Špatně založený oheň

Špatně založený oheň
Přihlížel jsem korunovačnímu průvodu—myslím tomu v Beaconsfieldu, ne té neohrabané nápodobě, která snad sklízí jakýsi úspěch v Londýně—a skutečně na mě velmi zapůsobil. Většina mého života uplynula s šokujícím zjištěním, že jsem měl docela pravdu. Nikdy předtím jsem si neuvědomil, že jsem měl pravdu, když jsem tvrdil, že malé území vyjadřuje skutečný patriotismus: čím menší je pole, tím vyšší je věž. V našem místním průvodu se děly věci, které by se v londýnském procesí nepřihodily (nebo uctivěji řečeno, nemohly přihodit). Jeden z nejpřednějších občanů města měl kupříkladu začerněnou tvář. Další jel na poníku s růžovými a modrými nohavicemi. Události v metropoli jsem nebyl přítomen, proto má tvrzení podléhají všem opravám, které může nabídnout očitý svědek nepřítomnému. S jistou pevností však věřím tomu, že londýnská slavnost takové prvky neobsahuje.

Nechtěl jsem ovšem mluvit o místní slavnosti, ale o něčem co se přihodilo před ní. Na poli za mou zahradou ležely na hromadě věci nachystané na vatru, kopec všeho možného smetí a vyhozených věcí, které nikdo nechce: polámaná křesla, uschlé stromy, hadry, hobliny, noviny, brožury o nových náboženstvích, zprávy z eugenického kongresu a podobně. Naším záměrem bylo všechen tento hmotný i myšlenkový odpad očistit a změnit ve svatý plamen v den královské korunovace. To co následuje, je poněkud podivný popis události, která se skutečně sběhla. Nevím, zda to byl nějaký symbol nebo ne, ale vypovím, jak se to událo.

O půlnoci jsem se zvolna probudil a naslouchal zvukům, které jsem považoval za projevy namáhavě tlačené káry po špatně dlážděné kamenné cestě. Zvuky sílily a já myslel, že někdo vysypává plnou káru kamení, pak zdálo, že slyším údery tříštící velké kameny na kousky. Nato jsem si uvědomil, že pod tímto hlukem je slyšet i podivný, ospalý a téměř neslyšný hukot a že na jeho vrcholu se tu a tam ozve droboučké zapraskání, jako by po sobě střílely dětské pistolky. A to už jsem věděl, co se děje. Přistoupil jsem k oknu a přes dvě louky ke mně letěla velká zář ohně a přimrazila mě na místo, kde jsem stál. „Ach, můj ty smutku,“ pomyslel jsem si, „spletli si korunovační den.“

Když jsem se ale na pozměněnou scénu podíval, nevypadala jako zapálená hranice nebo nějaké slavnostní osvětlení. Bylo to příliš chaotické a příliš blízko městských domů. Celá jedna strana domku byla velkým ohnivým štětcem natřena na růžovo, zatímco druhá byla černá jako dehet. Před tím vším visel zčernalý val či okraj ohraničený neklidným červeným pásem, který tančil a zvětšoval se hltal jako šarlatový had a za tím nebylo nic než smrtící plnost světla. Něco jsem na sebe oblékl a sešel po cestě, všechny tupé nebo trhavé zvuky přitom nabývaly na síle. Nejsilněji se ozývalo jakési neustálé praskání a křupání jako kdyby nějaký obr s kamennými zuby rozkousával kosti světa. Ještě jsem ani nedošel na dohled skutečného srdce a příbytku ohně a už silné rudé světlo jako nepřirozený půlnoční soumrak posypal nejšedší trávu zlatem a několik vysokých stromů zardělo až do posledních prstíků jejich listoví. Noc za nimi byla temná, plná jeskyní a popelavý horizont za temnými a magickými Wilton Woods byl sotva patrný. Cestou mě předjel dělník na bicyklu, který vzápětí ohromeně sesedl z kola a vykřikl na mě, abych mu řekl, kde hoří. Odpověděl jsem, že se jdu sám podívat, ale myslím, že je to někde v domcích u dřeviště. Řekl jen „Můj Bože,“ a zmizel.

