Jedině katolická církev může člověka zachránit od otroctví, které znamená být dítětem své doby. Porovnával jsem ji s novými náboženstvími a přesně tohle je věc, v níž se od nich liší. Nová náboženství se v mnoha ohledech hodí do nových podmínek, ale hodí se pouze do nich. Když se podmínky během pouhého století či podobné doby změní, stanou se body, na nichž nová náboženství dnes trvají téměř bezobsažnými. Má-li víra všecku čerstvost nového náboženství má i veškeré bohatství starého náboženství a zvláště má všechny zásoby starého náboženství. Nakolik na tom záleží je jeho starobylost sama o sobě jeho velkou předností zejména kvůli jeho obnově a mládí. Pouze na základě analogie se zvířecími těly se domníváme, že staré věci musí být tuhé. Je to pouhá metafora odvozená z kostí a tepen. V intelektuálním smyslu jsou staré věci pružné. Především jsou pružné, rozmanité a mohou nabídnout mnoho alternativ. V dějinách náboženství existuje jakýsi vícepolní systém, jedno pole zůstane nějaký čas ležet ladem a je obděláváno jiné. Pokud ovšem nové náboženství či něco podobného začne sít svou setbu, kterou většinou odnese vítr, zůstane neplodné. Instituce tak stará jako katolická církev má nahromaděnou zbrojnici a pokladnici, z níž může vybírat a zvolit mezi staletími jednu dobu, kterou použije k záchraně jiné. Může povolat starý svět, aby obnovil rovnováhu v novém.
Tak či onak jsou nová náboženství šitá na míru novému světu a to je jejich nejproklatější účinek. Každé náboženství je vyvoláváno snadno postižitelnými soudobými příčinami. Socialismus je reakcí na kapitalismus. Spiritismus je odpovědí na materialismus, ve své silnější podobě je pouhým následkem světové války. Ještě v jednom jemnějším smyslu jsou nová vyznání právě svou přiléhavostí nepohodlná a právě pro svou přijatelnost nepřijatelná. Všechny se hlásí k tomu, že jsou progresivní, protože specifickým vychloubáním jejich konkrétní doby je pokrok; hlásí se k demokracii, protože náš politický systém se dosud poněkud pateticky prohlašuje za demokracii. Spěchají se smířit s vědou, aby před ní toliko předčasně kapitulovali. Spěšně se zříkají všeho, co by mohlo být jako symbol či háv považováno za ošuntělé a staromódní. Vytrubují, že jejich bohoslužby jsou zářivé a kázání povznášející, kostely soutěží s biografy a dokonce se biografy stávají. Ve své poněkud uměřenější podobě to byla nálada chválící přirozená potěšení, jako potěchu z přírody a dokonce potěchu z lidské přirozenosti. Jsou to vynikající věci a je to vynikající svoboda a přece má své meze.
Skutečně nechceme náboženství, které má pravdu v tom, v čem máme pravdu my. Chceme náboženství, které má pravdu, když my se mýlíme. V současných poměrech opravdu nejde o to, aby nám náboženství nechalo svobodu, ale (přinejlepším) o to, aby nám svoboda dovolila náboženství. Tito lidé nejdřív vezmou za svou v mnohém roztomilou a anarchistickou moderní náladu i s její nudou a samozřejmostmi a pak se dožadují, aby každé vyznání bylo přistřiženo této náladě na míru. Nálada ovšem může existovat i bez vyznání. Tvrdí, že chtějí, aby náboženství bylo sociální, když se mohou chovat sociálně beze všeho náboženství. Tvrdí, že chtějí, aby náboženství bylo praktické, když se prakticky obejdou bez něj. Chtějí takové náboženství, protože už jsou mu podobni. Říkají, že je chtějí, když myslí, že mohou jednat bez něj. Tvrdí, že chtějí náboženství přijatelné vědě, když jsou s to přijmout vědu i když nepřijmou náboženství.
