Jeden příklad liberalismu

Jedny anglické noviny ve mně vzbuzují skoro stejný pocit,  jaký choval Tom Pinch ve chvíli, kdy ho našel pan Pecksniff. Boj o Dickense byl součástí všeobecného útoku na všechny demokraty v osmdesátých a devadesátých letech, který vpustil dovnitř současnou drzou plutokracii. Mezi věci, které se hodilo říkat o Dickensovi v salónech bylo, že v něm nebylo jemnosti a že nedokázal popsat složité utváření mysli. Byla to, jako řada jiných salonních řečí, lež. Dickens byl velmi nevyrovnaný autor a úspěch se u něj střídal se selháním, jeho úspěchy jsou však často stejně jemné jako prosté. Vezmeme-li si jen samotného Martina Chuzzlewite, mohu nazvat vtip o lordu No-zoo prostým, ale za jemný vtip mohu označit vidění dřevěné nohy paní Todgersové. Žádné uspořádání mysli nebylo nikdy tak vnitřně rozporné a přitom realistické jako to, které Dickens popisuje, když vlastně říká, že i když Pinch věděl, že nikdy neexistovala v ideálním smyslu taková osoba jako Pecksniff, přesto se nemohl přimět, aby urazil tvář a podobu obsaženou v legendě. Paralela s liberální žurnalistikou není dokonalá, protože ta byla kdysi upřímná, zatímco Pecksniff nejspíš nikdy upřímný nebyl. A i když dospěji k pocitu konečné neslučitelnosti nálad, přesto Pecksniff nikdy nebyl tak pecksniffovský jak se tomu později stalo s žurnalistikou. Porovnání je nicméně úplné do té míry, že já plně sdílím všechnu váhavost pana Pinche. Jednomu starému pohanskému králi radil jistý keltský světec aby tuším, spálil co uctívá a uctíval co pálí. Jsem plně připraven, pokud mi někdo dokáže, že jsem se zmýlil, uctívat co jsem spálil, ale pociťuji neochotu hraničící se slabostí spálit co jsem uctíval. Myslím, že takové slabosti je třeba zejména v časech tak zlých jako jsou naše, , kdy ( řečeno velmi moudrými slovy pana Orange) je třeba tolik vykonat a tak málo ochotných a připravených lidí. Proto tento článek věnuji zamyšlení nad jedním případem ohromné nízkosti, do níž liberální žurnalistika upadla.

Myšlenkový rozpad Fleet Streetu

K jednomu nebo dvěma paprskům světla na našem obzoru patří i to, že morální kolaps těchto novin byl současně provázen i jejich mentálním krachem. Dnešní oficiální listy, třeba Daily News nebo Daily Chronicle (nakolik se zabývá politikou), se prostě nemohou přít a ani to nepředstírají. Za řešení, požadované bohatými považují to, které obvykle neznamená stát s rukama nad hlavou, ale ležet tváří k zemi. Vedle jisté bezstarostnosti vyvolané spěchem i únavu s níž máchají svými argumenty či lépe řečeno neochotou polemizovat, je tu ovšem ještě jedna pozoruhodná vlastnost jejich degenerace. Netisknou sofisitky, tisknou už cokoliv. Nelze říci, že by nějak výrazně otravovaly čtenářovu mysl, spíše předpokládá, že žádnou nemá. Jeden takový list kupříkladu otiskl článek o siru Stuartu Samuelovi, který možná bude poté, co porušil velký liberální protikorupční předpis, skutečně vyzván, aby zaplatil patřičnou pokutu—navzdory faktu, že si to velmi dobře může dovolit. Pokud si dobře pamatuji, psalo se v tom článku, že takové rozhodnutí vzbudí všeobecné překvapení a jisté rozhořčení. Možná je pravda, že když moderní vláda přinutí velmi bohatého kapitalistu podřídit se jeho vlastním zákonům, způsobí to velké překvapení. Zda to vyvolá všeobecné pohoršení závisí spíše na tom, zda se naše veškeré společenské vztahy omezují na Park Line nebo nějaký jiný ze zlata vyrobený svinčík. Žurnalista ovšem pokračuje, jeho krk se z límce zvedá výš a výš a vlasy na hlavě mu víc a víc vstávají—jeho podobnost s Dickensovým originálem je zkrátka čím dál větší—a říká, že si nemyslí, že by protikorupční zákon měl být méně přísný, ale že by toto břímě měla nést celá společnost. To by mohlo znamenat, že kdykoli boháč poruší zákon, měli by k zaplacení jeho pokuty být donuceni všichni chudáci. Předpokládám však méně šílený smysl jeho tvrzení. Chtěl tím, předpokládám, říci, že k pohnání takového pachatele před soud má být užita veškerá společenská moc. To samozřejmě může znamenat pouze to, že o věci rozhodne instrument dosud považovaný za představitele veškeré společenské moci. Jinými slovy řečeno, má vláda soudit vládu.

Zde vidíme naprosto čistý kus hrubé logiky. Nemusíme zacházet do dalších jemností onoho článku—jako když autor píše, že „za starých dobu musel být parlament chráněn před královským vměšováním lidmi z ulice.“ Dnes musí být parlament chráněn před lidmi z ulice. Parlament je prostě tou nejošklivější a nejvíce ošklivenou z našich národních institucí, vše je dostatečně zjevné. Zajímavá je ovšem čirá a do očí bijící pomýlenost pokusu o odpověď.

Úpadek novinařiny

Kdysi dávno, ještě předtím než všichni liberálové vymřeli, přišel jeden liberál s návrhem zákona, který měl zabránit tomu, aby byl parlament napěchován pouhými otroky finančních zájmů. Pro ten účel ustanovil vynikající demokratický princip, že soukromý občan jako takový—byl pojmenován obecný informátor —může protestovat proti veřejné korupci. Myslím, že ubohé stranické listy se skutečně omezily jen na hraní si s těmi dvěma slovíčky a jejich degenerací v moderním jazyce. Nuže slovo common v označení obecného informátora znamená přesně to, co v „common sense “ nebo v Book of Common Prayers či (a především ) v House of Commons . Neznamená to nic nízkého ani vulgárního, ať se o to snaží jak chtějí. Jediný rozdíl je v tom, že Dolní sněmovna je skutečně nízká a vulgární, kdežto obecný informátor nikoli. To samé platí o slově informátor. Není to špeh nebo donašeč. Znamená někoho, kdo poskytuje informace. Znamená to, co by mělo znamenat slovo žurnalista. Jediný rozdíl je v tom, že obecný informátor může dostat zaplaceno, když řekne pravdu. Kdyby totéž udělal obecný novinář, přišel by na buben.

Před stranickým novinářem tedy stojí toto: pokud skutečně míní, že korupční jednání mezi vládou a podnikatelem má soudit veřejné mínění, musí (v současnosti) tím myslet parlament, tedy stranickou mašinerii, která parlamentem vládne. Musí se rozhodnout mezi dvěma názory. Buď si myslí, že vláda nemůže být zkorumpovaná. Nebo si myslí, že mezi charakteristické vlastnosti zkorumpované vlády patří, že odsuzuje svou vlastní zkorumpovanost. Směji se a ponechávám ho jeho výběru.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s