Kapitola II.: Zjevné hlouposti

Už jsem poznamenal, že ve dvacátém století je katolicismus Nové náboženství stejně, jako jím byl ve století druhém. Už sama jeho starobylost uchovává přístup novoty. Vždy mě překvapovalo, ba mátlo, že ve starobylém zvoláním „Tantum Ergo“, které k nám přichází jako by s vahou navršených věků je přesto slyšet jazyk novoty, jakoby to byl starobylý dokument, který musí ustoupit novému obřadu. Hymnus je pro nás sám starobylým dokumentem. Obřad je však stálé nový.

Když ovšem konvertita píše o své konversi, musí se pokusit stopovat zpět svou cestu ze svatyně do úplné divočiny, kde onehdy věřil, že toto věčné mládí je pouhým „starým náboženstvím“. To je věc nesmírně náročná a často není udělána dobře a já sám trošku doufám, že si povedu alespoň snesitelně dobře. Tu obtíž mi popisoval jiný konvertita, který řekl: „Nedokážu vysvětlit, proč jsem katolík, protože když jsem teď katolík, nedokážu si představit, že bych byl někým jiným.“. Nicméně je správné podniknout tuto námahu představivosti. Jsme-li si jisti, že máme pravdu, není to žádný fanatismus, narozdíl od toho, když si nedokážeme představit, jak bychom se mohli zmýlit. Jsem povinen pokusit se pochopit co asi myslí H. G. Wells, když tvrdí, že se středověká církev nestarala o vzdělání, ale jen o prosazování dogmat, musím spekulovat (jakkoli temně) co asi způsobilo, že tak inteligentní člověk jako Arnold Bennett je naprosto slepý vůči všem nejprostším faktům o Španělsku, jsem povinen pokusit se najít společnou nit myšlenek v různých odsudcích katolického Irska Georgem Moorem a stejně tak jsem povinen namáhat se dokud nepochopím podivný mentální stav G. K. Chestertona, když skutečně dospěl k závěru, že katolická církev je jakési zbořené opatství, opuštěné skoro jako Stonehenge.

Ke svému případu musím nejprve říci, že to přinejhorším byla spíš přehlíživost než pomlouvání. Mnoho konvertitů, mnohem důležitějších než jsem já, se muselo utkat se stovkami démonů nehorázných podvodů, roji lží a pomluv. Liberální a universalistické atmosféře mé rodiny, Stopfordu Brookovi a unitariánským kazatelům, které se držela, vděčím za to, že jsem byl vždy dost osvícený na to, abych se udržel mimo dosah Marie Monk. Nicméně i když jde o soukromou výsadu, za niž musím být vděčný, jsem povinen říci něco k tomu, co jsem v pokušení nazvat zjevné pomluvy, ale co ti lepší lidé nemuseli vždy zřetelně jako pomluvu vidět. Nemyslím, že by měli větší vliv na mladší generaci než moji. Nejhorším pokušením větší části pohanské mládeže není pohrdání mnichy, že porušují své sliby, ale údiv nad tím, že je dodržují. Je tu ovšem přechodový stav, který musí být připuštěn a v němž mohou neurčité předsudky protestantů nabývat obou podob. Pořád můžeme najít šosáky, kteří frátra budou kvůli porušení slibu čistoty mít za darebáka a pro jeho dodržování za blázna. Jinými slovy tato ostouzení zmírají, ale nejsou mrtvá a je stále mnoho lidí, které takové hrubé a neohrabané překážky zadržují a proto je nezbytné je do jisté míry vyjasnit. Potom můžeme zvážit, co lze označit za skutečné překážky, jaké skutečné potíže najdeme a které, jak už to bývá, jsou přímo protiklady potíží o nichž se bavíme. Ale zvažme nejprve důkazy o tom že všechno o čem se bavíme je černé, než pokročíme k nepříjemnému faktu, že je to bílé.

