Rozbíječ společnosti

Svoboda naprosto nevyhnutelně potřebuje pevné krédo. Pokud lidé jsou a mají být různí, musí spolu mít i nějaké spojení, aby ze své různosti mohli mít potěšení. A intelektuální předpis je to jediné co může zajistit vztah, který nezávisí na pouhé krvi, třídě nebo vrtošivé sympatii. Pokud se všichni shodneme na tom, že existuje slunce a měsíc, můžeme pak mluvit o tom, jak se liší naše pohledy na ně. Člověk se silným zrakem se může chlubit, že slunce vidí jako dokonalý kruh. Krátkozraký muž řekne (pokud je impresionista, pochlubí se), že měsíc vidí jako stříbrnou mlhu. Barvoslepý se může těšit z kouzelného triku, který mu dovoluje žít pod zeleným sluncem a modrým měsícem. Pokud ale bude platit, že neexistuje nic než stříbrná mlha v jedněch očích a zářivý kruh (jako monokl) v očích jiného člověka, pak ani jeden z nich není svobodný, protože každý je uzavřen v cele odděleného vesmíru.

Ještě horší to je, prakticky vzato, s odvozeninami původního intelektuálního předpisu. Individualita se nejen zužuje, ale šíří zužování po celém světě jako mrak a působí, že se zužování množí a rozmáhá jako plevel. Stalo se totiž, že se všichni ti krátkozrací lidé sešli a postavili město zvané Myopia, kde krátkozrakost vzali jako danost a kreslili krátkozraké obrazy a řídili se velmi krátkozrakou politikou. Mezitím se všichni, kdo mohli hledět na slunce shromáždili na Salisburské pláni a nedělali nic, než že zírali do slunce a všichni, kdo viděli modrý měsíc se dali dohromady a prohlásili modrý měsíc, nejen jednou za čas , ale natrvalo. Namísto malé a rozmanité skupiny tak máme skupiny velké a jednotvárné. Místo svobody dogmatu máme tyranii chuti.

Odhlížejíce od alegorií napadnou každého příklady toho, co mám na mysli, nejvíce nasnadě je asi socialismus. Socialismus znamená, že všechny věci potřebné k výrobě vlastní vládní orgán (ať je to cokoliv). Pokud se někdo prohlašuje za socialistu v tomto smyslu, může být zároveň člověk libovolného dalšího druhu ve smyslu jiném — knihomolem, Mahatmou, měšťákem, arcibiskupem, Margaretiným černochem. Aniž bychom teď připomínali socialistu s jasnou hlavou (tedy socialistu s krédem) ve všech jeho schopnostech je zřejmé, že může být vojákem jako pan Blatchford, nebo Don jako pan Ball, nebo předsedou lázně jako pan Meeke, nebo duchovním jako pan Conrad Noel nebo uměleckým obchodníkem jako zesnulý pan William Morris.

Někteří lidé si ovšem říkají socialisté, ale neváží se přitom tím, co nazývají omezeným dogmatem a říkají, že socialismus znamená mnohem, mnohem víc, vše co je vysoké, vše co je svobodné, vše co je: atd. atd. Všimněme si toho hrozného osudu; jsou totiž naprosto nepoužitelní jako obchodníci, nebo vojáci, nebo duchovní nebo jakékoliv jiné postižené lidské bytosti a tak se stávají docela jiným druhem lidí, kteří jsou stále stejní. Jakmile bylo jednou objeveno, že socialismus neznamená omezenou ekonomickou formuli, bylo také objeveno, že zároveň není nošením určitého druhu oblečení, čtením jistého druhu knih, zálibou v konkrétním druhu obrazů a v naprosté většině případů ani v pojídání určitého druhu jídla. Lidé se přece musí navzájem nějak poznat. Tito lidé se nebudou navzájem poznávat podle principů jako spoluobčané. Nemohou se poznat, jako psi, po čichu. Proto musí upadnout poněkud zpět k obecnému zbarvení a faktu, že lidé jejich druhu bude mít manželku oděnou ve světle zelené a v hale jim bude viset Triumf práce od Waltera Craneho.

