Rétorika mírových štváčů (ILN, 13. října 1917)

October 13. 1917

The Rhetoric of Peacemongers

Všichni jsme dobře obeznámeni s určitým tónem v diskusi o Německu mezi těmi, kdo dychtí po předčasném, a tedy německém, urovnání. Existuje pěkná věta o kriticích, kteří zatracují slabou chválou, a o těch kriticích lze říct, že chválí jemným zatracováním. Pokud se vztahují na prušáctví, jsou jejich odsudky tak slabé, že jsou chabější než „podsudky“ pana Mantaliniho. Skoro by to vypadalo, že si myslí, že povinnost hospodárnosti ve válce zahrnuje i povinnost nakládat úsporně se slovy—tak pečliví jsou v nahrazování velkého slova hodného velkého provinilce drobným slovíčkem, nebo v používání bezbarvého slova tam, kde by každého hned napadlo slovo jasné a výrazné. Žádná nutnost  hospodárnosti však ve skutečnosti těmto lidem neukládá nahrazovat takovými plevelnými slovy rétorické květy, jimiž by nás nepochybně mohli při svém talentu oblažovat. Patriotická spořivost vskutku vedla některé uvážlivé občany k tomu, aby v kyticích a girlandách nahradili květy listovím a kořeny, ale neslyšel jsem o tom, že by ani oni považovali za extravaganci dopřávat si alespoň jmen květin. Nemyslí si, že by bylo jejich povinností nechat dceru pokřtít jako Rebarboru místo Růženy, nebo Chřestava místo Lily. Domnívám se, že ve svých literárních citacích se nedrží vegetariánské vybíravosti, neříkají běžně—

„Dýně břehu řeky/byla pro něj jen žlutá dýně“

ani necitují slavná Juliina slova, že česnek, byť by měl jakékoliv jiné jméno, vždy bude stejně sladce vonět. Zkrátka (abychom opustili tuto poněkud fascinující spekulaci), není důvod předpokládat, že by si ve svém každodenním životě upírali potěšení z přirozené výmluvnosti a důrazu, nebo že by jejich řeč o jiných tématech je takové předivo nesrozumitelných eufemismů a malicherných zmírňování, jako je to, co povídají o nejohromnějším problému naší doby. A pokud, Julii navzdory, říkají růži růže, dalo by se od nich čekat, že řeknou trnu trn, a také připustí, že píchá a jedu, že řeknou že je jed, a dokonce i připustí, že zabíjí. Mohou se dokonce donutit ke zmínce o smrtícím blínu, aniž se zdržovali s tím, že by mluvili o jeho škodlivosti. Podobně, pokud připouští—a většina z nich to připouští—že Belgie nebo Srbsko utrpěly křivdu, měli by si také uvědomit, co vždycky všichni považovali za správný způsob jak mluvit o křivdě. Pokud Prusko zasadilo ránu míru ve světě, pak nám nelez vyčítat, pokud (když se rozhlédneme kolem sebe) si dovolíme říct, že to byla těžká rána. Sotva se můžeme spokojit s tím, že řekneme, že to byla pěkná pecka.

Ale to, čemu říkáme květnatá rétorika ve skutečnosti není tak z módy, jak se mnozí domnívají. Je jakýmsi zvykem mluvit o řečníkovi, jako kdyby to byl jen herec a jeho slávě, jako by byla jen stejně prchavá, jako sláva hercova. Broughama může připomínat kočár a Gladstoneho si lidé mohou pamatovat podle kufříku. Je to ale historicky povrchní názor, protože právě v poslední praktické evropské politické krisi byla rétorika na té nejvyšší úrovni. Řečník byl činný v jiném slova smyslu než herec, protože byl mužem činu. To platilo i o menších věcech, Brougham zanechal trvalou stopu v našem vzdělávání, a Gladstone v našich finančních záležitostech, ale zde mluvím o velkých slovech a činech pociťovaných jako hodných velkých revolucí. A pokud budou férově studovány, ukáže se, že oné staré výmluvnosti se dnes vyhýbáme—ani ne tak proto, že by byla umělá, ale proto, že byla skutečná. Mužům (alespoň těm dosti mizerným mužům) se nezamlouvá ne kvůli svém zdobnému stylu, ale proto, že měla prosté cítění. Zkrátka měla ve zvyku barvitě vykládat velmi prosté pravdy; tihle sofisté je ale nenávidí, kvůli tomu, že jsou prosté a nenávidí je ještě více, proto, že to jsou pravdy. Že občan musí zemřít, aby zachránil město, že zrádce musí zemřít, pokud město prodá, že útočník je uchvatitel a uchvatitel je tyran, že meč je nutný k pluhu a pluh k meči, že nepřítel hrozí poplenit krby a znesvětit oltáře, že boj je svoboda, že porážka je otroctví—tyto věci dnes nejsou nějakými zástupkami, ale velmi hroznými truismy, a my potřebujeme velkého rétora, který by je vyslovil s dostatečnou prostotou.

Jenže tahle moderní škola, a donedávna tenhle moderní svět, není dost upřímná na to, aby byla rétorická. Je příliš vystrašená z tyranů, aby je odsoudila jako tyrany, a příliš otrocká, aby něco povídala o otroctví.  Když se obrátím od velkých věcí pronesených republikánskými řečníky osmnáctého století k řeči mnoha humanitářů, kteří si říkají republikáni nyní, jsem ohromen ne ani tak jejich heresemi, jako spíš polovičatým způsobem, jímž je zastávají a koktavým způsobem, jímž je vyslovují. Internacionalisté nejenže nejsou hodni své země, ale naprosto nejsou hodni svého tématu. Nejenže kryjí Německo obranou, která je falešná, ale výmluvami, které by byly triviální, i pokud by byly pravdivé. Velká říše, zodpovědná za takovou apokalypsu a soud nad zemí, jakou byla tato válka, by nakonec mohla být, dokázali bychom si představit, být v právu. Nelze si představit, že by poněkud v právu nebyla.

Ale veškeré úsilí mírových štváčů jako by bylo nyní věnované dokazování, že vytvoření takového inferna bylo poněkud v nepořádku. Dávají si záležet, aby jasně ukázali, že tyranie a křivá přísaha jsou dosti špatné, a že maskary a zotročování jsou také dosti špatné. Nacházejí nanejvýš jemné a složité rozdíly mezi tímhle a nějakou jinou věcí, která by byla velmi špatná. Četl jsem nedávno v Nation příspěvek od velmi známého exponenta podpory kompromisu s Pruskem a tedy s prušáctvím. Celý výsledek jeho argumentace vypadal na to, že by Německo bylo možná lze označit za „zločinné“, ale nesmí se mu říkat „satanské“. Nakolik tomu rozumím, připouští se v tom argumentu, že centrální mocnosti se nejen dopustily neobhajitelného útoku na Srbsko, ale také téměř nesnesitelně provokovaly Rusko, ale zastává se, že tohle udělaly v naději, že bude následovat evropský mír, neboli řečeno jinými slovy, ruská kapitulace. Na základě jakéhosi morálního principu, který nedokážu sledovat, autor toto předkládá jako vylepšení německé věci, ale i sám autor musí přiznat, že ji to o moc lepší nedělá. I tak, jak to předkládá, je to velmi slabé a čím výslovněji je to řečeno, tím hůř. Německo může být zločinné, protože se pokusilo vnutit nespravedlivé urovnání, ale nebylo satanské, protože nespravedlivé urovnání mohlo skutečně vejít v platnost. Jinak řečeno, bylo poněkud špatné, protože bažilo po statcích svého bližního, ale nebylo velmi špatné, protože je mohlo získat.

