Kdože jsou spiklenci?

Setkal jsem se onehdy víceméně nepřímo s dámou vzdělaného a dokonce elegantního vystupování, toho druhu, který by její nepřátelé označili za rozmařilí a přátelé za kultivovaný. Nahodile se zmínila o jednom západoanglickém městě a poněkud znechuceně dodala, že „je tam římskokatolické hnízdo“. Očividně tím narážela na rodinu s níž se shodou okolností znám. Dáma pak s hlasem rezonujícím hlubokými tóny zkázy pronesla: „Jen sám Bůh ví, co se děje za těmi zavřenými dveřmi“.
Když jsem zaslechl tuto podnětnou spekulaci, vrátily se mé myšlenky zpět ke zmíněné rodině, která se starala především o makaróny a k malému děvčeti, které se správě domnívalo, že jich mohu sníst téměř neomezené množství. Když jsem ale tu vzpomínku porovnal s onou vizí uvědomil jsem si náhle a ohromeně, jak nezměrná propast stále zeje mezi námi a mnoha našimi krajany a jak prazvláštní myšlenky o nás stále kolují mezi lidmi, kteří chodí po světě bez pečovatelů a svěracích kazajek a jsou očividně ve všech ostatních ohledech normální. Je nepochybně pravdivé a theologicky správné říct, že jen Bůh ví, co se děje v katolických domech, stejně jako říct, že jen Bůh ví, co se děje v protestantských hlavách. Nevím, proč by měly být katolické dveře zavřené víc než jakékoliv jiné, tento zvyk není nezvyklý u lidí libovolného filosofického přesvědčení, když jdou večer spát a při dalších příležitostech záležejících od počasí a osobního vkusu. Ale i ti, pro které je obtížné uvěřit, že běžný se katolík zabouchne a zamkne v salonu či kuřárně pokaždé, když do nich vejde, mají jakými dojem, že si to lze představit spíš o katolících než o kalvinistických metodistech nebo plymouthských bratřích. Ulpívá na nás vyčpělá příchuť senzačního románu, jako bychom všichni byli zahraničními hrabaty a spiklenci. A je skutečně zajímavé, že tohle absurdní melodrama najdeme mezi vzdělanými lidmi, i když dnes už spíš mezi vzdělanými jednotlivci než u vzdělané třídy. Svět nám stále skládá tak výstřední a nápaditý kompliment, že si představuje, že jsme méně obyčejní než ve skutečnosti jsme. Opírá se o argument, který do omrzení potkáváme v dvaceti odlišných aspektech, že totiž pokud proti nám nelze shromáždit důkazy, pak musí být skryté. Je zjevné, že katolíci na sebe přes ulici obvykle nepokřikují plány na bartolomějskou noc a z toho si musí každý rozumný člověk dovodit jediné, že je totiž spřádají za zavřenými dveřmi. Jen vzácně je záměr vypálení Londýna oznamován velkými písmeny na plakátech Universe. Jaký z toho lze učinit jiný závěr, než že signály jsou dávány v soukromí u čajových stolků pomocí symbolické abecedy makarónů? Bylo by přehnané tvrdit, že je mým denním zvykem skákat na postarší Židy na Fleet Street a trhat jim zuby, proto nezbývá než, vzhledem k mé připouštěné posedlostí touto věcí, předpokládat, že můj soukromý příbytek je vybaven jako mučírna pro tento druh středověkého zubařství. Veřejně katolické zločiny osnovány nejsou, proto dá rozum, že musí být kuty potajmu. Je tu jistěže třetí odtažitá a teoretická možnost, že nejsou připravovány vůbec, ale nemůžeme od našich krajanů očekávat, že by přišli s něčím tak fantastickým.
Toto tajemné omámení, stále ještě mnohem běžnější než by i v Anglii mnozí předpokládali a pokrývající celé rozhlehlé oblasti vnitrozemí Spojených států je dalším příkladem toho, o čem jsme mluvil už v jednom z předchozích esejů, totiž toho, že kdo se o nás stále snaží vyškrabat a vyšťourat o nás nějaké tajnosti se nikdy ani jen letmo nepodívali na ty nejočividnější věci o sobě. Musíme se jen s jistým zachvěním ptát, co by se povídalo, kdybychom se opravdu přiznávali ke spiklenectví stejně bezostyšně jak se k němu hlásí polovina těch, kdo nás obviňují. Co by se asi ať v Americe nebo v Evropě, kdybychom se skutečně chovali jako tajná společnost tam, kde naši nepřátelé ani nemohou popřít, že tvoří tajné společnosti? Co by se asi tak dělo, kdyby se katolického kongresu v Glasgow nebo v Leedsu účastnili jen delegáti s kápěmi a v bílých úborech, všichni se skrytými tvářemi a neznámými jmény vyhlížející škvírami v jejich sinalých bílých maskách? A přitom právě tohle byl až do velmi nedávné doby neměnná rutina velké americké organisace usilující o zničení katolicismu, organizace která nedávno hrozila, že se zmocní veškeré vlády v Americe. Co by se asi řeklo, kdyby skutečně existovalo konkrétní, uznané, ale zcela neznámé Katolické Tajemství, podobně jako tu bylo už dávno uznané ale neznámé tajemství svobodných zednářů? Troufám si říct, že v těchto věcech jde velmi často o neškodné hloupnutí. Kdybychom ale něco takového dělali my, řekli by naši kritikové, že jde o neškodné hlouposti? Předpokládejme, že bychom začali šířit víru způsoby hnutí zvaného „Nic nevím“ (Kmow nothing, hnutí ve Spojených státech v polovině devatenáctého století, stavělo se proti imigraci a šířilo protikatolickou propagandu. Pozn překl.), protože bychom měli ve zvyku stále kroutit hlavou, krčit rameny a zapřísahat se, že o víře, kterou prý máme šířit nic nevíme. Předpokládejme, že naše úcta k důstojnosti sv. Petra by byla jen a výlučně úctou k Petrovu zapření a že bychom jako heslo či slogan používali přísahu, že žádného Krista neznáme. A přece právě tohle byla přiznávaná politika celého politického hnutí v Americe, jehož cílem bylo zničit občanství katolíků. Předpokládejme, že by mafie a všechny vražedné tajné společnosti na kontinentu byly pověstné tím, že pracují na katolické straně a ne na straně opačné. Co bychom se o tom naposlouchali? Neozývalo by se celým světem rozhněvané odsuzování hanby lpící na všem našem počínání a zrady, jež nikdy nesmí být zapomenuta? A přece se takové věci soustavně a pravidelně a až po naše dny, dělají protikatolické strany a nikdy se nepovažuje za nutné je odvolat, nebo se za ně jediným slovem omluvit ve spisech protikatolických straníků. Musí to být prostě jen naším jezovitských stylem s nímž si dovolujeme vykukovat přes plot, zatím co všichni ostatní jen kradou koně.
Zkrátka to, co jsme nedávno řekl o bigotnosti platí ještě víc o tajnosti. Pokud je něco pouze zastaralého na jisté doktrinální úzkoprsosti, pak je mnohem příznačnější pro Dayton a Tennesse než pro Lovaň nebo Řím. Stejně tak, pokud je něco překonaného a zastaralého na všech těch vylomeninách v maskách a pláštích, pak je to mnohem příznačnější pro Ku Klux Klan než pro jesuity. Věru tak, tento druh protestanta je postavou ze staromódního melodramatu v dvojím smyslu a ve dvou rysech. Je zastaralý v zápletkách, které nám podsouvá a v pletichách, které provozuje sám.
Pokud jde o druhý případ, je velmi pravděpodobné, že na to celý svět přijde dřív než to jemu dojde. Antiklerkál bude dál vznešeně provádět Cagliostrovy vylomeniny (italský padělatel, okultista z osmnátého století, účinkoval mj. v aféře s diamantovým náhrdelníkem Marie Antoinetty) jako médium s očima stále zavázanýma na denním světle a bude otevírat svá ústa v tajemstvích dávno poté, co bude celý svět osvícen ohledně iluminátů. A třebaže téměř zpola hloupý humor americké společnosti, spočívající téměř výlučně v tom, že začínal co nejvíce slov na KL, byl náhle ztlumen relativně rozumnou reakcí, nemám téměř žádné pochybnosti o tom, že nám tu chodí hodně ušlechtilých nordických kumpánů, kteří se tetelí radostným tajemstvím, že jsou Klososkol, nebo klocísař dlouho potom, co to všechny už přestalo klbla klajímat. Pokud jde o politiku byla už moc těchto spiknutí už prakticky zlomena na obou kontinentech, v Itálii fašisty a v Americe úsilím rozumných guvernérů z obou stran nadaných občanským smyslem. Zůstává ale historická zajímavost: byli to právě lidé, kteří nás vinili z šarád a tajností, kdo své sekularistické aktivity obklopili mnohem fantastičtějšími šarádami a tajnůstkařením. Neměli ani tolik mužnosti, aby vybojovali dávný rituál s tvářností republikánské prostoty, ale pyšnili se skrýváním všeho do jisté směšné složitosti i tehdy, když nebylo co skrývat. V současné době už hnutím jako je Ku Klux Klan zbylo jen málo co by mohla schovat, a co by za skrývání stálo a je proto velmi pravděpodobné, že náš romantický zájem o ně bude podstatně chladnější, než jejich nehynoucí romantický zájem o nás. Protestantská dáma dál ponese s pohoršením fakt, že se s ní Bůh nedělí o své vědomosti o hrozivém významu čaje a makarónů v katolickém domě. My ale nejspíš budeme v budoucnu cítit čím dále menší zájem o cokoliv, co ty Kligy dělají za zavřenými, možná bych měl říct klavřenými dveřmi.

Svátek a asketa

Během nedávných vánočních svátků, jimž podobně jako jiným svátkům předchází půst, jsem přemýšlel o tom, jak tato kombinace stále mnohé mate. Modernista, nebo člověk, kteří se chlubí, jak jsou moderní, je velmi podobný člověku, který se na Štědrý večer tak přejí, že na Boží Hod už nemá na nic chuť. Říká se tomu, předbíhat svou dobu, a stává se to všem, kdo jsou pokrokoví, proročtí, futurističtí a obecně všem hledícím, jak říkává pan Belloc, k velkému růžovému svítání, k úsvitu, který obyčejně vypadá mnohem růžověji předchozího večera, než následujícího rána.
Ovšem mnoha lidem, kteří nejsou nepředbíhají tak aktivně svou dobu připadá tato kombinace idejí rozporná a matoucí. Ve skutečnosti ale není nejen tak zmatená, ale ani tak složitá. Velkým pokušením katolíka v moderním světě je pokušení intelektuální pýchy. Je tak zřejmé, že většina jeho kritiků mluví, aniž by vůbec věděla o čem mluví, že je občas pokoušen k velmi nekřesťanské logice odpovídat hlupákovi v souladu s jeho hloupostí. Má trochu sklony takříkajíc potajmu si užívat mnohem větší důmyslnosti a bohatství filosofie, kterou zdědil a zmatenému barbarovi odpovědět jen tak, aby ho zmátl ještě víc. Je pokoušen ironicky souhlasit a dokonce se maskovat jako hlupec. Člověk, který má k dispozici promyšlenou filosofickou obranu svých názorů, si někdy dopřeje vychloubání se svou téměř dětinskou důvěřivostí. Poté, co prošel k cíli labyrintem logiky, ukáže cizinci jen tu nejkratší zkratku autority, jenom proto, aby prosťáčka šokoval jednoduchostí. Nebo, jako v tomto případě, nalezne chmurné zalíbení v tom, že bude předvádět jednotlivé části schématu jako by byly skutečně samostatné a nechá na vnějším pozorovateli, ať si to přebere, jak umí. Když tedy někdo řekne, že půst je opakem svátku a přece se zdá, že obojí je pro nás posvátné, budou mít někteří z nás vždy sklon odpovědět jen „Ano“ a dopustit se úšklebku, proti kterému by se dalo ledacos namítnout. Když úzkostný etický tazatel řekne: „Vánoce patří veselí, jedení masa a pití vína a vy přesto takové pohanské a materialistické potěšení podporujete“, vy nebo já budeme mít chuť a sklony říct mu „Přesně tak, chlapče“ a nechat to být. Když pak ještě s větším znepokojením řekne „Ale vždyť obdivujete ty, kdo se postí v jeskyní a na pouštích a upírají si běžná potěšení. Zjevně jste oddáni, jako buddhisté, opačnému čili asketickému principu,“ budeme nás to ponoukat říct „Velmi správně, stará vojno,“ nebo „Hned ti to došlo, koumáku“ a pak jen navrhnout přerušení debaty a příjemné občerstvení.
Nicméně je to pokušení, jemuž je třeba odolat. Nejen, že je naší povinností lidem vysvětlovat, že to, co se jim zdá rozporné se ve skutečnosti doplňuje, ale nemáme ani úplné oprávnění k tak nadřazenému tónu. Nemáme právo projevovat naši duchaplnost výrazem našeho zoufalství. Nemáme nárok zoufat si nad vysvětlováním pravdy, ani není ve skutečnosti tak hrozně těžké ji vysvětlit. Skutečný problém není ani tak v tom, že by kritik byl tak tupý, ale spíš v tom, že my sami se vždy nevyjadřujeme jasně, ani sami pro sebe, natožpak ve veřejných výkladech. Nejde ani tak o to, že by nebyli dost bystří, aby to pochopili, ale spíš o to, že oni, my a všichni ostatní nejsme dost prostí na to, abychom to pochopili. Obě věci jsou zjevně součástí jednoho celku, pokud jsme dostatečně přímočaří abychom ho viděli a viděli ho v jeho jednoduchosti. Nedávno jsem řekl, že lidé by dokázali vidět křesťanský příběh kdyby ho jen šlo vyprávět jako příběh pohanský. Víra je zkrátka příběhem Boha, který zemřel pro lidi. Je však s podivem, že by stačilo tahle slova napsat bez velkého B, jako by šlo o kult nějakého nového a bezejmenného kmene, aby si mnozí tu myšlenku poprvé uvědomili. Mnozí by pocítili rozechvění novým strachem a soucitem, kdybychom prostě napsali: „příběh boha, který zemřel pro lidi“. Lidé by se zprudka napřímili a řekli, jaké je to krásné a dojemné pohanské náboženství musí být.
Předpokládejme, jen pro naši debatu, že tu není žádná církev, že tu je jen země a děti člověka , které se po ní potulují sem a tam se svými normálními smrtelnými příběhy a tradicemi. Potom předpokládejme, že se na této zemi objeví zázrak a znamení, nebo něco, o čem se tvrdí, že je to znamení. Nebesa jakoby roztrhla závoj či bohové dali lidstvu nový div. Uvažme například, že je to pramen kouzelné vody, o němž se říká, že vytéká z vrcholu hory. Žehná jako svěcená voda, uzdravuje nemoci, inspiruje víc než víno, ti kdo se jí napijí prý nežízní více. Nu tento příběh může být pravdivý nebo lživý, ale je naprosto zjevné, že mezi těmi, kdo jej šíří jako pravdu tento příběh zplodí řadu dalších. Stejně tak je zjevné, že to budou dva druhy příběhů. První řekne: „Když přinesli vodu dolů do údolí, byl jásot ve všech vesnicích, mladíci a panny se veselili s hudbou a smíchem. Mrzoutští manželé byli pokropeni živou vodou a smířili se a jejich dům byl plný šťastných dětí. Mrzák byl pokropen a začal poskakovat vesele kolem jako akrobat. Zahrady dostaly vláhu a rozjasnily se květy,“ a tak dále. Právě tak zřejmé je, že tu bude i příběh jiného druhu, z téhož zdroje a vyprávěný s týmž motivem. „Byl jeden člověk, který kulhal stovky mil, až by docela chromý, aby našel posvátný pramen. Po svazích hory leželi rozlámaní a krvácející lidé, kteří se snažili vydrápat nahoru. Jeden člověk prodal všechny své země i řeky, které jimi protékají, jen aby koupil krůpěj té vody. Jiný muž se odmítl vrátit, když ho přepadli lupiči a zemřel, volajíce po té vodě,“ a tak dál. Mezi oběma typy legend není žádný rozpor. Jsou přesně takové, jaké lze s ohledem na původní legendu o posvátném prameni očekávat. Kdokoliv na dokáže pohlédnout prostě vidí, že jsou obě stejně prosté. Ale my v naší době jsme se zmátli dlouhými slovy pro nereálné odlišnosti a tak dlouho bez ustání mluvíme o optimismu a pesimismu, o asketismu a hedonismu, o tom co označujeme za pohanství a o tom, co označujeme za buddhismus, že nakonec nechápeme prostý příběh, když ho slyšíme. Pohané by mu rozuměli mnohem lépe.
Tato velmi prostá pravda vysvětluje další fakt, o kterém jsem slyšel, že na něm učení s jistou naléhavostí trvají: důraz a opakování ohledně asketické stránky náboženství. Přesně tohle se stane s každým lidským příběhem, i pokud je to příběh pohanský. Pozastavíme se spíš nad případem muže, který hladoví, aby se dostal k vodě, než nad případem muže, který je jen rád, že se dostal k vodě. Pozastavíme se nad ním víc proto, že je pozoruhodnější. Jakákoliv lidská tradice se dá větší význam hrdinům, kteří pro něco trpěli, než lidským bytostem, které z toho je měly prospěch. To ale nic nemění na faktu, že je více lidských bytostí než hrdinů, a že tato velká většina lidských bytostí z toho měla prospěch. Je přirozené, že se lidé budou více podivovat nad člověkem, který se záměrně zmrzačil, než nad člověkem, který tančí, protože už není chromý. To ale nic nemění na faktu, že země, kde převládají legendy jsou ve skutečnosti plné tance. Jen jsem zde naznačil, jak velmi prostý je koneckonců protiklad mezi strohostí a veselím, který naše kritiky tak mate. Lze to aplikovat na vyšší věc askeze, o tom mohu pouvažovat někdy jindy. Zde to jen naznačím, když řeknu: „Čím víc člověk dokáže žít jen o vodě, tím víc dokazuje, že je to voda života.“

