přirozenější cit pro to, co je dřevěné. Ale i pokud si myslíme, že ruský příklad lze následovat, je šílenství říkat, že musí být následován. Zabýváme se kalkulovatelnými fakty a nemůže vydat celou Anglii a celou Evropu všanc kvůli možnostem které jsou naprosto nevypočitatelné. Máme-li v rozmíšce jakákoliv práva, nelze si představit, že bychom je dali v sázku kvůli chabé naději, že Německo může nakonec ustat v adoraci Hindenburgovy sochy a začít se klanět soše Haase. Ve vší skromnosti tedy panu Wellsovi radím, aby se na okamžik vrátil k rozjímání reálných věcí a zejména té nejreálnější věci zůstávající před námi: skutečnosti, že prohrajeme válku a s ní i víru Anglie a svobodu Evropy, pokud pořád nedokážeme Prusa donutit k tomu, aby udělal jisté věci vůči jejich konání má tak nesmírné námitky. To vůbec nejmenší, jak řekl pan Wilson, pan Lloyd George a všichni naši političtí předáci, zahrnuje francouzské Alsasko-Lotrinsko, svobodné a sjednocené Polsko táhnoucí se k Poznani a moři. Pokud jde o sympatie k revolucionářům, sympatizoval jsem s mnohými v mnoha místech, ba i v místě zvaném Anglie, a mé sympatie nezačaly znenadání včera. Mé předsudky jsou staršího data a možná i delšího trvání.

Jsou pacifisté proněmečtí? (ILN, 19. ledna 2017)

January 19, 1918

Are the Pacifists Pro-German?

V současném pacifistickém argumentu jsou jisté zvláštní rozpory, o kterým jsem si dosud nevšiml, že by na ně někdo poukázal. Slouží k tomu, aby nás vrátily k jednomu bodu, ke kterému se nyní nejvíce potřebujeme vracet.  Tak to bylo již dávno řečeno panem Asquithem, když mluvil o tom, že je třeba vymezit pruskou moc: ne tedy tvar pruské mapy nebo tituly pruského krále—ne tedy, jinak řečeno, vymezit hranice, které by Prusko bylo připraveno vždy překročit, nebo stanovit smlouvy, které bude vždy připraveno porušit. Je například naprosto k ničemu říkat, že se nepřítel vzdává římského triumfu nebo středověkého turnaje. Prusko použilo pohanské barbarství hrubé anexe, jako v Polsku a Alsasku, později než civilisované mocnosti, ale ani pro Prusko není anexe o nic modernější nástroj než arkebuza nebo arbalast. Německo neanektovalo Turecko, jen mu vládne. Německo neanektovalo Rakouské císařství jen je v každém ohledu včlenilo. Zkrátka, pokud zůstane pruská moc, nakolik se liší od jeho legálního území, stejná jako dosud, dosáhne morálního lenního panství, které způsobí, že někdejší svobodné státy na něm budou závislé. Nesmíme být jeho podmaněnými a anektovanými provinciemi. Bůh chraň! Může být jen bičem dohnáni ke spojenectví.  Nebudeme jeho zajatými nepřáteli—nanejvýš nezdvořilý způsob, jak to říct, ale budeme jen jeho nanejvýš neochotnými přáteli. Máme také tiše strpět, když ho nové nutnosti zapletou do nových zločinů—tak jako rakouský katolík musí strpět svatokrádežné ničení křesťanských katedrál, tak jako nezávislý Bulhar musí strpět masakry křesťanských poddaných Turků. Kdykoliv se Prusovi zamane zacházet se Španělskem nebo Skandinávií nebo jihoamerickými republikami přesně stejným způsobem jako zacházel  s Belgií nebo Srbskem, bude nám dovoleno protestovat v přesně té míře, v jaké protestovalo Maďarsko nebo Bavorsko. A to vše poplyne z toho, že ústřední vojenská moc nebude zničena, jak jsme se kdysi zapřísahali, že zničena bude. Dokud přežije jako skutečně úspěšná evropská organizace, bude její filosofie a etika Evropu prostupovat. Zlý duch, který kdysi ohromil svět, nakonec svět pohltí.