Existuje samozřejmě celá řada dalších příkladů, protože téměř celá moderní společnost je složena z takových jednobarevných skvrn. Pro jednou proto lituji potlačení staré puritánské jednoty založené na theologii, ale zahrnující všechny typy od Miltona po hokynáře ve prospěch novější puritánské jednoty založené spíše na zvláštních obyčejích, určitých sdílených představách, stejně svolných jako restriktivních, spolu se zvláštními společenskými zábavami.

Podobně lituji, že, máne-li mít nějakou aristokracii, nezůstala ta logická, založená na heraldické vědě, která potvrzovala a bránila docela obhajitelnou teorii, že fysická genealogie je zkouškou a ne, jak je tomu dnes pouhou etonskou a oxfordskou továrnou, která leští do vysokého lesku každého kdo je dostatečně bohatý.

Svrchovaně tomu tak je v případě náboženství. Dokud máte krédo, v něž každý v dané náboženské skupině věří, nebo se to alespoň předpokládá, bude se tato skupina skládat ze všech starých stále se vracejících postav náboženských dějin, které může krédo povolávat a které jím mohou být souzeny: budou v ní světci, pokrytci, výtržníci a slabí bratři. Takoví lidé si vzájemně prokazují dobro, nebo se všichni spojí, aby konali pokrytecké dobro s těžkými a opakovanými údery. Jakmile se ale zlomí pouto nauky, které jediné je drželo pohromadě začne každý z nich tíhnout k svému druhu vně skupiny. Pokrytci se spojí a začnou se vzájemně označovat za světce. Světci se ztratí v poušti a začnou se označovat za slabé bratry. Slabí bratři budou ve všeobecné atmosféře pitomosti slabší a slabší. Výtržníci se vypraví někam jinam, aby vyhledali někoho dalšího, s kým by se mohli hádat.

To se ve velké míře děje s moderním anglickým náboženstvím. Byl jsem v mnoha kostelích, kaplích a síních kde se sebevědomá pýcha vykročení za krédo pojila s poměrně paralysující neschopností vyjít za hesla. Falešnost se přitom vždy objevuje jako následek zanedbání jedné a té samé pravdy; totiž, že když lidé mohou shodnout na principu, mohou se lišit ve všem ostatním a že Bůh dal člověku zákon, který ten může změnit ve svobody.

Když staří tvrdili, že manželé mají vyznávat stejné náboženství, měli mnohem více rozumu než je ve všech soudobých výlevech o sesterských duších, duchovní spřízněnosti a stejnobarevných aurách. Je prostě faktem, že čím více jsou pohlaví v násilném kontrastu, tím méně pravděpodobně se dostanou do násilného střetu. Čím neslučitelnější jsou jejich nálady tím lépe. Je zřejmé, že manželčina duše nemůže být sesterskou duší. Sotva kdy je tak sestřenicí z prvního kolena. Je jen velmi málo sňatků shodné chuti a nálady a obvykle jsou to nešťastná manželství. Ale mít shodnou základní theorii: považovat stejnou věc, ať ji konáme nebo opomíjíme, za ctnost; mít totéž, ať už to trestáme, promíjíme nebo se tomu smějeme, za hřích a úplně nakonec mít totéž za povinnost a totéž za hanbu, je skutečně nezbytné k snesitelně šťastnému manželství a spíše to zajišťuje stejné náboženství než afinita a aury. Co platí o rodině, platí i o národu. Národ s náboženskými kořeny bude tolerantní. Národ bez náboženství bude bigotní. Nejhorší důsledek nakonec: když lidé společně vyznávají jedno krédo, chodí odvážně, byť by se scházeli v jeskyních a katakombách. Pokud je pojí jedna klika, chodí kradmo a vyhýbají se veškeré změně a neshodě, i když obědvají při dechovce ve velkých londýnských hotelích. Když totiž vrána k vráně sedá platí to nejvíc o bílých vránách.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s