Morální zhroucení moderního Německa (ILN 17. února 1917)

February 17, 1917

The Moral Collapse of Modern Germany

Každý člověk má v hlavě cosi současně jemného a houževnatého, co drží všechno pohromadě tak, jako provázek drží pohromadě špatně svázaný balíček. Pokud se to přetrhne, může se stát cokoliv. Může dítěti podříznout krk břitvou, nebo může říct: „Práce v ambulanci, protože jde o součást vojenské organizace, je křesťanovi zakázaná.“ Se zřejmou upřímností může říct, že je sázené vejce, nebo může říkat, že je důležitější získat ženám volební právo než zachránit před orgiemi v Belgii nebo Arménii. Může se snažit jíst cínové připínáčky, nebo může prohlašovat, že naprostý zákaz vína a piva vyhraje válku. Svůj život může zasvětit povinnosti ukousnout si vlastní nos, nebo může tvrdit, jak nyní tvrdí Němci, že vraždění pokojných mužů, žen a dětí ponorkou nestrannou jako žralok, je vlastně vrcholem humanismu, protože to „zkrátí válku“.

Jedna z nejpravdivějších věcí, které k tomu byly řečeny, byla řečena minulý týden v New Age. Vztahovalo se to ke konkrétní záležitosti, ale platí to pro téměř všechny moderní záležitosti. „Rozlišnosti tak hluboce zakořeněné,“ píše se tam, „že se staly desátou přirozeností lidstva, vyžadují, pokud jsou zpochybněny, buď odvolání na zdravý rozum, pokud jsou zpochybněny, nebo alternativně, dovolání k nanejvýš složité a subtilní argumentaci… Když pomine zdravý rozum, je pro praktického státníka argumentace velmi slabou oporou.“ Každého napadnou příklady této hluboké pravdy. Například existuje argumentace proti kanibalismu, odpor proti pomyšlení na pojídání mého bližního není předsudek. Jenže ta argumentace bude zní velmi těžko pochopitelně, když je předložena a už jste blázen, pokud ji předkládat a formulovat chcete. Spočívá na svátostném cítění o lidském těle, podle kterého duše prosakuje celým tělem jako silná chuť, a není v něm pouze uložená jako klobouk ve své krabici.

Tohle je vsuvka. Ale pravda poukázaná v New Age vrhá velmi skutečné světlo na onen německý argument, o kterém jsem se právě zmínil a naznačuje cosi jako novou definici německého problému. Měl bych říci, že morální zhroucení moderního Německa je především pádem moderního Německa mezi tyto dvě židle filosofie a zdravého rozumu. Moderní Němec opustil příčetnost, aniž by se skutečně dosáhl subtilnosti. Je jako strom, který byl začarován a pokouší se vyrvat z kořenů a podívat se, jak roste a potom, protože je jenom strom a slepý, se mu strašně nepovede pokus přesadit se do lepší půdy. Učinil se nepřirozeným a přitom mu uniklo ovládnutí přírody, protože k tomu je zbytečné mít volné myšlení, které není vytříbené. Navíc člověk, který opustí domov lidské moudrosti musí obejít celý svět, aby se vrátil. Pokud nemůže věřit tomu, co vidí, pak se musí dívat na vše, co je k vidění, než to může skutečně ověřit. Vzpomínky a instinkty mohou být pouhými nápovědami a pořád mohou být užitečné. Ale neúplný logický proces vždy odchází na špatném místě.

Argument o krutosti „zkracující válku“ je velmi ilustrativním příkladem. Nejprve je třeba si povšimnout, jak se Prus tváří, že se zbavuje pověry a okamžitě přitom upadá do čiré pitomosti. Protože jeho argumentace, čistě jako argumentace, když ponecháme stranou ducha a právo,  se obrátí úplně proti němu. Tvrdí, že k ponorkové vendetě sahá proto, že je přitlačen ke zdi, obklopen obrovským a nepřátelským spiknutím—zkrátka proto, že je zoufalý. Nu a  byl by to mnohem lepší argument než ten druhý, ale je to argument, který ten druhý zcela ničí.  I dítě by pochopilo, že pokud strana, která je zoufalá, dostane nové a ničivé zbraně, válku ro nezkrátí. Ta strana může mít oprávněný důvod válku prodloužit, ale válku to očividně prodlouží. Pokud skutečně nechce nic než ukončit boje, pak přirozený způsob, jak boje ukončit je přestat bojovat. Pokud je obrovské a nepřátelské spiknutí ve výhodě, pak nás právě tohle spiknutí může přiblížit k míru a s novou výhodou na druhé straně se musíme od míru zase vzdálit. Ani zdaleka netvrdím, že Němec musí na tento argument přistoupit, ani si to nemyslím, že jediným testem je zkrácení války. Ale pokud je to jediný test, pak ponorkové masakry prodlouží válku. Pokud to na druhé straně není jediný test, pak se celý argument rozpadá na kousíčky a mír, pokud není argumentem pro kapitulaci, nemůže být argumentem pro ukrutnost.

Vidět osobu, jak se osvobozuje od tradičních příčetností, když přitom sama za sebe nedokáže myslet o nic pevněji, znamená dívat se, jak vylézá z kočárku, jen aby sebou plácla přímo na nos. Ale, jak ostatně skutečně prokáže další bádání, stejná slabost, již projevuje po emancipaci se projevuje v emancipaci samotné. V argumentech, jako je ten, který naznačuje, že pro zkrácení válčení je lidské být nelidský, je zřejmá mezera. Podobně jako mnohá moderní sofistika spočívá na předpokladu, že jeden čin má jeden důsledek, zatímco ve skutečnosti jich má mnoho. Zavraždit souseda (nebudu se zde věnovat dalšímu problému, zda jej potom sníst) může být docela kulantní a perfektní způsob, jak mu zabránit hrát příliš často na flétnu nebo házet své mrtvé kočky přes zahradní zeď. Jenže týž skutek má další aspekty—jinak řečeno, asi by brzy začalo být patrné, že mám další sousedy. Němec se svou malou ponorkou již zjistil, že další sousedy má. Ameriku již morálně zavedl do boje proti sobě, a ještě se může stát, že ji přivede k válce proti sobě i materiálně, a v téhle situaci stojí před stejným dilematem, které jsme již uvedli. Nové komplikace buď prodlouží válku, a v tom případě se jeho argument obrací proti němu, nebo na druhé straně, pokud válku vůbec nějak zkrátí, pak ji zkrátí v jeho neprospěch—nechceme-li rovnou říct, že k jeho zkáze. Což je poslední věc, kterou by tenhle dychtivý hledač pravdy chtěl naznačovat. Celkem vzato tedy nový a subtilní pruský nápad k usnadnění skoncování se starou válku zahájením nových válek bude shledán pochybeným.

Mnohý člověk na vycházce po kraji zjistil, že zkratka mívá jednu nahodilou nevýhodu—že zabere hodně času. Bylo známo, že to převažuje i její vyšší krásy, pokud jde o malebnost a nezvyklost. Pokud zkratka naruší soukromé pozemky a poškodí ploty a pole dalších lidí, ví se o ní, že zabere ještě víc času—času v poetickém smyslu využitém těmi, kdo zjišťují, že jejich soukromá cesta vede veřejným vězením. Světovou politiku Pruska lze charakterizovat jako filosofii zkratek. Jejím trikem vždy bylo jít matematicky přímočarou, morálně pokroucenou, cestou. Od cynických překvapení, kterými založilo svůj  vliv v osmnáctém století k náhlému výpadu přes Belgii, který moderní svět vyděsil jako rána hromu, byla jeho metoda současně monotónní i překvapivá. Německý orel se natřásá, že on ej tím ranním ptáčetem, které dál doskáče a sezobne žížalu a tvrdí, že jako s žížalou zachází s čímkoliv, co je o trochu pomalejší a ospalejší, protože je to poctivější. Žádný člověk ducha nebude filosofii zkratek respektovat, jakékoliv může mít úspěchy, ale ve skutečnosti lze říct slovo či dvě o jejích úspěších. Když Fridrich Veliký spěchal bez důvodu i rozumu Slezskem, nejspíš chtěl aby jeho tažení bylo, když ne krátké a sladké, tak rozhodně krátké a trpké. I když svých dalších cílů dosáhl, tohoto nedosáhl. Uvázl ve vleklé mizérii sedmileté války a vláčel se tam a zpátky se zoufalstvím ve tváři a jedem v kapse. Pruských úspěchů v devatenáctém století bylo dosaženo rychle, ale nebyly rychle zapomenuty, ve Francii znemožnily pacifismus a připravily dnešní mstu. A třebaže nepřítel považoval za velmi rychlé a praktické ukousnout rožek Belgie, je i z čistě vojenského hlediska čím dál jasnější, že si ukousl víc, než zvládne pokousat. Myslím, že samotná délka války bude dobrá v jedné věci. Zničí filosofii zkratek. Ukáže, že nejdelší cesta kolem je nejkratší cestou domů, a že vyšlapaná cesta není holá, ale očím s představivostí ukazuje stopy armády průkopníků.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 42-45 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Vojenská služba a sociální reforma (ILN 10. února 1917)