Obvyklá námitka protestantů, že se římská církev bojí Bible mě, jak za chvíli vysvětlím, nikdy nestrašila. Nebylo to mou zásluhou, ale shodou okolností mé doby a situace. Vyrostl jsem totiž ve světě, kde protestanti nejdříve prokázali, že Řím nevěří v Bibli a pak s rozčilením zjistili, že jí nevěří sami. Někteří z nich se dokonce pokusili zkombinovat obě odsouzení a říkají, že jsou to vývojové kroky. Další vývojový krok charakterisuje muž, který kope svého otce, protože před ním zamkl tak krásnou a hodnotnou knihu, již pak syn rozsápá na tisíc kousků. Brzy jsem zjistil, že pokrok je horší než protestantismus, alespoň co se hlouposti týče. Mnozí z mých svobodomyslných přátel mysleli natolik svobodně, aby viděli, že vyšší kritika byla spíše útokem na protestantské uctívání Bible než na autoritu Říma. Moje rodina a přátelé se v každém případě zabývala spíš čtením Darwinovy knihy než knihy Daniel a většina z nich se na hebrejské Písmo dívala asi jako na chetitské sochy. Ale i tak se zdálo docela podivné uctívat sochy jako bohy, pak je rozbít jako modly a přitom dále ostouzet někoho, že je neuctíval dostatečně. Ale i v tomto případě je pro mě těžké poznat, jak dalece je moje zkušenost representativní a zda by nebylo možno říci o těchto čistě protestantských předsudcích a pochybách víc než jsem schopen říct já ze své vlastní zkušenosti.

Církev je dům se stem bran a žádní dva lidé nevstupují dovnitř zcela stejně. Já sám jsem přišel ze směru přinejmenším stejně agnostického jako anglikánského i když jsem na nějaký čas pobýval v pohraniční oblasti anglikanismu, to však jen na základě předpokladu, že by to skutečně mohl být Anglo-katolicismus. Existuje tu jistý rozdíl v konečném cíli, který je v neurčité anglické atmosféře často opomíjen. Rozdíl není ve stupni, ale v konečném zacílení. Ve High i Low Church jsou lidé, kteří se od začátku dokonce soustředí na záchranu anglické církve. Jedni myslí, že ji zachrání, když se nazve katolickou, učiní se katolickou, nebo se budou věřit, že je katolická, ale to je to co chtějí zachránit. Já jsem ovšem nezačal myšlenkou na záchranu anglické církve, nýbrž jsem chtěl katolickou církev. Když byly obě jedním bylo to mnohem lepší, ale já jsem katolicismus nechápal jako nějaký okázalý příznak, nebo přitažlivost, která má být připoutána k mému národnímu společenství, ale jako nejvnitřnější duši skutečného společenství, ať se nachází kdekoli. Můžeme říci, že anglo-katolicismus byl mou neúplnou konverzí ke katolicismu. Byla to ovšem konverse z posice mnohem vzdálenější a méně konečné, z atmosféry přinejmenším panteistické nebo unitariánské, když už ne rovnou agnostické. Této atmosféře jsem zavázán za to, že jsem byl jen s velkými potížemi schopen i jen brát vážně některé protestantské zásady. Co si má nějaký člověk ve skutečném vnějším světě například počít s věčným pokřikem, že bible odsuzuje katolické tradice. Ukazuje to na směs na hlavu postavených a odzadu do dopředu předkládaných argumentů v nichž jsem nikdy nebyl sto najít smysl. Běžný vnímavý skeptik nebo pohan stojí na ulici (v svrchované roli muže na ulici) a vidí kolem jít procesí s kněžími nějakého divného kultu, kteří nesou pod baldachýnem předmět své úcty, někteří mají vysoké pokrývky