III. Věk legend

Byli bychom šokováni, kdybychom si tiše četli moderní román a ten se kdesi v polovině změnil bez výstrahy pohádku. Překvapilo by nás, kdyby jedna ze starých pannen z Cranfordu by nejdříve spořádaně zametla místnost koštětem, aby na něm posléze odletěla. Naši pozornost by upoutala jedna z mladých dam Jane Austinové, která by hned po schůzce s dragounem kousek poodešla a setkala se s drakem. Cosi velmi podobného právě takovému podivnému přechodu se stalo v britských dějinách v závěru čistě římské éry jejích dějin. Máme co do činění s racionálním a téměř mechanickými záznamy o táborech a výstavbě, o pilné byrokracii a příležitostných pohraničních válkách ve své účinnosti a neúčinnosti téměř moderních, když tu náhle čteme o putujících zvonech a magických oštěpech a o válkách proti mužům vysokým jako stromy či naopak malým jako mochumůrky. Vojáci civilisace nebojují již s Góty, ale s gobliny, země se stává bludištěm plným vílích měst, které historie nezná. Učenci se mohou domýšlet, ale nedokáží vysvětlit, jak se římský vládce či velšký náčelník mohl vztyčit v soumračném šeru jako hrozivě vznešený a nezpolozený Artuš. Nejprve nastal věk vědy a po něm přišel věk mythologie. Jako shrnutí kontrastu může posloužit jeden příklad, jehož ozvěny ještě velmi dlouhou dobu doznívaly v anglické literaruře. O britském státu založeném Caesarem se dlouho soudilo, že ho založil Brutem. Kontrast mezi velmi suchým objevem a velmi fantastickým založením má v sobě cosi rozhodně komického, podobně jako kdyby se Caesarovo „Et tu, Brute“ dalo přeložit jako „Co ty tady děláš ?“ V jednom ohledu je ale báje stejně důležitá jako fakt. Obojí dosvědčuje římské založení naší ostrovní společnosti a ukazuje, že dokonce i zdánlivě prehistorické příběhy jsou sotva kdy předřímské. Když je Anglie Zemí Elfů, elfové nejsou Anglové. Víceméně všechny věty schopné poskytnout vodítko v zamotaných tradicích jsou latinské. A v celé naši řeči není římštějšího slova než je slovo romance.
Římské legie opustily Británii ve čtvrtém století. To neznamená, že ji opustila římská civilisace, ale byla nyní otevřenější přimíšení a útoku. Křesťanství do Británie přišlo, jak jinak než po Římem zbudovaných silnicích, téměř jistě přišlo a dozajista dlouho před oficiální římskou misií Řehoře Velkého. Určitě se z velké části rozpadlo při pozdějších pohanských nájezdech z nechráněného pobřeží. Bylo by tedy logické tvrdit, že postavení jak říše tak jejího nového náboženství zde bylo slabší než kdekoliv jinde a že obecný popis civilisace v předešlých kapitolách je odpovídajícím způsobem irelevantní. To ovšem není hlavní pravda o celé věci.
Musíme mít na paměti jednu hlavní skutečnost o celém tomto období. Moderní člověk při tom kvůli tomu musí postavit své myšlení vzhůru nohama. V hlavě téměř každého moderního člověka je spojena svoboda a budoucnost. Kultura naší doby je plná představ „nadcházejících dobrých časů“. Kultura temného věku byla plná myšlenek „konec dobrých časů“. Hleděla k starému osvícení a vyhlížela nové předsudky. V naší době došlo k roztržce mezi vírou a nadějí, již možná musí uzdravit láska. Oni na tom byli jinak. Doufali, ale můžeme říci, že doufali ve včerejšek. Vše co činí dnešního člověka pokrokovým ho tehdy činilo konservativním. Čím víc se mu podařilo zachovat z minulosti, tím víc měl řádného práva a svobodného státu, čím dál vpřed se pustil, tím víc ignorance a privilegií musel strpět. Vše co bereme za rozumné bylo zajedno s tím co označujeme za reakční. To je vodítko, které nás musí provázet životy všech velkých mužů temného věku- Alfréda, Bedy či Dunstana. Pokud by se ten nejkrajnější moderní republikán ocitl v té době byl by stejně krajním stoupencem papežské strany či dokonce imperialistou. Papež byl totiž tím co zbylo z římské říše a říše byla zbytkem republiky.
