Šílený úředník

Dojít k šílenství je nejpomalejší a nejnudnější podnikání na světě. Sám jsem k tomu téměř dospěl ve svých chlapeckých letech a totéž platí o téměř všech mých přátelích zrozených k obecnému údělu všech smrtelníků, zejména však moderních. Mám na mysli sudbu, která působí, že člověk dospěje téměř na konec svých myšlenek dříve, než dostane první příležitost žít.

Proces spějící k šílenství je nudný z prostého důvodu, že člověk neví, kam spěje. Rutina a doslovnost, jistá vážnost s vyprahlým hrdlem a mentální žízeň skládají pravou atmosférou morbidity. Pokud by si člověk jednou uvědomil své šílenství, mohl by skoncovat se svým lidstvím. Ve dne v noci studuje s obludnými zvětšovacími skly zavěšenými na nose jisté texty v Danielovi nebo kryptogramy v Shakespearovi. Kdyby je jen na chvíli mohl sundat, mrštil by s nimi o zem. Všechny své fantasie o šesti pečetích nebo anglosaské rase odvozuje z jednoho neprozkoumaného a neviditelného principu. Kdyby na něj jednou mohl pohlédnout, zjistil by, že neexistuje.

Procesem této pomalé a strašné autohypnózy omylem mohou procházet nejen jedinci, ale i celé společnosti. Lze jej obtížně vyjmout a dokázat a proto je těžko léčitelný. Tuto mentální degeneraci můžeme ovšem vystavit jednomu testu, o němž věřím, že je skutečným testem. Národ neupadá do šílenství, pokud dělá přehnané věci a dokud je dělá v přehnaném duchu. Křižáci, kteří si nestříhali vous, dokud nedorazili do Jeruzaléma, jakobíni, kteří se oslovovali Harmodius a Epaminondas, třebaže se jmenovali Jacques a Jules, dělali divoké věci, ale dělali je v divokém duchu a v divokých chvílích.

Jakmile se však věcí dějí divoce, ale jsou přijímány krotce, začíná Stát bláznit. Mám například zbrojní pas. Podle všeho co vím, mi to logicky dovoluje, abych na své zahradě za domem dnem i nocí střílel z devětapadesáti velkých polních děl. Člověk, který by to dělal by mě nepřekvapil, musí to totiž být velká legrace. Překvapilo by mě však, kdyby se s tím klidně smířili sousedé a považovali to za něco běžného, protože to podle všeho naplňuje literu mého oprávnění mít zbraň.

Platím také psí známku a podle všeho co vím, bych mohl mít právo nechat po Buckinghamshire volně pobíhat deset tisíc divokých psů. Nepřekvapilo by mě, pokud by na to byl zákon, protože snad není v moderní Anglii zákona, který by mohl překvapit. Nepřekvapilo by mě ani to, pokud by to někdo skutečně udělal, protože jistý typ člověka, pokud by žil dostatečně dlouho v systému anglických statkářů, by mohl skutečně udělat cokoliv. Překvapili by mě ovšem lidé, kteří by se rozhodli to snášet. Jinými slovy řečeno, považuji svět za poněkud bláznivý, pokud se v něm takové události přijímají mlčky.

A přitom stejně divoké věci jsou v naprostým mlčením přijímány dnes a denně. Všechny údery sklouzávají po hladké a vyleštěné zdi. Všechny vzdechy dopadají neslyšně na měkké polštáře vypolstrované cely. Šílenství je totiž stav stejně pasivní jako aktivní: je to paralýza, nervy odmítají odpovídat jak na běžné tak na abnormální podněty. V dějinách tu a tam a tam najdeme státní útvary, která dospěly nejen v tichosti, ale i s vyrovnaností od prosperity k špinavé bídě, od slávy k bezvýznamnosti, od svobody k otroctví. Tvář se ještě stále usmívá, zatímco údy, doslovně a odporně, odpadávají od těla. Jsou to národy, které ztratily schopnost užasnout nad vlastními skutky. Když dávají život bláznivým módám či hloupým zákonům nezačnou ani zírat ani nezaútočí na obludu, kterou vyvolali v život. Vyrostli uvyklí svému nerozumu, jejich vesmírem je chaos a dechem jejich chřípí je vzdušný vír. Takovým národům hrozí reálné nebezpečí, že pospolně všichni ztratí hlavy a stanou se jednou velkou přehlídkou imbecility s rozkymácenými městy a bláznivým venkovem, všude poznamenaným přičinlivými náměsíčníky. Jednou takovou zemí je moderní Anglie.

