XI. Vzpoura bohatců

Sir Thomas More, vedle všech možných argumentů o mystičtějších sítích do nichž byl nakonec chycen a zabit, bude oslavován jako hrdina nové vzdělanosti, onoho velkého úsvitu racionálnějšího denního světla, které pro tolik lidí činí vše středověké pouhou temnotou. Ať si myslíme cokoliv o jeho posouzení Reformace, není sporu o jeho chápání renesance. Byl především humanistou, a to velmi lidským humanistou. V mnoha ohledech byl dokonce velmi moderní, což někteří vcelku pomýleně pokládají za totéž jako lidské, byl také lidský, ve smyslu humánní. Načrtl ideál, nebo možná fantastický sociální systém, který v sobě má něco z důvtipnosti H. G. Wellse, ale v podstatě je v něm mnohem více, než prostořekostí připisovanou panu Bernardu Shawovi. Není spravedlivé přičítat utopické myšlenky jeho morálce, ale jejich témata a doporučení poznamenává to, co z nedostatku lepšího slova musíme označit jako modernismus. Nesmrtelnost zvířat kupříkladu tím druhem transcendentalismu, který je cítit evolucí a nejhrubší žert o předběžných podmínkách manželství by mohli vzít docela vážně studenti eugeniky. Navrhuje určitý druh pacifismu, třebaže utopismus měl kuriózní nápady, jak ho dosáhnout. Stručně řečeno, i když se svým přítelem Erasmem kritizoval středověké výstřelky, jen málokdo by dnes popíral, že protestantismus by pro něj byl spíše příliš úzký než příliš široký. Pokud tak zřetelně nebyl protestantem, je jen málo protestantů, kteří by mu odmítli jméno reformátora. Přicházel ovšem s novinkami v oblastech, které jsou pro moderní myšlení než theologie, byl zčásti tím, co bychom mohli nazvat novo-pohanem. Jeho přítel Colet shrnul, že tento útěk ze středověku by se mohl nazvat přechodem od špatné latiny k dobré řečtině. V našich neuspořádaných moderních debatách jsou propleteny dohromady, ale znalost řečtiny byla plodem oné doby, latina byla populární vždy, byť by šlo o latinu kuchyňskou. Bylo by bližší pravdě mluvit o středověkých lidech jako o biliguálních, než označovat latinu za mrtvý jazyk. Řečtina se samozřejmě nikdy nestala tak obecným vlastnictvím, ale pokud ji člověk zvládl, bez přehánění se dá říci, že se cítil, jako by se poprvé ocitl na čerstvém vzduchu. Mnoho z tohoto řeckého ducha se odráželo v Morovi, jeho universalita, městský charakter, rovnováha vitálního rozumu a chladné zvědavosti. Je dokonce možné, že sdílel některé z výstřelků a chybného vkusu, které nevyhnutelně nakazily vznešený intelektualismus reakce na středověku. Dokážeme si představit, že považoval garygoly za gotické, totiž barbarské či dokonce, jako Sydney, neschopné vzrušení při zaznění trumpet „Chevy Chase“. Bohatství pohanského antického světa v důvtipu, roztomilosti a občanského heroismu byl odhalen ve vší své hojnosti a dokonalosti pro tuto generaci tak nedávno, že skoro mohlo vypadat jako maličkost, pokud se tam či onde stala nespravedlnost pozůstatkům temného věku. Když se pak podíváme na svět Morovýma očima, pohlížíme na něj z nejširších oken té doby, vyhlížejících poprvé na anglickou krajinu poprvé velmi vyrovnaně v přímém světle ranního slunce. To, co viděl byla totiž Anglie renesanční, Anglie přecházející ze středověku do moderní doby. Vyhlížel tedy, viděl mnoho a mnoho řekl, vše bylo hodnotné a mnohé kousavé, povšiml si ale jedné věci, která je současně strašnou fantasií a současně domáckým a praktickým faktem. Ten, který obhlížel krajinu pravil: „Ovce pojídají lidi“.
