Kam vedou všechny cesty VII.

VII. Poznámka o srovnávacím náboženství (pokračování)

Po napsání minulého dílu jsem v populárním tisku zahlédl cosi, co bylo svého druhu komentářem k tomu, o čem jsem posledně psal. Formálně to byla kontradikce a ve skutečnosti potvrzení. Poznamenal jsem, že pan Wells, jenž původně tvrdil, že věci se nemohou vzájemně vůbec připodobňovat a skončil s tím, že náboženství připodobnil přespříliš. Poukázal jsem, že to, co nazýváme světovými náboženstvími, se liší nejen v tom smyslu, v němž jsou pravdivé, ale i v tom, jak a nakolik jsou náboženstvími. Liší se nejen v tom, co se jim daří dělat, ale i v tom, co tvrdí, že dělají. Jedno z těch nejzajímavějších, buddhismus, je v jistém smyslu předmětem pasáže v současné publikaci nazvané Nárys literatury a sám pan Wells je zde citován jako autorita ohledně Buddhova evangelia. Začíná tvrzením: „Základní Guatamovo učení, jak je dnes zjevné ze studia původních pramenů, je jasné a prosté a v nejtěsnější harmonii s moderními idejemi.“ To by mohlo být velmi utěšující, jenže člověk, který prolistoval mnoho soudobého tisku a polemik by se přesto mohl cítit nucen optat se: „S kterými moderními idejemi“. Třeba i jen v díle pana Wellse samého je tak velké a různorodé bohatství moderních idejí, že je trošku složité být v nejtěsnější harmonii se všemi.

Všichni máme neurčitou populární představu o buddhismu, že doporučuje zdrženlivost, vymizení ega atd., ale tyto věty mohou znamenat různé věci. Jistě mohou být v souladu s moderními idejemi. Mohou být v souladu s idejemi Shopenhauera, který řekl, že vůle k životu je léčkou, která nám dovoluje žít rozumu navzdory. Může být v souladu s ideály Swinburna, když pravil, že život je unavená řeka, o níž můžeme říci to nejlepší, když poznamenáme, že kdesi dosáhne moře smrti. Může být v souladu s moderními idejemi pana E. A. Housmana, který by rád věděl, proč byl probuzen k životu a jak brzy zemře a bude moci zase spát.

To vše jsou moderní ideje, ale nezdají se být příliš jiskřivé a pobízející pro lidi, kteří se chystají založit světový stát, nebo alespoň napsat Nárys dějin. Věru dokážu si představit jen pár lidí, kteří by s nimi byli méně pravděpodobně spokojeni než pana Wellse. Autor proto přechází k posouzení, zda je buddhismus pesimistický a jaký je ve skutečnosti. Toto je jeho verse: „Dokud člověk nepřekoná poslední osobní touhu, je jeho život trápením a jeho koncem žal. Existují tři základní životní touhy a všechny tři jsou špatné. První je touha uspokojit smysly, smyslnost Druhou je tužba po osobní nesmrtelnosti. Třetí je touha po prosperitě, světskost…Ale tehdy, když jsou vskutku překonány a již nevládnou nad životem člověka, když první osobní zájmeno vymizí z jeho soukromých myšlenek, pak dosáhl vyšší moudrosti, Nirvány, klidu duše. Nirvána totiž není, jak si mnozí mylně myslí, zánikem, nýbrž zánikem marných osobních cílů, které nutně činí život nízkým či politováníhodným či hrozným.“

Nu, nemohu si nárokovat víc než nejobecnější povědomí o Buddhovi a buddhismu, a je víc než pravděpodobné, že pan Wells ví zde víc než já. Není ovšem nutno rozumět buddhismu, stačí jen chápat logiku, aby člověk viděl, že je tu vnitřní potíž. Nelze totiž pochybovat, že nirvána se nabízí coby konečný a věčný cíl ducha. Ať už nirvána představuje či nepředstavuje ne-existenci a ať už buddhismus popírá individuální existenci po smrti či nikoliv, nikdo nepopírá, že nabízí po smrti nirvánu. Popřít to by znamenalo popřít prakticky každou větu, v níž se slovo nirvána objevuje. Jestliže ale duše dochází nějakým způsobem po smrti pokoje a současně není po smrti osobní nesmrtelnosti, pak proč je nirvána zánikem a zde věc, v každém smyslu končí. Je-li toto nirvána, pak je ne-existence nirvána. Je-li toto dobrá věc, pak je ne-existence dobrá věc. Buddhista se nemusí zničit zaživa, ale v každém případě se zničí ve smrti. Může se, jistěže na takový zánik připravit vymazáním svého já na zemi. Jeho model ovšem bude sotva morálním ideálem pana Wellse. Ten sotva někomu řekne, že když je nesobecký, je skoro stejně šťastný jako mrtvola, nebo doslova, skoro stejně dobrý jako mrtvý. Těžko bude lidem říkat, že mají být právě tak laskaví jako nic a milí jako nikdo. Snažit se životě usilovat o takový cíl je skutečně, podle stejně přesně vyloženého a vulgárnějšího rčení, být na zemi ničím.

Skutečně se mi zdá, že by mnoho západních theosofů popřelo, že buddhismus popírá jakoukoliv formu osobní nesmrtelnosti. A mám za to, že někteří východní buddhisté by to připustili a hájili by to tím, že osobní nesmrtelnost by byla nevyhnutelně zlá, protože by byla osobní. V tom případě by ale oni argumentovali racionálně a dodali by, že náš vezdejší život je nevyhnutně zlý, protože je osobní. Možná by dodali, že zlo nespočívá v sobectví, ale v tom, že máme svá já. V tom smyslu by bylo zlo v tom, že máme duši. Je-li já ztraceno ve smrti tím lépe, nebo naším jazykem, zaniká-li duše smrtí, tím lépe. Tohle alespoň někteří tvrdí a ti by páně Wellsovo odsouzení pouhého sobectví označili za pouhý sentiment. V každém případě ale nemůže být nirvána současně osvobozením od já, které se děje až po smrti a zároveň rozumnou jasností, které každý může dosáhnout během života. Velký východní mudrc jistě neužíval slov takto volně.

Ve skutečnosti je to velký západní mudrc, kdo užívá slov nepřesně. Za problémy může prvek přítomný ve většině děl pana Wellse: možná je to jediná slabina, která umenšuje jeho velký a obdivuhodný dar. Nemůže docela skrýt jistého protikladného ducha: nedokáže se vyhnout znevažování věcí, ba dalo by se říct drápání věcí. Podvědomě bezpochyby dělá z Buddhy spojence moderních idejí, jakousi protiváhu katolických idejí. Proto si přeje dokázat, že Buddha byl moderní skeptik, aniž by připustil, že byl moderní pesimista. Chce vyvolat Buddhu proti křesťanské touze po věčném životě, aniž by jej vyvolával proti lidské touze po životě. Co se týče onoho světa, stává se tedy Buddha nihilistou bezhvězdné noci, ale co se týče kolem nás. stává se jen laskavým altruistou, nonkonformistou, který se přidal k Ethické společnosti. Velký Gautama se nám tu objevuje učesaný a umytý, perfektně zapadající mezi ostatní v malé předměstské kapli plné vegetariánů a agnostiků. Troufám si tvrdit, že ve velkém indickém mudrci bylo mnohem více světce či skeptika než tohle. Ale v každém případě se pan Wells pokouší zabít dvě ptáky jedním kamen, i když každý letí opačným směrem: jedním je bílá holubice věčné naděje a druhým černý havran beznaděje.

Kam vedou všechny cesty VI.

VI. Poznámka o srovnávání náboženství

Jednoho dne mě po římských základech starobylého britského města provázel profesor, který mi řekl cosi, co mi připadalo jako satira na pěkných pár dalších profesorů. Myslím, že si ten profesor velmi pravděpodobně všiml vtipu, i když si zachoval naprostou vážnost, ale nevím, jestli si všiml, že je to vtip proti velké části historické vědy a srovnávání náboženství. Upozornil jsem ho na jakýsi basreliéf či vlys představující hlavu slunce s obvyklým kruhem paprsků kolem, rozdíl byl ale v tom, že tvář na disku nebyla apollónsky chlapecká, ale vousatá jako Neptunova či Jupiterova. „Ano,“ řekl s jistou delikátní přesností, „soudí se, že jde o místní sluneční božstvo Sul. Nejlepší odborníci ztotožňují Sul s Minervou, ale zde vidíme, že tato identifikace nemusí být docela přesná.“

Tomuhle říkáme velmi mírné hodnocení. A mě velmi zaujalo, že je tomu naprosto stejně s mnoha paralelami, s nimiž jsem se setkal v takzvaném srovnávacím náboženství, o němž bych rád přičinil doplněk k těmto poznámkám. Mnozí profesoři ztotožňující různé věci mi připomínají tuto identifikaci Minervy s Vousatou ženou pana Barnuma. Je to, věru, příklad moderního světa bláznivějšího než všechny jeho parodie, je tomu už přece dávno, co si pan Belloc vymyslel imaginárního dona, který řekl, že moderní výzkum rozeznal v jisté Ariadnině bustě Silenia. A když různí profesoři „identifikují“ katolické vyznání s různými pohanskými sklony netvrdím, že na tom co říkají nic není, omezím se, s profesorovou zdrženlivostí, na tvrzení, že identifikace není úplná.

