II. Literatura a noví laureáti

V těchto článcích uvádím ne několik příkladů první a základní skutečnosti naší doby, totiž skutečnosti že se kapitalisté otevřeně stávají králi naší společnosti. V předešlém článku jsem psal o příkladu umění a reklamy. Vyzdvihl jsem, že umění se musí zhoršovat — toliko proto, že reklama se zdokonaluje. V oněch dnech se Millais blahovolně sklonil k Pearsově mýdlu. Dnes by se Pears laskavě snížil k Millaisovi. Teď ale svou pozornost zaměřím k umění, o než vím víc, totiž k žurnalistice. Jen v mém případě umění hraničí s naivitou.

Velká potíž s angličtinou spočívá v tom, že jí chybí cosi jako demokratická představivost. Snadno si uvědomíme jedince, ale velmi těžko chápeme, že velké masy pozůstávají z jednotlivců. Náš systém byl aristokratický v tom zvláštním smyslu, že se na jevišti pohybovalo je pár herců. Zákulisí je pečlivě ponecháno v temnotě, přestože je v něm celý zástup tváří. Home Rule má tendenci nebýt ani tak irská jako byl starý Gladstone. Búrská válka vykazuje známky, že je méně jihoafrická než nějaký prostý „Joe“. A jak ukazuje zábavná, leč skličující skutečnost, každá politická vedoucí třída, když přijde její čas vystoupit do popředí, se nechá chytit do světel ramp a stane se malou aristokracií. Na aristokracii si určitě nestěžuje nikdo víc než labouristé. Na nedávném kongresu Labour Party se skutečný rozdíl mezi Larkinem a labouristickými vůdci neprojevoval v ničem z toho co správného či špatného řekl, jako spíše v tom, jak jakýmsi elementárním ba mystickým způsobem připomínal dav. Dokonce i stoupencům oficiálnější politiky však musí být jasné, že pro pana Havelocka Wilsona byl ústřední otázkou pan Havelock Wilson a že pan Sexton se převážně zabýval důstojností a jemnými city pana Sextona. Můžete říci, že byli citliví jako aristokrati, nebo durdiví jako děti, ale rozhodující je, že jejich city byly osobní. Ale Larkin, jako Danton, nejen mluvil, jako by mluvilo deset tisíc mužů, ale mě v sobě i cosi z bezstarostnosti arcijského kolosu: „Que mon nom soit fletri, que la France soit libre.“

Tanec ponížení

Je zbytečné dodávat, že tento ohled vůči osobám vedl všechny ostatní strany k ponižujícímu tanci. Rozvrátili jsme Jižní Afriku, protože kdybychom ji zachránili, znamenalo by to podcenění lorda Gladstona. Máme špatnou armádu, protože dobrá armáda by urážela lorda Haldana. A žádny toryovec nesmí říci Marconi, protože panují obavy, aby pan George neřekl Kynoch. Tento podivný osobní prvek, se svým šokujícím nedostatkem patriotismu, se v nové a divné podobě objevil v další sféře života, v oblasti literatury, zejména periodické literatury. Podobu, již na sebe bere použiji jako další příklad způsobu, jímž se nyní kapitalisté ukazují, čím dál otevřeněji, jako páni a knížata naší společnosti.