Člověka té doby proto můžeme přirovnat k člověku, který opustil svobodná města a dokonce svobodná pole a byl nucen pokročit kupředu k lesu. Les je v tomto případě tou nejtrefnější metaforou nejen proto, že skutečný divoký evropský porost byl tu a tam protínán římskými cestami, ale i proto, že se s lesem vždy pojila jedna myšlenka, sílící současně s římským úpadkem. Idea lesa je ideou zakletí. Byla to představa věcí rozdvojených či od sebe odlišných, zvířat jednajících po lidském způsobu a ne jen, jak by řekl moderní rozum, lidí chovajících se jako zvířata. Právě zde si ovšem musíme připomenout, že věku magie předcházel věk rozumu. Ústředním pilířem, který udržel náš vyzdobený dům představivosti je obraz civilisovaného rytíře mezi pohanskými zaklínači a dobrodružství člověka, jež ještě zůstal při smyslech i když se svět zbláznil.
Dále je třeba poznamenat, že žádný z hrdinů této barbarské doby není barbar. Hrdiny jsou jen tehdy, když jsou opakem barbarů. Muži ať skuteční nebo legendární, a pravděpodobně obojí se stali všudypřítomnými jako bozi mezi národy a pronikli do nejmatnějších vzpomínek a nejkratších záznamů, přesně v té míře, v níž zvládali pohanské šílenství své doby a uchovali křesťanskou racionalitu pocházející z Říma. Artuš má jméno, protože zabíjel pohany, pohané kteří zabil jeho ani žádné jméno neměli. Angličan, který o anglických dějinách neví nic a o irských ještě méně slyšel tak či onak o Brianovi Boru, i když jej píše Boroo a myslí, že je to nějaký vtip. Je to vtip tak jemný, že by se z něj nikdy nemohl těšit, kdyby král Brian nerozdrtil pohany ve velké bitvě u Clontarfu. Běžný anglický čtenář by nikdy neslyšel o Olafu Norském, kdyby „nehlásal evangelium svým mečem“ ani o Cidovi, kdyby neválčil proti Půlměsíci.A i když se zdá, že Alfréd Veliký si svůj titul zasloužil už svou osobností, nebyl tak velký jako dílo, jež měl vykonat.
Přesto zůstává paradoxem, že Artuš je skutečnější než Alfréd. Jejich věk je totiž věkem legend. K legendám přistupuje většina lidí instinktivně se zdravým postojem, ze dvou možných je jistě mnohem zdravější důvěra než nedůvěra. Zdaleka nejde o to, zda je většina příběhů pravdivá a podobně jako u problému s Baconem a Shakespearem je poznání, že o otázku vůbec nejde prvním krokem k jejímu správnému zodpovězení. Než se však čtenář odmítne zabývat jakýmsi pokusem vylíčit ranné dějiny naší země na základě jejích legend bylo by dobré, aby si zapamatoval dva principy, které se snaží napravit hrubý a velmi bezmyšlenkovitý skepticismus, který učinil tuto část příběhu tak sterilní. Historici 19. století se řídili podivným principem, na jehož základě se odmítli zabývat všemi lidmi o nichž se vypráví příběhy a soustředili se na lidi, o nichž nebylo řečeno nic. Artuš se tak stal, protože všechny legendy lžou, zcela neosobním, leč kdosi jako Hengist se stává jakousi velmi důležitou osobností, a to snad jen proto, že ho nikdo nepovažoval za tak důležitého, aby se o něm hodilo lhát. Celý zdravý rozum se tím převrací vzhůru nohama. Talleyrandovi se přičítá mnoho moudrých slov, která ve skutečnosti pronesl někdo jiný. Nebyly by mu připisovány, kdyby to byl blázen a ještě méně, pokud by byl pouhou báchorkou. Takové smyšlené příběhy jsou v devíti případech z deseti velmi dobrým důkazem toho, že skutečně existoval člověk hodný toho, aby se o něm vyprávěly příběhy. Samozřejmě někteří připouští, že byly vykonány podivuhodné věci a že v té době žil muž jménem Artuš, ale tady, alespoň pokud mě zajímá, se rozdíly poněkud rozostřují. Postoji, který přpouští existenci archy a muže jménem Noe, zároveň však nevěří v existenci Noemovy archy, nerozumím.