Skeptikové nám nikdy nedají výhodu vlastní skepse. Jinými slovy, nepoužijí ji tam, kde se jí skutečně užít patří. Pan H. G. Wells ji kupříkladu jednou dovedl tak daleko, že nešlo ani tak o skepsi nad náboženstvím, ale nad myšlením, ba dokonce nad skepsí. Podotýkal, že vlastně neexistují žádné kategorie, že každá jednotlivá věc je zvláštní ve smyslu naprosté jedinečnosti. Naznačoval, že hvězdy se mezi sebou liší nejen ve slávě, ale i ve své hvězdnosti či hvězdné kvalitě; že jedna pouliční lampa se liší od druhé, takže ani nemůžeme říci, že je v ulici deset lamp. Ale i tehdy, když prohlašoval, že všechno třídění je falešné, upadl sám do čehosi, co je skutečně falešným tříděním. Je to jako kdyby někdo dělal seznam hvězd a jedna byla ve skutečnosti ohňostrojem, druhá meteorem a další pouliční lampou a vtom smyslu kandelábrem. Ve svém Nárysu dějin a dalších novějších dílech o náboženstvích dává to, čemu říká křesťanství na seznam spolu s dalšími náboženstvími. Srovnává jeho morální důsledky s těmi, které nese muslimské náboženství a jeho morální původ s původem buddhismu. Ale kupodivu, právě toto je případ, kde by se měl uplatnit jeho původní skeptický argument. Skeptickou pravdu lze vyslovit různě. Může se třeba říci, že nic takového jako buddhistické či dokonce muslimské náboženství neexistuje. V jiném smyslu můžeme říci, že pokud to jsou náboženství, pak křesťanství náboženstvím není. A opravdu toto poslední tvrzení, ač více či méně symbolické, se v této věci blíží pravdě. Pravda je totiž, abychom užili jeho oblíbeného slova v dřívější fázi, skutečně a jistě „jedinečná“. Křesťanství není náboženství, je to církev. Může existovat muslimské náboženství, ale nikdo se normálně nebude bavit o muslimské církvi. Může existovat buddhistické náboženství, ale nikdo ho neoznačí za buddhistickou církev. I tím, že se titulu budou vyhýbat, připustí tím jeho existenci. Každý kdo představu církve nenávidí, má představu o církvi. Je to kombinace různých věcí, jež jsou nicméně věcí jedinou a ta jediná je vpravdě jedna. Je jen jeden druh a jen jeden exemplář. A tak pan H. G. Wells, poté co nám tvrdil, že každý kandelábr je jedinečný a dokonce i pětníkový hřebík je jedinečný, minul jednu a jedinečnou věc na celém světě a ani si toho nevšiml.

Tvrdím, že sama idea katolické církve je idejí sui generis, oddělenou od nároků na ztělesnění. Nemluvím teď o srovnání s křesťanskými heresemi, ale s pohanskými náboženstvími. Neslučitelná a neporovnatelná směs soupeřících náboženství opravdu ukazuje, že jedno z nich skutečně patří do druhé kategorie. Jedno z pohanských náboženství je opravdu křesťanskou heresí. Čím víc víme o velkém muslimském hnutí, tím více si uvědomujeme, že šlo o pokřesťanskou revisi, či spíše další zjednodušení typu ariánského hnutí.Z těch dalších, kterým říkáme východní náboženství existovala mnohá ještě před křesťanstvím a téměř všechny by mohly existovat i bez něj.Mám za jisté, že islám by bez křesťanství nikdy existovat nemohl. Myslím, že je to stejně jasné jako to, že by bez křesťanství nemohl existovat kalvinismus, lollardství či lutherství. Islám nebyl ani v moderním smyslu protikřesťanský. Kristu dal stejně vysoké morální postavení, jaké mu dává většina unitariánů a věru vyšší nadpřirozený status, než by mu dali někteří lidé z Broad Church. Abychom byli k Mohamedovi spravedliví, musíme říci, že jeho hlavní útok směřoval proti modlářstvím Asie. Jen si myslel, jako si mysleli ariáni a myslí unitariáni, že na ně zaútočí lépe, když se více přiblíží prostému theismu. Od všeho podobného ariánské či albigenské heresi jej odlišuje to, že se zrodil na hranicích křesťanstva a tak se mohl šířit do barbarského světa. A i v tom by si někdo mohl dovolit hledat paralely s protestantismem v Německu.

Tento princip rozlišení nyní můžeme aplikovat na jednotlivá soupeřící náboženství. Každé z nich je zvláštní kategorií nejen vůči katolické církvi, ale i proti ostatním náboženstvím. Islám, pokud jej máme vůbec nějak zatřídit, nemůže dát do stejné skupiny s křesťanstvím, konfucianismem a brahmánismem, ale spíše s manicheismem, pelagianismem a protestantismem. Stejně tak Buddhu nemůžeme dát do jedné skupiny s Kristem, Mohamedem a dalšími, ale spíše třeba do skupiny s Pythagorem, Platonem a ostatními. Patří mezi filosofické mystiky, pro něž to, co běžně nazýváme náboženstvím, bylo skutečně jen něčím symbolickým a hlavní bylo metafysické sjednocení. Mohl mít jisté ctnosti světce, ale ve skutečnosti byl mudrcem. Mohl být tím, co nazýváme idealistou; někdy se velmi podobal pesimistovi. Ale tak či tak nebyl církví a církev nezaložil. Abychom posoudili, co založil, musíme se vrátit k základům v brahmanismu, a přitom zjistíme, že nejde o variantu téhož, ale něco naprosto odlišného, s vlastními variantami. Je to spíše stará lidová mythologie, jako naše vlastní staré pohanské mythologie. V pozadí brahmanismu je uctívání přírody a buddhismus je jistě pravým opakem uctívání přírody. Vhodnější by bylo nazvat ikonoklasmem zaměřenými na zničení modly zvané příroda. A konečně, je zcela jasné, že konfucianismus není náboženstvím, ledaže by náboženstvím byl systém anglických veřejných škol či Kultur imperiálního Německa. V jistém smyslu je tak lze označit, protože vše spočívá na vědomém či nevědomém náboženství, či na popření náboženství. Nic z toho ovšem nikdo nebude nazývat církví a nikdo je nebude srovnávat s církví, která sebe samu označuje dogmatickou a božskou. Všechny tyto zoufalosti z nichž je nápodobou, další pochybností a třetí příručkou etikety nemají nic společného než to, že ani jedna není církví a že jsou příklady experimentů, jimiž se, dá se očekávat, budou lidé zabývat, když nebudou mít církev.

Považoval jsem za užitečné přidat tuto poznámku ve věci, která vzbuzuje mnoho otázek, i když žádná z nich mě nikdy zvlášť nezasáhla. Vždycky jsem si myslel, že už jen pouhý pach těchto orientálních mravů byl zcela odlišný od mravu křesťanského a že morální chuť je vždy nejdůležitější pro nás a ne vždy pro ně. Považuji ovšem za svého druhu literární kuriositu, že páně Wellsova vlastní kategorie náboženství se musí rozpadnout pod dotykem jeho vlastní otázky o kategoriích. A myslím, že je prostým a jednoznačným historickým faktem, že charakter katolické církve je stejně neobvyklý jako její nároky. Je nejen jedinou věcí, které přísluší zvláštní druh služby, ale je i vskutku jedinou věcí, která o ni žádá. Je docela dobře možné být pohanem a nenávidět církev, stejně dobře je možné být pesimistou a nenávidět vesmír. Jenže právě tak, jako je jeden vesmír, je i jedna církev a nikdo moudrý se nebude vydávat hledat jiný vesmír.