Tento krátké shrnutí velké epochy emancipace a osvícenství nepatří mezi fakta, která by se dávala ve velmi stručných historických přehledech na první místo. Nemá nic společného s překladem Bible, ani s charakterem Jindřicha VIII. či s charakterem jeho žen nebo s trojstrannými debatami mezi Jindřichem, Luthrem a papežem. Nebyly to papeženské ovce, které by pojídaly protestanty, či naopak. Ani Jindřich nikdy během svého vlastního krátkého a poněkud popletného papežství nenechal mučedníky pojídat ovcemi, jako kdysi je kdysi pohané nechali požírat lvy. Tímto barvitým vylíčením se samozřejmě myslelo, že intenzivní způsob zemědělství ustupoval velmi extensivní pastvě. Velké výměry anglické obecné půdy dosud rozdělované mezi řadu farmářů nyní spadaly pod svrchovanost osamělého pastýře. Poukázal na to epigramaticky docela v morovském stylu pan J. Stephen ve vynikajícím eseji, který lze dnes, myslím, nalézt jen ve starších číslech The New Witness. Vyslovil tam paradox, že velmi obdivovaný jedinec, který způsobil, že vyrůstají dva lístky trávy místo jednoho, byl vrahem. Pan Stephen v témže článku dohledává skutečné morální počátky tohoto hnutí, které přineslo pěstování tak velkého množství trávy a vraždu, nebo alespoň dozajista zkázu, tak velkého dílu lidskosti. Dohledal, a dohledává je tam každý skutečný záznam této transformace, k růstu nového racionálnějšího tříbení vládnoucí třídy. Středověký pán byl v porovnání obhroublý kumpán, který jen žil v největší selské usedlosti jako největší velkostatkář. Pokud mohl pil víno, ale byl věru připraven popít piva a věda mu ještě nevyleštila jeho cesty naftou. V době pozdější než byla tato jedna z největších anglických dam napsala svému muži, že za ním nemůže přijet, protože její tažní koně jsou zapraženi k pluhu. V opravdovém středověku byli největší mužové zdržováni ještě hrubším způsobem, ale v době Jindřicha VIII transformace již začínala. V následující generaci zobecněla fráze, která je jedním z klíčů tohoto období a je do značné míry klíčem k těmto ambicióznějším teritoriálním schématům. O tom či onom pánovi se říkalo, že je „italský“. Znamenalo to přesnější tvary krásy, křehké a kujné sklo, zlato a stříbro, které nebylo zpracováno jako barbarské kameny, ale spíše jako stébla a věnce litého kovu, zrcadel, lístků a podobných ozdůbek nesoucích náklad krásy. Byla to dokonalost maličkostí. Nejednalo se, jako v lidovém gotickém řemesle, o téměř nevědomý dotek umění na všech nezbytných věcech, spíše to bylo vylití celé duše vášnivě vědomého umění zvláště na nepotřebné věci. Luxus dostal duši a ožil. Musíme tuto žízeň po kráse mít na paměti, protože má vysvětlení – a omluvu.
Staré baronstvo skutečně prořídlo občanskými válkami, které skončily u Bosworthu a omezila je ekonomická a prohnaná politika Jindřicha VII., nekrálovského krále. On sám byl „nový člověk“ a my ještě uvidíme, jak baroni ve své většině přenechávají svá místa šlechtě nových lidí. Ale i starší rodiny stály již čelem k novějšímu směru. O některých z nich, například Howardové, lze říci, že figurovaly jako staré i nové rodiny. V každém případě duch celé vyšší třídy lze popsat jako čím dál novější. Anglická aristokracie, která je hlavním stvořením reformace, si nepochybně zaslouží jistou chválu, která je nyní téměř všeobecně považována za velmi vysokou pochvalu. Vždy byla progresivní. Aristokraté jsou obviňováni, že jsou pyšní na své předky, je možné říci, že angličtí aristokraté byli pyšní na své potomky. Kvůli svým potomkům kladli velké základy a vršili hory bohatství, kvůli svým potomkům bojovali o vyšší a vyšší místa ve vládě a především kvůli svým potomkům pěstovali každou novou vědu či schéma sociální filosofie. Zmocňovali se obrovských ekonomických příležitostí pastvy, ale také vysušovali močály. Smetli kněze, ale byli blahovolní k filosofům. Během postupujících generací nového tudorovského rodu se tvoří nová racionalistická civilizace, učenci kritizují autentické texty, skeptici znevažují nejen papeženské světce, ale i pohanské filosofy, specialisté analysují a racionalisují tradice a ovce žerou lidi.