Vzpoura proti idejím

V téže době, kdy komuniké Daily Expressu přinášela poměrně hrozná odhalení o Mexiku, přinášel sloupek redakční pošty Daily Express téměř stejně hrozná odhalení o Anglii. Dala nám nahlédnout, jak obludné a znetvořené věci stále žijí v našem středu, skryté ve vilách z červených cihel nebo maskované pod buřinkami. Děsivá odhalení o Anglii byla samozřejmě převážně psychologická. Nebyla to anarchie ve státě, která je nedostatkem bojujících latinských národů. Byla to anarchie mysli, která je zvláštní vlastností těch, jimž ve chvílích hněvu říkáme Anglosasové. Mexický atheista by klidně dokázal podříznout hrdlo knězi nebo namířit kanon na ženský klášter. Ale rozhodně by nedokázal tvrdit, na rozdíl od anglických protestantů v novinách, že Calles docela správně pronásleduje při této příležitosti toto vyznání, protože katolíci se vážně provinili kdykoliv pronásledovali jakékoliv vyznání. Žádný anarchista by nedokázal být takhle anarchický. Calles by mohl vyhodit do vzduchu chrám sv. Petra, ale nikdy by nevyčítal Španělovi, že se kdysi udělal to, zač dnes chválí Mexičany, že se o to pokouší. Natolik je Calles víc katolík stejně jako je víc latinský. Chce aby bylo po jeho, a chce zabránit tisícům lidí, aby bylo po jejich, ale nechce mít obojí. Ta divoká svátost, zázrak mizejícího a znovu se objevujícího koláče, koláče vždy znovu snědeného a vždy zůstávajícího—tento zázrak náleží k náboženství nerozumu a odehrává se jen v kaplích naší vlastní svobodné země.
Ve změti všech takových slov byla v jednom z dopisů věta, která je pro nás sociologicky zajímavá. Jeden z oněch intolerantních hlasatelů tolerance se snažil Callese hájit tvrzením, že pouze předsudek může vést k tomu, aby ho někdo vinil z anarchických či protináboženských extrémů v názorech. Tvrdil, že je dost nefér označovat Callese za atheistu nebo bolševika. Věru tak, ze všech těch dopisů bychom mohli nabýt dojmu, že Calles je asi wesleyanovský metodista a pravidelně navštěvuje kapli ve východním Croydonu. Jenže on je ještě horší. Zdá se, že pisatelé dopisů považují laskavost pro Callese, když mu složí prazvláštní kompliment a přirovnají ho k reformátorům šestnáctého století. Dotyčný pisatel to použil jako argument proti všem obviněním Mexičana—pokud to je Mexičan—z anarchismu. „Calles a jeho bojovníci jsou označováni za atheisty a bolševiky? Proč? Byli snad angličtí reformátoři bolševici? Jistě ne.“
Na tom se všichni rádi shodneme. S procítěnou jednomyslností můžeme opakovat „Jistě ne“. Angličtí reformátoři jistě nebyli bolševici. Nikdo nezapře milé doznání, že angličtí reformátoři byli kapitalisté. Je jen málo lidi v dějinách, kteří by si zasloužili být označeni tak přesně, tak úplně a tak typicky za kapitalisty. Vedle toho,že byli kapitalisty byli i lecčím jiným. Někteří byli hulváti, jiní gentlemani, pár bylo poctivých mužů, řada zlodějů, jiní byli dvořany ubožejšího druhu, monomaniaci lepšího druhu, všichni ale byli kapitalisté a to co vytvořili, byl kapitalismus. Všichni své mohutné politické operace prováděli na základě notně akumulovaného kapitálu, ale nikdy, ani se smrtí v očích, neztráceli ze zřetele světlo naděje a očekávání, v příslibu a vizi dalšího kapitálu.
Co nás ale už nějakou dobu zajímá a znepokojuje je to, že je to právě jejich kapitalismus, co přetrvalo. Mnozí z nich samozřejmě měli jiné ideály duchovního zjednodušení, které lze svým způsobem srovnávat s komunismem. Nikdy nebudeme chtít označovat muže jako Cranmer nebo muže jako Burleigh jako bolševiky. Můžeme jen s Hamletem říci, že bychom mohli, protože tak poctivý člověk to byl. Jenže v hnutí, či změti, byli lidé stejně šílení a stejně upřímní jako bolševici. Existovalo teoretické a zejména theologické nadšení, které směřovalo zejména k prostotě a jednoduchosti, podobné tomu bolševickému. Nás ale poutá a přitahuje to, že tyto theorie jsou mrtvé. Bylo tu logické a dokonce vznešené myšlenkové schéma, ale s tím se moderní myšlení zcela rozešlo a opustilo je. Někteří z prvních protestantů měli upřímné ideály, ale nejsou to ideály kohokoliv z moderních protestantů. Kalvinismus, to byla jasná filosofie, což samo o sobě stačí k tomu, abychom je odlišili od moderního myšlení. Pokud ale jde o prvek kalvinismu v jejich myšlení, je jejich kalvinismus mrtev. Pokud by obsahoval, a u některých mohl, prvek komunismu, by byl tento komunismus mrtvý. Nežije nic než jejich kapitalismus.
Musíme mít na paměti, že i jen řeči o zkaženosti klášterů jsou vůči nim komplimentem. O zkaženosti zkažených totiž nemluvíme. Nikdo nepředstírá, že by středověké instituce vznikly z pouhé chamtivosti a pýchy. Moderní instituce ano. Nikdo netvrdí, že sv. Benedikt napsal svou řeholi práce proto, aby naučil své mnichy lenošit, ale jen že mniši zlenošili. Nikdo netvrdí, že první františkáni praktikovali chudobu proto, aby dosáhli bohatství, ale jen, že pozdější bratrstva zbohatla. Jen ale docela jisté, že Cecilové, Russellové a ti další chtěli od počátku zbohatnout. To, co bylo smrtí katolicismu bylo skutečným zrodem kapitalismu. Od té doby jsme se setkávali ne s rozporem, že muž, který složil slib chudoby zbohatl, ale s šokující důsledností, že muž, který se rozhodl zbohatnout zbohatl ještě víc. Potom nastal neustálý závod vzájemných ambicí a víry ve větší a ještě větší. Je jistě pravda, že reformátoři nebyli komunisté. Dalo by se právem odseknout, že komunisty byli řeholníci. Důležitější věcí, o kterou jde ale ale není komunismus, ale určitý porovnatelný duch. Anglický squire (venkovský šlechtic, větší vlastník půdy pozn. překl.) se vzmohl a anglický yeoman (svobodný prostý člověk, menší vlastník půdy pozn. překl.) si pohoršil. Oba svou pýchu zakládali na soukromém vlastnictví půdy. Jenže pýcha spočívala čím dál víc ve vlastnictví velkého panství, ne v prostém vlastnictví panství či statku. Stejně tak posléze přestal být anglický obchodník pyšný na to, že se mohl starat o svůj vlastní podnik a pyšnit se dokázal jen tím, o kolik obchodů se může starat. Z toho povstala všechna dnešní kupecká megalomanie s její universální transformací podniků v trusty. Je to přirozené završení pohybu od transformace řemesel v cechy. Na počátku ale stál přechod od ideálu pokory, v němž mnozí selhali, k ideálu pýchy v němž (na základě jeho přirozenosti) jen nemnozí mohou uspět.
V tomto smyslu můžeme souhlasit s novinovým dopisovatelem, že reformátoři nebyli revolucionáři. Můžeme toho prostého gentlemana, že si naprosto uvědomujeme, že to nebyli bolševici. Můžeme Cranmery a Cromwelly zprostit jakýchkoliv podezření z touhy vyvolat povstání proletariátu. Velká jména Burleigha a Bacona můžeme očistit od poskvrny nebezpečných sympatií k chudině. Odlišující známkou reformátorů byla hluboká úcta k existující moci, ale ještě hlubší k bohatství, které mělo přijít a skutečně nezměrnou úctou k bohatství, které mělo přijít do jejich kapes. To se některým lidem líbí a považují to za nejzdravější základ stabilní vlády, o tom se tu teď nemusíme přít. Je to obecně to, co považují za vážnost ti, kdo nemají nic jiného, čeho by si vážili. Nikdo si to rozhodně nesplete s revolucí. Historicky významnou věc, ale můžeme říct i jinak, rovněž více či méně ve prospěch reformátor. Kapitalismus byl nejen solidní, ale i upřímný. Vystavil třídu uctívání otevřeně a upřímně pro její bohatství. O to v tuhle chvíli jde a v tom spočívá skutečný rozdíl mezi tímto a starším středověkým řádem. Takové bohatství bylo nepravostí mnichů a opatů, byla to náležitost obchodníků a venkovských šlechticů. Lakomý opat se proviňoval proti svým ideálům. Lakomý zaměstnavatel nemá žádné ideály, proti kterým by se mohl provinit. Přísně vzato nikdy neexistovalo něco jako ideál dobrého kapitalismu, i když je mnoho dobrých lidí, kteří jsou kapitalisty a drží se jiných ideálů. Reformace, zejména v Anglii, znamenala opuštění pokusů vládnout světu podle ideálů, nebo i jen podle idejí. Ten pokus nepochybně selhal zčásti proto, že ti, kdo měli být idealisty se nedokázali ideálů držet. A množství od kterých se čekalo, že obecnou myšlenku přijmou zabránilo naplnění idejí. K jeho pádu ale přispěl útok těch, kdo nenáviděli nejen tyto ideály, ale jakékoliv ideály. Byl to výsledek netrpělivých a naléhavých lidských tužeb a chutí, které nesnáší, když jsou zadržovány pouty a především pouty neviditelnými. Angličtí reformátoři nepřišli s protikladným ideálem nebo alternativním souborem idejí. Jak náš přítel správně řekl, nebyli to bolševici. Postavili jisté velmi mohutné věci zvané fakta. Se vším možnou rozhodností začali zemi vládnout pouze na základě faktů, na základě faktu, že někdo jménem Russel měl dvěstěkrát víc peněz než kdokoliv jiný, na základě faktu, že kdosi jménem Cecil získal moc nechat kohokoliv pověsit. Fakta jsou alespoň pevná, dokud platí a trvají, ale jejich fatální vlastnost je, že nevydrží. Přetrvají jen ideje. Dnes se někdo může jmenovat Russel a mít podstatně méně peněz než muž jménem Rockefeller a historie může přihlížet podivuhodnému představení, v němž je muž jménem Cecil vytlačován z praktické politiky a označován za neúspěšného a za idealistu.
Týž pokrok kapitalismu, který venkovské pozemkové šlechtice vytvořil je také zničil. Tentýž podnikatelský úspěch, který vyvýšil Anglii nad Evropu Anglii ponížil před Amerikou. Přesně v té míře, jak naše city zdravě lnou k této podnikavé a patriotické Anglii posledních několika staletí, vidíme jak jsou naše city a vazby odsouzeny k tomu, aby byly zrazeny. Takzvaný praktický postup, pkuds vládnout jen na základě faktů má své samotné podstatě jádro veškeré zrady. Zjišťujeme, že fakta považovaná za tak pevná jsou ve skutečnosti tím nejpomíjivějším. Jak říkají profesoři a domýšlivci, fakta se stále vyvíjejí, jinak řečeno, stále uhýbají, unikají nebo utíkají pryč. Lidé, kteří se klaní bohatství venkovského vlastníka půdy, protože mu umožňuje, aby se choval jako gentleman, se posléze musí klanět témuž bohatství u někoho, kdo se jako gentleman chovat nedokáže a nakonec možná i témuž jmění nenáležejícímu vůbec žádné rozeznatelné lidské bytosti, ale investovanému do nezodpovědné společnosti v cizí zemi. Věru tak, bohatství narůstají křídla a přebývá i na nejzazších mořích. Jmění se stává beztvarým a téměř pohádkovým, jistěže našli se i nevědomí satirikové hovořící o „pohádkovém jmění“. Velcí finančníci kupují a prodávají věci, které nikdo nikdy neviděl, a které jsou pro všechny praktické účely imaginární. Tak končí dobrodružství spolehnutí na pouhá fakta, končí v pohádkové říši fantastických abstrakcí.
Musíme se vrátit k myšlence vlády na základě idejí. Na již zmíněné fantasii komunismu je jisté zrnko pravdy. Existovalo ale mnoho bohatších, důmyslnějších a lépe vyvážených idejí a to dokonce i ve středověkém uspořádání katolicismu. Opakuji, že tento katolicismus zničili jak katolíci, tak protestanté. Středověké hříchy omezovaly a kazily středověké ideje, než se reformátoři rozhodli, že se všech idejí zbaví. Ale to byl správný postup, nebo pokus o postup. Není a nezbude nic jiného, než se o to pokusit znovu. Mnozí středověcí lidé neuspěli ve snaze žít podle těchto ideálů. Ale mnohem a mnohem víc moderních lidí hrozivěji selhává ve snaze žít bez nich. A skrze toto selhání postupně docházíme k pochopení skutečných výhod onoho starobylého uspořádání věcí, které selhalo jen částečně. Alespoň teoreticky byl na jeho základě muž pokoje výš než muž války a chudoba byla nadřazena jmění.
V Macaulaoyově eseji o Baconovi najdeme jednu kuriózní větičku, velký šosácký výpad vůči filosofům. V jedné malé větě velký šosák a maloměšťák prozrazuje slabinu svého argumentu prospěšnosti. V pohrdlivé poznámce o scholasticích, říká, že by si sv. Tomáš Akvinský ve své velké prostotě jistě myslel, že je důležitější věnovat se výrobě sylogismů, než vyrábět střelný prach. Ani Prachové spiknutí nemohlo tomuto houževnatému protestantovi zabránit v závěru, že střelný prach je vždy prospěšný. Od jeho časů jsem viděli hodně střelného prachu. Člověk nemusí být pacifista, aby si myslel, že není zrovna potřebné, aby střelný prach nadále osvědčoval svou prospěšnost v tak velkém měřítku. A velká část světa dospěla do takového rozpoložení, v němž má sklony křičet „Jeslit existuje nějaký sylogismus, který nás zachrání od všeho toho střelného prachu, tak ho proboha vyslechněme“. Ve svém zoufalství jsou ochotni vzít zavděk i logikou. Budou nejen naslouchat náboženství, ale možná vyslechnou i rozum, pokud jim slíbí trochu klidu a pokoje.