Něco úplně jiného je, když náboženství, ve svém skutečném smyslu něčeho co zavazuje, zavazuje morálně člověka, když to není v souladu s jeho náladou. Je to něco docela jiného, když světec káže usmíření vzteklým a zápolícím skupinám, které sotva mohou vystát už jen pohled do tváře protivníka. Bylo to něco zcela jiného kázat pohanům činnou lásku, kteří v ni opravu nevěřili a je něco jiného kázat čistotu novým pohanům, kteří v ni nevěří. Právě zde dostáváme do opravdového křížku s náboženstvím a právě v těchto případech se shledáváme s jedinečným a samostatným triumfem katolické víry. To nespočívá tom, že by jen měla pravdu, stejně jako by byla plná naděje, lidská a povznášející. Jde o to, že má pravdu, když my se mýlíme a o to, že k nám přichází pozpátku jako bumerang. Jedno slovo, které nám sdělí co nevíme, vyváží tisíc slov, která nám říkají známé věci. Ještě pozoruhodnější je, že to nevíme, ale dokonce tomu ani nemůžeme věřit. Může to vypadat jako paradox, že nás pravda více učí slovy, která odmítáme než těmi, která přijímáme. Přitom je tento paradox jedním z nejprostších a nejznámějších podobenství, jak snadno doloží jakýkoli příklad. Pokud nám někdo bude radit, abychom se vyhýbali veřejným hostincům, pomyslíme si o něm, že je to nudný patron i když má dobrý úmysl. Pokud nám veřejné hostince bude doporučovat, pomyslíme si, že má vyšší morálku a předkládá bohatou myšlenku, která je však poněkud příliš prostá a zjevně potřebuje obrany. Když nám ovšem takový člověk doporučí, abychom se vyhnuli konkrétnímu veřejnému hostinci U prasete a píšťaly po levé straně, když jdete kolem požární nádrže, může se zdát, že jde o nařízení velmi dogmatické, svévolné a nedostatečně vysvětlené. Pokud ovšem sám jednou k Praseti a píšťale zapadnete a oni vás tam otráví ginem nebo s vámi praští o zem a oberou vás o peníze, uznáte, že náš rádce o té hospodě cosi věděl a měl o hostincích v téhle čtvrti jistou propracovanou a vědeckou povědomost. Když se od Prasete a píšťaly polomrtví vypotácíte, pomyslíte si dokonce, že odmítnutí jeho varování bylo hloupým předsudkem. Varování je o to působivější, pokud není ospravedlněno důvody, ale pouze výsledky. Je něco velmi pozoruhodného na libovolném tvrzení, které je zároveň přesné. Velmi snadno zapomeneme na radu, i když se naplní, pokud měla samozřejmý smysl. Nelze však změřit naši nezdolnou a mystickou úctu k radě, o níž jsme si mysleli, že je nesmyslná.
Jak vzápětí uvidíme, ani v nejmenším si nemyslím, že by katolická církev byla svévolná v tom smyslu, že by nikdy neodůvodňovala, ale myslím, že konvertita je hluboce pohnut faktem, že i tehdy, když nevidí důvod se dočká zkušenosti s odůvodněností. Je tu ovšem ještě něco jednoznačnějšího, co si sluší být zaznamenáno jako součást konvertitovy zkušenosti. V mnoha případech opravdu původně jakýsi pojem o důvodech měl, i když o nich nerozumoval, ale ty byly zapomenuty v mezidobí, kdy byl rozum zatemněn racionalismem. Není snadné to vysvětlit a jsem povinen se při vysvětlení omezit jen na pouhé osobní příklady. Myslím, že míváme někdy varovnou předtuchu a často si to uvědomujeme zpětně, až když obojí odmítáme. Je vhodné to zmínit ve spojení s konverzí, protože konvertita je často zmaten hesly, která volají, že církev ničí svědomí. Církev neničí svědomí žádného člověka. Je to člověk, kdo si rozbíjí své svědomí a až skoro zapomene, že je kdy měl, zjistí, že mělo pravdu.
Uvedu dva příklady z nových hnutí: socialismus a spiritismus. Je naprosto pravda, že když jsem poprvé vážně přemýšlel o socialismu, byl jsem socialista. Stejně tak je ovšem pravda, a to je důležitější, než by se zdálo, že ještě než jsem o socialismu vůbec slyšel, byl jsem tvrdý anti-socialista. Byl jsem, jak se tomu začalo říkat, distribucionista, ačkoli jsem to tehdy nevěděl. Když jsem jako dítě snil obvyklé sny o králích a klaunech, policistech a zlodějích, vždy jsem vnímal všechno potěšní a důstojnost spočívající v čemsi celistvém a osobním, když je jeden králem hradu, kapitánem pirátské lodi, majitelem obchodu či zlodějem v bezpečí jeskyně. Během klukovských let jsem si vždy představoval bitvy za spravedlnost spočívající v obraně zvláštních hradeb, domů a vysokých vyzývavých svatyní. Některé z těchto tvrdých, ale barvitých představ jsem vtělil do příběhu Napoleon z Notting Hillu. To vše se, alespoň ve fantasii, odehrávalo v době, kdy jsem o socialismu vůbec neslyšel a byl jsem nad ním mnohem lepším soudcem.