February 10, 1917

National Service and Social Reform

Zdá se mi, že většina řečí o National Service  (v kontextu první světové války zejména povinné odvody k vojenské službě  pozn. překl. ) v novinách—i těch nejváženějších—zní na falešnou notu. Nedává správný důvod pro toto patriotické úsilí a naznačuje cosi jako pravý opak správného důvodu. Vládnoucí třída obvykle nasazuje tón, který pro ostatní třídy, a to zejména pro třídu pracující, ani zdaleka není ujišťující. Obzvláště jedno pojetí jako by politické lídry a tisk přímo pronásledovalo, říkají to všude a ve všech podobách, a mně to přijde jako vůbec nejhorší věc, jakou mohou říkat.

Ve svém důsledku říkají, že sociální mašinerie, kterou budujeme pro účel války, bude velmi užitečná po válce. Říkají, že se nemůžeme vrátit k předválečným tradicím soutěžení nebo smlouvy a proto, že přišel čas vytvořit nový a harmoničtější průmyslový systém. Říkají, že stávkující dělník a průmyslník zaměstnávající za hladovou mzdu nyní mohou zakopat válečnou sekyru a vykouřit dýmku míru.  Říkají, že jelikož jsme se všichni stali bratry ve strádání, můžeme se všichni stát partnery v podnikání. Naznačují, že jelikož jsme zničehonic postavili novou armádu, abychom porazili Němce v boji, můžeme také v okamžiku postavit nový sociální systém, abychom Němce porazili v obchodu. Tihle byrokrati a podnikatelé se zkrátka dopouští stejného omylu jako ti nejbláznivější a nejvíce netrpělivější ze stávkujících. Opravdu se snaží o revoluci uprostřed války.

Nu, dělat něco takového znamená dělat cosi vzácného a pozoruhodného: žádat člověka, aby udělal něco, co je docela připraven udělat, způsobem, který ho má odradit od toho, aby to udělal. Inteligentní člověk, zejména inteligentní pracující člověk, je docela připraven svěřit vedení války těm, kdo mají moc. Nutně nemusí být ochoten jim vůbec svěřovat trvalý nebo časově neurčený despotismus v následujícím míru. je to rozlišení založené na zdravém rozumu, kterého by se držel kdokoliv v jakékoliv nouzové a mimořádné situaci. Pokud můj dům hoří, budu se držet hasiče a dělat, co mi řekne. To ale neznamená, že bych se ho měl držet intelektuálně a být jeho učedníkem, když využije příležitosti, aby dával svoje umělecké a osobní doporučení o obnově domu. Pokud se zamyšleně zastaví, zatímco z mé nádherná postele Louise Quatorze šlehají plameny, a začne doporučovat pevnější konstrukci založenou na asyrské architektuře, pak mu budu muset co nejklidněji připomenout, že je specialista, který překročil rámec svého oboru. Pokud se právě s rachotem zřítí dubové trámoví mé staré baronské síně a on tam bude jednom stát a s okázalými gesty projektanta toliko doporučovat náhradu zlacenou kupolí s oválnými mosaikami, odkážu debatu na pozdější dobu. A přece to není ani o atom absurdnější než představa, že kdykoliv přijmeme nějakou kázeň na hodinu, musíme napříště akceptovat nauku. Není to ani o atom absurdnější než předpoklad, že protože lidé hrdě následují nějakého starého dobrého majora v bitvě, jsou povinni poslouchat všechny nesmysly, které vykládá ve svém klubu a souhlasit s nimi. Hasiči bychom měli (pokud na to bude čas) říct, že jsme přesvědčeni, že něco ví o hořících domech, ale prozatím nemáme žádný důvod věřit, že by cokoliv věděl o tom, jak domy stavět. Stejně jasně bychom měli vysvětlit, že ani ta nejlepší družina povolaná společným patriotismem k záchraně země nemusí být skupinou velkých historických zákonodárců schopných zakládat státy. Námořní kapitáni nemusí být nutně námořními architekty, a smělý kapitán jízdy nutně nemusí být biologem, který se speciálně zabýval evolucí svého koně. A pokud je pravda i o těch nejlepších ze všech, o to víc to platí o všech ostatních politicích a byrokratech, kteří většinou nejsou ani tak zdatní jako běžný námořní kapitán a rozhodně ne tak odvážní jako běžný kapitán jízdy. Na způsobu, jakým jsou naši vládci vybíraní, na tom, jak se ujímají moci, na tom jak mluví nebo na tom, jak jednají, není nic, co by kohokoliv vedlo k tomu, aby předpokládal, že mají nějaké nové světlo, které by mohli vrhnout na nejtemnější sociální problémy nebo znali novou cestu k nějakému ideálnějšímu sociálnímu systému. V čase války jim důvěřujeme z hrubších a rudimentárnějších důvodů—běžných důvodů k důvěře v muže u kormidla. Ty vůbec nezahrnují představy, že je to inspirovaný geometr a konstruktér, schopný vynalézat nové vzory, které budou úplnou náhradou kolového kormidla. Jsou to Angličané, mají rozum a každý, kdo není cizinec nebo blázen musí chtít porazit Němce.

Když ale přijde na všechno tohle poloviční studování a poloviční léčení starých sociálních chorob, je tahle tendence otevřená stejným základním námitkám jako myšlenka poloviční porážky Němců. Pokud jsem povolán jednou provždy urovnat nějakou vnitřní nebo vnější rozmíšku, měl bych být tak výstřední, abych se ptal, kdo je v té rozmíšce v právu. Než řeknu pánovi a sluhovi, aby zakopali válečnou sekeru, měl bych chtít se o té sekeře dozvědět trochu víc, tak jako otce George Washingtona v té záležitosti s třešní. Měl bych chtít vědět, zda tohle nářadí nebylo sekyrou někoho, kdo měl důvod si sekyru brousit a zda ji napřahoval nebo nenapřahoval do tváří chudých. Není ale ani v nejmenším nutné vnášet tento problém, a tím méně moje řešení, do naléhavého a životně důležitého úkolu porazit nepřítele. Zaměstnavatel, který se upřímně cítí poškozen svými zaměstnaci, kapitalista, který zcela upřímně nevěří jakémukoliv testu, který bych mohl použít, mi přesto pomůže hájit společnou věc naší země proti cizinci, a on se mnou vůbec nemusí souhlasit v ničem jiném, protože se mnou souhlasí v tomhle. To je skutečný a velmi uspokojivý základ, na němž stojí National Service. Jedním slovem řečeno, nechci zakopat válečnou sekyru, ale požít ji na hlavu pruského profesora.

Pokud jde o kouření dýmky míru, to uděláme po skončení průmyslového sváru právě tak, jako to uděláme po skončení mezinárodního konfliktu—to znamená nejen poté, co bude svár urovnán, ale až bude urovnán spravedlivě. Abychom to mohli udělat, musíme se obrátit k úplně jinému souboru principů, než jsou ty, které řídí nezbytné potřeby válčícího státu. V současné době stačí docela postačuje říct, že válčíme. Nevykouřím dýmku míru s pruským profesorem, z rozmanitých důvodů, které jsem v těchto sloupcích často předkládal. Hlavní důvod je ten, že jsem přesvědčen, že v současné době by to všechno skončilo kouřem—a to nejspíš dalším kouřem bitev.