O účelovém románu

Všiml jsem si, že pan Patrick Braybrooke a další přispěvatelé do Catholic Times otevřeli otázku katolické propagandy v románech, jejichž autoři jsou katolíci. Samo označení, které jsme všichni nuceni používat je nešikovné a dokonce falešné. Když katolík projevuje katolictví v románu, písni, sonetu nebo čemkoliv jiném, není propagandistou, ale jen katolíkem. Každý tomu rozumí, pokud jde o jakýkoliv jiný entusiasmus. Když řekneme, že básníkova krajina a atmosféra jsou plné anglického ducha, nemyslíme tím nutně, že dělá protiněmeckou propagandu za světové války. Máme na mysli, že pokud je skutečně anglickým básníkem, nemůže být jeho poesie jiná než anglická. Když řekneme, že písně jsou plné ducha moře, neříkáme tím, že básník verbuje do válečného námořnictva, ani že se snaží nabrat muže pro obchodní loďstvo. Máme na mysli, že miluje moře a proto by chtěl, aby je milovali i další lidé. Osobně jsem všemi deseti pro propagandu, a hodně z toho co píšu je záměrná propaganda. Ale i tehdy, když v tom žádná propaganda není, bude mé psaní plné implikací mého náboženství, protože právě to se rozumí pod tím, mít náboženství. Proto by buddhistovy vtípky, pokud by nějaké měl, byly buddhistické. Proto by milostné písně kalvinského metodisty, pokud by nějaké zpíval, byly kalvinsko-metodistické. Katolíci vyprodukovali víc vtipů a milostných písní než kalvinisté a buddhisté. Je to tak proto, že kalvinisté a buddhisté nemají, až na jejich posvátnou přítomnost, tak velké ani lidské náboženství. Ale jakkoliv se projeví a vyjádří, bude to plné přesvědčení, které zastávají. Je to natolik věcí zdravého rozumu, že by se to mohlo zdát docela samozřejmé, přesto ale očekávám velké množství potíží v jednom osamoceném případě katolické církve.
Začněme tím, že to, co jsem řekl by platilo pro každé jiné reálné náboženství, jenže značná část moderního světa je plná religiosity, která je spíš nevědomým předsudkem. Buddhismus je reálné náboženství, v každém případě je to velmi reálná filosofie. Kalvinismus byl reálným náboženstvím s reálnou theologii. Jenže mysl moderního člověka je velmi prazvláštní směs rozpadlého kalvinismu s ředěným buddhismem a svou filosofii moderní člověk vyjadřuje, aniž by věděl co zastává. My mluvme, jak je pro nás přirozené mluvit, proto se předpokládá, že právě proto mluvíme. On říká, co je pro něj přirozené říkat, ale on neví, co říká a tím méně proč to říká. Proto není obviňován, že vyslovuje své dogma, aby je zjevil světu, protože je nevyjevil ani sám sobě. Je stejným straníkem, stejným detailistou a stejně tak závisí na jednom specifickém a od jiných odlišném naukovém systému. Tolikrát ho ale vzal za samozřejmost, že už zapomněl, co to je. Proto mu jeho literatura nepřijde stranická, i pokud je. Ale naši literaturu považuje za propagandu, i když jí není.
Představme si, že napíšu příběh, doufejme krátký, o lese, v němž straší zlí duchové. Dopřejme si potěšení, že předpokládat, že za noci vypadají všechny větve, jako by na nich visely stovky mrtvých těl, jako v sadu Ludvíka XI., s duchy cestovatelů, kteří se oběsili, když na to místo přišli, nebo cokoliv stejně příjemného a veselého. Představme si, že bych nechal svého hrdinu Gorliáše Fitzgorogona, ušlechtilou to postavu, přežehnat se znamením kříže, nebo nechal jeho přítele představujícího moudrost a zkušenost, aby mu doporučil poradit se s knězem ohledně případného exorcismu. Udělat znamení kříže mi přijde nejen nábožensky správné, ale i umělecky patřičné a psychologicky pravděpodobné. Udělal bych to já, to jsme si představoval, že by udělal přítel Fitzgordon, je to i esteticky vhodné a na místě. Docela by se mi zdálo účinné, kdyby cestovatel viděl při pohledu na les mrtvých mužů mystickým zrakem zářivý vzorec nebo stříbrnou spleť křížů vznášejících se ve tmách, kde je nakreslila spousta lidských prstů do vzduchu. A třebaže bych napsal co se zdá přirozené, vhodné a umělecké, vím, že v okamžiku, kdy bych dopsal zdvihl by se řev a hlomoz, při kterém by se z tisíce hrdel ozývalo „Propaganda“. Každý druhý kritik, i pokud by byl tak laskavý, že by příběh ocenil, by jistě dodal: „Ale proč do toho pan Chesterton tahá svůj římský katolicismus?“
Nyní předpokládejme, že pan Chesterton tento nechutný zvyk nemá. Předpokládejme, že bych napsal stejný příběh, nebo příběh stejného druhu, formovaný filosofií, která je známá a tedy uniká pozornosti. Předpokládejme, že bych přijal aktuální předem připravené domněnky a nezabýval se jimi o nic víc než ostatní. Předpokládejme, že bych vklouzl do svižných vyježděných kolejí novin a politických hesel a nechal svého muže jednat přesně jako lidi v průměrných magazínových povídkách. Přesně vím, co by udělal člověk v průměrné magazínové povídce. Mohl bych vám to říct skoro doslova. V tomto případě by Fitzgorogon, sotva by poprvé zahlédl zástupy pohupujících se přízraků ve svitu měsíce, téměř nevyhnutelně řekl „Ale vždyť jsme ve dvacátém století!“
Taková věta je samozřejmě sama o sobě prostě nesmyslná. Je mnohem nesmyslnější, než by kdy mohlo být přežehnání se znamením kříže, protože tomu i nepřátelé připisují jakýsi smysl. Ale reagovat na ducha slovy „Ale vždyť jsme ve dvacátém století“ je samo o sobě docela bezvýznamné. Je to jako bychom viděli někoho spáchat vraždu a pak řekli „Ale vždyť je přece druhé úterý v srpnu!“ Nicméně časopisecký autor, který po tisící napsal tuhle větu do magazínové povídky měl s touto nelogickou větou jistý záměr. Závisí totiž na dvou dogmatech, ani jedno z nich si nedovolí zpochybnit a ani jedno z nich neumí vyslovit. Ta dogmata zní: za prvé lidstvo se během času neustále a trvale zdokonaluje a za druhé ono zdokonalování spočívá ve větší a větší lhostejnosti a nedůvěře k zázračnému. Ani jedno z obou tvrzení nelze dokázat. A je zbytečné říkat, že je nemůže prokázat člověk, který je používá, protože ten je neumí ani vyslovit. Nakolik vůbec jsou v řádu věcí, které lze prokázat, jsou to věci, které lze vyvrátit. Nepochybně totiž byla historická období úpadku a zpátečnictví a nepochybně existují vysoce organisované a vědecké civilisace velmi vzrušované nadpřirozenem, podobně dnes lidi vzrušuje spiritualismus. V každém případě musí být nejprve tato dvě dogmata přijata jako autoritativní a absolutně pravdivá, než mohou mít slova Gorliáše Fitzgorgona „Ale vždyť jsme ve dvacátém století“ jakýkoliv smysl. Ta věta závisí na filosofii a filosofie ji vložila do příběhu.
Ale přitom nikdo netvrdí, že by magazínová povídka byla propagandistická. Nikdo netvrdí, že by hlásala onu filosofii, protože obsahuje onu větu. Neříkáme, že do ní autor tahá svou pokrokářskou stranickou politiku. Netvrdíme, že si dává tu práci, aby z krátké povídky udělal programový román. Nemá dojem, že by si přidělával práci, protože jde rovně za nosem strašidelným lesem, jako druhý hrdina, a jen nechává Gorliáše říct, co považuje za rozumné, stejně jako jsem ho já nechal udělat,co jsem považoval za rozumné. Oba jsme umělci ve stejném slova smyslu oba jsme propagandisté i nepropagandisté ve stejném slova smyslu. Jediný rozdíl je, že já své dogma dokážu hájit, zatímco on své ani neumí definovat.
Jinými slovy, dnešní svět ani neví, že všechny romány a noviny, které píše nebo čte, jsou plné určitých předpokladů, jež jsou stejně dogmatická jako dogmata. S některými z nich souhlasím, například s ideálem lidské rovnosti, který implikují romantické příběhy od Popelky po Olivera Twista, že totiž bohatí svým pohrdáním chudobou urážejí Boha. S jinými naprosto nesouhlasím, například s podivnou myšlenkou lidské nerovnosti, která se připouští o rasách, ačkoliv ne o třídách. „Nordičtí“ lidé jsou o tolik nadřazeni „dagům“, že kupa po zuby ozbrojených španělských desperátů nepochybně v hrůze uteče před pěstí osamoceného gentlemana, který se všem vojenským a hrdinským ctnostem učil na Wall Street nebo na burze cenných papírů. Ať jsou tyto domněnky a předpoklady pravdivé nebo mylné, důležité na nich je, že jsou předpokládány, připomínány nebo přijímány zcela přirozeně, jakmile se objeví. Nebudí dojem, že je někdo káže a proto se neoznačují za propagandu. Přesto v praxi mají zcela onu dvojí povahu propagandy a obsahují jisté názory s nimiž ne všichni souhlasí a ve skutečnosti je šíří prostřednictví fikce a populární literatury. Ovšem nevyslovují je jasně a srozumitelně, aby je bylo možné kritisovat. Nevyčítal spisovatelům, že do svých povídek a příběhů vkládají svou filosofii. Nemohl bych jim vyčítat, ani kdyby své povídky používali k šíření své filosofie. Oni nám to ale vyčítají a skutečným důvodem je, že ještě nezjistili, že i my máme také filosofii.
Pravda je myslím taková, že se ocitli v jakémsi argumentu kruhem. Jejich neurčitá filosofie jim říká „Všechna náboženství jsou mrtvá, římský katolicismus je náboženská sekta, která musí být obzvlášť mrtvá, protože pozůstává jen z vnějškových skutků a postojů, křižování, poklekání a tak dál, o kterých si tihle sektáři myslí, že je mají vykonávat na jistých místech a v jistých časech“. Potom nějaký katolík napíše romantický nebo tragický příběh o lásce muže a ženy, nebo o rivalitě dvou mužů, nebo nějaké jiné obecně lidské záležitosti, a oni s úděsem zjistí, že tyto věci věci nedokáže kázat „nesektářským“ způsobem. Říkají: „Proč do toho zatahuje své náboženství?“a chtějí tím říct: „Proč tahá své náboženství, jež pozůstává výlučně z křižování, poklekání a vnějškových skutků patřících do konkrétního místa a času, do toho, když mluví o širém světě, kráse ženy a hněvu a ambicích muže?“. Jinými slovy říkají: „Když jsme usoudili, že jeho vyznání je malá a mrtvá záležitost, jak si může dovolit aplikovat je na věci universální a živé?Nemá právo být tak široké, když všichni víme, jak je úzké“.
I když měl pan Braybroke docela pravdu, když uvedl, že spisovatel s vyznáním se nemá stydět za to, že má svou věc, kterou hájí, mám přece dojem, že je bezprostředně důležitější najít nějaký způsob, jak více popularizovat naši celou filosofii života tím, že ji představíme zřetelněji, než je to možné v symbolech příběhů. Potíž s příběhem spočívá v samotné jeho prostotě a zejména v jeho rychlosti. Lidé věci dělají a nedefinují je, ani je nebrání. Gorliáš Ftizgordon udělal znamení kříže, nezastavil se vprostřed démonického lesa, aby začal vysvětlovat, proč je to současně vzývání Trojice a připomínka Ukřižování. Čeho je zapotřebí je populární vylíčení způsobu jímž na běžné věci a události působí náš názor na život a jak je též názorem na smrt, názorem na společenskou slušnost a tak dále. Když lidé pochopí, jaké světlo nám svítí na všechna tato fakta, pak už nebudou překvapeni, až je najdou zářit v našich románech a povídkách.