Stíny vězení nás začaly svírat a s tím se rozvinula poněkud mechanická diskuse o tom, jase z vězení dostat. Sklepeními se samozřejmě rozlehl hlas pana Sidney Webba, který nám hlásal, že únik ze zajetí kapitalismu je myslitelný jedině za použití patentního Chubbova klíče kolektivismu. Přesnější metaforou lze říci, že nám tvrdil, že vysvobození z našich temných a vlhkým cel industriálního otroctví dosáhneme jen tím, že své soukromé klíčky roztavíme a slijeme do jediného klíče zvícího rozměrů beranidla. Ve skutečnosti se nám nezamlouvalo, že bychom se měli vzdávat našich soukromých klíčků nebo místních přilnutí, a lásce k našemu vlastnicí, ale byli jsme přesvědčeni, že sociální spravedlnosti musí být nějak dosaženo a že toho lze dosáhnout jen socialistickou cestou. Proto jsem se za starých časů fabiánské společnosti stal socialistou, jak myslím učinili, vyjma katolíků, všichni ostatní kdo stojí za řeč. Katolíků, rmutu mrtvého náboženství a v podstatě předsudku, byla nevýznamná hrstka. Když v té době vyšla encyklika Lva XIII. o práci, nikdo z našeho velmi dobře informovaného světa ji nebral na zřetel. Papež jistě mluvil stejně silně jako by mluvil každý socialista, když řekl, že kapitalismus „vložil na udřené miliony jho o málo lehčí než otroctví.“ Jenže jelikož papež nebyl socialista a bylo zřejmé, že nečetl ty správné socialistické knihy a pamflety, nemohli jsme očekávat, že by ten nešťastný starý gentleman věděl to, co věděl v té době každý mladík—socialismus byl nevyhnutelný. To bylo dávno a postupným, převážně praktickým a politickým, vývojem, který tu nemíním rozebírat, většina z nás zjistila, že socialismus nebyl nevyhnutelný, nebyl ani skutečně populární, nebyl jedinou cestou a nebyl ani správnou cestou k obnovení práv chudých. Došli jsme k závěru, že zřejmou nápravou místo soukromého vlastnictví, jemuž se těší hrstka lidí je soukromé vlastnictví, jemuž se těší mnozí a ne to, že by bylo vzato všem a nebo svěřeno péči našich drahých dobrých politiků. Když jsme takto objevili tento fakt jako fakt, vrátili jsme se zpět ke Lvu XIII. a z jeho dávného dokumentu, o který jsme v době vydání ani nezavadili, jsme zjistili, že říkal přesně to, co říkáme my dnes. „Tolik příslušníků pracujících tříd kolik je jen možné, by se mělo stát vlastníky.“ A to je to, co jsem měl na mysli, když jsem mluvil o neodůvodněném varování. Pokud by papež řekl přesně to, co jsme říkali my a co jsme od něj chtěli slyšet, neměli bychom ho tehdy ve skutečné úctě ani bychom ho poté zcela neodmítli. Pouze by pochodoval s dalšími miliony těch, kdo přijímali fabianismus a s nimi by také odpochodoval. Když ale mluvil o rozdílu, který jsme tehdy neviděli a dnes vidíme, je to rozdíl rozhodující. Vyznačuje nesouhlas přesvědčivější než stovky argumentů. Nejde o to, že měl pravdu, když jsme ji měli my, ale o to, že ji měl, když jsme se mýlili.