Pokud chceme brát National Service vážně, pak musíme vyhlásit poplach krize, zcela určitě nesmíme otevírat neurčité cesty a vyhlídky. Člověku musíme, jakoby trubkou, sdělit, že to, co se po něm chce je vskutku a doopravdy nenormální a nepřirozené, zrovna tak jako je nenormální a nepřirozené jeho ohrožení. Musíme mluvit tak, jako bychom mluvili k člověku, kterému hoří šosy od fraku, ne jako k člověku, který se chystá  dosti dlouhé siestě na horkém slunci. Musíme mu říct, že má poslouchat hasiče, protože jeho dům hoří, a nebylo by zrovna moudré mu říkat, že po návštěvě hasiče bude jeho dům více či méně pořád v plamenech. Jsem zkrátka přesvědčen, že v Anglii není člověka, jakkoliv nevědomého, který by nebyl připravený a schopný vykonat ty nejvýjimečnější věci pro stát—pokud chápe, že jsou to věci výjimečné. Když je budeme považovat za výjimky, budou to úžasné a inspirující výjimky, pokud bychom je považovali za pravidlo, bude to jen anarchie. Myslím si proto, při vší úctě k sociálním reformátorům, že je střízlivě pravdivé, že čím méně toho budou říkat o novém světě po válce, tím lépe. Nevytváříme nový svět v tomto smyslu, ani novou pospolitost, my zachraňujeme pospolitost, kterou máme o vlásek před děsivou zkázou. Není pochyb o tom, že až bude pruský mráz zlomen, rozletí se čerstvější a novější sociální ideje. Budou ale mnohem čerstvější a svobodnější než jakékoliv, které se nabídly, nebo o jakých lze racionálně očekávat, že se nabídnou v čase tak smrtelné pochybnosti. Ty současné vlastně různými způsoby říkají, že abychom porazili Prusko, sami se musíme stát Prusy. Ale i kdyby to měla být pravda, bylo by jistě moudré držet se útěšné vyhlídky, že až přemůžeme Prusko, můžeme přestat být Prusy. A neměli bychom lidi k takové oběti inspirovat tím, že jim budeme povídat, že národní služba se brzy stane národní služebností, ale tím, že jim řekneme, že mučednictví je nepřirozené jen proto, že je napůl božské.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 38-41 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

Slabost idejí pana Wilsona 3. února 1917)

February 3, 1917

Weakness of Mr. Wilson´s Ideas

Nechápu, co se stalo s presidentem Wilsonem. Skoro bych řekl, že byl zavražděn. Po stevensonovsku bych řekl, že jeho mrtvola je ukryta v saratožském kufru a odvezen ve fordce—jenom s tím, že podle současného amerického mínění by bylo snazší odnést fordku v saratožském kufru. Nebo byl možná unesen živ a fordka ho odvezla na Fordovu mírovou loď, která jej vysadila na opuštěném ostrově, aby tam meditoval o volnosti moří. Až už je to jakkoliv, mám za to, že je pryč a nějaký zcela nový a zcela zpozdilý mladý Němec nepoznatelně skrytý za presidentovými brýlemi sedí v jeho křesle v Bílém domě a zasílá poselství Senátu a světu. Nikdy jsem se nepřidával k levnému žurnalistickému jekotu na pana Wilson, že se nepustil do konkrétní formy počínání, ale ať už podnikal cokoli, vyznačovaly se jeho ideje jakýmisi dojmem intelektuálního odstupu. V jeho posledním poselství Senátu to jsou jeho myšlenky, které vypadají, jako by přestaly fungovat. Vážně, pokud byl zavražděn, člověk by si skoro představoval, že dostal ránu do hlavy.

Co kupříkladu říct na jeho ideu, obecně posuzovanou jako idea, o míru bez vítězství? Mír bez vítězství je válka bez omluvy. A pokud v tu myšlenku věří, bude ji aplikovat i na sváry po uzavření míru stejně jako na sváry před ním? Chce založit mírovou ligu k předcházení válce, zjevně jí může předcházet vedením války, nebo hrozbou vedení války s jakoukoliv mocností, která naruší mír. Pak říká, že ji lze založit jen nerozhodnutém vypořádání této války, protože jakékoliv jiné by zanechalo trpkost. Zamýšlí ale, aby všechny jeho příští intervence byly nerozhodné? A pokud by byly rozhodné, nezanechají trpkost? Pokud se nějaké ambiciosní mocnosti nebude zamlouvat, že ji nepřítel porazil, copak se je právě tak nebude zamlouvat, že ji poroučí nějaká mírová liga? Máme se řídit principem, že každou další ukrutnost bude následovat amnestie a rovnost, že si řekneme, co jsme si, to jsme si? Pokud ne, proč bychom to měli dělat právě s touhle ukrutností, kterou zrovna považujeme za obzvlášť ukrutnou? Pokud ano, najde se snad nějaký příčetný člověk, který by si nemyslel, že takové věčné uhlazování, férové i neférové, nezanechá hořkost? Snesou lidé soud, který nikdy nedělá nic jiného, než říká všem advokátům, aby zahodili své zastupování? Spokojí se s mezinárodním sudím, který nemá žádnou jinou funkci vyjma toho, aby odepisoval dluhy, zprošťoval pachatele nepravostí a dával osvědčení o bankrotu těm nejpodvodnějším bankrotářům? Není zřejmé, že taková amnestie by se brzy stala nejhorší tyranie na světě?

Pokud má pan Wilson takový zájem vyhnout se trpkosti, pak je tu jedna starodávná a prostá pravda, na kterou by ho bylo, jako vrchního sudího velké obce, třeba upozornit. V srdci člověka není větší hořkosti, než když je mu upřeno jeho právo. Zloděje nepojme tak hluboká zuřivost, když je potrestán, jaká je v nevinném muži, když ho nechají jít na zlodějovu propustku. To a právě jen to je přesná morální pozice, do které nás zve presidentův plán. Má nám být zdarma odpuštěn zločin spáchaný někým jiným—a spáchaný na nás. Světu se říká, aby se nás nedívali zle kvůli tomu, že jsme byli oklamáni a pobodáni, ale posuzoval nás se stejnou rovnou a pokojnou shovívavostí, které se dostává podvodníkům a bodajícím útočníkům. Belgii nelze hrubě kritizovat za to, že s ní bylo hrubě zacházeno, může také sdílet obnovený mír a naději těch, kdo ji uvrhli do vraždění a zoufalství, když se jim tak zamanulo. Francie může skrýt za slušným závojem fakt, že se chtěla bránit své hranice a dokonce překážet obsazení svých severních provincií. Byla dokonce tak neuvážená, že vyhrála nad vetřelci u Marne, ale tenhle příběh lze možná skrýt mlčením. Srbsko může začít znovu s čistým listem, nepřátelé mu nemají metat do tváře, že mu daly ultimátum, které bylo opovržením a výsměchem vší diplomacii, nemají mu vyčítat, že marně žádalo o arbitráž. Kvalita milosrdenství není přetěžována, překypuje k příbuzným kapitána Fryatta nebo přátelům slečny Cavell—moudrá umírněnost je oba zachová bez výčitky (jde o kapitána obchodního loďstva a zdravotní sestru popravené Němci pozn. překl.). Mají být nahlíženi se stejným respektem jako ten nejpyšnější pruský důstojník, který zajatci nejprve připil šampaňským a pak ho zastřelil, nebo nejzhýčkanější pruský lékař, který se z bezpečné vzdálenosti usmíval na zoufalství nemocných a opuštěných. Přijde panu Wilsonovi při složitostech lidské přirozenosti alespoň trochu možné, že tenhle druh rovného zacházení nemůže vyvolat hořkost? Myslím, že mu můžeme s jistotou říct, že u hořkosti nezůstane. Při jakémkoliv pokusu skutečně zabílit černou a bílou tohoto lidského příběhu tak malomocensky bílým vápnem, pak by ti, kdo by se o to pokusili, zjistili množství základních věcí, o kterých zřejmě nic netušili. Jedním z těch menších faktů by byl ten, že počestný muž se může rozčílit mnohem víc než darebák.