hlavy a nesou symbolické hole, další posvátné svitky a záznamy, jiní posvátné obrazy a před nimi rozžaté svíce, další v truhlách a etuích nesou posvátné ostatky a tak dále. Mohu pochopit, když přihlížející řekne: „Celý je to hokus-pokus“ dokonce pochopím i to, když ve chvíli podráždění procesí naruší, shodí obrazy na zem, roztrhá svitky, zatančí na svalených kněžích nebo provede cokoli dalšího vyjadřujícího obecný názor. Pochopím, když řekne „Ty vaše biskupský berly jsou nesmysl, nesmysl jsou i ty svíčky, vaše sochy a svitky a ostatky a vůbec všechno to ostatní jsou nesmysly“. Ale v jakém představitelném ustrojení mysli se může najednou rozběhnout, vybrat si jeden konkrétní svitek písem té konkrétní skupiny (svitek, který jí vždy patřil a byl součástí jejich hokusů-pokusů, pokud to byl hokus pokus) a proč by měl, pro všechno na světě, člověk na ulici říct, že zrovna tenhle svitek není nesmysl, ale ta jedna a jediná pravda podle níž budou souzeny všechny ostatní věci? Proč by to nemělo být stejně pověrečné uctívat svitky jako sochy toho konkrétního procesí? Proč by nemělo být stejně rozumné chránit stejně sochy jako svitky podle zásad konkrétního vyznání? Říci knězi „Vaše sochy a svitky náš zdravý rozum odsuzuje“ je rozumné. Říci „Vaše svitky odsuzují vaše sochy a my budeme jednu část vašeho procesí uctívat a druhou ničit“ není rozumné z žádného hlediska a nejméně z hlediska člověka na ulici.

Podobně nemůžu nikdy brát vážně strach z kněze, jako z něčeho nepřirozeného a nesvatého, jako z nebezpečného muže v domě. Proč by se měl člověk, když chce být zlý, obřemeňovat zvláštními a propracovanými sliby, že bude dobrý ? Kněz někdy může mít důvod být rozmařilý. Co by ale mělo vést rozmařilce k tomu, aby byl knězem ? Je mnoho lukrativnějších cest životem, na nichž může taková osoba své zářivé talenty k neřesti a ničemnosti uplatnit mnohem blýskavěji. Proč by se člověk měl obtížit sliby, které od něj nikdo nemůže čekat a které sám nehodlá dodržovat ? Copak se někdo stane chudým proto, aby mohl být lakotnější, nebo složí slib čistoty, aby měl trochu víc potíží, když jej nedodrží ? Všechny tyhle dřívější a senzační obrázky hříchů Říma mi přišly hloupé už když jsem byl chlapec nebo nevěřící; protože jsem jim nikdy nevěřil nemůžu ani popsat jak jsem se jich zbavil. Vzpomínám si, že jsem se ptal některých přátel v Cambridge vzešlých z puritánské tradice, proč se pro všechno na světe tak bojí papeženců, proč je kněz v něčím domě utrpením a irský služebník jak začátek moru. Ptal jsem se proč s nimi prostě nesouhlasí asi tak jak nesouhlasí s theosofy nebo anarchisty. Moje odvaha je stejně potěšila jako šokovala, jako bych se snažil obracet lupiče nebo krotit divokého psa. Jejich zděšení bylo možná moudřejší než jejich nadšení. Rozhodně jsem v té době neměl nejmenší stín myšlenky, že by lupič mohl obrátit mě. Jsem však nakloněn myšlence, že právě to je podvědomou intuicí celé téhle věci. Buď si musí myslet, že na našem náboženství je něco tak špatného, že pouhý jeho dotyk je špatný pro každého, nebo je na něm něco tak správného, že jeho přítomnost může kohokoliv obrátit. Abych k nim byl spravedlivý, musím říct, že si myslím, že většina z nich chová temné podezření o druhém a ne o prvním.