Viděli jsme, že ve čtrnáctém století došlo v Anglii ke skutečné revoluci chudých. Téměř uspěla a nemusím skrývat přesvědčení, že by pro nás bylo vůbec nejlepší, kdyby uspěla zcela. Kdyby Richard II. skutečně skočil do sedla Wata Tylera, či spíše, kdyby ho z něj posléze nevyhodil jeho parlament, kdyby potvrdil skutečnost nové rolnické svobody nějakou formou královské autority, jako bylo již běžné potvrzovat skutečnost oborového sdružování královskými chartami, byly by dějiny naší země tak šťastné, jak to jen lidská přirozenost dovoluje. Renesance, až by nastala, by přišla jako lidové vzdělávání a ne jako kultura estetického klubu. Nová vzdělanost by mohla být stejně demokratická jako stará učenost v starých časech Paříže nebo Oxfordu. Vybraná umělecká dovednost Celliniho školy mohla být jen nejvyšším stupněm cechovního řemesla. Shakespearovské drama mohli hrát dělníci na dřevěných jevištích postavených na ulici jako Punch a Judy, nejdokonalejší završení her o zázracích, které hrály cechy. Herci by nemuseli být „královskými služebníky“, ale svými vlastními pány. Velká renesance mohla být liberální a s liberálním vzděláváním. Pokud je to fantasie, je to alespoň taková fantasie, kterou nelze vyvrátit. Středověká revoluce byla ve svém počátku příliš neúspěšná na to, aby mohl kdokoliv ukázat, že by musela být neúspěšná ve svém závěru. Feudální parlament vyhrál a zatlačil rolníky alespoň do jejich pochybného a polorozvinutého statutu.
Říci více by bylo přeháněním a pouhým předjímáním pozdějších skutečně rozhodujících událostí. Když nastoupil na trůn Jindřich VIII. byly cechy možná zadržovány, ale jistě nezměněny, a dokonce i rolníci patrně znovu získali půdu pod nohama, mnozí z nich byli stále ještě teoreticky nevolníky, ale obvykle pod lehkou vládou opatů, středověký systém stále ještě stál. Nakolik víme, mohl začít znovu růst, ale všechny takové spekulace jsou utopeny novými a podivnými věcmi. Neúspěch revoluce chudých, byl nakonec následován kontrarevolucí, úspěšnou revolucí bohatých.
Jejím zjevným středobodem byly jisté události jak politické, tak dokonce osobní. Zhruba se rozdělily na dvojici: sňatky Jindřicha VIII. a záležitosti klášterů. Sňatky Jindřicha VIII. se staly už dávno oblíbeným, ba vyčpělým vtipem. Je v něm pravda tradice, jako je téměř v každém vtipu, pokud je dostatečně populární a jistěže náležitě vyčichlý. Žertovná záležitost nežije nikdy tak dlouho, aby stihla vyčichnout, pokud není současně vážná. Jindřich byl zpočátku populární a dokonce i zahraniční současníci nám ukazují docela skvělý obraz mladého renesančního prince zařícího všemi novými vymoženostmi. Na sklonku svých dnů se velmi podobal maniakovi, už nevzbuzoval lásku a i když vyvolával strach, byl to spíše strach ze vzteklého psa, než z hlídacího psa. Velkou roli v této změně hrála bezpochyby nedůstojnost, ba potupnost jeho Modrovousovských sňatků. A jen spravedlivé vůči němu, když řekneme, že možná s výjimkou první a poslední, měl téměř stejnou smůlu na manželky, jakou ony měly na chotě. Byla to však nepochybně záležitost jeho prvního rozvodu, který zlomila páteř jeho cti a shodou okolností při tom polámala velké množství jiných, mnohem cennějších a universálnějších věcí. Abychom mohli pocítit význam jeho hněvu musíme si uvědomit, že se nepovažoval za nepřítele, ale spíše za přítele papeže; je zde stín starého Becketova příběhu. Hájil papeže v diplomacii a církev ve sporu, když ho pak jeho královna unavila a začal vášnivě myslet na jednu z jejích dam, Annu Boleyn, měl jakýsi dojem, že by mu v onom věku cynických ústupků mohl být od přítele jeden poněkud cynický ústupek být dopřán. Patří ovšem k oné velké nedůslednosti, jež je údělem křesťanské víry v rukou lidí, že nikdo neví, kdy její vyšší stránka bude skutečně tou nejvyšší, byť třeba jen na okamžik a zda nejhorší věky církve nevykonají či neřeknou jakoby náhodou něco, co je hodno těch nejlepších. V každém případě se Jindřich chtěl opřít o Lvův polštář a zjistil, že se udeřil o Petrovu skálu. Papež nový sňatek odmítl a Jindřich v bouři a temnotě hněvu, zrušil všechny staré vztahy z papežstvím. Pravděpodobně si tehdy neuvědomoval co všechno dělá a je velmi dobře možné, že to nevíme ani my dnes. Rozhodně si nemyslel, že