A tady je jeden skutečný příklad, drobný případ toho, jak naše sociální vědomí skutečně funguje: krotké duchem, divoké ve výsledku, čiré v naplňování, záležitost zhola postrádající světlo myšlení. Vezměme tento odstavec z denního tisku: „V Eppingu byli včera předvoláni Thomas Woolbourne, dělník v Lambourne a jeho žena kvůli zanedbávání jejich pěti dětí. Dr. Alpin prohlásil, že byl pozván inspektorem N.S.P.C.C., aby navštívil domek obviněných. Domek byl špinavý, stejně tak děti, které sice vypadaly mimořádně zdravě, ale podmínky v domě by velmi ztížily situaci v případě nemoci. O obviněných se uvádí, že jsou spořádaní. Muž byl zproštěn obvinění. Jeho žena, která uváděla, že ji omezovala skutečnost, že dům nemá zavedenu vodu a ona je nemocná, byla odsouzena k šesti týdnům vězení. Rozsudek vyvolal překvapení a žena byla odvedena křičíc ‘Bože, zachraň mě !’“

Nevím jak to pojmenovat, leda snad čínsky. Vyvolává to v myšlenkách obraz jakéhosi archaického a ustrnulého východního dvora, kde muži s vysušenými tvářemi a v tuhých ceremoniálních oděvech vykonávají jakousi nelidskou krutost, již doprovázejí formálními příslovími a větami, jejichž smysl byl zapomenut. V obou případech je to jediné, co lze v obou případech označit za skutečnost špatné. Pokud použijeme jen špetku rozumu, celé eppingské vyšetřování se musí rozpadnout v nicotu.

Vyzývám na tomto místě kohokoliv, kdo má všech pět pohromadě, aby mi řekl, za co byla ona žena poslána do vězení. Zda kvůli tomu, že byla chudá, nebo proto, že byla nemocná. Nikdo nemůže předpokládat a nikdo také opravdu nepředpokládá, že by se dopustila jakéhokoliv jiného zločinu. Společností pro předcházení krutosti vůči dětem byl přivolán lékař. Byla ta žena vinna krutostí vůči dětem ? Ani v nejmenším. Řekl onen lékař, že by jí byla vinna ? Ani v nejmenším. Byl tu nějaký jiný důkaz, který by se ke hříchu krutosti, třeba jen vzdáleně vztahoval? Ani co by se za nehet vešlo. To nejhorší co svedl doktor říct, bylo, že i když děti byly „mimořádně“ zdravé, podmínky by velmi ztížily situaci v případě nemoci. Byl bych velmi rád, kdyby mi pan doktor řekl, jaké asi podmínky by nemoc učinily zábavou. Přijímal bych pak jeho argumenty s větší vážností.

A to je nejhorší důsledek moderních obav. Bláznivý doktor zešílel. Je prakticky a doslova blázen a přitom je prakticky a doslova lékařem. Zbývá jediná otázka, ona stará Quis docebit ipsum doctorem ? Týrání dětí je jistě zhola nepřirozená věc, instinktivně prokletá nebem i zemí. Zanedbávání dětí je ale věc přirozená, stejně jako zanedbávání každé jiné povinnosti, jde pouze o rozdíl ve stupni, který odlišuje rozpřahování rukou a nohou při tělocviku a na skřipci. Jen rozdíl ve stupni odděluje nějaké jednání od mučení. Drcení palců lze snadno označit za manikúru. Vláčení koňmi lze lehce pojmenovat jako masáž. Moderní problém není ani tak v tom co lidé vydrží, ale spíš v tom co nevydrží. Ale bojím se, že vyrušuji…Olej na vaření už vře a Desátý Mandarin už recituje Sedmdesát Vážných Principů a Padesát tři Ctností Posvátného Císaře.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s