O kousek dál už bylo dláždění a tráva nasáklé a zaplavené vodou a rudé a žluté plameny se zrcadlily v loužích a jezírcích. Vzadu spěšně pobíhaly skupinky lidí a zdálky doléhal hlas křičící rozkazy. Pracovaly hasicí stroje. Procházel jsem mezi rudými odrazy, které vypadaly jako podzemní ohně a měl jsem pocit, že jsem v jakémsi velmi důležitém snu. Můj pocit, ke vší podivnosti, zesílil, když jsem v davu našel většinu mých přátel a sousedů. Jen ve snu vídáme známé tváře tak živě proti černému pozadí půlnoci. Byl jsem (kvůli dělnickému cyklistovi) rád, že nehořely domy u dřeviště. ale dřeviště samo. Nebyly obavy o lidské životy a požár vypadal jako nešťastná náhoda i když samozřejmě nechyběly šeptavé řeči o soupeření a pomstě. Přesto všechno jsem ze své snem omámené duše nemohl setřást jakýsi oteklý, tragický a zlověstný pocit, že to má cosi do činění s korunovací anglického krále a slávou či koncem Anglie. Dokud jsem druhého dne neuviděl louže a popel za jasného denního světla, nebyl jsem si jist, zda se mé půlnoční dobrodružství neodehrálo někde mimo tento svět.

Byl jsem arogantnější než dávní vládci, faraon a Nabuchadnezar, protože jsem si dovolil sám vyložit vlastní sen. Oheň živily pevné nepoužité borové a bukové sáhy, šedé a bílé hromady panenského dřeva. Byla to orgie pouhého plýtvání, tisíce dobrých věcí byly zničeny ještě před tím, než mohly začít existovat. Mohl jsem slyšet nářek nevytvořených dveří, stolů, vycházkových holí, trakařů, dřevěných mečů pro hochy a holandských panenek pro děvčata zanikajících v plamenech. Pak jsem se zamyslel nad další vznešenou věží zbytečných věcí, která stála v poli za mou zahradou; nad vatrou, horou marností určených ke spálení, jak stojí temná a osamělá na louce a ptáci poskakují po jejích rozích a rosa padá a třpytí se na jejích větvích. Uvědomil jsem si, že jsou dva druhy ohňů, špatný a dobrý oheň a ten druhý musí být jistě vatra. Je paradoxní, že dobrý oheň je ze špatných věcí, věcí které nechceme, zatímco špatný oheň spaluje dobré věci, které chceme, podobně jako všechno to bohatství dřeva, z něhož bylo možné vyrobit panenky a křesla a stoly a vznikl z něj pouze beztvarý popel.

Ve své představě jsem pak viděl, že stejně tak jako dvojí oheň existuje i dvojí revoluce. A viděl jsem, že celý bláznivý moderní svět je soubojem mezi nimi. Co přijde dřív—revoluce v níž zaniknou špatné věci, nebo ta druhá revoluce , v níž pominou také dobré věci ? Jedna je povstáním, o němž sní všichni dobří lidé, i ti nejkonservativnější a které smete úšklebek z dobře živených tváří a víno cti při něm bude stékat hrdly zoufalství a budeme moci, jak jen je možné pro syny těla, spoutat tyranii a lichvu a veřejnou zradu a všechno to spálit. Druhá je rozvratem, který může přijít předčasně, negativně a náhle v noci, jako požár v mém malém městě.

Může se to přihodit kvůli nesnesitelnosti pouhé námahy moderního života a mohou se při tom rozbít i věci po nichž lidé touží, třeba manželství, spravedlivé vlastnictví, bohoslužba a tajemná hodnota člověka. Obě revoluce, černá a bílá, spolu soutěží jako dvě koleje železniční trati, nemohu odhadovat výsledek…ale zatím co o tom přemýšlím, nahnula se nejvyšší věž poskládaná z trámů, zaváhala a zřítila se k zemi provázena vodopádem zvuků. Oheň, který našel cestu, vybuchl jako fontána, která na okamžik stála vysoko mezi hvězdami jako zářivý mosazný sloup hodný pohanského dobyvatele, tak vysoko, že jsme si mohli představovat, že jej vidí i mezi gobliními stromy v Burnhamu nebo na terasách Chiltern Hills-

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s