Středověký lump

Jak vidím, došlo k vícero pokusům o očištění krále Jana.

Gentleman, který jeden z nich napsal měl na této věci ještě další záměr, protože věřil, že král Jan je nevinen nejen v tomto bodě, ale zcela. Soudí, že s králem Janem bylo nakládáno velmi zle, i když si nejsem jist, zda by chce tomuto Plantagenetovi přiřknou vážnost světce či jen běžnou úctyhodnost.

S tímto očišťováním krále Jana sympatisuji spíše proto, že je protestem proti stylu, který naše dějiny plácá z vosku. Každý má svůj konkrétní postoj, každý se představuje svými zvláštními morálními atributy, Rufus je stále na lovu, Coeur-de-Lion je věčný křižák, Jindřich VIII. Se věčně žení a hlava Karla I. je pořád uťatá, Alfréd prudce otáčí hodinami svého národa a kazí jeho koláče a král Jan vytahuje židovské zuby s hbitostí a zdatností amerického dentisty. Je dobré vše, co otřese těmito strnulými zjednodušeními a připomene nám, že tito muži byli také kdysi živí a tedy smíšení, svobodní, prostořecí a nedůslední. Myšlení se tím dopřává zdravého kopance, aby si uvědomilo, že Alfréd měl pěsti, že Karel I. předcházel závěrům, že Rufus se skutečně zajímal o architekturu, že Jindřich VIII. měl opravdový zájem o theologii.

Tak jako nás tyto útržky skutečnosti mohou postrčit k pevnější představě o událostech, mohou stejně pomoci i omyly a přehánění, pokud k nim dojde na správné straně. Když nazveme Alfréda zlodějíčkem, Karla I. puritánem a Jana dobrým kumpánem, může to být k něčemu dobré, pokud to v nás vyvolá pocit, že to jsou lidé, kteří se nám mohou nebo nemusí zamlouvat. Sám za sebe si nemyslím, že by Jan byl dobrý gentleman, ale všechny jeho populární obrazy jsou venkoncem špatné. Ať už měl nějaké významné kvality nebo ne, měl to, co je obvykle umožňuje: mimořádnou odvahu kupříkladu a prudkou rozhodnost. Především však měl morálku, již sice porušil, ale jíž my špatně rozumíme.

Středověké myšlení se otáčelo okolo ústředního čepu svobodné vůle. Středověký sociální systém byl příliš parti-per-pale, jak by řekli jeho hlasatelé, příliš tvrdě rozparcelován ploty a čtvrtěmi cechů a stavů. V jejich morální filosofii však člověk vždy stál (svobodný a v pochybách) na lesních křižovatkách. I když odívali a svazovali tělo a (do jisté míry) mysl příliš tuze a prapodivně na náš vkus, měli současně silnější smysl pro svobodu duše než my. Duše se pro ně vždy vznášela s orlí vznešeností na nebi svobody. Mnoho z toho, co zaráží moderního člověka svou fantastičností pochází z jejich pronikavého smyslu pro sílu volby.

Kupříkladu, největší učenec sepsal celé svazky nejpodrobnějších popisů světa, jak by vypadal, kdyby Adam odmítl jablko- jak by to bylo s králi, zákony, dětmi, zvířaty i planetami ve světě, který nepadl. Cítil tak intensivně, ž by se Adam mohl rozhodnout jinak, že spatřil úplnou a celistvou vizi jiného světa, světa, který již nemůže být.

