Jindra aristokrat

Víkendový výletník , stíhaný kletbami estétů a staromilců je po mém soudu skutečně příznakem podivné a téměř neuvěřitelné ohavnosti naší nemocné společnosti. Stovky venkovských krojů a obyčejů dokazují, že taková ošklivost není nutným důsledkem pouhé chudoby či pouhé demokracie či jen nevzdělanosti prosté mysli.

Přestože jde z uměleckého hlediska o příznak našeho úpadku není to znamení nejhorší, ba spíše jedno z nejlepších, nejnevinnějších a nejupřímnějších. Ve srovnání s mnoha filosofy a umělci, kteří ho odsuzují vypadá takový turista jako bohabojný rybář či ušlechtilý horal. Jejich trdlování s osly, tahacími harmonikami, přecpané autokary a vyměňování klobouků je sice nemotorné, ale určitě ne tak zvrácené či snad od základu vulgární, narozdíl od zábavy velmi vzdělaných lidí. V autokaru nejsou lidé našlapáni jako na politické schůzi „At Home“ nebo na uměleckém dýchánku a pokud jsou turistky příliš navlečeny, nejsou alespoň příliš mnoho i málo oblečeny současně. Lepší na oslu jet, než jím být. Je pořád lepší mít co do činění s cockneyskou slavností, která od mužů a žen žádá, aby si vyměňovali klobouky, než moderní utopií požadující, aby si vyměnili hlavy.

Zůstává ovšem pravdou, že sice malý leč skutečný prvek vulgarity přítomný ve víkendovém výletníkovi, je součástí bláznivosti a falešnosti tak charakteristické pro mnoho moderního a zvláště pro lidi, kteří nešťastné turisty nejpřísněji proklínají. V celé společnosti a zejména v její kulturní složce je cosi, co se chová hodně neobratně a nehezky.

Napadá mě případ Stonehenge, které jsem náhodou včera navštívil. Pro člověka schopného cítit poesii Stonehenge je téměř podružné, zda je vůbec viděl. Rozlehlá prázdná pole ubíhající k Salisbury, šedá náhorní planina podobná pravěkému oltáři, plynoucí dešťová mračna a opar pravěkých obětí mu vypoví vše o velmi dávné a velmi osamělé Británii. Pokud Stonehenge mine, jeho druidskou náladu to nepokazí. Může se mu ovšem zkazit, když je najde—obklíčené čerstvým plotem z ostnatého drátu—s policistou a malým krámkem, kde jsou k dostání pohlednice a obrázky.

Když proti tomu budete protestovat, vzdělaní lidé vám hbitě odpoví: „Však víte, to je kvůli těm mizerným turistům, kteří by tam jinak odsekávali kamínky, vyrývali svá jména a vůbec rušili tvářnost místa.“ Vůbec jim nepřipadne, že ostnatý drát a policista poznamenávají tvářnost Stonehenge víc. Co se týče jména, zejména vyrytého kapesním nožíkem či perem osoby s nepořádným veřejným školním vzděláním, lze se docela spolehnout, že bude poměrně neodlišitelné od nejvybledlejších hyeroglifů vyrytých největšími druidy dávných dob. Ale moderního policistu si s druidem už nikdo nesplete. Tohoto skutečného exemplárního vandalismu se dopustili učení, ne nevzdělaní lidé, způsobil ho vliv umělců či konzervátorů, kteří chtěli uchovat starobylou krásu Stonehenge. Mě by se zdálo dosti podivné chtít uchránit krásu vaší paní od pih začerněním její tváře nebo bělosti vašich svatebních šatů jejich obarvením na zeleno.

