Volič a dva hlasy

Skutečné zlo našeho stranického systému je popisováno všeobecně špatně. Mýlí se i lord Rosebery, když říká, že brání nejlepším mužům, aby se oddali politice a že povzbuzuje fanatický konflikt. Pochybuji o tom, že by se kdy nejlepší muži oddali politice. Nejlepší muži jsou oddáni prasatům, dětem a podobným věcem.A co se týče fanatického konfliktu ve stranické politice, byl bych ho rád viděl více. Skutečné nebezpečí dvou stran s jejich dvěma politikami je, že nespravedlivě omezí rozhled běžného občana. Odstaví ho od tvořivosti, protože mu nikdy nedovolí víc, než dávat přednost jedné existující stranické politice před druhou. Když rozhodnutí záleží na lidu nemáme skutečnou demokracii. Tu budeme mít na až na lidu bude záležet, co se stane problémem. Běžný muž se rozhoduje nejen jak bude volit, ale i o čem bude hlasovat.

Právě zde se nachází jistá slabina mnoha současných snah o rozšíření volebního práva. Mám na mysli to, že vedle všech otázek abstraktní spravedlnosti, není větší či menší šíře volebního práva současným problémem demokracie. Nejde o množství voličů, ale o kvalitu věcí o nichž rozhodují. Určité alternativy nabízí mocné rody a nejvyšší polická třída. Nabízejí jim dvě cesty, ale musí se rozhodnout a vydat se jednou nebo druhou z nich. Nemohou mít co si vyberou, ale jen cestu, kterou si vyberou. Praktickou ukázku nám poskytne následující příklad. Sufražetky—pokud je mohu soudit podle toho, jak často na něj útočí—chtějí cosi provést panu Asquithovi. Nemám potuchy co přesně. Řekněme (čistě pro účely naší diskuse), že ho chtějí namalovat na zeleno. Budeme předpokládat, že je to pouze proto, že si s ním přejí soukromě pohovořit. Zdá se mi, že to je to stejně prospěšný výsledek soukromého pohovoru jako jakýkoliv jiný, který si u takového hovoru dokážeme představit. Je možné, že vláda vystoupí s pozitivní politikou natření pana Asquitha na zeleno a dá této reformě přední místo ve svém politickém programu. Opoziční strana přijme jinou politiku; ne snad s návrhem nechat pana Asquitha být (to by bylo považováno za nebezpečně revolucionářské), ale navrhne alternativní postup, příkladmo natřít pana Asquitha na červeno. Pak se obě strany vrhnou na lid, a rozhlásí výzvy, že teď musí rozhodnout svrchovaný vladař Demokracie. Na obou stranách vznikne atmosféra konfliktu a skutečné krise, budou létat šípy satiry a vzplanou meče výmluvnosti. Zelení budou říkat, že socialisté a stoupenci volné lásky mohou jistě chtít natřít pana Asquithe na červeno, protože na červeno chtějí natřít celé město. Socialisté rozhořčeně odvětí, že socialismus zvrátil, nepořádek a že chtějí natřít pana Asquitha na červeno jen proto, že bude připomínat červené sloupky poštovních schránek, které jsou znamením státní moci. Zelení budou vášnivě popírat obvinění, kterým je Červení stále častují, že chtějí pana Asquitha natřít na zeleno proto, aby se stal, podobně jako některý vyděšená zvířata, když přijmou barvu svého okolí, neviditelným v zelených lavicích Dolní sněmovny.

Možná by dokonce došlo k pouličním šarvátkám a objevil se přehršel knoflíků, praporů a značek ve dvou barvách. Jeden dav by zpíval Vlaj rudá vlajko a druhý Oblečme zelenou. Ale po posledním vypjatém úsilí by nastala poslední chvíle, kdy by oba davy čekaly ve tmách před veřejnou budovou, aby vyslechly ohlášení výsledků a obě strany by si říkaly, že teď je na demokracii, aby rozhodla co přesně chce. Anglie sama musí ve strašlivém osamění a svobodě pozdvihnout hlavu a vynést svůj soud. A přece to není úplná pravda. Anglie sama může v strašlivém osamění a svobodě povznést hlavu a opravdu si přát aby pan Asquith byl světle modrý. Abstraktní anglická demokracie, pokud by dostala příležitost rozhodnout sama o své politice by mohla zatoužit, aby byl černý s růžovými puntíky. Dokonce by si mohla přát, aby zůstal takový jaký je. Avšak mocný aparát bohatství, moci a tištěných záležitostí lidem znemožnil, aby jim takové ostatní návrhy byly předneseny i kdyby je chtěli podpořit. Žádný kandidát se nepostaví za strakatý zájem, protože kandidáti obyčejně musí získat peníze z kapes buď vlastních nebo stranických a v těchto kruzích se puntíky nenosí. Žádný muž například ve společenském postavení kabinetního ministra se nespustí s teorií o bledě modrém panu Asquithovi, ta se proto nemůže stát vládním opatřením a proto nemůže projít.

