Kapitola I. Úvod: Nové náboženství

Katolické víře se obvykle říká staré náboženství, ovšem v současné době jí patří uznávané místo mezi novými náboženstvími. To nemá co dělat s její pravdivostí nebo falešností, ale je to fakt, který velmi souvisí s porozuměním modernímu světu.

Bylo by velmi nežádoucí, aby moderní lidé přijímali katolicismu pouze jako novotu, ale novota to je. Na prostředí, kterým je obklopen, působí se zvláštní silou a čerstvostí novoty. I ti kdo katolicismus odsuzují, jej obecně odsuzují jako novotu a ne jako přežitek. Mluví o „pokrokové“ straně v anglikánské církvi nebo o „agresi“ římské církve. Když někoho označí za extremistu, mohou mít na mysli jak socialitu, tak ritualistu. Ať si vezmeme libovolnou normální váženou protestantskou rodinu v Anglii či Americe zjistíme, že katolicismus skutečně z praktických důvodů chápou jako nové náboženství, tedy jako revoluci a ne jako přežitek. V tomto smyslu nejde o starobylost. Katolicismu není nutně ničím vázán tradici. Tam, kde pro mu tradice nemůže ničím přispět, kde je všechna tradice proti němu, proniká vlastní zásluhou ne jako tradice, ale jako pravda. Otec takové anglické nebo americké puritánské rodiny často shledá, že všechny jeho děti se rozcházejí s jeho více či méně křesťanským kompromisem (považovaným v devatenáctém století za normální) a vydávají se různými směry za různými vírami a styly, jež by mohl označit za bláznivé. Jeden syn se stane socialistou a na zeď si pověsí Leninův portrét, dcera se dá na spiritismus a začne si hrát s tabulkou, další dcera přejde ke křesťanské vědě a je docela pravděpodobné, že další ze synů se přikloní k Římu. Pointa pro tuto chvíli je, že z pohledu otce i rodiny působí tohle všechno jako nová náboženství, velká hnutí a nadšení, které strhují mladé lidi a ty starší zanechává zmatené a rozmrzelé. Samozřejmě, že o katolicismu se často mluví, dokonce více než o ostatních, jako by skutečně patřil mezi tyto divoké vášně mládí. Strýčkové a tetičky optimisticky říkají, že se „z toho mladí dostanou“, jako by to byla nějaká dětské milostné vzplanutí nebo nešťastná aférka s číšnicí. Zachmuřenější a přísnější strýcové a tety začnou ještě dřív vážně mluvit o neslušných požitcích, jako by katolická literatura byla výslovně odrůdou pornografie. Newman docela přirozeně poznamenává, jako by to v té době nebylo nic divného, že když byli vysokoškoláci přistiženi s příručkou asketiky nebo knihou řeholních meditací obklopil je jakýsi stín nákazy podobný tomu, jež by se na ně snesl, kdyby měli v rukou nějakou „špatnou knihu“. Užíval si smyslného potěšení z Nón a své choutky rozněcoval zapalování nesprávného počtu svící. Už zřejmě není zvykem považovat konversi za jakousi rozmařilost, ale stále je obecně považována za druh revolty. A podle ustálených konvencí většiny moderního světa to revolta je. Když dnes vážený středostavovský obchodník či vážený farmář ze Středozápadu posílá svého syna na universitu cítí mírný neklid, že by snad jeho syn mohl upadnout mezi lupiče, čímž míní komunisty, ale stejný strach má o to, že by mohl upadnout mezi katolíky.