Jeden z rozporů, o nichž jsem mluvil, se týká velmi diskutované otázky krutosti odvet. Kdybych se jí zabýval jako záležitostí obecné morálky, řekl bych, že vše záleží na tom, zda bylo morální veto věcí smlouvy nebo svědomí. Pokud se něčeho zdržíme proto, že jsme se s někým dohodli, že to dělat nebudeme, je zřejmé, že pokud se osvobodí, osvobodí i nás. Pokud se zdržujeme z hlubších duchovních důvodů, nutně tomu tak není. Poruším smlouvu s německým císařem, pokud ji on poruší první, což se nejspíš stane. Nesjednám ale smlouvu s ďáblem, podepsanou vlastní krví a odevzdávající mu mou duši, a to jen proto, že mě směřování německé kultury a vývoje vede k přesvědčení, že německý císař udělal to samé. Zde myslím vyvstává další otázka, ve které bych neměl dovolit, aby mně německý císař jakkoliv ovlivnil. Nechci zde ale probírat obecný problém odvet, protože pozice, kterou kritizuji, je v nesouladu s oběma řešeními. Pacifista se snaží, aby se vlk nažral a koza zůstala celá a v obojím se mýlí. Důkladné čtení prohlášení v novinách náležejících ke školám listu Nation nebo Labour Leader ukáže dva různé proudy humanitárního cítění k tomuto tématu, které se nakonec spletou do beznadějné změti.

Pacifista se totiž pokouší dokázat, že německý případ je pro nás příliš špatný k následování právě tehdy, když se rovněž pokouší dokázat, že německá etika není zas tak zlá. Tvrzení, že nepřítelovo počínání je vojenskou nutností, kterou mu lze prominout. A chvíli poté říká, že takové počínání je morálním úpadkem, který je nám zapovězený. V listu Nation jsem nedávno viděl odstavec odsuzující s nejvyšším roztrpčením nálet na německé město a označující jej za nejhorší zprávu celé války. V témže listu a v dalších podobných jsem pořád viděl tvrzení, že v těch, které pan Ramsay MacDonald nazývá „naši němečtí přátelé“ musí být více dobréhé, než připouští to, kdo stále žijí v dojmu, že to jsou naši němečtí nepřátelé. Pro první pocit mohu mít pochopení, a druhému mohu porozumět, ale kombinace obou mi vůbec žádný smysl nedává. Mohu přinejmenším sledovat argument, který říká „Tihle lidé jsou lidé a ne ďáblové, jejich chování proto musí mít nějaký důvod.“ Mohu také sledovat a mnohem více cítit s argumentem, který říká: „Proč bychom měli být ďábly my jen proto, že jsou ďábly oni?“ Nikdo po mně ale nemůže chtít, abych se nejprve od nich odlišil, protože to jsou ďábli, a pak s nimi souhlasil, protože ďábli nejsou. Je-li nějaký čin tak neobyčejně brutální, že ho nesmíme vykonat, a to ani v sebeobraně, pak oni musí být zcela jistě velmi neobyčejní divoši, pokud se ho dopouští při hrubí agresi. Není možné, aby byl současně tak hanebný, že ho nelze napodobit i příliš drobný, aby ho bylo možné potrestat.

