Kam vedou všechny cesty III.

III. Obhajoba složitosti

Začal jsem schopností církve omládnut znenadání tehdy, když se očekává, že pomalu zestárne a podotkl jsem, že taková síla vyznání je představitelná jen za dvou podmínek: za prvé, že je skutečně pravé, za druhé, že síla v něm je více než smrtelná. V nejzazším smyslu jsou toto důvody pro revoluci, která se vrací jako otočení kolem. Ovšem mezi druhotnými a povrchními příčinami tohoto omlazení lze, zdá se mi, zvláště vyzdvihnout právě to nač si náboženští reformátoři vždy stěžovali, totiž na složitost učení. Naše víra je v jistém smyslu nejprostší z náboženství, ale v jistém odlišném významu je zdaleka nejsložitější. Zdůrazňuji přitom že, navzdory mnoha moderním představám vděčí za své vítězství nad moderním myšlením své složitosti a nikoli své prostotě. Za své poslední obnovy vděčí právě tomu, že je jediným učením, které se dosud nestydí za svou složitost.

Zaznamenali jsme během posledních staletí několik velmi extrémně jednoduchých náboženství, které se i snažily být ještě jednoduší, než to předešlé. Nápadným znamením těchto zjednodušování nebylo jen to, že byla nakonec neplodná, ale to, že se velmi rychle opotřebovala. Člověk o nich řekl všechno, jen co se o nich zmínil. Mám za to, že nejlepším příkladem jednoduché víry je atheismus. Člověk tvrdí, že není Boha, pokud tak skutečně praví ve svém srdci, je jistě z toho druhu lidí, o kterých mluví Písmo. V každém případě, pokud to říká, říká to, a to je prakticky vše co se k tomu dá říci. Konverzace patrně vezme rychlý konec. Pravda je taková, že atmosféra vzrušení, v níž atheista žil, byla atmosférou chvějícího se a přikrčeného theismu a vůbec ne atheismu; byla to atmosféra vzdoru a ne popření. Neúcta je velmi otrocký parasit vážnosti, který hladověl se svým hladovým pánem. Když pominul první povyk kolem toliko estetickým důsledkům rouhání, zmizela celá věc ve své vlastní prázdnotě. Kdyby nebylo Boha, nebylo by atheistů. Snadno to lze říci o odmítání devatenáctého století, protože tato forma atheismu již patří j mrtvým heresím. Co však není vždy vnímáno je fakt, že všechny modernější formy theismu mají stejnou mezeru. Theismus je stejně negativní jako atheismus. Na tvrzení optimistů, že Bůh je dobrý a proto je vše dobré, či universalistů, že jelikož je Bůh láska, vše je láska, na slova stoupenců křesťanské vědy, že jelikož je Bůh duch, vše je duchovní i na slova pesimistů, že Bůh je krutý a proto je i vše zvěrská hanba, na všechna takové poznámky lze sotva odpovídat jinak než „Ach“ nebo poněkud mdlým „Nu, nu“. Jsou to prohlášení v jistém smyslu velmi úplná, možná až příliš úplná, a my zjišťujeme, že bychom rádi, aby byla ještě trochu. A právě o to jde. Nejsou dostatečně složitá, aby byla živými organismy. Nemají žádnou vitalitu, protože nemají žádnou funkční variabilitu.

Všem myšlenkovým školám, jež jsou označovány za liberální a velkorysé je společná jedna povšechná charakteristika, jejich výmluvnost totiž končí mlčením, které nemá daleko ke spánku. Všechny povstání a vynálezy moderního intelektualismu charakterisuje jeden rys, rys společný všem novým a revolučním náboženstvím, která se přehnala světem v poslední době a tím rysem je nudnost. Jsou příliš prosté, než aby mohly být pravdivé. Naproti tomu kterýkoliv prostý katolický rolník držící mezi prsty jedno malé zrnko růžence si může uvědomovat ne celou věčnost, ale celý komplex, ba téměř konflikt věčností, například ve vztahu Našeho Pána a Naší Paní, v Božím otcovství a synovství či v mateřství a dětství Mariině. Myšlenky toho druhu jsou, v nadpřirozeném smyslu, analogické se sexem, rodí. Plodí a množí se; není jim konce. Mají nespočet všelijakých vlastností, pro účely našeho výkladu nás ale zajímá, že náboženství v tomto smyslu bohaté, má vždy řadu myšlenek v rezervě. Vedle idejí, které jsou aplikovány na konkrétní problémy konkrétní doby, je ještě mnoho polí myšlenek, která v tomto smyslu leží ladem. Tam, kde nová theorie vymyšlená proto, aby se vypořádala s novým problémem, spolu s ním rychle pomíjí, staré myšlenky čekají v záloze na další problémy, až přijde jejich čas, aby zase byly nové. Nové katolické hnutí je obecně hnutím, které má zdůraznit nějakou katolickou myšlenku, která byla dosud opomíjena v tom smyslu, že ji nebylo zvlášť zapotřebí. Když se ale potřeba objeví, nic jiného ji nemůže naplnit. Jinými slovy, vyhovět všem budoucím potřebám lidstva nelze jinak, než tím, že si osvojit všechny katolické ideje minulosti a to nelze opravdově provést jinak, než že se člověk stane katolíkem.

