Tyranie špatného žurnalismu

Ohromující rozhodnutí vlády použít metody, jež jsou Anglii docela cizí a spíše se spojují s kontinentální policií má pravděpodobně svůj původ v chování novin, stejně srozumitelných a bojovných jako na kontinentu. Celou věc lze probrat z mnoha pohledů. Lze však říci, že monopol špatného žurnalismu brání možnému vzniku dobré žurnalistiky. Žurnalistika není totéž co literatura, ale existuje dobrá a špatná žurnalistika podobně jako máme dobrou a špatnou literaturu nebo dobrý a špatný fotbal. V posledních zhruba dvaceti letech nepřipustili v Anglii plutokraté, kteří zemi ovládají nic než špatnou žurnalistiku. Tato velmi špatná žurnalistka je prostě považována za žurnalistiku jako takovou.

Poznat prosté a základní skutečnosti o čemkoliv trvá vždycky poměrně dlouho. O moderním tisku, zejména žluťáckém již bylo řečeno vše, že je šovinistický, šosácký, senzacechtivý, zvědavý na nepravých místech, neslušný nebo příliš prostý, ale nic z toho nemá vůbec co do činění s jádrem věci.

Vůbec nejde o to, jak je tisk označován. Tisk není populární, není ani veřejný. Není orgánem veřejného mínění. Je to spiknutí malé hrstky milionářů, kteří jsou si navzájem dostatečně podobní svým typem, takže se shodují mezích toho, co může velký národ (k němuž patříme) vědět o sobě, svých přátelích a nepřátelích. Kruh ještě není docela uzavřen, stále tu jsou staromódní a upřímné listy, je však už dostatečně velký, aby měl na běžného příjemce zpráv stejný dopad jako monopol a spekulativní skoupení zboží. Všechny politické informace a všechny politické výzvy k činu, kterých se mu dostává pocházejí od zpola vědomě ustavené tajné společnosti s velmi úzkým členstvem, leč velmi objemným měšcem.

Tuto ohromnou a základní skutečnost před námi skrývá množství legend, jež přešly do běžné mluvy. Soudí se třeba, že tisk je povrchní nebo příliš prostý protože je populární. Jinými slovy je to pokus o diskreditaci demokracie prohlášením novin za její přirozenou literaturu. Což je naprostý nesmysl. Demokracie toho s tiskem má společného asi tolik, kolik s institucí peerů. Milionářské listy jsou pitomé a vulgární, protože pitomí a vulgární jsou milionáři. Majitel, nikoli šéfredaktor, jeho zástupce a už vůbec ne čtenář, je tím, koho uspokojuje tato monotónní step tištěného slova. Stejnou pomluvu demokracie můžeme slyšet, když přijde řeč na reklamu. Mnozí chovají jakousi neurčitou jemnou toryovskou představu, že naše ulice by byly ověšeny štíty a goblény, jen kdyby na ně prachsprostí ničemové nenavěsili reklamy na Sapolio a Slunečné mýdlo. Ovšem reklamu netvoří zástupy nevzdělanců, nýbrž hrstka vzdělanců. Copak jste kdy slyšeli, že by dav vyvěsil na radnici prohlášení ve prospěch Sapolia? Viděli jste snad odraného chudáka, že by pracně a pečlivě maloval na zeď kresbu velebící Slunečné mýdlo, čistě z lásky? Jednoduše nesmysl. Naše ulice zaplavuje ohavnými čmáranicemi přesně ta malá vybraná skupinka, která si stěna svého soukromí zdobí vybranými a drahými obrazy. Vulgarizaci moderního života způsobila vládnoucí, vysoce vzdělaná třída. Většina z těch, kdo věší plakáty v Camberwell, zasedá jako peeři ve Westminsteru. Avšak nejsilnějším a až donedávna neporušeným příkladem, který dosud do značné míry přetrvává je příšerná jednotvárnost tisku.