Povídají se dnes jisté velmi hanebné nesmysly o tom, že tenhle sentiment je jen „mstivý“. Není mstivý, pokud mstivost znamená jen tužbu ublížit těm, kdo ubližovali nám. je to abstraktní, panenská a zcela ctnostná nesnášenlivost ke špatně končícímu příběhu. Je to odmítnutí intelektu přijmout vyhlídku, že všechno bude jednou provždy vzhůru nohama.

Mír bez vítězství je převrácením oné velmi praktické věci, které se říká poetická spravedlnost. Vítězství je jediným smyslem války. Pro válku je tím, čím je světlo pro maják, nebo mozek pro člověka. Lidé by nedřeli století, aby postavili míli vysoký maják a pak do něj neumístili lampu s tím, že to nebude žádná škoda.  Žena se nebude trápit s tím, aby muži porodila dítě, aby mu pak vyrazila mozek s tím, že tělo pak bude ležet klidněji.  Lidské kmeny by také nedřely, aby ke hvězdám pozvedly tuto babylonskou věž bitvy a pak do ní nevložily lampu rozumu, aby dávala signál provozu na moři a označovala odlišnost na mapě. Ani země nebude snášet tyto obrovské porodní bolesti, aby z nich vzešla mrtvá věc. Mír bez vítězství je mrtvá věc, je rovná jen tak, jak je rovný hrob, a poskytuje jen takovou rovnost, kterou máme všichni, když se obrátíme v prach. Ani se nepodobá míru takovému, jaký byl před počátkem války, jako spíše míru, který byl před počátkem světa všech živoucích věcí. Jeho nestrannost se podobá nestrannosti doby ledové, ve které není stížnosti—ne proto, že je vše osvobozené, ale proto, že je vše zmrzlé. Tak by tomu přinejmenším bylo, kdyby mohl existovat a přetrvat, ale existovat nebude, protože lidské mysli byly příliš děsivě probuzeny a nepřetrvá, protože by jej lidé nesnesli. Je vněm cosi horšího než beznaděj, nejde ani tak o to, že by v něm nebyla naděje, ale o to, že nedává smysl.

Co se ve skutečnosti stane, je ve skutečnosti neobyčejně prosté. Prusko v čele všech svých otroků při první příležitosti přejde znovu do útoku. Nelze si představit žádný důvod k předpokladu, že by je jakýkoliv kompromis z tak utkvělé myšlenky vyléčil. Bylo by nemožné je přesvědčit, že to udělat nemůže. A jistě by bylo docela nemožné, aby svým obětem dokázalo, že to neudělá. Naše poslední dny by uplynuly v zoufalém a neustálém vyzbrojení, v zoufalé a neustálé kázni. A pokud se tvrdí, že by tomu předešly záruky mírové ligy, pak se vracíme zpátky k presidentu Wilsonovi a celé slabosti jeho posice. Pokud on nedokáže vidět rozdíl mezi útočníkem a napadeným v přítomném případě, proč by měl vidět rozdíl v jakémkoliv možném budoucím případě? Říci, že mírová liga musí být založena na rovném zacházení prostě znamená říct, arbitrážní soud musí být založen na neschopnosti arbitráž provádět. Je to velmi prosté, a není, co na to odpovědět.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 33-37 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

Nebezpečí pochybovačného pacifismu (ILN, 27. ledna 1917)

January 27, 1917

The Dangers of Doubting Pacifism

Již dlouho bylo zřejmé, že bouřňáci pesimismu se slétli usadit se a zabydlet hnízdo pacifismu. Každá špatná zpráva, o které „pobízivá“ škola tvrdila, že ji přináší, aby nás podnítila k boji byla anektována školou mléka a vody jako důvod k tomu dále nebojovat. Snad nejpodivnější skutečností téhle podivné války bylo to, že extrémně hurávlastenecký žurnalista a extrémně kvakerský žurnalista vyprávěli oba skoro stejný příběh—příběh v obou případech stejně falešný ve faktech a stejně v rozporu s obecným duchem a rozhodností anglického lidu. Je vlastně pravděpodobné, že z Pruska a dalších odlehlých míst se oba projevy jeví prostě totožné a že ve světě tak zvýrazněném mnohem silnějšími barvami, rudou od krve a černou od truchlení, nedokáží mnozí mezi žlutou vlajkou senzacechtivosti a bílou vlajkou kapitulace rozeznat i jen odstín rozdílu.

Důsledkem bylo vytvoření podivné a neohrabané báchorky, která je nyní mnohem víc praktickou překážkou než jakýmkoliv faktem. Existuje neurčitý a velmi obecný dojem, že naše zkušenost ve válce byla zážitkem jedné neodvrácené, ale ne konečné pohromy, třebaže ve skutečnosti šlo o přísně logický, třebaže ne rychlý úspěch. Podobenstvím a funkčním modelem Velké války může docela dobře být bitva u Jutska. Je jakoby čímsi novým v dějinách, aby národ nejprve dosáhl vítězství a pak oplakával porážku. Neméně komické a ne méně tragické ovšem je, že i poražený Prus se může holedbat a smlouvat na základě prestiže, kterou jsme pro něj vytvořili. Celý účinek vznikl z marných a nezodpovědných řečí, jak pacifistického, tak pesimistického druhu. A celé to člověka vede k tomu, aby si přál, aby válka byla jako whist hrou, u níž dobré způsoby ukládají, aby se hrála v tichu.

Doklady o slabosti, kterou mám na mysli, jsou roztroušeny všude v tisku způsobem, který komplikuje jejich zachycení a definování. Zde je ovšem fráze, kterou nacházím v Nation, orgánu zdánlivě otevřenému návrhům na kompromis-mír:

A přece, když nepřítel čelí tomuto problému, může, v každém případě v této chvíli, počítat s národem připraveným přinášet největší oběti. Celkem vzato se všechny vojenské operace stávají otázkou ceny. Pokud lze jednotky přesvědčit, aby se v dostatečném počtu vystavily risiku, nebyla v této válce ještě odhalena posice, kterou by nemohly obsadit. Verdun by bez úlevy na Sommě sotva přečkal měsíc. A  pokud Verdun při vší instinktivní a vycvičené bojové dovednosti Francouzů nedokáže už dál obstát, jak si můžeme představit jakoukoliv pozici, které by se nebylo lze zmocnit, pokud Německo zaplatí cenu? Německo nečelí Verdunu. Jeho současným plánem je obrátit zákopové pozice, které byly tak dlouho hájeny proti němu.

