Muž beze jména

Existují jen dvě formy vlády, monarchie neboli osobní vláda a republika neboli neosobní vláda. Anglie nemá vládu, v Anglii je anarchie, protože máme příliš mnoho králů. Metoda abstraktní demokracie znamená, vedle mnoha skutečných nevýhod, jednu skutečnou výhodu. Pod neosobní vládou se politika stává mnohem osobnější.Ve Francii a Americe, kde je stát abstrakcí, je politická diskuse plná lidských detailů, až by někdo mohl říci, že jde o detaily nelidské. Ale v Anglii, právě proto, že nám vládnou osobnosti, se nepřipouští nic osobního. V Anglii jsou jména uctívána a proto jsou jména potlačena. V republikách, ve Francii zejména, však člověk může do článku napsat jména svých nepřátel a své jméno napsat pod článek.

To je zásadní podmínka takové upřímnosti. Pokud pouze budeme naše anonymní články psát hruběji, budeme jen sprostší než jsme teď. Mohli bychom jen vyzbrojit maskované muže místo kyji dýkami. Alespoň já jsem vždy věřil ve větší podepisování článků a podepsal jsem jich, nebesa ví, mnoho i když jsem měl málo důvodů být na ně pyšný. Slyšel jsem mnoho důvodů pro anonymitu, ale všechny se točily kolem tvrzení, že anonymita je bezpečná, což je právě to, nač si stěžuji. Jde-li o pravdu je skutečnosti, že něco nechcete publikovat v devíti případech z deseti důkazem, že to publikovat musíte.

Na mé stálé výzvy, aby lidé podepisovali co píší, přece jen jedna odpověď existuje. Je jedna odpověď, jediná odpověď, a nikdo ji nedává. V moderní složitosti je totiž lidské jméno stejně falešné jako pseudonym. Dnešní prominenti se věčně pokoušejí ztratit jméno a získat titul. Všichni kupříkladu trpělivě a horlivě pročítáme stránky Daily Mail a často se cítíme pohnuti až k výkřikům: „Přiveďte nám muže, který smýšlí tak podivně! Hledejte ho, chyťte ho, dejte na něj velký pozor. Něžně ho k nám přiveďte, jako vzácný balík hedvábí, abychom pohlédli do tváře muže, který si přeje tisknout tak podivné věci. Seznamte nás s jeho jménem, společenským a zdravotním stavem.“ Jak málo ovšem získáme v moderním zmatku (můžeme říci), když tyto upřímně pošetilé stránky budou skutečně podepsány mužem, který je inspiroval. Řekněme,. že pod každým článkem, který bude tvrdit, že premiér je pirátský socialista bude vytištěno prosté slovo Northcliffe. Co takové prosté slovo napoví prosté duši? Mé prosté duši (jinak nepoučené) to připomíná velký a osamělý útes, kdesi v chladném moři směrem k Orknejím či Norsku a na samém vrchu toho skaliska vidím přilípnutou pevnost jakéhosi zapomenutého náčelníka. Jistě, vím, že se věci jako obyčejně mají jinak a že je to podpis dalšího novináře z Fleet Street, jako jsem já, odlišného ode mne do té míry, že on si snaží zabezpečit peníze a já příjemné chvíle.

Titul dnes už neslouží k odlišení, nic totiž nevyznačuje. Korunka už nezahlazuje, je to skrýš. Ale je tu cosi skutečně podivného. Falešná kvalita neplatí jen pro nové a vulgární tituly, ale i pro ty historické. Anglické tituly byly po staletí svou podstatou bezvýrazné a chyběl jim velmi slabý velmi lidského instinkt, v němž mají tituly svůj původ. Co do jejich podstatě nesmyslného udílení si není co vybírat mezi Northcliffem a Norfolkem. Vévoda z Norfolku znamená (jak mi má vybraná a těžkopádná znalost latiny napovídá) Vůdce Norfolku. Je zbytečné mluvit ve prospěch zastupitelské vlády nebo proti ní. Každá vláda je zastupitelská dokud nezačne upadat. Bohužel je také evidentní, že každá vláda začne upadat jakmile začne vládnout. Všichni aristokraté byli nejprve považováni za posly demokracie a většina poslů demokracie neztrácela čas s tím, aby se stávala aristokraty. Podle starého a podstatného lidského smyslu musí být Vévoda z Norfolku prvním či nejvyhlášenějším z norfolckých mužů.

