IX. Národnost a stoletá válka

Když chce někdo vědět, co máme na mysli, když říkáme, že křesťanstvo bylo a je jednou kulturou či civilisací, lze to vysvětlit sice zhruba ale jednoduše. Stačí se zeptat jaké je nejběžnější či nejobyčejnější ze všech použití slova křesťan. Je tu samozřejmě nejvyšší použití ze všech, ale již dlouho existuje i celá řada dalších. Někdy se pod slovem křesťan rozumí evangelík. Jindy a nověji to znamená kvaker. Někdy se tím rozumí slušný člověk, který věří, že nese podobu Kristovu. Dlouho však toto slovo má v běžné řeči obyčejných lidí jistý smysl znamenající kulturu či civilisaci. Benn Gun neřekl Jimu Hawkesovi „Mám pocit, že jsem ztratil kontakt s jistým typem civilisace“, ale řekl mu „Nejedl jsem křesťanské jídlo.“ Stařeny na vsi, když vidí mladou ženu v s krátkými vlasy a v kalhotách jistě neříkají: „Zaznamenáváme rozdíly mezi naší a její kulturou“, ale říkají „Copak se nemůže obléct po křesťansku?“ Skutečnost, že tento pocit prosákl až do nejprostších a dokonce nejpitomějších všedních řečí je jen dalším důkazem, že křesťanstvo bylo velmi skutečnou záležitostí. Ale jak jsme již viděli, bylo i věcí velmi lokalisovanou, zejména ve středověku. Velmi vitální pouto k místu, které křesťanská víra a city povzbuzovaly nakonec vyústilo v přehnaný a výluční lokálpatriotismus. Existovaly soupeřící svatyně jednoho a téhož světce a jakýsi souboj mezi dvěma sochami jednoho Boha. Během procesu, který nyní musíme s obtížemi sledovat, započalo skutečné odcizení mezi evropskými národy. Lidé začali mít pocit, že cizinci nejedí a nepijí jako křesťané, a dokonce, když došlo k filosofickému schismatu, začali pochybovat, zda jsou ti druzí vůbec křesťany.
Samozřejmě, že svou roli sehrálo ještě mnoho dalšího. Zatímco vnitřní struktura středověkého systému byla obecní a ve velké míře lidová, ve větších věcech a zvláště ve vnějších záležitostech, jakými byly válka a mír byl středověk převážně (byť jistě ně výlučně) monarchický.Abychom pochopili, čím se králové stali, musíme se nejprve ohlédnout zpět k velkému pozadí, jakoby k temnotě a rozbřesku, proti němuž se první postavy našich dějin již objevily. Tím pozadím byla válka s barbary. Dokud trvala křesťanstvo bylo nejen jedním národem, ale spíše jedním městem, obleženým městem. Wessex byl jen jednou jeho zdí a Paříž třeba věží a Beda by mohl jedním jazykem a v jednom duchu kronikářsky zaznamenat obležení Paříže, a Abbo by mohl zapět Alfredovu píseň. Co následovalo bylo dobytí a obrácení, celý konec temného věku a úsvit středověku je plný evangelisování barbarství. A je paradoxem křížových výprav, že i když byl Saracén navenek více civilisován než křesťan, bylo přesto zdravým instinktem vidět, že je duchem ničitel. V prostším případě severských pohanů se civilisace šířila prostším pokrokem. Ale přesto trvalo až do konce středověku a k pokraji Reformace, než byl vůbec pokřtěn lid Pruska, divočiny ležící za Německem. Kdyby si prostořeká osoba dovolila znesvěcující spojení s očkováním, mohla by mít téměř tendenci říci, že se to ani potom z jakéhosi důvodu „neujalo“.
Barbarská hrozba byla tedy postupně odstraněna a dokonce i v případ islámu byla cizí moc, již nebylo možné odstranit, alespoň držena na uzdě. Křižáci byli nakonec beznadějní, jenže také zbyteční. A jak tyto hrozby bledly zůstala evropská knížata, která se sešla, aby jim čelila, stát proti sobě. Měli větší zábavu z toho, když zjistili, že se jim perou jejich vlastní velitelé, ale to bylo možné snadno zvládnout, nebo z toho mohly vzejít drobné nepokoje, ale nemělo to skutečnou tvůrčí spontaneitu o níž jsme mluvili v souvislosti s lokálním životem směřující ke skutečné rozmanitosti. Králové zjistili, že jsou představiteli, aniž by o tom skoro věděli a mnohý král trvající na rodokmenu či titulární listině zjistil, že mluví za lesy a písně celého venkova.