je protikatolicky zaměřen a v jistém poněkud směšném smyslu můžeme sotva říci, že by byl zaměřen protipapežsky, protože si zjevně myslel, že je papežem on. Od onoho dne se skutečně datuje něco, co hrálo svou roli v historii a to modernější doktrína o božském právu králů, velmi odlišná od té středověké. Je to věc, která dále mate otevřenou otázku o kontinuitě katolických věcí v anglikanismu, protože se jednalo o novou melodii, ale začala ji hrát stará kapela. Bohužel, svrchovanost krále nad národní anglickou církví nebyla pouhou královou libůstkou, ale zčásti a po jedno období zcela, bývala libůstkou církve. I když odhlédneme od všech sporných otázek zůstává zde přinejmenším lidský a historický smysl v němž je kontinuita naší minulosti v tomto bodu bolestně zlomena. Jindřich nejen odřízl Anglii od Evropy, ale co důležitějšího, odsekl Anglii od Anglie.
Velký rozvod svrhl Wolseye, mocného ministra, který udržoval rovnováhu mezi impériem a francouzskou monarchií a vytvořil moderní mocenskou rovnováhu v Evropě. Je často popisován podle rčení Ego et Rex Meus, ale období anglických dějin vyznačuje spíše proto, že jím trpěl, než proto, že je vyslovil. Ego et Rex Meus může být mottem jakéhokoliv moderního premiéra, protože jsme zapomněli na to, že slovo ministr prostě znamená služebník. Wolsey byl poslední velký sluha, který mohl, a byl, prostě propuštěn, což ukazuje stále ještě absolutní monarchií a Angličané jí byli udiveni v moderním Německu, když byl Bismarck poslán pryč jako domácí sluha. Hrůznější čin pak prokázal, že nová síla byla nelidská, když srazila nejušlechtilejšího z humanistů. Thomas More, který někdy připomínal epikurejce z augustovských časů zemřel smrtí světce z časů Diokleciánových. Zemřel za skvělého žertování a smrt nás přirozeně přitáhla spíše k posvátným vůním jeho duše: jeho laskavosti a důvěře v Boží pravdu. Ale humanistovi to muselo připadat jako obludná oběť, bylo to něco podobného jako, kdyby se mučedníkem stal Montaigne. A je to skutečně tak, cosi, co lze skutečně označit za nepřirozené už vstoupilo do renesančního naturalismu, a duše velkého křesťana proti tomu povstala. Ukázal na slunce a řekl. „Budu výš než támhleten,“ s františkánskou prostotou, která dokáže milovat přírodu, protože ji nebude uctívat. Svému králi tedy zanechal slunce, které mělo po tak mnoho únavných dnů a let jen zacházet nad jeho hněvem.
Neosobnější proces v druhé ze dvou částí Jindřichovy politiky, který sám More pozoroval (jak jsme zaznamenali v úvodu této kapitoly) je ovšem definován jasněji a méně zastřen spory. Ohledně klášterů je zde samozřejmě spor, ale patří k těm, které se objasňují a urovnávají každý den. Nuže, je pravda, že církev dosáhla v období renascence značné zkaženosti, ale skutečné důkazy o tom jsou naprosto odlišné jak od dobových despotických záminek, tak od obvyklého protestantského příběhu. Je kupříkladu hrubě nespravedlivé citovat z dopisů biskupů a podobných autorit, které odsuzují hříchy v monastickém životě, ať už jsou často velmi ostré. Nemohou být ostřejší než listy sv. Pavla nejčistším a nejpůvodnějším církvím. Apoštol v nich psal těm prvotním křesťanům, které si všechny církve idealisují a mluví k nim jako k hrdlořezům a zlodějům. Vysvětlení, pro ty, kdo by se snad o takové detaily zajímali, lze možná najít ve skutečnosti, že křesťanství není vyznáním pro dobré lidi, ale pro lidi. Takové listy byly psány ve všech staletích a ani v šestnáctém století nedokazují než tolik, že tehdy byli špatní opati a dobří biskupové. Ovšem ani ti, kdo hlásají, že mniši byli prostpášní si netroufají hlásat, že by byli utlačovateli. Je pravdivá Cobettova poznámka, že tam kde byli mniši pány nad rolníky nevymáhali neúměrné renty a svá panství neopouštěli. Nicméně dobré instituce měly slabinu, stejně jako pouhá síla těch špatných a ta slabost se podílela na nejhorším rysu doby. Pád dobrých věcí je téměř vždy poznamenán zradou zevnitř a opati byli snáze zničeni protože nedrželi pospolu. Nedrželi pospolu, protože duchem doby (který bývá nejhorším nepřítelem doby) bylo rostoucí rozdělení mezi bohatými a chudými a to zčásti rozdělilo i bohaté a chudé duchovní. A zrada přišla, jako přichází téměř vždy, od Kristova služebníka, který držel měšec.
