IV. Porážka barbarů

Jakousi podivnou náhodou používáme slovo „krátkozraký“ jako odsudek, ale slovo „dalekozraký“ bychom použili snad jen jako pochvalu. Přitom jde v obou případech o oční chorobu. Spravedlivě káráme úzkoprsou a malichernou modernu za její mimořádnou krátkozrakost s níž se staví lhostejně ke všemu historickému. Přitom je současně i katastrofálně dalekozraká ve svém zájmu pouze o prehistorii. Tato katastrofa dopadla ve velké míře zejména na učence, kteří tápavě v temnotách epoch bez záznamů hledají kořeny svých oblíbené rasy či ras. Války, zotročování, primitivní manželské obyčeje, obrovské migrace a masakry na kterých jejich teorie spočívají nejsou součástí nejen historie, ale ani legend. Mnohem moudřejší než spolehnut se ve vší prostotě na tyto jejich poznatky bude důvěra v ty nejlokálnější a nejvolnější legendy. I tak prostý závěr je možné zaznamenat alespoň stejně dobře jako ten, že vše prehistorické je nehistorické.
Zdravý rozum ale může ke kritice některých podivuhodných rasových theorií dojít ještě jiným způsobem. Abychom mohl. Abychom použili stejné přirovnání, předpokládejme, že vědečtí historici vysvětlí historická století na základě prehistorického rozdělení mezi krátkozrakými a dalekozrakými lidmi. Jazykovou podivnost, již jsem uvedl výše by jistě vysvětlili tím, že krátkozrací byli porobeným národem a jejich jméno se proto stalo předmětem pohrdání. Mohli by nám předvést velmi barvité obrázky tvrdých kmenových válek. Viděli bychom, jak byli dalekozrací stále znovu rozsekáváni na kusy při bojích noži a sekerami v těsném kontaktu až do vynálezu luku a šípu, kdy se výhoda přiklonila na jejich stranu a oni začali kosit své protivníky po celých zástupech. Snadno bych o tom napsal krutou romanci a ještě snáze nemilosrdnou antropologickou theorii. Na základě této these, která všechny morální změny vztahuje ke změnám materiálním mohou vysvětlit tradici, podle níž staří lidé bývají politicky konservativní na základě dobře známé skutečnosti, že starší lidé bývají dalekozrací. Myslím ovšem, že by na celé theorii mohla být jedna věc, jež by mohla uvést do rozpaků nás a je-li možná, tak i je. Předpokládejme, že za celá tři tisíciletí dokumentovaných dějin, oplývajících literaturou všech možných druhů by se objevila sotva zmínka o otázce očního lékařství, kvůli níž se toho všeho odvážili a podnikli to. Představme si, že by v žádném živém ani mrtvém jazyce vůbec neexistovalo slovo pro krátkozrakost a dalekozrakost. Zkrátka si představme, že otázka, která roztrhla celý svět vpůli nebyla vůbec nikdy položena, dokud s ní nepřišel jakýsi výrobce brýlí někdy v roce 1750. Myslím, že v takovém případě bychom sotva uvěřili, že tento fysický rozdíl měl hrát v lidských dějinách tak rozhodující roli. A přesně to je případ fysických rozdílů mezi Kelty, Teutony a Latiny.
Neznám žádný způsob, jak světlovlasým lidem zabránit v tom, aby se zamilovávali do lidí světlovlasých a nevěřím, že by něčí kulatá či podlouhlá hlava znamenala nějaký rozdíl pro toho, kdo mu ji bude chtít rozbít. Podle všeho.Co se vzhledu smrtelníků týče, dle všech jejich záznamů a zkušeností se zdá, že lidé byli zabíjeni či šetřeni, vedeni k oltáři či odmítnuti, korunováni či uvrženi do otroctví s odkazem ke všem možným úvahám, vyjma této. Známe lásku k údolí či vesnici, místu nebo rodině, setkali jsme se s nadšením pro prince a jeho dědičný úřad, poznali jsme vášně zakořeněné v místě, zvláštní emoce spojené s lidmi moří či hor, nejsou nám neznámy historické vzpomínky na věc či spojenectví, a nadevše byla i strašlivá zkouška náboženstvím. Ale záležitostí Keltů či Teutonů, rozložených po polovině země, bylo málo, nebo nebyly žádné. Rasa ani na okamžik nebyla nejen motivem, ale ani výmluvou. Teutoni neměli nikdy vyznání, neměli nikdy svou věc a teprve pár let mají byť jen pokrytecké řeči (cant).
