Japonský elf

Jsou na světě věci, o nichž mohu se vší vážností říci, že je miluji, ale nemám je rád. Pointa platí netoliko slovně, ale i psychologicky. Prvním příkladem tohoto principu, který mi přišel na mysl, jsou kočky. Kočky jsou tak nádherné, že by se do nich mohlo zamilovat stvoření pocházející z jiné hvězdy a tak nevypočitatelné, že by je mohlo zabíjet. Někteří mí přátelé drží, co se koček týče, docela vysokou morální úroveň. Někteří jako pan Titterton kočku obdivují pro její morální nezávislost a připravenost poškrábat každého, „kdo se neumí chovat“. Další, třeba pan Belloc, považují kočky za stvoření krutá a tajemná, správné přítelkyně pro čarodějky. Tvrdí o nich, že když někdo sežere cokoli, samozřejmě vyjma otráveného jídla, „naprosto postrádá křesťanskou pokoru a prostotu“. Co mě se týče, nechovám ani jeden z těchto pocitů. Obdivuji kočky stejně jako kočičky, ty malé chlupaté věci, co visí na stromech. Obojí je krásné a chlupaté a obojí hlásá Boží slávu. A toto abstraktní potěšení ve všech živých věcech si skutečně zaslouží jméno láska, je to totiž vyšší cit než pouhý pocit pohnutí, je to vize. Je hrdinská a dokonce světecká v tom, že nežádá nic odměnou. Miluji všechny pouliční kočky tak, jak sv. František z Assissi miloval všechny lesní ptáky a mořské ryby, samozřejmě ne tak moc jako on, ale já nejsem světec. Nechtěl ale dát ptáku uzdu a vozit se na jeho zádech, jak se dávají postroje jízdním koním. Neměl v úmyslu navléci rybě límec s napsaným jménem „František“ a adresou v Assissi—jak se zachází se psy. Nechtěl aby zvířata patřila jemu nebo on zvířatům, ona by to byla velmi podivná zkušenost, patřit hejnům ryb. Člověk ale náleží svému psovi, v jiném leč stejně reálném smyslu, jako je ten, v němž pes náleží jemu. Dvojí pouta poslušnosti a zodpovědnosti se velmi mění mezi člověkem a psem, ale obojí jsou to pouta. Jinými slovy člověk psa toliko nemiluje, jak by mohl v (v mystickém okamžiku) milovat vrabčáka, který hřadoval na okenní římse nebo nějakého králíka, který přeběhl přes cestu. Člověk má psa rád a to je vážná věc.

Pro mě je kočka, možná bohužel (mluvím totiž spíše na základě individuální chuti), divoké zvíře. Kočka je zosobněním přírody. Podobně jako příroda je tak tajemná, že člověk nemůže odpočinout ani v její nádheře. Ovšem právě tak jako příroda je tak nádherná, že člověk nemůže uvěřit, že by byla skutečně krutá. Možná není a i v tom je jako příroda. Lidé starých dob uctívali kočky stejně jako uctívali krokodýly a tito velkolepí staří mystici věděli co byla ta zvířata zač. Chvíle, kdy si člověk zamiluje kočky je stejná jako ta, kdy si (uměřeně a s rozumem) zamiluje krokodýly. Je to ten božský okamžik, kdy člověk cítí sebe sama—ne, nikoli pohlcena v jednotě všech věcí (ohavná představa)—potěšeného nad růzností všech věcí. Ve chvíli, kdy člověk skutečně poznává, že je člověk může pocítit, jakkoliv jemně cosi z pohádkového potěšení nad skutečností, že krokodýl je krokodýlem. Ještě mnohem více se zaraduje ve věcech jež jsou zjevněji krásné než krokodýl, jako jsou květiny a ptáci a kočky—jež jsou krásnější než to ostatní. Nevyplývá z toho ovšem, že by chtěl otrhat všechny květy, pozavírat všechny ptáky do klecí a stát se majitelem všech koček.