Kam vedou všechny cesty V

V. Historie polopravdy (pokračování)

Nyní už musí být zjevné, že každá jednotlivá věc v katolické církvi, již moderní svět odsoudil, byla moderním světem znovu zavedena a to vždy v nižší formě. Puritáni zavrhli umění a symbolismus a dekadenti obojí přivedli zpět, se starým apelem na smysly a s novým apelem na smyslnost. Racionalisté zavrhli nadpřirozené uzdravování, to se vrátilo s Yankeeskými šarlatány, kteří nejen hlásají nadpřirozené uzdravování, ale rovněž zakazují přirozené léčení. Protestantští moralisté zrušili zpovědnice, které obnovili psychoanalytici se všemi jejich údajnými nebezpečími a bez jediné z jejich přiznávaných ochran. Protestantští patrioti odmítali pronikání mezinárodního vyznání a došli k tomu, že rozplétali říši zamotanou v mezinárodních financích. Při stížnostech na monasticismus urážející rodinu se dočkali rodiny rozbité na kusy byrokracií a s námitkami proti postům nařizovaných komusi během výjimečných období se dočkali času, kdy se abstinenti a vegetariáni pokouší uvalit věčný půst na všechny.

To všechno, jak jsem řekl, se stalo zjevným, ale celá pravda se odvinula dále způsobem, kterým se tu více rozebírám. Nejde ani tak o tyto obecné pohyby, které bychom téměř mohli nazvat všedními chybami, ale spíše o jisté individuální ideje, které jsou soukromými inspiracemi jednotlivců. Jak jsem řekl v posledním čísle, mladý člověk může, bez nějaké urážlivé marnivosti dospět k závěru, že má co říci. Může si myslet, že dobové polemiky se míjí s pravdou a že právě on na to může upozornit svět snesitelně jasným či důrazným způsobem. Zdá se mi, že se může vydat dvěma směry, rád bych zde oba naznačil, protože myslím, že takových mladých lidí musí být spousta a také proto, že jsem jimi oběma šel, nejprve jedním a poté druhým.

Může se svou pravdou či polopravdou vydat do chvatu a zmatku moderního světa, obecně světské společnosti a postavit ji do boje se všemi ostatními pojmy, které se derou touž cestou. Může se mu dostat cti polemiky s Bernardem Shawem, nejvelkorysejším s pěstních zápasníků, který je ochoten zápolit se všemi příchozími; může recenzovat Maeterlinckovy a Bergsonovy knihy a je až příliš pravděpodobné, že sám nějakou knihu napíše. V tom případě se dá čekat, že ho novináři pozdraví, jako člověka s „poselstvím“, v každém případě je pravděpodobné, že bude v módě, ale není moc jasné, že by se s jeho myšlenkou z dlouhodobého hlediska cokoliv stalo. Není žádný sudí, který by rozhodl, zda Shawa porazil, nebo zda Shaw porazil jeho, není žádný záznam o jeho efemérním byť i třeba vynikajícím komentáři k Maeterlinckovi či Bergsonovi, jeho vlastní kniha bude rozebrána jako všechny ostatní a i když si bude počínat tak dobře, jak by sám od sebe čekal, není příliš jasné, zda toho udělal nějak moc pro svět, zejména pro svět, který je v náladě připouštějící jen módy a zapomnětlivost. V této posici je ovšem ještě větší nebezpečí. I kdybychom předpokládali, že se jeho pravda stane tradicí, jen ztvrdne v heresi. Může totiž ztvrdnout jen v polopravdu jíž už je, a kdyby byla pravdou v době, kdy bude živá, stane se lží, až se změní ve fosilii. Několik zásahů fanatických stoupenců ji někdy může změnit v nejvýstřednější a nejstrašnější lež. Proto, abych to ilustroval, jsem vybral příklad, a podstoupil risiko obvinění z egoismu, intelektuálního motivu, který si pamatuji jako nejsilnější v mém vlastním případě.

Literární kritiku tvoří v převážné míře soubor nálepek a mě svého času, když jsem byl mladým škrabákem, kdosi nazval optimistou. Mluvil ovšem podle ducha doby, a když mě označil za optimistu, prostě tím myslel, že nejsem pesimista. Jistě předpokládal, že kdokoliv s nějakými intelektuálními nároky bude pesimistou. Moje rané mládí bylo totiž časem Shopenhauera a moci temnoty a na celém intelektuálním a uměleckém světě leželo břímě zoufalství. Nejživější věc, co mohl člověk chtít, bylo prohlásit se za dekadenta a dožadovat se práva shnít. Dekadenti říkali asi tolik, že vše je špatné, vyjma krásy. Někteří spíš tvrdili, že špatné je vše vyjma špatnosti. Nuže prvním hnutím mé mysli byl podnět říci, že být shnilý je vůbec zkaženost. Začal jsem si ale skládat sám pro sebe jakousi hrubou filosofii, jejímž prvním principem byla koneckonců vzácná a nádherná výsada vůbec žít. Bylo to prostě to, co dnes mohu vyjádřit tak, že musíme chválit Boha za to, že nás stvořil z ničeho. Tehdy jsem to ovšem vyjádřil v malé knížečce básní, nyní naštěstí zmizelé, která (kupříkladu) popisovala nenarozené dítě, jak slibuje, že bude hodné, jen když mu bude dovoleno být čímkoliv, také jsem se v ní ptal, jak strašným mučednictvím jsem musel projít před narozením, abych byl hoden spatřit pampelišku. Zkrátka jsem si myslel, a myslím si dosud, že pouhý okamžik existence a pohled na pruh denního světla na šedé zdi je odpovědí veškery pesimismus té doby. Ale udělal jsem to především ve vzpouře proti pesimismu té doby. A jako každý vzbouřenec jsem byl reakcionář, tedy převážně jsem na cosi reagoval.

Myslím, že takový druh postoje mohl mít svou váhu mezi dalšími moderními postoji,což ovšem mnoho neznamená. Chci tím říci, že se dalo cosi udělat, jako literární téma, s představou nového optimismu založeného ne na všem, ale spíše na čemkoliv. Představme si ale, že by to bylo skutečně hlásáno jako nový optimismus a stalo se novým módním myšlením či cítěním. Jak strašná ohavnost a nesmysl by z toho byl, než by to stihlo vyjít z módy! Nechtěl jsem něco co se přejí, ale spíše něco pro každý den, čím by se každý den uznával sedmidenní div stvoření. Jenže než bychom se vůbec dostali na konec prvního týdne, již by si někdo všiml slibným možností změny směrem k zvrácenosti či šílenství.

Je to tak, vyhlídky nevinných idejí jsou naprosto děsivé. Taková myšlenka se může skutečně snadno změnit v nástroj zhouby všeho co je mi nejvíce drahé. Jestliže jsem měl nějakou intelektuální vášeň souběžnou s odporem k pohodlnému pesimismu, byl to odpor k pohodlné plutokracii. Stejně jako jsem první dokázal vyjádřit jen tím, že jsem hlásil k optimismu, stejně tak v druhém případě tím, že jsem se prohlašoval za socialistu. Ve skutečnosti lze ovšem tenhle můj nápad, filosofii údivu a vděčnosti, použít k rozbití nejen veškerého socialismu, ale i toho nejmírnějšího podnětu k sociální reformě. Optimismus údivu se může snadno stát nástrojem jakékoliv tyranie a lichvy a bezostyšné korupce, která kdy utiskovala chudé. Tyranovi stačí, aby lidem řekl, že musí být vděční, že je vůbec nechá naživu. Stačí, aby řekl, že člověk zbavený všech politických či zákonných práv přece musí být dostatečně šťastný, když se může dívat na pampelišku. Stačí mu říci, že nespravedlivě uvězněný člověk může být úplně spokojený, když se může dívat na pruhy světla na zdi cely.

Tohle uvádím jen jako malý příklad, protože ho znám nejlépe, co se může přihodit polopravdě, které se podaří stát se heresí. Musí existovat tisíc podobných případů podobných theorií, poučení je ale v tom, že polopravdy musí být spojeny s celou pravdou, a kdo je má spojovat? Tyran Herodes nesmí povraždit nemluvňata, protože by ještě jako nenarozené byly vděčné za pár měsíců života. Člověk nesmí být otrokem na základě tvrzení, že i otrok se může koukat na pampelišku. Člověk nesmí být, spravedlnosti navzdory, vržen do vězení s tím, že přece i tam se může dívat na světelné skvrny na zdi. Krátce řečeno, údiv, vděčnost a pokora jsou dobré věci, ale nejsou to jediné dobré věci a musí existovat něco, co básníka, který je chválí, přiměje uznat, že i spravedlnost a milosrdenství a lidská důstojnost jsou též dobré věci. A protože cosi vím o povaze moderního básníka, chyceného moderním nápadem, vidím jen jedinou věc na světě, která by to snad mohla dokázat.

