X Válka uchvatitelů

I když byl básník Pope přítelem největšího toryovského demokrata Bolinbrokea , nutně žil vě světě, kde veškerý toryismus byl zároveň whigovský. A žádný whig nikdy nevyslovil své politické krédo jasněji než Pope, když napsal, že je božským právem králů vládout špatně. Ukáže se, až se tím obdobím budu zabývat, že nezastírám sklutečný nerozum v božském právu, tak jak jej Filmer a někteří pedantičtí kavalíři sestrojili. Vyznávali nemožný ideál „neodporování“ jakékoliv národní a legitimní moci, dokonce ani ten však nemohu považovat za tak servilní a pokrytecký, jako moderní ideál „neodporování“ ba i cizí bezprávné moci. Sedmnácté století ovšem bylo věkem sekt a tedy libůstek, a Filmerovci si udělali koníčka z božského práva. Jeho kořeny byly hlubší, sice náboženské, ale mnohem realističtější, byly propleteny s mnoha dalšími, často protichůdnými věcmi středověku. Nad jejich rozvětvením budeme nyní rozvažovat. Sotva můžeme toto spojení charakterisovat lépe než, když si vezmemem Popeův prostý epigram a poukážeme, že má koneckonců velmi slabou filosofii. Promluvit s úsměškem o božském právu králů špatně vládnout, znamená vyhýbat se všemu, co rozumíme jako právo. Mít právo dělat něco není vůbec totéž jako dělat něco správně. To, co říká Pope satiricky o božském právu králů, říkáme my zcela vážně o lidském právu. Má-li člověk právo hlasovat ve volbách, neznamená to snad, že je oprávněn volit špatně? Jesliže má muž právo vyvolit si svou manželku, nemá snad právo, vybrat si špatně? Mám právo vyjádřit názor, který tu právě předkládám, ale váhal bych s kontroversním prohlášením, že se tím prokazuje správnost mého názoru.
Středověká monarchie, třebaže byla jen jedním z aspektů středověkého vládnutí, byla zhruba představována ideou, že vládce má právo vládnout tak, jak má volič právo hlasovat. Může vládnout špatně, ale pokud nebude vládnout hrozně a neobyčejně zle, zachovává si své právo, právě tak jako si každý běžný člověk ponechává svá práva uzavřít sňatek a pohybovat se, pokud se nezačne chovat neobyčejně a hrozně bláznivě. Ve skutečnosti to nebylo ani takhle jednoduché, protože navzdory oblíbeným představám, nežil středověk v obležení železné disciplíny. Bylo to období plné sporů a tedy velmi složité a pouhým omezením se na záležitosti jako bylo jus divinum či primus inter pares, je možné o středověkých lidech snadno tvrdit téměř cokoliv. Dokonce se vážně říkalo, že to byli všechno Němci. Je však pravda, že vliv církve, zdaleka ne však všech jejích předních mužů, podněcoval dojem, jako by vláda byla svého druhu svátostí. Smyslem bylo učit panovníka hrozivým a proto to často činilo člověka tyranem. Nevýhodu takového despotismu jsou očividné. Výhodu je třeba pochopit lépe, než chápany jsou, a to ne kvůli ní samé, jako spíše kvůli příběhu, který teď budeme vyprávět.
Výhodou „božského práva“ neboli neodejmutelné legitimity je to, že dává meze ambicím bohatých. „Roi ne puis“, moc královská, ať už byla mocí nebeskou či ne, se jí v jednom ohledu podobala. Nebyla na prodej. Ústavní moralisté často naznačovali, že tyran a lůza mají shodné neřesti. Možná méně bylo zdůrazňováno, že tyran a lůza mají především shodné ctnosti. Ctnost, v níž se obzvláště shodojí je to, že ani tyran ani lůza nejsou snobi, nezáleží jim ani za mák, co udělají bohatým lidem. Je pravda, že tyranie byla někdy přijímána, jako by přišla z nebe v nižším a více doslovném smyslu, totiž jako by spadla z oblohy. Člověk nečekal, že se stane králem o nic víc, než by čekal, že se stane západním větrem či jitřenkou. Přinejmenším, ale žádný zlý mlynář nemohl svázat vítr, aby poháněl jen jeho mlýn a žádný pedantický učenec nemohl jitřenku přistřihnout tak, aby jemom jemu sloužila jako lampa ke čtení. Přesto se něco velmi podobného stalo v Anglii pozdního středověku a myslím, že prvním příznakem byl pád Richarda II.