Poněkud přijatelnější než domněnka, že papeženští kněží toliko slídí po zlu byla myšlenka, že jsou výjimečně připraveni usilovat o dobro zlými prostředky. Lidově řečeno je to myšlenka, že pokud nejsou smyslní jsou vždycky vykutálení. K rozptýlení tohoto podezření stačí zkušenost, ale ještě před tím, než jsem nějakou zkušenost měl, polemisoval jsem už proti theorii. To co přiřkla teorie jesuitům bylo téměř shodné s praxí, kterou jsem viděl u kdekoho ostatního. Každý ve společnosti používá slovní ekonomii, přirovnání a často rovnou fikce bez jakéhokoliv pocitu podstatné falešnosti. Od každého gentlemana se čeká, že bude říkat, že nudný oběd mu byl potěšením; každá lady o čímkoli dítěti řekne, že je krásné i když si myslí, že je ošklivé jako hřích: nemyslí si totiž, že je hřích vyhýbat se ošklivým řečem. To může být dobré i špatné, ale je absurdní pranýřovat půl tuctu papeženských kněží pro zločiny, jichž se denně dopouští půl milionu protestantských laiků. Jediný rozdíl je v tom, že jesuity dostatečně vystrašil pokus stanovit pravidla a omezení uchovávající tolik slovní pravdivosti kolik bylo možné, zatímco šťastné protestanty něco takového nestrašilo vůbec, ale vyprávěli lži od rána do noci tak vesele a nevinně jako když ptáci prozpěvují na stromech. Faktem samozřejmě je, že moderní svět je plný naprosto bezzákonné kasuistiky, protože jesuité zabránili vzniku zákonné kasuistiky. Ale každý člověk je buď náměsíčník nebo kasuista.

Je pravdou, že tato obecná pravda byla mnohým skryta jistými definitivními tvrzeními. V prosté řeči je nemohu nazvat než protestantské lži o katolickém lhaní. Lidé, kteří je opakují nemusí nutně lhát, protože jen lži opakují. Jsou to ovšem stejně jasná a přesná tvrzení jako prohlášení, že papež má tři nohy, nebo že Řím leží na severním pólu. O jejich původu už není žádná další pochybnost než tato. Patří mezi ně kupříkladu positivní stanovisko, jež druhdy bylo slyšet všude a i dnes je slyšíme často, že totiž „římští katolíci jsou učeni, že vše je správné, pokud to bylo učiněno k dobru církve.“ To není skutečnost a tím to končí. O tvrzení, které odkazuje k definitivnímu prohlášení instituce jejíž stanoviska jsou velmi definitivní, lze dokázat, že je naprosto lživé. Jako vždy si kritikové neuvědomují, že se pokoušejí o dvousečné argumenty. Pořád si stěžují, že naše vyznání je úplně hotové, že je nám řečeno, co máme věřit a nesmíme věřit ničemu jinému, že všechno máme sepsáno v bulách a vyznáních víry. Nakolik je tohle pravda staví to uvedené tvrzení na pole legální a psané pravdy, kterou lze ověřit a ověřeně prohlásit za lež. Ale i tu jsem byl už velmi brzy ochráněn tím, že jsem si všiml podivné skutečnosti. Postřehl jsem, že ti kdo byli nejvíce pohotoví hanět kněze, že závisí na ztuhlých formulích se sotva namáhali zjistit o jaké formule jde. Stalo se mi, že jsem dostal do ruky několik zábavných pamfletů Jamese Brittena, stejně jako bych se dostal ke každé jiné propagandě, ale tyhle mě nasměrovaly k oné osvěžující literární odrůdě, které říká protestantská fikce. Když jsem nahlédl do románů Josepha Hockinga našel jsem i některé mé vlastní fantasie. Zde se jimi zabývám jen proto, abych dokreslil onen zvláštní fakt o přesnosti. Nepochopím, proč se tihle romanopisci nenamáhali vyhledat něco základních faktů o věcech jež haní. Fakta jim snadno mohla v hanobení pomoci, fikce je diskredituje. Bylo množství skutečných církevních nauk, které mohu považovat za zahanbující