Proč by se měl člověk pro všechno na světě potácet takovým bludištěm dohadování a lopotit se v tak podrobných bezvýznamnostech, a to jen proto, aby prokázal, že černá není černější? Mohu jen překládat, že sofistika, jež je nejpošetilejší intelektuální pýchou, je sama o sobě jakousi intelektuální rozkoší a že se instinktivně lopotí, aby odvedla i tu nejubožejší službu Německu jako ráji všech sofistů. Ale tohle mám na mysli, když mluvím o depresivní malichernosti velké části pacifistické propagandy. V tomto ohledu pacifisté bojují na základě toho nejnepočestnějšího modelu, ze všech modelů, které jim poskytují jejich přátelé (nebo alespoň patroni) Prusové. Je to velmi podobné jako sypat nepříteli do jídla hřebíky nebo kusy kovu, nebo mu sypat do vody bakterie a drobné símě nákazy. Velká válka je jistě věc příliš veliká na to, aby ji ke konci dovedlo něco tak mikroskopického. A bakterie je pro tuto politiku vlastně příznačná ještě jiným způsobem, protože není o nic lidštějí proto, že její krutost nemůže  zasadit rány, ale může jen uvalit slabost. Tento druh sofistiky zasévá všude bakterie všeničícího moru, který bychom docela dobře mohli nazvat spavá nemoc. Jeho jméno je únava a je nepřítelem všeho ušlechtilého. Ale oni jsou tak plni ducha, který je pobízí poddat se pouhé únavě, že už i knihy články, kde k tomu pobízí, jsou únavné.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 174-178 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Reklamy

Okázalé tituly, maškarády a zneuznaná slova (ILN, 6. října 1917)

October 6, 1917

Fancy Titles, Masquerades, and Discredited Words

Lidé, zdá se, zřídka dovedu proniknout přestrojení, pokud je to velmi moderní oděv. Oni dokonce ani v jistém smyslu nikdy neví, že je něco v módě, dokud to není staromódní. Bláhový dandy musí být představen oděný do čehosi podobného kostýmu pana Turveydropa, který se oblékal ve stylu Jiřího IV. Když se ukáže v oblečení z doby vlády Jiřího V. nevypadá jako bláhový dandy, jen jako docela slušně oblečený muž. Stejný omyl infikuje i svět obecnějších idejí. Nové šaty jako by měly cosi z duchovní atmosféry nahoty.  Naznačují nevinnost, a prostotu a upřímnost, která povrhuje předstíráním. Proč by ji měly naznačovat není snadné, v racionálním smyslu, říct. Řekl bych kupříkladu, že na každého jednoho kněze starého náboženství, kteří jsou jen samý humbuk, je deset proroků nového náboženství, kteří jsou jen samý humbuk, ale v naší satirické literatuře humbuk pořád dělá duchovní, a to zejména nějaký biskup, spíš než nějaký nezodpovědný zakladatel zapřisáhle idealistického hnutí. Četl jsem romance od pozoruhodně geniálních mužů, ve kterých se zlověstné nadpřirozené tajemství zdálo pojit s faktem, že biskup nosí kamaše, stejně jako onen pyšný hierofant kněžourství, pan Pickwick. A totéž podivné zmatení nyní postupuje do zásadní politiky Velké války a vážně ohrožuje přímé vítězství, které všechny národy potřebují. ¨

V moderním světě, zdá se, existuje jakási móda dávat všem možným podnikům okázalé tituly, které jsou svou formou demokratické. Svou stranu někdo nazve stranou lidovou, i když je právě tak málo nezištný jako obchodník, který svému mýdlu říká lidové mýdlo. Mnoho lidí je například docela unešených z toho, že si jedna politická skupina v Petrohradu, o které vlastně nevíme vůbec nic, rozhodla říkat si Dělnický a vojenský výbor. Může v tom skutečně být něco dobrého, ale sám titul neukazuje, že  by v tom bylo vůbec cokoliv. Znám hodně anglických skupin tvořených téměř zcela dosti dotěrnými středostavovskými byrokraty a semtam nějakým poněkud upjatým whigovským aristokratem. Jedna z nich si říká Unie demokratické kontroly. Nestálo by je ale nic navíc, pokud by si říkali Celostátní liga nádeníků a nosičů. Nic by si nepřipláceli, pokud by si dali titul Kooperativní cech pouličních zelinářů. A tyhle tituly by nebyly ani o atom absurdnější, než jsou ty, které si skutečně vybrali, protože tihle gentlemani jsou asi takoví nádeníci a kramáři, jako jsou demokraté. Vlastně cosi jako je takhle fikce je už neškodně přijímáno, protože je to přijímáno jako fikce, v případě některých společností londýnské City. Jedné se bude říkat Ctihodná společnost zedníků, aniž by si uchovávala jakékoliv nápadné stopy své každodenní zednické práce. Jiná ponese nějaké takové jméno jako Ctihodná společnost kominická a bude pořádat nádherné večeře, při nichž by přítomnost nějakého kominíka, který zrovna přišel z práce, byla nejen nápadná, ale i neočekávaná. Zde se ale vracíme k podivnému rozlišení, kterého jsem si všiml výše v případě oděvu. Protože jsou tyhle fikce staré, a jen proto, že jsou staré, smějí být fiktivní. Jen proto, že velké středověké cechy kdysi bývaly přinejmenším tvořeny lidmi, kteří byli skutečně zedníky či kominíky, nikdo dnes nečeká, že budou takovými lidmi tvořeny dnes. Jelikož jsou společnosti v City alespoň natolik lidské, aby byly historické, nikoho ani nenapadne je interpretovat jen ve světle jejich historie, prostě proto, že byly reálné kdysi, smějí být nereálně dnes. Ale jen proto, že něco nemá historii, předpokládá se, že v tom nemůže být pokrytectví. Jen proto, že se její ideály nikdy nenaplnily, předpokládá se, že musí být skutečné. Myslím takto potrefeným jako by nikdy nedocházelo, že předstírání může oblékat nové šaty, jako krejčovská figurína, stejně lehce jako staré, jako strašák na poli, nebo že drzý dobrodruh se pravděpodobněji obleče spíš jako první než jako druhý.

Když hostinský svůj hostinec pojmenuje U Mitry, nepředpokládáme, že by měl to nejvznešenější a autoritativnější náboženské přesvědčení a tradice. Ale když potulný židovský špion v Grenoblu svoje noviny pojmenoval Rudá čapka, množství vážených lidí ihned předpokládalo, že má nejprostší a nejpřísnější demokratické přesvědčení. A bylo to tak proto, že „Rudá čapka“ se vztahovala k  poměrně nedávné historické epoše a „demokracie“ je shodou okolností slovo, které se v hantýrce žurnalistů používá lehčeji, než v řečtině—nebo angličtině. Přesto už ona nedávná epocha, která byla sama o sobě velmi reálnou epochou, mohla poskytnout varování před takovou bláhovostí. I za francouzské revoluce nosilo červenou čapku velmi mnoho lidí, kterým nebylo možné důvěřovat jako revolucionářům. Nosil ji Ludvík XVI. když slabošsky přijímal rakouské pletichy své manželky. Nosil ji Dumouriez těsně před tím, než francouzskou republiku zradil jejímu německému nepříteli. Přesto stačilo, aby ji jako vývěsní štít vystavil mnohem horší německý agent v zájmu ještě mnohem nehajitelnější německé moci, aby ji braly docela vážně davy suchých a vážených demokratů. Kdyby to byl symbol z třináctého století, byl by vnímaný jako příliš vzdálený na to, aby mohl klamat a zavádět, ale protože to byl symbol z osmnáctého století, vypadal jako příliš blízký na to, aby ho bylo možné prozkoumat. Středověké pantomimy nás nestrhnou, slepě se klaníme jen těm moderním. Chlubíme se rozeznáním malicherných chyb ve vzdálených a dávno zapomenutých věcech: jen u věcí, které máme přímo před nosem jsme pyšní na to, že si jich vůbec nevšimneme. Všichni se shodneme, že kutna nedělá mnicha, protože mnich je středověký, mnozí ale nikdy nezapochybovali, že čapka dělá revolucionáře.

