Maškara

Den před Vánocemi jsem zaslechl tak těsně před domem pronikavou hudbu, že bylo jedno, jestli jsou muzikanti venku nebo uvnitř, proto jsem je pozval dál v naději, že potom rychleji odejdou pryč. To už jsem si všiml, že jsou to vánoční maškary, které obcházejí každý rok po venkově a sehrávají poněkud strnulé zlomky staré vánoční hry o sv. Jiřím, tureckém králi a velmi úplatném doktorovi. Nebudu to popisovat nepopsatelné, nýbrž jen zaznamenám, jak se postupně odvíjely mé pocity.

Můžeme si všimnout něčeho z polovičního neúspěchu, s nímž se potýká naše umělecké obnovování středověkých tanců, koled či betlémských her. Všechny obsahují rysy, jež k nám doputovaly z morálně prostší středověké společnosti a jež moderní lidé, byť by byli medievalisty, těžko chápou a ještě hůře napodobují. První obtíží už je sama myšlenka maškar. Když budete pozorovat dítě, které se sotva naučilo chodit postřehnete, že jeho první myšlenkou není vystrojit se jako někdo, ale prostě se vystrojit. Samozřejmě, že hned potom je napadne, že by mohlo být králem nebo strýčkem Williamem. Ale takový nápad obvykle vyvolává klobouk, který mu už už padá na nos a to z mnohem hlubších důvodů. Tomík sebere klobouk ne proto, že je to klobouk strýčka Williama, ale protože to není Tomíkův klobouk. Je to rituál investitury a podobá se masce Gorgony působící tuhnutí řeckých tanců či vypínajícím se mitrám z perských mystérií. Podstatou takových rituálů je hluboký paradox skrytí osobitosti a přehnaném zdůraznění osoby. Když člověk provádí obřad snaží se být současně neviditelný i nápadný. Patří k božskému šílenství v člověku, jemuž se podivuje všechno ostatní stvoření, že právě jen on se chlubí touto nádherou zániku a anonymity. Člověk možná není jediným stvořením, jež se strojí, je však jediným stvořením, které se převléká a maskuje. Jistě, zvířata a ptáci na sebe berou barvy okolního prostředí, ovšem nikoli aby byli vidět, ale právě aby vidět nebyli, namísto formalismu veselí jde o beztvarý strach. S člověkem, jehož přirozenost je nepřirozená, je tomu jinak. Dávní Britoni se nepotírali modrou barvou, z toho důvodu, že by bydlili v modrých lesích, šviháci a krasavice z dob krále Jiřího si nepudrovali vlasy, aby tak znázornili arktickou krajinu. Britoni se neoblékali jako ledňáčci a šviháci si nehráli na lední medvědy. Ba dokonce i když si moderní dámy malují obličej světle fialovou barvou pochybují někteří naturalisté, že by tím chtěli dát najevo to, co se zdá. I účastníci veselic (maškary) si osvojili zvyk zvětšit a přehnat svou tělesnou přítomnost a identitu a nepotopit ji—v první řadě řečeno—do jiné identity. Chci-li porovnávat, není to herectví, srovnatelně nízké povolání. Je to maškaráda a jak by správně řekl pan Kensit, každý propracovaný náboženský rituál je maškaráda. To znamená vznešený záměr učinit člověka čímsi jiným a více co je víc než on sám, když stojí na hranici lidských věcí. Snad jen chabí němečtí filosofové, kteří se důsledně honí za poslední módou nechtějí nosit žádné šaty a chtějí si být „přirození“ ve svých dionýsovských obžerstvích. Lidé přirození, skutečně mohutní lidé, chtějí oblékat v čas hodokvasu více a více oděvů. Chtějí celé světy vest, pralesy kalhot a pagody vysokých klobouků kymácejících se vstříc hvězdám.

