Blázen

Hledal jsem ho mnoho let a nakonec jsem ho našel v klubu. Slyšel jsem sice, že byl všude, ale už jsem si skoro myslel, že snad vůbec neexistuje. Přesvědčovali mě, že takových jako on jsou miliony, ale před mým pozdním objevem jsem měl sklony myslet si, že není ani jeden. Po mém pozdním objevu si jsem jist, že jeden existuje a myslívám si, že jich je několik, řekněme pár stovek, ale naneštěstí většina z nich zastává významná místa. Když říkám „on“ mám na mysli naprostého blbce.

Nikdy se mi nepodařilo objevit tu „hloupou veřejnost“ na niž si stěžuje řada literátů. Lidi, které obyčejně skutečně potkávám ve vlacích nebo na čajových dýcháncích mi připadají docela bystří a zajímaví, dozajista alespoň natolik, aby naplno zaměstnali můj vlastní důvtip. Dokonce i tehdy, když jsem slyšel jak s lidmi rozpráví brilantní diskutéři, byla rozprava mnohem vyváženější a rovnější, než by dnešní doba intelektuálního snobismu byla ochotna připustit. Někdy jsem se i cítil jako jiní lidé unaven, ale spíše jsem byl unaven lidskými řečmi a rozmanitostí než jejich tupostí a stejností. Také proto jsem občas zatoužil osvěžit se jednoduchým bláznem.

Ale bylo mi to odepřeno. Ať jsem se obrátil kamkoliv, všude jsem nacházel tu jednotvárnou brilanci obecné inteligence s neustálým krutým jiskřením zdravého rozumu a humoru. Theorie o převaze bláznů byla užívána v protidemokratickém smyslu, ovšem když jsem svého neocenitelného osla konečně našel, nebylo to v obecně demokratickém prostředí, ale ani mezi aristokracií. Demokraté obyčejně mluví poměrně rozumně, někdy na protidemokratické straně, ale vždy s myšlenkou na odůvodnění svých myšlenek a s odkazem na svou zkušenost. Nenašel jsem ho ani mezi pitomou aristokracií, alespoň ne v té její části, která ji představuje v politice. Tito její představitelé jsou často cyničtí, zejména pokud jde o peníze, ale i jejich unuděnost je trochu ponouká k zájmu o nějaké skutečné informace či originalitu. Pokud se pan Winston Churchill nebo pan Wyndham z jakéhosi důvodu rozhodnu zaútočit na syndikalismus nejprve vyzkoumají oč jde. Ne tak muž, kterého jsem našel v klubu.

Byl velmi dobře oděn, měl těžkou, ale pohlednou tvář, jeho černý oblek poukazoval na City a šedý knír k armádě. Celkový dojem ovšem nasvědčoval, že ve skutečnosti nepatří ani k jednomu, ale k těm, kteří fušují do akcií a hrají si na vojáky. Byl v něm třetí prvek, ani obchodní ani vojenský. Jeho způsoby byly o trochu víc gentlemanské, než aby byl gentlemanem. Projevovala se u něj jistá verva a přehnaný důraz klubového člověka: a tu jsem si náhle vzpomněl na stejný rys v chování některých starých herců nebo starých návštěvníků divadel, kteří si hráli na herce. Právě jsem vcházel, když říkal: „Být vládou,“ a pak si vložil do úst cigaretu, kterou si pečlivě zapálil mezi dlouhými vdechy. Nato cigaretu opět vyjmul z úst a pravil: „Já bych jim dal,“ jako by to byly dvě zcela odlišné věty. Ale i když byla jeho ústa zavřena cigaretou, vyskočil jeho společník nebo konverzační partner a s velkou srdečností pronesl, sbíraje klobouk: „Už musím jít. V úterý!“ Nesnáším ta temná podezření, ale najisto jsem si představoval, že jsem poznal náhlou genialitu, při níž si oddechnu od nudy.

Proto, když vyňal z úst narkotickou zátku, obrátil se se svým opožděným epigramem na mě: „Já bych jim dal.“

„Co byste jim dal,“ optal jsem se, „minimální mzdu?“

„Fazole bych jim dal,“ řekl. „Postřílel bych je, do posledního. Včera jsem přišel o svůj nejlepší vlak, celá země je ochromená a tady stojí pár umíněnců mezi celou zemí a uhlím. Postřílet!!“

„To by jistě bylo poněkud hrubé,“ přimlouval jsem se. „Koneckonců nejsou pod stanným právem, i když tuším pár dostalo povolávací rozkazy k nouzové službě.“

„Povolávací rozkazy k nouzové službě,“ opakoval a jeho oči i tvář vypadaly najednou podobně překvapeně jako tomu bývá u vařených humrů, až jsem si byl jist, že měl sám něco takového.