Jenže právě v tom jednom slovu „potrestat“ nacházíme celý smysl a motiv této amorální a popletené nedůslednosti. Ať vědomky či nevědomky, pacifista je proněmecký. Vědomky či nevědomky si přeje Němce zachránit buď před tím, aby byli biti vlastními zbraněmi nebo souzeni pro vlastní zločiny. Ale jeden ze dvou protiněmeckých činů musí být správný. Pokud jsou tyto vojenské činy bezprávné, proč bychom je neměli potrestat? Pokud jsou zákonné, proč bychom je nemohli dělat také: Je docela pravda, že pokud zločinec vypálil své ženě obrazce rozpáleným pohrabáčem, soudce nezačne hned vypalovat obrazce do něj rozpáleným pohrabáčem. Ale soudce okamžitě začne něco dělat, a to něco je založeno na theorii, že soudce má právo jednat jako soudce a zločinci nemají právo jednat jako zločinci. A Prus je v tom samém postavení. Pokud on a jeho metody nemohou být přijaty civilisací jako metody, pak mohou být civilisací potrestány jako zlé skutky. A tak se vracíme k bodu potrestání utiskovatele Evropy—což je přesně ten bod, kterému se tihle lidé pokouší vyhnout. A snaží se mu vyhnout o to úzkostněji, neřkuli bolestněji, kvůli tomu, že z jejich doktrín jej lze dovodit s ještě smrtelnejší jistotou než z jakýchkoliv jiných.

Pokud totiž někdo má logicky věřit ve vítěznou válku, je to právě ten, kdo byl zvláštním obráncem míru do té doby, dokud nepřijal zvláštní odůvodnění pro tuto válku. Tisíce pacifistů se v roce 1914 probudily jako patrioti, protože si mysleli, že rozdrcení Belgie, se všemi svými jedinečnými krutostmi, bylo něco příliš špatného, než aby to bylo možné snášet. Kdyby tihle lidé přivolili k myšlení, namísto toho, aby se jen cítili unaveni, hned by viděli, že právě oni jsou ti, kdo by se nyní měli utvrzovat a ne slábnout ve svých válečných cílech. To, co je dost špatné na to, aby se s tím bojovalo, natolik, že se do boje dali i ti, kdo boj nenávidí, je očividně dost špatné, aby to bylo i poraženo, jakkoliv těžké to je porazit něco takového. Znám mnoho těch, jejichž filosofie je ještě mnohem víc antimilitaristická než ta moje a přesto se odsoudili k nebezpečí a lopotě vojenské služby, prostě proto, že viděli fakt, že prušáctví je něco mnohem horšího než pouhý militarismus. Se vší vážností a úctou chci tyto odvážné muže vyzvat, aby ve svém myšlení byli právě tak smělí jako ve svém boji. Mohou snad upřímně věřit, že prušáctví znenadání ustalo nebo má nyní nějaký zvláštní důvod ustat? A především, mohou snad předstírat i jen na chvíli, že  ustávají pruské ukrutnosti, právě tehdy, když docela nápadně a násilně rostou a množí se na souši i na moři? Tato abnormalita, kterou jsme se vydali zničit je stále abnormální a stále naživu, požrala ještě více živých bytostí a sama o sobě se považuje za ještě více živou. Z dilematu rozdrtit abnormalitu nebo ji nechat stát se normalitou není úniku. Buď z ní musíme udělat vzor nebo příklad a tím příkladem musí být poprava.

 

„Jistý“ trest Německa (ILN, 12. ledna 1918)

January 12, 1918

Germany’s „Sure“ Punishment

 