Abych poukázal na změnu, použiji, podobně jako v případě Bublinek v reklamě, viktoriánský příklad. V dobách mého dětství tvrdívali toryové staršího a apologického ražení, že W. E. Gladstone byl stoupencem volného obchodu jen kvůli tomu, že byl partnerem v Gilbeyových zahraničních vinicích. Byl to bezpochyby nesmysl, ale obsahoval matnou či hlavně prorockou pravdu. I tehdy do jisté míry platilo a od té doby to platí čím dál víc, že státník je spojencem obchodníka a zastupuje nejen národ kramářů, ale i jeden konkrétní krám. V Gladstonových časech ovšem, i kdyby to byla pravda, nebyla by to pravda celá a nikdo by nevystál, aby to byla přiznaná pravda. Politik nebyl jen nějakým výmluvným a vemlouvavým obchodním cestujícím určitého podnikatele, byl vázán nutností přimíchat i do své korupce nějaké srozumitelné ideje a politická pravidla. A zde je důkaz: přinejmenším to byl státník, kdo byl v očích veřejnosti velký a jeho finančník byl zcela skryt v pozadí. Staří gentlemani mohli pokašlávat nad svým portským s morální jistotou, že premiér má podíl v podniku obchodníka s vínem. Ale starý gentleman by na místě zemřel, pokud by vinařský obchodník nabyl stejné důležititosti jako předseda vlády. Kdyby to byl sir Walter Gilbey, koho by odsuzoval Dirsraeli a karikoval Punch, kdyby se oblíbený límec sira Waltera Gilbeye (s jehož tvarem nejsem obeznámen) rozrostl jak archandělská křídla, kdyby sir Walter Gibey proslul tím, že svou malou sekyrkou vykácel všechny britské duby, pokud by poblíž chrámu a soudního dvora byly naše pohledy zasaženy majestátem sochy velkoobchodníka s vínem nebo pokud by vážná konservativní dáma vrhající zázvorové perníčky po premiérovi změnila svůj cíl a zamířila na vinařského velkopodnikatele byl by to pro viktoriánskou Anglii nepochybně mimořádně velký otřes.

Svatozáře pro zaměstnavatele

A přitom něco velmi podobného se děje, obyčejný bohatý zaměstnavatel počíná mít nejen moc, ale i cosi ze slávy. V několika magazínech, a to magazínech prvotřídních, jsem nedávno zaznamenal výskyt nového druhu článků. Muži od pera jsou najímáni, aby chválili osobu velkopodnikatele, jak byl člověk zvyklý chválit krále. Nejenže hledají politické důvody pro obchodní záměry — to dělali už nějaký čas předtím — ale už také hledají jejich morální obhajobu. Podnikatelův ocelový mozek a zlaté srdce popisují způsobem Angličany dosud přinejmenším ze zvyku vyhrazovaný romantickým postavám, jako byl Garibaldi nebo Gordon. V jednom takovém vynikajícím magazínu popsal pan T. P. O’ Connor — když se mu chce, umí psát jako spisovatel—růžové stránky chvalozpěvu na sira Josepha Lyonse, majitele čajových obchodů. Náhodou se v nich objevila i rozkošná pasáž o krásných duších jakéhosi Salmona a Glücksteina. Nejvíce se mi líbilo místo, kde tvrdí, že mezi Lyonsovy společenské úspěchy patří i jeho talent „napodobit Žida“. Článek doprovází velkým portrétem s poněkud chmativým kosým pohledem, díky němuž vyznívá zmíněný řečnický obrat ještě překvapivěji. Další literát, dozajista schopný lepších věcí, sepsal pro další list uctivou poklonu hrdinskému panu Selfridovi. Není pochyb, že se tato móda rozmůže a umění vládnout slovem vyleštěné a vybroušené Ruskinem či Meredithem bude dále zdokonaleno, aby svedlo prozkoumat labyrint Harrodova srdce či porovnat prostý stoicismus Marshallův se světeckým šarmem Snelgroveho.

Každý člověk může být chválen a po právu chválen. I kdyby jen stál na dvou nohách, dělá věc, kterou kráva nedokáže. Pokud se na dvou nohách udrží rozumnou dobu boháč, říká se tomu sebeovládání. Když má jen jednu nohu, mluví se potom (něco pravdy by na tom bylo) o sebeobětování. Svedu říct něco pěkného (a pravdivého) o každém člověku, kterého jsem potkal. Nepochybuji proto, že bych našel něco pěkného i na Lyonsovi či Selfrdovi, stačilo by hledat, ale to já nebudu. Nejbližší pošťák nebo taxikář mi nabídne týž ocelový mozek a stejné zlaté srdce jako oni smutní šťastní muži. Nelíbí se mi ale, že celý věk patronátů je oživován tak absurdními patrony a že se všichni básníci stávají dvorními básníky králů, kteří nesložili žádnou přísahu a nepovedou nás do žádné bitvy.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s