Potom tu máme další legendu, představu, že lidé v čele novinových trustů „dávají lidem, co od nich chtějí“. Je přitom samotnou definicí trustů, že dávají lidem, co jim se zamane. Za starých časů, když ještě býval v Anglii svobodný parlament bylo odhaleno, že jednomu dvořanovi bylo umožněno prodávat všechno hedvábí a jinému veškeré sladké víno.Jeden z poslanců Dolní Sněmovny se žertem otázal, komu bylo dovoleno prodávat všechen chléb. Skutečně se třesu při představě, co by onen sarkastický zákonodárce asi řekl na moderní nesmysl „posuzování zájmů veřejnosti“. Představme si, že by první dvořan řekl, že svým svou vlastní bystrostí postřehl, že lidé mají jakousi nejasnou potřebu hedvábí a dokonce hlubokou matně lidskou potřebu platit takové těžké peníze za yard! Pomysleme, jak druhý dvořan prohlašuje, že svým vlastním prostým rozumem odhalil obecnou touhu lidí po vině; a že lidé kupují jeho víno za takovou cenu—vždyť jiné si koupit nemohou! Představme si ještě třetího člena dvora, jak vyskočí a řekne, že lidé si vždycky kupují jeho chleba, když nikde jinde žádný neseženou.

Věru, dokonalé podobenství. „Hned po chlebu potřebuje lid vědění,“ říkal Danton. Vědění je dnes zmonopolisováno a k občanům se dostává v úzkých a vybraných pramíncích, jako je tomu s chlebem v obleženém městě. Lidé si musí přát vědět co se děje, ať už má privilegium sdělovat jim to kdokoliv. Musí naslouchat poslu, byť by to byl lhář. Musí vyslechnout lháře, i kdyby to byl nudný otrava. Oficiální novináři byli už nějaký čas nudní i otravní, ale až donedávna nebylo možné jejich přehledy zpráv zcela ignorovat. V poslední době začal být kapitalistický tisk skutečně zanedbáván, protože jeho špatná novinařina byla strašná a ohromující. Nedávno jsme začali skutečně zjišťovat, že kapitalismus nemůže psát, stejně jako nemůže bojovat, modlit se, uzavřít sňatek, dělat vtipy ani jakoukoliv jinou lidskou věc. Ale to byl velmi nedávný objev. Kapitalistické noviny nikdy nebyly opravdu nečteny, dokud se už vůbec nedaly číst.

Pokud se držíte otrocké pověry, že tisk, tak jak ho provozují kapitalisté, je oblíbený(v jakémkoliv smyslu vyjma toho,jak je oblíbená špinavá voda na poušti), zamyslete se nad vážně psanými články na oslavu vlastníků novin, lidí jako je Cadbury nebo Harmsworth, lidí patřících k typu členů malého klubu milionářů. Slyšeli jste někdy obyčejného člověka v tramvaji nebo ve vlaku mluvit o Carnegieho bystrém a geniálním úsměvu nebo o Rothschildově prosté a nenucené pohostinnosti? Slyšeli jste někdy, že by se prostý občan ptal na názor sira Josepha Lionse na naděje a obavy této naší rodné země? Hrstka těchto lidí nízkého rozhledu tiskne své noviny pro samochválu. Už nenarazíte na inteligentního chudáka, který by velebil duši milionáře, jedině snad za úplatu, stejně jako si ho můžete leda za úplatu najmout, aby prodával milionářovo mýdlo. Znovu přitom opakuji, že i když existují i jiné i jiné rysy nového plutokratického útoku je jedním z nejdůležitějších obyčejná novinářská žárlivost. Žlutý tisk provozuje špatnou novinařinu a chce zabránit tomu, aby se vyskytovala nějaká dobrá novinařina.

Každý obyčejný člověk bude dávat přednost tomu, aby se o Lloydu Georgovi diskutovalo jako o člověku, jímž je, tedy o Welšanovi s géniem a ideami, fascinovaném špatnou módou a špatnými financemu, spíše než o něčem, co nebyl ani on, ani nikdo jiný, tedy buď o dokonalém demokratovi nebo naprosto nechutném demagogovi. Žádný čtenář denních listů necítí větší znepokojení—a větší respekt—ohledně sira Rufuse Issaca jako makléře, než ten, který byl shodou okolností korunním žalobcem. Žádný člověk z ulice nemá větší zájem o investice Lloyda George, než o jeho kampaň za půdu. Neexistuje člověk z ulice, který by nebyl s to chápat (a mít rád) Rufuse Issaca jako Žida více, než by ho mohl mít rád jako britského státníka. Mezi žijícími novináři se zdravou myslí není ani jeden, který by prohlásil, že by oficiální verze o případu Marconi byla lepší, než pravdivé podání, s nímž přišly noviny jako jsou tyto. Spáchali jsme jeden zločin proti vlastníkovi novin, který nebude nikdy odpuštěn. Poukázali jsme na to, jak jsou jeho noviny nudné. A my chceme tisknout nějaké zajímavé noviny.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s