Kapitola IV.: Svět naruby

První omyl o katolické církvi spočívá v myšlence, že je to církev. Myslím tím církev ve smyslu, v jakém o církvích mluví v nonkonformistických novinách. Nechci se o církvích vyjadřovat nijak pohrdavě, výrazem pohrdání není ani názor, že by je bylo lépe nazývat sektami. Je to pravda v mnohem hlubším a sympatičtějším smyslu než by se mohlo na první pohled zdát. Začněme ale tím, že je to pravda v nejprostším a historickém smyslu, který nemá nic společného se sympatiemi. Já například chovám větší sympatie k malým národům než k malým sektám. Je však prostý historický fakt, že římské impérium bylo impérium a to není malý národ. A prostým a historickým faktem je, že římská církev je církev a ne sekta. Na tvrzení, že církev je církev, není nic úzkého ani nerozumného. Je možná dobré, že se římské impérium rozpadlo v národy, ale jistě nebylo jedním z národů, v něž se rozpadlo. Dokonce i člověk, který si myslí, že je dobré, že se církev rozpadla v sekty, by měl být s to rozlišit malé věci, které má rád od velké, kterou rozbil. Je prostá skutečnost, že v případě tak rozsáhlých a jedinečných věcí s tak kreativní kulturou s nimi spojenou jako je tomu v případě římské říše a římské církve, není vůbec sporné, ale naopak správné přiřadit k jednomu pojmu jeden příklad. Každý kdo původně mluvil o říši, měl na mysli právě tuto, římskou, říši a každý kdo řekl Ecclesia měl na mysli tuto Ecclesia. Jinde může totéž platit o podobných věcech, ale nelze je nazývat stejným jménem z toho prostého důvodu, že nebyly pojmenovány ve stejném jazyce. Víme, co máme na mysli, když řekneme římský císař a když chceme, můžeme mluvit o čínském císaři asi stejně, jako kdybychom se zabývali nějakým mandarínem a řekli, že stojí na roveň markýzovi. Nikdy si ale nemůžeme být jisti tím, že jsou jejich hodnosti skutečně ekvivalentní, protože hodnost, o níž mluvíme je specifická pro naše dějiny, a v tomto smyslu stojí osamoceně. A v tomto, pokud ne v jiném, stojí o samotě i katolická církev. Není pouze jednou ze skupiny křesťanských církví. Není pouze jedním z lidských náboženství. Při chladném a nestranném posouzení člověka z Marsu je mnohem více záležitostí sui generis než ostatní. Můžeme ji označit, pokud by se kritikovi líbilo, za náš pokus o vybudování universálního náboženství, který byl odsouzen k selhání. Ovšem z rozbitého vraku se les neudělá a rozdělení Polska na tři díly je nezmění v provincii Poznaň.