Není nutné mít zvláštní vojenské vědomosti, aby člověk viděl, že tato pasáž překypuje vojenskými omyly. Co je „Verdun“? A co to znamená čelit Verdunu? Verdun jsou trosky prázdných domů pokrývající jeden velmi malý prostor na severu Francie—trosky, na které by se pokoušel útočit jen velmi pitomý Němec a žádný inteligentní Francouz by se je nijak zvlášť nepokoušel bránit. A přece autor o Verdunu mluví, jako by to byl nějaký nový, ohromný a neodolatelný válečný stroj. A co se přesně míní tím, že by takhle věc zvaná Verdun nemohla přečkat ani měsíc? Znamená to, že by se Němcům skutečně podařilo prolomit a shrnout francouzskou linii ve verdunském sektoru? Nebo to znamená, že by francouzská linie potom vedla kousek za shlukem zchátralých domů, namísto toho, aby vedla kousek před ním? První význam, nejmírněji řečeno, je velmi nepravděpodobný a druhý, nejmírněji řečeno, není žádná velká hrůza. Pravda je taková, že žádná válka nemůže být posiční válkou v tom smyslu, ve kterém je, jak se zdá, to slovo zde používáno. Tažení nerozhodují konkrétní pozice měst, ale relativní pozice armád. Tohle je, jak jsem řekl, pravda zřejmá při naprostém minimu vojenských informací.: a k tomu patří další a ještě prostší aplikace přítomného případu. Je-li pravda, jak autor tvrdí, že se jakékoliv posice lze zmocnit při obětování dostatečného množství mužů, pak musí jednoduše platit, že výhodu mají ti, kdo mají dostatek mužů, které mohou obětovat. Výdaje jsou věcí reserv, a dokonce o Spojenci na východě, pokud trpí nedostatkem v zásobách munice, mají obrovskou převahu v rezervách mužů. Na západě mají očividně převahu v obojím. Pokud tedy oběti stačí k získání jakékoliv posice, pak se jistě můžeme zmocnit německých posic. To vypadá jako jediná možná dedukce z autorovy doktríny. Vypadá to ale, že je to přesně opačná dedukce, než ta, kterou by si přál dovodit a je proto nucen skončit poněkud chabě slovy: „Německo přineslo takřka neuvěřitelné oběti, a je připraveno k mnohem větším. Jsou Spojenci připraveni zajít tak daleko k úplnému vítězství, které jediné láká jisté mysli? “

Jelikož patřím k oněm zmiňovaným neviděným a neokázalým myslím, dovolil bych si mu velmi skromně odpovědět. Mohu-li se tázat, zda jsme my též již nepřinesli oběti a jakým právem on předpokládá, že nejsme připraveni k dalším? Sotva mohu předpokládat, že by se pokoušel tvrdit, že umírání za svou zemi vynalezli výlučně v Německu. Jeho argument ovšem jistě znamená, pokud něco znamená, že nás takové tragické úsilí může unavit dřív než  Němce. Proč by tomu tak mělo být mi není vůbec pochopitelné, ale pokud by to tak bylo, považoval bych to za nejděsivější ze všech možných konců války. Zanechat našeho úsilí proto, že je vyčítavé a agresivní, jak tvrdí Němci, by byla jedna věc. Zanechat ho proto, že veškerá válka je barbarská a hříšná, jak tvrdí pacifisté, by byla jiná a stejně logická věc. Ale zanechat úsilí proto, že nedokážeme pro správnou věc najít tolik energie co oni pro věc špatnou, by bylo současné rouhání a čirá trapnost. Pokud „svrchované vítězství“ bude duchovně podstatné pro očištění evropské ethiky a politiky (jak si „některé mysli“ dál myslí, počítaje v to mysl věnující se špinění tohoto kusu papíru), pak by jistě selhání v poslední chvíli u čiré nudy nebo ztráty nervů bylo nejen bankrotem jakéhokoliv národního, ale i jakéhokoliv humánního významu. Je to urážka abstraktní důstojnosti ctnosti, pokud by její nepřítel směl rozvinout všechny ctnosti v obraně svých neřestí. Je hříchem proti samé duši věcí, aby byl směl dál milovat, co je odporné, více než lepší lidé mohou milovat, co je lásky hodné. Naštěstí celý tenhle zlý sen nepředstavuje nic víc než trochu řečnické bezvýznamnosti. Není a nikdy nebyl cár důvodu pochybovat, že civilisace je schopna právě takového sebeobětování jako divošství a ať už naše „nadměrné vítězství“ může selhat z jakéhokoliv důvodu, neselže z důvodu nedostatku nadměrných životů a smrtí.

Vzal jsem tento jeden příklad současného pozorování, téměř jistě ve svém záměru dostatečně neškodný, ale nevědomky pokažený špatnou tradicí neskutečnosti a pověstí. Takové pasáže nemají jiný účel než podsouvat studený závan pochybností—který samotný autor chytil ani neví kde. Obvykle je najdeme, jak končí otazníkem. Neříkají „Nemůžeme vyhrát“ ale „Můžeme vyhrát?“ tázací znaménko je nebezpečnější než jakýkoliv dogmatický pacifismus nebo rozhodná zrada, protože je sice bližší lidství, nicméně ale blízko peklu. Protože právě tímhle falešným tázáním je zrazována sama lidská přirozenost a dokázal bych si představit, že lidé Pokušitele kreslili s hadími křivkami, protože je lze zkroutit do otazníku.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 20-33 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Khaki – barva demokracie (ILN, 20. ledna 1917)

January 20, 1917

Khaki—The Color of Democrary

Byla to by to docela zvláštní fantasie představovat si, jak by asi Anglie dnes vypadala, kdyby si naši vojáci nějakou náhodou nebo maličkostí ponechali své červené kabáty a nikdy nezačali oblékat khaki. Oblíbené rčení o flámování—vymalovat město na červeno—by to náležitě nevykreslila. Mnozí by měli pocit, jako by byli v nějakém pekle, obydleném jen samými Mefisty—nebo přinejmenším v ještě nepravděpodobnějším ráji obývaném výlučně kardinály. Tak jak věci stojí, je to samozřejmě tak, že týž princip, který měl za cíl učinit vojáka neviditelným ve válce, slouží k tomu, aby byl voják poměrně nenápadný v době míru. Je v tom mnohé ponaučení a velká alegorie v tom, že se z barvy bahna stala barva slávy. Všelijací realisté zakrslého druhu mívali ve zvyku si ve svých zoufalých dramatech a románech stěžovat, že život běžného člověka byl „fádní“. Khaki je jen jakoby fádní, ale mnozí mohou najít nové světlo, když se podívají na všechny ostatní fádní věci a zamyslí se nad nimi tak, jak se zamýšlí nad khaki. Protože pro realisty nebyl depresivní nedostatek barvy nebo její jednotvárnost, ale nedostatek bojového ducha. Při správném zaměření ducha, může jednotvárnost být i uniformou, a to takovou, která má i lepší vlastnosti než uniformitu. Lidé to uznávali u hnědých hábitů františkánských fráterů, a dnes to lidé uznávají v hnědých hadrech potlučených frontových bojovníků. Pokud kutna nedělá mnicha, nikdy nebyl žádný důvod, aby kutna dělala misantropa, protože to by byla hodně špatná kutna a ještě horší zvyk. Až dosud byly symbolické barvy jako šarlatová jen absolutní a rozlišující, ale obecně takové, které nebývalo vidět často. Je to cosi nového, aby neutrální a neurčitý odstín, který se může objevit v různých druzích půdy, měl pro historické oko téměř heraldickou živost. V budoucnu můžeme docela dobře zjistit, že v nás nějaký pás jílu nebo bláta může rozněcovat rytířské vzpomínky—štěrková cesta může být jednou stejně emblematická jako anglická růže nebo může být pouhá barva pouštního písku nabýt tak živého významu jako lev.

V jiném ohledu ale může být docela užitečné na chvíli si představit Anglii hemžící se ne khaki ale šarlatem. Kdyby byl každý voják rudý jak poštovní schránka, mohlo by nám začít docházet, jakým zázrakem vlastně sestavení nové anglické armády skutečně bylo. Ohromilo by nás to stejně jako nekonečné ploty sestavené pouze z poštovních schránek. Ve skutečnosti kupodivu změna barvy skryla změnu faktu. Jednoznačně si těch mužů všímáme méně, kdy mají své nové oblečení, než bychom si jich všímali, když nosili své staré. Právě pro jejich nezvyklost jsme si sotva všimli jejich množství, protože jako bychom neměli menší množství, se kterým bychom je srovnali. Sotva jsme si uvědomili, že všechna ta světle hnědá rozsypaná všude neomezeně jako podzimní listí, je skutečně náš starý přítel, stráž v červeném na Whitehallu, stokrát znásobený. Nezměrnost toho rozšíření se nikdy nedočkala náležitého uznání, a už vůbec ne od národa, který toho rozšíření dosáhl. Kdyby takové zmnožení potkalo jakoukoliv mírovou instituci—od greenwichské observatoře nebo botanické zahrady v Kew, po Forh Bridge nebo ZOO—celé lidstvo by stanulo v úžasu nad zcela nesporným zázrakem moderní vědy a organizace. Ale jelikož cílem není poskytnout nám bádání pro náš volný čas, ale zachovat naše těla a duše naživu, a zabezpečit nám vůbec nějaký volný čas, ve kterém bychom mohli bádat, říká se tomu hrubá poslušnost a návrat k barbarství.

