Odvod a krise

Sotva kdo z nás kdy vidí soudobé dějiny, když se odehrávají. Myslím, že nejlepší služba, kterou může moderní novinář prokázat společnosti je, když zaznamená co možná nejjednodušeji jaké dojmy v jeho mysli vyvolalo to, co skutečně viděl a slyšel na okrajích kteréhokoliv moderního problému či kampaně. I kdyby ze železniční stávky viděl jen rovnou louku v Essexu, kde na hodinu či dvě uvízl vlak, může na stávku vrhnout možná více světla, když popíše, co viděl a zdrží se psaní o ocelových králích obchodu a krvavých vůdcích lůzy, které on ani nikdo jiný nikdy neviděl. Pokud přijde o den později k bitvě u Waterloo (to se povedlo příteli mého děda) může si přesto zapamatovat, že pravdivé svědectví o dni po Waterloo může být to nejcennější co má. I když byl ve chvíli, když byl zavražděn Rizzio na špatné straně dveří, přesto může tu špatnou stranu dobře popsat. Na základě tohoto principu mohu já, který nic nevím o diplomacii či vojenských uspořádáních a který s celým zbytkem světa tajil dech během německo-francouzských jednání, popravdě popsat malou scénu již jsem viděl, jednu z tisíce scén, které byly takříkajíc předsíněmi nejvnitřnějších jednacích síní.

Jednou dopoledne jsem vešel na tiché náměstí malého francouzského města a našel tam jeho katedrálu. Byl to jeden z těch šedivých a deštivých dní, které sluší spíše gotice. Mraky byly jako z olova, pevného modrošedého olova vrcholů věží a drahokamy vykládaných oken. Strmé střechy a vysoké klenby vypadaly jako pláště klesající pod tíhou nasáklého mokra a ztuhlí chrliči stojící kolem zdí byli omyti starými i novým deštěm. Vešel jsem do okrouhlé, hluboké kryté předsíně s mnoha dveřmi a našel dvě umouněné děti, jak si tu skryty před deštěm hrají. Všiml jsem si i vývěsky s pořadem bohoslužeb atd. a mezi jiným našel oznámení, že v 11.30 (tedy o půldruhé hodiny později) bude zvláštní bohoslužba pro brance, tedy pro povolané mladé muže, kteří budou vzati z domova v malém městě a posláni sloužit francouzské armádě právě v té ohavné chvíli, kdy se utábořila na rozcestí. Už když jsem vešel bylo v kostele mnoho lidí, nejen všech možných druhů, ale i všech možných postojů. Jedni klečeli, druzí seděli, další postávali kolem. Jedna věc ihned přitáhla pozornost člověka z protestantské země, ať už katolickou atmosféru má rád nebo ne: myslím tím obecný pocit, že se „to děje pořád“, že to není jedna příležitost, ale stálý proces a že se ocitl v jakémsi mystickém hostinci.

Docela blízko oltáře viselo několik trikolór, přicházející mladí muži plnili kostel a sedali si rovnou dopředu. Byli samozřejmě ze všech společenských vrstev, protože francouzské odvody jsou přísné a skutečně všeobecné. Někteří vypadali jako mladí zločinci, jiní jako mladí kněží, další jako obojí. Jedni byli tak očividně dobře živení a naparádění, že vstup do kasárenské ubikace pro ně musel být sestupem do pekel, druzí ještě nikdy nebyli na tak upraveném místě. Ale nebyla to pouhá třídní rozmanitost, která ihned přitáhla Angličanovo oko, nýbrž přítomnost právě jednoho či dvou druhů mužů, kteří by se jinak nikdy vojáky stát nemohli.

Existuje mnoho důvodů stát se vojákem. Jednou je to dědičné štěstí, jindy mizerný hlad nebo hrdinská ctnost či prchavá neřest, zájem o práci nebo nedostatek zájmu o jakoukoliv jinou práci. Vždy ale existují dva nebo tři druhy lidí, kteří nikdy nebudou mít vojácké sklony, a ti všichni tady byli. Rusovlasý, dobře oblečený kluk s velkýma ušima nějak přes celý kostel prozrazoval, že se vždy staral o své zdraví, nejen proto, že na to myslel, ale prostě proto, že mu to doma říkali; byl to jeden z těch, kteří z dětství dojdou do mužnosti, aniž by prožili šok z toho, že jsou muži. V řadě před ním seděl velmi štíhlý a živý malý Žid, jeden z těch, co bývají krejčími a socialisty. Zvláštní náhodou, která odlišuje skutečný život od všeho ostatního, vypadal mezi ostatními branci zvláště zbožně. Za všemi těmi upjatými nebo citlivými hochy stály řady jejich matek a otců se skupinami a shluky jejich malých bratří a sester.

Děti kopaly svýma malýma nožkama, vrtěly se na sedadlech a civěly do vysokých kleneb, zatímco jejich matky se vkleče modlily a tu a tam plakaly. Šedé dešťové mraky se venku zřejmě čím dál víc hromadily, protože hluboký kostel postupně temněl. Kluci vepředu začali zpívat vojenský hymnus podivnými a poněkud napjatými hlasy, nedokázal jsem rozpoznat slova, jen stále se opakující refrén, takže mi to znělo asi takto:

Sacrarterumbrrar pour la patrie,
Valdarkararump pour la patrie.