Dojem, že církev je jednou ze sekt, je ale velkým omylem celé naší věci i v hlubším a filosofičtějším smyslu. Je to psychologičtější a obtížněji popsatelná záležitost. Z tichých vzedmutí nebo stažení mysli, které tvoří revoluci zvanou konverze je však asi nejlépe postřehnutelná. Každý člověk se chápe v pohybu v určitém kosmu a člověk mého mládí se procházel mezi výstavními expozicemi v rozlehlé a vzdušné obdobě Crystal Palace. Vesmír vyrobený ze skla a oceli byl zčásti průhledný a zčásti bezbarvý, ale bylo v něm cosi negativního, jeho velmi vzdálená střecha rozklenutá nad námi všemi jako obloha se zdála nestranná a neosobní. Naše pozornost se soustředila na expozice, pečlivě uspořádané v řadách za sebou, byl přece vědecký věk. V jedné řadě tu vedle sebe stála náboženství: církve, sekty nebo jak jim máme říkat a kdesi na konci stála jedna zvlášť pochybná a bezútěšná expozice se zpola propadlou strmou střechou a lomenými okny, které kolemjdoucí většinou vytloukli. To měla být podoba římskokatolické církve. Někteří z nás ji litovali a dokonce se domnívali, že byla špatně využita, většina ji považovala za špinavou a sešlou a pár poukazovala na to, že mnohé kousky ruin jsou architektonicky cenné umělecké skvosty. Naprostá většina lidí ovšem dávala přednost jiným poněkud obchodnějším stánkům, jako byl kvakerský krámek Pokoj a hojnost nebo stánek Armády spásy, před nímž tloukl bubeník do velkého bubnu. Obrácení, po intelektuální stránce, velmi obecně, spočívá v tomto případě v poznání falešnosti představy vzájemně si rovných vyznání v lhostejném vesmíru. Nejde přitom o srovnání výhod a nedostatků kvakerského shromaždiště a katolické katedrály. Právě kvakerská modlitebna je uvnitř katolické katedrály rozklenuté nade vším jako pokladnice Crystal Palace. Když pohlížíme k vzdálenému vrcholu dómu rozklenutého nade všemi expozicemi, vidíme stopy gotické střechy a lomených oken. Jinými slovy řečeno, kvakerství není nic jiného než dnešní podoba kvietismu, která se objevila vně církve, stejně tak jako se Fenalonův kvietismus objevil v církvi. Obojí je ale samo o sobě dočasné, a pokud chce přežít, musí se, jako Fenelon, vrátit zpět do církve. Životním principem, nakolik nejde o princip smrti, všech těchto variant protestantismu je to co v nich zůstalo z katolického křesťanstva a ke katolickému křesťanstvu se vždy vrací, aby svou vitalitu obnovily. Vím, že jsem pronesl stanovisko, které si říká o odpor, ale je to pravda. Návrat katolických idejí k odloučeným částem křesťanstva byl samozřejmě často nepřímý. A i když vliv působí skrze mnohé má vždy jedno středisko. Bylo jím romantické hnutí, které je sice spíše pouhým pohledem na malebnost medievalismu, ale není náhodou, že romance, podobně jako románské jazyky, nesou jméno Říma. Je také možné, že hnutí je výsledkem instinktivní reakce takových staromódních lidí jako byli Johnson, Scott nebo Cobbett, kteří chtěli zachránit staré, původně katolické, prvky před toliko kapitalistickým pokrokem. To je ale přivedlo k odsuzování kapitalistického pokroku a třeba Cobbett se prakticky stal nepřítelem protestantismu, aniž by se stal praktikujícím stoupencem katolicismu. Možný zdroj může být i u prerafaelitů či v otevření kontinentálního umění a kultury Matthew Arnoldem, Morrisem, Ruskinem a dalšími. Ale prozkoumejte skutečné současné ustrojení mysli dobrého kvakerského nebo kongregacionalistického duchovního a srovnejme ji s myslí třeba odštěpence v Little Bethelu, předtím než se objevila taková kultura. A uvidíte, za kolik ze svého zdraví a štěstí vděčí Ruskinovi a co Ruskin dluží Giootovi; za co musí děkovat Morissovi a co Morris získal od Chaucera; co dluží takovým jemným vzdělancům svých vlastních škol, jako byl Philip Wicksteed a co ti dluží Dantovi a sv. Tomášovi. Takový člověk dosud občas mluví o středověku jako o době temna. Ale temno vylepšilo tapetu na jeho zdi, oděv jeho ženy a celý ten ošuntělý a vulgární život, jaký by žil v době Stigginse a bratra Tadgera. I on je totiž křesťan a žije jen životem křesťanstva.

