Babylónská věž

Mezi nejasné a symbolické příběhy z prvních kapitol Bible patří i ten o věži stavěné s úmyslem dosáhnout nebes, který ovšem ztroskotal a jeho výsledkem bylo jen zmatení jazyků. Příbeh lze vykládat mnoha různými způsoby—v náboženském výkladu lze poukázat, že duchovní drzost je počátkem každého lidského rozdělní. Bezvěrecký výklad podotkne, že nelidská nebesa nepřejí velkolepým lidským plánům a prostý satirik poznamená, že všechny pokusy dosáhnout vyšší shody končí ještě větším nesouladem. Částečně inteligentní kensitita jej může chápat jako úsudek o latinských křesťanech hovořících latinsky. Pro ještě méně inteligentnějšího profesora Harnacka je to definitivní důkaz, že celé prehistorické lidstvo mluvilo německy. Poté co bylo vše vyřčeno zůstává symbol jednoduché věže, rovné jako meč a prosté jako lilie, která však způsobila největší známé rozdělení mezi lidmi. My ze světa vzbouřenců—syndikalisté, socialisté, cechovní socialisté, nebo jak si říkáme—se nemusím bát ani písma ani alegorie. Máme skutečnost. Ať už se to, co se mělo přihodit lidem v Shinaku stalo z jakéhokoliv důvodu , přesně a prakticky totéž se stalo nám.

Nikdo z nás, kdo zná socialisty (pravdivěji řečeno, nikdo z nás, kdo byl socialistou) nemůže v nejmenším pochybovat o tom, že za tím co bylo nazýváno „L‘Internationale“ stála ušlechtilá intelektuální upřímnost. Skutečně to byl pocit, že socialismus je stejně universální jako aritmetika. Byl příliš pravdivý na idiom, nebo na to, aby se změnil ve frázi. Slovy Karla Marxe, lidé mohou poznat chladné společenství, když se shodnou, že dvě a dvě jsou čtyři. Byl asi stejně svobodomyslný jako náboženské dogma.

Přesto se tomuto universálnímu jazyku nepodařilo prosadit se v kritické chvíli v celém světě. Ne, v okamžiku krise se mu nezdařilo prosadit se ani mezi svými hlavními bojovníky. Herve nemluví ekonomickým esperantem, ale francouzsky. Bebel místo ekonomického esperanta hovoří německy. Ani Blatford nemluví ekonomickým esperantem, ale anglicky a to velmi vesele a dobře anglicky. Nevím, jestli je Vandervildovou mateřštinou vlámština nebo francouzština, ale jsem si docela jist, že po svém zápase je zná lépe, než předtím. Krátce řečeno, ať už to bylo nové souznění srdcí nebo ne, tak dozajista a skutečně nastalo nové rozdělení jazyků.

Jak můžeme tuto neobyčejnou pravdu vysvětlit, i když jí třeba želíme ? Náležitě přehlížím myšlenku, že jde o pouhý výsledek vojenského teroru nebo snobského sociálního tlaku. Socialističtí předáci v moderní Evropě patří mezi nejupřímnější muže v dějinách a jejich nacionalistická nota nese pečeť jejich upřímnosti. Nebudu ztrácet čas nad spekulacemi, zda Vabdervelde je nebo není šikanován belgickými kněžími nebo jestli Blatchforda děsí jízdní stráže před Whitehallem. Tito velcí mužové podporují entusiasmus svých prostých krajanů protože jej sdílí a sdílejí jej proto, že existuje (i když možná jen v jistých velkých okamžicích) cosi jako čistá demokracie.

