VII. Poznámka o srovnávacím náboženství (pokračování)
Po napsání minulého dílu jsem v populárním tisku zahlédl cosi, co bylo svého druhu komentářem k tomu, o čem jsem posledně psal. Formálně to byla kontradikce a ve skutečnosti potvrzení. Poznamenal jsem, že pan Wells, jenž původně tvrdil, že věci se nemohou vzájemně vůbec připodobňovat a skončil s tím, že náboženství připodobnil přespříliš. Poukázal jsem, že to, co nazýváme světovými náboženstvími, se liší nejen v tom smyslu, v němž jsou pravdivé, ale i v tom, jak a nakolik jsou náboženstvími. Liší se nejen v tom, co se jim daří dělat, ale i v tom, co tvrdí, že dělají. Jedno z těch nejzajímavějších, buddhismus, je v jistém smyslu předmětem pasáže v současné publikaci nazvané Nárys literatury a sám pan Wells je zde citován jako autorita ohledně Buddhova evangelia. Začíná tvrzením: „Základní Guatamovo učení, jak je dnes zjevné ze studia původních pramenů, je jasné a prosté a v nejtěsnější harmonii s moderními idejemi.“ To by mohlo být velmi utěšující, jenže člověk, který prolistoval mnoho soudobého tisku a polemik by se přesto mohl cítit nucen optat se: „S kterými moderními idejemi“. Třeba i jen v díle pana Wellse samého je tak velké a různorodé bohatství moderních idejí, že je trošku složité být v nejtěsnější harmonii se všemi.
Všichni máme neurčitou populární představu o buddhismu, že doporučuje zdrženlivost, vymizení ega atd., ale tyto věty mohou znamenat různé věci. Jistě mohou být v souladu s moderními idejemi. Mohou být v souladu s idejemi Shopenhauera, který řekl, že vůle k životu je léčkou, která nám dovoluje žít rozumu navzdory. Může být v souladu s ideály Swinburna, když pravil, že život je unavená řeka, o níž můžeme říci to nejlepší, když poznamenáme, že kdesi dosáhne moře smrti. Může být v souladu s moderními idejemi pana E. A. Housmana, který by rád věděl, proč byl probuzen k životu a jak brzy zemře a bude moci zase spát.
To vše jsou moderní ideje, ale nezdají se být příliš jiskřivé a pobízející pro lidi, kteří se chystají založit světový stát, nebo alespoň napsat Nárys dějin. Věru dokážu si představit jen pár lidí, kteří by s nimi byli méně pravděpodobně spokojeni než pana Wellse. Autor proto přechází k posouzení, zda je buddhismus pesimistický a jaký je ve skutečnosti. Toto je jeho verse: „Dokud člověk nepřekoná poslední osobní touhu, je jeho život trápením a jeho koncem žal. Existují tři základní životní touhy a všechny tři jsou špatné. První je touha uspokojit smysly, smyslnost Druhou je tužba po osobní nesmrtelnosti. Třetí je touha po prosperitě, světskost…Ale tehdy, když jsou vskutku překonány a již nevládnou nad životem člověka, když první osobní zájmeno vymizí z jeho soukromých myšlenek, pak dosáhl vyšší moudrosti, Nirvány, klidu duše. Nirvána totiž není, jak si mnozí mylně myslí, zánikem, nýbrž zánikem marných osobních cílů, které nutně činí život nízkým či politováníhodným či hrozným.“
Nu, nemohu si nárokovat víc než nejobecnější povědomí o Buddhovi a buddhismu, a je víc než pravděpodobné, že pan Wells ví zde víc než já. Není ovšem nutno rozumět buddhismu, stačí jen chápat logiku, aby člověk viděl, že je tu vnitřní potíž. Nelze totiž pochybovat, že nirvána se nabízí coby konečný a věčný cíl ducha. Ať už nirvána představuje či nepředstavuje ne-existenci a ať už buddhismus popírá individuální existenci po smrti či nikoliv, nikdo nepopírá, že nabízí po smrti nirvánu. Popřít to by znamenalo popřít prakticky každou větu, v níž se slovo nirvána objevuje. Jestliže ale duše dochází nějakým způsobem po smrti pokoje a současně není po smrti osobní nesmrtelnosti, pak proč je nirvána zánikem a zde věc, v každém smyslu končí. Je-li toto nirvána, pak je ne-existence nirvána. Je-li toto dobrá věc, pak je ne-existence dobrá věc. Buddhista se nemusí zničit zaživa, ale v každém případě se zničí ve smrti. Může se, jistěže na takový zánik připravit vymazáním svého já na zemi. Jeho model ovšem bude sotva morálním ideálem pana Wellse. Ten sotva někomu řekne, že když je nesobecký, je skoro stejně šťastný jako mrtvola, nebo doslova, skoro stejně dobrý jako mrtvý. Těžko bude lidem říkat, že mají být právě tak laskaví jako nic a milí jako nikdo. Snažit se životě usilovat o takový cíl je skutečně, podle stejně přesně vyloženého a vulgárnějšího rčení, být na zemi ničím.
Skutečně se mi zdá, že by mnoho západních theosofů popřelo, že buddhismus popírá jakoukoliv formu osobní nesmrtelnosti. A mám za to, že někteří východní buddhisté by to připustili a hájili by to tím, že osobní nesmrtelnost by byla nevyhnutelně zlá, protože by byla osobní. V tom případě by ale oni argumentovali racionálně a dodali by, že náš vezdejší život je nevyhnutně zlý, protože je osobní. Možná by dodali, že zlo nespočívá v sobectví, ale v tom, že máme svá já. V tom smyslu by bylo zlo v tom, že máme duši. Je-li já ztraceno ve smrti tím lépe, nebo naším jazykem, zaniká-li duše smrtí, tím lépe. Tohle alespoň někteří tvrdí a ti by páně Wellsovo odsouzení pouhého sobectví označili za pouhý sentiment. V každém případě ale nemůže být nirvána současně osvobozením od já, které se děje až po smrti a zároveň rozumnou jasností, které každý může dosáhnout během života. Velký východní mudrc jistě neužíval slov takto volně.
Ve skutečnosti je to velký západní mudrc, kdo užívá slov nepřesně. Za problémy může prvek přítomný ve většině děl pana Wellse: možná je to jediná slabina, která umenšuje jeho velký a obdivuhodný dar. Nemůže docela skrýt jistého protikladného ducha: nedokáže se vyhnout znevažování věcí, ba dalo by se říct drápání věcí. Podvědomě bezpochyby dělá z Buddhy spojence moderních idejí, jakousi protiváhu katolických idejí. Proto si přeje dokázat, že Buddha byl moderní skeptik, aniž by připustil, že byl moderní pesimista. Chce vyvolat Buddhu proti křesťanské touze po věčném životě, aniž by jej vyvolával proti lidské touze po životě. Co se týče onoho světa, stává se tedy Buddha nihilistou bezhvězdné noci, ale co se týče kolem nás. stává se jen laskavým altruistou, nonkonformistou, který se přidal k Ethické společnosti. Velký Gautama se nám tu objevuje učesaný a umytý, perfektně zapadající mezi ostatní v malé předměstské kapli plné vegetariánů a agnostiků. Troufám si tvrdit, že ve velkém indickém mudrci bylo mnohem více světce či skeptika než tohle. Ale v každém případě se pan Wells pokouší zabít dvě ptáky jedním kamen, i když každý letí opačným směrem: jedním je bílá holubice věčné naděje a druhým černý havran beznaděje.