Není snadné vyjádřit tento nesmírný obrat, který jsem se zde pokusil naznačit obrazem světa obráceného naruby. Myslím tím, že věc, která začala, jako něco docela malého nakynula a spolkla vše ostatní. Křesťanstvo je v doslovném smyslu kontinent. Začínáme cítit, že obsahuje všechno, dokonce i to co se proti němu bouří. To je ovšem patrně vůbec nejmohutnější intelektuální transformace a jako taková patří mezi nejhůře odstranitelné, dokonce i pro účely argumentace. I v představivosti je téměř nemožné toto převrácení převrátit. Jinak řečeno, všechny tyto postavy jsme začali považovat za součást katolických dějin. i když to třeba nebyli katolíci. V jistém historickém smyslu, který se liší od theologického, katolíky nikdy být nepřestali. Nejsou to lidé, kteří by stvořili něco zcela nového, pokud skutečně nepřekročili hranice rozumu a nestvořili víceméně bláznivé noční můry. Noční můry ovšem nepominuly a většina z nich je i dnes v různých fázích probuzení. Protestanti jsou katolíci, kteří se dali špatnou cestou, to je skutečný význam jejich označování za křesťany. Někdy se dali na hodně špatnou cestu a zřídka za svým specifickým omylem vyšli po správné cestě. Takový kalvinista je totiž katolík posedlý myšlenkou Boží svrchovanosti. Pokud to pro něj znamená, že si Bůh přeje zatracení určitých lidí, můžeme ho ve vší zdrženlivosti označit za poněkud morbidního katolíka. Ve skutečnosti je katolíkem nemocným, a pokud nebude jeho choroba léčena, skončí smrtí nebo šílenstvím. Je však jisté, že choroba sama příliš dlouho nevydržela a dnes je prakticky mrtvá. Každý kalvinistův krok zpět k lidstvu je ale krokem zpět ke katolicismu. Kvaker je zase katolík posedlý katolickou ideou jemné prostoty a pravdy. Když se mu pod tím vybavuje to, že říct „ty“ je lež a že je aktem modloslužby smeknout před dámou nezajdeme příliš daleko, když řekneme, že ať klobouk smekne nebo ne má dozajista o kolečko víc. Je však pravda, že sám považuje za nezbytné zprostit se této výstřednosti (a klobouku) a tak opustit přímou cestu, který by jej zavedla do útulku duševně chorých. Jenže každý krok zpět ke zdravému rozumu je krokem zpět ke katolicismu. V tom, v čem měl pravdu v tom byl katolíkem a kde se mýlil, nebyl s to zůstat protestantem.

Nemůžeme proto nadále považovat kvakera za postavu na počátku nových kvakerských dějin nebo kalvinistu za zakladatele nového kalvinistického světa. Je nám docela zřejmé, že jsou prostě postavami našich katolických dějin, toliko postavami, které způsobily spoustu potíží tím, že se pokoušely dělat něco, co my svedeme mnohem lépe a co nakonec vlastně ani neudělaly. Někdo by se mohl domnívat, že toto platí o starších sektách, jako byli kalvinisté a kvakeři, ale ne o moderních hnutích socialistů nebo spiritistů. To je ovšem omyl. Pokrývající nebo kontinentální povaha církve platí stejně pro moderní mánie jako pro staré náboženské mánie, týká se stejnou měrou materialistů a socialistů jako puritánů. Ve všech případech zjistíte, že se tu za některá katolická dogmata berou jako danost, potom jsou přehnána do omylu a nakonec se proti nim obecně vystoupí jako proti omylům a jsou odmítnuta, čímž se příslušný jedinec ocitá opět o několik kroků zpět na cestě k domovu. A je téměř vždy znamením takových heretiků, že zatímco budou divoce zpochybňovat každé jiné katolické dogma, ani ve snu je nenapadne zpochybnit své oblíbené katolické dogma, dokonce je nenapadne ani to, že by je bylo možné vystavit otázkám. Kalvinistu nikdy nenapadne, že by někdo mohl svou svobodu využít k omezení či popření božské všemohoucnosti, kvakerovi nepřijde na mysl, že by někdo pochyboval o svrchovanosti prostoty. V přesně stejné situaci je socialista. Bolševismus a každý odstín takové theorie bratrství je založen na nezlomně mystickém katolickém dogmatu o rovnosti všech lidí. Komunismus sází vše na rovnost lidí stejně jako kalvinismus sázel vše na všemohoucnost Boží. Štvali ji do úpadu, stejně jako ostatní štvali do úpadu svá dogmata a měnili koně v přízraky. Zdá se ovšem, že jim nikdy nedošlo, že někteří lidé v katolické dogma o rovnosti lidí nevěří. Přitom i mnoho křesťanů smýšlí tak hereticky, že se je pokouší zpochybnit. Socialisté se pěkně zamotali, když se je pokusili realisovat, kompromitovali vlastní ideály, upravili vlastní učení a nakonec po všech extrémních výstřednostech podobně jako kvakeři a kalvinisté zjistili, že jsou o den cesty blíž Římu.