Ortodoxní moderní historik, podotkněme Green, poznamenal, že Británie byla mezi římskými provinciemi jedinečná tím, že byla zcela vyčištěna a nově osídlena germánským lidem. Nezamýšlí uniknout z jedinečnosti této události uniknout připuštěním možnosti, že se nic takového nepřihodilo. Ve stejném duchu se zabývá tím málem co lze citovat o teutonské společnosti. Svou ideální představu o ní vytvořil s drobných tahů u nichž i amatér rozezná jejich pochybnost. O teutonské společnosti tak mimo jiné píše, že „jejím základem byl svobodný muž“ a o římské společnosti se vyjadřuje větami jako například: „doly,pokud byly místem nucených prací, musely být zdrojem nekonečného útisku“. Prostý fakt, že Římané i Teutoni pojal tak, že svobodný teutonský muž byl jediný kdo stál za úvahu nejen tehdy, ale i dnes a pak pokračuje tím, že pokud nakládali Římané se svými otroky zle, bylo to špatné zacházení. Vyjadřuje „podivné znepokojení“, že jediný britský kronikář Gildas vůbec nepopisuje velký teutonský systém. Podle Gildasova názoru, upravenými slovy Řehoře Velkého, to byl případ non Angli, sed diaboli. Moderní teutonik je nespokojen, protože soudobá autorita  nevidí v jeho Teutonech nic než vlky, psy a spratky z brlohů barbarství. Alespoň docela jemně je ale uchopitelné, že nic jiného ani k vidění nebylo.
V každém případě, když sv. Augustin přišel do převážně zbarbarštělé země na jakousi druhou ze tří velkých visitací, jež přinesly těmto ostrovům civilisaci, s žádným etnologickým problémem se nesetkal, ať už zde bylo tehdy k vidění cokoliv. S ním a těmi, které obrátil se obnovuje řetěz psaných svědectví a my se musíme podívat na svět, jak jej viděli oni. Augustin našel krále panujícího v Kentu, za jehož hranicemi ležela další království zhruba stejné velikosti a jejich králové byli všichni očividně pohanští. Jejich jména jsou převážně taková, jaká známe jako teutonská, ale ti kdo psali záznamy s téměř výlučně hagiologickým určením tím určitě neříkali, a ani se na to očividně neptali, že by zdejší populace byly v tomto smyslu nesmíšené krve. Je přinejmenším možné, že podobně jako na kontinentu, i zde byl panovník a jeho dvůr téměř výlučně jediným teutonským prvkem. Křesťané našli konvertity, našli patrony, našli pronásledovatele, ale staré Brity nenalezli, protože je nehledali a pokud se pohybovali mezi čistými Anglosasy neměli potěšní vědět o tom. Jistě,jak dosvědčují dějiny došlo zde k zaznamenané změně v pocitech vůči velšskému pomezí. Dějiny ovšem dosvědčují i to, že tato změna byla vždy obsažena, bez ohledu na rasové odlišnosti, v přechodu z nížiny k horské krajině. Z věcí, které Augustin a jeho lidé našli má pro anglické dějiny největší význam to, že alespoň některá království odpovídala autentickým rozdílům mezi lidmi, které existovaly tehdy a trvají dosud. Northumbria je dodnes sktečnější než Northumberland. Sussex zůstal Sussexem a Essex Essexem. A třetí saské královstí, Wessex, jehož jméno se už na mapu ani nedostalo a jmenuje se dnes West Country, je z nich dosud nejskutečnější.
Posledním pohanským královstvím, které přijalo kříž byla Mercia, jíž dnes velmi přibližně odpovídá území dnes označované jako Middlands. Nepokřtěný král Penda díky této skutečnosti nabyl jisté malebnosti, také kvůli loupežným nájezdům a zuřivým ambicím, které tvořily zbytek jeho pověsti. Ta byla taková, že jindy jeden z těch mystiků, kteří vždycky věří všemu jen ne křesťanství navrhoval „pokračovat v díle Pendově“ v Ealingu, naštěstí ne ve větším rozsahu. Čemu ono kníže věřilo či nevěřilo je dnes nemnožné odhalit, a možná to ani není potřeba, ale poslední odpor tohoto centrálního království není zcela bez významu. Isolaci Merice možná zapříčinil rozmach křesťanství od východního a západního pobřeží Od východu samozřejmě rostla augustinovská misie, která již učinila z Canterbury duchovní metropoli ostrovů. Na západě rostlo to, co zůstalo z britského křesťanství. Obojí se střetalo, ne o vyznání, ale o obyčeje, Augustinova strana nakonec zvítězila. Západní dílo bylo v té době již obrovské. Je možné, že část prestiže souvisela s držením Glastonbury, jakoby kousku Svaté země, ale ještě za Glastonbury byla větší a působivější moc. Celou tehdejší Evropou prozařovala sláva zlatého věku Irska. Zde Keltové v Book of Kells započali klasické křesťanským umění čtyři století předtím než nadešel jeho čas. Pokřtění celého národa se zde stalo spontánní lidovou slavností, čteme o něm málem jako o pikniku; a zástupy horlivců pro Evangelium odtud vycházely téměř doslova jako poslové běžící s dobrou zprávou. Toto musíme mít na paměti, když sledujeme vývoj temného dvojitého osudu, jež nás spojil s Irskem, protože se pochybuje o národní jednotě, která od počátku nebyla jednotou politickou. I když Irsko nebylo jedním královstvím, bylo ve skutečnosti jedním biskupstvím. Irsko nebylo ke křesťanství obráceno, ono jím bylo stvořeno, stejně jako se tvoří kamenný kostel a všechny jeho prvky se shromáždily pokryty jedním rouchem génia sv. Patrika. Bylo o to individuálnější, že šlo toliko o náboženství bez světských ohledů. Irsko nikdy nebylo římské, ale vždy bylo romantické.