pro církev. Dosud je množství takových nauk o nichž si snadno dokážu představit, že vypadají jako hanba pro církev. Nepřátelé církve ale nikdy nenacházejí tyto skutečné kameny úrazu. Nikdy nehledali je ani nic jiného. Zdá se, jako by ve svých hlavách vypěstovali několik frází, které by podle jejich předpokladů mohla vypustit do světa nevěstka babylonská mdlého intelektu, a s tím se spokojili. Vládne nevázaná svoboda, nikdy se tím vůbec nezabývali jako otázkou faktů. Kněz může říct cokoliv o víře, protože protestant může říci cokoli o knězi. Tyto romány byly vycpány takovými prohlášeními, jako je toto, které jsem si náhodou zapamatoval: „Neposlechnout kněze je ten hřích, za nějž není rozhřešení. Říkáme tomu vyhrazené případy.“ Muž, který toto píše, si prostě představuje, co by mohlo existovat, nikdy se mu nepřihodilo, že by šel a zeptal se, zda to existuje. Slyšel pojem „vyhrazený případ“ a s básnickou fantasií přemýšlel, co by to mohlo znamenat. Nezašel k nejbližšímu knězi, aby se zeptal, co to znamená. Nepodíval se do encyklopedie nebo běžné referenční příručky. Není pochyb o tom, že to prostě znamená případ vyhrazený církevním představeným, který neřeší s konečnou platností kněz. Tímto faktem lze opovrhovat, ale v každém případě je to fakt. Člověk ovšem mnohem raději hanobí své vlastní fantasie. Každá příručka mu poví, že není žádný hřích „pro nějž není rozhřešení,“ ani neposlušnost vůči knězi, ani zavraždění papeže. Zjistit tato fakta je docela snadné a stejně snadné je postavit na nich protestantské výpady. Velmi mě, už v ranném období, mátla představa, že lidé vznášející rozporuplná obvinění proti mocné a význačné instituci tak zanedbávají ověřování vlastní věci a ubírají se tak náhodnou cestou své vlastní představivosti. V těch dnech mě to nijak nepřiblížilo katolictví, sama taková myšlenka by v té době vypadala šíleně, ale ochránilo mě to od toho, abych spolykal všechna ta solidní a vážná tvrzení o tom co všechno jeusité dělají a říkají. Nepřijímal jsem tak zcela jako ostatní jisté a široce akceptované fakty, že „římští katolíci mohou pro dobro církve udělat cokoli,“ protože jsem se už naučil smát se stejně přijímaným pravdám jako „neposlechnouti kněze znamená hřích, za nějž není rozhřešení“. Nikdy jsem nesnil o tom, že římské náboženství je pravé, ale věděl jsem, ti kdo je z toho či onoho důvodu obžalovávají, jsou podivuhodně nepřesní.

Je pro mě podivné vracet se teď k takovým věcem a pomyslet, že jsem je kdy bral i jen tak vážně. Nebyl jsem ovšem ani tehdy příliš vážný a určitě jsem nebyl vážný dlouho. Poslední mihotavý stín jesuity, krčícího se za závěsem a skrývajícího se ve skříni zmizel z mého života, když jsem poprvé z dálky zahlédl dnes zesnulého otce Bernarda Vaughana. Byl to jediný jesuita, kterého jsem v té době znal a protože ho obvykle bylo slyšet půl míle daleko, zdálo se mi, že pro plnění povinností stínu za závěsem byl vybrán špatně. Vždycky mě zarážela bouře, kterou tento jesuita působil tím, že odmítal být jesuitský (v žurnalistickém smyslu slova), když odmítal nahrazovat brutální fakta jemnými přirovnáními a slovní vyhýbavostí. Mluvil totiž o „zabíjení Němců“, když bylo nutno zabíjet Němce a všechna naše pohyblivá a stydlivá moralita tím byla šokována. A žádný z protestujících protestantů si neuvědomil, že oni ukazují všechnu vytáčivou neupřímnost přičítanou jesuitům, zatímco jesuita předváděl všechnu prostou otevřenost, kterou si nárokovali pro protestanty.