Když si povrchní kritik těchto věcí všimne, že už nejsem socialista, vždycky říká: „No jistě, jste katolík a není vám dovoleno být socialistou.“ Na to odpovídám důrazným ne. Taková úvaha úplně míjí jádro věci. Církev předvídala mou zkušenost, ale byla to zkušenost a ne pouhá poslušnost. Život v tomto světě a setkání s několika katolickým venkovany i kolektivistickými úředníky mě docela přesvědčil, že pro naprostou většinu lidí bude šťastnější a zdravější stát se vlastníky než se vlastnictví vzdát a předat je těmto úředníkům. Nenásleduji státní socialisty v jejich extrémní víře ve stát, ale nepolevím v jisté důvěře ve stát, protože jsem získal důvěru k církvi. Věřím méně ve stát, protože vím více o státnících. Nemohu věřit v bezhříšnost státní správy, když jsem ji viděl. Autorita, kterou sv. Tomáš nazývá autorita smyslů, a žádná jiná mi říká, že pouhé společenství zboží je přílišné zjednodušení, než aby to bylo řešení. Církev mě učila, ale nemohu odučit sám sebe, učil jsem se, jelikož jsem žil a to se nemohu odnaučit. Pokud bych přestal být katolíkem, už bych se znova nemohl stát komunistou.
Jak už to bývá, téměř stejný byl příběh o mém vztahu k spiritismu. I v tomto případě jsem byl moderní, když jsem byl mladý, ale ne, když jsem byl velmi mladý. Dokud jsem se pohyboval ve světě neurčitého, ale nevinného náboženství chův pohlížel jsem na první projevy všech těch psychických a psychologických záležitostí spíše s nelibostí. Celý ten mesmerismus a magnetické triky s myslí jsem nenáviděl, jejich vypoulené oči, strnulé postoje a nepřirozená hypnóza a všechny ostatní triky mi byly protivné. Když jsem viděl, že děvče, které jsem obdivoval, sedá ke křišťálové kouli, byl jsem vzteky bez sebe, aniž bych skoro věděl proč. Pak přišlo období, kdy jsem proto chtěl najít nějaký důvod, protože jsem prozkoumal svůj rozum a žádný nenašel. Zdálo se mi vědecky nekonsistentní uctívat výzkum a psychologický výzkum zapovídat. Viděl jsem, jak mužové vědy čím dál víc tyhle záležitosti přijímají a tak jsem se vydal cestou svého vědeckého věku. Spiritistou v přísném smyslu slova jsem nikdy nebyl, ale spiritismus jsem téměř vždy hájil. Se spiritistickou tabulkou jsem experimentoval dost na to, abych se s konečnou platností přesvědčil o tom, že se dějí věci, které nejsou přirozené v obvyklém slova smyslu. Dospěl jsem pak k závěru, z důvodů jejichž vysvětlení by tu zabralo příliš místa, že nejsou ani tak nadpřirozené jako nepřirozené a dokonce protipřirozené. Věřím tomu, že ty experimenty pro mě byly špatné a věřím, že byly špatné i pro další experimentátory. Přišel jsem na to ovšem dlouho před tím, než jsem objevil katolickou církev nebo katolický názor na tuto otázku. Jen mi přišlo, jak už jsem řekl, působivé, že to není náboženství, které má pravdu, když ji mám i já, ale má pravdu tehdy, když se já mýlím.
K oběma případům bych rád podotkl, že jejich společné fráze jednoznačně nejsou pravdivé. Není pravda, že by církev bortila mé přirozené svědomí, není pravda, že by po mně církev chtěla, abych se vzdal svého ideálu. Není pravda, že by někdy byl mým ideálem kolektivismus. Nevěřím ani tomu, že by to skutečně byl někdy ideál někoho jiného. Nebyl to ideál ale kompromis, ústupek praktickým ekonomům, kteří nám říkali, že chudobě nemůžeme předejít ničím jiným než čímsi neobyčejně podobným otroctví. Státní socialismus nám nikdy nepřipadal přirozený, nikdy nás nepřesvědčil, že by byl přirozený, přesvědčil nás, že je nezbytný. Stejně tak spiritismus nikdy nevypadal jako něco přirozeného, ale jako něco nutného. Každý z oněch názorů nám tvrdil, že právě on je jedinou cestou do zaslíbené země v jednom případě do budoucího života a v druhém do života v budoucnosti. Neměli jsme v oblibě vládní oddělení, lístky a rejstříky, ale bylo nám řečeno, že jinak nelze dosáhnout lepší společnosti. Neměli jsme rádi temné pokoje a pochybná média a dámy svázané provazem, ale bylo nám řečeno, že jiné cesty k lepšímu světu není. Byli jsme připraveni plížit se městským potrubím nebo duchovní stokou, protože to byla jediná cesta k lepšímu, dokonce jediná cesta jak potvrdit, že vůbec něco lepšího existuje. Ale kanalizační potrubí se nikdy neobjevovalo v našich snech jako věže ze slonoviny nebo domy ze zlata, ani jako loupežnická věž z našich romantických klukovských let nebo jako pevný a pohodlný dům naší zralé zkušenosti. Víra nejenže měla po celou tu dobu pravdu, ale měla pravdu od prvního do posledního, od našich nezkažených instinktů po naši shrnující zkušenost. Neodsuzovala nic než údobí intelektuálního snobismu a kapitulace před přesvědčivostí pedanterie. Neodsuzovala nic než to, co jsme nakonec odsoudili sami, třebaže jsme to odsoudil možná příliš pozdě.