Vezměme si moderní útok na svobodu, na mnohem nižší úrovni, důvěrně známe obrázek politika, který velkým pivovarníkům či dokonce velkým vlastníkům hotelů vysvětluje zbytečnost spousty rozptýlených hospod. Právě to tudorovští politici nejprve udělali s kláštery. Vydali se za představenými velkých domů a navrhli likvidaci těch malých. Hlavy velkých klášterů neprotestovaly, nebo alespoň neprotestovaly dostatečně a tak rušení řeholních domů začalo. I když páni opati jen chvíli jednali jako páni, nemohlo že v očích mnohem větších pánů omluvit za to, že se často chovali jako opati. Chvilkové přeběhnutí k věci bohatých nemohlo smýt hanbu tisíce malých zásahů, které jen směřovaly ve prospěch chudých, a brzy se měli poučit, že toto nebyla éra pro jejich pohodlnou vládu a bezstarostnou pohostinnost. Velké kláštery, nyní isolované, se hroutily jeden po druhém a žebrák, jemuž sloužily jako jakýsi posvátný hostinec, k nim navečer přicházel a nacházel jen trosky. Ve světě se totiž objevila nová a obsáhlá filosofie, která dosud vládne naší společnosti. Tímto vyznáním byla většina mystických ctností starých mnichů obrácena ve velké hříchy a největším z nich je láska.
Ale populace, která vyrostla za Richarda II. nebyla ještě odzbrojena. Byla vycvičena v hrubé kázni luku a zákona a organizována v místních skupinách měst, cechů a sídel. V dobré polovině anglických hrabství lidé povstali a vybojovali jednu poslední bitvu za středověkou vizi. Hlavní nástroj nové tyranie, nízký mizera jménem Thomas Cromwell, byl zvláště vybrán jako tyran a celou vládu skutečně proměňoval velmi rychle v noční můru.
Lidové hnutí bylo zčásti potlačeno silou a ve skutečnosti, že to provedly cynické profesionální oddíly přivedené z cizích zemí, aby za žold zničily anglické náboženství, zaznívá nový tón moderního militarismu. Ale tak jako staré lidové povstání bylo i toto ještě více potlačeno podvodem. I tentokrát triumfovalo natolik, že donutilo vládu k vyjednávání a prostému využití slibů k uklidnění lidu. Vláda poté pokračovala tím, že nejprve porušila sliby a poté potlačila lid tak, jak to důvěrně známe od moderních politiků a jejich postoje k velkým stávkám. Vzpoura nesla jméno Pouť milosti a jejím programem byla prakticky obnova starého náboženství. V souvislosti s fantazií o tom, jaký by byl osud Anglie, kdyby Tyler triumfoval to myslím prokazuje jednu věc, že totiž by jeho triumf sice mohl a nemusel vést k něčemu co by se dalo nazvat reformou, ale učinil by docela nemožné všechno, co nyní známe jako refomaci.