Shakespearovy historické hry jsou poněkud pravdivější, než historické, protože jsou tradiční, obsahují prodlévající vzpomínku na mnoho věcí, i když mnoho dalšího bylo ztraceno. Shakespeare správně vtěluje do Richarda II. nárok na božské právo a do Bolingbrokea baronské ambice, které nakonec rozbily starý středověký řád. Ovšem v době Tudorovců se božské právo stalou současně sušším a fantastičtějším. Shakespeare nemohl oživit jeho čerstvější a populárnější část, sám totiž přišel v pozdějším období jeho tuhnutí, což je hlavní věc, již je třeba v pozdním steřdověku studovat. Sám Richard byl asi svéhlavý a popudlivý panovník. Je docela možné, že byl tím slabým článkem, který prakl v silném řetězu Plantagenetů. Je možné, že byly skutečné důvody proč se stavět proti jeho státnímu převratu v roce 1397 a jeho příbuzný Henry Bolingbroke mohl mít na své straně skutečně hodně nespokojených názorů, když v roce 1399 provedl první skutečné uchvácení moci v anglické historii. Pokud ale chceme porozumět té větší tradici, kterou i Shakespeare ztratil, musíme se poohlédnout zpět na něco, co se Richardovi stalo už v prvních letech jeho vlády. Byla to jistě největší událost jeho panování a možná největší událost za vlád všech panovníků, které tak zběžně probíráme v této knize. Skutečný anglický lid, lidé pracující svýma rukama, tyto ruce zvedli, aby jimi udeřili své pány, možná poprvé ale určitě naposledy v historii.
Pohanské otrokářství zvolna vymizelo, ani ne tak rozpadem, jako spíše vývojem v cosi lepšího.V jistém smyslu nezemřeo, ale spíše ožilo. Otrokář byl jako člověk, který zasadil řadu kůlů, aby z nich udělal plot a pak zjistil, že zapustily kořeny a začaly růst jako malé stromy. Byly by současně cennější a méně zvladatelné, zejména méně přenosné, a právě rozdíl mezi kůlem a stromem byl tím co odlišovallo otroka a nevolníka–nebo i svobodného rolníka, jímž měl nevolník sklon se velmi rychle stávat. Byla to, v nejlepším smyslu ošuntělé fráze, sociální evoluce a jako taková s sebou nesla velké zlo. Totiž byla sice v podstatě řádná, ale přece jen v doslovném smyslu bezzákoná. Emancipace prostých lidí sice postoupila velmi daleko, ale stále ještě ne tak daleko, aby byla vtělena do zákona. Obyčeje byly „nepsané“, jako britská Ústava a (jako ona evolutivní, když nechceme říci, skrývající se, entita) mohly být vždy přemoženy boháči, jejichž velké kočáry nyní projížděly skrze zákony parlamentu. Nový rolník byl stále podle zákona otrokem a měl se o tom poučit v jednom z těch historických zvratů, které maří víru ve zdravý rozum nepsaných ústav.Francouzská válka se postupně pro Anglii stávala téměř stejnou přítěží jako pro Francii. Anglie byla oloupena o svá vlastní vítězství, na okrajích společnosti se rozmáhala bída i luxus a v procesu, který patří spíše do následující kapitoly, se ztratila rovnováha lepších časů středověku. Nakonec se zemí jako silou výbuchu rozletěla silná epidemie, zvaná Černá smrt, po níž prořídla populace a světská díla se ocitla v troskách. Byl nedostatek pracovní síly, těžko se shánělo luxusní zboží, a velcí páni udělali to, co se od nich dalo čekat. Stali se právníky a trvali na liteře zákona. Dovolávali se práva, již téměř zaniklého, zahnat nevolníka do přímější podrobenosti temného věku. Oznámili své rozhodnutí lidu, a lid se chopil zbraní.