Zvláště v Anglii je přechod charakteristický náhodou, které povznesla na trůn jednoho z nejušlechtilejších mužů středověku Eduarda I. oděného do vší nádhery jeho éry. Přijal kříž a bojoval se Saracény, byl jediným toho jména hodným soupeřem Šimona de Montfort v těch baronských válkách, které jak jsme již viděly byly prvním (třebaže slabým) znamením vážné theorie, že by Anglii měli vládnout místo králů její baroni. Podobně jako Simon de Montfort, jen pevněji, rozvíjel velkou středověkou instituci parlamentu. Ten, jak již bylo řečeno, byl převýšen nad stávající farní demokracie a byl zprvu jen sezváním místních zástupců k radě ve věci místních daní. Jeho vzestup byl ovšemže zajedno s tím, čemu dnes říkáme vzestup zdanění a máme proto i vlákno theorie vedoucí k jeho pozdějším nárokům na výlučné právo zdaňovat. Na počátku to ovšem byl nástroj nejspravedlivějších králů a zejména nástroj Eduarda I. Často se se svými parlamenty přel a někdy možná zklamal svůj lid (což nikdy nebylo to samé ), ale vcelku byl svrchovaně zastupitelským panovníkem. V této souvislosti se zde můžeme zamyslet nad podivnou a zvláštní otázkou, který se pojí s koncem příběhu, který začal normanským záborem. Je docela jisté, že nikdy nebyl více zastupitelským, dalo by se říci, republikánským, králem, než tehdy, když vypověděl Židy. Tento problém je tak špatně chápán a směšován s představami pitomé zášti vůči nadané a historické rase jako takové, že se nad ním musíme na odstaveček zastavit.
Židé byli ve středověku stejně nepopulární jako mocní. Byli kapitalisty své doby, lidé s bohatstvím pohotovým k využití. Lze velmi důvodně tvrdit, že tím byli užiteční, je jisté že tak byli užíváni. A je docela dobře možné říci, že byli tímto způsobem týráni. Týrání nespočívalo ovšemže v tom co se nahodile ukazuje v románech, kde vše točí kolem představy, že jim byly trhány zuby. Ti kdo znají tenhle příběh o králi Janovi obyčejně neví, že to byl příběh proti králi Janovi. Je nejspíš pochybný, trvalo se na to, že byl výjimečný a právě už jen proto byl považován za bezectný. Skutečná nespravedlnost (unfairness) židovské situace byla mnohem hlubší a pro citlivé a vysoce civilisované lidi více zneklidňující. Mohli docela oprávněně říkat, že křesťanští králové a šlechtici a dokonce i křesťanští papežové a biskupové užívali pro křesťanské účely (jakými byli třeba křížové výpravy či katedrály) peníze, které mohly v být v takovém množství nahromaděny jen lichvou, kterou nekonsistentně odmítali jako nekřesťanskou a když pak přišly horší časy vydali Žida hněvu chudáků, které tahle užitečná lichva přivedla na žebrotu. Tak se pro Žida ve skutečnosti věci měly a není divu, že se skutečně cítil utištěn. Bohužel to tak viděli i křesťané a minimálně stejně oprávněně chápali Žida jako utiskovatele a toto vzájemné obvinění z tyranie je věčnou semitskou potíží. Je jisté, že v lidovém cítění nebyl antisemitismus omlouván jako nelaskavost, ale prostě považován za laskavost. Chaucer vkládá své kletby na hebrejskou krutost do úst soucitné převorce, která plakala, když viděla myš v pasti. A právě tehdy, když Edward porušil pravidla, podle nichž do té doby vládci podporovali bohatství svých bankéřů a vyhnal cizí finančníky ze země viděl pravděpodobně jeho lid nejprostěji současně jako potulného rytíře a něžného otce svého lidu.
