Očarovaný muž

Když jsem nedávno v Naphillu navštívil představení Hrnec štěstí Gertrudy Robinson, které sehráli Buckinghamshire Players, přišel jsem velmi pozdě, což je sice zoufalé, ale sotva překvapivé. Je to, doufám, sotva pro koho zajímavé, ale opozdilci jsou nuceni usednout do předních sedadel. Skutečné lidové anglické publikum totiž vždy trvá na tom, že se bude tlačit v zadní části sálu a je zde ochotno (jak jsem zjistil při mnohých volbách) snášet nesnesitelný posměch, spíše než by postoupilo vpřed. Angličané jsou nesmělý národ a to je důvod proč je zcela ovládá a vede je hrstka těch, kteří jsou shodou okolností neskromní. V divadelních záležitostech je tato skutečnost vidět zvláště nápadně, a ve většině divadel najdeme nudící se lidi vpředu a dychtivé vzadu.

Během představení jsem byl pravým opakem znuděného diváka, ale mohl jsem být nudný patronem, zvláště proto, že jsem takto z donucení seděl mezi sedadly pohrdavců. Bude to šťastný den v dějinách divadelního světa, když všechny dámy budou muset odložit své klobouky a všichni kritici své hlavy. Pak budou mít lidé vzadu šanci. Jak už to bývá, v tomto případě jsem hlavu neodložil, ale ztratil. Nechal jsem ji na cestě, na podivné cestě, která se stala příčinou mého pozdního příchodu. Obtížně si vzpomínám, že jsem shlédl velmi dobrou hru a pronesl velmi špatnou řeč, matně si vybavuji, že jsem pak hovořil se všemi možnými laskavými lidmi, ale mluvil jsem k nim přerývavě a jen polovinou hlavy, jak to dělává člověk, který stále jedním okem kontroluje hodinky.

Je pravda, že jsem jedním okem pokukoval po starobylých a bezčasých hodinách bez užitku zavěšených na nebi, jejichž jméno samotné se stalo jménem pro takové omámené bláznovství. V pravém smyslu starého rčení jsem byl praštěný měsícem. Měsíční krajina a scéna zimního měsíčního svitu nevysvětlitelně pronikl mezi mne a všechno ostatní. Kdyby se mne někdo ptal, nebyl bych schopen říci, oč jde a nedokážu to říci ani teď. Nic se mi nepřihodilo, až na to, že mi na vrcholu kopce vypověděl poslušnost motor pronajatého vozu. Nebylo to dobrodružství, byla to vize.

Vyšel jsem v zimním šeru ze svého domu a pronajal si malé auto, které se vydalo přes kopce směrem k Naphillu. Jak noc tmavla a mráz ji projasňoval a vytvrzoval, začala se má cesta komplikovat; zejména proto, že jsem jel stálým stoupáním. Silnicí podobnou schodišti jsme vyklopýtali jen proto, abychom se trmáceli stezkou strmou jako žebřík.

Když už jsem si začal myslet, že šplháme po spirále babylonské věže, vrátily mě do skutečnosti hrozivé zvuky, zastavení a slova řidiče „tak tohle nepůjde.“ Vystoupil jsem z auta a v tu chvíli zapomněl, že jsem v něm kdy seděl.

Z hrany onoho přerušeného stoupání jsem viděl cosi nepopsatelného, co se teď pokusím načrtnout. Když pan Joseph Chmaberlain přednesl svou velkou vlasteneckou řeč o podřadnosti anglických částí Jižní Afriky vůči holandským, použil slova „neobmezená pláň“. Slovo pláň je holandské a slovo neobmezený je holandské dvojnásob. Přemýšlivý státník ovšem patrně myslil, že mu nové pláně dávají nový smysl pro velikost a pustotu, které nikdy nemohl najít v Anglii. Ano, nikdy je v Anglii nenašel, protože je v Anglii nikdy nehledal. Anglie má neobmezené množství neobmezených plání. Viděl jsem šest nebo sedm různých věčností na hřebenech stejného počtu kopců. Člověk nemůže najít nic nekonečnějšího než konečný horizont, svobodný a osamělý a nevinný. Holandská pláň může být o něco více opuštěná než birminghamská. Jsem si ale jist, že není tak opuštěná jako byl opuštěný anglický kopec téměř na dostřel od High Wycombe.

