Předmluva k novému vydání

Když jsem byl před několika lety pozván, abych napsal malý svazeček nesoucí titul Krátké dějiny Anglie dobře jsem si uvědomoval, že v přijetí takové výzvy bude možno hledat jistou nestoudnost i když ve skutečnosti je nestoudnější titul než kniha sama. Zamýšlel jsem, že by se měla jmenovat Náčrtek dějin Anglie nebo Esej o dějinách Anglie, ovšem ani titul ani kniha nestojí podle mého mínění za vážnou diskusi. Tak jak jsem se této úlohy zhostil já, nebylo v ní ovšem místo pro vědátorskou nadutost a předstírání. Zanedbanou stránku anglických dějin netvoří malé věci, které učenci skrytě zatají, ale spíše velké věci vzdělanci často přehlížené. Mnohým z nich se dá naučit nejen bez zázračných knižních znalostí, ale dokonce bez knih vůbec. Poučují o nich velké a zřejmé věci, jako velikost gotických kostelů, nebo styl klasických venkovských domů. K tomu, aby jeden věděl, že zeman (squire) není opat nepotřebuje žádné hluboké znalosti, stačí mu vědět, že ten druhý bydlí v opatství. K tomu, aby člověk zjistil, že místo zvané Na obecním (Common) je obecní půda (common land) nepotřebuje zvlášť propracovanou logiku. Rozdíl není ve faktech, ale v důležitosti faktů a tu je třeba ponechat obecné kritice obecného pohledu.

Ve své původní předmluvě jsem prohlásil, že nemám žádné zvláštní historické vzdělání a že proto nemůže být překvapením, pokud upadnu do nějakého konkrétního historického omylu. S náležitým podivením jsem ovšem nakonec zjistil, že většina chyb, na které jsem přišel, nespočívala ve věcech, které bych nevěděl, ale ve věcech, které znám. O takových chybách by se dal napsat zajímavý psychologický esej o omylech vědomostem navzdory. Všiml jsem si třeba, že o králi Janovi píšu jako o druhém synu Jindřicha z Anjou. Je nemožné, aby někdo, kdo četl třeba jen běžné povídání o dějinách pro děti s jejich královskými historkami, velmi dobře nevěděl že, Jindřich druhý, abychom tak řekli, měl víc synů než možností co s nimi a že Jan byl z nich nejmladší. Příběh o jeho otcovské hořkosti nad odvrácením se tohoto neuspokojivého Benjamínka zná každý. Kontext by patrně ukázal, že jsem nepočítal syny, nýbrž krále a měl na mysli, že Jan byl druhý následník. Jsou i další takové chyby, které se stejně snadno dělají a stejně snadno je lze opravit. „Vdova po Jindřichu V.“ na straně 129 musí zjevně být „vdovou po Jindřichu VI.“ či spíše „ženou Jindřicha VI.“ neboť navzdory víře pana Wellera se nestala úžasnou skrze své vdovství. Já na ni ovšem matně myslel jako na vdovu, nebo alespoň na truchlící ženu, která zůstala sama se svým dítětem, protože moje paměť ustrnula ve chvíli jejího starého osamělého dobrodružství s malým princem. V Benediktinské anekdotě jsem našel chybu tisku: zjevně tam mělo být „Franciscere“ nebo „Fraciscet“ pokud stojí za to opravovat skloňováni neexistujícího slova, která používá člověk vyjadřující se rádobylatinou.  Spousta dalších chyb nejsou chyby tisku. Dozvěděl jsem se, že jsem Siru Thomasi Morovi připsal jednu poznámku o slunci , kterou přitom pronesl jeden z jeho druhů  v téže mučednické škole. Je to možné, protože si vzpomínám, že jsem všechny ty příběhy četl v téže sbírce martyrologických příběhů. To jsou pochybnější detaily, kterých jsem si všiml, z hloubi srdce se za ně omlouvám, ale bylo jich méně než jsem čekal.