Stále čelíme klíčové otázce, kterou lze formulovat dostatečně snadno. A zní, zda bude Prusko, pokud se mu skrze službu statečných mužů nepodaří zvítězit, podaří se mu zvítězit skrze službu zbabělců?  Poté, co tak dlouho hlásalo terorismus, nyní prostě hlásá hrůzu a tomu se dává jméno brzkého míru.  někteří jsou takoví šibalové, že tomu říkají spravedlivý a trvalý mír.  Když si ale jejich názory rozebereme, vidíme, že vypadají, že jsou naprosto lhostejní k hodnotě míru a nijak zvlášť se nestarají ani o jeho trvalost. Jejich cítění, které jen důsledkem únavy, je nutně iracionální. Vlastně jim vůbec nezáleží na tom, kdo nastolí mír, pokud pro ně bude přijatelný. Poskytnou této nejhrubší funkci výtečně zabalené věty a slovní vystínění je nyní zvláštní funkcí listu Nation, kdyby slavného jako skvělého orgánu liberálních idejí, ze kterého se ale nyní stal jen nástroj bažení a volání po příměří. Ale dokonce i při této sentimentální rozplývavosti jistých liberálních skupin je zajímavé si povšimnout tu a tam plovoucích zlomků svědčících o tom, co kdysi bývalo pevnou starostí o mezinárodní spravedlnost a svobodu. Ve velmi nedávném vydání tohoto listu je jeden  příklad, který si zaslouží jisté prozkoumání těmi, kdo rozumí hlavnímu omylu a hrozbě těchto dnů. První část pasáže se týká neschopného pojetí válečného patu—takového, který bude nerozhodně a donekonečna protahován. „Můžeme dál krvavě napadat a oslabovat nepřítele a on nás,“ ale není tu „žádná zvláštní pravděpodobnost“, že by kdy bylo dosaženo takového vítězství jako u Waterloo nebo Jeny. Nation hlásá podivnou myšlenku nerozhodnosti války, a pak s tajuplným potěšením označuje lidi za „Never-Endians“, protože válku chtějí vyhrát a ne prohrát. Ten přívlastek je mi naprostou záhadou. Myslil bych, že pokud si někdo zaslouží, aby se mu říkalo Never-Endian , pak je to člověk, který zastává onu jedinečnou nauku, že válka nikdy neskončí. Vůbec nechápu, proč by měl být Never-Endian ten, kdo říká, jak říkáme my, že válka může a má skončit a má skončit správným způsobem. Jenomže pravá Never-endiánská teorie, teorie listu Nation, je zrovna nesmysl. Není pravda, že jakákoliv válka svou samotnou povahou směřuje k nekonečnému trvání, kdyby tomu tak bylo, pak by všechny války dějin stále trvaly. Francouzi ve Flandrách by pořád našly Nervu stále ve zbrani proti Juliu Caesarovi, našim námořním manévrům ve Středomoří by přiváděly do rozpaků kartaginské lodi operující v první punské válce, a k Jerusalému bychom postupovali krajinou rozervanou boji mezi Amálekovci a dětí Izraele. Tak tomu ovšem není. Skutečností je, že všechny tyto války a všechny ostatní války skončily a dospěly k rozhodnutí o vítězství a porážce, i když je také faktem (a nikoliv nedůležitým) že většina těchto válek trvala mnohem déle než ta, na kterou si stěžujeme. Vůbec nejdůležitějším fakt ale—fakt se kterým všechno stojí a padá—vystupuje ještě jasněji. Je to prostý a hrozný fakt, že tato válka jistě skončí vítězstvím, i kdyby to mělo být jen pruské vítězství.

Autor v listu Nation tvrdí, že Německo má cosi podobného obecné nabídce míru od Spojenců. Slavnostně se dovolává oněch jemnějších citů, jimiž Prusové v dějinách prosluli, snaží se na ně zapůsobit příležitostí naplnit jejich historický sen všeobecné lásky a něžnosti. A pak říká, že pokud na to Německo neodpoví „její vina bude nezměrná a trest jistý“. Pokud to (ať už to to je cokoliv) na druhé straně Německo přijme, pak „je válka u konce“ a to je jediné na čem záleží. Alespoň já jsem si troufl představovat, že válka by nikdy nezačala, natožpak skončila, pokud by vina Německa již nebyla nezměrná a nezasloužila nějaký jistá trest. To ale není věc, ke které bych tu chtěl přitáhnout pozornost.  Jde o zvláštní a téměř nahodilé doznání, skoro by bylo možné je označit za uklouznutí, jímž Nation ničí celou svou předloženou věc.