Ať už je význam této otázky jakýkoliv, nebyl takový Edwardův portrét ani zdaleka falešný. Byl nejspravedlivějším a nejsvědomitějším typem středověkého monarchy a právě tím přinesl úlevu novým silám, které mu měly zkřížit cestu a v souboji s nimiž zemřel. Tak jak byl spravedlivý, stavěl současně především na právu. A nechceme-li číst minulost podle současnosti, musíme mít současně na paměti, že tehdejší sport byl především právní, uspořádání dynastických a feudálních rozlišností nebylo ještě chápáno jako něco jiného. V tomto duchu byl Edward žádán, aby rozsuzoval rivaly soupeřící o skotskou korunu a v tomto smyslu se zdá, že rozsuzoval docela čestně. Ovšem při svém právnickém, někdo by řekl pedantickém, smýšlení soudil, že skotský král jako takový je již pod jeho svrchovaností a nikdy a si nepochopil ducha, kterého proti sobě nechal povstat , protože ještě neměl jméno. Dnes mu říkáme nacionalismus. Skotsko odporovalo a dobrodružství psance rytíře jménem Wallace mu brzy daly jednu z těch legend, které jsou důležitější něž dějiny. Způsobem, který byl tehdy přinejmenším stejně praktický se zejména katoličtí kněží ve Skotsku stali vlasteneckou a protianglickou stranou, a tak to věru zůstalo až do Reformace. Wallace byl dopaden a popraven, ale vřesoviště již byla zapálena a přistoupení na novou národní věc jedním z Edwardových rytířů, Brucem, se starému králi zdála jako pouhá zrada feudální rovnosti. Zemřel v poslední rozčilení v čele nové invase na samých skotských hranicích. Svými posledními slovy velký král nařídil, aby jeho kosti byly neseny v čele bitvy a tyto ohromné kosti byly nakonec pohřbeny s epitafem: Zde leží Edward Vysoký, který byl kladivem na Skoty. Byl to pravdivý epitaf, ale v jistém smyslu přesný protiklad jeho záměrů. Byl jejich kladivem, ale nezničil je, nýbrž vykoval, protože je kul na kovadlině a ukul je v meč.
Souhra okolností či běh událostí, který si musíme často během našeho vyprávění připomínat, kvůli niž naši nejmocnější králové jaksi nedokázali zabezpečit svou moc, se opět projevila v další vládě, kdy znovu vypukly baronské půtky a severní království se za Bruceho definitivně odtrhlo posledním úderem na Bannockburnu. Jinak bylo toto panování jen pouhou mezihrou, s následujícím poznáváme další rozvoj nového národního sklonu. Velké francouzské války v nichž si Anglie vydobyla tolik slávy zahájil Edward III. a byly čím dál tím nacionalističtější. Abychom i jen pocítili změnu doby musíme si ovšem nejprve uvědomit, že třetí Edward vznesl stejně přísně právní a dynastický nárok na Francii jako jako byl nárok prvního Edwarda vůči Skotsku. Byl sice podstatně slabší ale formálně odpovídal stejným konvencím. Myslel, nebo říkal, že má na království stejný nárok jako může mít squire nárok na panství. Z prvního pohledu to byla záležitost pro anglické a francouzské právníky. Chápat to tak, že lidé byli ovce, které se kupovaly a prodávali znamená neporozumět celé středověké historii a ovce neměly odbory. Anglická armáda vděčila za mnoho ze své síly třídě svobodných zemanů (yeomen) a úspěch její pěchoty, zvláště lučišníků, stál převážně na tomto lidovém prvku, který již dostal ze sedel velkou francouzskou jízdu u Courtrai. Jde ovšem to, že zatímco právníci diskutovali o Lex Salica, vojáci, kteří dříve mluvili o cechovních zákoně či půdním zákoně už mluvili o francouzském a anglickém zákonu. Francouzi byli první, kdo měl tendenci vidět za město, obchodní bratrstva, feudální dávky či vesnické občiny. Celou historii změny lze vidět ve skutečnosti, že Francouzi brzy začali stát nazývat větší zemí. Francie se stala prvním národem a zůstala normou národů, národem, který je národem a ničím než národem. Anglie ovšem ve srážce také stejně rostla v pospolitosti a vítězství u Kresčaku a Poitires uvítal patrně skutečně vlastencký aplaus, právě tak jak bylo jistě pozdraveno pozdější vítězství u Agincourtu. To poslední se samozřejmě odehrálo až po období vnitřních revolucí v Anglii, které