Dva dramatické příběhy, které spojují Wata Tylera pochybně s počátkem a nesporně s koncem vzpoury nejsou ani zdaleka bezvýznamné, navzdory přáním našich současných prosaických historiků předstírat, že žádné dramatické příběhy nejsou důležité. Vyprávění o Tylerově prvním úderu je významné v tom smyslu, že je nejen dramatické, ale také domácké. Mstil jím urážku rodiny a z celé vzpoury učinil legendu, nehledě na nahodilé neslušnosti, určité demonstrace ve prospěch slušnosti. To je důležité, jelikož důstojnost chudých se v moderních debatách téměř nevyskytuje a kdejakému inspektorovi stačí, aby přišel s tištěným formulářem a několika dlouhými slovy a dosáhne téhož bez toho, aby odešel s rozbitou hlavou. Důvodem k protestu a formou, kterou na sebe zprvu vzal feudální protest byla daň z hlavy, což byla jen část obecného procesu přitlačování obyvatelstva k otrocké práci. To plně vysvětluje zuřivý jazyk používaný vládou poté, co povstání neuspělo, jazyk jímž se nevolníkům hrozilo, že jejich život bude ještě otročtější než byl před povstáním. Fakta doprovázející zmíněný neúspěch jsou méně sporná. Středověké obyvatelstvo projevilo pozoruhodnou vojenskou energii a spolupráci, prorazilo si cestu do Londýna a před městem se setkalo se skupinou v níž byli král a starosta Londýna, kteří byli nuceni souhlasit s vyjednáváním. Zrádné probodnutí Tylera starostou dalo na místě signál k bitvě a krveprolití. „Zabili našeho vůdce,“ zvolali rolníci a vyrazil vpřed. V tu chvíli se ale stala podivná věc, něco co nám umožní na okamžik prchavě a naposledy zahlédnout korunovaného svátostného muže středověku. Na jeden divoký okamžik bylo božské právo božské.
Král tehdy nebyl víc než chlapec, samotný jeho hlas musel zástupu znít jako hlas dítěte. Jakýmsi podivným způsobem na něho sestoupila moc jeho otců a velkého křesťanstva z něhož vzešel a on vyjel sám vpřed se slovy „Já jsem váš vůdce“ a osobně jim přislíbil splnit vše, co požadovali. Ten slib byl poté porušen, ale ti kdo v porušení slova vidí pouhou náladovost mladého a frivolního krále interpretují celý dobový trend nejen mělce, ale s naprostou neznalostí věci. To, co si musíme uvědomit, pokud máme správně vidět věci následující je to, že parlament krále jistě povzbuzoval a téměř jistě souhlasil, když král zavrhl lid. Když totiž povstalci dojásali, složili zbraně a byli zrazeni, král naléhal na parlament kvůli lidskému kompromisu a parlament jej zuřivě odmítl. Parlament již nebyl pouhým orgánem moci, on se stal mocenskou třídou. Parlament pohrdal rolníky ve čtrnáctém století stejně jako chartisty v devatenáctém. Tato rada, svolaná králem nejprve jako porota a k mnoha jiným věcem, aby od prostých lidí získal poněkud váhavě doklady pro zdanění, se již stal předmětem ambicí a je proto aristokracií. Válka, v tomto případě doslova na nože, mezi Commons s malým a velkým C již začala. Když mluvíme o noži, stojí za zmínku, že vrahem Tylera byl nikoli pouhý šlechtic, ale volený představitel londýnské obchodnické oligarchie, třebaže pravděpodobně není pravdivá pověst, že jeho zakrvácená dýka se objevuje na londýnském městském znaku. Středověcí Londýňané byli zcela schopni zavraždit člověka, ale už ne toho, aby tk špinavý nůž umístili do sousedství kříže jejich Vykupitele na místo, které ve skutečnosti patří meči sv. Pavla.
Jak bylo řečeno výše, parlament je nyní aristokracií, protože je předmětem ambicí. Pravda je možná o něco složitější, ale pokud vůbec někdy budou lidé toužit po tom, aby mohli být porotci, můžeme se domnívat, že poroty již nejsou populární. V každém případě je třeba toto mít na paměti jako protichůdnou ideu jus divinum či pevné autority, pokud máme porozumět Richardovu pádu. Pokud jej zbavila trůnu rebelie, byla to rebelie parlamentu, který se právě ukázal jako mnohem nelítostnější než on vůči vzpouře lidu. To ale není hlavní. Rozhodující je, že s odstraněním Richarda se poprvé ukázal možný krok nad parlament. Byl to ohromující přechod, koruna se stala předmětem ambicí. Když ji může jeden uchvátit, jiný ji může sebrat dalšímu, to co rod Lancasterů držel pouhou silou mohl rod Yorků pouhou silou sebrat. Kouzlo někoho nesesaditelného trůnícího mimo dosah bylo zlomeno a tři nešťastné generace dobrodruhů se drápaly a klopýtaly po schodišti kluzkém krví, nad nímž bylo cosi nového pro středověkou představivost: prázdný trůn.