Druhým faktem, který je třeba mít na paměti je skutečnost, že vědecké výzkumy v posledních letech tvrdě pracovaly nikoli na odmítnutí, ale spíše směrem k potvrzení lidových legend. Jako naprosto očividný příklad mohu použít moderními rýči moderních kopáčů odhalený kamenný krétský labyrint, podobný tomu spojenému s Mínotaurem, který byl považován za bajku stejně mlhavou jako Chiméra. Spoustě lidí to muselo připadat podobně jako kdyby byly nalezeny kořeny Fazolového Jacka či kostlivce z Modrovousovy skříně, ale je to prostě fakt. Konečně je třeba mít na paměti pravdu, na niž se v souvislosti s minulostí téměř soustavně zapomíná. Jde o paradox stálé přítomnosti minulosti: není však přítomno to co se stalo, leč to co se zdálo stát, celá minulost je totiž součástí víry. Čemu věřili o svých otcích ? V tomto ohledu jsou nám nové objevy k ničemu, právě proto, že jsou nové. Můžeme zjistit, že se lidé mýlili v tom co si mysleli, že jsou, ale nemůžeme je přistihnout na omylu v tom, co si mysleli, že myslí. Bude proto velmi praktické několika slovy, pokud to lze, naznačit něco z toho, co si v tomto temném věku myslel člověk na těchto ostrovech o svém dědictví a svých předcích. Pokusím se zde popsat několik jednodušších věcí podle pořadí jejich důležitosti, jak by se mu mohlo jevit. Máme-li porozumět našim otcům, kteří poprvé dali naší zemi cosi z její podoby je velmi důležité vědět, že pokud to nebyla jejich skutečná minulost, byla to jejich skutečná paměť.
Po onom blaženém zločinu, jak jej nazvala moudrost mystiků, který pro tyto lidi byl sotva druhý po stvoření světa, se sv. Josef z Arimatie, jeden z hrstky vyznavačů nového náboženství, který vypadal jako boháč, vydal na misionářskou plavbu a po dlouhých cestách doplul až k změti malých ostrovů, která se obyvatelům Středomoří připomínala poslední mráčky soumraku. Vystoupil na západní a divočejší stranu této divoké a západní země a vydal se do údolí, které si od nejstarších záznamů uchovává jméno Avalon. Něco ze západních dešťů a tepla západních lučin nebo něco ve ztracených pohanských tradicích o nich z něj učinilo jakýsi pozemský ráj. Když byl Artuš zabit u Lyonesse je převezen sem, jako do nebes. Zde poutník zasadil svou hůl do půdy a ta zakořenila jako strom, který rozkvétá o Vánocích.