Pokud se ptáte, co jiného lze udělat a co může naše svrchovaně umělecká doba učinit k záchraně monumentu, říkám vám, že jsou stovky věcí, které by udělali Řekové či lidé středověku a ač nemám potuchy, k čemu by se rozhodli, podle instinktu vlastního celé jejich společnosti si dovolím tvrdit, že by to bylo něco slušného a adekvátního místu. Možná nějaká rodina rytířů či válečníků by měla dědičnou povinnost střežit takové místo. V takovém případě by měli příslušnou zbroj, jejich stany by nebyly postaveny libovolně, ale odpovídaly by onomu místu a rostly by s ním. Možná by noční hlídky vedl, jak je obvyklé, nějaký řeholní řád a místo by střežilo takové střídání stráží. Možná by bylo chráněno všemi druhy obřadů, zasvěcení či kleteb, jež by se vám možná zdály pověrečným a hloupoučkým blouzněním. Z čistě racionalistického pohledu se mi ovšem nezdají ani z jedné setiny tak hloupé jako chladné zohavení místa s cílem uchovat jeho krásu.

Skutečnou sprostotou a ničemností je žít na dobrém místě a nežít přitom jeho životem. Kdokoliv se někde usadí a nestane se (samozřejmě s výjimkou specifických osobních záležitostí) součástí místa je turista nebo cestující hrubián. Skutečně specifickým případem je například Žid. Putující Žid není cestující nevychovanec. Je to vysoce civilisovaný člověk ve velmi obtížné situaci: když svět i jeho národ byl rozdělen, co jiného má dělat než putovat.

Nejlepším příkladem kulturního, ale běžného turisty je vzdělaný Angličan na kontinentu. Spor už nemůžeme nadále vysvětlovat tím, že budeme mluvit o hrubých Angličanech a zdvořilých cizincích. Jsou stovky neobyčejně zdvořilých Angličanů a tisíce nesmírně hrubých cizinců. Jde o to, že takové cizince neroztrpčuje hrubost Angličanů, ale velmi oprávněně se pohoršují nad zdvořilými Angličanem. Ten jezdí do Itálie kvůli Botticellimu a do Flander za Rembrantem a chová se k velkým národům, z nichž taková díla vzešly velmi kultivovaně—tak jak by se choval k hlídačům libovolného musea. Vůbec mu, zdá se, nedochází, že Italové nejsou hlídači, ale tvůrci těch obrazů. Může si dovolit shlédnout k těm národům, když může malovat takové obrazy.

Taková je, pokud jde o umění a cestoví, psychologie neotesanců. Když jste v Itálii, obdivujete italské umění a zároveň chováte podezření o italském charakteru, jste buď turista nebo neotesanec. Pokud žijete v Itálii, obdivujete její umění a pohrdáte jejím náboženstvím, jste buď turista nebo neotesanec. A vůbec nezáleží na tom, kolik let jste tam prožili. Turisté často prožijí spousta času v hotelích, aniž by odhalili národnost jejich číšníků. Angličané dokáží žít hodně dlouho v Itálii, aniž by objevili národnost Italů.. Zkouška je ovšem prostá. Pokud obdivujete co Italové udělali a přitom neobdivujete Italy—pak jste víkendový výletník.

To samé samozřejmě platí i mnohem blíže domovu. Kdesi jsem poznamenal, že venkovští obchodníci se zcela po právu cítí uraženi Londýňany, kteří přijedou na venkov a všechny věci si nadále objednávají z Londýna. Je neomalené nejdříve pokukovat a znalecky mhouřit oči nad barvou něčího vína a pak je odmítnout ochutnat. Stejně hrubé je nejdříve s pohledem krajináře okukovat a měřit pohledem ovocný sad a pak si nekoupit jablka z toho sadu. Obdivovat věci a nepoužívat je znamená vždy urážku. Nejdůležitější je ovšem skutečnost, že nikdo nemá právo vidět Stonehenge bez salisburské pláně a bez Salisbury: nikdo nemá právo ctít mrtvé Italy aniž by respektoval živé. Nikdo nemá právo navštívit křesťanskou společnost—jako potápěč hlubokomořské ryby—vyzbrojen dlouhou trubkou do jiné atmosféry, aby mohl obhlížet její divy bez toho, že by dýchal její vzduch. To je opravdu velká nevychovanost.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s