Církev tedy nikdy neznemožnila můj osobní ideál, pravdivější by bylo říci, že byla první, která ho učinila možným. Ideál encykliky byl mnohem bližší mým instinktům než ideál, kterým jsem je připustil nahradit. Katolické podezření vůči klepání spiritistickým stolečkem bylo mnohem bližší mým původním podezřením než má následná kapitulace. Je však jistě zřejmé, že v obou těchto případech katolická církev hrála přesně tu roli, kterou se zavazovala hrát: že ví to, co se od nás nedá čekat, že bychom věděli, ale co bychom pravděpodobně přijali, kdybychom to skutečně znali. V tomto ani v dalších případech, o nichž se většinou zmiňuji v této studii neodkazují k věcem, které by byly skutečně nejpotřebnější vědět. Nadpřirozené pravdy spojené s tajemstvím milosti náleží theologům a připusťme, že i pro ně jsou to věci spíše citlivé a obtížné. Transcendentní pravdy jsou sice nejdůležitější, ale nehodí se nejlépe k ilustraci tohoto konkrétního bodu, jímž je rozhodnutí ověřitelné více či méně zkušeností. A o tom všem co lze ověřit zkušeností mohu říci totéž: byla doba, kdy jsem katolickou nauku považoval za nesmyslnou, ale ani to nebylo v nejrannější době, čase větší prostoty, kdy jsem někdy letmo zahlédl smysl, o nauce nemaje ani ponětí. Svět mě podvedl a církev mě kdykoli mohla z podvedení vyvést. To co člověk může odložit jako přinejmenším pověru je móda tohoto pomíjejícího světa.
Mohu dát mnoho dalších příkladů, ale obávám se, že by měly nevyhnutelně egoistické sklony. V celé této studii se potýkám s dvojitou potíží, totiž že všechny cesty vedou do Říma a že každý poutník je v pokušení mluvit tak, jako by se jeho cesta podobala všem ostatním. Mohl bych se například více rozepsat o mém ranném zápolení s poněkud směšným dilematem, které mi v mém mládí předložili optimista a pesimista. Urychleně a správně jsem odmítl být pesimistou a proto jsem upadl do toho, že jsem se nazýval optimistou. Dnes už se tak nazývat nemohu, důležitější ale je, že dokážu vidět ctnost zapletenu v obojím. Myslím ovšem, že je zapletena a myslím, že rozplést ji může starší a jednodušší pravda. V této souvislosti je ovšem klíčové toto: dřív, než kdy slyšel o optimistech a pesimistech byl jsem mnohem více podoben tomu, co jsem dnes, než něčím co lze zahrnout pod ta dvě pedantická slova. V letech mého dětství jsem si myslel, že veselost je dobrá, ale stejně tak jsem zastával názor, že je špatné neprotestovat proti skutečně špatným věcem. Po jistém období intelektuálního formalismu a falešných antitezí jsem se vrátil ke schopnosti přemýšlet o tom, co jsem do té doby jen cítil. Zjistil jsem však, že se protest může povznést k mnohem božštějšímu rozhořčení a že veselí není než jemným náznakem mnohem božštější radosti. Nejde ani tak o to, že bych zjistil, že jsem se mýlil, ale o to, že jsem přišel na to, proč jsem měl pravdu.