A je nutné neustále opakovat, že tenhle výjev ohromující proměny byl docela populární a spontánní. Zásadní proměna v celém měřítku nastala před tím, než byla povinnost (v podobě povinné vojenské služby pozn. překl.) vyslána jako zvěd, aby přivedla opozdilce. Pokud to bylo obzvláště díky nějakému konkrétnímu člověku, pak to byl lord Kitchnerer: ale nebylo to až tak kvůli jednomu člověku jako kvůli všem lidem. Je to jediný příklad pravého demokratického povstání v anglické historii od konce středověku. A ještě jasněji, pokud to vůbec lze, tenhle fakt poznáváme, pokud zajdeme za khaki a všechny oficiální uniformy k bezpříkladnému a dosud nepředstavitelnému množství válečné práce odváděné všemi možnými lidmi všude. I zde byla opomíjený jedinečný tón spontaneity. Hodně toho slyšíme o hrubých chybách britského úřednictva a státního aparátu a víc než lze uvěřit o dokonalosti pruské úřední mašinerie. Je tu ale třetí věc, která je životodárnou krví jakéhokoliv zdravého státu a která protéká souběžně s nimi docela jiným kanálem. O té Angličané slyšeli jen velmi málo—a hodně jí dělají. Zdaleka nejlepší práce, kterou jsem v době války viděl, nebyla vůbec organisována shora, ať schopnými nebo neschopnými činovníky, byla to práce organisovaná dělníky. Je to věc velmi skutečná a téměř nikdo si jí nevšímá. Říká je jí demokratická kázeň nebo organizace lidí lidem pro lid.  Je pravda, že v čistě politické práci byly kanály tohoto proudu zasuty snobstvím, výdělkářstvím a sociální nespravedlností. Ale politickému omezení navzdory se patriotická energie nechala pocítit ve stovkách oblastí. Něco, co je pro činovnictvo toliko chamradí, projevilo instinkt ne toliko pro demokratickou aktivitu, ale pro demokratický řád. Demokracie je totiž velmi starodávná a velmi hluboká záležitost. Demokracie si nakonec může zjednat průchod čímkoliv—dokonce i zastupitelskou vládou. V krisích jako je tahle, ji nedokáží zadržet ani zvolené parlamenty. Věc, o níž mluvím, jsem viděl v činnosti na jistém železničním uzlu, kde pouhý chumel nejpomíchanějších amatérů proměnil činovnickou porážku v národní vítězství pod osobním zápalem a spontánní duchapřítomností jednoho osamoceného a velmi mladého poručíka. Je skoro zbytečné říkat, že ho vzali a poslali kamsi jinam, ale myslím, že po válce o něm ještě musíme něco slyšet. Tak jako Caesar i on chápal, že aby člověk vytvořil skutečnou kázeň musí mít něco z vlastností demagoga.

Další místo, kde jsem to samé cítil jako když vám výheň žhne do tváře, bylo v Zásobovacím skladišti vojenských nemocnic na Kensington Square. Pořád něco dělá a tvoří, ale přitom nemá nic z toho nudného zdání, že dělá to samé tím stejným způsobem, které si naše fantasie spojuje s továrnou.  Hrne se z ní neustávající proud posledních vědeckých zařízení, tak jak je zdravotnický personál nemocnic požaduje, nebo často i dřív, než je může začít požadovat. Přesto máte pocit, že atmosféra je tu stejně svobodného a tvořivého řemeslnictví středověkého cechu. V jakoukoliv chvíli mohl člověku někdo předvést nový závěs nebo berli nebo jinou pomůcku, která je nová jako nová báseň a přece jen přesně uzpůsobena konkrétnímu a praktickému účelu. A všechnu tohle ohromnou výbavu pro lékařskou válku nedělají činovníci ani jejich posluhové, ani otročící dělníci činovníky zverbovaní. Dělají to lidé jako vy nebo já, jen nejspíš lepší lidé. Dělá to obrovské množství dobrovolníků z běžných kruhů střední třídy a dalších vrstev společenského života, zrovna tak tu můžete a nemusíte najít svého právníka, nebo svého zubaře nebo vašeho přítele majora ve výslužbě z horního konce ulice, který je tu zaměstnaný jako tovární dělník bez jakéhokoliv úředního rozruchu. Tato komunita vznikla tak, jak vzniká pouliční dav kolem nehody—lidmi scházejícími se dohromady a tvořícími jej. Ovšem v tomhle případě nehodě rozumí a všichni ví, jak poskytnou první pomoc.

Nutno se obávat, že nemám onu víru v německý systém, kterou někteří požadují jako podstatnou pro britský patriotismus. Nejenže nevěřím v to, co Prusové dělají, ale nevěřím ani tomu, jak to dělají. Mají dvě velké výhody, které patří agresorovi—promyšlené přípravy a dlouhé promýšlení dopředu. Nemohu říct, že by jedinkrát ukázali, co by se dalo označit za národní duchapřítomnost. Jsem si například docela jist, že se Německo nemohlo proměnit v mořeplavecký národ stejně rychle jako se Britové proměnili v národ bojující na pevnině. Zespodu vycházející energie je myslím v  Anglii mařena víc než ve Francii, ale je mnohem autentičtější než v Německu. Prostým důkazem je to, že Němci si ještě ani neuvědomili změnu, kterou se Angličanům podařilo již provést. Únavné teutonské noviny a brožury pořád mluví o naší opovrženíhodné „žoldácké“ armádě, jako by to pořád byla malá armáda v rudém a ne ta velká v khaki. V tomhle i mnohém jiném může jejich stravující dychtění pohrdat někým či něčím pokazit i jejich pečlivé výpočty. Nemají žádné nové oči pro novou armádu prostě proto, že pořád mají stará epiteta pro starou armádu. V takovém případě lze téměř doslovně říct, že vášeň oslepuje. A oni se nemohou ani podívat na čím dál delší světle hnědou řadu, protože kdekoliv nás vidí, pořád vidí rudě.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 25-29 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

 

Poesie obyčejných věcí (ILN, 13. ledna 1917)

January 13, 1917

The Poetry of Commonplace Things

Když se zamýšlíme nad nějakým běžným předmět z moderní ulice, jako je omnibus nebo pouliční lampa, je někdy užitečné zastavit se a popřemýšlet o tom, proč jsou takové běžné předměty považovaný za obyčejné. Je opravdu užitečné zkusit pochopit, čím jsou významné—nebo spíš pochopit vlastnost modernity, která tolikrát působí, že často nevypadají ani tak významně jako spíš bezvýznamně. Když zastavíte omnibus, zatímco jste se mezi tím zastavili, abyste se nad tím zamysleli, budete neoblíbení. I pokud se pokusíte ve snaze pochopit její význam sevřít do rukou pouliční lampu, téměř jistě budete špatně pochopen. Nicméně jde o skutečný problém, který není bez významu pro nejpalčivější politické a etické otázky dneška. Poesii, ba mysticismu, jistě nejsou vzdáleny věci samotné, jejich idea a výsledek. Idea zástupu lidských cizinců proměněných v druhy na cestě je plná nejstaršího pathosu a zbožnosti lidského života. Hluboký pocit bratrství a křehkosti smrtelníků, který nám říká, že jsme všichni skutečně na jedné lodi, není o nic méně pravdivý, když je vyjádřený slovy, že jsme všichni v jednom autobuse. Pokud jde o ideu pouliční lucerny, ideu pevného majáku větvících se hlavních tříd, pozemských hvězd pozemského cestovatele, ta nejenže může být, ale přímo je námětem nesčetných písní.