Mohl bych dát ještě řadu příkladů, jako byly ty o skryté bibli, prostopášném knězi nebo zrádcovském jesuitovi. Mohu pevně projít seznamem všech těch ještě staromódnějších obvinění proti Římu a ukázat jak mě ovlivnila nebo jak mě spíše neovlivnila. Mým jediným záměrem tu ovšem je předběžně ukázat, že mě neovlivnily vůbec. Setkal jsem se se všemi potížemi, které se mohly přihodit pohanovi, když se stával katolíkem ve čtvrtém století. Měl jsem velmi málo potíží, které měl protestant od sedmnáctého do devatenáctého století. Vděčím za to mužům, jejichž památku budu vždy ctít, mému otci a jeho kruhu a literární tradici mužů jako byl George Macdonald a universalisté viktoriánské doby. Pokud jsem se narodil na špatné straně římské zdi, nenarodil jsem se alespoň na špatné straně sváru Ne papežství a nezdědil-li jsem plnost civilisované víry, nezdědil jsem také barbarskou při. Lidé, mezi nimiž jsem se narodil si přáli být právě katolíky pokud jim vždy nerozuměli a byl bych velmi nevděčný, pokud bych o nich nezaznamenal (jako mnohem cennější konvertita), že mohu říci, že jsem se narodil svobodný.

K dokreslení tohoto bodu přidám ještě jeden příklad, protože nás přivede k širším záležitostem. Po dlouhé době—mohu říci téměř na konci života—jsem začal chápat co dobrý socialista či liberál z Balhmu nebo Battersea skutečně myslí, když říká, že je internacionalista a že lidstvo musí mít přednost před příliš úzkým národem. Rozbřesklo se mi docela náhodou, poté co jsem s takovým mužem mluvil celé hodiny, že byl samozřejmě vychován v tom, že Boží Angličané jsou ta vyvolená rasa. Jeho otec nebo strýc velmi pravděpodobně myslili, že jsou z deseti ztracených kmenů. V každém případě vše od jeho denních novin po týdenní kázání předpokládá, že je solí země a zvláště, že je solí moře. Jeho lidé nikdy nemysleli mimo hranice britské národnosti. Žili v impériu nad nímž slunce nezapadá nebo možná nikdy nevychází. Jejich kostel byla důrazně anglickou církví- i kdyby to byla kaple. Jejich náboženstvím byla Bible, která všude doprovázela Union Jacka. Když jsem si uvědomil tohle, pochopil jsem celý příběh. Proto byli tak vzrušeni mimořádně nudnou teorií internacionalismu. Proto pro ně bylo bratrství národů, které mi bylo truismem, trumpetou. Proto jim připadalo jako vzrušující paradox říkat, že musíme milovat cizince, byl v tom totiž božský paradox, že musíme milovat nepřátele. Proto internacionalisté stále plánují delegace do zahraničních metropolí a srdečné rozhovory a stisky rukou přes moře. Byl to div objevit, že cizinci mají ruce, o srdcích nemluvě. V tom vzrušení jako by byl zdušený výkřik: „Dívejte! Francouzi, taky mají dvě nohy! Hleďte! Němci, mají nosy na stejném místě jako my!“. Katolík, zejména pokud se jako katolík narodil, tento postoj nemůže nikdy pochopit, protože celé jeho náboženství je od počátku zakořeněno v jednotě Adamova rodu, jedné a jediné vyvolené rasy. Je loajální ke své zemi, obecně je k ní jistě horlivě loajální, takový cit k místu je pro jeho náboženský život, s jeho svatyněmi a ostatky, velmi přirozený. Ovšem podobně jako se ostatky odvozují od náboženství, tak se i loajalita k místu odvozuje od universálního lidského bratrství. Katolíci říkají: „Samozřejmě musíme milovat všechny lidi: ale co milují všichni lidé? Milují své země, své zákonné hranice, památku svých otců. To je ospravedlnění racionality, to je normální.