Téměř všechny velké listy, stejně nabubřelé jako frivolní, budou den po dni dogmaticky tvrdit, až tomu všichni napůl uvěří, že červená a zelená jsou jediné dvě barvy na paletě. Observer napíše: „Nikdo, kdo je obeznámen s pevným politickým rámcem nebo s důraznými principy imperiálního národa, nemůže ani na okamžik předpokládat, že by v této věci mohlo být dosaženo nějakého kompromisu. Buď musíme naplnit zjevný osud naší rasy a korunovat věkovité úsilí vznešenou postavou zeleného premiéra nebo musíme opustit naše dědictví, porušit naše závazky vůči impériu, uvrhnout se do definitivní anarchie a strpět, aby se nad naším rozpadem a zhoubou vznášel planoucí démonický obraz rudého premiéra.“ V Daily Mail bychom mohli číst: „V této věci není útulku v půli cesty. Buď červená nebo zelená. Chceme, aby si každý poctivý Angličan zvolil jednu nebo druhou barvu.“ A nějaký veselý človíček v populárním tisku by tuhle větu vtipně vypíchl s tím, že Daily Mail chce mít červený papír a zelené čtenáře. Nikdo si ale netroufne ani zašeptat, že přece existuje třeba i žlutá.

Pro účely čisté logiky je jasnější diskutovat o hloupých než o citlivých příkladech: hloupé příklady jsou totiž prosté. Mohu ale předložit mnoho vážných a konkrétních příkladů věcí o nichž tu mluvím. V pozdější fázi búrské války obě strany opakovaně tvrdily v každé řeči a pamfletu, že anexe byla nevyhnutelná a že jedinou otázkou bylo, zda ji provedou Toryové nebo liberálové. Nebyla nevyhnutelná ani v nejmenším, bylo naprosto snadné uzavřít s Búry mír, jak to obyčejně křesťanské národy s poraženými nepřáteli dělají. Osobně si myslím, že by pro nás bylo, v tom nejsobečtějším ohledu na naše peněženky a prestiž, lepší, kdybychom nikdy k anexi nepřistoupili, ale to je věc názoru. Jasné je, že to nebylo nevyhnutelné, nebyla to, jak se tvrdí, jediná možná cesta, bylo mnoho jiných cest a je mnoho jiných barev na paletě. Podobně v diskusích o socialismu je veřejnosti vtloukáno do hlavy, že si musí vybrat mezi socialismem a jakousi strašnou věcí, které se říká individualismus. Nevím, co to znamená, ale zdá se, že to znamená, že každý komu se přihodí, že kdo přijde k něčemu dobrému jako by přijímal morální filosofii mladého Hornera—a říkal jaký, že je dobrý chlapec, když si vystačí sám. (I don’t know what it means, but it seems to mean that anybody who happens to pull out a plum is to adopt the moral philosophy of the young Horner—and say what a good boy he is for helping himself.)

Klidně se předpokládá, že jedinými dvěma možnými typy společnosti je společnost kolektivistická a ta existující, poněkud podobná oživlé hromadě hnoje. Není ani třeba říkat, že před současným stavem věcí dávám přednost socialismu. Před současným stavem věcí bych dal přednost anarchii. Ale prostě není pravda, že kolektivismus je jediným dalším systémem stejného řádu. Kolektivista má naprosté právo myslet si, že je to jediný správný systém, ale není to jedině přijatelný nebo možný systém. Můžeme mít rolnické vlastnictví, můžeme mít kompromis Henry George, můžeme mít množství malých obcí, můžeme mít spolupráci, anarchistický komunismus a můžeme mít sto jiných věcí. Netvrdím, že některé z nich jsou správné, i když si nedokážu představit, že by některé z nich byly horší než dnešní společenský blázinec s těžkými boháči na vrcholu a s jeho ztýranými chudými; soudím však, že je to důkaz ztuhlých a úzkých alternativ nabízejících se občanské mysli a že si občanská mysl obecně řečeno není vědoma dalších možností. Občanská mysl nemá dost pohotovosti či volnosti, aby cítila kolik jich měl dřívější svět. Problém vzdělávání má alespoň desatero řešení a nikdo neví, které z nich Angličané opravdu chtějí. Angličanům je totiž dovoleno volit mezi dvěma, které navrhují premiér a předák oposice. Desaterým způsobem lze řešit problém opilství a nikdo neví, jaká je demokratická vůle, protože demokracii je dovoleno prát se dnes toliko o licenční zákon.

Situace je dnes tedy taková: demokracie má právo odpovídat na otázky, ale nemá právo je klást. Ty klade nadále politická aristokracie. A nebudeme nerozumně cyničtí, když předpokládáme, že politická aristokracie bude vždy velmi obezřelá v tom, jakou otázku položí. Bude-li nebezpečná pohodlnost a samochvála moderní Anglie trvat příliš dlouho, budou mít anglické volby menší demokratickou hodnotu než římské saturnálie otroků. Mocenská třída totiž vybere dva pro ni bezpečné postupy a pak poskytne demokracii uspokojení z volby mezi nimi. Pán předloží dvě věci tak podobné, že si mezi nimi klidně vybere poslepu a pak pro velkou legraci dovolí otrokům, aby volili.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s