Německý špion se nyní po celém světě převléká za největšího zastánce dvou věcí, kterými Německo vždycky opovrhovalo a prznilo je. První je civilistův ideál míru a druhou je občanská idea samosprávy. Nejvražednější ze všech militaristů světa se dovolává únavy světa vojenskými operacemi, nejzkostnatělejší royalista se dovolává oné ideje republiky, kvůli které vedl skoro všechny svoje války, aby ji zničil. Ve světě hemžícím se tolika falešnými kvakery a podvodnými jakobíny je zbytečné dál debatovat se starou kvakerskou theologií nebo definovat pravou jakobínskou teorii. Kdybychom měli současný svět soudit podle toho, co tvrdí a vyznává, museli bychom předpokládat, že ho obývají výlučně světci té nejposvátnější nevinnosti a učenci té nejvznešenější racionality, spravedlivými, kteří dosáhli dokonalosti, kteří se nepřejí nic než obnovu národních práv a nastolení věčného míru. Pokud budeme soudit podle skutků, víme, že nalezneme svět válející se v krvi a čím dál zvěrštějí ve způsobech jejího prolévání. Někdo dal signál k tomu vraždění, někdo dal původ každému kroku na cestě k tomuhle úpadku. A přihodilo se, že víme, kdo to byl, ale ať už to byl kdokoliv, nyní mluví jazykem nejvznešenější a nejsoucitnější filantropie. V tomhle je Prus typem člověka, který se to přehání s předstíráním i dokazováním. Zdiskreditoval nejen svoje vlastní slovo, ale slova vůbec. Napříště za něj mohou mluvit jen jeho činy, a jen naše činy mohou mluvit za nás. Dá se jen očekávat, že poté, co znečistil samo slovo válka, znečistil by nyní samotné slovo mír. Je možné, že až válka skončí, sotva zbude nějaký ideál, který by nebyl použit jako zrádné pozvání, nebo krédo, které by nebylo užito jako fráze. Holá fakta ale zůstanou, a ta nás všechny budou soudit a odsoudí.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 170-174 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

Proč bojujeme (ILN, 29. září 1917)

September 29, 1917

Why We Fight

Naše současná situace je pravým opakem té, která byla obvyklou pro filosofii míru. Dávno před válkou šířila velmi moderní morální theorie pacifismu jisté předpoklady: a ty jsou dnes pravým opakem skutečných faktů. Říkali nám, že nás naše divošské vášně nebo touhy mohou dohnat ke krvi a zkáze, že naše okázalejší pocity marnivosti nebo msty nás mohou podnítit k válce, ale že rozum a správné myšlení, pokud zvítězí, vždy zvítězí pro mír. Obraťte tuhle pozici úplně vzhůru nohama a budete mít cosi, co se bude podobat dnešní skutečnosti. Všechny naše divošské touhy jsou dnes po odpočinku a skoro po spánku, pouhé vášně nyní směřují k míru.  Pouze náš rozum, a téměř výlučně náš rozum nám říká, abychom dokončili dílo války. Právě správné myšlení, a téměř jen správné myšlení, nám říká, že je pořád správné bojovat. Válka nastala v samotném lidském těle—a jde v ní o to, zda jej stále má vést jeho hlava. Je to vskutku konflikt mezi zákonem v údech a zákonem v duchu a údy jsou poloviční pacifisté, podobně jako mnozí údové poslanečtí. Člověk není bojovné zvíře, bojuje proto, že není zvíře, bojuje ještě dávno potom, co by každé zvíře uteklo. Ale to, co ho udržuje není žádné opojení ani iluse, není to cosi vnitřního—naopak, je to oko, kterým může vidět, co je vnějšího. Bojuje, docela doslova proto, že ho neopustily smysly. Bojuje proto, že jeho pět smyslů je pořád pěticí oken, které pouštějí světlo do příbytku jeho rozumu, bojuje proto, že přemýšlí. A tak člověk, který se potácí ve skutečné bitvě může mít ohlušené uši či oslepené oči zraněním či slabostí. Ale dokud vůbec může slyšet, bude slyšet pušky a děla, a dokud bude vůbec něco vidět, nebude vidět nic než nepřítele. Ani my nevidíme nic než nepřítele, a právě náš rozum, nebo co nám z něj zbylo, nám říká, že nepřítel je fakt—že nepřítel je nepřítel. Ti, kdo říkají, že viděli, jak se jeho tvář proměnila v tvář přítele prošli slabostí do deliria.

Vykreslil jsem zde pravdu co nejtemněji, protože objektivní pravdu lze nejlépe vidět v průzračné atmosféře tragedie. Ve skutečnosti se nezapotácíme ani nepadneme, jde ale to, že pokud by se tak stalo, pravda by zůstala stejná. A hlavním faktem je nepřítel, který by bez ohledu na to, co by se nám v deliriu nebo snech smrti mohlo zdát, zůstal s úsměvem na tváři. I kdyby nás mělo poklesat srdce (což je, díky Bohu, nadmíru nepravděpodobné), měli bychom si uchovávat dostatečně čistou hlavu, abychom viděli, o co dalšího bychom mohli přijít. A celý historický řád, ze kterého jsme vzešli je v tomto konfliktu tak úžasně v sázce, že by snad bylo snazší se ptát, oč nepřicházíme. Slýcháme, že se tento konflikt, ne nerozumně, označuje za nejhrůznější válku v dějinách. Nejrůznější na tom ale je, že by to nebyla nejhrůznější válka. Pokud nedokážeme v této válce ospravedlnit a obnovit křesťanskou rovnost a rytířskost, další a děsivější války budou následovat. Z válčení kvůli tomu nebude méně děsivý pocit, ale v mysli je proto váleční nevyhnutelnější. I v té nejbolestivější agonii je to pořád problém rozumu, ba i smyslů—smyslů pro vnější věci.