V menší míře platí totéž dozajista i o našem bližším tématu. Paradoxem oné doby bylo, že jen věci cizí světu byly s to dosáhnout nějakého světského úspěchu. Politické dění je jako špatný sen, králové nepevní, království měnlivá a pokud nevstoupíme na posvátnou půdu nenajdeme pevnou půdu pod nohama. Materiální ambice nejenže nikdy nepřinesou ovoce, ale téměř nikdy se ani nenaplní. Všechny hrady visí v oblacích a jen kostely se staví na zemi. Jediní praktičtí lidé jsou vizionáři, jako jsou ti v klášterech, mimořádné institucí, jež se měla v mnoha ohledech stát klíčem k našim dějinám. Teprve měl nastat čas, kdy měly být z naší země vykořeněny s podivným a pečlivým násilím; moderní anglický čtenář má pro jen velmi chabou představu o tom, jaké byly a tím i o věcích, v nichž působily. I na těchto stránkách se proto neobejdeme bez několika slov o jejich prvotní povaze.
Ohromný odkaz našeho náboženství jsou přítomny jisté ideály vyhlížející divočeji než bezbožnosti, s nimiž později přišly divoké sekty hlásající téměř nelidskou dokonalost v některých ohledech, jako kvakeři odvrhující právo na sebeobranu nebo komunisté odmítající jakékoliv osobní vlastnictví. V dobrém či špatném se křesťanská církev od počátku dívala na tyto vise jako na zvláštní duchovní dobrodružství, jež přísluší lidem dobrodružným. S přirozeným lidským životem je usmířila tím, že je označila za zvláště dobré, aniž by připustila, že jejich zanedbávání je nutně špatné. Přijala názor, že svět, i náboženský, musí tvořit všechny druhy a ty kdož se rozhodli žít beze zbraní, rodiny či majetku použila jako svého druhu výjimku potvrzující pravidlo. Skutečně zajímavým faktem je, že je skutečně potvrzovala. Ten šílenec, který se svými záležitostmi nepodnikal nic se stal podnikatelem své doby. Samo slovo mnich představuje revoluci, znamenalo totiž samotu a začalo být znamením společenství—dalo by se říci družnost. Tento pospolný život se totiž stal jakýmsi útočištěm a zálohou za žitím individuálním, hostincem pro všechny druhy pohostinnosti. Později uvidíme, jak stejná funkce pospolitého života přešla na pospolně vlastněnou půdu.V individualistické době se pro to těžko hledá obraz, ze soukromého života však povětšinou známe rodinné přátele, kteří rodině pomáhají tím, že zůstávají vně ní, jako víla kmotřička. Není to jen pouhá prostořekost, když řekneme, že mnichové a jeptišky sloužili lidstvu jako zástup posvěcených tetiček a strýčků. Rozumí se samo sebou, že dělali vše, co nemohl dělat nikdo jiný, že opatství—tváří v tvář soužením všeho těla—uchovávala denník světa,vyučovala prvním technickým dovednostem, uchovávala pohanskou literaturu a především trvalým štupováním skutků milosrdenství držela chudé daleko od pohledu na jejich dnešní zoufalství. Stále ještě chápeme potřebu mít v záloze filantropy, ale spoléháme na lidi, kteří se sami domohli bohatství a ne na ty, kdo se sami učinili chudými. Přišli s myšlenkou zastupitelské vlády, neznámou antickým demokraciím, jež je sama o sobě polo-svátostnou ideo. Kdybychom se mohli podívat zvenčí na naše instituce, všimli bychom si, že sám nápad proměnit tisíc lidí v jednoho velkého člověka, kterého pošleme do Westminsteru je nejen aktem víry, ale pohádkou. Plodná a účinná historie anglosaské Anglie by byla téměř výhradně historií jejích klášterů. Míli za mílí a téměř od jednoho člověka k druhému vyučovali a obohacovali zemi. A pak, někdy na počátku devátého století, nastal jakoby mžiknutím oka obrat a zdálo se, že všechna jejich práce přijde vniveč.