„Mimochodem,“ pokračoval jsem, „nestačilo by zabavit jim peníze?“

„Jistě, v každém případě je všechny pošlu na nucené práce,“ řekl, „a přirozeně zabavím i jejich prostředky.“

„Je to smělá a velmi náročná politika,“ odpověděl jsem, „ale netvrdím, že je naprosto mimo krajní práva republiky. Ale musíte mít na paměti, že ačkoliv fakta o vlastnictví jsou poměrně fantastická, vlastnické city stále přežívají. Vlastníci uhlí, i když si na doly nikdy nevydělali a třebaže v nich nikdy nepracovali si přesto docela upřímně myslí, že jim doly patří. Proto vaše návrhy postřílet je, nebo dokonce zabavit jejich majetek vyvolávají velmi…“

„Co to říkáte?“ zeptal se mně muž s cigaretou a krhavýma očima. „Vo kom to mluvíte?“

„Mluvím o tom, o čem mluvíte vy,“ odpověděl jsem, „ když jste dokonale ukázal na pár sveřepých chlapíků, kteří stojí mezi celou zemí a uhlím. Myslím tím muže, kteří prodávají své uhlí za fantastické ceny a kteří se, dokud je za ty ceny prodají, stejně málo starají o hladovění národa jako se ta nejpodnikavější knížata a piráti starali o provincie, které vyplenili nebo o lidi, které zotročili těsně před tím, než jejich lodi dorazili k domovu. A třebaže jsem sám trochu revolucionář, nemohu docela souhlasit s krajním násilím, které navrhujete. Říkáte…“

„Říkám,“ rozkřičel se a vpadl do mé řeči s věru skvělou energií podobnou nějakému skvělému zvířeti. „Říkám, že bych všechny ty zatracené horníky vzal a…“

Zvolna jsem se postavil, protože jsem byl hluboce pohnut a hleděl jsem na mentální příšeru.

„Och,“ řekl jsem, „takže to mají být horníci posláni na nucené práce, abychom dostali více uhlí. Ti horníci mají být postříleni, do posledního, protože pokud budou postříleni, začnou znovu kopat uhlí…Musíte mi, sire, prominout. Vím, že vypadám poněkud dojatě. Je to tak. Právě jsem našel něco, po čem jsem pátral celá léta.“

„Tedy,“ optal se, s nikoli nepřátelským pohledem, „a co jste našel?“

„Ne,“ smutně jsem potřásl hlavou. „Nemyslím, že by bylo vhodné, abych vám říkal, co jsem to našel.“

Měl stovky ctností, včetně hlavní ctnosti dobrého smyslu pro humor, neměli jsme proto problém změnit téma a zapomenout na neshodu. Mluvil o společnosti, svých přátelích ve městě a zábavách na venkově a já během toho odhalil, že je hrabským úředníkem, poslancem parlamentu a ředitelem několika důležitých společností. Byl i tím dalším, co jsem mu ale neřekl.

Ponaučení zní, že existuje takový druh člověka, jehož slávě je věnován tento článek. Není to běžný člověk. Není to horník, který je dost ostrý, aby se ptal na nezbytnosti života. Není to vlastník dolu, který je dost ostrý, aby viděl o hodně víc, když prodá své uhlí v nejlepší možnou chvíli. Není aristokratický politik s cynickou, ale čistou sympatii k oběma ekonomickým možnostem. Přitom je to člověk, který se objevuje na řadě veřejných míst otevřených vyšší střední třídě nebo (méně známé ale o to mocnější) nižší vyšší třídě. Muži jako on po celé zemi skutečně říkají, co jim přijde na mysl ve svých funkcích smírčích soudců, kandidátů do parlamentu, plukovníků královské stráže, starých rodinných lékařů, strážců chudinského zákona, koronerů a především obchodních arbitrů. V doslovném smyslu trpí měknutím mozku, protože si ho měkčí tím, že vždy přijímají hledisko, které je nejpohodlnější pro jeho zemi, jeho třídu a jeho soukromou osobnost. Je smrtelným veřejným nebezpečím. Ale pojmenoval jsem ho už na začátku tohoto článku a proto není potřeba, abych je opakoval na konci.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s