Nechci v těchto poznámkách nijak přímo kritisovat anglikánskou církev, ani anglo-katolickou theorii, protože z vlastní zkušenosti vím, že je to nejhorší možný způsob, jak něco udělat. Církev mě odtáhla od anglikánství, stejně jako mě dávno před tím Naše Paní odtáhla od běžného protestantismu, tím, že byla sama sebou, tedy, že byla nádherná. Byl jsem obrácen positivní přitažlivostí věcí, které mi ještě nepatřily a ne negativním snižováním věcí, které jsem již získal. Když jsem něco takového slyšel, mělo to obvykle, téměř proti mé vůli, opačný efekt než bylo zamýšleno; dostal jsem se o kousek zpět. Jsem niterně přesvědčen, že jsem již doufal, že římští katolíci prokáží, že mají více lásky a pokory než kdokoliv jiný a cokoliv, co by jen bylo cítit opakem bylo posuzováno podle standartu příliš citlivého podle nálady té chvíle. Velmi úzkostlivě se proto snažím, abych neudělal stejnou chybu. Bylo by možné předložit závěr, k němuž jsem nakonec, já i mnozí další konvertité, dospěl mnohem stručněji a ostřeji. Bylo by snadné namítat, že náš postoj byl běžným rozporem, vždycky jsme totiž tvrdili, že Anglie na tisíc způsobů trpí tím, že je protestantská a současně jsme přitom tvrdili, že zůstala katolická. Bylo by velmi snadné, a jistým způsobem až příliš pravdivé říci, že je to celé kus polovědomého anglického pokrytectví; pokud napravit omyl, aniž by ho bylo třeba přiznat. Nebudu ani popírat, že jsou lidé z High Church, kteří takové poznámky provokují, a možná i zaslouží, když mluví tak, jako by katolictví nikdy nebylo zrazeno ani utlačováno. Těm je člověk v pokušení říci, že když už Petr zapřel Pána, alespoň to zapření pak nepopíral.

Ovšem pravda o většině duší v tomto přechodném stavu je mnohem subtilnější, a nakolik vím, mnohem sympatičtější a já se záměrně rozhodl přistoupit k tomuto problému trochu oklikou, ale soudím, že je to správný způsob při problému takové jemnosti a citlivosti.

První co je myslím třeba zdůraznit upřímným a pochybujícím anglikánům je fakt, že schopnost vzkříšení v církvi závisí od toho, zda má církev v držení rezervy. Aby mohla mít církev tuto schopnost, musí vlastnit celou minulost náboženství, a ne jen ty její části, které připadaly na první pohled nezbytné v v devatenáctém století mužům z Oxfordského hnutí, nebo ve dvacátém lidem z Anglikánsko-katolického kongersu. Ti sice zjistili, že potřebují katolické věci, ale zjistili to vždy jen o jedné věci v jedné chvíli. Tu a tam si něco uškubli v polích křesťanstva, ale ta pole jim nepatřila a, především, jim nepatřila pole ležící lady. Nemohli mít všechny poklady, protože jim nepatřily všechny reservy náboženství.

Slýcháme velmi mnoho předpovědí budoucnosti, jež jsou spíše jen mdlými prodlouženími přítomnosti. Jen velmi málo moderních lidí si trouflo představit si budoucnost jinak než moderně. Většina z nich se málem pominula, když si představovala při pokusech představit si své prapravnuky, jak jsou přesně stejní jako oni, jenom ještě víc. Jenže církev je futuristická v tom jediném zdravém slova smyslu, stejně jako je v jediném zdravém smyslu individualistická či v jediném dobrém smyslu socialistická. Tím se míní, že je připravena na problémy, které budou zcela odlišné od problémů dnešních. Myslím tedy, že problém člověka, který se stejně jako já nazýval anglo-katolíkem lze se vší slušností a citlivostí postavit takto. V přísném smyslu slova je jistě heretikem, ale není heresiarchou. Nezakládá zrovna žádnou heresi. Spíše zrovna s heresí bojuje. I tehdy když hájí orthodoxii, a to je často, hájí určité její body proti určitým omylům. Tyto omyly jsou však obyčejně pouhou módou a každá další móda bývá docela jiná. A tehdy bude jeho orthodoxie staromódní, naše ovšem ne.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s