Tak tomu je s maškarami, které se o Vánocích toulají venkovem. Kdyby se naši uhlazení obroditelé Divuplných her či Morricských tanců snažili rekonstruovat starou maškarní hru o sv. Jiřím a tureckém rytíři (nevím proč se do toho ještě nepustili) měli by pomýšlet o zároveň piroteskních a adekvátních kostýmech. Úbor sv. Jiří by měl být navržen podle nejlepších knih o zbroji a heraldice, zbroj a ozdoby tureckého rytíře lze vystopovat z nejjemnějších saracénských arabesek. Když jsem otevřel dveře zahrady v předvánočním večeru a anglický sv. Jiří vstoupil, vypadal trošku jinak. Tvář měl energicky začerněnou sazemi a nad ní se nesl jeho velmi vysoký a starý cylindr. Košili měl oblečenou přes kabát jako rochetu a zdobil ho tlustý deštník. Prosím vás, opravdu nemluvte o „ignoranci“ ani se nedomnívejte, že by snad dotyčná maškara (byl to velmi příjemný krysař s tenorovým hlasem) tak oblékla, protože ji nic lepšího nenapadlo. Zkuste si uvědomit, že dokonce i krysař ví, že anglický sv. Jiří nebyl černoch a že draka nezabil deštníkem. Takovým klamem krysař netrpí o nic víc než by si Paul Veronese myslel, že velmi dobří lidé mají kolem hlavy zářivé kruhy, o nic víc než by se papež domníval, že Kristus umyl Dvanácti nohy v katedrále a než by vévoda z Norfolku považoval za stejná zvířata lvy v erbu na a v ZOO. Tyto věci jsou zbaveny původní podoby, protože jsou to symboly a protože mimořádné příležitosti musí skrýt či dokonce zhyzdit obyčejné lidi. Pro středověké účastníky maškarád byly černé tváře to samé co vyřezávané masky pro řecké hry: říkalo se tomu být „zamaskován“ . Můj krysař nebyl ani na okamžik tak drzý, aby si myslel, že vypadá jako sv. Jiří. Byl ale natolik skromný, aby byl přesvědčen, že pokud si je co nejméně podoben, je na správné cestě.

Právě to je duše celé maškarády: nápadně tajemní muži v převleku. Samozřejmě, že v ní jsou obsaženy i další středověké prvky, které by se dnešním mlsným medievalistům těžko vysvětlovaly. Například se tu vyskytuje jisté naprázdno vyvíjené násilí. Nejlépe je lze charakterisovat jako zuřivou chuť praštit s člověkem o zem, již nedoprovází ani ta nejmenší touha mu přitom ublížit. Ve všech starých říkankách si všimneme, jak jejich autor vše v co nejupřímněji věří obrací, jen aby si docela neškodně povyrazil a ulevil, v překvapivé a zároveň bezstarostné veršíky. Když Tennyson říká, že král Artuš „shrábl všechna malá knížectvíčka“ a „vytvořil říší a vládl“ je jeho vážný royalismus docela moderní. Mnoho medievalistů, kteří nežijí ve středověkých republikách, věří v monarchii stejně vážně a slavnostně jako Tennyson. Ale v jedné staré říkance:

When good King Arthur ruled this land

He was a goodly King—

He stole three pecks of barley-meal

To make a bag-pudding.

je Artuše mnohem víc než v celých Královských idylách. Jsou tu ještě další rysy: zvláště ty posvátné věci, které bychom mohli nejlépe označit jako anachronismus. Vše co nám připadá jako anachronismus bylo pro lidi středověku pouhou věčností. Maškarní hry však po mém soudu nejvíce vynikají přece jen hlučným utajením. Nemůžeme-li svá srdce zakrýt ve zdravé tmě, můžeme si alespoň zdravě začernit tváře. Pokud nemůžete jako filosof utéct do lesů, můžete si alespoň vzít les s sebou, jako Jack in the Green .Je dobré kráčet pod universálními prapory a existuje starý příběh o tyranovi, kterému pochodující les hlásal zkázu. A to je skutečně celá síla té věci: jeden muž v masce je zlověstný, ale kdo obstojí před davem masek ?

Reklamy

3 comments on “Maškara

  1. dayz download napsal:

    Hey are using WordPress for your site platform?
    I’m new to the blog world but I’m trying to get started and
    set up my own. Do you require any html coding knowledge to make your own blog?
    Any help would be really appreciated!

  2. Brett napsal:

    I got this site from my buddy who informed me concerning this site and at the moment this time
    I am browsing this web site and reading very informative articles
    at this time.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s