Řekl jsem, že pro mladého člověka specializujícího se na polopravdu existují dvě cesty, uvedl jsem osobní příklad i hrozivý konec, který se otevírá. Druhou cestou může své polopravdy přinést do kultury katolické církve, která je skutečnou kulturou a v níž je může skutečně kultivovat. Ta je skutečnou zahradou a vnější svět není o nic méně pustinou, když je už drahnou dobu pustinou hlučnou. Jde o to, že může svou myšlenku tam, kde bude skutečně posouzena, co do své pravdivosti, vyvážena dalšími pravdami a často podpořena lepšími argumenty. Jinými slovy, stane se, třeba jen malou, složkou trvalé civilisace, která své morální bohatství tak, jak věda používá své zásoby faktů. Proto v jalovém příkladě, který jsem uvedl není nic pravdy na mém starém dětinském postoji, který katolická církev tak či onak odsuzuje. Neodsuzuje lásku k poesii či fantasii, neodsuzuje, ba spíše doporučuje, pocit vděčnosti za život vůbec. Je to koneckonců duch v němž se mnoho katolických básníků profilovalo a jeho prvním a nejlepším příkladem byl možná velký Chvalozpěv sv. Františka. Vím ovšem, že v této zdravé duchovní společnosti se optimismus nikdy nezmění v orgii anarchismu nebo stagnaci otrokářství a že zde nikoho z nás nepostihne ironická pohroma objevení pravdy jen za cenu šíření lži.

Kam vedou všechny cesty IV

IV. Historie polopravdy

Ve svých základech se církev těší neměnnosti, bývá však někdy obviňována, že je příliš strnulá a nehybná i v těch vnějších věcech, které jsou legitimní oblastí proměnlivosti. A je to, myslím, jistém smyslu pravda, pokud máme na mysli její smrtelnou mašinerii. Církev se nemůže měnit tak rychle, jak se mění obvinění proti ní. Občas je přistižena, že klimbá a nevyrací, co se o ní řeklo v pondělí a tak přehlédne přesně opačné prohlášení o ní, pronesené v úterý. Občas je tak pateticky zahleděná do minulosti, že nevinně předpokládá, že moderní myslitel si dnes myslí totéž, co tvrdil včera. Moderní myšlení přebíhá církev tak, že samo od sebe zaniká dříve, než ho stihne církev vyvrátit. Je opožděná a pomalá tím, že studuje herese pečlivěji než heresiarchové.

Většina z nás dokáže poukázat na tyto chyby—jsou-li to chyby— katolicismu, pokud se jeho vnějšího polemického aparátu týče. Jsou katolíci, kteří se stále vypořádávají s kalvinismem, třebaže už nejsou žádní kalvinisté, s nimiž by se měli vypořádávat. Máme obdivuhodné apologety, kteří vycházejí z předpokladu, že průměrný Angličan opovrhuje církví pro její nedůvěru v Bibli, i když na ni už nějakou dobu spíše hartusí, že se jí věří. Jsou jiní, kteří se cítí povinni, když ne omlouvat, tak alespoň hájit vyvýšené místo, která naše theologie dává ženě, jako kdyby naši pohodlní feministé ještě sdíleli představu Johna Knoxe o obludném panování žen. Někteří dokonce omlouvají starodávnou křesťanskou hierarchii, že užívala rituálu, v době, kdy se jsou všichni balhamští baptisté ritualisty. Zkrátka v tomto vnějším a povýtce konvenčním smyslu můžeme souhlasit, že katolíci jsou až moc konservativní. Katolicismus si, s ohledem na většinou běžných katolíků, zaslouží výtku, kterou mu dávali mnozí protestanti. Katolíci byli ignoranti, ani si nevšimli, že protestantství je po smrti.

I když však je takové kolísání zcela příznačné pro všechna moderní hnutí, není to tak docela to samé, když postoupíme od hnutí k lidem a církev se bezesporu více stará o lidi než o hnutí. Nejpodlejší člověk je nesmrtelný, nejmocnější hnutí je pomíjivé, ne-li přímo dočasné. Ale dokonce i v sekulárním smyslu a v tomto sociálním rozměru existuje jistý významný rozdíl. Herese střídají během století jedna druhou velmi rychle, ale pomaleji v životě jednotlivého heretika, a ještě s menší rychlostí u heresiarchy, pokud to není zcela nezodpovědný blázen. A velký heresiarcha bývá jen málokdy tak velký blázen.Velký heresiarcha se držívá své velké herese i když i jeho syn ji obvykle opouští. Nová nebesa a nová země bývají obyčejně dostatečně nová, aby vydržela jeden lidský život. Vesmír se během dvaceti či třiceti let nezhroutí. Přinejmenším člověk, který ho zkonstruoval, nepřipustí, že se zhroutil. Krátce řečeno, zatímco snobství je z hlediska historie jako celku podivuhodně nestálé, jednotliví snobi nejsou nestálí, ale upjatí. Celý svůj život upjali na jednu theorii, lze říci na jednu myšlenku. Snob je věrný své libůstce, je první kdo se jí chopil a nejspíš bude i poslední, kdo ji bude mít.

Tím se ve svém výkladu dostávám k místu, kde se nemohu vyhnout jistému egoismu. V tisku dnes často čteme nejvíce skličující a nejpolitováníhodnější frázi, která snad dávala smysl, když se objevila mezi nonkonformisty, ale nyní se nesmírně roztáhla a dokonce přehojně zmnožila mezi těm nonkonformisty, kteří nedokáží být konformní ani s nonkonformistickým náboženstvím.. Mám na mysli nervy drásající zvyk tvrdit, že ten či onen spisovatel nebo řečník mají „poselství“. Jistě, je to jenom zvyk používat pohodlné rčení bez přihlédnutí k jeho obsahu a proměňování všech vět v řetězce mrtvých slov. To se totiž zdá být hlavním výdobytkem povinné školní docházky a neomezovaného tisku. Huxley má poselství; Haeckel má poselství; Bernard Shaw má poselství. Zbývá jen položit logickou otázku „Od koho?“, aby se ukázalo tisíc věcí, na které autor ani nepomyslel. A pro toto zmatení je typické, že táž osoba, která řekne, že Haeckel má poselství, bude nejspíš pokračovat a dodá, že Haeckel je zcela originální myslitel. V každém případě je pochybné, zda si profesor přeje, aby byl považován za poslíčka. Tak či tak si nikdo z nás nepřeje poslíčky, kteří by si sami vymýšleli své zprávy. Je pravda, že profesor Haeckel si může upravit zprávu podle své fantasie, protože dělá embryologické diagramy přesně tak, jak ho napadne. Normální však je, že člověk s poselstvím je prostě posel a tentýž pojem použitý pro učitele etiky či náboženství musí být velmi extrémním a dokonce mimořádným potvrzením jeho přímé inspirace od Boha. Tvrdit, že běžný moderní moralista má poselství je zmatení myšlenky. Tvrdit o atheistovi, že má poselství je pojmový rozpor.

Obdivovatelé takového muže jsou seriosnější, když tvrdí, že je originální. A přesto je pravda, že to co těmto originálním lidem chybí je originalita. Oni totiž sotvakdy začínají začátkem, nebo třeba jen pokusem být sami původní. Tihle revolucionáři jsou vždy reakční, v tom doslovném smyslu, že reagují a odporují čemusi jinému. Tolstoj tak reagoval na moderní militarismus a imperialismus, Bernard Shaw reagoval na moderní kapitalismus a konvenčnost. Ve světě skutečně pokojných sedláků a venkovanů by Tolstého povolání zmizelo. Ve světě bolševismu a chlapeckých účesů, by už Bernard Shaw neměl co říci, leda snad, že jeho hnutí zašlo mnohem dál, než si přál. Ani jeden z nich však nemůže být originální v tom smyslu, že by začínal na začátku, jako člověk, který má vytvořit svět. Není proto snadné najít vhodné označení pro tento druh intelektuálního individualismu, ta která se používají dnes jsou velmi neohrabaná, ať ti, kdo je užívají, mluví o poselství nebo o originalitě nebo se vznesou k úžasnému a zářivému nesmyslu řečí o originálním poselství. Může to však být prostší a přesnější pokus naznačit—což také lidé většinou chtějí říct—že tito intelektuální vůdcové mají co říci. Mají nutné a zanedbané pravdy, které chtějí vysvětlit a zrovna oni se k takovému vysvětlování velmi dobře hodí.