Výzva barbarům

Dostal jsem onehy  knížku od gentlemana, který upíná svou víru k tomu, co označuje za nordickou rasu a věru ji nabízí jako náhradu všech náboženství. Křižáci věřili nejen, že je Jerusalém svatým městem, ale považovali ho za střed celého světa. Muslimové se klaní směrem k Mekkce a římští katolíci jsou notoricky známí tím, že jsou v tajném styku s Římem. Předpokládám, že svatým místem nordického náboženství musí být severní pól. Jakou formu jejich náboženské architektury představují ledovce, do jaké míry jsou jejich bohoslužebné úbory ovlivněny bílým vnějškem arktických zvířat, jak se jejich ranní a večerní služby boží přizpůsobují dnu a noci trvajícím po šesti měsících, zda je jejich jediným rouchem alba a jediným obřadem polední Anděl Páně, to vše jsou tajemství o nichž spekulovat nebudu. Vcelku s důvěrou ale budu tvrdit, že severnímu pólu málo záleží na heretických hnutích, nebo na rostoucích moderních pochybnostech. V každém případě se zdá, že o tomto sociálním principu nevíme téměř nic, leda tolik, že dobré je cokoliv, pokud je to dost blízko Severu. A to nepochybně vysvětluje duchovní vůdcovství Eskymáků v průběhu dějin a roli, kterou Špicberky sehrály jako duchovní aréna moderní doby. Jediné, co mě udivuje je, že Angličané, kteří se dnes označují za nordické měli ve zvyku se považovat za Teutony a velmi často za Němce. Nedokážu porozumět tomu, proč se to změnilo tak zprudka na podzim roku 1914. Předpokládám, že až nás jednou postihnou diplomatické potíže s Norskem, oni stejně rychle opustí slovo nordický. Najdou nějaké jiné, navrhl bych boreajský. Zkráceně by se jim dalo říkat Borové (slovní hříčka Borealic – z řečtiny severní (vítr) a Bores – suchaři, nudní patroni, pozn, překl.).
Tu knížku zde zmiňuji jen kvůli pasáži, která je docela příznačná pro tón, s nímž mnozí lidé mluví o katolické historii. Autor by všechna náboženství nahradil jedinou rasou a tím se jistě liší od nás, kteří jsme ochotni všem rasám nabídnout jedno náboženství. A možná ani v tom nevychází srovnání jednoznačně v jeho prospěch. K náboženství se totiž může hlásit a příslušet k němu, kdo chce, kdežto co si počít s lidmi, kteří zrovna nepatří k dané rase není zrovna zřejmé. Ale i mezi náboženstvími je náš autor připraven připustit různé stupně zvrhlosti a zkaženosti, bude mezi těmi nechutnými institucemi rozlišovat, samozřejmě podle jejich míry volnosti. Je pro něj poněkud nešťastné, že mnozí Eskymáci jsou katolíci a že většina francouzských protestantů žije v jižní Francii, ale jinak se dosti zřetelně drží svého obecného principu. Svým milým a příjemným stylem ukazuje, proč je právě římský katolicismus tak ponižující pověra. A dodává (což je právě to, co mě nyní zajímá), že se to ukázalo v temném středověku, který byl zlým snem ubohosti a ignorance. Poté velkodušně připouští, že protestantismus zas tak zkažený a ďábelský jako katolicismus není a že lidé z protestantských národů vykazují základní lidské rysy. Ale jak dodává, „to není dáno jejich protestantismem, ale jejich nordickým zdravým rozumem“. Jsou vzdělanější, liberálnější, více obeznámení s rozumem a krásou, protože jsou tím, co se dříve označovalo za Teutony, potomky Vikingů a gótských náčelníků, spíše než florentských tribunů nebo provensálských trubadúrů. A v této zvláštní myšlence jsem zahlédl záblesk čehosi většího a zajímavějšího, totiž dalšího projevu moderní neznalosti katolické tradice. Když mluvím o věcech, které lidi neznají, mám na mysli zejména věci zevnitř kruhu či okruhu našeho vlastního poznání, záležitosti zevnitř katolické kultury, které jim unikají, protože stojí vně. Ale jsou tu i případy, kdy nic neví ani o věcech, které jsou rovněž vně. Oni sami neznají nejen střed civilisace, kterou hanobí, ale ani končiny země, jichž se dovolávají: nejenže na své mapě nenajdou Řím, ale ani netuší, kde by měli hledat severní pól.
Podívejme se například na poznámku o temném středověku a severském zdravém rozumu. Je obhajitelné a poměrně tolerantní říct o temném středověku, že to byl zlý sen. Je ale nesmysl tvrdit, že nordický element byl čímkoliv, co by se zdaleka blížilo rozumu. Pokud byla temná staletí středověku noční můrou, pak to bylo převážně proto, že z ní nordické nesmysly udělaly převážně nordický zlý sen. Byla to doba barbarských vpádů, kdy volné moře ovládli piráti a civilisace žila v klášterech. Nemusíte mít rádi kláštery ani ten druh civilisace, který kláštery uchovávaly, ale je docela zřejmé, že to tehdy byla jediná civilisace. Jenže to je zkrátka jedna z věcí, které nordický gentleman neví. Představuje si, že dánský pirát mluvil o celní reformě a imperiální preferenci nad vědeckými statistikami z Austrálie a Aljašky, když tu ho hrubě vyrušil mnich Bede, který neslyšel nikdy o ničem než o mnišských bajkách. Předpokládá, že Viking či Visigót pevně zastávali východiska Primrose League a English Speaking Uniona že by na nich bylo založeno i vše ostatní, kdyby nepřiběhli fanatičtí kněží a neprohlásili svůj divošský kult zvaný křesťanství. Myslí si, že poslední pohanský král Penda z Mercie se zrovna chystal celému světu poskytnout dobrodiní britské ústavy, nemluvě o parním stroji a dílech Rudyarda Kiplinga, když tu bylo jeho dílo slepě zničeno negramotnými lotry s jmény jako byl Augustin, Dunstan a Anselm. A to je ta drobná chyba, která ruší význam našeho nordického přítele coby seriozního historika, to je důvod, proč se nemůžeme s naprostou důvěrou odevzdaně vrhnout do proudu jeho historického entusiasmu. Problém spočívá v otravném detailu, že nic z toho o čem přemýšlí se nikdy nestalo a že náboženství rasy které navrhuje je právě tím věkem temna o němž mluví. Někteří vědci by to označili za ryze subjektivní ideu, jinými slovy za noční můru. Je velmi pochybné, zda někdy existovala nordická rasa. A je docela jisté, že nikdy neexistoval žádný nordický zdravý rozum. Už sama slova common sense, zdravý rozum, jsou překladem z latiny.
Tenhle typický a dokonce triviální příklad lze aplikovat šířeji. Za jednu z velmi obvyklých forem protestantské a racionalistické ignorace lze označit neznalost skutečné syrové podoby lidstva. Tihle pánové tvoří malé společenské kroužky, ať si říkají nordická rasa nebo Racionalistická asociace. Mají spoustu idejí, některé jsou všední samozřejmosti, některé jsou velmi málo zřejmé a pojednávají o svobodě, humanitě a o šíření vědění. Vtip je v tom, že tyto myšleny, ať jsou pravdivé nebo ne, jsou pravým opakem myšlenek univesálních. Není to ten druh idejí, o němž by se dalo předpokládat, že by je mohla sdílet jakákoliv větší masa lidstva v jakékoliv době a jakékoliv zemi. V některých případech se mohou vztahovat k hlubším skutečnostem, ale většina lidí by je ani v podobě, v níž je tito lidé předkládají nepoznala. Například asi existuje základní předpoklad lidského bratrství společný celému lidstvu. Ale to, co nazýváme humanitarianismem lidstvu společné není. Existuje jakési rozeznávání reálného a nereálného, které lze označit za zdravý rozum. Ale vědecký smysl pro speciální hodnotu pravdy obecně za zdravý rozum pokládán není. Je hloupé předstírat, že kněží obzvlášť pronásledovali přírodovědce, když je pravda taková, že by ho honili všichni malí kluci v každé vesnici na světě prostě proto, že to byl blázen se síťkou na motýly. Veřejné mínění vcelku vzato pohrdá specialisty a hledači pravdy mnohem víc než církev kdykoliv. Jenže tihle kritikové nikdy nemůžou pojmout veřejné mínění jako takové. Je mnoho příkladů této pravdy. Jeden z nich jsem už uvedl. Byla to absurdní myšlenka, že by snad horda pohanských nájezdníků ze severských moří a lesů v nejnevědomější epoše historie neměla být přinejmenším stejně ignorantská jako všichni ostatní. Samozřejmě, že to byli mnohem větší ignoranti, než kdokoliv s nejmenším sociálním spojením s katolickou církví. Další příklady lze najít v příběhu ostatních náboženství. Velké oblasti glóbu teoreticky pokryté jinými náboženstvími jsou v praxi často pokryté jen jistými lidskými zvyky fatalismu, pesimismu a jiných lidských nálad. Islám do značné míry zastupuje fatalismus. Budhismus velmi obecně reprezentuje pesimismus. Žádný z nich nic neví ani o křesťanské ani o humanitariární naději. Ale pro ještě přesvědčivější zkušenost je potřeba zajít na ulici, nebo do metra či do tramvaje a promluvit si se skutečnými taxikáři, kuchaři a uklízečkami, které moderní chaos odřízl od Kréda. Zjistíte, že pohané, třebaže nordičtí, nejsou šťastní. Brzy zjistíte, že pro fatalismus nemusíte do Arábie, ani pro zoufalství do tibetské pouště.