Pohlédl jsem přes rozlehlé a bezhlesé údolí přímo na měsíc, jako by do kulatého zrcadla. Mohl to být příslovečný modrý měsíc, protože v té mrazivé noci jako by i on sám zmodral zimou. Smrtící mráz přimrazil každou větev a stéblo na jejich místo. Slábnoucí a měknoucí lesy posypané šedou námrazou padaly pode mnou do nezměrně vyhlížející propasti. Člověku se skoro zdálo, že svět je bezhlesý jedině protože je bezedný. Zdálo se, jako by všechny písně a výkřiky byly pohlceny v jakémsi neutuchajícím tichu pod kořeny kopců. Mohl jsem si představit, že kdybych vykřikl, neozvala by se žádná ozvěna. Krajinu očaroval němý ďas: ale ani tohle nevystihuje to nejlepší či nejhorší z oné scény. Všechny ty ojíněné a zmrzlé lesy vyjadřovaly něco tak nelidského, že pro to nebylo lidské jméno. Ležel na nich děs z nevědomí, to je nejbližší vyjádření, které pro to mám. Vypadalo to, jako když se díváte světu na záda a on to neví. Stál jsem vesmíru za zády. Byl jsem za kulisami. Poslouchal jsem nevědomému stvoření za dveřmi.

Nedokážu vyjádřit, co to místo vyjadřovalo. Nejsem si ani jist tím, že by to mělo být vyjádřeno. Na té jednotě krásy a smrti bylo cosi pohanského, žal jako by se třpytil, jak to vídáme v některých velkých pohanských básních. Chápu jednu z tisíce poetických lidových vět „Bohem zapomenuté místo.“ Přitom tam ale cosi přítomno bylo a já nedokázal najít klíč ke svému utkvělému dojmu. Pak jsem ale na to správné slovo najednou vzpomněl. To místo bylo zakouzlené. Bylo uspáno. Bleskově se mi připomněly všechny pohádky o princích proměněných v mramor a princeznách kouzlem proměněných ve sníh. Jsme v zemi, kde nikdo nemůže toužit ani vykřiknout, jsme v bílé noční můře. Měsíc se na mne díval přes údolí jako obrovské hypnotizérovo oko, jako jediné bílé oko světa.

Neviděl jsem žádnou lepší hru než Hrnec štěstí, protože vypráví příběh s pointou, příběh, který by se mohl stát kdykoliv mezi anglickými rolníky. Nepotkal jsem lepší herce než místní Buckinghamshire Players, protože hráli své vlastní životy s tím co právě přerostlo v nadsázku, která je přechodem mezi životem a uměním. Ale celou dobu mě mátl měsíc, všechny ty muže a ženy jsem celou dobu viděl jako zakouzlené. Pytlák zastřelil bažanta, policista pátral po pytlákovi, manželka pytláka skryla, všichni (zvláště policista) byli skuteční jako smrt. Bylo tu však cosi pravdivějšího k smrti než k životu: všechny postavy byly zmrazeny kouzelným mrazem spánku či strachu či zvyku, který nepostihuje pohyb chudých lidí v jiných zemích. Díval jsem se na pytláka, policistu a pušku, pak na pušku a policistu a pytláka a nedokázal jsem pojmenovat představu, která mě pronásledovala a unikala mi. Pytlák věřil v zákony hry stejně jako policista. Pytlákova žena v ně nejen věřila, ale chránila je stejně jako svého muže. Získala od něj slib, že už nikdy žádného bažanta nezastřelí. O tom, že by ten slib dodržel mám své pochybnosti, někdy si představuji, že jednoho trefil hned vzápětí. Jsem si ale jist, že nikdy nezastřelil policistu. Žijeme totiž v očarované zemi.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s