Křesťanství se od svého počátku vyznačuje mystickým materialismem., jeho skutečnou duší bylo tělo. Se stoickými filosofiemi a orientálními negacemi, jež byly jeho prvními protivníky udatně bojovalo zvláště za nadpřirozenou svobodu léčit konkrétní nemoci konkrétními léky. Proto se všude rozsévaly ostatky, jako se rozsévá semeno. Všichni, kteří přijali poslání od božské tragedie nesli s sebou hmatatelné zlomky, jež se staly zárodky chrámů a měst. Sv. Josef donesl pohár v němž bylo chováno víno o Poslední večeři a poté krev Ukřižovaného do svatyně v Avalonu, jíž se dnes říká Glastonbury a jež se stala srdcem celého vesmíru legend a romancí nejen pro Británii, ale i pro Evropu. V této obrovské a rozvětvené legendě se mu říká Svatý Grál. Vidění grálu bylo zvláštní odměnou pro kruh mocných paladinů, které Artuš hostil u svého Kruhového stolu, symbolu hrdinského kamarádství jež byl poté napodoben či vymyšlen středověkým rytířstvem. Pohár i stůl jsou nesmírně symbolicky důležité v psychologii rytířského experimentu. Ideou kruhového stolu není pouhá universalita, ale rovnost. Obsahuje, samozřejmě modifikovanou jinými sklony k rozrůznění, stejnou ideou již nese samo slovo peer jímž byli označováni karlovští rytíři. V tomto ohledu je Kruhový stůl stejně římský jako kulatý obklouk, který rovněž může sloužit jako typ, protože místo pouhého barbarského kladení jednoho kamene na druhý se král spíše stává klenákem obloukové klenby. K této tradici úrovně důstojnosti bylo přidáno cosi nezemského, co sice přišlo z Říma, ale nepocházelo odsud. Byla to privilegium, které převracelo všechna privilegia, záblesk nebes, který vypadal téměř stejně vrtošivě jako země víl, létající pohár, jež byl skryt největším ze všech hrdinů a byl odhalen rytíři, který byl sotva víc než dítě.
K dobrému či zlému tato romance ustanovila Británii pro další století jako zemi s rytířskou minulostí. Británie se stala zrcadlem světového rytířstva. Tento fakt či fantasie má obrovský význam pro všechny následující záležitosti., zvláště pak pro otázku barbarů. Tyto a další nepočetné místní legendy nám samozřejmě pohřbily pralesy lidových fantasií, které na nich vyrostly. Pro vážně smýšlejícího moderního člověka je to o to těžší, že naší otcové s těmito příběhy žili v jednom domě a proto s nimi nakládali svobodně. Možná, že ve verších:
When good King Arthur ruled this land
He was a noble king,
He stole three pecks of barley meal
je více skutečně středověké noty než v Tennysonově aristokratické nádheře. U vší této grotesknosti populárních fantasií je třeba pamatovat ještě na jedno. Týká se to zejména těch, kdo se chtějí soustředit výlučně na dokumenty a vůbec nebrat v potaz tradici. I když mohou být výsledky založené na důvěře ve všechny možné povídky stařen velmi podivné, nikdy nebudou tak divoké, jako omyly, jež mohou povstat ze spolehnutí se písemné doklady, když je jich nedostatek. Všechny psané doklady pro první údobí našich dějin se přitom vejdou do poměrně malé knížky. Zmiňuje se v nich pramálo detailů a žádné se nevysvětlují. Fakta stojící takto o samotě bez klíče soudobého myšlení mohou zavádět ještě víc než báje. Vědět, které slovo dávný písař napsal nemaje jistotu, co se jím myslí, může vést k literárně bláznivému výsledku. Bylo by proto nemoudré přijímat doslova starou legendu, že sv. Helena nejen pocházela z Colchesteru, ale byla i dcerou starého krále Colea. Nebylo by to ovšem příliš nemoudré a ne tak nemoudré jako jsou některé věci vyvozované z dokumentů. Obyvatelé Colchesteru jistě sv. Helenu ctili a mohli mít krále, jež se jmenoval Cole. Podle serióznějšího příběhu byl otec světice hostinským a jediná zaznamenaná Coleova činnost je velmi dobře slučitelná s tímto povoláním. Nebylo by to až tak nemoudré jako z psaného záznamu dovozovat, což by se jednou v budoucnu mohlo stát moderním kritikům, že původními obyvateli Colchesteru byly ústřice.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s