Před očima mi vyvstává a vybarvuje se obraz skutečného Vévody z Norfolku. Muži z Norfolku stoupají na konci věty velmi vysoko hlasem. Hlas Vévody z Norfolku proto musí končit větu dokonalým vřískotem. Často také, jak mi bylo řečeno, kladou na konec věty, bez ohledu na její smysl, slovo spolu. Proto předpokládám, že Vévoda z Norfolku bude říkat „ Podpořme prosím tento návrh, spolu,“ či „To je významná ústavní otázka, spolu.“ Předpokládám, že bude vědět mnoho o Broads a lenivých řekách nad nimi, o střílení vodního ptactva a málo o čemkoliv jiném. Co se týče hor musí být divoce a směšně nevědomý. Musí v sobě mít čerstvost Norfolku, ba co dím, vyrovnanost Norfolku. Musí mi připomínat vodní spousty, velké čtvercové kostelní věže a dlouhé západy slunce v rovinách východní Anglie. Pokud takový nebude, přestávám ho znát.

Nemusím připadávat příklady, stejný princip platí všude. Naprosto mě tedy nezajímá Vévoda z Devonshire, pokud nemůže mi nedokáže, že jeho duše přetéká tím podivným vřelým puritanismem, puritanismem poznamenaným romantikou, který zabarvuje Západní hrabství. Nesmí jíst nic jiného než sraženou smetanu, pít nic jiného než jablečný mošt a nesmí číst nic než Lorna Doone. Nesmí znát žádné větší město než Plymouth, na který musí pohlížet s jistým úžasem jako na ústřední Babylon světa. Stejně tak předpokládám, že princ z Walesu bude vždy pln mysticismu a snivého žáru keltského zbytku.

Možná se zdá, že jde o poněkud extrémní požadavky naší poněkud zbláznělé fantasie. Nicméně legrační není můj vévoda z Devonshire, ale skutečný vévoda z Devonshire. Vtip je v tom, že celé schéma titulů je špatně střižené. Sotva kde totiž najdeme moderního muže, jehož jméno a hodnost vůbec nějak zastupují jeho typ, místo či způsob života. Spíše jen jako součást naší společenské komedie stojí za zmínku, že můžete potkat muže s jménem hodným pakostnicí sužovaného admirála a přitom jde o ostýchavého varhaníka. Jindy bude ohlášena arogantní a téměř barbarská dáma a hleďme, vejde příjemná a usměvavá křesťanská kuchařka. To jsou ale jen malé komplikace provázející hlavní fakt zfalšování všech jmen a hodností. Naši peerové jsou jako skupina středověkých rytířů, kteří si povyměňovali štíty, erby a praporce. Dnešní pravidla totiž zdá se povolují, aby vévoda ze Sussexu vlastnil celý Essex a markýzovi z Cornwallu nic nebrání v tom, aby vlastnil kopce a údolí, jen když nejsou Cornwallské.

Řešení celé zápletky je stejně prosté jako hrozné. Je-li Anglie zemí aristokracie, Anglie umírá. Je-li země a systém jedno, jak někteří tvrdí, tuhne naše země do větší pompy a ochrnutí než Čína. Pokud lidé označují psa za kočku a slunce za měsíc je to poslední příznak jejich duševní choroby—a to platí zejména o přesnosti těchto pseudonymů. Mýlit se a mýlit se pečlivě, to je definice dekadence. Existuje choroba, která se nazývá afázie a projevuje se tím, že lidé říkají káva a myslí čaj a obvykle končí tím, že postižení přestanou mluvit. Mlčení tohoto druhu je hlavním rysem mocných částí moderní společnosti. Všichni se dřou aby udrželi věci uvnitř, spíš než, aby je pustili ven. U králů financí je bezhlesost považována za projev síly, i když by spíše měla být považována za vykutálenost. Parlament dnes nerozpráví víc než promlouvá jeho předseda (Speaker). Dokonce i redaktoři a majitelé novin jsou nebezpečnější a despotičtější tím co nevysloví než tím co dělají. Všichni jsme slyšeli, že „mlčeti zlato“. Pro naše redaktory je příhodné jen vyjádření „mlčeti mosaz“. Pokud máme procitnout z této dusivé, po dechu lapající, němé noční můry, musíme se probudit výkřikem. Revoluce, která vyvede Anglii z naší současné utkvělé lži nemůže být o nic méně hlasitější než jiné revoluce. Obávám se, že k tomu bude patřit i mnoho z těch hrubých výdobytků, kterým se mezi kluky říká „nadával mi do…“ ale to je poměrně jedno, pokud ty nadávky budou označovat pravý stav věcí.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s