Tento smysl pro proud života v člověku, který se může obrátit libovolným směrem můžeme rozeznat v populární etice legend, kronik a balad. V nás byl tento smysl oslaben dvěma velkými intelektuálními silami. Kalvinismus 17. století a fysikální věda 19. století, ať učili jakýmkoli jiným pravdám, zatemnily tuto svobodu pocitem osudovosti, O špatných lidech smýšlíme jako o lidech jaksi černých, jako o zvláštním a nevyléčitelném druhu lidí. Byronovský duch byl vskutku svého druhu operním kalvinismem. Vytáhl na jeviště padoucha, ztracenou duši, moderního krále Jana. Tak ale současníci o králi Janovi nesmýšleli, ani tehdy ne, když se jim hnusil. Instinktivně jej považovali za člověka stejně smíšených vášní jako byli oni, který dovolil, aby jej ty špatné ovládali po drahnou většinu času. Mohli o něm mluvit jako o člověku, který je nebezpečně daleko na cestě do pekla, ale nemluvili o něm, jako by odtamtud přišel. V baladách o Percym nebo Robinu Hoodovi se často přihází, že král vstupuje na scénu a jeho poslední rozhodnutí tvoří vrchol příběhu. Ale nezdá se nám, jako tomu bývá v byronovských nebo moderních romancích, že by existovala definitivní scénická poznámka: „vchází Tyran“. Nespatříme ani deux ex machina, který s jistotou vykoná, co je mírné a spravedlivé. Král balad je ve stavu plodné nerozhodnosti. Někdy přejde od výhružně se vypínající vášně k té nejprudší velkomyslnosti a přátelskosti, jindy začne jednat v aktu msty a je od ní odvrácen žertem. Přitom tato vznešená lehkost není morální indiferencí, nýbrž jde o morální svobodu. Autor balad má silný pocit, že král jako typ muže s mocí ji nejspíš jednou užije zle a jindy správně. V tomto smyslu je Jan jistě zobrazován špatně, malujeme si ho tak, jak by se na něj nedíval nikdo z jeho přátel ani nepřátel. V tomto smyslu nebyl tak černý jak se dnes líčí, protože ve světě, kde on žil, byl každý strakatý.

V moderní hře nebo románu by král Jan mohl být představen jako kdosi degenerovaný, člověk se zlýma očima, pokroucenou duchovní páteří a zelenou krví v žilách. Ve středověku by ho dokázali docela dobře uvařit v rozpuštěném olovu, ale byli naprosto neschopni zoufalého pohledu na jeho duši podle moderního způsobu. Velmi nápadným případem a fortiori je legenda a o Robertu Ďáblovi. Robert vstupuje na scénu jako monstrózní zplozenec poslaný zahořklé ženě jako skutečná odpověď na modlitby k Satanovi a jeho první činy jsou prostě ty, které koná pekelný oheň vypuštěný na zem. A třebaže jej lze téměř doslova nazvat dítětem pekla příběh přesto vrcholí jeho pokáním v Římě a velkou obnovou. Takový je paradox středověké morálky: jak se alespoň musí jevit moderním lidem. Musíme se pokusit představit si plémě lidí, kteří Jana nenáviděli, prahli po jeho krvi, věřili v jeho případě každé ohavnosti, byli by ho ve svém do krajnosti rozníceném hněvu schopni zavraždit a mučit. A přesto musíme připustit, že by nebyli v samém základu překvapeni, kdyby si na znamení pokory oholil hlavu, dal všechen svůj majetek chudým, objímal malomocné v jejich útulku a byl posléze prohlášen za svatého. Tak pevně věřili, že se čep vůle, který dnes zrezivěl a zasekl se, otáčí volně.

Ať už totiž máme jakékoliv politické názory, rozhodně o našich veřejných činitelích takto nesmýšlíme. Soudíme-li, že pan Lloyd George je vznešeným tribunem lidu a ochráncem chudých, nepřipouštíme, že by kdy smlouval s pravdou nebo vyjednával s mocnými. Pokud se držíme stejně pitomého názoru, že je to rudý a vzteklý socialista, který pobláznil davy k vzpouře a loupežím, pak předpokládáme, že bude šílenství davů (a naše) dál rozněcovat. Nepředpokládáme, že by najednou odešel třeba do kláštera. Zapomněli jsme na myšlenku pokání, zvláště ve veřejných věcech a to je právě důvod, proč se nemůžeme zbavit našeho velkého národního zneužívání ekonomické tyranie a aristokratické hrabivosti. Pokrok v moderním smyslu je velmi chmurná dřina, spočívá převážně v tom, že s vám smýká vpřed policie. Suneme se dopředu protože nám není dovoleno jít zpět. Ale skutečně rozčilení proroci, skuteční revolucionáři vysoko pozvedající hlas v královských palácích, se neomezují na volání „Kupředu, křesťanští vojáci“ a tím méně na volání „Vpřed, vojáci futurismu“. To co říkají císařům a celým říším je: „Obrať se, obrať se, proč chceš zemřít ?“

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s