Mystagog

Kdykoliv slyšíte o věcech nevyslovitelných a nepopsatelných a nepostižitelných a nepojmenovatelných a nevýslovně jemných můžete zdvihnout svůj aristokratický nos k nebi a zavětřit zápach úpadku. Je čistá pravda, že v každé dobré věci je cosi, co se vymyká vší řeči a každému řečnickému obratu. Stejně tak je ovšem čistá pravda, že všechny dobré věci obsahují trvalou touhu po vyjádření a konkrétním ztělesnění; a třebaže každý pokus o to je nedokonalý, stále se opakuje. Pokud se myšlenka nesnaží stát slovem je to možná zlá myšlenka. Pokud se slovo nestává tělem je to špatné slovo.

Proto mohl takový Giotto nebo Fra Angelico současně theologicky přiznat, že Bůh je příliš dobrý, než aby byl zobrazován a současně se stále snažit Ho namalovat. Velmi správně přitom cítili, že zobrazovat Ho jako poněkud zvláštního starce se zlatou korunou a bělavým vousem, podobného nějakému králi elfů, je menší rouhání než vzdorovat posvátnému puzení alespoň nějak Jej vykreslit. Proto je křesťanský svět plný vyfintěných obrazů a pokroucených soch, které mnoha vytříbeným osobám připadají rouhavější než utajené knihy ateistovy. Dobré vždy směřuje k Vtělení. Na druhou stranu ti vytříbení myslitelé uctívající, ať v jamajských bažinách nebo v pařížských salonech, Ďábla vždy trvají na beztvarosti a bezeslovnosti, na nevyslovitelném charakteru ohavnosti. Nazývají ho, podobně jako černá čarodějnice v Stevensonově Dynamitníkovi „děsem z prázdnoty“, uctívají ho jako nevýslovné jméno a jako nesnesitelné ticho. Uvažují o něm jako o prázdnotě v oku vichřice, stínu na mozku šílencově, kymácivé věži závrati či nekonečných chodbách noční můry. Právě křesťané dali ďáblu groteskní a ráznou podobu s ostrými rohy a zády s bodci. Byli to světci, kdo ďábla vykreslili stejně komicky jako živě. Satanisté ho nenamalovali nikdy.

Stejně jako s morálním dobrem a zlem je tomu i s jasnou a zmatenou myslí. Existuje jeden velmi účinný test podle nějž můžeme odlišit skutečnou, třeba zvrácenou a nevyváženou, originalitu a vzpouru od pouhého nestydatého výmyslu a klamu. Pokud si člověk skutečně myslí, že má nějakou myšlenku, bude se ji vždy snažit vysvětlit. Podvodník, který ví, že žádnou myšlenku nemá se vždy omezí na vysvětlení, že jeho myšlenka je příliš jemná, než aby se dala vysvětlit. První myšlenka může být ve skutečnosti velmi drzá nebo odbornická a může být opravdu velmi náročné sdělit ji obyčejným lidem. Ale protože se člověk snaží ji vyjádřit, je koneckonců nejpravděpodobnější, že na ní cosi bude. Upřímný člověk se neustále snaží vyslovit nevyslovitelné, popsat nepopsatelné, mastičkář však nežije snahou ponořit se do tajemství, ale pouze z něj odmítá vyjít.

Nejzábavnější je prostota tohoto rozlišení, pokud jde o věc zvanou umění, a lidi přezdívané kritici umění. Je zjevné, že pohledná krajina či živá tvář mohou jen zpola vyjádřit svatou dovednost, která je učinila tím čím jsou. Stejně tak je očividné, že malíř krajinář zachytí jen polovinu krajiny, portrétista jen půl osoby a že mají oba velké štěstí, když uchvátí tolik. Ještě víc nasnadě je, že každý literární popis zachytí jen tu méně důležitou polovinu kteréhokoliv obrazu. Přesto cosi vyjadřuje a tak vlákno pojící Boha s přírodou či přírodu s lidmi či lidi s kritiky, není přetrženo. Mona Lisa jistým způsobem byla (myslím, že ne zcela) tím, co z ní Bůh chtěl mít. Leonardův obraz byl, svým způsobem jako ona dáma. A bohatý popis Waltera Patera byl, svým způsobem, podoben obrazu. Tím jsme dospěli k útěšné úvaze, že i literatura může v krajním případě vyjádřit cosi jiného než své nešťastné já.