Tuším, že to byl Tatar Timur, kdo stavěl na počest jistých vítězství věž složenou jen z lidských lebek, možná myslel, že takhle dosáhne k nebesům. Taková stavba je ovšem bez cementu, nejsou. Źíly a šlachy držící člověčinu pohromadě dávno odpadaly a lebky se teď bezmocně kutálí, když se jich někdo dotkne. Deset tisíc takových trofejí učiní věž jen vyšší a bláznivější. Myslím, že moderní mašinerie „hlasování“ se velmi podobá tomuto kymácivému monumentu. Mám za to, že Tatar „sčítal hlavy“ jako volební komisař. Když jsem se občas z tribuny nějaké ubohé partaje díval na řady a řady šklebících se pozdvižených tváří měl jsem chuť říci, jako básník ve Vizi hříchu: „Vítejte spoluobčané, prázdná srdce a duté hlavy“.

Ne snad, že by ti lidé byli osobně prázdní či dutí, ale účastní se duté a prázdné záležitosti: mají pomoci milému panu Binkovi posílit pojišťovací zákon proti proradnému panu Jinksovi, který může přislíbit jen tolik, že pojišťovací zákon vyztuží. V té noci se nezvedne demokratická vichřice. Až se však zvedne může se stejně dobře opřít do jedněch jako do druhých. A když se zvedne naučí je mnoha věcem. A já, za všechny, z toho učení nejsem vyňat.

Marxistické dogma zjednodušující všech konfliktů na třídní boj je mnohem vznešenější než parlamentní počítání nosů, jež tu s omluvou musíme použít pro srovnání. Přitom to srovnání je. Jsme-li zvyklí říkat, že v Německu je tolik a tolik socialistů, sčítáme lebky. Když říkáme, že proti většině složené z proletariátu všude odporuje menšina pozůstávající z kapitalistů, sčítáme lebky. Kdyby byly všem lidem pozutínány hlavy od zbytků jejich těl, jak to udělal s dobrým přehledem a předvídáním Tatar Timour, kdyby nebylo srdcí, která by mohla být ani rukou, jež by mohly vyletět a tasit zbraň ani by žádná noha necítila důvěrně známou půdu, pak by marxistická kalkulace byla nejen úplná, ale i správná. Jak dnes víme, marxistická kalkulace je úplná, ale není správná.

Nuže, zde je odpověď na otázky některých laskavých kritiků, jejichž přesná znění bohužel zrovna nemám po ruce, zda pro mne demokracie znamená vládu většiny nad menšinou. Znamená vládu pravidla, vládu pravidla nad výjimkou. Když národ najde duši, obleče ji v tělo a jedná skutečně jako živá bytost. O těch, kdo jsou vně není co říci, jen to, že jsou venku. Poté, co se o tom mluvilo celá desetiletí abstraktně, hle, toto je demokracie a je podivuhodná v našich očích. Není to rozdíl mezi devětadevadesáti osobami a stem osob, je to jedna osoba—lid. Nevím a ani se nestarám o to, kolik Belgičanů má rádo či nerado pohled na Wiertz. Neospravedlňuje jej ani je neodsuzuje pouhá většina Belgičanů. Jsem si však jist, že odpor vůči Prusku nepovstal z většiny Belgičanů. Povstal z Belgie, jedné a neviditelné—z atheistů, kněží, princů královské krve, pofranštělých obchodníků, vlámských hrubců, mužů, žen a dětí—a čím dřív pochopíme, že se takové věci mohou dít, tím lépe pro nás. Je to totiž právě toto spontánní duchovní družnost komunit v jistých podmínkách o němž dnes dobrovolně svědčí čtyři z pěti nejnezávislejších myslí v Evropě.

Není zde však výjimky: není tu nevěrný mezi věrnými ? Nenajdeme nějakého velkého socialistického politika, který by dosud zůstal nedotčen vlastenectvím prostých lidí ? Ale ano, je. Tvrdý Ramsay MacDonald, zjizvený stovkami těžkých bojů proti kapitalistickými stranám dosud zvedá svou mozolnatou ruku k míru. Jaké další svědectví potřebujeme ? Alespoň já, sám za sebe, jsem docela spokojen a nemám pochyb o tom, že pan MacDonald bude i tuto formu demokracie tlumit stejně zručně jako kteroukoliv jinou.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s