“ Protestantský patriot ovšem nikdy nepřemýšlel o žádném jiném patriotismu než svém vlastním. V tomto smyslu je protestantismus patriotismem. Naneštěstí je to ovšem jen patriotismus. Jím začíná a nikam dál nepokračuje. My začínáme od lidstva a pokračujeme ke všem jeho různým láskám a tradicím. Nikdy nebylo více osvětlujícího záblesku než toho, který rozžehl poslední okamžiky jednoho z nejangličtějších protestantů, jednoho z nejprotestantštějších a jednoho z nejangličtějších. Takový je totiž smysl věty Edith Cavell, nejvznešenější mučednice našeho moderního náboženství národnosti, která když osten bílého slunce smrti zazářil hluboce v její mysli vykřikla hlasitě, jako by právě něco objevila: „Teď vidím, že patriotismus nestačí.“

Toto měli společné katolíci k nimž jsem přišel a liberálové, mezi nimiž jsem se narodil: nikdo z nich si ani na chvíli nepředstavil, že by patriotismus stačil. Ale ostrovní idealismus, v němž ona velká lady žila ji skutečně od dětství nevědomě učil, že patriotismus stačí. Anglická lady se v dějinách nezřídka objevuje jako hrdinka, obvykle ale čelí a staví se proti cizincům a divochům, aniž by se na ně dívala jako na zvlášť sobě rovné. Tato poslední slova anglické mučednice v Belgii byla často citována pouhými kosmopolity, ale ti jsou poslední, kdo by jim mohl skutečně porozumět. Obecně se nesnaží potvrdit, že patriotismus nestačí, ale že je ho příliš, příliš mnoho. Jde o to, že stovky nejhrdinštějších a nejvelkomyslnějších lidí v protestantských zemích se skutečně domnívají, že stačí být patriotem. Nejbezstarostnější a necyničtější katolíci ví víc a totéž platí o nejneurčitějších universalistických visionářích. Ze všech protestantských potíží, které tu shledávám těžko představitelnými, je tahle nejchvályhodnější: skutečnost, že normální britský poddaný začíná tím, že je tak moc britský. Náhodou jsem nebyl. Tradice již jsem slýchal v dětství—prosté, příliš prosté pravdy zděděné od Priestlyho a Martineaua—v sobě měly něco z té velké generalisace lidí jako lidí, která v první ze svých velkých postav stála proti uřvanému hurávlastenectví francouzských válek a čelila i legendě Trafalgaru. Této tradici vděčím za to, ať je to výhoda nebo nevýhoda, že nemohu náležitě analyzovat heroické ctnosti plymouthských bratří, které se soustředí jen na Plymouth. Racionalismus totiž, i když je vadný, začal před dlouhou dobou v téže centrální civilisaci jako sama církev a pokud skončil v církvi, začal dlouho před tím v republice: ve světě, který neznal vlajky a hranice, kde byly nemyslitelné všechny ty státní zřízení a národní sekty. Byl to rozlehlý kosmopolitní vesmír, který nikdy neslyšel slovo Anglie, ani si ve svém velkém pohanském míru, který je vzorcem všech těchto tajemství, nepředstavoval myšlenku království rozděleného a ve válce. Tento svět zapomněl na svobodná města a ještě nesnil o malých národech, znal jen lidstvo, humanum genus, a jméno Řím.