Zkrátka, příběh těchto sekt není příběhem přímek vystřelujících dál a dál, i kdyby mířily každá jiným směrem. Je to vzorec křivek, které se stále vrací na kontinent a ke společnému životu jejich a naší civilisace; shrnutím a zdravým jádrem této civilizace je filosofie katolické církve. Pro nás jsou spiritisté lidé studující existenci duchů v krátké a pohlcující slepotě k existenci zlých duchů. Jsou to lidé dost vzdělaní na to, aby věděli, že existují duchové, ale málo učení na to, aby měli ponětí o čarodějnicích. Pokud se zlým duchům podaří zastavit jejich vzdělání a ochromit jejich mysl mohou samozřejmě věčně opakovat hloupá poselství z Platona a kostrbaté Miltonovy verše. Pokud by ovšem místo měření času v pohraničním území zašli krok či dva dále naučili by se to, co učí církev. Křesťanští vědci jsou pro nás prostě lidé s jednou myšlenkou, kterou se nikdy nenaučili vyvažovat a kombinovat s dalšími idejemi. To je důvod, proč ke křesťanské vědě často docházejí bohatí podnikatelé. Nejsou na ideje zvyklí a jejich hlavě stačí jedna, jako stačí jedna sklenka vína hladovému. Katolická církev je ovšem na život s idejemi zvyklá a prochází mezi všemi těmi nebezpečnými divokými zvířaty s lehkostí a zdviženou hlavou krotitele lvů. Křesťanský vědec si může monotónně vykračovat, opakovat si svou jedinou myšlenku a zůstat křesťanským vědcem. Pokud ovšem někdy vykročí k nějaké další myšlence, bude o tolik bližší tomu, aby se stal katolíkem.

Když konvertita nahlédl svět takto, s jednou rovnováhou idejí a mnoha dalšími idejemi, které ji opustily a svou rovnováhu ztratily, nepocítil přitom žádnou z obtíží, jichž by se mohl oprávněně obávat před touto tichou, ale ohromující revolucí. Nestraší ho, že by se dozvěděl, že na spiritualismu něco je a že na křesťanské vědě něco je. Ví, že na všem cosi je. Je však pohnut působivějším faktem, že našel vše v něčem. A je si docela jist, že pokud skutečně tito badatelé hledají vše a neobhlížejí se spíše po čemkoliv, budou se stále větší pravděpodobností dívat na to samé místo. V tomto smyslu se jich bojí mnohem méně, než když se domníval, že jeden nebo druhý z nich může být tou jedinou osobou komunikující s vyššími tajemstvími a zřetelně spíše schopnou udělat z nich zmatek. Už nemá sklon být přestrašen tím, že paní Eddy dosáhla duchovního uzdravení, nebo že pan Home dosáhl tělesné levitace více, než je plně oblečený gentleman přestrašen cylindrem na hlavě nahého divocha na Bond Street. Cylindr může být dobrý klobouk, ale oděv je to špatný. Magnetické triky mohou být dostatečnou senzací, ale jako filosofie jsou krajně nedostatečné. Už nezávidí bolševikům, že udělali revoluci o nic víc, než závidí bobrům jejich hráze. Ví totiž, že jeho civilisace dokáže dělat věci i podle ne tak jednoduchým a monotónních vzorců. To věří o své civilisaci a náboženství a ne pouze o sobě. Na takovém postoji není nic pohrdavého, protože si je dobře vědom, že pouze hrábl na povrchu duchovního statku, který je mu nyní otevřen. Konvertita jinými slovy ani v nejmenším neopouští zkoumání či dokonce dobrodružství. Nemyslí si, že ví vše, ani neztrácí podiv nad věcmi, které nezná. Zkušenost ho ale naučila, že téměř vše najde někde uvnitř tohoto statku a že velké množství lidí nenachází téměř vůbec nic mimo něj. Tento statek totiž není jen formální zahradou a obdělanou farmou a je zde mnoho možností k lovu a rybaření a jak se říká, dobrého sportu.