Prostá myšlenka

Většina lidí by se vrátila ke starým způsobům víry a mravů, kdyby dokázali své mysli rozšířit natolik, aby toho byli schopni. Právě zúženost je v první řadě drží v kolejích negace. Rozšiřování je ale snadno špatné pochopit, protože mysl se musí otevřít, aby viděla prosté věci, ba aby viděla věci samozřejmé. Chce to trochu napnout představivost, abychom viděli očividné věci proti jejich očividnému pozadí, a především velké věci před velkým pozadím. Vždycky se najdou lidé, kteří si nevšimnou ničeho jiného než skvrny na koberci a nevidí pro ni ani koberec. Z toho bývá podráždění, které může přerůst ve vzpouru. Pak jsou tu lidé, kteří zas nevidí nic než koberec, možná proto, že je nový. To je sice lidštější, ale je to pohled, který může být poznamenaný ješitností, ba vulgaritou. Jsou i lidé, kteří nevidí nic než místnost pokrytou kobercem, a proto pak nevidí už skoro nic jiného, zejména příbytky služebnictva. A nakonec jsou tu lidé zvětšení představivostí, kteří nemohou usednout v místnosti pokryté koberci, ale ani v uhelném sklepě, aniž by pořád neviděli obrysy celého domu na prapůvodním pozadí země a nebe. Jelikož chápe, že střecha byla od počátku postavena jako štít proti slunci či sněhu a dveře proti mrazu či mokru, bude rozumět lépe a ne hůře než ostatní pravidlům uvnitř. Bude vědět lépe než první člověk, že na koberci nemají být žádné skvrny. Ale na rozdíl od prvního člověka bude vědět, proč v místnosti koberec je.
Stejným způsobem bude nahlížet na skvrny a špínu v záznamech své tradice či vyznání. Nedokáže to duchaplně vysvětit, rozhodně se to nebude snažit zamluvit. Naopak bude se na to dívat velmi prostě, ale také uvidí široce a na pozadí větších věcí. Udělá to, co žádný z jeho kritiků neudělá ani náhodu, uvidí věci očividné a bude klást očividné otázky. Čím víc totiž čtu moderní kritiky náboženství, zejména kritiky mého náboženství, tím víc si všímám uzoučkého zaměření a neschopnosti představit si problém jako celek. Nedávno jsme četl velmi uměřené odsouzení současné katolické praxe. Pocházelo z Ameriky, kde jsou odsudky často všelijaké, jen ne uměřené. Má povahu, obecně řečeno, hejna otázek, na každou z nich bych byl docela ochoten odpovědět. Jen si velmi živě uvědomuji velké otázky, které oproti těm malým kladeny nejsou.
A především si uvědomuji prostou a zapomenutou pravdu, že bez ohledu na to, zda jsou určitá obvinění proti katolíkům pravdivá nebo ne, jsou vcelku nesporně platná pro všechny ostatní. Kritiky nikdy nenapadne udělat něco tak prostého, jako srovnat to, co je katolické s tím, co je nekatolické. Když se pře o tom, jaká je církev, nikdy mu ani mysl nepřijde jedna prostá věc a to otázka, jaký byl svět bez ní.
To mám na mysli, když mluvím o pohledu příliš úzkém na to, aby pojal dům zvaný církev na pozadí zvaném vesmír. Autor o kterém mluvím, si například dopřává miliontého mechanického zopakování obvinění z mechanického opakování. Říká, že opakujeme modlitby a další verbální formy, aniž bychom o nich přemýšleli. Mnoho sympatizantů po něm budou toto udání opakovat, aniž by o něm vůbec přemýšleli. Než se pustíme do vysvětlování skutečného učení církve o těchto věcech, nebo citovat její nespočetná doporučení pozornosti a bdělosti či vykládat důvody pro rozumné výjimky, které dovoluje, je tu prostá a jasně zářící pravda o celé situaci, kterou může vidět každý, kdo je ochotný chodit s očima dokořán. Je zjevné, že všechny formy lidské řeči mají sklon fosilisovat do formalismu a že církev je v dějinách jedinečná ne tím, že hovoří mrtvou řečí mezi věčnými jazyky, ale naopak tím, že zachovala ve světe umírajících řečí jazyk živý. Když latinskou mši přeruší velké řecké zvolání staré jako samo křesťanství, najdou se tací, které překvapí, že v kostele je docela dost lidí, kteří opravdu říkají Kyrie eleison a myslí to vážně. V každém případě ale mluví vážněji, než když člověk úvodem dopisu píše „Drahý pane“. „Drahý“ je jednoznačně mrtvé slovo v tom, že přestalo mít jakýkoliv smysl. Právě z toho by protestanté obviňovali papeženecké obřady a formy, že se to děje rychle, obřadně a bez paměti i jen o smyslu obřadu. Když se tak právník pan Jones obrací na bankéře pana Browna nemá tím na mysli, že by mu byl pan Brown drahý, nebo že jeho srdce překypuje křesťanskou láskou i jen tak, jako srdce nějakého chudáka tupého papežence naslouchajícího mši. Nuže, život, běžný veselý, pohanský, lidský život je prostě přeplněn těmito mrtvými slovy a smysluprostými obřady. Neuniknete jim, když z církve odejdete do světa. Když zmíněný kritik, nebo tisíc jemu podobných kritiků, říká, že se od nás požaduje jen materiální nebo mechanická účast na mši, povídá něco, co není pravda pokud jde o běžného katolík a jeho pocity o katolických svátostech. Říká ale něco, co platí o běžném činovníkovi účastnícím se oficiální akce, o běžné ranní audienci u dvora nebo ministerské recepci a o třech čtvrtinách společenských setkání a zdvořilostních návštěv ve městě. Otupování opakovaných společenských aktivit je možná neškodné, je to možná melancholické a možná je to známka pádu člověka, může to být cokoliv, co si kritik rozhodne pomyslet. Ale ti, kdo z toho udělali sto a stokrát soustředěný a speciální útok na církev jsou lidé slepí vůči celému lidskému světu v němž žijí a nejsou schopni vidět nic jiného, než to, co pomlouvají.
Zmíněná kniha obsahuje dokonce nespočet dalších případů této podivné a zlověstné nevědomosti. Autor si stěžuje, že kněží jsou do svého povolání uváděni se zavázanýma očima a neuvědomují si, jaké povinnosti se s ním pojí. Zdá se, že i tohle jsme už slyšeli. Ale sotvakdy jsme to slyšeli v podobě tak zvláštní, jako je jeho prohlášení, že člověk může být definitivně určen pro kněžství, zatímco je „ještě dítě“. Vypadá to, že jeho představy o trvání dětství jsou velmi divné a pružné. Jak ukázal pan Michael Williams ve své mimořádně promyšlené a osvětlující sbírce esejů Katolicismus a moderní myšlení, zahrává si takový názor s prostými fakty, protože kněz své sliby skládá nejdříve ve čtyřiadvaceti. Ovšem zde mě opět dostihuje to obrovské, holé a přesto přehlížené porovnávání mezi církví a vším vně církve. Většina kritiků katolicismu tvrdí, že ničí patriotismus a tento kritik říká něco o tom, jakou nevýhodu má církev „připojená k jakési italské diecézi“. Nu přinejmenším já jsem byl vždy obhájcem kultu patriotismu a nic z toho, co tu povím, nebude mít nic společného s tím, čemu se obvyklé říká pacifismus. Mám za to, že naši přátelé a bratří před deseti lety padli ve spravedlivé válce proti tvrdému pohanství ze severu, soudím, že prušáctví, které porazili bylo zmrazené pekelnou pýchou, a myslím, že těm mrtvým je dobře a možná lépe než nám, kteří jsme se dožili toho, abychom viděli jak zlý může být mír.
Ale vážně, mluvíme o církvi a mladých lidech skládajících sliby! Co máme říct těm, kdo budou stavět v této věciu patriotismus či pohanské občanství proti církvi? Násilně odvádějí osmnáctileté hochy, tleskají šestnáctiletým dobrovolníkům, že tvrdí, že je jim osmnáct, po tisících je hážou do obrovské výhně a mučírny, kterou si ani představit nedokážou a z níž jim jejich čest brání uniknout, drží je v těch hrůzách rok za rokem, aniž by cokoliv tušili i jen o možnosti vítězství a po milionech je zabíjejí dřív, než začali žít. Tohle dělá stát, tohle dělá svět, tohle dělá jejich protestantská, praktická, rozumná sekulární společnost. A potom mají tu ohromující drzost přijít a stěžovat si na nás, protože v případě malé menšiny specialistů dovolujeme muži, aby si zvolili šlechetný a mírumilovný život, nejen dlouho potom, co mu bylo jednadvacet, ale když už mu začíná táhnout na třicítku a poté, co měl nějakých deset let na to, aby v klidu přemýšlel, jestli to chce nebo ne!
Zkrátka, chybí mi v tom všem jedna velmi očividná věc: jak se církve poměřuje se světem mimo ni, nebo proti nebo nabízeným jako náhrada za ni. A očividné je, že svět bude dělat vše, z čeho kdy církev obvinil, bude to dělat mnohem hůř a v mnohem větším měřítku a bude to dělat (což je nejhorší a vůbec nejdůležitější) bez jakýchkoliv standardů pro návrat k rozumu či motivů k pohnutí ke kajícnosti. Katolické zlořády lze reformovat, protože připouštíme formu. Katolické hříchy lze napravit, protože existuje test a princip nápravy. Kde jinde ale ve světě najdeme takový test či standard, nebo cokoliv vyjma proměnlivých nálad, které před deseti letech způsobily, že byl v módě patriotismus a po deseti letech, že je v módě pacifismus?
Dnešní nebezpeční spočívá v tom, že lidé dostatečně nerozšíří své mysli, aby pojaly očividné věci, a tohle je jedna z nich. Jde o to, že lidé viní římskou tradici z polopohanství a pak se se před ní schovají do pohanství naprostého. Jde o to, že si lidé budou stěžovat, že je křesťanství nakaženo pohanskými náboženstvími a pak utečou od poznamenaných morem, aby našli útočiště u nákazy. Není jediná z těchto udávaných chyb katolické instituce, která by nebyla ještě křiklavější či dokonce okázalejší u libovolné jiné instituce. A právě k těmto dalším institucím, tedy státu, škole, moderní mašinerii daní a policie, se tito lidé vážně obrací, aby je zachránili od pověr jejich otců. To je ten rozpor, to je ta drtivá srážka, které jsou nevyhnutelnou pohromou do níž se už zapletli a my jsme mohli jen tak trpělivě jak jsme svedli čekat, abychom zjistili, jak dlouho jim bude trvat, než si uvědomí, co se stalo.

Problémy s protestantismem

Díval jsem se na malou knížečku o protestantismu, jíž děkan Inge přispěl do šestipencové edice Sira Ernesta Benna a třebaže se domnívám, že se jí již dostalo odpovídající kritiky, může být užitečné, abych rychle připsal svých pár poznámek, než bude zcela zapomenuta. Knížečka se jmenuje Protestantismus, ale očividně by měla nést název Katolicismus. Co se děkan snaží říct o čemkoliv reálném a rozpoznatelném jako protestantismus je mimořádně slátané, rozporné a nepřesvědčivé. Jen to, co chce říct o katolicismus je jasné, důsledné a k věci. Rozehřívá a osvěžuje to lidský a překypující motiv nenávisti, což působí, že vše ostatní v knížce vypadá plaše a klopotně. Nebudu komentovat dílo, které se považuje za dějepisné. Najdeme v něm jisté zvláštní, pokud ne vědomé, padělání skutečnosti, zejména formou zapření skutečností. Začíná interpretací protestantismu jako prosté „niternosti a upřímnosti“ v náboženství, což by za protestantismus neoznačil žádný z protestantských reformátorů a z čehož kdekdo z katolických reformátorů udělal přímo jádro a duši svých reforem v rámci katolicismu. Dalo by se říci, že sebezpytu se nyní více vybízí a více se praktikuje mezi katolíky než mezi evangelíky. Ale bez ohledu na to, zda šampioni upřímnosti zkoumají sebe sama, mohli by zkoumat svá prohlášení. Zejména některá zde zmíněná prohlášení by mohla vyvolat dodatečné pochybnosti. Je otřesným popřením a lží tvrdit, že Jindřich VIII. měl jen několik jednotek při své domácnosti a že tedy jeho lid musel oceňovat jeho politiku, protože jinak by proti ní povstali. Zdá se, že stačí v odpověď říct, ano povstali. A protože měl Jindřich jen pár jednotek při své domácnosti, pozval tlupy zuřivých žoldnéřů z ciziny, aby potlačili náboženskou revoltu jeho vlastního lidu. V dobročinné snaze připustíme, že i zcela upřímný vypravěč může použít takový argument a pak smlčet co následovalo. Nebo dále, je potupně a urážlivě zavádějící tvrdit, že katolické oběti tudorovské a dalších tyranií byly právem popraveni jako zrádci a ne jako náboženští mučedníci. Každý pronásledovatel tvrdí, že jedná ze společenské a sekulární nezbytnosti, dělal to Kaifáš a Annáš, stejně jako Nero a Dioklecián, od počátku byli křesťané potlačováni jako nepřátelé říše a do konce byli heretici světskému rameni předáváni se sekulárním ospravedlněním. Když je ale prostým faktem, že někdo mohl být pověšen, rozpárán a rozčtvrcen jen proto, že sloužil mši a někdy jen proto, že pomáhal někomu, kdo sloužil mši, pak je zkrátka pobloudilý nesmyl říkat, že nešlo o náboženské pronásledování. Abych zmínil jen jednu z řady podobných drobných lží – je docela oprávněné říkat, že Milton byl v mnoha ohledech spíš humanista než puritán, ale je holá lež tvrdit, že jeho rodina byla typicky puritánská ve svém hudebním vkusu a dopisech. Velmi prosté vysvětlení spočívá v tom, že Miltonova rodina byla převážně katolická a že to byl právě slavný John, kdo se z ní speciálně vydělil svým vyznáním, ale zachoval si její kulturu. Dal by se citoval nespočet dalších stejně falešných detailů, ale mě mnohem víc zajímá celkové zaměření knihy—které si dopřálo být tak podivně bezcílně tupé pokud jde o protestantismus, jen aby se vyhrotilo proti katolicismu.
Zde je děkanův pokus o definici: „Co je hlavním úkolem protestantismu? Je to především pokus bránit tendencím pokazit a degenerovat, jimž čelí každé organizované náboženství.“ Zatím dobré. V tom případě byl například sv Karel Boromejský, jedním z předních protestantů. Svatí Dominik a František, kteří očistili nahromaděnou zpohodlnělost značné části řeholního života své doby, byli očividně předními protestanty. Jesuité, kteří prosívali legendy bollandiovskou učeností byli zjevně přední protestanté. Ale většina žijících protestantských předáků nejsou přední protestanté. Jestliže degradace sráží každé organizované náboženství, pak pravděpodobně srazila protestantské organizované náboženství. Protestanté se možná pokouší protestantismus očistit, ale právě tak se katolíci snaží očistit katolicismu. Zkrátka, tahle definice je naprosto k ničemu k rozlišení mezi protestantismem a katolicismem. Nepopisuje totiž žádnou vírou, ani systém či soubor myšlení, jen prostý dobrý úmysl, ke kterému se všichni lidé ve všech církvích hlásí a jen málo lidí v pár církvích praktikuje—zejména v naší. Děkan ale dokazuje nejen, že moderní protestantské instituce musí být zkažené, on i říká, že jejich prvotní zakladatele je třeba odvrhnout. Jednoznačně vyznává, že nemůžeme následovat Luthera a Kalvína.
Dobrá, pojďme dál a podívejme se, koho máme následovat. Ocituji jednu typickou pasáž téměř v závěru knihy: Děkan nejdříve poznamenává: „Římská církev prohlásila, že nelze dosáhnout smíření mezi Římem a moderním liberalismem nebo pokrokem“. Člověk by rád viděl, encykliku nebo dekret, které toto prohlášení obsahují. Liberalismus, to může být mnoho věcí, od té specifické záležitosti, kterou odmítl a definoval Newman po záměr volit v doplňovacích volbách Sira Johna Simona. Pokrok obvykle znamená něco, co papež nikdy, pokud vím, neshledal nutným popírat, co ale děkan sám popíral opakovaně a co nejzuřivěji. Poté děkan pokračuje: „Protestantismus se zcela oprostil od této nekompromisní náklonnosti k temnému věku“. „Temný věk je“ je samozřejmě fráze a slogan, toho si všímat nemusíme. Možná si ale všimneme a ne bez zájmu a pobavení, že sám děkan o nějakých pětadvacet vět dřív popsal populární protestantismus v Americe, jako by šlo o barbarství a opožděné tmářství. Z toho by se jeden mohl domnívat, že temný věk pořád pokračuje, pokud se najdou nějací protestanti, kteří by se o to postarali. A když vezmeme v potaz, že nejméně pětkrát říká, že protestantské dovolávání se litery Písma je úzkoprsé a pověrečné, pak je poněkud šokující, když závěrem prohlašuje protestantismus jako takový za „zcela prostý“ tohoto druhu temnoty. A potom, aby dovršil tento zmatek mnohamluvných rozporů, napsal tento krásný a tajuplný závěr: „Právě tímto směrem mohou protestanté vyhlížet začátek toho, co může skutečně být novou reformací, pokračováním nedokončeného díla Sira Thomase Mora, Giordana Bruna a Erasma“.
Zkrátka, protestanté mohou vyhlížet novou reformaci založenou na dílech dvou katolíků a jednoho obskurního mystika, který nebyl protestant a o jehož učení ani oni ani svět neví prakticky nic.
Člověk sotva ví, kde začít s kritiku této velmi nové reformace, dvě třetiny z níž zjevně začali dva muži staré víry. Mohli bychom jemně naznačit, že pokud je politováníhodné, že dílo Sira Thomase Mora bylo „nedokončené“, pak by část odpovědnosti mohla být připsána hnutí, které mu sťalo hlavu. Přemýšlím, zda děkan skutečně chtěl říci, že chceme novou reformaci, aby odstranila všechny škody napáchané tou starou. Pokud ano, pak nemáme žádný důvod se s ním přít. S velkou radostí bychom měli novou reformaci, jak pro nás, tak pro protestanty a další lidi. Bylo by ale jen spravedlivé říct, že se katolíků – v neuvěřitelně krátké době—povedlo udělat cosi jako novou reformaci, obyčejně se tomu říkalo protireformace. Svatý Vincent z Pauly a sv. František Saleský mají přinejmenším stejný nárok považovat se za dědice Morovy laskavosti a lásky jako má současný děkan od Sv. Pavla. Když ale dáme onu reformu v sedmnáctém století stranou, na reformě, kterou navrhuje pro dvacáté století děkan je cosi poněkud podivuhodného a její svatý patron, kterého pro ni vybral, je ze století šestnáctého.
Právě tak si , zdá se, stojíme. Nemáme následovat Luthera s Kalvínem. Máme se držet Mora a Erasma. A to je pěkně prosím pravý protestantismus a příslib druhé reformace. Máme napodobovat postoje a ctnosti mužů, kteří zjistili, že mohou setrvat pod papežem, a zejména jednoho, který kvůli věrnosti papežské svrchovanosti zemřel. Máme zahodit prakticky každý cár myšlení nebo theorie, které zastávali lidé, kteří pod papežskou svrchovaností nezůstali. A všechny tyhle názory máme svázat do malého lidového pamfletu s oranžovým přebalem a pojmenovat je Protestnatismus. Pravda je taková, že děkan Inge má nemožný název knihy a nemožný úkol. Má představit protestantismus jako pokrok i když je příliš bystrý a kultivovaný člověk na to, aby nepojal podezření, že to byl úpadek do barbarství (a nic jiného to taky nebylo) a rozchod se vším, co bylo ústřední pro civilisaci. I ve zkoušce humanistů učinil protestantismu náboženství nelidským. I ve zkoušce liberála nahradil liberalismus lpěním na liteře. A i kdyby měl být cílem jen modernismus, své stoupence k němu vedl dlouhou, bezútěšnou a vleklou oklikou, blouděním pouští, na níž dokonce ani neobjevil modernismus dřív, než předtím objevil mormonismus. I tehdy, když by měl být cílem logický skepticismus, tak by do něj rychleji dorazil Voltaire z jesuitské školy, než chudák provinční protestant vychovaný mezi Jezreelity (náboženská sekta v Anglii existující na přelomu 19. a 20. stol. Pozn. překl.) Každý mentální proces, i ten vedoucí k omylu, je v katolické atmosféře jasnější. Protestantismus neudělal pro děkana Ingeho nic, až na to že mu dal děkanství, které ale spíš jeho myšlenkovou aktivitu brzdí. Nijak nepřispěl k jeho skutečným talentům či učenosti nebo smyslu pro ideje. Nikdy v dějinách nehájil protestantismus žádnou z idejí, které děkan hájí ani nepomohl žádné ze svobod, v něž doufá. Jedno ale udělal: poranil něco, co nenávidí. Způsobil určitou dočasnou či zdánlivou škodu dědictví sv. Petra. Způsobil onehdy cosi, co vypadalo jako malá trhlina v hradbách Říma. A proto může děkan protestantům odpustit cokoliv, i protestantismus.
To je totiž podivná vášeň jeho života: a on se lopotí všemi těmi stránkami pochybností a rozlišování jen pro tu chvíli, kdy může svou duši osvobodit v jednom divokém zaburácení monomaniakální absurdity: „Ať nevinný Dreyfus zhyne ve vězení, ať si Ir, který spáchá proradnou vraždu vyslechne, že má ze své zpovědi vynechat „politiku“, ať lukrativní podvod Lurd….“ Tak se má mluvit! Vždyť je tak únavné předstírat rozumnou řeč.