Postoj nepřítele přitom není zrovna jedinečný, ale rozhodně velmi vyniká. Do stejné chyby nedopatřením upadly jiné národy, i my sami jsme k ní měli nebezpečně blízko—hlavně myslím proto, že právě ta mocnost, která je nyní naším nepřítelem, byla tak dlouho naším spojencem. Je to ale jeden z případů, kdy se můžeme radovat, že Angličané nebyli dost pitomí na to, aby se naučili všechno, co Němci byli tak pitomí, aby se naučili. Když litujeme, že naše populace nebyla důkladně vzdělávaná, měli bychom mít na paměti, že přinejmenším po dlouhou dobu by to znamenalo, že by byla důkladně teutonizovaná. Tuto zvláštní vlastnost lze definovat jako zvyk vytvářet sebeuspokojení z jakéhokoliv materiálu. Smrtelné nebezpečí takového postupu je v samotném faktu, že je tak snadný a proto nekonečný, ať už dělá cokoliv. Vždy se mohu chválit, že to dělám. Když chodím, ukazuje to mou energii, když sedím, ukazuje to mou vyrovnanost, když padnu, ukazuje to mé nebojácné přijetí rizika. Tahle dětinská myšlenka se ve školách německého myšlení rozvinula se sloní a klopotnou důsledností. Je-li Němec milován, je to proto, že milý, je-li nenáviděn, je to proto, že je záviděníhodný. Pokud spokojeně splyne v cizí zemi, ukazuje to, že je perfektní kolonista a světoobčan; pokud je v cizí zemi nápadně nespokojený a nápadně opovrhovaný, dokazuje to, že je příliš pravdivý a příliš ušlechtile hrdý na jemnosti dekadentnějších společností. Pokud dobude nějaké město za den, nikdo by je nemohl zdolat rychleji, pokud je nedokáže obsadit po deseti letech, pak by nikdo nemohl zvládat takové obléhání trpělivěji. To všechno je dobře známé, ale za zmínku může docela dobře stát praktický vztah, který to má k otázce rozumu ve válce a správnému posouzení vnějších věcí. K nespornému vítězství nad německou říší totiž musí dojít proto, že cokoliv jiného Němci okamžitě obrátí v nesporné vítězství německé říše. Říká se, že jejich tovární výroba je velmi rychlá a efektivní a v téhle výrobě jsou dozajista úžasně rychlí a efektivní. I když se o nich někdy říká, že jsou pomalí, nehodu v kompliment umí obracet opravdu svižně. Viděli jsme to sami při každé z obrovských katastrof či transformací, jak postupně přicházely jako vedlejší produkty této obrovské záležitosti. Přistoupení Ameriky k věci spravedlnosti bylo ještě kontroversnější ranou pro německou věc než praktickou ranou pro německou politiku. Nebi a zemi to dokázalo, že pruská pozice je neudržitelná, ale tihle neobyčejní lidé to nepovažují za doklad, že jejich obrana je o to pochybnější, ale berou to jen tak, že jejich vzdor je o to obdivuhodnější. Ale i když síla Ameriky musí posílit jejich slávu na Západě, slabost Ruska nesmí nijak umenšit jejich slávu na Východě. Neuspět v dobytí Paříže, když ji hájí jen docela podřadné síly, znamená být hrdinou sraženým divokými masami tohoto světa. Úspěšně obsadit Rigu, kterou nehájil nikdo, znamená být tímtéž hrdinou, který nakonec triumfuje všem protivenstvím navzdory a s masami obyčejných lidí se vypořádá, jako by to byly myši. Jedním z hlavních argumentů Němců nebo těch, kdo jim stranili, byla neutralita Ameriky, dalším byla ruská autokracie. Obojí bylo postaveno na hlavu, pokud jde o fakta, aniž by byly kdykoliv staženy nebo opraveny jako argumenty. Tato samožravá samochvála, zcela nepoměrná vůči té, která je obecnou slabostí lidstva, je nejpevnějším z vnějších faktů, kterým musíme čelit. Světový mír bude záležet nejen na faktech, ale na německé verzi faktů a fakta musí být připravena tak, aby je nebylo možné převrátit, alespoň ne za jistou míru. Je marné říkat, že nepřítele je nutné zastavit, pokud nebude poražen, jistě se nebude cítit zastaven—jen se bude cítit nezdolný.

Smyslům je zřejmé, pro ty, kdo je neztratili přirozenou únavou nebo rozhořčením , že tento dobře známý fakt je smyslem všech incidentů z nejposlednější doby. Je to smysl bláznivého příběhu o tajných zprávách z Anglie žebronících o mír, což vůbec není způsob, jak by naši politici uzavírali mír, i kdyby byly tak slabí, aby mír uzavírali.  Vlastně by teď ani nemuseli uzavírat mír, stačilo by jim dovolit, aby ho uzavřeli Němci. Je to smysl přehlídky povýšeného váhání nad papežovými názory spojené s úsečnými a lehkovážnými poznámkami o evakuaci Belgie. Poté, co se pokusili udělat ctnost ze spáchaného zločinu, se nyní  pokouší udělat další ctnost z toho, že jim nepodařilo jej spáchat. To, co chtějí, lze říci velmi prostými a lidovými slovy, chtějí z Belgie vypochodovat se stejným naparováním, s jakým napochodovali do ní. To, čemu jejich apologetici říkají lepší německé city, je opožděný pokus vyrobit akt velkomyslnosti z frustrace nad hanebným aktem. I když byli nuceni svůj záměr opustit, není důvod, abychom my opouštěli pravdu, a i kdyby naše lidské chuti vyžadovaly (a ony nevyžadují) přijetí čehosi, co není spánkem ale snem, náš rozum stále může zdravit realitu.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 166-170 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

Morálka melodramatu (ILN, 22. září 1917)

September 22, 1917

The Morality of Melodrama

Během svého ranného mládí, které uplynulo v nesouladném věku a atmosféře vytříbenosti a dobrého rozumu, jsem tvrdošíjně zastával jeden málo známý pocit—že lidský život je nejen dramatický, ale melodramatický. Trval jsem na tom, že melodrama má nejen přiznanou výhodu toho, že je morální, ale má i zcela zvláštní přednost v tom, že velmi věrně odpovídá životu. Kultura té doby, specializovala se na půltóny a drobné náznaky vědeckých nebo psychologických románů, tento názor nahlížela s opovržením. Zaznamenám přesvědčení, které poslední události nejenže ponechaly beze změny, ale ještě je navíc zcela jednoznačně posílily, že lidské duše jsou mnohem nespoutanější, bělejší a černější, než si kdy realistická škola dokázala představit, a že šedé duše, podobně jako šedé kočky jsou výjimkou a ne pravidlem. Značnou část svého života jsem od té doby strávil hledáním nudného, bezbarvého, obyčejného člověka, který tvoří (podle realistů) velkou masu lidstva, a nikdy se mi ho nepodařilo nalézt.

Abychom si vzali nedávný případ, je zřejmé, že Malcolmova aféra bylo čisté melodrama. Bylo to právě takové melodrama, které bychom na jevišti považovali za současně afektované a výstřední. Je zbytečné říkat, že senzacechtivý tisk případ pojednával melodramaticky, melodrama bylo v pouhých faktech, a to docela nesporných faktech. Samotné postavy, jak žily ve svých zvycích, vypadaly, jako by byly již oblečeny světla ramp. Hrdina byl voják, padouch byl špion. Jeden bojoval za vlajku, druhý pletichařil pro cizince, samotná scéna ze starého divadla Adelphi. Nemám námitek proti případnému tvrzení, že v literatuře by tenhle příběh byl nejen melodramatem, ale monotónním melodramatem. Jsem ochoten připustit, že jako příběh, by ke čtení nebyl ani tak příliš senzační, jako příliš nudný. Jsem si ale docela jistý, že jako zkušenost takový nebyl.

A je to právě zkušenost, zejména zkušenost nejrealističtějších hrůz války, která nás přivádí zpět k morálce melodramatu. Říkali jsme, že nebylo hrdinů ani padouchů, a nyní se celá mezinárodní tragedie k našemu úžasu, a někdy k našemu nevěřícnému úžasu, otáčí na faktu, že může existovat tolik hrdinů—nebo tolik padouchů. Jak se tisíce občanů staly vojáky—jak se tisíce vojáků staly bandity? Staré předpoklady o přibližné nemožnosti války ve skutečnosti spočívaly na podobném předpokladu přibližné nemožnosti zla—a zejména zla na vysokých místech. Ničemou realistické beletrie byl kriminálník ze slumu, se svou dědičností a prostředím. Ovšem padouchem praktické politiky byl diplomat melodramatu se svým diamantovým prstenem.