posoudíme později, ale pokud se týče růstů nacionalismu trvaly francouzské války bez přerušení. Rovněž tak byla kontinuální anglická tradice po Agnicourtu. Ztělesňují ji hrubé a rázné balady předcházející první velké alžbětince. Shakespearův Jindřich V. jistě není Jindřichem dějin, ale přece je historičtější. Je nejen rozumnější a geniálnější, ale také významnější postavou. Tradice celého dobrodružství totiž není Jindřichova, ale lidu, která změnila Jindřicha v Harryho. V armádě u Agincourtu byl tisíc Harryů a ne jeden. Postavu, kterou Shakespeare z legend o velikém vítězství vytvořil, je v podstatě postavou, kterou všichni lidé viděli jako středověkého Angličana. Ve skutečnosti nemluvil ve verších jako Shakespearův hrdina, ale mluvil by tak rád. A protože to nedokázal, zpíval a Angličané té doby se v obecném povědomí té doby objevují jako zpěváci. Bezpochyby byli nejen rozmáchlí, ale i přeháněli a dlouhý luk používali možná nejen na bitevním poli. Krásná fraškovitá představivost, jež sestoupila, aby vyprávěla v komických písních a běžné řeči dokonce i dnešních anglických chudých prožila tedy své šťastné dětství, když se Anglie stala národem, ovšem moderní chudí ztratili pod tlakem ekonomického pokroku část své veselosti a ponechali si jen humor. Ale v ranném dubnu vlastenectví na nich nová jednota státu spočívala stále ještě zlehka a tak švec v Jindřichově armádě, který by doma myslel prvně na to, že byl právě den ševcovského sv. Kryšpína, věru mohl stejně upřímně uvítat tříštění francouzských kopí v deští šípů a zvolat: „Svatý Jiří za Veselou Anglii“.
Lidské záležitosti jsou nepříjemně složité a to, co bylo dubnem vlastenectví, bylo podzimem středověké společnosti. V další kapitole se pokusím vystopovat síly, které rozrušovaly civilisaci a i tam, po prvních vítězstvích, je třeba ukazovat na hořkost a pustou ambici, které se postupně projevovaly čím dál víc jak se francouzské války vlekly dál. Francie byla v té době mnohem méně šťastná než Anglie–ničená zradou své šlechty a slabostí králů skoro stejně jako invasemi ostrovanů. A přece právě zoufalství a pokoření jako by nakonec protrhlo oblohu a dalo vejít světlu, které i nejstudenější historik může sotva nazvat jinak než zázrakem.
Možná právě tento očividný zázrak učinil nacionalismus věčným. Lze se domnívat, i když tato otázka je příliš složitá, než abychom se jí zde zabývali, že ve velké morální změně, která proměnila římskou říši v křesťanstvo bylo cosi, v čem byla každá velká věc, jež se z něj zrodila, pokřtěna v příslib či alespoň naději věčného trvání. Je možné, že jedna každá z těchto idejí se smísila s nesmrtelností. Něco takového lze s jistotou vidět v pojetí, které manželství změnilo ze smlouvy ve svátost. Ale ať už byla příčina jakákoliv, je jisté, že i pro ty nejsvětštější typy dneška se stal vztah k jejich rodné půdě nikoli smluvním, ale svátostným. Můžeme říkat, že vlajky jsou hadry, že hranice jsou výmysly, ale právě ti, kdo takové věci říkali polovinu svého života umírají pro kus hadru a jsou rváni na kusy kvůli výmyslům právě teď, když tohle píšu. Když v roce 1914 zazněla polnice moderní lidstvo se shluklo do národů snad ještě před tím, než si uvědomilo, co dělá. A zazní-li stejný zvuk za tisíc let, nemáme žádné známky, které by libovolnému rozumnému člověku ukazovaly, že by lidstvo neudělalo přesně totéž. Ale i kdyby tento velký a podivný vývoj nepokračoval, jde o to, že je pociťován jako trvalý. Je těžké definovat loajalitu, ale možná se definici přiblížíme, když řekneme, že je to ona, kdo působí tam, kde se povinnost považuje za neomezenou. A minimální povinnosti či jen slušnost vyžadovaná od vlastence je maximem žádaným nejzázračnějším pohledem na manželství. Uznaná skutečnost vlastenectví není pouhým občanstvím. Uznaná realita vlastenectví je v dobrém i zlém, v bohatství i bídě, zdraví i nemoci, v národním růstu a slávě i národní hanbě a úpadku, není to plout na lodi jako pasažér, ale, bude-li třeba, jít s lodí ke dnu.