Řekl jsem, že za takové detaily se omlouvám . Nemohu totiž nabídnout žádnou omluvu za celkovou myšlenku a rozvržení. Vše co jsem se od té doby dozvěděl, zejména od vzdělanějších lidí, mě přesvědčilo, že jsem měl víc pravdy, než jsem myslel. Amatérské dějepisectví, musí být vždy spíše hádáním, zpětně mi ale spíš běhá mráz po zádech z toho, kolikrát jsem měl to štěstí, že jsem hádal správně. O svých základních východiscích můžu nyní předložit mnohem více důkazů. Pojednávají o tom, že středověká Anglie měla mnohé demokratické ideály, které se mohly a dokonce hýbaly směrem k skutečně demokratičtějšímu pokroku. Ten zvrátila oligarchie, která vyrostla do přílišné síly pod příliš vrtošivou a příliš osobní autoritou králů. Dokládají,  že to byla oligarchie, kdo triumfoval v šestnáctém a sedmnáctém století a kdo zašlapal poslední lidové elementy v kolejích, ceších, zákonech a držení půdy. Ukazují,  že aristokracie se mění v plutokracii, aniž by lidu poskytla pohled na populární vizi bez níž strádá. Nejenže jsem se stále přesvědčoval o pravdivosti tohoto obecného pohledu, ale dočkal jsem se i toho, že je svět stále více disponován k tomu, aby jej zvažoval. Když jsem například psal tuto knihu celý svět považující pana Bernarda Showa jako nejvyššího modernistu pohlížel na mě, coby medievalistu, jako na náměsíčnou starožitnost. Já přitom jen chválil to nejlepší z medievalismu a zejména z úsvitu středověku; rozhodně připouštím že při posledním šíráním zde bylo mnoho příšer: zvláště bych připomněl zvrácené úsilí kněží pronásledujících sv. Janu (z Arku) . Dožil jsem se toho, že modernista Bernard Shaw dokončuje, co medievalista Chesterton začal. Dočkal jsem se toho, že ze všech lidí právě on dokázal, že i o středověkých příšerách se patří něco říct.  Kde jsem já obhajoval slávu středověku, on hájil i jeho úpadek a hájil jej triumfálně. Hájí jej totiž na fundamentálním základě, který musí pochopit každý, kdo chce být schopen vést diskusi o tomto tématu.  Jde o fakt, že vize křesťanstva středověkého člověka byla něco mnohem většího než naše impéria a rasy a svěřené zájmy. Proto  tam, kde naši nejlepší současníci mohou jen slavně zemřít pro vlajku, oni mohli spáchat pro Kříž dokonce i své zločiny.

Když někdo nabývá čím dál pevnější jistoty o takových věcech jako je pravda, čím dál méně čelí pokušení, aby přeháněl jejich výzvu. Slušné stanovisko o přechodu od středověku by mohlo, myslím, znít takhle nějak.

Svět se touto změnou zlepšil v mnoha ohledech, ale ne v jedné nezbytné věci, té které působí všechny ostatní. Nestal se universálnějším, ale mnohem méně universálním, protože jen sebral a vyleštil zlomky roztříštěného vesmíru. Jinými slovy, byla to stejná zlepšení, která vidíme, když se lékaři stávají výhradními specialisty a fotbal hrou výhradně profesionálů. Středověký člověk byl opravdu mnohem hrubší a v mnoha ohledech méně efektivní, leč jeho pohled na život byl určitě širší a lidštější. A tak oživení výuky nebylo rozšířením výuky a veřejné školy se nestaly školami lidovými. Více gentlemanů se učilo řecky, ale méně venkovanů latinsky. Tak se Reformací náboženství rozmohlo v početné sekty, ale už dále nebylo možno lidi skrze náboženství  usmířit. Tak je zjevné, že v oblasti dramatu byla sepsána větší díla, ale sepsalo je méně lidí. Přišel Shakespeare, aby si utahoval z toho jak Snouti a Snugové chystají divadlo; něco by však stálo za to říct o starém cechovém divadle v nichž všichni ti Snouti a Snugové předváděli své hry. Literatura se stala dopracovanější, protože dopracovanější byly jazyky, které se ovšem pro dobré i zlé zúžily na národní jazyky a už nebylo žádné skutečné evropské esperanto. Stovkami způsobů lidské bytosti ztratily koncepci úplné hunmanity. Na anglické dějiny to můžeme snadno aplikovat na příkladu anglické literatury. Jedním z největších a nejlidštějších géniů ne právě lidského sedmnáctého století byl John Bunyan. Jeho dílo je po právu hodnoceno jako model a monument úplné angličtiny. Srovnejme na chvíli morální atmosféru alegorika, který napsal Pilgrim´s Progress s tou, ve které psal autor Pierse Plowmana. Obojí je živým obrazem lidského života ve světle nábožesntví. Nikdo nebude popírat, že mistrovské dílo puritanismu je dokonalejší a umělecky celistvější, protože do vyšší dokonalosti a ceslistvosti dorostl národní jazyk a literatura. Ovšem pokud dojde na obsáhlé myšlenky o bratrství, na zkoumání mocného světa, každé třídy a problému či každé politické ideje, pak se Bunyan hrabe v noře, zatímco Langland stojí na hoře. Je velmi správné, ba dokonce slavné, že Bunyanova socha v Bedfordu má „stát tváří k místu, kde ležel ve vězení“, ale žádná socha nestojí na Malvern Heights, kde velký tribun středověku spatřil svou vizi spravedlnosti pro celý svět; v níž korporativní obecný lid shromážděný do jedné obrovské postavy  pracuje ve zmatku pod mraky, dokud k nám v završení tajemství neobrátí strašlivou tvář, tvář Krista.

G.K. Chesterton

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s