Není ani pravda, že by ve jménech věcí bylo něco tak triviálního nebo ošklivého, že je to dělalo ve všech souvislostech obyčejnými. Slovo „lampa“ obzvláště milují ti zdobnější a poetičtější autoři, je to symbol a velmi často titul.  Je pravda, že pokud by Ruskin nazval své výmluvné dílo „Seven Lamp-Post of Architecture“, pro jemné ucho by to nemělo tak docela stejný účinek. Ale ani anglické slovo „post“ není v žádném smyslu poeticky nemožné, nalezneme je znít pěkně zvučně po vojensku v takových slovech jako je „The Last Post“ (večerka), nebo „Dying at his Post“ (zemřít na svém postavení). Vlastně si vzpomínám, jak jsem jako malý slyšel verš z Macaulayovy Armady o „with loose  rein and bloody spur rode inward many a post“ a divil jsem se představě, že by poštovní schránka ve tvaru sloupu nebo sloup pouliční lucerny projevoval takovou aktivitu. Jistě to ale není samotný zvuk slova samotného, který působí, že nemůže fungovat v literatuře, jíž jde o krásu či úžas. „Omnibus“ se může na první pohled jevit jako slovo, které půjde hůř spolknout—pokud smím použít takový poněkud gigantický obrat. Dalo by se říct, že je to cockneyské a nemotorné moderní slovo, a rozhodně je to cockneyská a nemotorná moderní věc. Ale ani to není pravda. Slovo „omnibus“ je velmi ušlechtilé slovo s velmi ušlechtilým významem, ba i tradicí. Odvozuje se ze starodávného a neústupného jazkya, který je převaloval s velmi autoritativním hřmotem: quod ubique, qoud semper, qoud ab omnibus. (čemu vždy, všude a všichni – rozumí se věřili pozn. překl.) je to slovo opravdu lidštější a universálnější než republika nebo demokracie. Člověk může velmi konzistentně stavět chrám pro všechny lidské kmeny, chrám nejrozlehlejšího vzoru a nejpěknějšího vzhledu a pak jen nazvat omnibus. Je pravda, že důstojnost tohoto popisu poněkud umenšuje nelogický zvyk zkracovat to slovo na jeho poslední a nejméně důležitou část. Ale to je jen jeden z příkladů, v nichž skutečná vulgarita nespočívá v demokracii, ale ve ztrátě demokracie. Říkat omnibusu bus je asi tak demokratické jako říkat demokratovi krysa (rat anglicky pozn. překl.).

Dalším způsobem, jak vysvětlit oblak výkladů moderních věcí jako obyčejných je vysledovat je k onomu duchu, který se často označuje za vědu, ve skutečnosti je ale často jen opakováním. Je příslovečné, že dítě vyhlížející z okna dětského pokoje považuje sloup pouliční lampy za součást pohádky, v níž je lampář pohádkovým tvorem. Takový sloup pouliční lampy může být pro dítě vším, čím může být měsíc pro milence nebo básníka. Nu, je zcela pravda, že už dlouho tu je duch levných informací, který se představuje, že letí za tento zářící bod, když nám přitom říká jen tolik, že ve městě je devět set sloupů pouličních lamp a všechny vypadají jeden jako druhý. Stejně tak je pravda, že je tu duch levné vědy, která si je právě tak namyšleně jistá svou úplností, když nám říká, že existuje tolik a tolik tisíc měsíců a sluncí, které jsou si všechny víc podobné, než by se nám chtělo zdát. A o obou těchto kalkulacích můžeme říct, že na nich není nic obyčejného, vyjma mysli počtáře. Malé dítě má o hořící lampě pravdu mnohem víc, než statistik počítající sloupy ve městě podobající se jeden druhému; a milenec má mnohem víc skutečně pravdu o měsíc než astronom. Část je zde jistě větší než celek, protože je mnohem lepší být připoután k jedné nádherné věci, než dovolit pouhému katalogu úžasných věcí, aby vás zbavil schopnosti žasnout. Je nepochybně pravda, do jednoznačné míry, že jistá stejnost mechanických moderních výtvorů působí, že jsou vlastně méně atraktivní než volnější přírodní opakování, či řečeno jinak, že dvacet sloupů pouličních lamp se skutečně navzájem podobá mnohem víc než dvacet stromů. Nicméně ani tento jejich charakter nepokryje vše, protože lidé neztrácí cit pro tajemství přirozených věcí ani tehdy, když se reprodukují téměř úplně, jako je naprostá tma nebo velmi hluboký spánek. Pouhý fakt, že jsme sloup pouliční lampy viděli velmi často a že celkem vzato vypal velmi podobně jako minule, nám ještě nebrání ocenit jeho pohádkový plamen o nic víc, než v tom brání dítěti.

A konečně je tu opomíjená stránka tohoto psychologického problému, která je myslím jedním z aspektů tajemství morality války. Není tak docela náhodou, že zatímco londýnský sloup pouliční lampy býval vždy mírný a nijak nápadný, pařížská lampy byla historičtější, protože byla strašnější. Byla ještě revolučnější náhradou gilotiny—ještě revolučnější proto, že byla gilotinou davu, a tím se odlišovala i od gilotiny republiky. Věšeli na ni aristokraty, včetně (pokud mě paměť neklame) onoho nadmíru nepříjemného aristokrata, který vyhlásil ono opatření válečných úspor známé jako „Ať žerou trávu“. A tak se stalo, že v Paříži existovaly fanatické a plamenné noviny, které se doopravdy jmenovaly La Lanterne, byl to list extrémních jakobínů. Kdyby v Londýně existovaly noviny nazvané Lamp-post, dokážu si je představit jen jako list pro děti. Pokud jde o můj druhý příklad, nevím, zda by třeba i francouzská revoluce něco svedla s omnibusem, ale jakobíni by byli docela schopní jej používat jako popravčí káru.

Mám zkrátka podezření, že cockneyské věci se staly obyčejnými, protože tak dlouho postrádaly jakousi příchuť oběti a hrozby přítomnou ve vší její nevinnost v pohádce pro děti a přítomnou v pařížské ulici, ve vší její ničemnosti.

Novým divem, který před našima očima změnil svět, je to, že všechno toto hrubé a vulgární moderní soukolí je zcela pravdivě používané k hrdinskému účelu. Se vším důrazem je používané k zabití draka. Je používané, mnohem nesporněji než pařížská lucerna ke skoncování s tyranem. V naší levné literatuře poslední doby se rozmohla fráze, že moderní doba udělá z romantické války válku mechanickou. Není pravděpodobnější, že učiní mechaniku války romantickou? Jak jsem řekl na začátku, věci samotné nejsou odpudivě prosaické, takovými je učinila jejich společnost a dnes je jejich společnost právě tak nad nádherná, jako ta, která kdy zářila na štítu nebo byla vyšita na praporci. Mnoho z toho, co způsobilo, že napadení Belgie bylo tak násilnou výzvou spočívalo nevědomě v tom, že země, která se tak stala tragickou, byla často považována za obyčejnou. Neodpustitelný hřích byl spáchán v místě pouličních luceren a omnibusů. V podobných místech byl připraven spravedlivý hněv a náprava a legenda o nich dozajista přetrvá i v omnibusu, který vezl hrdiny k chřtánu pekla, ba i ve sloupu lucerny, jejíž lampy byly zatemněny proti draku na obloze.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 21-25 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989

 

Kompromis presidenta Wilsona s Německem (ILN, 6. ledna 1917)