[text chybí v původních zdrojích]

k neosobnímu argumentu, je pravda, že byla doba, kdy mi hrozil tento druh individuálního odlišení. Byla doba, kdy jistí lidé trpěli klamem, že mám nějaké poselství. Nevím zda někdo zašel až do tak ukrutné dálky, aby je nazval originálním poselstvím. Myslím, ale že nebudu tak docela sveden marnivostí, když řeknu, že se domnívám, že se mi podařilo vypustit jednu z těch věcí, jimž se říká poselství, jednu z těch velkých moderních zpráv od nikoho pro všechny, které bývají doručeny tak jedné osobě z deseti milionů. Je možné, že jsem dosáhl jakýsi druh sebevyjádření v jakési malé intelektuálské sektě těch, kdo si asi deset let byli ochotni myslet, že mám jakousi novou či opomenutou pravdu. Jinými slovy, to velmi málo co jsem myslel, že mám říci, se jednou ocitlo v jistém skutečném nebezpečí, že se stane kompletní filosofií. Svůj únik z takové pohromy mohu vysvětlit jen jako Boží milost; je též pravda, že i tehdy bylo v mé mysli, jako v mysli každého člověka, cosi co mi říkalo, že to co hledám, není nová pravda ani opomenutá pravda, ale prostě pravda. A že změnit moji jednu pravdu v systém po způsobu moderních průkopníků by nebylo nic víc, ani nic méně než dát mé jedné pravdě příležitost změnit se v lež. V okamžiku, kdy by se stala celistvou filosofií, by současně ukázala, že je neúplnou filosfií.

Svým vlastním případem se zde zabývám jen proto, že ten znám nejlépe, myslím však, že tento příběh nese poučení pro mnoho těch, kdo se bojí, že katolické náboženství hrozí zničením jedincových idejí, protože je dovede roztřídit.

Když jsem poprvé četl Penny Catechism, upoutalo mě vyjádření, které se zdálo přesně shrnovat a definovat, ve vyšším kontextu a na vyšší úrovni, to co jsem se snažil poznat a definovat ve všech mých půtkách se sektami a školami mého mládí. Bylo to konstatování, že dvěma hříchy proti naději je troufalost a zoufalství. Vztahovaly se samozřejmě k nejvyšší z nadějí a proto též k nejhlubšímu ze zoufalství, ale všichni víme, že tato zářivá tajemství vrhají své stíny na zemi. A to co platí o nejmystičtější naději, platí stejně tak i o nejobyčejnější lidské veselosti a odvaze. Herese, které v mé době útočily na lidské štěstí, byly do jedné variantami troufalosti či zoufalství, jimž se v polemikách moderní kultury říká optimismus a pesimismus. A kdybych chtěl napsat autobiografii v jedné větě (doufám, že nikdy nebudu chtít psát delší) mohl bych říct, že můj literární život trval od doby, kdy lidé ztráceli štěstí v zoufalství do časů, kdy je ztráceli svou troufalostí. Začínal jsem přemýšlet v době, kdy se o veškerém myšlení soudilo, že vede k zoufalství, nebo k tomu, čemu se říkalo pesimismus. Jako další jedinci, o kterých jsem mluvil, jsem byl pouhý reakcionář, protože mé myšlenky byly pouhou reakcí, tehdy bych se spokojil s tím, že bych ji nazval optimismem. S dovolením čtenáře vysvětlím dále, jak jsem přišel na to, že jí lze dát inteligentnější jméno.

Kam vedou všechny cesty III.

III. Obhajoba složitosti

Začal jsem schopností církve omládnut znenadání tehdy, když se očekává, že pomalu zestárne a podotkl jsem, že taková síla vyznání je představitelná jen za dvou podmínek: za prvé, že je skutečně pravé, za druhé, že síla v něm je více než smrtelná. V nejzazším smyslu jsou toto důvody pro revoluci, která se vrací jako otočení kolem. Ovšem mezi druhotnými a povrchními příčinami tohoto omlazení lze, zdá se mi, zvláště vyzdvihnout právě to nač si náboženští reformátoři vždy stěžovali, totiž na složitost učení. Naše víra je v jistém smyslu nejprostší z náboženství, ale v jistém odlišném významu je zdaleka nejsložitější. Zdůrazňuji přitom že, navzdory mnoha moderním představám vděčí za své vítězství nad moderním myšlením své složitosti a nikoli své prostotě. Za své poslední obnovy vděčí právě tomu, že je jediným učením, které se dosud nestydí za svou složitost.

Zaznamenali jsme během posledních staletí několik velmi extrémně jednoduchých náboženství, které se i snažily být ještě jednoduší, než to předešlé. Nápadným znamením těchto zjednodušování nebylo jen to, že byla nakonec neplodná, ale to, že se velmi rychle opotřebovala. Člověk o nich řekl všechno, jen co se o nich zmínil. Mám za to, že nejlepším příkladem jednoduché víry je atheismus. Člověk tvrdí, že není Boha, pokud tak skutečně praví ve svém srdci, je jistě z toho druhu lidí, o kterých mluví Písmo. V každém případě, pokud to říká, říká to, a to je prakticky vše co se k tomu dá říci. Konverzace patrně vezme rychlý konec. Pravda je taková, že atmosféra vzrušení, v níž atheista žil, byla atmosférou chvějícího se a přikrčeného theismu a vůbec ne atheismu; byla to atmosféra vzdoru a ne popření. Neúcta je velmi otrocký parasit vážnosti, který hladověl se svým hladovým pánem. Když pominul první povyk kolem toliko estetickým důsledkům rouhání, zmizela celá věc ve své vlastní prázdnotě. Kdyby nebylo Boha, nebylo by atheistů. Snadno to lze říci o odmítání devatenáctého století, protože tato forma atheismu již patří j mrtvým heresím. Co však není vždy vnímáno je fakt, že všechny modernější formy theismu mají stejnou mezeru. Theismus je stejně negativní jako atheismus. Na tvrzení optimistů, že Bůh je dobrý a proto je vše dobré, či universalistů, že jelikož je Bůh láska, vše je láska, na slova stoupenců křesťanské vědy, že jelikož je Bůh duch, vše je duchovní i na slova pesimistů, že Bůh je krutý a proto je i vše zvěrská hanba, na všechna takové poznámky lze sotva odpovídat jinak než „Ach“ nebo poněkud mdlým „Nu, nu“. Jsou to prohlášení v jistém smyslu velmi úplná, možná až příliš úplná, a my zjišťujeme, že bychom rádi, aby byla ještě trochu. A právě o to jde. Nejsou dostatečně složitá, aby byla živými organismy. Nemají žádnou vitalitu, protože nemají žádnou funkční variabilitu.

Všem myšlenkovým školám, jež jsou označovány za liberální a velkorysé je společná jedna povšechná charakteristika, jejich výmluvnost totiž končí mlčením, které nemá daleko ke spánku. Všechny povstání a vynálezy moderního intelektualismu charakterisuje jeden rys, rys společný všem novým a revolučním náboženstvím, která se přehnala světem v poslední době a tím rysem je nudnost. Jsou příliš prosté, než aby mohly být pravdivé. Naproti tomu kterýkoliv prostý katolický rolník držící mezi prsty jedno malé zrnko růžence si může uvědomovat ne celou věčnost, ale celý komplex, ba téměř konflikt věčností, například ve vztahu Našeho Pána a Naší Paní, v Božím otcovství a synovství či v mateřství a dětství Mariině. Myšlenky toho druhu jsou, v nadpřirozeném smyslu, analogické se sexem, rodí. Plodí a množí se; není jim konce. Mají nespočet všelijakých vlastností, pro účely našeho výkladu nás ale zajímá, že náboženství v tomto smyslu bohaté, má vždy řadu myšlenek v rezervě. Vedle idejí, které jsou aplikovány na konkrétní problémy konkrétní doby, je ještě mnoho polí myšlenek, která v tomto smyslu leží ladem. Tam, kde nová theorie vymyšlená proto, aby se vypořádala s novým problémem, spolu s ním rychle pomíjí, staré myšlenky čekají v záloze na další problémy, až přijde jejich čas, aby zase byly nové. Nové katolické hnutí je obecně hnutím, které má zdůraznit nějakou katolickou myšlenku, která byla dosud opomíjena v tom smyslu, že ji nebylo zvlášť zapotřebí. Když se ale potřeba objeví, nic jiného ji nemůže naplnit. Jinými slovy, vyhovět všem budoucím potřebám lidstva nelze jinak, než tím, že si osvojit všechny katolické ideje minulosti a to nelze opravdově provést jinak, než že se člověk stane katolíkem.