Je zřejmé, že nejistota lancasterského uchvatitele, způsobená především tím, že byl uchvatitelem, napovídá mnohé. Něco bychom dnes označili za dobré, jiné za špatné, ale všechno bychom tak hodnotili s přehnanou velkorysostí s níž posuzujeme vzdálené záležitosti. Jedním z důsledků bylo, že se rod Lancasterů opíral o parlament, což je, jak jsme již viděli, dvojznačná věc. Mohlo to být určitým způsobem dobré pro monarchii, aby byla kontrolována a vyzývána institucí, v níž se alespoň zčásti uchovala stará čerstvost a svoboda projevu. Bylo to téměř jistě špatné pro parlament, který se ještě více stal spojencem šlechticů hnaných jen ambicemi o nichž ještě hodně uslyšíme později. Dalším důsledkem byla náklonnost Lancasterů k patriotismu, který byl možná populárnější. Poprvé učnili angličtinu dvorským jazykem a znovu se pustili do války s Francií pěkným máváním vlajek u Agincourtu. Opírali se také o církev, či asii spíše o vyšší duchovenstvo, což je nejméně hodnotný aspekt klerikalismu. V nové a preciznější krutosti proti poslední úrodě herezí se projevila jistá morbidnost, která čím dál víc vrhala stín na konec středověku. Letmá povědomost o filosofii těchto heresí sotva podporuje představu, že samy o sobě prorokovaly Reformaci. Těžko si kdo může představit, že by se Wycliffe nazýval protestantem, leda že by on za protestanty označoval Pelagia či Aria. A pokud byl reformátor John Bull, nebyl reformátorem Latimer. Ale třebaže nové herese ani nenaznačovaly počátek anglického prostestantismu, mohly snad naznačovat konec anglického katolicismu. Cobham nezapálil svíci, aby byla předána do nonkonformistické kaple, ale Arundel zapálil pochodeň a od ní vlastní kostel. Tato skutečná neoblíbenost, která se v té době pojila se starým náboženským systémem a která se později stala pravou národní tradicí proti Marii byla nepochybně zahájena nemocnou energií biskupů patnáctého století. Pronásledování může být filosofií a hajitelnou filosofií, ovšem u některých těchto mužů se jednalo spíše o zvrácenost. Za kanálem jeden z nich předsedal soudu nad Janou z Arku.
Ovšem tato zvrácenost, tako chorobná energie, hýbe celou epochou, která následovala po pádu Richarda II., zejména v těch sporech a bojích, jejichž obrazem se tak ironicky staly anglické růže- a trny. Zkracující se perspektiva ohlédnutí zpět, jiný nárok si tato kniha nemůže dávat, nedovoluje ani vstoupit do vojenských bludišť válek Yorků a Lancasterů, ani se pokusit sledovat vzrušující zvraty a pomsty, které plnily životy Warwicka nastolitele králů a válčící vdovy Jindřicha V. Rivalové nebojovali, jak bývá někdy přehnaně naznačováno, pro nic za nic, ba ani (jako lev a jednorožec) jen nesoupeřili o korunu. Stín morálního rozdílů lze stále ještě vystopovat i v tomto bouřném soumraku heroického času. Když jsem ovšem řekli, že Lancasterové v zásadě představovali novou myšlenku krále opírajícího se o parlamety a mocné biskupy a Yorkové na druhé straně představovali v zásadě zbytky staré ideje krále, který nedovolí, aby cokoliv stálo mezi ním a jeho lidem, řekli jsme vše, co lze vypověd z hlediska trvalého politického zájmu vystopovat sečtením všech Barnetových luků či všech kopí od Tewkesbury. Na skutečnosti, že na Yorkovcích bylo cosi, co by se velmi neurčitě toryovského je alespoň jedna věc zajímavá, protože to dodává ospravedlnitelnou romantičnost poslední a nejpozoruhodnější postavě bojovného rodu Yorků s jejímž pádem válka růži skončila.