Katolická církev miluje národy tak, jak miluje lidi, protože jsou jejími dětmi. Jsou ale určitě jejími dětmi v tom smyslu, že jsou vůči ní druhotné v čase a procesu vzniku. A to je dobrý příklad chyby, která často mate diskuse o konverzi. Titíž lidé, kteří nazvou konvertitu pervertem a zvláště zrádcem patriotismu používají druhé heslo tak, jako by člověk byl nucen věřit jednomu nebo druhému. Ve skutečnosti ale nejde o otázku k jaké víře byl člověk stvořen, ale toho čemu věřit musí, kde si nemůže od víry pomoci. Nemůže nevěřit ve slona, když jednoho viděl a nemůže se chovat k církvi jako k dítěti, když poznal, že je to jeho matka. Není jen matkou jeho, ale i matkou jeho země, neb je mnohem starší a původnější než jeho země. To, že je matkou není sentimentální pocit, ale historický fakt. Nemůže si myslet jedno, když ví druhé, prvnímu opačné. Nemůže si myslet, že křesťanství vymyslel Penda z Merice, který poslal misionáře k pohanskému Augustinovi a hrubému a barbarskému Řehořovi. Nemůže si myslet, že církev nejprve vyrůstala uprostřed britské říše a ne římského impéria. Nemůže si myslet, že Anglie, s kriketem, honem na lišku a hotovým jakubovským překladem Bible, existovala, když byl založen Řím nebo když se narodil Kristus. Nelze dobře hovořit o jeho „svobodě“ věřit takové věci. Je přesně tak svobodný věřit jim, jako je svobodný k víře v opeřené koně nebo hráškově zelené slunce. Nemůže věřit věcem, které jednou plně poznává. Sem patří i myšlenka, že národní nárok na dobrého patriota je ve své podstatě absolutnější, starobylejší a autoritativnější než nárok celé náboženské kultury, která jako první zmapovala jeho území a pomazala jeho krále. Tato náboženská kultura ho jistě povzbuzuje, aby doposledka bojoval za svou zemi jako za svou rodinu. Ale je tomu tak proto, že náboženská kultura je velkorysá, imaginativní a lidská a ví, že lidé musí mít intimní a individuální pouta. Ale tyto loajality jsou v čase i logice druhotné vůči zákonu universální morálky, které je ospravedlňují. Pokud je patriot takový hlupák, že bude prosazovat svou věc proti universální tradici z níž jeho vlastní patriotismus vzešel, pokud prosazuje prioritu svého nároku proti původnímu zákonu celé země, pak může přičítat jen sobě, dostane-li se mu drtivě otevřené odpovědi knihy Job. Jako řekl Bůh lidem „Kde jste byli, když byly položeny základy světa?“ můžeme my stejně dobře říci národu: „Kde jste byli, když byl položen základ církve ?“ A národ nakonec nebude vědět co by odpověděl—pokud by chtěl odpovídat—ale bude nucen složit ruce na ústech, jako ten kdo zívá nebo spí.

Patriotismem jsem se zabýval proto, že je to přinejmenším jedna z emocí, v niž hluboce věřím a silně ji cítím. Vždy jsem dělal to nejlepší, čeho jsem byl schopen, abych ji hájil, třebaže jsem se někdy stával podezřelým, že sympatisuji s patriotismy jiných národů, spíše než s vlastním. Nevím ale jak jinak jej hájit než jako součást širší morálky a katolická morálka se stala jednou z velmi mála velkých morálních systému, které jsou dnes připraveny patriotismus hájit. Církev jej ovšem hájí jako jednu z povinností člověka a ne jako celou povinnost člověka, jak tomu bylo v případě pruské teorie státu a příliš často v britské teorii impéria. Proto katolíci, stejně jako universalističtí unitariáni, stojí na skutečném faktu lidské jednoty, který předchází všem zdravým a přirozeným lidským rozdělením. Je však absurdní zabývat se církví jako novou konspirací proti státu, který je experimentem teprve nedávno z církve vzešlým. Je nesmysl zapomenout, že sama církev přijímala první loajalitu lidí, kteří ještě nepočali myšlenku založení tak národního a rozdělného státu a že víra nebyla jen vírou našich otců, ale vírou našich otců ještě před tím, než vůbec pojmenovali naši otčinu.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s