Melodrama je v jednom zcela zásadním bodu mnohem vědečtější než problémová divadelní hra. V jedné naprosto podstatné záležitosti je šestákový krvák nebo šilinkový skandál nekonečně realističtější než realistický román. Nejjednodušeji tu věc lze popsat jako pýchu zla. Ať už existuje či neexistuje něco takového jako je zcela ničemný padouch, je docela jisté, že existuje druh člověka, který by chtěl být zcela ničemným padouchem skrznaskrz a zřejmě si přeje být padouchem nenapraveným. Všechny smíšené postavy uměřenější a moderní beletrie závisí na předpokladu, že vady jsou jen pouhé vady. Předpokládají, že neexistuje nic jako jednoznačná přitažlivost démonismu. V tom se dozajista mýlí, jak musela prokázat jakákoliv širší zkušenost—zejména pak válečná zkušenost. Ať už ďáblové existují či nikoliv, je zřejmé, že uctívači ďáblů existují. Tím se chce říct, že existují lidé, kteří usilují vytrvale stoupat v hierarchii hrůzy a bezbožnosti—aby přijímali nesvatá svěcení a měli podíl na prokletých svátostech.  A to nejzásadnější, čeho si na tomto typu lidí musíme všimnout, je to, že staré strojené a vyčpělé melodrama o něm mělo prakticky vždycky pravdu. Mělo pravdu i v těch nejvysmívanějších detailech, kde se nám v našem mládí zdálo, že se nejabsurdněji mýlí. Je například starým vtipem proti starému jevištnímu padouchovi, že v sardonickém monologu říká „Ha! Ha!“—neboli jinými slovy, že se může smát, když je docela sám. Nu, tato konvence je ve skutečnosti velmi blízko jádru pravdy a v jistém smyslu je to celá pointa. Skutečně zlý člověk je možný jen proto, že je možné skutečné potěšení ze zlého. Co bylo toporně a hrubě vyjádřeno jevištním padouchem a jeho osamělým smíchem, je jen to, co bylo mnohem umělečtěji a s větší imaginací vyjádřeno ve Stevensonově Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 157-161 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

, který se točil jako čamrda na skále v moři v pekelném štěstí, které získal za cenu své duše. Existuje taková duchovní situace, nepodmíněná prostředím a nevynucená vnějšími událostmi a prkenné konvence jevištního padoušství jsou jen jejími tradičními svědky. Totéž platí o oněch typických rekvizitách, které se objevují v každé parodii či burlesce, diamantovém prstenu, blýskavé náprsence, nebo luxusní cigaretě. Zlý baronet je typem pravdy, že tento studený a vědomý extrém zla nejspíše skutečně existuje ve držiteli jmění a moci. Moderní pochybnost o tom nevzniká účinkem lásky, ale pouhého snobství. Sotva budeme přehánět, pokud povíme, že ve Zlého baroneta jsme přestali věřit ani ne tak proto, že bychom nevěřili ve špatnost, ale proto, že až příliš věříme v baronety. Ale velký případ souzený nyní zkouškou bojem tuhle otrockou iluzi, jakkoliv částečně či jednostranně, přinejmenším opravil. Většina z nás byla donucena uvěřit nejen ve zlého baroneta, ale i ve zlého císaře, zlého kancléře, zlá knížata a vyslance velmi vzdělané moderní říše. Zahnalo nás zpět zjištění, že špion může okno otevřít zrovna tak diamantovým prstenem jako zlodějským páčidlem a že je zrovna tak dobře možné, že mizerové mohou mít rýče i diamanty.

Ale zbytky této nedemokratické mýlky jsou pořád nejvážnější přísadou našeho nebezpečí. Tento snobský pocit je duší toho, co se v této chvíli předkládá jako pacifismus nebo humanitářství. I při ohromných faktech o německé válce, které jí zírají do tváře, moderní mysl sotva dokáže uvěřit, že by lidé tak moderní, tak kultivovaní, a tak úspěšní mohli být současně tak nemorální. Nejenže žijí ve skutečném melodramatu, ale v půli pátého dějství pořád ještě hrají roli oklamaných naivků a obětí skutečného padoucha melodramatu. Pořád ještě jsou tak oslněni diamantovým prstenem, že nemohou věřit vlastním uším, ani když odposlechli monolog. My jsme totiž a to skutečně odposlechli mnoho německých monologů. Ukořistili jsme mnohé německé deníky, zadrželi mnoho německých soukromých komunikací a ty jsou plné odboček přesně ve stylu „Ha! Ha!“ „Přijde čas!“ Ani se o těchto padouchových poznámkách stranou nedá říct nic jiného, než že jsou čím dál padoušštější. Von Luxburgovy doporučení jsou ještě cyničtější než ty Von Papenovy. Pokud mají něco znamenat, pak podle všeho to, že Německo (pokud jde o argentinskou lodní dopravu) nejen potopí každou loď, ale velmi důkladně se postará, aby i utopilo každého námořníka. Už nejde o to, ponechat muže jejich osudu, ale postarat se, aby jejich osudem byla smrt. A pokud se při další příležitosti ukáže, že další německý aristokrat navrhne, aby  jejich údělem bylo vaření v oleji, nic to nezmění, a humanitáři budou dál a dál dokazovat, že Německo je čím dál humánnější.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 162-166 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

Tajná diplomacie a demokratická kontrola (ILN, 15. září 1917)

September 15, 1917

Secret Diplomacy nad Democratic Control

Dva jedinečné incidenty musely již touhle dobou značně ovlivnit poctivé ale váhavé mínění o přístupu k míru. Prvním byla sebevražda německého špiona Viga, který si sám říkal bohatým a romantickým jménem Almeyreda. Tím druhým je usvědčení a uvěznění našeho romantického Morela v této zemi. Je pravda, že tu máme kmen pilných mírotvůrců, které tyto incidenty ani žádné jiné incidenty podle všeho nijak ovlivnit nemohou. Nejohromnější důkazy, kolem nich pochodují v průvodu jako sloni, oni na ně za bílého dne mžourají a nic nevidí. Na každý z jejich argumentů postupně odpovídá nějaká událost, ale on pořád přežívá jako argument, nebo to, čemu oni říkají argument. Říkali, že Německo je mírové, a Německo se dalo do války způsobem, o které i oni připouštěli, že je docela válečnický, a o ni pořád tvrdí, že Německo je mírové. Říkali, že naše věc je nedemokratická a poukazovali, že velká americká demokracie je neutrální. Demokracie zjistila, že neutrální zůstat nemůže, ale oni mají pořád za možné označovat naši věc za nedemokratickou. Říkali, že je nedemokratická proto, že Rusko je despocie. Rusko přestalo být despocií, a oni to pořád tvrdí. Německo válku zahájilo ukrutnostmi, oni říkali, že ty setřou a náš nepřítel začne být čím umírněnější a přátelštější.  Nyní Německo všude rozhlašuje, že svůj záměr zakončit válku ještě horšími ukrutnostmi, potápět i mírovou lodní dopravu, kterou dosud šetřili, zotročit i svobodné populace, kterým dříve ponechávalo svobodu. A oni pořád nemohou o Německu uvěřit tomu, čím se sami Němci vychloubají a politiku, která přímo hmatatelně jde čím dál víc k horšímu, popisují tak, že se proti vlastní vůli i vlastnímu slovu obrací k lepšímu. Je to jako kdyby člověk hodinu zírali do krvavě rudého západu slunce a pak přísahali, že slunko vychází, nebo oznámil, že mrtvý tvor je na cestě k uzdravení, protože jím začali očividně hýbat červi. Německo dnes dělá věci, které si v roce 1914 ani netrouflo, zrovna tak, jako se v roce 1914 dopouštělo věcí, na které si ani netrouflo v roce 1870. Jsou samozřejmě některé nestoudné a šokující věci, kterých se Němci ještě nedopustili. Není jich mnoho, ale jsou. Zajatce zabíjeli, ale pokud vím, zatím je ještě nejedli. Ale pokud se lze čehokoliv z lidských sklonů dopočítat, nejspíš to udělají někdy později, nebo v další válce—pokud si dáme tu práci navíc, a dáme jim příležitost.