Nechci v těchto poznámkách nijak přímo kritisovat anglikánskou církev, ani anglo-katolickou theorii, protože z vlastní zkušenosti vím, že je to nejhorší možný způsob, jak něco udělat. Církev mě odtáhla od anglikánství, stejně jako mě dávno před tím Naše Paní odtáhla od běžného protestantismu, tím, že byla sama sebou, tedy, že byla nádherná. Byl jsem obrácen positivní přitažlivostí věcí, které mi ještě nepatřily a ne negativním snižováním věcí, které jsem již získal. Když jsem něco takového slyšel, mělo to obvykle, téměř proti mé vůli, opačný efekt než bylo zamýšleno; dostal jsem se o kousek zpět. Jsem niterně přesvědčen, že jsem již doufal, že římští katolíci prokáží, že mají více lásky a pokory než kdokoliv jiný a cokoliv, co by jen bylo cítit opakem bylo posuzováno podle standartu příliš citlivého podle nálady té chvíle. Velmi úzkostlivě se proto snažím, abych neudělal stejnou chybu. Bylo by možné předložit závěr, k němuž jsem nakonec, já i mnozí další konvertité, dospěl mnohem stručněji a ostřeji. Bylo by snadné namítat, že náš postoj byl běžným rozporem, vždycky jsme totiž tvrdili, že Anglie na tisíc způsobů trpí tím, že je protestantská a současně jsme přitom tvrdili, že zůstala katolická. Bylo by velmi snadné, a jistým způsobem až příliš pravdivé říci, že je to celé kus polovědomého anglického pokrytectví; pokud napravit omyl, aniž by ho bylo třeba přiznat. Nebudu ani popírat, že jsou lidé z High Church, kteří takové poznámky provokují, a možná i zaslouží, když mluví tak, jako by katolictví nikdy nebylo zrazeno ani utlačováno. Těm je člověk v pokušení říci, že když už Petr zapřel Pána, alespoň to zapření pak nepopíral.

Ovšem pravda o většině duší v tomto přechodném stavu je mnohem subtilnější, a nakolik vím, mnohem sympatičtější a já se záměrně rozhodl přistoupit k tomuto problému trochu oklikou, ale soudím, že je to správný způsob při problému takové jemnosti a citlivosti.

První co je myslím třeba zdůraznit upřímným a pochybujícím anglikánům je fakt, že schopnost vzkříšení v církvi závisí od toho, zda má církev v držení rezervy. Aby mohla mít církev tuto schopnost, musí vlastnit celou minulost náboženství, a ne jen ty její části, které připadaly na první pohled nezbytné v v devatenáctém století mužům z Oxfordského hnutí, nebo ve dvacátém lidem z Anglikánsko-katolického kongersu. Ti sice zjistili, že potřebují katolické věci, ale zjistili to vždy jen o jedné věci v jedné chvíli. Tu a tam si něco uškubli v polích křesťanstva, ale ta pole jim nepatřila a, především, jim nepatřila pole ležící lady. Nemohli mít všechny poklady, protože jim nepatřily všechny reservy náboženství.

Slýcháme velmi mnoho předpovědí budoucnosti, jež jsou spíše jen mdlými prodlouženími přítomnosti. Jen velmi málo moderních lidí si trouflo představit si budoucnost jinak než moderně. Většina z nich se málem pominula, když si představovala při pokusech představit si své prapravnuky, jak jsou přesně stejní jako oni, jenom ještě víc. Jenže církev je futuristická v tom jediném zdravém slova smyslu, stejně jako je v jediném zdravém smyslu individualistická či v jediném dobrém smyslu socialistická. Tím se míní, že je připravena na problémy, které budou zcela odlišné od problémů dnešních. Myslím tedy, že problém člověka, který se stejně jako já nazýval anglo-katolíkem lze se vší slušností a citlivostí postavit takto. V přísném smyslu slova je jistě heretikem, ale není heresiarchou. Nezakládá zrovna žádnou heresi. Spíše zrovna s heresí bojuje. I tehdy když hájí orthodoxii, a to je často, hájí určité její body proti určitým omylům. Tyto omyly jsou však obyčejně pouhou módou a každá další móda bývá docela jiná. A tehdy bude jeho orthodoxie staromódní, naše ovšem ne.

Kam vedou všechny cesty II

II. Mladost církve (pokračování)

Když Mistr-Stavitel bystře prohovořil o mladší generaci klepající na dveře, jistě ho vůbec nenapadlo, že by mohla klepat na dveře kostela. A přitom dokonce i v Ibsenově postavě by bylo možné najít stopy tak podivného nástupce. Sama slova Mistr Stavitel nejsou nic jiného než tradice převzatá ze středověkého systému a právě tento systém by dnes někteří rádi použili jako hrubý model pro systém moderní. A kdyby byl Mistr Stavitel byl přinucen svou nelítostnou dámskou přítelkyní podniknout cestu po Evropě a hledat nejvyšší věž, na niž by se dalo vylézt, brzy by zjistil, jací lidé z které doby měli právo nazývat se stavebními mistry. Zjistil by, že jde ve stopách mnoha mistrů, kteří nejen stoupali na vlastní věže, ale také tesali své vlastní anděly či démony na jejich čtyřech rozích, kde rozmachovali jako na křídlech nad prázdnotou.

Umělci a kritici umění z nastupující generace začali na kostelní dveře bouchat už před padesáti lety, v době Ruskina a Williama Morrise. V našem čase je ještě mladší generace studentů umění ve svých smělých, možná směšných, zjednodušeních ospravedlněna ještě přísnějšími doktrínami odvozenými z primitivního umění. V chronologickém smyslu jsou mladí umělci možná postimpresionisty, ale přísně historicky vzato jsou prerafaelity. Tato nejmladší generace klepe na dveře Mistra Stavitele, klepe nejen proto, aby se ptala na kostel, který postavil, ale i na cech, jehož byl mistrem. Medievalismus provokuje studie nejen umělecké, jako třeba Morissovy či Ruskinovy, ale třeba i ekonomické, napříkad pana a paní Sidney Webbových. Upozorňuji, že zde nediskutuji o přesnosti těchto náhledů, pouze poukazuji na to, že ať už jsou jakékoliv, tak nejsou antikvární. Můžeme odmítat školu pana Erica McGilla nebo v ní nacházet zalíbení, ale pokud ji odmítneme, nebude to pouze proto, že je příliš středověká, ale mnohem pravděpodobněji kvůli její přílišné modernosti. Můžeme se přít nebo přátelit s cechovními socialisty, ale nemůžeme popřít, že si myslí, že pomáhají pokroku tak moderní věci jakou je socialismus tím, že k ní přidají tak staré slovo, jako je cech. Nemůžeme popřít, že se na takové lidi dá zírat, utahovat si z nich, nebo šprýmovat s jejich tak pokročilou až anarchickou inovací. Nastupující generace nemusí mít nutně pravdu, ale nepochybně nastupuje. Její nadšení nelze odbýt coby emoce zármutku ze stárnutí.

Mohl bych samozřejmě uvést řadu dalších příkladů, ale pro toto shrnutí stačí říci tolik, že máme dnes nejen hnutí, ale i nové pohyby na naší straně. Záměrně se nechci zdržovat u toho, které mě, mého bratra i mnoho mých přátel více zajímalo, ale za kterým před dvaceti lety v Anglii stál a o něm kázal jen pan Belloc. Můj bratr a pan Belloc nebyli tak docela sinalí estetičtí reakcionáři hledající mír a klid v troskách minulosti. Distributismus, který hlásali se dnes po celé Evropě, formuje v politické hnutí. Ovšem v Evropě, narozdíl od Anglie, mají hnutí starší kořeny, a jejich sláva patří před Bohem beze vší pochyby velkému papeži Lvu XIII. Zde se jen zmíním o současných skutečnostech, abych dokázal, že patří do řady, kterou lze zřetelně stopovat do minulosti. Není pravda, jak naznačuje racionalistická historie, že orthodoxie během věků postupně pomalu zestárla. To spíše herese docela rychle stárnou.

Reformace zestárla s obdivuhodnou rychlostí. Zato protireformace mládla. Je s podivem pozorovat, jak rychle se v Anglii z puritanismu stalo pohanství, které se nakonec možná změnilo ve filištínství. Je také s podivem sledovat jak rychle puritáni zdegenrovali ve whigy. Ke konci sedmnáctého století vyschla anglická politika ve vrásčitý cynismus, který mohl být stejně starý jako čínská etiketa. Byla to protireformace, která byla plná ohně a dokonce netrpělivosti mládí. Právě v katolických postavách šestnáctého a sedmnáctého století nacházíme energického ducha a pouze ve vznešeném smyslu slova i ducha novosti. Byli to lidé jako sv. Teresie, kdo reformoval, lidé jako Bossuet, kdo předkládal výzvy, lidé jako Pascal, kdo kladl otázky, lidé jako Suarez, kdo spekuloval. Protiútok byl jako nájezd starých kopí rytířstva. A toto srovnání je věru velmi na místě pro zobecnění. Věřím, že tato obnova, k níž nepochybně dochází v naší době a která se udála v době Reformace, se skutečně opakuje znovu a znovu v dějinách křesťanstva.