Potom přestali, bylo zase ticho a barevná okna dál temněla mračny. V mrtvolném tichu začalo najednou a nesouvisle křičet dítě. A ve městě daleko na severu mluvil francouzský diplomat s německým aristokratem.

Nebudu komentovat věc, která by mohla zamlžit nárys její téměř kruté skutečnosti. Nebudu mluvit ani nedovolím nikomu jinému mluvit o „klerikalismu“ a „militarismu“. Ti, kdo tak mluví jsou stvořeni ze stejného prachu jako ti, kteří mluví s takovým hněvem o nešťastném socialismu. Ženy, které v temnotě kolem mne volaly k Bohu a Matce Boží nebyly „klerikální“ a pokud byly, tak na to právě zapomněly. A vsadím své boty, že ti mladí mužové nebyli „militaristé “— spíše naopak. Kněz pronesl krátkou řeč, aniž by vyslovoval kněžská dogmata (ať už je to cokoli), nýbrž mluvil ve frázích. V takových okolnostech nelze říct nic než fráze, protože jsou pravdivé. Začal tím, že předpokládá, že většina shromážděných by byla neobyčejně ráda, kdyby nemusela vojenskou službu nastoupit. Zdálo se, že chlapci tomuto zvláštnímu kněžskému dogmatu přitakávají ještě víc než jejich údajná pověrečná lehkověrnost. Řekl, že válka byla nenávistná, že jsme ji všichni nenáviděli, ale že „ve všech rozumných věcech“ je zákonem každého jednotlivého společenství lidí Boží hlas. Mluvil o Janě z Arku a o tom, jak dokázala být statečným a úspěšným vojákem a zároveň uchovat své ctnosti a praktikovat své náboženství a potom dal každému z nich malou papírovou knížku. Na to odpověděli (po krátkém rozjímání):

Pongprongperesklang pour la patrie,
Tambraugtararronc pour la patrie.

což jsem cítil jako jistě nejlepší a nejpádnější odpověď.

Během toho všeho se v mém ztemnělém mozku hromadily stejně jako mraky nad temným kostelem nepopsatelné pocity. Byly tak plně složeny z prvků a vášní, že je nemohu vyslovit jako myšlenku, nýbrž pouze jako obraz. Zdálo se mi, jako bychom byli v kostele zabarikádovaní, ale nevěděli, co se děje venku. Obrovské a strašné drahokamy v oknech temněly nebo se blýskaly pod míhajícími se stíny či světly, ale původ těch světel a tvary stínů jsme neznali a sotva si troufali je hádat. Můj sen myslím začal temnou představou, že nepřítel je již ve městě a že ohromné dubové dveře sténají pod údery jeho beranidel. Potom jsem tuším předpokládal, že město už bylo zničeno ohněm a vyhlazeno, že se to stalo snad před tisíci lety, a kdybych otevřel dveře, vyšel bych do divočiny tak prázdné a opuštěné jako moře. Vize za rouškou kamene a břidlice poté zdivočela zemětřeseními. Zdálo se mi, že vidím, jak se až do základů všech věcí rozevírají průrvy a vzchází pekelný úsvit. Obrovské věci dosud před námi šťastně skryté šplhaly z propastí a kráčely kolem a byly vyšší než mraky. A když se tma odplížila z Mariiných safírů ke krvavě rudým šatům sv. Jana, představoval jsem si, že nějaký ohavný obr obchází kolem kostela a postupně nahlíží jednotlivými okny dovnitř.

Jindy o tom chrámu s barevnými okny přemýšlím jako o lodi vezoucí mnoho luceren, který zápasí v noci s otevřeným mořem. Jindy si jej představuji jako samotnou velkou lucernu, zavěšenou z nebes na železném řetěze pohazovanou a zmítanou tam a zpátky silnými křídly, křídly knížat vzduchu. Nikdy jsem ale neuvažoval o kostele nebo o mladých mužích uvnitř jinak než o něčem vzácném a ztrápeném, nebo o věcech vně jinak než o něčem barbarském a obrovském.

Vím, že někteří nemohou mít sympatie s takovými sklony k omezením. Vím, že někoho se nedotkne pocit hrdinské křehkosti, kdyby byl jednoho dne nalezen mladý muž s rudými vlasy a velkýma ušima s karamelami od své matky v kapse mrtev v uniformě kdesi na průchodech u Vosges. Ale o tom jsem už sám slyšel mnoho filosofování a myšlenek a závěr, k němuž jsem došel je Sacrarterumbrrar pour la Pattie, a není příliš pravděpodobné, že bych jej teď měnil.

Když jsem ovšem vyšel z kostela nic z těch věcí tam nebylo, jen spousta krámů včetně jednoho papírnictví, na němž byly přilepeny plakáty ohlašující, že jednání pokračují uspokojivě.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s