Nemluvím ale o těchhle pitomcích, kterým nic nedojde, ale o slabších bratřích, jejichž slabost nelze přeložit jako pitomost. Mluvím zejména o velkém množství sociálních idealistů, s jejich populární theorií sám sympatizuji, často navzdory jejich velmi nepopulární praxi. Mnoho prostých duší se označuje za socialisty nebo přátele Labour a v nejmenším nehrozí, že by byli zrádci, ale značně jim hrozí, že budu nástroji. Část takových mužů umožnila zhoupnutí hlasování na několika labouristických konferencích, která některé vyváděla z míry. A právě je bych chtěl vyzvat, aby pečlivě uvážili takové případy, jako jsou ty, které jsem zmínil.

Kongres odborových svazů k uspokojení všech demokratů nedávno s konečnou platností a jednoznačně odmítl hloupý stockholmský experiment. Odmítnutí ale doprovodili obecnějším, a někteří by řekli matnějším vyjádřením naděje na svolání takového či onakého druhu kongresu Labour nějakým jiným způsobem. Chtěli podpořit myšlenku, že organizace dělnické třídy by měla mít nějaké slovo v rozhodování o poválečném uspořádání. Chtěli také co nejjasněji odmítnout nabídku uspořádání, které by nepřineslo jednoznačný výsledek, nějaké kvakerské nebo německé uspořádání. Chtějí, aby dělník pomohl dokončit práci, ale chtějí, aby ji dokončil a neponechal nedokončenou. A pokud padne otázka, proč tak trvají na dělníkovi ve chvíli, kdy by to měl být prostě Angličan, je odpověď opět docela férová. Je to myslím proto, že i když skutečně a upřímně opovrhují pruskými despoty a diplomaty, také poctivě nedůvěřují všem despotům a nedůvěřují všem diplomatům na základě theorie, že jednají jako despotové. Jsou věrní státu a málo věří státníkům. Nejsem si jist, že by se mýlili.

Je tu zkrátka nedůvěra k tomu, čemu se říkala tajná diplomacie a skutečná touha po tom, čemu se říká demokratická kontrola. Této nedůvěry a této touhy se nedovolávám. Pokud je vůbec něco špatného na tajné diplomacii, není snad zřejmé, že nás internacionalisté chytli do její sítě? A pokud je vůbec cokoliv dobrého na demokratické kontrole, což není zcela zřejmé, že právě ta nám uniká mezi prsty? Uniká do rukou několika naprosto nezodpovědných tajných diplomatů hrstky naprosto bezvýznamných despotů. Ve srovnání s mužem, který v poslední době plánoval mír v Petrohradu nebo Stockholmu, byl starý diplomat demagogem. Jeho tajné dohody byly jako volební plakáty, ve srovnání s obrovskou tajnou úmluvou, kterou všichni tihle spiklenci nyní chystají pro Evropu. Velvyslanec mohl být svévolný, ale nebyl anonymní, ani nevystupoval pod falešným jménem, jako Vigo a většina ruských pacifistů. Území ambasády bylo posvátné, ale její umístění nebylo tajné a nevinní němečtí lidé, kteří své pacifistické smýšlení vyjádřili tak, že vylezli na kočáry ruské ambasády a zbili holemi ruské dámy a gentlemany tam, kde seděli, aspoň věděli, kde sedí a pro tam sedí. Je demokratičtější být v osudové hodině pod vládou mužů, které zlynčuje jakýkoliv dav, pokud libovolný dav zjistí, kde se schovávají? Zvažte příklady jako je Vigův či Morelův případ, zvažte je i jen podle detailů popsaných v tisku. Nějaký člověk se označí za hlavního představitele Unie demokratické kontroly , která existuje, aby vzdorovala tajnostem běžných mezinárodních vztahů. Chce odhalovat diplomatické tajnosti, které lze nosit v diplomatickém kufříku nebo zamknout na ambasádě. A svou vlastní propagandu vede tak, že se staropanenskou dámou diskutuje, zda by mohla jeho publikace propašovat přes hranci skryté kdesi u sebe, nějak tak, jak nájemný zabiják skrývá dýku. Kdosi založí francouzský list nazvaný Bonnet Rogue neboli Rudá čapka, aby představoval bouřlivou republikánskou publikaci podobnou davu na tržišti, ve kterém zamýšlí vést všechny své politické kampaně. I ti, kdo tohoto francouzského republikána považují za šílence, berou za danou věc alespoň to, že je to francouzský šílenec a že je to opravdu republikánský šílenec. Sám jsem byl těžce napomenut kulturou Cambridge za  to, že jsem si postěžoval na to, že Cambridge Magazine věnuje tolik nepoměrně významného místa výňatkům jednoho místního listu v Grenoble, který může představovat jen velmi malou menšinu velmi výstředních Francouzů. Přinejmenším jsem ale předpokládal, že to byl Francouz a reprezentoval nějaké Francouze. Ve skutečnosti to byl osamocený židovský dobrodruh pracující pro Německo a pracoval v temnotě právě tolik, jak musí pracovat každý německý špion. Nosil Rudou čapku—a pod ní černou masku. Nakonec spáchal sebevraždu. Rád bych si myslel, že to udělal ze zoufalství poté, co se mu nepovedlo přimět nás všechny k témuž.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 157-161 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

Mír, který skoncuje s mírem (8. září 1917)

September 8, 1917

The Peace That Ends Peace

Před téměř třemi lety pan H. G. Wells vydal sérii článků nazvanou “Válka, která skoncuje s válkami“. Před asi třemi týdny vydal v Daily News článek nazvaný „Mír rozumného člověka“. Snad hlavní pravdou, která stojí za povšimnut v jeho posledním plánu je to, že nenaplní žádnou z idejí předkládanou v jeho prvním plánu. Ať už jinak může očekávat, že jeho mír dosáhne, jistě to nebude mír, který by skoncoval s válkou. Pokud si ponechává jakoukoliv naději, že udělá cokoliv takového, pak je rozumný člověk vskutku velmi nerozumný. Aniž bychom tvrdili, že je pan Wells božsky povznesen nad všechno náladové pokušení k nerozumnosti, můžeme nadnést, že je to člověk pronikavé a dalekozraké inteligence a je proto uctivější předpokládat, že to vidí stejně jako my.  Možná patří k těm, kdo jen pod tlakem pomyšlení, že první válečné cíle nemohou být dosaženy, dospěli k úvaze, že dosaženy nebudou. O takových kriticích mohu jen říct, jak jsem řekl minulý týden, že pokud to myslí skutečně vážně, pak by byl svět ušetřen nějakého marnění slovy, pokud by to, co si myslí, také říkali.  Raději bych přiznával, že naše zdroje byly na konci nedostatečné, než že naše záměry byly špatné od počátku. Pořád ještě mohu tvrdit alespoň to, že jsme měli morální oprávnění připravit a naplánovat, co jsme nebyli materiálně připraveni provést.  Zničení pruské moci byl čistší, rytířštější a lidštější ideál než jaký si kdy anglický lid postavil před sebe od dob, kdy Alfréd zvedl západní Anglii proti Dánům. Nemusíme se ho vzdávat jako ideálu, i kdybychom tak byli nuceni se jej odřeknout jako reality. Je ale naprosto zřejmým faktem, že nejsme nuceni se jej odříkat jako reality. Víme, že je jako realita dosažitelný, a víme to právě tou znalostí historických a vojenských faktů, že kterých víme, že je žádoucí jako ideál. Každý, kdo ví, co popruštělé Německo bylo, a je, ví, že by je k tomu, aby se vůbec zajímalo o mír, nepřivedlo nic jiného, než jistota, že jinak dojde vojenské pohromy. Každý argument, který používá v jednacích sálech je argumentem pro jeho porážku v poli.