Historie prvních průkopníků

Sv. Jana z Arku, hvězda a náhlý úder blesku, podivná jako meteorický kámen, jehož samotná pevnost není z tohoto světa. Můžeme ji, jediný bílý kámen dějin, přirovnat i k diamantu mezi oblázky. Podobně jako diamant je čistá, ale ne jednoduchá, jak by mnozí označili prostotu, ale má mnoho rysů a faset. Všiml jsem si, že v debatách o sv. Janě nikdo nezmiňuje jeden z aspektů a ten přijde jako hodný zmínky. Týká se soudobé a běžné výtky vůči katolické církvi, že je vždy pozadu za svou dobou.
Když jsem se stal katolíkem, byl jsem docela připraven, že zjistím, že v mnoha ohledech skutečně za svou dobou zaostává. Měl jsem řadu příležitostí zabývat se naprosto příšernými lidmi, kteří svou dobu předbíhali i ještě zhoubnějšími lidmi, kteří svou dobu předstihli. Byl jsem připraven na setkání s katolicismem poměrně konservativním a v tom smyslu pomalým. A takový samozřejmě v jistých ohledech je. Věděl jsem, že být v pohybu obecně znamená je být v módě. Věděl jsem, že módy mají neobyčejnou vlastnost, že jsou nejprve všudypřítomné a otravně utiskují a pak jsou najednou prázdné a zapomenuté. Věděl jsem, jak publicita působí jako namířený reflektor a mizí jako záblesk blesku. Viděl jsem představivost veřejnosti plnou průvodů Krugerů a Kaiserů, kteří měli za týden viset a které se za měsíc nikdo nenamáhal věšet. Prožil jsem si ohromující ilusi, že na světě není nikoho, než generála Gordona nebo kapitána Dreyfuse, případně slona Jumba v ZOO. Jestliže na světě existuje něco, co si těchto světských změn nevšímá, pak doznávám, že v té nevšímavosti nacházím jistou útěchu. Myslím, že bylo jen v pořádku, ať se na to díváme jakkoliv, že církevní autority odložily rozhodnutí o darwinismu a dokonce i o evoluci a prostě odmítly nechat se rozrušit všeobecným vzrušením. Dokonce i mezi sympatizujícími bylo hodně těch, kdo se asi domnívali, že katolíci musí postavit oltář Chybějícímu článku, jako pohané postavili Neznámému bohu. Ale katolíci si raději počkají, aby věděli, co dělají a raději se by o něčem dozvěděli něco víc, než jen, že to nikdo nemůže najít. Samozřejmě, že v některých věcech, posuzovaných horečnatou poslední módou, byla církev stejně pomalá jako jistá. Je tu ale ještě jedna strana pravdy, obvykle ještě více přehlížená. A právě obě z nich jsou velmi dobře ukazuje příběh postavení sv. Jany.
Když se vydáme zpět na samý počátek příběhu, velmi často přijdeme na to, že církev udělala něco, co její nepřátelé ignorovali a dokonce i její přátelé zapomněli. Pak nastoupily jiné sociální tendence, svět začaly zaměstnávat jiné otázky, přes celou věc se přelily přílivy času a změn a když se to vše zase objevilo na povrchu, měl svět dojem, že se tím církev zabývá s velmi dlouhým zpožděním. Ale sám svět se tím nezbýval vůbec. Ve skutečnosti si toho svět nikdy ani nevšiml, dokud se úlekem neprobudil a nezačal nadávat církvi, že se nevzbudila dřív. Během všech těch dlouhých staletí mezi tím, spal svět mnohem tvrději než církev. Církev už dávno něco udělala a svět neudělal nic. Případ sv. Jany z Arku je toho zvláštním příkladem.
Kanonisace sv. Jany přišla velmi pozdě a velmi pomalu. Ale její rehabilitace nastala velmi brzy a velmi rychle. Je to výjimečný příklad rychlého odčinění soudního zločinu či špatného výkonu spravedlnosti. V dějinách došlo k obrovskému počtu soudních zločinů. Historie zaznamenala velký počet hrdinů a mučedníků, kteří trpěli pro své ctnosti. Stalo se z toho málem lidové úsloví, zejména v moderní době. Například slovy populárního amerického básníka: „Provždy v právu na popravišti, provždy v omylu na trůnu“. Sotva si ale dokážu vzpomenout na jiný případ, kdy trůn vzdal tak promptně poctu popravišti. Odsouzení sv. Jany odvolal papež za života jejích současníků na základě odvolání jejích bratrů asi tak brzy jak mohl kdokoliv očekávat odvolání něčeho takového. Nevím jestli athénská republika udělala něco podobného pro Sokrata nebo Florencie pro Savonarolu, ale jsem si jist, že by nikdo nepřiměl Kartagince, aby se takhle omluvili Regulovi nebo Antiochijské, aby se omluvili Makabejským. Jediný férový způsob jak posuzovat oblíbené téma zločinů křesťanstva by bylo porovnat je se zločiny pohanství a běžným lidským chováním pohanského světa. I když je to možná lidská slabost všech věků a vyznání, že se nejdříve kamenují proroci a pak se jim staví hroby, jen velmi zřídka jim někdo postavil hrob tak rychle. Pokud jsou stavitelé hrobů skutečnými a opravdovými zástupci nebo dědici těch, kdo vrhali kameny, staví je obvykle až po stovkách let. Vezměme si pro příklad paralelní vášně na světské straně středověku. Byli bychom mimořádně překvapeni, kdybychom se dozvěděli, že poté co Edward I. narazil hlavu Williama Wallace na kopí, Edward III. jeho ostatky pietně pohřbil a jeho jméno očistil. Dosti by nás překvapilo, kdyby si dvůr Alžběty I. dal tu práci, aby odsoudil a zrušil proces a rozsudek proti Thomasu Morovi. Sentimentální i když upřímná jemnost vůči mrtvému nepříteli se projevuje zpravidla až velmi dlouho poté, až jsou mrtvé tehdejší ambice a rivality a když byly dávno zapomenuty spory a rodinné zájmy. V devatenáctém století píší Angličané romantické příběhy o Walllacem a staví sochy Washingtonovi. V devatenáctém a dvacátém století Angličané projevují nadšení nad sv. Janou a píší o ní vynikající knihy. Osobně doufám, že se dočkám dne, kdy se tato velkomyslnost projeví tam, kde je nejvíce postrádána a nějaká podobná splátka bude věnována na nejhlubší dluh ze všech. Rád bych zažil den, kdy Angličané postaví sochu Emmetta (popraveného předáka irských republikánských rebelů z počátku 19. stol. pozn překl. )vedle sochy Washingtona a rád bych, aby při stém výročí emancipace bylo kolem postavy Daniela O’Connella (irský politický vůdce v první polovině 19. stol. Pozn. překl.) tolik ruchu, jako bylo kolem Abrahama Lincolna.
Moje poznámky mají ale spíše obecnější smysl a větší obecnost činí mou věc ještě silnější. Když totiž použijeme případ sv. Jany jako zkoušku, pak skutečně pozoruhodná není ani tak pomalost s níž ji církev uznala a ocenila, jako pomalost všech ostatních. Svět a zejména nejmoudřejší jeho muži si mimořádně pozdě všimli, že se stalo něco pozoruhodného, mnohem později než poněkud ustrnulí náboženští činovníci patnáctého století. Strnulost náboženství v patnáctém století byla ostatně brzy rozhýbána a rozbita zčásti dobrými, zčásti zlými silami. Poměrně brzy poté, co naházeli popel sv. Jany do Sieny a velmi brzy po její rehabilitaci začala skutečná renesance. Velmi brzy na to začala reformace. Renesance přinesla řadu velkých a liberálních názorů na všechno možné. Reformace přinesla nespočet úzkých názorů rozdělených mezi všechny možné sekty. Přinejmenším zde ale bylo mnoho různosti a odlišných názorů, mnohé z nich se uvolnily ze všeho ce je mohlo omezovat ve středověké kázni. Lidský rozum a představivost ponechané samy sobě udělaly aspoň tolik z Jany z Arku, jakoz Jana Husa. Pravdou je, že lidský rozum a představivost, ponechané samy sobě, z ní udělaly mimořádně málo. Humanismus, humnitářství a obecně lidstvo, ve skutečnosti nerehabilitovaly Janu až do doby, kdy uplynulo pět set let poté, co tak učinila církev.
Historie toho, co této velké ženě napovídali velcí muži, je velmi skličující povídání. Největší muž ze všech, Shakespeare drží smutné prvenství svými omezeneckými výpady v Jindřichu VI. Pokračovalo to ale dlouho po Shakespearovi a mnohem hůř od lidí, kteří měli mnohem menší omluvu než Shakespeare. Voltaire byl Francouz, byl to velký Francouz, vyznával se z obdivu k mnoha francouzským hrdinům, dozajista se prohlašoval za reformátora a přítele svobody a zcela nepochybně by se chopil jakéhokoliv středověkého zneužití spravedlnosti, které by se dalo použít k protiklerikálním účelům. To, co Voltaire o sv. Janě napsal by bylo nejslušnější přejít mlčením. Ale tak to pokračovalo pořád dál, to samé platí o racionalistickém dějepisectví mnohem pozdějším než Voltaire. Byron měl při všech svých chybách smysl pro krásu a hrdinství, zejména u národů usilujících o svobodu. Byl mnohem méně ostrovní, než kterýkoliv jiný anglický básník, mnohem lépe rozuměl Francii a kontinentu a je tam stále chápán a obdivován. Sv. Janu nazýval fanatickou běhnou. Takový byl byl obecný tón lidské kultury a dějin, jak o nich mluvil a jak jim učil věk rozumu. Pan Belloc poznamenal, že tento sekulární světský tlak byl tak silný, že dokonce i katolík, když chtěl být uměřený (například Lingard), byl víceméně skeptický ne pravda o morálce, ale určitě o zázračném poslání sv. Jany. Je pravda, že Schiller měl sympatie, ale sentimentální, proto mu chybělo porozumění. Ale teprve téměř na konci devatenáctého století a plně až na počátku dvacátého procitli běžní muži ducha k porozumění jedné z nejúžasnějších žen ducha v dějinách světa. Jeden z prvních skutečně populárních pokusů o racionalistickou rehabilitaci přišel, ze všech lidí na světě zrovna od Marka Twaina. Jeho pojem o středověku byl stejně provinční jako Yankee na dvoře krále Artuše, ale sluší se tomuto poněkud neohrabanému géniovi pozdní kultury v nové zemi přiznat, že se nechal zapálit plamenem z rouenské hranice, kterou tolik kultivovaných skeptiků považovalo za studenou. Pak přišel blahosklonný pamflet Anatola France, který osobě považuji za urážlivější než uštěpačné a sprosté Voltairovy verše. Následoval poslední velký pokus, mnohonásobně mylný ve svém předmětu sporu, ale nápadně živý a upřímný—hra o sv. Janě. Celkem vzato, nikdo nemůže říct, že by si racionalisté a humanisté zrovna přivstali. Tato hrdinka musela nějakých pět století čekat na Bernarda Shawa.
Nu nikdo nemůže říct, že by v tomto srovnání vycházela církev nějak špatně v porovnání se světem. Ve skutečnosti přišla církevní omluva mučednici tak brzy, že na ni dávno všichni zapomněli dlouho předtím, než se svět vůbec otázkou začal zabývat. A i když jsem si vzal konkrétní příklad sv. Jany z Arku myslím, že něco podobného lze vystopovat v řadě jiných případů z lidských dějin.
Platí to pro ty, kdo dali špatné jméno jesuitům a věšeli je, a to věšení nebylo vždy jen metaforické. Zjednodušeně se dá říct, že jesuité, zejména coby kasuisté, trpěli téměř výlučně tím, že předběhli dobu zhruba o dvě staletí. Pokusili se uvážlivě začít to, co se všude kolem nás rozmáhá velice chaoticky ve všech řečech o problémových hrách a románech. Jinými slovy, oni věděli, že existují skutečné problémy v morálním jednání. Ne problémy s tím, zda je třeba poslouchat morální zákon, ale v tom, jak se na konkrétní případy morální zákon opravdu vztahuje. Ovšem jesuité nejsou připomínáni jako průkopníci, kteří začali klást otázky s nimiž pak přišli Ibsen, Hardy a Shaw. Byli připomínáni jen jako zlolajní spikleci, kteří ne vždy věřili v božské právo králů. Jejich průkopnictví přišlo dost brzy na to, by je dřívější generace proklela, ale příliš brzy na to, aby jim pozdější generace poděkovala. Protestanté horlivě podporovali proti jesuitům Pascala, aniž by se namáhali zjistit, že mnoho z toho, co Pascal odsuzoval, by každý moderní člověk hájil. Kupříkladu Pascal vinil nechvalně známé jesuity, že tvrdí, že se děvče za jistých okolností může vdát proti přání svých rodičů. Jesuité by měli všechny moderní romány, nemluvě o problémových románech, na své straně. Přišli však příliš brzy na to, aby měli po boku kohokoliv. Navíc chtěli tyto výjimky zapracovat do morálního pravidla, modernisté o dvě staletí později nevypracovali žádné pravidlo, jen se brodí zmatkem výjimek.
A napadá mě teď ještě jeden příklad. Mnozí napsali dlouhá historická pojednání o tom, jak klopotně pomalu postupovala idea spravedlnosti k domorodcům, Indiánům a podobným rasám krok za krokem s vývojem moderních humanitárních idejí. Velký kvaker Penn se v nich jeví jako prvotní zakladatel a otec republiky a dlužno říct, že byl opravdu mezi prvními – prvními mezi puritány. Jenomže La Casas, apoštol Indiánů, ve skutečnosti vyplul s Kryštofem Kolumbem. Těžko mohl někdo začít v Americe dřív než on. Celý život plédoval za práva divochů, ale dělal to v době, kdy na severu nikdo neposlouchal takové příběhy o španělském světci. V tomto a mnoha dalších případech byla mám dojem skutečná historie katolických průkopníků vždy ta stejná: byli první a zapomnělo se na ně.

