Kam vedou všechny cesty V

V. Historie polopravdy (pokračování)

Nyní už musí být zjevné, že každá jednotlivá věc v katolické církvi, již moderní svět odsoudil, byla moderním světem znovu zavedena a to vždy v nižší formě. Puritáni zavrhli umění a symbolismus a dekadenti obojí přivedli zpět, se starým apelem na smysly a s novým apelem na smyslnost. Racionalisté zavrhli nadpřirozené uzdravování, to se vrátilo s Yankeeskými šarlatány, kteří nejen hlásají nadpřirozené uzdravování, ale rovněž zakazují přirozené léčení. Protestantští moralisté zrušili zpovědnice, které obnovili psychoanalytici se všemi jejich údajnými nebezpečími a bez jediné z jejich přiznávaných ochran. Protestantští patrioti odmítali pronikání mezinárodního vyznání a došli k tomu, že rozplétali říši zamotanou v mezinárodních financích. Při stížnostech na monasticismus urážející rodinu se dočkali rodiny rozbité na kusy byrokracií a s námitkami proti postům nařizovaných komusi během výjimečných období se dočkali času, kdy se abstinenti a vegetariáni pokouší uvalit věčný půst na všechny.

To všechno, jak jsem řekl, se stalo zjevným, ale celá pravda se odvinula dále způsobem, kterým se tu více rozebírám. Nejde ani tak o tyto obecné pohyby, které bychom téměř mohli nazvat všedními chybami, ale spíše o jisté individuální ideje, které jsou soukromými inspiracemi jednotlivců. Jak jsem řekl v posledním čísle, mladý člověk může, bez nějaké urážlivé marnivosti dospět k závěru, že má co říci. Může si myslet, že dobové polemiky se míjí s pravdou a že právě on na to může upozornit svět snesitelně jasným či důrazným způsobem. Zdá se mi, že se může vydat dvěma směry, rád bych zde oba naznačil, protože myslím, že takových mladých lidí musí být spousta a také proto, že jsem jimi oběma šel, nejprve jedním a poté druhým.

Může se svou pravdou či polopravdou vydat do chvatu a zmatku moderního světa, obecně světské společnosti a postavit ji do boje se všemi ostatními pojmy, které se derou touž cestou. Může se mu dostat cti polemiky s Bernardem Shawem, nejvelkorysejším s pěstních zápasníků, který je ochoten zápolit se všemi příchozími; může recenzovat Maeterlinckovy a Bergsonovy knihy a je až příliš pravděpodobné, že sám nějakou knihu napíše. V tom případě se dá čekat, že ho novináři pozdraví, jako člověka s „poselstvím“, v každém případě je pravděpodobné, že bude v módě, ale není moc jasné, že by se s jeho myšlenkou z dlouhodobého hlediska cokoliv stalo. Není žádný sudí, který by rozhodl, zda Shawa porazil, nebo zda Shaw porazil jeho, není žádný záznam o jeho efemérním byť i třeba vynikajícím komentáři k Maeterlinckovi či Bergsonovi, jeho vlastní kniha bude rozebrána jako všechny ostatní a i když si bude počínat tak dobře, jak by sám od sebe čekal, není příliš jasné, zda toho udělal nějak moc pro svět, zejména pro svět, který je v náladě připouštějící jen módy a zapomnětlivost. V této posici je ovšem ještě větší nebezpečí. I kdybychom předpokládali, že se jeho pravda stane tradicí, jen ztvrdne v heresi. Může totiž ztvrdnout jen v polopravdu jíž už je, a kdyby byla pravdou v době, kdy bude živá, stane se lží, až se změní ve fosilii. Několik zásahů fanatických stoupenců ji někdy může změnit v nejvýstřednější a nejstrašnější lež. Proto, abych to ilustroval, jsem vybral příklad, a podstoupil risiko obvinění z egoismu, intelektuálního motivu, který si pamatuji jako nejsilnější v mém vlastním případě.

Literární kritiku tvoří v převážné míře soubor nálepek a mě svého času, když jsem byl mladým škrabákem, kdosi nazval optimistou. Mluvil ovšem podle ducha doby, a když mě označil za optimistu, prostě tím myslel, že nejsem pesimista. Jistě předpokládal, že kdokoliv s nějakými intelektuálními nároky bude pesimistou. Moje rané mládí bylo totiž časem Shopenhauera a moci temnoty a na celém intelektuálním a uměleckém světě leželo břímě zoufalství. Nejživější věc, co mohl člověk chtít, bylo prohlásit se za dekadenta a dožadovat se práva shnít. Dekadenti říkali asi tolik, že vše je špatné, vyjma krásy. Někteří spíš tvrdili, že špatné je vše vyjma špatnosti. Nuže prvním hnutím mé mysli byl podnět říci, že být shnilý je vůbec zkaženost. Začal jsem si ale skládat sám pro sebe jakousi hrubou filosofii, jejímž prvním principem byla koneckonců vzácná a nádherná výsada vůbec žít. Bylo to prostě to, co dnes mohu vyjádřit tak, že musíme chválit Boha za to, že nás stvořil z ničeho. Tehdy jsem to ovšem vyjádřil v malé knížečce básní, nyní naštěstí zmizelé, která (kupříkladu) popisovala nenarozené dítě, jak slibuje, že bude hodné, jen když mu bude dovoleno být čímkoliv, také jsem se v ní ptal, jak strašným mučednictvím jsem musel projít před narozením, abych byl hoden spatřit pampelišku. Zkrátka jsem si myslel, a myslím si dosud, že pouhý okamžik existence a pohled na pruh denního světla na šedé zdi je odpovědí veškery pesimismus té doby. Ale udělal jsem to především ve vzpouře proti pesimismu té doby. A jako každý vzbouřenec jsem byl reakcionář, tedy převážně jsem na cosi reagoval.