Na konkrétních návrzích pana Wellse mi příliš nesejde, ani není férové tak jasně myslícího muže s běžnými obhájci kompromisu. Velká část jeho článku se zabývá návrhy na „internacionalizaci“ určitýcpřiůrh problému turecké říše a afrického kontinentu. O tom teď řeknu jen jedno—a to tolik, že tihle diskutéři, ať už mají pravdu nebo se mýlí, jako by trpěli nevědomostí o s samotném jádru celé záležitosti a samotném počátku války. Tahle válka nezačala kvůli tomu, že by nebyla provedena mezinárodní uspořádání, ale proto, že nebyla dodržována. Pokud se kdy na něčem velmoci slavnostně a veřejně dohodly, pak jméno té věci byla Belgie. Byla to dohoda, která přinesla neshodu. Pro nic na světě nedokážu pochopit, proč by se partneři nemohli přít alespoň právě tolik o zemi, kterou mají všichni sdílet, jako o zemi, kterou mají všichni chránit. Zkušenost lidské povahy nasvědčuje, že se nejspíš budou přít víc. Do moderní hlavy se ale nějak dostala divný a málem šílená myšlenka, že pokud pomícháte všechny a všechno víceméně jakkoliv, dá se té směsi říkat jednota, a jednotě se dá říkat mír. Má se za to, že vyrazíte všechny dveře a strhnete všechny dveře, takže nebude už žádné domáckosti, pak už nebude nic než přátelství. Někdo už si snad musel všimnou, že lidé žijící v hotelu se přou stejně často jako lidé bydlící v ulici. Je to odbočka, ale důležitá, protože celou diskusi pronásleduje jakási neurčitá představa, že pouhé mezinárodní styky mohou předcházet mezinárodnímu podráždění. Tihle bláhoví lidé sledují všechny příležitosti k válce právě k tomu, co bude vždy nejlepší příležitostí k míru—lidskému obyčeji přebývat uvnitř svých vlastních hranic a starat se o své věci. Jediná naděje k dosažení přátelství není v ignorování hranic, ale naopak v jejich respektování. A jediná šance jak toho dosáhnout, je potrestat mocnost, která je nerespektuje. Poté, co všechna možná chytráctví celou věc překroutila a zapletla, se vždy vracíme k téže prosté pravdě. Nejde o to, jaká uspořádání uděláme nebo neuděláme. Jde o to, jaký dáváme příklad v případě těch, kdo jsou připraveni udělat v jakémkoliv uspořádání nepořádek.  Ovšem tady jde specificky o to, že jsme nejen žádáni, abychom opustili své ideály, ale obzvláště, abychom opustili naše pokojné ideály. Nyní se nám nenabízí válka, která skoncuje s válkami, ale mír, který skoncuje se všemi našimi předchozími nadějemi na mír.  Ti, kterým se zdá, že na celou záležitost stačí založení Společnosti národů, nebo čehokoliv takového, jsou lidmi, kteří si představují, že nezdar lze zakrýt tím, že ho pojmenujeme, jako by to byla nějaká novota.  Předpokládají, že člověk, který nerespektuje smlouvu bude s jistotou respektovat titul. Už existuje společnost národů, tak velká, aby se mohla vypořádat s jakkoliv mohutnou secesí—tedy secesí, která by stála za to, aby se s ní vypořádala. A tak nám takové listy, jako je třeba ironicky pojmenovaný Nation, že pokud to bude nezbytné Amerika vstoupí do příští války, aby vzdorovala útoku na nové uspořádání. A teď se Amerika ve skutečnosti zapojila do současné války a oni nám teď vykládají, že ani Amerika nám nemůže pomoci k pravému urovnání. Pořád vykládají své nevědecké a nevojenské věci o „patu“. Ale k čemu jsou dobré řeči o tom, že Amerika vstoupí do Společnosti národů, aby byla hrozbou jakémukoliv agresorovi, pokud mu může hrozit jen patem? Kdykoliv mu pak může stát za to, aby to zkusil. Nu, ať už se skupině velmocí střežící mezinárodní právo říká Společnost národů nebo prostě jen Spojenci, jsou to jen slova. A není důvod předpokládat, že mocnost, které nezáleží na vlastním slovu, se bude starat o pouhou gramatickou kombinaci našich slov. Ideál skupiny mocností dostatečně silných k ovládnutí jakéhokoliv agresora je prostě jen jedním z ideálů, které máme opustit, abychom dosáhli brzkého míru. Postoupit tímto směrem bychom měli jen tehdy, pokud ukážeme, že je tato kombinace dostatečně silná, aby ovládla tohoto agresora, jinak se od ní vzdálíme. Další pacifistický ideál, od kterého se očividně vzdalujeme je ideál odzbrojení. Každý, kdo si uchoval příčetnost, musí vědět, že pokud takhle válka skončí nerozhodně, nebo i sporně, Anglie bude muset být mnohem víc vojenská, a ne méně. Přijde mi samozřejmé, že obnovený tlak pruských ambicí je jistotou, ale pro tento účel víc než postačí, aby byl nejistotou. Obrovské evropské válečné přípravy se děly proto, že válka byla nejistá, ne proto, že byla jistá. Dokud bude i jen možné, že Prusko tasí svůj meč, Evropa jistě ponese svůj štít a zde se znovu vracíme k téže prosté věci. Žádný mír, jako je ten, který nám slibují, nebude, dokud nebude možné, aby Prusko tasilo svůj meč—dokud její meč nebude zlomen jako meč Attilův.

Neviním proto pacifisty z porušování mých vizí, ale jejich vlastních. Právě oni nám slibovali mír, který může a nemusí být příliš dokonalý pro lidstvo, a právě oni odmítají zřejmou a jedinou cestu, jak jej naplnit i jen nedokonale.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 154-157 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Falešná nota mírotvůrců (ILN, 1. září 1917)

September 1, 1917

The False Note of Peacemakers

Cosi, co si říká Výbor pro mírová vyjednávání poslal do Illustrated London News dopis ohledně nějakého pamětního spisu, který předkládá vládě. Končí větou napsanou velkými písmeny: „Vložte laskavě do vašeho prvního vydání.“ Šéfredaktor, vždy ochotný vyhovět, to svěřil do mé péče,  a já to nyní laskavě vložím a uvážím tak laskavě, jak to jen půjde. Ani tu příliš není důvodu k ničem než poněkud unavené laskavosti, alespoň pokud jde o první pasáž, která pravděpodobně zakládá první princip. Pamětní spis vybízí vládu, aby využila první příležitosti zajistit „spravedlivý a trvalý mír“. Při vší lidské analogii, zde není žádný problém ani odlišnost. V každém jiném představitelném veřejném nebo soukromém sváru dobře víme, co rozumíme spravedlivým urovnáním. Vždy míníme urovnání, jímž je ten, kdo se dopustil špatnosti potrestán a jeho oběti jsou odškodněny na jeho náklady. Víme také, co rozumíme trvalým mírem, jako je ten, který očekáváme v dobře spravované komunitě. Znamená to, že jen pokoj bude zřejmě narušovat jen málokdo, protože všichni vědí, že jeho porušení bylo, a bude následováno trestem.  V tomto případě nastane spravedlivý mír proto, že pruský agresor bude potrestán a trvalý mír nastane proto, že jeho rádobynapodobitelé budou jeho potrestáním varováni. To je vše velmi elementární, ale může to stát to za zopakování, a já to ochotně opakuji. Určitě bych byl rád, aby tento spravedlivý a trvalý mír nastal co nejdříve a prozatím je uspokojivé vědět, že Lord Peckover, paní Pethick Lawrence, pan Ponsonby, lady Toulmin, a všichni možní důležití lidé se mnou souhlasí.