To je totiž jedna z nejpodivnějších obecně sdílených klamných představ o tom co se děje s konvertitou. Nějakým zmateným způsobem lidé spletli dohromady přirozené poznámky konvertity o nalezení morálního klidu s jakousi představou, že došel klidu mentálního ve smyslu nečinnosti myšlení. Stejně dobře by mohli říkat o někom, kdo se úplně zotavil po obrně nebo tanci sv. Víta, že své plné zdraví projevuje tím, že sedí nehybně jako kámen. Jeho zotavení znamená, že se znovu může pohybovat správným způsobem odlišným od špatného a bude se podle všeho pohybovat mnohem více než předtím. Stát se katolíkem neznamená zanechat myšlení, ale naučit se jak myslet. Je to přesně stejné jako zotavení z obrny, které neznamená vzdát se pohybu, ale naučit se jak se hýbat. Katolický konvertita má poprvé startovací čáru pro přímé a usilovné myšlení. Poprvé má způsob ověření pravdy v každé otázce, kterou vznese. Zvláště v dnešním světě se zdá, že jsou to ostatní lidé, pohani a heretici, kdo jako by měli všechny ctnosti kromě schopnosti souvislého myšlení. Jistě, byla tu krátká doba, kdy mezi pohany a heretiky byly tvrdě přemýšlející menšiny. Vydržely sotva od Voltaira po Huxleye. Dnes úplně vymizely. To čemu se dnes říká volné myšlení není oceňováno pro svou volnost, ale proto, že je to svoboda od myšlení, protože je to svobodná bezmyšlenkovost.

Pro konvertitu jehož obrácení je již nějaký čas hotové není nic zábavnějšího než poslouchat spekulace zda a kdy bude své konverze litovat, kdy ho otráví, jak dlouho mu to vydrží a na jakou úroveň vnějších dráždění se už ozve a řekne, že to dál nemůže snášet. To všechno je totiž založeno na optickém klamu o vnějšku a vnitřku, který jsem se pokusil načrtnout v této kapitole. Lidé z vnějšku, kteří postávají okolo vidí nebo si myslí, že vidí konvertitu, jak se skloněnou hlavou vstupuje do jakéhosi malého kostelíka, o němž jsou přesvědčeni, že je uvnitř zařízen jako vězení, ba snad rovnou jako mučírna. Jediné co však o něm ví určitě je fakt, že prošel dveřmi. Už neví, že nevešel do vnitřní temnoty, ale do širého denního světla. Právě on je venku, v krásném a blažícím smyslu toho slova. Nechce jít do větší místnosti, protože neví, do čeho většího už by mohl jít. Ví o mnoha o hodně menších místnostech, z nichž každá je označována za mimořádně rozlehlou, ale on si může být jist, že by se v každé z nich musel krčit. Každá z nich se dušuje, že je úplným vesmírem nebo schématem všech věcí, potom je to s nimi ovšem jako s vesmírem clamphamské sekty nebo Claptona Agapemone. O každé z nich se předpokládá, že se v nich klene obloha, nebo že jsou vymalovány všemi hvězdami. Každý z těchto vesmírů či strojů se mu zdá mnohem menší i prostší než širý a vyvážený vesmír, v němž žije on. Jeden z nich bývá označován za agnostický, ze zkušenosti o něm ovšem ví, že v něm ve skutečnosti není ani svoboda nevědomosti. Je to kolo, které se musí stále točit bez jediného zázračného otřesu přerušení—kruh, který nesmí být porušen žádnou vyšší matematikou nebo mystikou, stroj vycíděný ode všech duchů jako by to byl stroj