V tom vidíme svrchovaný příklad toho, jak výjimka potvrzuje pravidlo. Pravidlo, o němž jsem zhruba pojednal v předešlé kapitole, zní, že katolická filosofie je universální filosofie, která ve všem odpovídá lidské přirozenosti a povaze věcí. Pokud však k lidské přirozenosti někde nepřilne, zjistí se, že v dlouhodobém je to ve prospěch něčeho přiléhavějšího. Obecně nám vyhovuje, a pokud ne, učíme se jí přizpůsobit a to tak dlouho, dokud jsme vůbec schopni se něčemu učit. V těch zřídkavých případech, kdy rozumný muž skutečně může říct, že mu to nejde na rozum, obvykle zjistí, že je to správné a to nejen vzhledem k pravdě, ale i vzhledem k jeho nejhlubším instinktům o pravdě. Vzdělávání s konversí nekončí, spíše začíná. Člověk se studiem neskončí, když zjistí, že některé věci stojí skutečně za to studovat, a mezi takové věci nepatří jen orthodoxní hodnoty, ale i orthodoxní námitky. Je to dosti podivné, ale v jistém smyslu je zakázané ovoce mnohem plodnější než ovoce povolené. Je plodnější ve fascinovaném botanickém studiu bádajícím, proč je skutečně jedovaté. Jen pro příklad, všichni bohatí lidé jsou instinktivně proti lichvě a církev jejich instinkt jen potvrzuje. Ale naučit se lichvu definovat, studovat ji a vysvětlovat proč je špatná, znamená mít liberální vzdělání nejen v politické ekonomii, ale i v Aristotelově filosofii a dějinách lateránského koncilu. Pro téměř každou spíše lidskou radu, kterou dává církev lidstvu existuje lidský důvod a najít princip věcí patří, mimo jiné, k nejsilnějším intelektuálním rozkoším. V každém případě zůstává skutečností, že církev má pravdu zejména v tom, že je obvykle tolerantní, avšak tam, kde je intolerantní má nejvíce pravdy a je i nejrozumnější. Adam žil v zahradě, kde měl zaručeny tisíceré milosti, ale jediný zákaz byl milostí největší.
Stejným způsobem ať se konvertita nebo spíše ještě polo-konvertita postaví ke každému faktu, který se zdá potvrzovat falešnost katolického schématu, a pokud před ním bude stát dostatečně dlouho, zjistí pravděpodobně, že je to největší ze všech pravd. Sám jsem to odhalil v extrémní logice svobodné vůle, která je obsažena v padlých andělech a možnosti zavržení. Takové věci jsou úplně mimo možnosti mé představivosti, ale linie logiky v mém rozumu míří směrem k nim. Určitě se mohu pokusit ospravedlnit celou katolickou theologii, pokud mi bude dopřáno, abych vyšel ze svrchované posvátnosti a hodnoty dvou věcí: rozumu a svobody. Je poučné zjistit, že podle současných protikatolických řečí jsou to právě ty dvě věci, které jsou podle nich katolíkům zakázány.
Svou myšlenku ovšem nejlépe vyjádřím, když zopakuji, co už jsem řekl v souvislosti s uspokojení rozsahu katolické universality. Nemohu tyto theologické krajnosti popsat, ani nemám vzdělání a autoritu, abych je definoval. Přesto si tuto záležitost stále stavím takto: za předpokladu, že by se mi stalo takové neštěstí a já ztratil víru, mohl bych se vrátit k té levné lásce a hrubému optimismu, které tvrdí, že každý hřích je hloupost a že zlo nemůže zvítězit nebo že dokonce neexistuje? Nemohl bych se do těchto vypolštářovaných kaplí vrátit o nic víc, než se může člověk, který nabyl zdravý rozum vrátit do vypolštářované cely. Mohu přestat věřit v Boha jakéhokoliv druhu, ale nemohu si přestat myslet, že Bůh, který stvořil lidi a anděly svobodné byl lepší než ten, který je donutil do pohodlí. Mohu přestat věřit v jakýkoli budoucí život, ale nemohu si přestat myslet, že byla lepší nauka, že si svůj budoucí život volíme a tvoříme, než že je pro nás připraven jako hotel a že jsme do něj dopravováni nebeským omnibusem stejně donucovacím, jako byla Černá Marie. Vím, že je katolicismus pro mě příliš velký a že jsem dosud nevyzkoumal jeho krásy či hrozné pravdy. Vím ovšem, že universalismus je pro mě příliš malý a já se nemohu vplížit zpět do tohoto nudného bezpečí, protože jsem hleděl na závratnou vizi svobody.