Chceme-li zachytit podivné barvy soumraku středověku, zjistit co změnilo, ale přece jen nezabilo rytířství, není nic lepšího než se zaměřit na hádanku, jíž je Richard III. Samozřejmě, sotva jediný jeho rys se podobal karikatuře, jíž jeho mnohem horší nástupce zaplavil po jeho smrti svět. Richard dokonce nebyl ani hrbáč, měl jedno rameno o něco výše než druhé, což byl patrně důsledek, jímž se na jeho citlivé a jemné konstituci projevila jeho šermířská vášeň. Jestliže však ne jeho tělo, pak jeho duše nás přece jen straší pokřivenému stínu vzpřímeného rytíře z lepších časů- Nebyl to zlý obr prolévající řeky krve, někteří z těch, které nechal popravit si zasloužili právě tak, jako kdekdo jiný v těch zlých časech a dokonce ani pověst o tom, že dal zavraždit své dva synovce není jistá, protože nám ji vyprávějí ti, kdo současně tvrdí, že se narodil se špičáky a pokrytý srstí. Přesto vzpomínku na něj nelze zbavit rudého oblaku a obvzduší té doby je tak naplněno pachem krveprolití, že nemůžeme říci, že byl byl neschopen třeba i těch věcí, jichž se patrně nedopustil. Ať už byl nebo nebyl dobrý člověk, zjevně byl dobrým, a dokonce populárním králem. Přesto o něm uvažujeme a zdá se mi, že nikoli nepravdivě, jako o jistém dopuštění. Abnormálním nadšením pro umění a hudbu předjímal renesanci a jak se zdá držel se starých cest v oblasti náboženství a charity. S mečem a dýkou si pohrával neustále ne kvůli tomu, že by jeho jediným potěšením bylo podřezávání hrdel, ale proto, že byl nervózní. Žil v době prvních malovaných portrétů a dobrý soudobý portrét vrhá právě na tento konkrétní detail příznivější světlo. Ukazuje ho totiž, jak se dotýká, a asi pootáčí, prstenem na svém prstu, tak charakteristickým gestem velmi nervózní osobnosti, která by si patrně pohrávala i s dýkou. A v jeho tváři, jak je zde zachycena, můžeme přemýšlet nad tím vším, proč stálo za to prodlít tak dlouho nad jeho jménem a atmosférou tak odlišnou od všeho co bylo i co má přijít. Tvář byla pozoruhodná svou intelektuální krásou, ale je v ní ještě cosi jiného, co samo o sobě je sotva dobré nebo zlé. Je to smrt, smrt epochy, smrt velké civilisace, smrt čehosi, co kdysi zpívalo Slunci ve chvalozpěvu sv. Františka a plulo do končin země na lodích první kruciáty, a co se ale v míru unavilo a obrátilo své zbraně dobvnitř, ranilo vlastní bratry, porušilo vlastní loyality, dávalo korunu v sázku a stávalo se horečnatým i kvůli vyznání a mělo při svých umírajících ctnostech jednu milost, totiž, že jeho udatnost měla zemřít poslední.
Cokoli jiného bylo dobrého či zlého na Richardu z Gloucesteru, jedna věc z něj dělá skutečně posledního středověkého krále. Vyjadřuje to jediné slovo, které křičel, když v posledním útoku u Bosworthu srážel jednoho nepřítele za druhým- zrada. Pro něj, stejně jako pro první normanské krále, byla zrada a proradnost jedno a to samé, a alespoň v tomto případě byla stená jako proradnost. Když ho jeho šlechtici před bitvou opustili, nepovažoval to za novou politickou kombinaci, ale za hřích falešných přátel a nevěrných služebníků. Svůj vlastní hlas použil jako heroldovu trubku a vyzval svého rivala k souboji stejně osobnímu jako mezi dvěma paladiny Karla Velikého. Jeho rival neodpověděl a nedalo se to od něj ani očekávat. Zrodil se moderní svět. Výzva zněla ozvěnou bez odpovědi celé věky, protože od onoho dne žádný anglický král nebojoval tímto způsobem. Poté co zabil mnohé, byl zabit sám a jeho oslabené vojsko bylo zničeno. Tak skončila válka uchvatitelů a poslední a nejpochybnější ze všech uchvatitelů, tulák z welšských mokřad, rytíř odnikud, nalezl anglickou korun pod trnitým keřem.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s