zapřisáhlého materialismu. Konvertita žijící ve světě dvou řádů, přirozeného a nadpřirozeného cítí, že jeho svět je větší a nemá žádné pokušení vplížit se zpět do nějakého menšího. O tom, který se označuje jako buddhistický či theosofický ze zkušenosti ví, že je to stejné nudné kolo, kde se místo věcí materiálních používají věci duchovního. Když žije ve světě, kde si může dělat co chce, třeba i jít k čertu, nechápe proč by se měl přivázat ke kolu pouhého osudu. O světě, který si říká humanitářský ví, že ti kdo v něm žijí, si humanitu vyzkoušeli mnohem méně. Ví, že o lidech uvažují téměř výhradně podle těch, kdo žijí v přítomné chvíli v moderních městech a nemají velký lidský zájem o to, co začalo kázáním legionářům v Palestině a je dodnes hlásáno rolníkům v Číně. Toto zjištění je tak jasné, že jsem se někdy sám sebe napůl v melancholické meditaci a napůl žertem ptal: „Kampak půjdu, když opustím katolicko církev?“ Určitě nepůjdu do žádné z těchto malých společenských sekt, které v jednu chvíli vyjadřují jen jednu ideu, protože se pro tu chvíli hodí. To nejlepší v co bych mohl doufat je, že bych se vydal do lesů a stal se nikoli panteistou (i to je totiž omezení a nuda) ale pohanem volajícím, že jistý horský vrcholek nebo kvetoucí ovocný strom byl posvátný a měl by být uctíván. To by byl alespoň nový začátek, ale na konci bych se stejně ocitl před stejným problémem. Pokud bylo oprávněné mít posvátný strom nebylo neoprávněné mít posvátný krucifix a pokud bylo možné najít boha na jednom vrcholku, pak by podle oprávněné úvahy mohl být nalezen pod stéblem trávy. Hledat nové náboženství znamená dříve či později nějaké najít, a proč bych neměl být spokojen s tím, které jsem našel? Zvláště když, jak jsem řekl v prvních slovech této eseje, je to staré náboženství, které se zdá schopné zůstávat nové.

Velmi dobře vím, že jsem na cestě, na niž jsem se vydal mohl upadnout do zoufalství nebo se vrátit a že žádný strom nikdy nenahradí skutečný posvátný strom. Pohanství je lepší než pantheismus, protože pohanství má svobodu představovat si božstva, kdežto pantheismus musí ješitně předpokládat, že vše si je v božství rovno. Nedokážu si ovšem představit božstvo, které by bylo dostatečně božské. Myslím, že tento unavený návrat přes lesy znám, zdá se mi totiž, že jakýmsi symbolickým způsobem jsem již touto cestou šel. Jak jsem se tu totiž pokusil bez přehnaného egoismu pokusil vyznat, patřím k těm, kdo ke Kristu přišli od Pana a Dionýsa a ne od Luthera či Lauda. Konverse, jíž rozumím je konverse od pohanství a ne od puritánství a nad starobylostí této konverse je založen nám známý svět. Je to mnohem větší a podivuhodnější transformace než cokoli co pod tím bylo po mnoho minulých let, alespoň v Anglii a Americe, chápáno při sektářských sporech a naukových rozděleních. Na výši oné starodávné říše a mezinárodní zkušenosti má lidstvo vizi. Jinou nemělo a jen o ni se hádá. Pohanství bylo největší věc na světě, křesťanství bylo větší a vše ostatní bylo porovnatelně menš

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s