Zpětným postupem poukážu alespoň na dva případy, u nichž mám podezření, že jsou podobného druhu: případ islámu a případ arianismu. Církev měla nespočet příležitostí zesnout a dokonce být důstojně pohřbena. Jenže mladší generace vždy znovu začala klepat na dveře a nikdy nebušila silněji, než když musela tlouct na víko rakve, do níž byla předčasně uložena. Jak islám, tak arianismus byly pokusy o rozšíření základu na prostý a zdravý theismus. Jeden byl podpořen velkým vojenským úspěchem, druhý mocnou imperiální prestiží. Musely nakonec založit nový systém, ale zůstává matoucím faktem, že právě starý systém si jako jediný nakonec zachoval sémě a tajemství novosti. Každý, kdo čte mezi řádky záznamů z dvanáctého století, si musí všimnout, že svět byl prostoupen potenciálním pantheismem a pohanstvím. Můžeme si toho všimnout v děsu arabské verze Aristotela, v pověstech, že velcí mužové jsou tajnými muslimy. Starci sledující rozpad prosté víry temného věku, si docela dobře mohli myslet, že to následovat bude uvadnutí křesťanstva do islámu. Pakliže tak starci soudili, museli být tím, co se nakonec stalo, velmi překvapeni.

Přišel totiž hromový pokřik tisíců a tisíců mladých mužů, kteří své mládí vrhli do jednoho protiútoku: křížových výprav. Skutečným výsledkem hrozby mladšího náboženství byla obnova našeho vlastního mládí. Byli to synové sv. Františka, kejklíři Páně, kteří se se zpěvem toulali cestami celého světa, byla to gotika letící vzhůru jako mračno šípů, bylo to omlazení Evropy. I když o starším případu toho vím méně, mám podezření, že totéž platilo i o vzpouře anasthásiovské orthodoxie proti ariánské oficiálnosti. Starší se přidali ke kompromisu a Anasthasius vedl mladé jako božský demagog. Pronásledovaní nesli do exilu posvátný oheň. Byla to pochodeň, kterou lze odhodit, ale ne zašlapat.

Kdykoliv je katolicismus vypuzen jako cosi starého, vždy se vrací jako novinka. Nabízí se podobenství o starém muži, který je vypuzen ze svého místa u ohniště a musí se toulat v bouři jako Lear, aby se vrátil v čele skupiny mladých a jako zabouřil u dveří jako Leartes. Podobenství nemá být pouhou lidskou tragedií, jako Shakespearovy tragedie. Musí to být, v nejpřesnějším smyslu slova, božská komedie. Jinými slovy takové podobenství může být jedině zázračnou hrou. Tak zvláštní stav věcí nelze vylíčit pouze v nadpřirozeném příběhu, skeptik by možná řekl, v pohádce. Bylo by snadné napsat lidskou tragedii o tom, jak byl stařec v právu, nebo jak se mladík mýlil, nebo třeba i o tom, jak byl mladý muž potrestán za to, že se mýlil. Největším trestem pro mladíka by ale asi byla starcova smrt. Bylo by to tak, že by se zbytečným zármutkem hořekoval u starcova hrobu. Nestalo by se, že stařec by najednou neočekávaně vyskočil z hrobu a jednu mu přátelsky střihnul. Takový druh trestu je možný jen v božské komedii, ale je to přesně ten druh poetické spravedlnosti, která znovu a znovu charakterisovala obnovy našeho náboženství. To čemu realisté říkají skutečný život, nevykazuje nic tak životného jako toto. Takový příběh je mnohem živější než duchařská historka a spíš než povídáním o duších se podobá starým příběhům o bozích, a právě o to do znační míry jde.

Nelze mluvit o přežívání. Je nepředstavitelné, aby něco tak starého dokázalo přežít. Takoví druidové řekněme, mohli, kdyby se náboženské konflikty vyvinuly jinak, skomírat v nějakých místních tradicích po dva tisíce let až podnes. Ani to si není lehké představit, ale není to nemožné. Kdyby to však byla pravda, vypadli by druidové uvadle, vypadali by dva tisíce let staří, zkrátka by vypadali jako druidové. Katoličtí kněží nevypadají ani v nejmenším jako druidové. Nezáleží na tom, kolik kamenů ve Stonehenge ještě stojí, kolik jich spadlo a kolik jich bylo vyvráceno. Kameny katolického Stonehenge byly vyvráceny, jsou vyvraceny pořád dokola a vždy znovu namáhavě stavěny zpět na své místo. Záleží na to, že ty druidské kameny, které spadly, pořád leží tam, kde dopady a tak budou ležet věčně. Nezaznamenali jsme druidské revoluce každé dvě nebo tři století, při nichž by mladí druidové ověnčení čerstvými snítkami jmelí tančili pod sluncem na salisburských pláních. Stonehenge nebylo přestavováno v každém novém architektonickém slohu od hrubého normanského kruhu po poslední bohaté kroužení renesance. Posvátnému místu druidů nehrozí to, čemu se říká vandalismus obnov.

A to je zásadní rozlišení, u kterého jsem se musel zastavit, než pokročím dále, protože jeho pochopení vyžaduje další postup argumentace. Nejde o přetrvávání, ale o druh zotavování se. Při každém takovém přechodu nepochybně existují skupiny dobrých, ba vynikajících katolíků, kteří se drží svého náboženství jako věci minulosti a mám k jejich náboženské loajalitě příliš velikou úctu, než abych tu naléhal na nějaké politování nad jejich reakční politikou. Je možné dívat se zpět na konec mnichů zhruba stejně, jako se člověk zabývá koncem Stuartovců; je možné vnímat konec Stuartovců jako zánik druidů. Ale katolicismus neupadl s definitivním selháním Jakobitů, spíše se zprudka vrátil po relativním neúspěchu jakobínů. Temný věk možná přežili nějací církevníci, kteří nepochopili nové proudy středověku, bezpochyby byli katolíci, kteří nechápali k čemu je dobrý velký nájezd jesuitů, či reformy sv. Teresie, a je velmi pravděpodobné, že to byli mnohem lepší lidé než my.

Ovšem omládnutí se opakuje a to je první věc, jíž jsem chtěl zahájit svůj výklad. Jeho dopady na problémy sídla autority a meze společenství mohu probrat jindy. Teď se spokojím s prohlášením, že zažíváme jeden z návratů doby katolicismu na postupu a odvodím z něj jen jedno prosté poučení. Skutečná čest patří těm, kdo s ním byli tehdy, když jeho věc vypadala beznadějná a žádné ocenění, vyjma uznání obecné inteligence, nezaslouží nikdo, kdo se k němu přidal, když bylo tak zjevné, že je nadějí světa.

Kam vedou všechny cesty I.

I. Mladost církve

Prakticky do konce devatenáctého století se očekávalo, že člověk bude vysvětlovat, proč vstoupil do katolické církve. Od dnešního člověka se opravdově očekává, že vysvětlí, proč se k ní nepřidá. I když to vypadá jako přehánění myslím, že je to jako podvědomá pravda uloženo v tisících myslí. Co se týče fundamentálních důvodů, proč to člověk dělá, jsou skutečně fundamentální jen dva. Jeden je, že věří, že jde o skutečně pevnou objektivní pravdu, která platí, ať se mu to líbí nebo ne a druhý spočívá v tom, že hledá vysvobození ze svých hříchů. Pokud by se našel člověk, pro kterého by toto nebyly hlavní motivy, je zbytečné pídit se po filosofických, historických nebo emočních důvodech, které ho přivedly ke starému náboženství., protože se k němu vůbec nepřidal.

Přesto může být užitečné říci několik předběžných slov o jiné záležitosti, kterou je možné nazvat výzvou církve. Chci říci, že si svět této výzvy začal být vědom podivným a téměř plíživým způsobem. Jsem jedním z nejmenších, protože jedním z nejposlednějších ze zástupu konvertitů, kteří už přede mnou přemýšleli zhruba ve stejném smyslu. Došlo k potěšitelnému nárůstu počtu katolíků, ale došlo i, lze-li to tak říci, k potěšitelnému vzrůstu počtu nekatolíků, v tom smyslu, že byli vědomými a přesvědčenými nekatolíky. Svět si začal uvědomovat, že není katolický. Jen později by byl s to podobně trvat na faktu, že nebyl konfuciánský. A celý soubor argumentů proti přidání se k římské církvi představoval jen počátek konečného argumentu pro vstup do ní.