Velmi rád bych se editora Nation, který je stále přinejmenším mužem nanejvýš impozantní inteligence, zeptal, co u všech všudy myslil tím, když řekl, že trest Německa bude jistý. Proč to říká, když se právě v tu chvíli vyčerpal dokazováním, že žádný takový trest jistý být nemůže. Myslím, že můžeme vyloučit, že by měl nadpřirozené vidění a viděl duše Hindenburga a Hardena již v plamenech pekelných. Myslím, že jen velmi málo pravděpodobnější (za předpokladu, že je pořád v lékařském smyslu příčetný), že by si myslel, že by se tihle němečtí gentlemani podrobili mučení sami, tloukli se trním a hložím a oblékali žínice, aby odčinili hřích vítězství.  A pokud trest nepřijde ani shůry ani zevnitř, musí zjevně přijít zvenčí—od jiných lidí. Pokud ale celým smyslem předchozího argumentu listu Nation bylo, že zvnějšku nebo od jiných lidí žádný takový trest přijít nemůže—nebo přinejmenším, že nemůže být „jisté“, že takový trest přijde. Celý smysl jeho argumentace je v tom, že možná nakonec nemůžeme Němce ani porazit ani úplně přemoci—že téměř všechny ostatní demokratické národy, včetně milionů velké americké demokracie nemohou Němce skutečně zdolat. Svou tajemnou a temnou hrozbou musí něco myslet. Co přesně někdo vzpurnému Německu udělá—něco, co mu Francie, Italové, Slované, Britské impérium a americký kontinent nemůže udělat. Jak může existovat nějaká velká Společnost národů k potrestání jakékoliv „viny“, která bude dost „nezměrná“, aby stála za potrestání? Jaké další síly jsou zapotřebí, aby listu Nation prokázaly přítomnost morální jednoty civilisovaného lidstva? Převáží Island misky vah? Mají Špicberky diktovat mír světu? Už procitl ostrov Rumti Foo?

Ne, celý argument listu Nation prostě hlásá morální anarchii pro celý svět a věčné svolení pro tyrany všech dob. Pokud to vůbec něco znamená, pak tolik, že lidstvo se ve svém celku nemůže vypořádat s žádnou agresí organizovanou v uměřeně velkém měřítku. Ať se o takovou agresi pokusí kdokoliv, nejhorší, co si lze představit, že ho potká, je vlekoucí se válka.  Je to ten nejdrtivější pesimismus, ale alespoň to má nějaký smysl. Následující poznámka o jistém trestu pro Německo je absolutně beze smyslu. Pokud nemůžeme Německo potrestat za zahájení války, nemůžeme je potrestat za odmítnutí válku ukončit. Pokud nemůže Prusa přimět, aby se kál za útok, zcela jistě jen nemůže přimět, aby se kál za zdolání a přemožení, ani nemůžeme nijak omezit jakého zneužití se na své kořisti dopustí. Pokud nemůže být pohnán před soud za zotročení Belgičanů, pak nemůže být pohnán k soudu za to, že Belgičany stáhl z kůže nebo uvařil. Může to spáchat než s ním budeme hotovi, možná to páchá, zatímco píšu tohle. Nejde mi ale ani o to, že páchá takové věci, ale o to, že podle argumentace listu Nation by  nebylo možné udělat nic, ani kdyby je páchal. Nation opouští—či spíše ničí—svůj argument, když tvrdí, že jistá míra konečné Prusovy drzosti a nekajícnosti na něj nakonec přivolá trest. To je samozřejmě proto, že pisatel je lepší než jeho vyznání, jak raně viktoriánský agnostik říkával o faráři. Nemohl si pomoci být v dětství křesťanem a v mládí liberálem a jako křesťan stále jaksi neurčitě věří v kruciátu, jako liberál stále jaksi neurčitě věří v revoluční války. Jinak řečeno, nemůže než věřit, jakkoliv matně, že lidstvo kdesi má morální zdroje pro vzdrování a zvrácení strmícího triumfu ničemnosti. Může být v klidu. Jeho instinkt je správný—mnohem správnější, než se ho jeví poučovat jeho rozum, a pokud poslední vynaložení vytrvalosti a násilí něco zmohou, spatří naplnění svého snu a zkázu svého argumentu.