Nikdo, kdo dosud věří v demokracii a práva člověka, nepřipustí, že by nějaké rozdělení mezi lidmi by mohlo být vůči rozdělením mezi lidmi a zvířaty něčím víc než smyšlenou analogií. Ale v oblasti takových smyšlených analogií jsou dokonce i lidské bytosti, jež se mi zdají v tomto ohledu podobné kočkám: můžu je milovat, aniž bych v nich měl zalíbení. Myslím si to o jistých podivných a cizích společnostech, zvláště o Japoncích. Vynikající staré japonské kreslířství (po němž už není ani vidu ani slechu, Japonsko je opustilo kvůli pokroku a imperialismu) mělo nekonečně přitažlivé a neuchopitelné kvality. Japonské obrázky se skutečně podobaly obrázkům namalovaným kočkami. Byly plné pírkové lehkosti a náhlých a oduševnělých škrábanců. Když někdo zajde do galerie, jež má to štěstí a chová dobrou sbírku těchto jemných náčrtů ve vodových barvách na rýžovém papíře pocházejících z dálného Východu, postřehne mnoho rysů, které by podivínská osoba mohla považovat za kočičí. Máme tu kupříkladu zvláštní zálibu ve vrcholcích stromů, ty vzdušné stopy větví a halouzek k nimž by nemohl vyšplhat žádný umělec, leda kočka. Je tu také elfská záliba v úplňku, velkém a jasném jako čínská lucerna, zavěšeném v těchto jemných větévkách. Ten měsíc je tak velký a jasný, že si člověk dokáže představit jak pod ním sedí stovka koček naříká. Pak na nich máme vyčerpávající pojednání anatomie ptáků a ryb, což jsou témata, na nichž by kočky mohly mít zájem. Jsou tu ještě šikmé, jakoby kočičí, oči všech těchto východních bohů a lidí, ale to už příliš vypadá jako shoda okolností. V mžiku můžeme mít další rasovou theorii (začínala by – Jsou Japončíci kočky ?) a i když já ve svou theorii nevěřím, někdo jiný by mohl. Mezi mými váženými korespondenty jsou lidé, kteří by mohli věřit všemu. Mě zde stačí, když řeknu, že v tomto drobném ohlednu na mě Japončíci působí jako kočky. Tím chci říci, že je miluji. Miluji jejich roztodivnou a původní poesii, jejich instinkt pro snadnou civilisaci, jejich jedinečné a nenahraditelné umění; svědectví, které nesou překotným a nepotlačitelným aktivitám člověka a přírody. Kdybych byl skutečným mystikem pohlížejícím na ně ze skutečné hory, jsem si jist, že bych je miloval ještě víc než neúnavné ptáky silných křídel či plodné a stále se množící ryby. Ovšem co se týče záliby, tak jak má jeden zalíbení ve psu—to je jiná věc. To by znamenalo jim důvěřovat.

Staré anglické a skotské balady pohlíží na víly velmi podobně mým sklonům k posuzování Japončíku a koček. Netvrdí nějak zvlášť, že by byly zlé, těší se z jejich čaromoci a nádhery, ale nedůvěřují jim jako dobrým bytostem. Neříkáte o nich nic zlého, ani jim nedáváte špatné dary a o tom co by se vám stalo, kdybyste tak učinili panuje podivné ticho. Pro mě tedy bylo Japonsko, Japonsko umění, vždy zemí vil. Jaké to stromy rozmařile barevné jako květy, jaké to vrcholky bíle jako svatební koláče, jaké to lucerny velké jako domy a domy křehké jako lucerny ! ale…ale…misionáři vysvětlili (četl jsem v novinách) že potvrzení či vyvrácení japonského používání mučení bylo toliko věcí slov zvolených překladatelem. „Japonci by obrácení palce na druhou stranu nenazvali ‘mučením ’“.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s