Agnostikova maska

Sir Arthur Keith ve svých nedávných poznámkách o duši vypustil kočku z pytle. Vypustil ho z velmi spořádaného pytle, který nosí „člověk z lékařské profese“, o kterém píše, že je ve svědomí vázán tvrdit, že život duše ustává s tím, jak přestane dýchat tělo. Možná, že postava, která by se hodila k pytli je s ohledem na kočku poněkud nešťastná, protože je to mystické zvíře, jehož devět životů by snad mohlo symbolizovat nesmrtelnost, přinejmenším v podobě reinkarnace. V každém případě ale pustil kočku z pytle v tom smyslu, že odhalil tajemství, které by tak moudří muži měli raději moudře zachovat. Je to tajemství, že takoví vědci nemluví jako vědci, ale prostě jako materialisté. To znamená, že nepřednášejí své závěry, ale pouze sdělují své názory. A někteří z nich mají názory hodně vratké.
Ve své slavné řeči o antropoidech na nedávném kongresu v Leedsu řekl Sir Arthur Keith, že mluvil jen jako předseda poroty. Je pravda, že se s porotou očividně neporadil a brzy se jasně a prudce ukázalo, že porota hrubě nesouhlasila, což je u poroty dosti podivné, když předseda již oznámil její verdikt. Přesto, tím že použil tento obraz chtěl se dovolávat naprosté nestrannosti soudního typu. Měl na mysli, že porotce je přísahou vázán věnovat se výlučně faktům a důkazům, bez strachu a preferencí. Tento efekt by byl stonásobně účinnější, kdybychom si mohli představit, že porotcovy sympatie jsou na druhé straně, nebo kdybychom aspoň nevěděli, že jsou tak velmi jednoznačně na jedné straně. Sir Arthur měl pečlivě uchovat dojem, že přísně a výlučně jako antropolog je nucen přijmout přirozený výběr lidoopů. Pak by nechal na domněnkách, že jako pouhá soukromá osoba by mohl toužit po serafických vizích a nebeských nadějích, mohl by bádat v Písmech nebo očekávat Apokalypsu. Nakolik by po tom bylo něco nám, nebo komukoliv jinému, mohl by ve svém privátním životě být mormonem zmnožujícím hvězdy ve své nebeské koruně nebo extatikem zmítaným trvale Duchem svatým. Pointa by byla v tom, že mu fakta vnutila darwinovský závěr. Takový člověk, donucený přijmout závěr z faktů, by byl skutečný svědek, protože by to byl svědek váhavý. V Darwinově procesu se člověk může cítit jako žalobce, ale porotce by byl nucen přiklonit se k obviněnému.
A Sir Arthur Keith celou tuhle imperiální nestrannost odhodil. Zašel až k předkládání dogmat a stanovení zákona o duši. To nemělo co dělat s jeho tématem, s tou výjimkou, že je to téma pro každého. I když to ale nemělo nic společného s jeho tématem, všem to řeklo, na které straně stojí. Proměnilo to předsedu poroty v naprosto nezaměnitelného obhájce té strany. Takový straník je ve skutečnosti spíš stranou sporu než advokátem, protože tu jde především o to, že jako soukromá osoba měl už dlouho tento soukromý předsudek. Je proto zřejmé, že když Keith rozhodne v Darwinův prospěch je to stejné, jako když pro Darwina rozhodne Bradlaugh, Ingersoll, nebo kterýkoliv atheista na stoličce v Hyde Parku. Když si oni vyberou svou stranu v přirozeném výběru, všichni se můžeme shodnout, že je věru velmi přirozený výběr. Pokud jde o samotný závěr, je téměř neuvěřitelně jak nic neuzavírá, protože je nepřesvědčivý. Pokud nebyly závěry Sira Arthura Keitha zachyceny zcela mylně, pak konkrétně uvedl, že duchovní existence končí se zánikem fysických funkcí, a žádný lékař nemůže s čistým svědomím říct nic jiného. Jakkoliv vážný může být úraz zvaný smrt (a věru často bývá fatální) docela se mi zdá, že je to případ, kdy je vcelku nepotřebné vůbec lékaře volat. Dokonce i na prostých stránkách mých oblíbených detektivek je poněkud ironické, že všichni začnou honem shánět lékaře, jakmile si jsou docela jistí, že je člověk mrtvý. Jenže v detektivkách se aspoň od doktora můžeme o mrtvém těle něco dozvědět. V spekulacích o nauce nic takového neplatí a věčná detektivka se tím jen mate, protože doktor medicíny předstírá, že je doktorem theologie. Celá ta záležitost s „člověkem z lékařské profese“ je jen blafování a mystagogie. Lékař „vidí“, že duch pomíjí s tělem. To, co lékař vidí je, že tělo nadále nemůže kopat, mluvit, kýchat, pískat nebo tančit jig. Na to ani člověk nemusí být velký odborník na medicínu, aby to viděl. Ale o tom, jestli princip energie, jež působila, že tělo kopalo, mluvilo, kýchalo, pískalo a tančilo nadále existuje nebo neexistuje na nějaké jiné rovině existence, o tom člověk z lékařské profese neví nic víc, než jakýkoliv jiný člověk. A když myslí lidé od medicíny spořádaně, říkají někteří z nich (třeba Thomas Henry Huxley), že nevěří že by o tom mohli něco vědět ani lékaři, ani kdokoliv jiný. To je srozumitelný postoj, ale nezdá se, že by to byla pozice Sira Arthura Keitha. On se veřejně postavil, aby popřel, že duše přežívá tělo a dodal onu mimořádnou poznámku, že každý všichni ostatní lidé od medicíny musí říct to samé. Je to, jako by řekl, že každý kompetentní stavitel nebo geometr musí popřít, že by mohla existovat čtvrtá dimense, protože seznanl ono technické tajemství, že stavby se měří podle jejich délky, šířky a výšky. Na místě je pak otázka – proč volat geometra? Každý ví, že vše se měří ve třech dimensích. Kdokoliv si myslí, že existuje čtvrtý rozměr, smýšlí tak navzdory tomu, že si je dobře vědom, že se věci obvykle měří ve třech. Je to také, jako by člověk měl odpovědět berkelianskému metafysikovi, který tvrdí, že všechna hmota je jen ilusí mysli, slovy „Dovolávám se svědectví rozumného stavebního dělníka, který denně pracuje s pevným betonem a litým železem a ten vám poví, že jsou docela skutečné“. Přirozeně bychom odpověděli, že nepotřebujeme výpověď stavebního dělníka, abychom věděli, že hmotné věci jsou hmotné, a že filosof mluví o tom, že hmotné nejsou v docela jiném smyslu. Podobně neexistuje nic, co by nutilo člověka z lékažské profese být materialistou, vyjma toho, co může udělat materialistu z každého člověka. A právě tehdy, když člověk pojme a vstřebá všechen zjevný materialismus, začne používat svou hlavu k myšlení. A někteří tvrdí, že už nepřestane.
Tento velmi nefilosofický vpád do filosofie byl velmi poučný v jednom smyslu. Vrhl zpětně světlo na předchozí řečníkovy výroky o věcech, o nichž měl větší právo mluvit. Dokonce i v tom prozradil podivnou prostotu příznačnou pro tyto oficiální vědce. Popravdě řečeno, jsou čím dál méně vědci a čím dál víc oficiální. Dospěli až k řídkému maskování, které je každodenním oděvem politiků. Ukazují nám ty nejobratnější triky s tou nejneobratnější průhledností. Vypadá to, jako když se dítě pokouší něco schovat. Pořád dokola se nás snaží obalamutit velkými slovy a učenými narážkami, v domnění, že my jsme se nikdy ničemu nenaučili—dokonce ani o jejich zábavných pokusech. Každý pisatel úvodníků, který na nás hřmí o Galileovi předpokládá, že víme o Galileovi ještě méně než on. Každý populárně naučný kazatel, který po nás hází dlouhými slovy si myslí, že je musíme hledat po slovnících a doufá, že je nebudeme vážně studovat raději ani v encyklopedii. Jejich zacházení s vědou se poněkud blíží stylu hrdinů jistých dobrodružných příběhů, v nichž bílí muži děsí divochy předvídáním zatmění slunce nebo elektrickými šoky. To jsou svým způsobem skutečné demonstrace vědy. Mají svým způsobem pravdu, když říkají, že jsou vědci. To v čem se asi mýlí je předpoklad, že my jsme divoši.
Pro nás, kdo se díváme na to, jak se chystají nám uštědřit elektrický šok, je poněkud zábavné, že se od nás se vší vážností čeká, že budeme tím šokem šokováni. Je spíš žertovné, že my, zaostalí divoši, jsme sami docela schopni nejen předpovědět zatmění, ale předvídat i předpověď. Nu a mezi fakty, které důvěrně známe už dlouho, je i ta skutečnost, že mužové vědy inscenují a připravují své efekty právě tak jako politici. A ani jim to moc nejde, právě tak jako politikům. Ani jeden z těchto moderních mystagogů si ještě neuvědomil, jak už jsou jeho triky průhledné. Mezi nejznámější a nejprůhlednější patří ten, který známe jako „oficiální rozpor“. Je to divný a symbolický způsob, jak prohlásit, že se něco stalo, tím že popřeme, že se to stalo. Zastírající a klamavé zprávy proto následující po politických skandálech se stejnou pravidelností, s jako vycházejí statistické ročenky. Proto vážený ministr doufá, že nemusí vyvracet to, o čem je přesvědčen, že se ctihodný poslanec nepokoušel podsouvat a naznačovat. Proto se člen kabinetu staví na podium, aby popřel, že by ve vládní politice vůči Damašku měly být nějaké změny. A proto se Sir Arthur Keith postavil, aby popřel, že by ve vědeckém přístupu k Darwinovi nastaly jakékoliv změny.
Když to slyšíme, s upokojením vydechneme, protože všichni dobře víme, co tohle znamená. Víceméně to znamená pravý opak řečeného. Znamená to, že ve straně se strhla obrovská hádka ohledně Damašku, nebo jinými slovy, že ve vědeckém světě se schyluje k po čertech velkému skandálu kolem zdiskreditovaných darwinistů. Zvláštní je, že v druhém případě oficiálnní představitelé nejen s velkou vážností pronášení oficiální rozpor, ale jsou i mnohem více prostoduší v tom, že že předpokládají, že si nikdo nevšimne, že je to oficiální. V případě podobných legálních fikcí v politice už politici touhle dobou nejenže politik zná pravdu, ale ví, že i my víme pravdu. Tou dobou už všichni z všude kolujících drbů ví, co se přesně rozumí pod naprostou shodou ve všem, která spojuje předsedu vlády a všechny jeho kolegy. Předseda vlády od nás věru neočekává, že bychom věřili, že je svatým a milovaným králem bratrstva rytířů, kteří složili přísahu bojovat za víru a dát jen jemu samému svá srdce. Jenže Sir Artuhr Keith od nás se vší vážností čeká, že mu budeme věřit, že je předsedou poroty složené ze všech různorodých mužů vědy, kteří se všichni naprosto shodli na tom, že Darwinův konkrétní názor je „věčný“. To je to, co považuji za dětskou schovávačku a neumělý a průhledný trik. Proto říkám, že ani neví, kolik toho my víme.
Politik bude totiž méně pompézně absurdní než anthropolog, i kdybychom to ověřovali na tom, co oba označují jako pokrok, což je zpravidla jen jiné slovo pro čas. Všichni známe oficiální optimismus, který vždy hájí současnou vládu. Tohle se ale podobá oficiální obraně všech bývalých vlád. Kdyby někdo řekl, že Palmerstonova politika byla věčná, považovali bychom to za poněkud neaktuální. Přitom Darwin byl slavný přibližně ve stejné době jako Palmerston, a je zhruba stejně zastaralý. Kdyby se měl pan Lloyd George postavit a říct, že velká liberální strana neustoupila z jediné pozice, kterou zaujali Gobden a Bright, jediní a praví tribuni lidu, museli bychom váhavě říct (pokud si něco takového vůbec lze představit), že omílá partajní slogany před lidmi, kteří nic netuší o historii strany. Kdyby nějaký sociální reformátor slavnostně tvrdil, že veškerá sociální filosofie se nadále zakládá přísně a výlučně na principech stanovených Herbertem Spencerem, bylo by nám jasné, že nic takového není pravda, a že jen naprostá úřední fosilie by se mohla pokusit předstírat, že je. A přece byli Darwin a Spencer nejen současníky, ale i druhy a spojenci. Darwinovská biologie a spencerovská sociologie byly považovány za součást jednoho hnutí a naši dědové je považovali za hnutí velmi moderní. Dokonce i při apriorním posouzení pravděpodobnosti se proto zdá spíše nepravděpodobné, že by měla být věda té generace víc neomylná, než její etika či politika. I na základě principů, které Sir Arthur vyznává je hodně divné, že by o darwinismu nebylo možné říct víc, než co říká on. Na tyto principy a pravděpodobnosti se ale odvolávat nemusíme. Můžeme se dovolávat faktů. O faktech shodou okolností něco víme a zdá se, že Sir Arthur Keith neví, co my víme.
Stanoviska o současném darwinismu zazněla v katolických novinách a Sir Arthura Keith, kterého p přiměla, aby si dal tu práci a popřel je, se pokud jde o ně senzačně a ničivě mýlil. Všichni čtenáři oněch novin už asi tu příhodu znají, ale další novináři se o ní patrně nikdy nedozví a většina dalších novin ji určitě nikdy nezaznamená. Když přijde na kosmické spory, je většina ostatních novin důrazně stranická a když stranický předák vydá oficiální rozpor, podporují ho. Nedovolí veřejnosti, aby se dozvěděla, jak triumfálně byla popřen jeho další rozpor.
Když pan Belloc řekl, že tito darwinisté jsou zastaralí a neznají současnou biologii citoval mezi řadou jiných soudobých autorit francouzského biologa Vialletona, který popíral možnost přirozeného výběru v konkrétním případě spojeném s plazy a ptáky. Sir Arthur Keith přispěchal na pomoc panu H. G. Wellsovi a s horlivou snahou prokázat, že on ani pan Wells nejsou ani zaostalí ani neznalí soudobé biologie, se pustil do naprostého popření slov pana Belloca. Uvedl, že ve Vialletonově knize nic takového není, jinými slovy obvinil pana Belloca, že Vialletonovi knihu špatně citoval nebo desinterpretoval. Posléze se ukázalo, k údivu všech a zejména pana Belloca, že Sir Arthur Keith ani nevěděl, že ta kniha existuje. Mluvil pouze o raném a elementárním díle téhož autora publikovaném před lety. To bylo naposledy, kdy něco od Vialletona četl. O významné knize, o níž jsem něco slyšel dokonce i já coby běžný nevěděcký člověk, se k jeho sluchu nedoneslo vůbec nic. Jinými slovy, obecné obviněná, že darwinisté mají zastaralé informace, bylo prokázáno tak, jak snad nic jiného podobně kontroverzního kdekoliv na světě. Nuže, jak může někdo předpokládat, že poté, co se něco takového stalo, navíc když se to stalo nám, na stránkách novin, do nichž píšu a je to zkušenost jednoho z mých přátel, budou lidé v našem postavení schopni brát vážně řeč na zahájení kongresu Britské asociace v Leedsu? Jak můžeme zachovat vážnou tvář, když se president jako by ukazoval ke hvězdám a prohlásí darwinismus za stejně věčný? To nedělá pro nás, ale pro reportéry, zrovna tak jako skutečná příhoda s Wellsem a Bellocem se ve zprávách obvykle neobjevuje.