Moderní kritik je podvodník, protože přiznává svou naprosto nesrozumitelnost. Celá jeho živnost stojí na řeči a on se chlubí svou němotou. Před Botticellim stojí zcela bez hlesu. Pokud ale je v Botticellim něco dobrého (a je v něm jak hodně dobrého, tak mnoho zlého) je právě svrchovaným úkolem kritika, aby to vysvětlil: to znamená, aby přeložil způsoby kresby do pojmů řeči. Rozumí se samo sebou, že překlad bude nepřesný—ale nepřesný je i Botticelli. Prvním, kdo by to připustil by byl on sám. Ale cokoliv, co s rozumem přijal může být s rozumem naznačeno. Pater nabízí rozumné vysvětlení mrtvolných barev Botticelliho Venuše vystupující z moře. Ruskin naznačuje rozumné důvody, proč Turner ničil lesy a padělal krajiny. Oba tito velcí kritici jsou na můj vkus až příliš vybíraví a pobízejí k přehánění myšlenky, že smysl pro umění byl tajemstvím, kterému se dalo trpělivě vyučovat a pomalu se mu učit. Přesto mysleli, že se dá vyučovat a že se mu lze naučit. Nutili se, s pozoruhodnou tvůrčí únavou, hledat přesná adjektiva, která by se mohla v anglické próze shodovat s italskou kresbou. Totéž platí o Whilsterovi a R. A. M. Stevensonovi a mnoha dalších, kteří vykládali Velasqueze. Měli co říci o obrazech a i když věděli, že to není obrazů hodno, přesto to řekli.

Vychvalovači posledních uměleckých bláznovství (kubismu, postimpressionismu a pana Picassa) jsou jen vychvalovači a nic jiného. Nejsou kritici, a už vůbec ne tvůrčí kritici. Ani se nepokouší přeložit krásu do jazyka, jen vám tvrdí, že je nepřeložitelná, tedy nevyslovitelná, nedefinovatelná, neuchopitelná, nevýslovná a tak vůbec. Jejich praporcem jsou mraky, volají po chaosu a staré noci. Obíhá mezi nimi kus papíru, na který nešťastnou náhodou pan Picasso vylil inkoust a zkoušel jej vysušit svýma botama, snaží se vystrašit demokracii starými protidemokratickými zmatky: tvrdí že „veřejnost“ takovým věcem nerozumí a že „lidé jako my“ si nesmí dovolovat zpochybňovat temná rozhodnutí našich pánů.

Dovoluji si podotknout, že všem těmto hloupostem můžeme čelit pomocí výše zmíněného jednoduchého testu. Pokud je v tomto umění cokoliv rozumného, alespoň něco z toho lze učinit literárně srozumitelným. Člověk byl stvořen s jednou hlavou, ne dvěma nebo třemi. Žádná kritika Rembrandta není stejně dobrá jako on, ale může být napsána tak, že přiměje člověka, aby se vypravil podívat se na jeho obrazy. Pokud je umění fantastické a podivné, je úkolem kritiků najít pro ně podivné a fantastické literární vyjádření, nepochybně vůči němu sice podřadné, ale stále mu ještě podobné. Pokud to nemohou udělat, pokud jejich chvalořeči neobsahují nic než chvalořeči—pak jsou to mastičkáři nebo velekněží nevyslovitelného. Pokud kritik umění nemůže o umělci říct nic než, že je dobrý, pak je to špatný umělec. Nemohou nic vysvětlit, protože nic nenašli a nenašli nic, protože nebylo co najít.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s