Je zbytečné zde znovu vyprávět příběh o episodě s účinkem zemětřesení při níž se v jasnosti země a nebe, nad zmatkem a pokořením korun, ukázala velící postava ženy z lidu. Byla to ona, kdo byl, ve své živé osamocenosti, Francouzskou revolucí. Byla důkazem, že jistá moc či síla nebyla ve francouzských králích či francouzských rytířích, ale ve Francouzích. Ovšem skutečnost, že nad sebou viděla ještě něco jiného než oblohu a že žila život světice a podstoupila smrt mučednice možná vtiskla novému národu posvátnou pečeť. A to, že bojovala za poraženou zemi a třebaže zvítězila, sama byla nakonec poražena, definuje temnější rysy oddanosti o níž jsem mluvil výše a která i pesimismus uvádí do souladu s vlastenectvím. Na tomto místě je vhodnější posoudit konečné důsledky této oběti na romanci a skutečnosti o Anglii.
Nikdy jsem nepovažoval za vlastenecké ověšovat mou zemi obvyklými a nepřesvědčivými komplimenty, ale nikdo nemůže porozumět Anglii, pokud neporozumí episodám jako je tato, v nichž byla jednoznačně na špatné straně, ale přesto byla se v posledku pojila s podivnou kvalitou, v níž je spíše s podivem na správně straně. Pokud nás někdo upřímně srovnává s jinými zeměmi, nemůže říci, že bychom zapomínali stavět hroby prorokům, které jsme ukamenovali, ba i těm, kteří kamenovali nás. Anglická historická tradice má přinejmenším jakousi volnou velkomyslnost, která vždy nakonec pochválí nejen velké cizince, ale i velké nepřátele. Často má vedle mnohé nespravedlnosti nelogickou velkorysost a i když s obyčejnou nevědomostí přehlíží velké lidi, k velkým osobnostem přistupuje s upřímnou úctou k hrdinům. Více než jeden příklad najdeme i v této kapitole, protože naše knihy mohou docela dobře dělat z Wallaceho lepšího člověka než sám byl, stejně jako následně spojily s Washingtonem ještě lepší věc než měl sám. Thackeray se usmíval nad obrázkem Wallaceho od slečny Jane Porter, jak jde do války s pláčem a kapesníčkem, ale její postoj byl více anglický a ne méně přesný. Její idealisace byla totiž, když nic jiného blíž pravdě vlastní Thackerayova představa středověkých lidí jako obrněných neohrabanců. Edward, zpodobňovaný jako tyran mohl plakat ze soucitu a je docela pravděpodobné, že plakal i Wallace, ať s kapesníčkem nebo bez něj. Krom toho její román byl reálný, s reálným nacionalismem a o skotských patriotech toho věděla mnohem více dávno před tím, než Thackeray objevil irské vlastence, které měl přímo před nosem. Thackeray byl velký muž, ale v této věci byl velmi malým člověkem, věru neviditelným. Případy Wallaceho, Washingtona a spousty dalších zde ovšem zmiňuji jen proto, abych poukázal na výstřední velkomyslnost, která jistě vyvažuje některé naše předsudky. Nadělali jsme spoustu hloupostí, ale udělali jsme alespoň jednu dobou věc, postavili jsme do lepšího světla naše nejhorší nepřítele. Jestliže jsme to dokázali s odvážným skotským nájezdníkem a energickým vlastníkem otroků z Virginie, může to přinejmenším ukazovat, že bychom měli dokázat ocenit jedinečnou bílou postavu v pestrém procesí války. Myslím, že moderní Anglie by pro to mělo existovat jakési všeobecné nadšení. Viděli jsme velkého anglického kritika, že o této hrdince napsal knihu proti velkému francouzskému kritikovi a to jen proto, aby mu vyčinil, že ji dostatečně nevychválil. A nevěřím tomu, že by v Anglii žil nějaký Angličan, který by se, kdyby dostal nabídku stát se tehdejším Angličanem, nevzdal možnosti jet jako korunovaný dobyvatel v čele všech kopiníků od Agnicourtu, kdyby mohl být tím prostým anglickým vojákem, o němž tradice vypráví, že zlomil své kopí ve dví, aby je svázal do kříže pro Janu z Arku.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s