Nebojí se, že by snad mohl padnout mezi kalvinisty. Nebojí se, že by se jeho děti mohly stát supralapsariány sedmnáctého století, ať se mu jejich učení jakkoli nelíbí. Zvlášť ho netrápí ani možnost, že by si osvojili extrémní koncepci sola fidei obvyklou mezi výstřednějšími metodisty. Nezdá se, že by telegram oznamující, že se jeho syn stal stoupencem páté monarchie, očekával s větší hrůzou než sdělení, že se dal k albigenským. Nedá se říci, že by v noci nespal kvůli obavě, aby se Tom v Oxfordu nestal luteránem víc než lolardiánem. Všechna tahle náboženství neurčitě zná jako mrtvá nebo určitě alespoň stará. Děsí ho jen čerstvé, provokující paradoxní nové pojmy poletující v hlavách mladých lidí. Ovšem mezi všemi nebezpečnými lákadly na mládež stojí prakticky nejvýše čerstvost a novota Říma.

Je to trochu podivné, protože Řím dvakrát nový není. Mezi zneklidňujícími novými náboženstvími je jedno spíše staré, ale jediné ze starých, které je tak nové. Když bylo skutečně a původně nové ocital se římský otec nepochybně v téže posici jako otec anglikán či puritán. I on mohl vidět své děti kráčet po divných stezkách a opouštět domácí bohy a posvátný chrám Kapitolu. I on by zjistil, že jedno dítě se přidalo ke křesťanům a navštěvuje je v jejich sboru a možná i v katakombách. Zjistil by ovšem také, že další potomek se stará jen o orfická mystéria, jiný se hodlá přidat k Mithrovým stoupencům, ještě jiné z jeho dětí je novoptythagorejec, který se od hinduistů naučil vegetariánství a tak dále. I když se římský otec narozdíl od viktoriánského těšil vykonávání patria potestas a mohl všem heretikům postínat hlavy, proud herezí utnout nemohl. Teprve nyní tyto proudy poněkud vysychají. Úzkostliví rodiče dnes sotva musí své děti varovat před nežádoucí společností mithrovců nebo je odvykat výlučným orfickým rozjímáním a třebaže máme i dnes vegetariány,většinou vědí víc o proteinech než o Pythagorovi. Ala ta další mladistvá výstřednost je mladistvá stále. To další nové náboženství je nové opět. Tato přelétavá móda odmítla přelétnout a tento starobylý kousek modernosti je opět moderní. Pro dnešní protestantské rodiče představuje právě to, čím byl pro pohanské tehdy. Můžeme říkat, že je to nepřístojnost, ale v každém případě je to novinka. Není to prostě to, nač byl otec zvyklý, ba ani to nač byl zvyklý syn. Přichází jako něco čerstvého a zneklidňujícího, jako když přišlo k Řekům, kteří stále hledali něco nového a jako přišlo k pastýřům, kteří poprvé slyšeli dobrou zprávu, jíž dnes říkáme evangelium. Lze vysvětlit, proč je Řekové v době sv. Pavla chápali jako novinku. Kdo ale vysvětlí, proč je stále nové stejně pro posledního konvertitu, jako bylo pro prvního pastýře. Je to jako by mezi řeckými mladíky na olympijských hrách vystoupil sto let starý muž, což by jistě mohlo být základem pro řeckou legendu. Je podobně skoro legendární, když se dva tisíce let staré náboženství objevuje jako soupeř nových náboženství. To je třeba vysvětlit a ne zamluvit, nic nemůže z legendy udělat mýtus. Velký moderní spor mezi mladými katolíky a starými protestanty jsme viděli na vlastní oči, slyšeli a na vlastní uši a to je první krok ke studii o moderní konversi.