Co si myslí?

Veškerá věda, dokonce i božská věda, je vznešená detektivka. Až na to, že se nesnaží zjistit, proč je člověk mrtvý, ale chce přijít na kloub mnohem temnějšímu tajemství: proč je na živu. Katolická církev zůstává v nejlepším slova smysu tajemstvím i pro věřící. Bylo by od nich hloupé, kdyby si stěžovali, když pro nevěřící je hádankou. V praktičtějším smyslu si ale můžeme položit otázku. Co si myslí, že ve skutečnosti je? Co si myslí, že si myslíme my, že ve skutečnosti je? Oč si myslí, že ve skutečnosti jde nebo se alespoň předpokládá, že by mělo jít? Čím víc se na problém dívám, tím je pro mne temnější a temnější. Zčerná přímo půlnoční temnotou, když zírám kupříkladu na větu, kterou jsem nedávno viděl v Truth, mimořádně inteligentním a často velmi hodnotném listu. Stálo tam, že Řím ve svých vztazích s ruskými unianty toleruje „divné hereze a dokonce vousaté a ženaté kněze.“
Jaké to beztvaré příšery se začínají formovat v jejich vizích v jediné mimořádné větě? Jedno každé z těch osmi slov je bez přehánění překvapující ve nedůslednosti. Jako když někdo padá ze schodů a natluče si o každý schod, náráží náš autor na každé slovo. Už slovo „divné“ je samo o sobě zvláštní. Slovo hereze je ještě podivnější. Na první pohled připadne možná nejveselejší slovo „vousatý“ při vzpomínce na dětskou hru na bobra. I „ženatý“ je zábavné slovo. Dokonce i spojka a mezi vousatý a ženatý je žertovná. Ale vůbec nejvtipnější a nejfantastičtější výrok je ve slově „dokonce“. Každý nedokáže takhle pokrýt stránku komickými spojeními a fraškovými útržky řeči. Pouze divoké neporozumění tomu, jak spolu věci souvisí může způsobit, že i klouby a panty tak vratkého tvrzení skřípou a vržou smíchy. O této verzi římskokatolické víry můžeme jen stěží říct, že je falešná, nebo že se liší od pravé, nebo i jen, že se liší od naší verze. Co je to verze, a jak by to mohla být třeba je jejich verze? Řekli by nám, že na světě je mocná a pronásledující pověra, opilá bezbožnou myšlenkou, že má monopol na božskou pravdu a proto krutě ničí a vyhlazuje vše ostatní jako omyly. Poukázali by, že myslitele upaluje kvůli myšlení, vynálezce kvůli vynálezům, filosofy a theology také, pokud se o chloupek uchýlí od jejich dogmat a nebude tolerovat nejmenší změnu nebo stín rozmanitosti dokonce ani mezi svými přáteli a stoupenci. Tvrdili by, že smýčí celým světem jedním cyklónem encyklik uniformity a celé říše zničí kvůli jedinému slovu. Varovali by, že je posedlá fixní ideou, že její vlastní slovo je Slovem Božím. Když tak smýčí celým světem, dojde až do odlehlé a poněkud barbarské oblasti na hranicích Ruska, kde najednou přestane, široce se usměje a lidem řekne, že mohou mít jak jen chtějí podivné hereze. Podle standardů podivnosti, jaké lze očekávat u instituce z tak dlouhou zkušeností jakou má římská církev, mohou být podivné hereze skutečně mimořádně prazvláštní. Pro církve nejsou nic nového a divného hereze, které zahrnují lidské oběti, nebo uctívání démonů, nebo praktikování zvráceností. Mohli bychom tedy docela předpokládat, že církev říká těmto šťastným Slovanům dobromyslně: „I jen se klaňte Bafometo a Belzebubovi, odříkávejte modlitbu Páně pozpátku, dál pijte krev novorozenců, dokonce můžete,“ a zde její hlas škobrtne, než s námahou sebere sílu k velkomyslnému závěru, „ano, když to jinak nepůjde, můžete si nechat narůst vousy“. Mám za to, že potom si musíme představit ještě temnější a hrůznější vize v nichž vidíme heretiky ukrývající se na tajných místech, v černokněžnických jeskyních nebo zapečetěných zahradách černé magie, než jim naroste rouhačský vous. Nikdo nevysvětlí, proč by zrovna tihle konkrétní Východoevropané měli dostávat takové laskavosti, nebo proč by mělo velké množství dlouhých chlupů na bradě být stíháno tolikerou nepřízní. Pravděpodobně je to problém o němž tato intolerantní duchovní tyranie nesnese žádné otázky.
Uvědomuje si čtenář, jaké zoufalství se snáší na nešťastného katolického novináře v takových chvílích a jak asi divokou modlitbu může vyslat o přímluvu sv. Františka Saleského? Co na to má říct, a z kterého konce té věty má začít? K čemu bude dobré, když začne namáhavě vysvětlovat, že ženatý klérus je věcí církevní disciplíny a ne nauky a že to lze místně dovolit, aniž by šlo o herezi, když celou dobu někdo myslí, že vous je stejně důležitý jako manželka a důležitější než falešné náboženství. Jaký má smysl vysvětlovat mu zvláštní historické okolnosti, které vedly k zachování určitých místních zvyků v Kyjevě nebo Varšavě, když ten člověk může každou chvíli utrpět smrtící šok, pokud potká vousatého františkána procházejícího Wimbledonem nebo po Walham Green? Chceme se tu dostat k mysli člověka, který o nás smýšlí tak absurdně, že o nás nejdřív předpokládá, že máme z herezí hrůzu, potom, že pro ně máme slabost a nakonec, že máme ještě větší hrůzu z vousů. Čemu připisuje všechny ty nesouvislé nesmysly a bezvýznamné řeči, které s námi spojuje? Dokud tohle nerozluštíme, daleko se nedostaneme.
Domněnka, že zkrátka církev považuje celou za nesmysl příliš neodpovídá způsobu, jakým o ní mluví v dalších ohledech. Říká například, že vždy odporovala takovým a takovým změnám, což možná schvaluje. Píše, že lze počítat s tím, že bude podporovat ty či ony principy, což se mu asi nelíbí. Uvádí, že má zakázáno přijmout tuhle nauku a že je odhodlána bránit tamto. Nedokážu si ale představit, co se může domnívat, že je principem, podle kterého církev přijímá nebo zavrhuje nauky. Čím víc se hádankou zabýváme, tím víc myslím cítíme, že je na ní něco jedinečného a dokonce nahánějícího strach. Připomíná to starou bajku o pěti slepcích, kteří se snažili prozkoumat slona. Je to bajka vykládaná obvykle jako jistá fraška, ale já si dokážu docela představit, že by ji Maeterlinck nebo nějaký jiný moderní mystik vykládat tak, že by posluchačům naskakovala samým tajemnem husí kůže. Je to současně tak do očí bijící i neviditelné, tak veřejné i neuchopitelní, tak všeobecné a tak tajné. Napovídají o tom tolik, a řeknou tak málo. Vidí toho tolik a tak málo. Je tu jakýsi kolosální rozpor, který si lze představit jen mezi různými dimenzemi nebo různými úrovněmi myšlení, v koexistenci tak důvěrně známých faktů a tak naprosto neznámých pravd. Věru, znám jediné spojení slov, které kdy přesně vystihlo tak obrovský lidský a historický paradox a i ta slova jsou důvěrná známá a nedostupná. „Světlo ve tmě svítí, a tma je nepojala.“
Potíž zčásti spočívá v podivném způsobu, jímž jsou mnozí lidé touto věcí současně velmi zaujati a zároveň plní předsudků. Je divné, sledovat tolik neznalosti s tak malou lhostejností. Strašně rádi o tom mluví ale slova o tom nechtějí slyšet. Zdá se, že obzvláště nesnáší, když se na to mají ptát. Když kupříkladu píše někdo do Truth a žije vprostřed vzdělaného Londýna a je mu trochu divné, že Řím dělá jakési výjimky pro unianty a je možná obzvlášť zmatený z výjimky z kněžského celibátu (vynechám jeho temné a nedostupné rozvažování ohledně bobrů), copak by ho nemohlo napadnout, že by se mohl sebrat a jít se zeptat nějakého katolického kněze, pro mě za mně, třeba i katolického laika, aby se dobral nějaké hrubé představy o tom jakou poměrnou důležitost v našem systému má celibát a hereze a vousy na tváři? Copak by nezískal letmý pohled na obvyklý řád či hierarchii těchto idejí , který by mu zabránil napsat šokující slovo „a“ i ohromující slovo „dokonce“? Chovám ale podezření, že i toto přehlédnutí, jakkoliv je negativní, má v sobě něco hlubšího, než pouhou nedbalost. Zdá se mi,že v onom kontroverzním přístupu je víc, než by se zdálo, je to snaha klást rétorické otázky a nepokládat skutečné dotazy, přání povykovat a neposlouchat. Je docela možné, že se to pojí s mystičtějšími aspekty celé otázky, o kterých tu určitě nebudu spekulovat, protože připouštím, že je to jeden z nejsložitějších problémů pro zkušené theology. Jsou to ony otázky o vůli věřit a působení milosti a také fakt, že je potřebí něčeho víc než rozumu, co by nás přivedlo k nejrozumnější ze všech filosofií.
Myslím, ale že vedle všech těchto tajemství, je tu ještě jeden lidský a historický důvod. To co působí opomíjení katolické filosofie je právě to, co ji činí skutečně nepominutelnou. Jde o to, že byla na umření a měla zemřít a nyní poněkud neuvěřitelně ožila. Běžnému člověku moc nesejde na tom, jestli ví do podrobností, jak přesně římští věštci věštili z vnitřností zvířat nebo z letu ptáků po obloze, protože si je jist, že svět se nevrátí k římskému náboženství. Svět si onehdy byl téměř stejně jist, že se nevrátí k tomuto druhému římskému náboženství. Člověk by se obzvlášť nestyděl, že by poskládal ve špatném pořadí kovy v imaginární alchymistické formuli v historickém románu, protože je přesvědčen, že alchymista se může vrátit právě jen v románu a ne v historii. Byly časy, kdy se cítil stejně jistý pokud šlo o opaty. Ten čas je již pryč. Jak jsem řekl, ono pouhé sebevědomé opovržení už vystřídala poněkud neklidná zvědavost. Jenže myšlenkové návyky se překrývají a mrtvá setrvačnost starého přehlížení faktů běží současně s novým pohybem úzkosti z možností. Nebyli by tak nevědomí, kdyby se nerozhodli, že je křesťanství mrtvé. Nebyli by jím tak rozčileni, kdyby nezjistili, že je naživu. Ignorance se totiž množí stejně jako znalosti a tito nově probuzení kritici zdědili čtyři staletí hromaděné úroky nevědomosti, která se stala lhostejností. Nyní už nejsou lhostejní, ale pořád jsou ignoranti. Byli zprudka probuzeni v hloubi noci a to co vidí nemohou ani popřít ani pochopit. Vidí totiž mrtvého chodit a záře této živoucí smrti ničí nebo srovnává se zemí všechny předchozí detaily života. Všechny pohádky jimž věřili a všechna fakta, která zapomněli jsou spolem pohlceny v zázraku, kterému nemohou uvěřit a na který nemohou zapomenout.