Abych byl správně pochopen, mluvím o reakcích a odmítnutích, které byly, třeba druhdy v mém případě, upřímným, byť třeba i konvenčním přesvědčením. Nemluvím teď o fázi obyčejného sebeobelhávání nebo mrzutých výmluv, třebaže něco takového se předtím než vše skončí, může vyskytnout. Chci podotknout, že i tehdy, když si myslíme, že naše důvody jsou skutečně odůvodněné, tak tiše předpokládáme, že nějaké důvody jsou nutné. Kdesi daleko na počátku všech našich změn, mohu-li mluvit za mnohé mnohem lepší než jsem sám, byla myšlenka, že musíme mít nějaký důvod, proč nevstoupit do katolické církve. Nikdy jsem nehledal důvody proč nevstoupit do řecké církve, proč nepřijmout Mohamedovo náboženství, nebo proč nevstoupit do Theosofické společnosti či do Společnosti přátel. Mohl jsem takové důvody bezpochyby najít a definovat, kdyby to po mě bylo vyžadováno stejně tak jako bych svedl říci, proč se nepřestěhuji do Litvy, nestanu se účetním, nebo se nepřejmenuji na Vortigerna Browna, nebo proč neudělám tisíc dalších věcí, které by mě ani nenapadlo udělat. Jde o to, že jsem nikdy nepocítil ani přítomnost ani tlak takové možnosti, neslyšel jsem žádný vzdálený a matoucí hlas lákající mě do Litvy nebo k islámu, nepronásledovalo mě žádné puzení vysvětlit sám sobě, proč se nejmenuji Vortigern nebo proč nevyznávám theosifii. Právě tak je dnes po mém soudu universální a všudepříromný tlak a přítomnost církve, nejen mezi anglikány, ale i mezi agnostiky. Opakuji, že nemyslím, že by neměli skutečné námitky, naopak tvrdím, že teprve začali skutečné námitky vznášet, začali kopat a prát se.

Jeden z nejslavnějších moderních mistrů beletrie a sociální filosofie, možná ten dokonce nejslavnější, poslouchal onehdy diskusi mezi vikářem High Church a mnou o katolické theorii křesťanství. Když jsme byli asi tak v polovině, začal slovutný romanopisec, s pro něj tak charakteristickou a bujarou energií, divoce tančit po místnosti a křičet: „Já nejsem křesťan, já nejsem křesťan“ a mával přitom rukama jako by unikl z ptáčníkovy sítě. Měl pocit, jako by kolem něk kroužila neurčitá obrovská ruka, vedla ho a postrkovala směrem křesťanství a nakonec ke katolicismu. Zdálo se mu, že unikl obklíčení a zatím nebyl lapen. Se vší úctou k jeho géniu a upřímnosti, měl příjemný pocit, že se mu povedlo zmizet těsně před tím, než by byl dostižen otázkou: „Proč nevstoupíme do katolické církve.“

Nuže o této obecně vnímané výzvě katolické církve jsem se zmínil na samý úvod proto, že soudím, že je spojena ještě s něčím jiným. To cosi jiné je nejsilnější ze všech čistě intelektuálních sil, které mne odvlekly k pravdě. Není to pouhé přežití víry, ale jedinečná povaha tohoto přežití. Nazval jsem ji běžným označením „staré náboženství“. Jenže ono to není staré náboženství, ono je to náboženství, které odmítlo zestárnout. V tomto okamžiku dějin je to velmi mladé náboženství a docela zvláštně náboženství mladých lidí. Je mnohem novější než nová náboženství, jeho mladí lidé jsou zapálenější, více nadšeni pro svou věc; horlivější ve vysvětlování a přích než bývali mladí socialisté z dob mého mládí. Nestojí jen pevně jako stará stráž, ale zmocnilo se příležitosti a vede protiútok. Zkrátka je přesně takové jaké mládí, v dobrém i zlém, bývá: agresivní. Právě tato atmosféra katolické útočnosti zahnala staré intelektuály do defensivy. Právě ona vytvořila to téměř morbidní sebeuvědomění, o němž jsem mluvil. Konvertité skutečně bojují, řečeno slovy, která se jako břímě opakují v úvodu mše, za věc, která dává radost jejich mladosti. Nechápu, jak lze vysvětlit takovou nezemskou svěžest v něčem tak starém, vyjma předpokladu, že je skutečně nezemská.

Velmi významným a důstojným příkladem tohoto pohanství v sebeobraně je pan W. B. Yeats Nikdy jsem ho nečetl nebo neposlouchal bez povzbuzení, jeho próza je dokonce ještě lepší než jeho poesie. Jenže právě v tomto smyslu se brání a to samozřejmě přesně proto, že v Irsku je hon mnohem divočejší než v Anglii. A kdybych chtěl příklad nejlepší pohanské obrany, nehledal bych jasnější stanovisko než následující pasáž z jeho potěšujících memoárů v Mercury. Vztahuje se k truchlivějším básním Loinela Johnsona a dalších jeho katolických přátel:

Myslím, že (křesťanství) jen prohloubilo jejich zoufalství a znásobilo pokušení…Proč se všude rodí tyhle divné duše se srdci, které křesťanství, tak je utvořeno historií, nemůže uspokojit? Naše milostné dopisy opotřebovávají naši lásku, žádná malířská škola nepřežije své zakladatele, každý tah štětce vyčerpává podnět, prerafaelité vydrželi nějakých dvacet let, impresionismus snad třicet. Proč si myslíme, že náboženství nikdy nemůže přinést svůj opak? Je pravda, že, jak řekl Melarmé, vzduch se chvěje „třasem chrámové opony“ nebo „že celý náš věk se snaží přinést posvátnou knihu“? Někteří z nás si myslí, že s koncem posledního století jsme byli knize blíž, ale příliv opět opadl.

K tomu všemu jistě lze mít drobnější výhrady. Víra jem zmnožuje pokušení v tom smyslu, že násobí pokušení proměnit psa v člověka. A nepochybně neprohlubuje zoufalství, alespoň ze dvou důvodů. Za prvé proto, že zoufalství samo je pro katolíka duchovní hřích a rouhání a za druhé proto, že zoufání mnohých pohanů, a častokrát i pana Yatse nelze prohloubit. V těchto úvodních poznámkách se však chci zaměřit na jeho zmínku o trvanlivosti hnutí. Když se jemně ptá, proč by mělo katolické křesťanství vydržet déle než jiná hnutí, mohli bychom odpovědět ještě jemněji: „Inu, pročpak?“ Mohl by si otázku poněkud objasnit, kdyby se zabýval tím, proč přetrvává. Je až s podivem, že si neuvědomuje, že sám kontrast, o kterém mluví, stojí proti věci, již tak naléhavě prosazuje.Je-li odpovídající dobou trvání hnutí dvacet let, jaképak je to hnutí, když trvá dvě tisíciletí? Jestli nemá móda mít delší trvání než impresionismus, copak je to za módu, když se drží padesátkrát déle. Je sotva představitelné, že by nemuselo jít o módu?

Ale právě teď se vracíme k první zásadní úvaze, jíž není jen pouhý fakt, že něco trvá, ale způsob, jímž se vrací. Když básník připomíná chronologii takových věcí, je dostatečně podivné, že jedna z nich tak přežila. Je ještě mnohem podivuhodnější, že nešlo o přežití, ale o ožití s takovou vitalitou, o níž sám básník přiznává, že ji hledal jinde a připouští, že byl výsledkem zklamán. Když hledal cosi nového, určitě neměl zůstat lhostejným k něčemu, co vypadalo stejně dobré jako nové. Jestliže příliv opadl, co takhle další příliv, který zjevně roste? Pravda je taková, že podobně jako řada jiných pohanských proroků očekával, že něco přijde, ale rozhodně nečekal, že přijde to, čeho se dočkal. Očekával chvění chrámové opony, ale nikdy by ho nenapadlo, že nejstarší chrámová opona se roztrhne. Čekal, že z celého věku vzejde kniha, ale ani by ho nenapadlo, že to bude misál.

Přesto se právě toto stalo, ne jako fantasie či nějaký názor, ale jako fakt praktické politiky. Národ, jehož je jeho génius ozdobou, zachvátila horečka boje, vraždění a mučednictví. Bůh ví, že to bylo sdostatek tragické, ale jistě tomu nechybělo náboženské zanícení, které je častokrát dvojčetem tragedie. Každý ví, že revoluce byla plná náboženství, ale jakého náboženství? Nikdo nechoval větší obdiv než já k imaginativnímu vzkříšení, které způsobil sám pan Yeats zaklínáním keltské písně. Pochybuji ovšem, že by Deidre byla ženou, k níž muži volají v bitvě a nebyl nebyl to myslím Oisinův portrét, který Black-and-Tan otočil v hanbě ke zdi.