Hypotetický majitel domu

Hypotetický majitel domu
Četli jsme o jednom slavném filosofovi, který byl tak duchem nepřítomný, že se vypravil na návštěvu sám k sobě domů. Má vlastní roztržitost je mimořádná a nad mou filosofií samozřejmě žasnou lidé i andělé. Ale takové roztržitosti se mi nikdy dosáhnout nepodařilo. Pár kroků od vlastních dveří jsem si vždy všiml něčeho neurčitě známého a celý žert byl pryč. Samozřejmě se mi stává stále znovu, že přijdu do cizího domu v domnění , že jdu domů a mé návštěvy tak začínají být poněkud monotónní. Ovšem vejít do vlastního domu je závan poetického odloučení, kterého jsem dosud nedosáhl. Něco z pocitu, který tak roztržitý člověk musí zažívat jsem jednoho dne pocítil a je to velmi příjemný pocit. Na každém správném romantickém příběhu jsou nejlepší první a poslední kapitola. V zaklepání na cizí dveře za nimiž je pěkná žena se koncentruje počátek a konec všech romancí.

Prožil jsem sice mělčí a slabší zkušenost, ale její chvění bylo stejné. Procházel jsem totiž místem, o němž jsem si myslel, že je téměř panenské a nenavštívené (alespoň co mě zajímalo) a najednou jsem zjistil, že jdu ve svých vlastních stopách a ty stopy byly skoro dvacet let staré.

Byl to jeden z těch kousků země ukazujících téměř nepřirozený úpadek, kde bodláky a vřes zarostly dřívější velké zahrady. Zdivočelé zahradní rostliny tu rostou doposud, jak se praví i v některých dobrých poetických písničkách, které jsem už zapomněl. Je v tom cosi jednoznačně romantického a hrozného, když se člověk dívá jak věci, které tak dlouho patřily člověku a jeho péči, bojují na vlastní pěst v houštinách. Téměř bych čekal, že narazím na rozpadlou psí boudu a v ní na psa, který se vyvinul ve vlka.

Už za mého mládí se nahodile uvažovalo o zástavbě těchto opuštěných zahrádek. Zpola postavené nebo opuštěné domy na okraji vřesoviska vypadaly docela hrozivě už když jsem kolem nich chodil skoro ještě jako chlapec. Šokovalo mě, že staveniště nepostupovala dále, myslel jsem si, že někdo zkrachoval a někdo jiný nerad staví. Zvláště si ale pamatuji, že po jedné straně tohoto zmatku či porostu stála řada napůl postavených domů. Byly postaveny z nějakých jednoduchých růžových cihel, vše ostatní bylo oslnivě bílé a domy byly zašpiněny bílým prachem a bílými pilinami, kolem mnoha oken byly natřeny hrubé bílé kruhy, které mě v dětských letech vždycky bavily. Vypadaly jako bílé oči nějakého slepého obra.

Vyprahlé a hrubé růžovo-bílé domy jsem tam mohl vidět dosud, třebaže jsem o nich čtvrtinu svého života vůbec neuvažoval a nepřemýšlel jsem o nich příliš ani když jsem si je prohlížet. Tehdy jsem byl klidný, ale dychtivý mladík chodící po vycházkách mimo Londýn, teď jsem byl hlavně váhavá zaměstnaná osoba středního věku na vycházce v přírodě. Mládí myslím hledí dál než dětství, protože je více utvořeno z tajemství. Vřes, na kterém jsem stál, jsem viděl jako prenatální, vzdálený, drobný a docela odlišný obraz a díval jsem se kolem po řadě zářivých napůl upečených domů. Ještě tu stály, ale byly už spíše červenohnědé a poznamenané počasím, jako by tu stály už celá staletí.

Přesně si vzpomínám, co jsem toho dávného dne udělal. Zpola jsem sklouzl po blátivém sestupu—dosud tu je—o kousek níž jsem urazil vršek jednoho bodláku, který to nijak nepolekalo a roste tam dosud. Pamatuji si to proto, že jsem se podivoval nad tím, proč někdo uráží vršky bodláků, potom jsem pomyslel na Tarquina a pak jsem si pro sebe recitoval téměř celou Macaulayovu Virginii, byl jsem totiž mladý. Potom jsem došel k rozedranému okraji s drnem, který zbělel nánosem pilin a cihelného prachu z nové řady domů a dvěma či třemi zelenými hvězdami šťovíků a bodláků rostoucích křečovitě podél oslepující cesty.