Ve světě universální anarchie ležícím vně křesťanstva se zdvihla další z jeho mohutných až téměř kosmických vln a vše bylo smeteno. Všemi východními branami, které zůstaly otevřeny po prvním náporu pomocných barbarských sborů vnikla záplava mořských divochů z Dánska a Skandinávie a nedávno pokřtění barbaři byly zaplaveni nepokřtěnými. Musíme si uvědomit, že po celou tu dobu dobíhal skutečný centrální mechanismus římské vlády jako natažené hodiny. Odehrával se skutečný závod mezi hybnou silou misionářů na okrajích říše a zprudka postupující paralýzou města v jejím centru. V devátém století se srdce zastavilo, dříve než mu ruce mohly přinést pomoc. Celá monastická civilisace vzniklá v Británii pod neurčitou římskou ochranou zanikla nechráněna. Loutková království znesvářených Sasů byla rozbita na třísky. Náčelník pirátů Guthrum skolil sv. Edmunda, chopil se východoanglické koruny, od vyděšené Mercie vybral tribut a hrozivě se vztyčil nad Wessexem, posledním křesťanským územím. Pokračování příběhu na dalších stránkách je už jen příběhem o zoufalství a jeho zkáze. Tím příběhem je řada křesťanských porážek střídaných vítězstvími tak marnými, že přinášely více zkázy než porážky. Jen ve jediném případě krásného, leč marného vítězství u Ashdown, poprvé vidíme v bojovém kouři a v druhořadé a zoufalé roli postavu jež dala své jméno velkému obrácení proudu. Vítězem totiž tehdy nebyl král, ale jen jeho mladší bratr. Hned od počátku se tak u Alfréda setkáváme s čímsi skromným, ba nahodilým. Byl to velký nedovzdělanec. Všechen zájem jeho mladých let spočíval v tom, že spojoval téměř obyčejný chlad s připraveností k neustálým drobným směnným obchůdkům a proměnlivým kombinacím své doby s ohnivou trpělivostí světce v době pronásledování. Pro víru by se odvážil čehokoliv a smlouval by o všem vyjma víry. Byl dobyvatelem bez ambicí, autorem příliš radostným, než aby byl překladatelem. Byl to prostý, soustředěný a obezřelý muž, zaměřený na osud jedné věci, již vedl současně statečně a pečlivě a již nakonec zachránil.
Po tom, co vypadalo jako konečný triumf a usazení pohanů zmizel a předopokládalo se, že se skrýval jako vyvrhel kdesi na osamělých ostrůvcích v neproniknutelných parettských močálech, směrem k těm divokým západním zemím k nimž, jak se zdálo, byly domorodé rasy hnány samotným osudem. Ale Alfréd, jak sám napsal ve slovech, jež se stala výzvou jeho době, trval na tom, že křesťan není člověk, jehož by osud znepokojoval. Ještě jednou k sobě začal přitahovat luky a kopí rozprášených odvedenců ze západních hrabství, zejména ze Sommersetu a na jaře 878 se s nimi vrhl do postavení před ohrazeným táborem vítězných Dánů u Ethandune. Jeho náhlý výpad byl stejně úspěšný jako ten u Ashdown a následovalo jej obléhání, které bylo úspěšné v jiném a velmi definitivním smyslu. Pokořitel Anglie Guthrum a všichni jeho významní spojenci byli sevřeni ve svých palisádách a když se nakonec vzdali dánská vláda nad Anglií skončila.Guthrum byl pokřtěn a wedmorská smlouva zajistila vyklizení Wessexu. Moderní čtenář se pousměje nad křtem a bude se shánět po znění smlouvy. Tento bystrý přístup moderního čtenáře bude od základu a beznadějně špatný. Musí snést znudění nad častými odkazy k náboženskému prvku této části anglických dějin, protože bez nich by nebylo žádných dějin Anglie. Této pravdě není nic blíže než právě případ Dánů. Při všem co následovalo je Guthrumův křest mnohem důležitější než wedomorská smlouva. Ta byla sama o sobě kompromisem, který ani tak nevydržel a o sto let později skutečně vládl Anglii dánský král, jako třeba Canute. Třebaže se Dánové domohli koruny, kříže se nezbavili. Byl to právě Alfrédův náboženský požadavek, který zůstal neměnitelný. Sám Canute zůstal v paměti lidí právě jen jako svědek marnosti toliko pohanské moci; jako král, jež sám svou korunu vložil na Kristův obraz a slavnostně podřídil nebesům skandinávskou námořní říši.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s