January 6, 1917

President Wilson´s Compromise with Germany

Pokud bychom chtěli přivést presidenta Wilsona k pochopení, že sjednat s Pruskem nyní mír by bylo právě tak zlé jako nesmyslné, museli bychom z donucení použít nějakého podobenství, které by bylo v jeho politické zkušenosti extravagantní. Je vladařem obrovské a neurčitě pacifistické demokracie, která neobsahuje nic, co by se Prusům podobalo. Kdyby obsahovala, jistě by dál nebyla pacifistická, a možná by dál nebyla demokracií. Nemůžeme podat žádný americký příklad, který by se byť jen vzdáleně podobal německému problému, můžeme ale podat americký příklad v menším měřítku a se stejnou logickou pointou. Představme si nějakého černošského profesionálního zápasníka, který porazí řadu bílých protivníků (což se už stalo) a pak se ze samé slávy doslova zblázní a bude si myslet, že na něj žádná lidská síla prostě nemá. Představme si, že by si doopravdy myslel, že jakýkoliv počet policistů jej nemůže chytit, žádný počet vojáků jej nemůže zabít, že ho nikdy nemůže ani poranit, že ho nikdo nemůže ani pět minut udržet v rukách. Představme si, že by tuhle legendu vnutil množství dalších černochů okázalým vyvoláváním pověry Obiho a využil to k rozšíření obřadů kanibalismu. Představme si ale, že by pilíř jeho moci spočíval v čemsi ještě výraznějším, než je voodo nebo lidojedství, představme si, že spočívá na praktickém tvrzení, že vždy unikne ze zajetí. A představme si především, že by při mnoha zvláštních a nápadných příležitostech zajetí skutečně unikl. Myslím, že pan Wilson by souhlasil, že nejvíce žádoucí by bylo, aby příště prostě neunikl. Myslel by si to nejen proto, že je žádoucí dopadnout kanibala, ale protože celé čarodějnictví, které vytvořilo kanibaly, bylo zase vyvoláno jedinou příhodou, že zápasník nebyl nikdy chycen. Je tu ale ještě jedno dovození dovolující ještě přímější srovnání s pruským případem. Je zřejmé, že dokud policista černocha skutečně nechytí, všechny snahy o jeho dopadení budou zlo jen zvětšovat, ne zmenšovat. Řečeno americkou frází, pokud to neudělají pořádně, bude to pořád špatně. Fakt, že ho honili dlouho, fakt, že mu dávali zabrat, ba i fakt, že s ním třískali od patníku k patníku a způsobili mu ošklivá zranění a zahnali ho do ošklivých koutů—to vše by jen zvětšovalo slávu jeho úniků, pokud a dokud nakonec vždycky utekl. Pokud celá věc skončila s ním v relativním bezpeční, nebo alespoň v tom, co mohl za relativní bezpečí vydávat, cíle jeho pronásledování nejen nebude dosaženo, ale bude přímo obrácen naruby. Prostým výsledkem by bylo, že na začátku prohlásil svou nedotknutelnost a nakonec ji dokázal. Výsledkem by bylo šíření jeho konkrétního kultu Obiho, s celou jeho konkrétní školou kultury a kuchyně.

Výsledkem míru dosaženého kompromisem by prostě bylo šíření prušáctví. Všechny rány, které jsme mu zasadili by nejen byly promarněné, ale počítaly by se jako rány zasazené z Prusovy strany. Neoslavily by náš meč, ale jeho štít. Pověra, že severoněmecký voják je neporazitelný, a tedy (podle své filosofie) neomylný, by byla založena mnohem pevněji, než kdyby vůbec k žádné válce nedošlo. Takový dojem by byl samozřejmě docela absurdní—protože severoněmecký voják byl znova a znova porážen všemi kmeny a druhy z řad spojenců. Já ale nemluvím o tom, co vědí solidní badatelé o válce, ale o tom, čemu by věřili neurčití přihlížející, nezodpovědní žurnalisté a lhostejní neutrálové—a zejména o tom, čemu by věřila příští generace Němců. Není ani nejmenší pochyby o tom, čemu by věřili, nebo co by říkali. Řekli by: „Teutony se pokusil zdolat celý svět, ale ani celý svět to nedokázal.“

A pokud vytrváme ještě trošku déle, celá tahle obrovská a téměř komická maškaráda se zhroutí. Unikající kanibal bude dopaden a ukáže se, že je to člověk a ne bůh. Podobenství je samozřejmě nemožné, ale může být dostatečně blízké k tomu, aby ukázalo vše, co je na tak hrubém omylu komické a tragické. Černý rváč může až do určité chvíle docela stačit na množství policistů. To, oč tu jde, je účinek opuštění celé záležitosti zrovna předtím, než ta určitá chvíle nastane. Kdyby jen opuštěna nebyla, bylo by právě tak jisté, že civilisace se nakonec dokáže vypořádat s pruskou hrozbou zrovna tak, jako se ta civilisace dokáže vypořádat s uprchlým černochem.

Pokud přijde tahle praktická úvaha panu Wilsonovi příliš praktická, bude celá věc ještě jasnější, pokud ji obrátíme do ideální podoby. Přinejmenším jeden fakt vystupuje v planoucí očividnosti. Německo mohlo podniknout kroky k míru, který označuje za čestný. Neudělalo ani nejmenší kroky k počestné válce. Pokud Němeci nyní tolik záleží na tom, aby se světu nabídl jako přítel, dalo by se mu doporučit, že by se k takovému postavení mohl kvalifikovat, pokud by se nejprve projevil jako slušný a ctihodný nepřítel. Pravý opak je pravdou, jak neví nikdo lépe než právě president Spojených států. Mordování neozbrojených a nikoho neohrožujících lidí na velkých mořských cestách je víc kvetoucím vražedným podnikáním než kdy dřív. Rozbíjení svobodných rodin do otrockých skupin je nejen podobnou hanebností, ale ve svém současném stylu a rozsahu, čerstvou ničemností. Císař se až dosud tohoto otráveného vína držel. Německá válka je čím dál horší a horší realitou tím víc, čím víc se německý mír stává ideální fatamorgánou. Jistě nebude velmi cynickou hrubostí, jak říkal dr Johnson, pokud bychom věřili spíše jejich činům než jejich slovům a troufli si jejich ideu férové dohody odhadnout z jejich jedinečného a originálního pojetí férového boje. Pokud člověk dokáže uřezat údy osmiletému chlapci a dodat k tomu slavný postřeh „C est la Guerre,“ není tak docela překvapení, pokud ten samý monumentální pitomec nabídne, že ruce a nohy přidělá zpátky a řekne, právě tak nijace „C est la Paix“.

Uvažovalo se, že nepochopitelný vpád presidenta Wilsona byl ve skutečnosti způsoben právě touhle postupující podlostí v pruské válce. Někteří mají za to, že si přeje tuhle válku skončit, protože překypuje přes všechny přirozené hranice války a čím dál víc zvrací své ohavnosti na mírové zájmy. V této souvislosti je přirozené připomenout presidentovi slova jiného presidenta, který seděl v křesle jeho úřadu během jiné války. V roce 1861 se vedla podobná diskuse o anglických obchodních zájmech vyžadujících mír na americkém kontinentu. „Kdybychom měli jen předpokládat, jak to zřejmě předpokládají povstalci,“ napsal Abraham Lincoln, „že cizí národy v této věci, nedbaje žádných morálních, sociálních či smluvních závazků, budou jednat výlučně a sobecky k co nejrychlejšímu obnovení obchodu…pokud bychom si troufali domnívat se, že cizí národy nejsou pobízeny žádným vyšším principem než tímto, pak si jsem jist, že bychom jim mohli předložit docela zdravý argument, že rychleji a snáz svého cíle dosáhnou tehdy, když nám pomohou vzpouru potlačit, než když ji budou pobízet. “ Prušáctví je vzpouro proti celé civilizaci bílého člověka. Jeho prvním principem je, že pokud jsou mezinárodní zákony jednou porušeny, už nikdy nebudou napraveny. I pro americké obchodní zájmy bude moudřejší důvěřovat lidem, kteří chtějí zlomit ty, kdo porušují zákony a právo napravit. Tento obchodní zájem je velmi nemoudrý, pokud se jen pokouší spravit ty, kdo porušují právo, aby mohli zákony znovu přestupovat. Bylo by lepší, i pro neutrální lodní dopravu, pokud takhle válka bude trochu delší a všechny příští války trochu lidštější, než když bude tahle válka trochu kratší a všechny příští války budou jen a jen divočejší pirátskou orgií. I když v této válce jde o vášnivější problémy, asi nejpraktičtější věcí je, zda inferno pruské anarchie má být přetržkou nebo precedentem.

Zdroj: Illustrated London News 1917-1919, str. 17-21 G. K. Chesterton Collected Works, vol. XXXI, Ignatius Press, San Francisco 1989