Vzpomínám si, jak jsem kráčel tou novou jednostrannou ulicí před těmi dávnými lety a pamatuji i to nač jsem myslel. Uvažoval jsem o tom, že červenobílá svažitá ulice vypadá v poledne hrozivěji a osaměleji než matně svítivý hřbitov u kostela o půlnoci. Kostelní hřbitov může být toliko plný duchů mrtvých, ale tyto domy byly plné duchů nezrozených. Člověk nemůže v budoucnosti nikdy najít takový domov, jaký má v minulosti. Vždy mě fascinoval středověký zvyk vztyčit na ulici hrubě ztesané jeviště a hrát na něm podivuhodné hry o Svaté rodině nebo Posledním soudu. Uvažoval jsem, že každá z těch blýskavých, zívajících a sotva stojících krabic byla postavena jako vratká scéna, na níž měla být sehrána skutečně zázračná hra o tom, že každá lidská rodina je skoro svatá a že smrt člověka nemá daleko do posledního soudu.

Z jakéhosi bláznivého důvodu mě svým prázdným šklebem a pustýma očima-okny zvláště pronásledoval jeden dům v té nedokonalé řadě. Něco ve tvaru tohoto kostlivce z malty a cihel mě přitahovalo a protože kolem nebyl žádný stavební dělník vešel jsem ze zvědavosti do samoty onoho domu. Se vší mladickou nebetyčnou vážností jsem požehnal tomu, kdo tu má bydlet. Vzpomínám si dokonce, že jsem ho pro pohodlnější rozjímání pojmenoval James Harrogate.

Jak nad tím uvažuji, vkrádá se mi do paměti, že jsem tam toho dávného dne trošku šaškoval. Měl jsem, myslím, v kapse kousek červené křídy a tak jsem psal po omítnutých a netapetovaných zdech věty určené panu Harrogatovi. Matně si vzpomínám, že v místnosti, kterou jsem odhadoval jako jídelnu jsem napsal: „Jamesi Harrogate, Bohu díky vzdej a pak do jídla se dej,“ nebo cosi takového. V místnosti, která mi připadala jako ložnice jsem tuším psal nějakou delší básničku, která začínala nějak: „When laying what you call your head,O Harrogate, upon your bed,“ a tady se všechny moje vzpomínky rozplývají. Ještě dnes ale živě vidím čisté omítnuté zdi a na nich hrubé, nepravidelné psaní a místa, kde bylo vidět, jak se lámala křída.Vidím je však ve vzpomínkách, protože když jsem šel tou cestou znovu po dvaceti letech byl dům docela jiný.

Před tím jsem je viděl za poledne, teď bylo šero. Ale jeho okna zářila mnoha propracovanými světly a jedno z nízkých čtvercových oken bylo otevřeno. Na ulici odtud pronikal proud světla z lampy a linul se zpěv. V domě odkud vítr dávno odnesl mé požehnání a kde tapety skryly mé veršovánky nejspíše nějaké děvče stálo u nějakého piana a zpívalo jakousi zdravě sentimentální píseň. Stál jsem před tím lampou osvíceným domem ponořen v myšlenky, které i kdybych žil nevím jak dlouho nikdy nevyjádřím lépe než jsem je napsal červenou křídou na zeď. Když jsem se trochu rozmyslel a byl už na odchodu, zmocnil se mě jakýsi bláznivý nápad. Zazvonil jsem. Zeptal jsem se s význačnými přízvukem velmi chytré předměstské dívky: „Žije tu pan James Harrogate ?“

Řekla, že ne, ale že se může zeptat, pokud bych ho hledal v sousedství, ale té námahy jsem ji zprostil. Měl jsem chviličku chuť hledat ho po celém světě, ale pak jsem se rozhodl nechat ho úplně být.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s