Dál říkají, že pamětní spis je podepsán velkým množstvím lidí a podpořen organizovanými labouristickými sdruženími zastupující značné množství lidí, jelikož ale něco vím o tom, jak jsou takhle „labouristická sdružení“ „organizovaná“ a o tom, jak ve skutečnosti „zastupují“ skutečné dělníky, těžko mě to zastaví. Takový druh organizace přinese ten pozoruhodný výsledek, že většina britských dělníků věří v abstinentství, a brzy nejspíš stejným způsobem prokáže, že většina věří ve vegetariánství. Autoři si také stěžují na velké potíže při sbírání podpisů „kvůli zasahování policejních a vojenských úřadů,“ což nás také nemusí zdržovat. Stačí toliko říct, že cokoliv museli snést od vojenských úřadů muselo byt porovnatelně mírnější, od toho, co by utrpěli od nejbližšího davu prostých občanů a že v přítomnosti těch druhých by byli pravděpodobně ubezpečení díky „policejnímu vměšování“.

K věci samé se ovšem dostáváme s dalším odstavcem, a s lítostí musím říct, že většina naší naděje na souhlas s lordem Peckoverem a panem Ponsonbym se začíná vytrácet. Chtějí „přitáhnout pozornost k nové mezinárodní situaci vytvořené ruskou revolucí, vstupem Ameriky do války a přijetím resoluce v německém parlamentu odmítající veškeré teritoriální expanze a všechen politický, ekonomický a finanční útisk.“ Nejsem si jist, co myslí konkrétním účinkem ruské revoluce. Přinejmenším se ale domnívám, že netvrdí, že jelikož ruský car byl špatný, je německý císař dobrý, zejména proto, že hlavní obvinění proti prvnímu byla chabá sympatie vůči druhému. Co by snad mohl prokazovat „vstup Ameriky do války“, vyjma toho, že Prusko válku vždycky vnutí i tomu nejmírumilovnějšímu národu, si nedovedu ani představit. A třetí bod—o resoluci schválené v německém parlamentu—je na první pohled příkladem téměř stejně prostým. Začal by na mně dělat dojem parlament slavnostně se odříkající útisku, kdykoliv potkám parlament, který hlasitě ohlašuje, že se nyní dá do útisku. A třebaže  „teritoriální expanze“ je méně sporný pojem, připouštíme, že zpochybňován na všech stranách. Mohu říkat, že nehodlám rozšiřovat svou zahradu za domem, mohu ale dodat poznámku či dvě, které dělají velký rozdíl. Jedna je ta, že to, co si můj soused představuje jako svou zahradu, je ve skutečnosti část mé zahrady, která je proto velkým a pěkným majetkem, který nepotřebuje rozšiřovat. Druhá je ta, že zamýšlím sedět na zdi s puškou a zastřelit ho, pokud nebude to, co je teoreticky jeho zahrada, spravovat přesně tak, jako by to byla moje zahrada. První je přesně stejný přístup jako ten, který Německo zaujímá k Alsasku a Poznani, druhý přesně odpovídá jeho postoji k Belgii a Lucembursku. Konečně, každý kdo ví cokoliv o Německu, počítaje v to německé politické autory, bude souhlasit, že resoluce schválená v Reichstagu zavazuje německou říši k antiimperialismmu zrovna tak, jako jedna resoluce schválená kdysi v Oxford Union ve prospěch socialismu udělala z Anglie socialistickou zemi.

Pravda je taková, že tu mírotvorci rozezněli právě tu notu, která je zřetelně slyšet jako falešná, jako prasklý zvon. Sami cítí, že by měli, pokud lze, přijít s nějakou novou pravdou—změnou v tom, co je dobré a špatné ve válce, a s ničím takovým přijít nemohou. Sami si uvědomují, že sotva žije nějaký Angličan, který by litoval prvního spěchu k záchraně Belgie, musí hledat něco, co se stalo od té doby—změnu v morální otázce. A nemohou nic takového najít, protože nic takového není. To je právě ten nejnápadnější rys této války, že nedošlo k žádným morálním změnám ve sporných záležitostech ve srovnání s obrovskými materiálními změnami mnoha aktéru sporu. Nikdo nečekal, že Anglie bude mít odevedeneckou armádu nebo že Amerika povede evropskou válku. Ale morální základ, na jehož základě Amerika nakonec vstoupila do války, byla přesně stejného druhu jako morální důvody, na jejichž základě do ní na začátku vstupovala Anglie.  Byl v tom, že Německo dělá nesnesitelně zrádné a kruté věci a že ty věci jsou čím dál zrádnější a krutější. Jestliže Anglie správně hájila neutrální území, Amerika správně chránila neutrální lodní dopravu, Německo neudělalo nic, jen začalo být ještě víc proti neutrálům. Pro každého, kdo dokáže vidět prostou morální otázku v černé a bílé zůstává otázka války docela beze změny—až na to,  že černá je poněkud černější. Ubozí míroví štváči nemohou najít žádnou změnu základní situace a musí se spolehnout na neurčité fráze o tom, že Rusko a Amerika působí změnu, aniž by si kdy troufli říct, jakou změnu přináší. Jinými slovy mohou jen podsouvat neobyčejnou myšlenku, že Rus v rudé čapce nějak vyvrací existenci Prusa s rudou šavlí, nebo ještě neobyčejnější ideu, že přišel čas, abychom byli s Němci přátelé jen proto, že donutili mnoho milionů neškodných lidí na druhé straně Atlantiku, aby byli jejich nepřáteli.

Už se o tom odpadu nebavme. Pokud nemáme odvahu držet se naší povinnosti, mějme alespoň odvahu to říct. Upřímně povězme, že zlo bylo na nás příliš silné, protože je lepší alespoň zlo nazvat silným, než nazvat zlo dobrým. Víc důstojnosti má člověk, který se vzdá zbojníkovi, než lhář, který zbojnictví kryje a označuje je za bratrství nebo pokrytec, který okázale předstírá, že vyděrač je žebrák, kterého lidé vyhledávají, aby mu dávali almužnu. Může být dobré, že Rusko dosáhlo svobody, nebo špatné, že dospěla do anarchie, ale ani jedno nemůže mít žádný představitelný účinek na prostý fakt, že Prusko nikdy nedosáhlo ničeho než tyranie, že my jsme do války šli s výslovným cílem tu tyranii zlomit a že zůstává nezlomená. Nazvěme naši kapitulaci jejím jménem a pak se připravme na to, abychom snesli poslední a nejmstivější ironii. Počkejme, až zjistíme, jak docela jistě zjistíme, že Německo se vyčerpalo, že jsme utekli před nepřítelem, který byl sám na pokraji útěku, že nás vykrvácel vyděrač bez tajemství, a byli zajati zbojníkem s prázdnou puškou.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 150-153 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989