Nebudu mluvit číslech a statistikách, i když k nim později něco řeknu. Všimněme si nejprve rozdílu v podstatě, který popírá všechny rozdíly ve velikostech. Žádná z dnešních protestantských obcí není posilována oním zvláštním způsobem, skutečnou přitažlivostí jejich starých nauk pro nové věřící. Mladý muž se může zničehonic stát katolickým knězem, ba dokonce katolickým mnichem, protože našel osobní a třeba i netrpělivé zalíbení v nauce o čistotě podle sv. Kateřiny nebo sv. Kláry. Ovšem kolik mužů se stane baptistickými kněžími pro osobní hrůzu z představy nevinného dítěte, které nevědomě dojde ke Kristu? Kolik z upřímných presbyteriánských kněží ve Skotsku se chce skutečně vrátit k Johnu Knoxovi, tak jak se katoličtí mystici vrací k Janu od Kříže? Tito muži zdědili postavení o němž si myslí, že je mohou zastávat s rozumnou důsledností a obecným souhlasem, ale zdědili je. Náboženství je pro ně tradice. My katolíci se samozřejmě nad tradicí neošklíbáme, ale říkáme, že v tom případě jde o tradici a nic jiného. Ani jeden muž ze sta by do těchto společenství nevstoupil, kdyby se narodil mimo ně. Ani jeden z tisíce by nevymyslil něco jako jejich předpisy kdyby jim nebyly předloženy. Nikdo z nich nemá žádný skutečný důvod, aby byl právě v té konkrétní církvi do níž patří, ať už mohou mít jakkoli rozumný důvod aby byli vně naší. Jinými slovy jejich stará vyznání a jejich společenství přestala fungovat jako čerstvé a povzbuzující myšlenky. Jsou to přinejlepším mota a válečné pokřiky, v horším fráze a slogany. Není to ovšem setkání se soudobými myšlenkami jako se soudobými myšlenkami. V jejich době a v jejich chvíli věříme, že ty ostatní soudobé myšlenky také ukáží svou smrtelnost a stanou se moty, frázemi a tradicemi. Za století nebo dvě bude spiritualismus tradicí, socialismus bude tradicí a křesťanská věda bude tradicí. Ale katolicismus tradicí nebude. Stále bude obtíží a novou a nebezpečnou záležitostí.

Tyto řádky jsou obecnou úvahu, která vede osobní studii o konversi ke katolické víře. Církev bránila tradici v době, která tradici hloupě popírala a pohrdala. Tak je tomu ovšem prostě proto, že církev je vždy jediná, která brání to co je právě hloupě pohrdáno. Už se začíná ukazovat jako jediný mistr rozumu dvacátého století, jako byla jediným mistrem tradice v devatenáctém století. Jak víme, snaží se vysoká matematika popřít, že dvě a dvě jsou čtyři a vyšší mysticismus se snaží představit si něco stojící mimo dobro a zlo. Mezi všemi těmito protiracionálními filosofiemi zůstává naše jako jediná racionální. Právě v tomto duchu vyzdvihovala hodnotu tradice době, který ji považoval za bezcennou. Jak opomíjení tradice typické pro devatenácté století, tak posedlost pouze dokumenty jsou stejně nesmyslné. Pokouší se tvrdit, že lidé vždycky lžou, když vypráví dětem pohádky, ale nemýlí se, když píší knihy. I když jsou však naše sympatie tradiční, protože jsou lidské, není to známka božskoti tradice. Znamení víry není tradice, ale obrácení. To je zázrak, jímž člověk hledá pravdu tradici navzdory a často za trhání všech kořenů lidskosti.

K povaze procesu, jímž se zamýšlím zabývat patří to, že je obtížné pojednat o něm bez zařazení jistého osobního prvku. Můj případ je jen velice prostý, ale je to přirozeně případ s nímž jsem obeznámen nejlépe a na následujících stránkách budu nucen jej mnohokrát použít k ilustraci. Proto jsem považoval za správné umístit na začátek tuto obecnou poznámku o běhu mého života, abych ukázal, že jsem si dobře vědom, že v tomto popisu mého života a mé generace je zahrnuto mnohem větší a mnohem pozdější hnutí. Věřím, že to bude téma, kterým se více a více bude zabývat nastupující generace a generace, která přijde po ní, když budou odhalovat skutečnou alternativu ohavným skutečnostem naší doby. Když se katolíci společně postaví a zazpívají Víru našich otců mohou si takřka s pobavením uvědomit, že stejně dobře by mohli zpívat Víra našich dětí. V mnoha případech byl návrat tak nedávný, že si skoro zaslouží popis dětské křížové výpravy.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s