Myslím, že takový druh postoje mohl mít svou váhu mezi dalšími moderními postoji,což ovšem mnoho neznamená. Chci tím říci, že se dalo cosi udělat, jako literární téma, s představou nového optimismu založeného ne na všem, ale spíše na čemkoliv. Představme si ale, že by to bylo skutečně hlásáno jako nový optimismus a stalo se novým módním myšlením či cítěním. Jak strašná ohavnost a nesmysl by z toho byl, než by to stihlo vyjít z módy! Nechtěl jsem něco co se přejí, ale spíše něco pro každý den, čím by se každý den uznával sedmidenní div stvoření. Jenže než bychom se vůbec dostali na konec prvního týdne, již by si někdo všiml slibným možností změny směrem k zvrácenosti či šílenství.

Je to tak, vyhlídky nevinných idejí jsou naprosto děsivé. Taková myšlenka se může skutečně snadno změnit v nástroj zhouby všeho co je mi nejvíce drahé. Jestliže jsem měl nějakou intelektuální vášeň souběžnou s odporem k pohodlnému pesimismu, byl to odpor k pohodlné plutokracii. Stejně jako jsem první dokázal vyjádřit jen tím, že jsem hlásil k optimismu, stejně tak v druhém případě tím, že jsem se prohlašoval za socialistu. Ve skutečnosti lze ovšem tenhle můj nápad, filosofii údivu a vděčnosti, použít k rozbití nejen veškerého socialismu, ale i toho nejmírnějšího podnětu k sociální reformě. Optimismus údivu se může snadno stát nástrojem jakékoliv tyranie a lichvy a bezostyšné korupce, která kdy utiskovala chudé. Tyranovi stačí, aby lidem řekl, že musí být vděční, že je vůbec nechá naživu. Stačí, aby řekl, že člověk zbavený všech politických či zákonných práv přece musí být dostatečně šťastný, když se může dívat na pampelišku. Stačí mu říci, že nespravedlivě uvězněný člověk může být úplně spokojený, když se může dívat na pruhy světla na zdi cely.

Tohle uvádím jen jako malý příklad, protože ho znám nejlépe, co se může přihodit polopravdě, které se podaří stát se heresí. Musí existovat tisíc podobných případů podobných theorií, poučení je ale v tom, že polopravdy musí být spojeny s celou pravdou, a kdo je má spojovat? Tyran Herodes nesmí povraždit nemluvňata, protože by ještě jako nenarozené byly vděčné za pár měsíců života. Člověk nesmí být otrokem na základě tvrzení, že i otrok se může koukat na pampelišku. Člověk nesmí být, spravedlnosti navzdory, vržen do vězení s tím, že přece i tam se může dívat na světelné skvrny na zdi. Krátce řečeno, údiv, vděčnost a pokora jsou dobré věci, ale nejsou to jediné dobré věci a musí existovat něco, co básníka, který je chválí, přiměje uznat, že i spravedlnost a milosrdenství a lidská důstojnost jsou též dobré věci. A protože cosi vím o povaze moderního básníka, chyceného moderním nápadem, vidím jen jedinou věc na světě, která by to snad mohla dokázat.

Řekl jsem, že pro mladého člověka specializujícího se na polopravdu existují dvě cesty, uvedl jsem osobní příklad i hrozivý konec, který se otevírá. Druhou cestou může své polopravdy přinést do kultury katolické církve, která je skutečnou kulturou a v níž je může skutečně kultivovat. Ta je skutečnou zahradou a vnější svět není o nic méně pustinou, když je už drahnou dobu pustinou hlučnou. Jde o to, že může svou myšlenku tam, kde bude skutečně posouzena, co do své pravdivosti, vyvážena dalšími pravdami a často podpořena lepšími argumenty. Jinými slovy, stane se, třeba jen malou, složkou trvalé civilisace, která své morální bohatství tak, jak věda používá své zásoby faktů. Proto v jalovém příkladě, který jsem uvedl není nic pravdy na mém starém dětinském postoji, který katolická církev tak či onak odsuzuje. Neodsuzuje lásku k poesii či fantasii, neodsuzuje, ba spíše doporučuje, pocit vděčnosti za život vůbec. Je to koneckonců duch v němž se mnoho katolických básníků profilovalo a jeho prvním a nejlepším příkladem byl možná velký Chvalozpěv sv. Františka. Vím ovšem, že v této zdravé duchovní společnosti se optimismus nikdy nezmění v orgii anarchismu nebo stagnaci otrokářství a že zde nikoho z nás nepostihne ironická pohroma objevení pravdy jen za cenu šíření lži.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s