Hrůzovláda ustavená Thomasem Cromwellem se stala inkvizicí toho nejčernějšího a nejnesnesitelnějšího druhu. Historikové, kteří nechovají ani stín sympatií ke starému náboženství, se shodují v tom, že bylo vykořeněno způsoby hrůznějšími než byly pravděpodobně v Anglii dosud použity. Byla to vláda mučitelů učiněná všudypřítomnou špehy. Zvláště rozchvácení klášterů bylo vykonáno nejen s násilím, které připomínalo barbarství, ale také s důsledností, pro niž není jiné slovo než podlost. Je to jako by se Dán vrátil v podobě detektiva. Nedůslednosti králova osobního postoje ke katolicismu jistě komplikovala spiknutí novou brutalitou vůči protestantům, ale taková reakce jako v tomto případě byla zcela theologická. Cromwell ztratil svou křečovitou oblibu a byl popraven, ale terorismu pokračoval dál ještě hrůzněji, protože byl zjednodušen do jediné vize králova hněvu. Vyvrcholil podivným aktem, který symbolicky shrnuje příběh vypovězený na předchozích stránkách. Despota se totiž pomstil na rebelovi, jehož vzpoura, jak se mu zdálo, se ozývá třemi staletími. Zpustošil nejpopulárnější svatyni Angličanů, svatyni, k níž onehdy vyjížděl se zpěvem Chaucer, protože to byla také svatyně, kde král Jindřich poklekl, aby se kál. Tři století církev a lid nazývali Becketa světcem, když povstal Jindřich Tudor a označil jej za zrádce. To by se dalo docela dobře chápat jako nejvyšší bod autokracie a přece tomu tak ve skutečnosti nebylo.
Poté totiž povstalo do svého nejvyššího sebezjevení to cosi podivnějšího, čehož náznaky jsme, možná domněle, našli dříve v historii. Silný král byl slabý. Byl nezměrně a nepoměrně slabší než silní králové středověku, a ať už bylo jeho selhání takto naznačováno, selhal. Průrva, kterou způsobil v hrázi starobylých nauk vyvolala záplavu o níž bychom téměř mohli říci, že ho odnesla pryč. Svým způsobem zmizel dříve než zemřel, protože drama, které naplnilo jeho poslední dny už nebylo jeho vlastním dramatem. Můžeme to říci nejpraktičtěji tak, že jen nepraktické diskutovat, zda Froude nachází nějaké ospravedlnění pro Jindřichovy zločiny ve snaze vytvořit silnou národní monarchii. Ať už se o to snažil nebo ne, nevytvořil ji. Tudorové za sebou zanechali nejméně bezpečnou centrální vládu ze všech našich vládců a doba, kdy byla nejhorší přišla jednu nebo dvě generace předtím, než byla nejslabší. Ovšem jen pár let poté, jak už to v dějinách bývá, měly být vztahy mezi Korunou a jejími novými služebníky obráceny tak, že to vyděsilo svět a sekyra posvěcená krví Thomase Mora a pošpiněna krví Thomase Cromwella měla na povel jednoho z vlastních potomků onoho otroka padnout a zabít anglického krále.
Přívalem, který tak provalil trhlinou a zdrtil krále stejně jako církev byla vzpoura bohatých a zejména nových boháčů. Využili královo jméno a nemohli bez jeho moci zvítězit, ale v konečném důsledku to spíše vypadalo, jako by po vyplenění klášterů vyplenili krále. Pozoruhodně málo bohatství, když uvážíme jméno a teorii záležitosti, skutečně zůstalo v královských rukách. Chaos bezpochyby posílila skutečnost, že Edward VI. nastoupil na trůn jako pouhý chlapec, ale hlubší pravdu lze vidět v tom, jak obtížné je stanovit rozmezí mezi vládou dvou králů. Tím, že se přiženil do rodiny Seymourů zajistil král sobě syna a zemi právě ten typ mocné rodiny, která měla vládnout pouhým pleněním. K nesmírné a nepřirozené tragedii, popravě jednoho ze Seymourů vlastním bratrem, došlo během bezmoci dětského krále a úspěšný Seymour figuroval jako Lord Protektor, třebaže by sám těžko dokázal říci, co chránil, jelikož to nebyla ani jeho rodina. V každém případě lze bez přehánění říci, že cokoliv lidského zůstalo bez ochrany před chamtivostí takových kanibalských protektorů. Mluvíme jsme o rozpuštění klášterů, ale ve skutečnosti byla rozpuštěna celá stará civilisace. Právníci, lokaji a poskytovatelé půjček, ti nejhorší ze šťastlivců, vydranocovali umění a ekonomiku středověku jako když lupiči vykradou kostel. Jejich jména (pokud si je nezměnili) se stala jmény velkých vévodů a markýzů naší současnosti. Když se ovšem rozhlédneme kolem dokola našimi dějinami zjistíme, že možná nejpodstatnějším aktem zkázy bylo, když ozbrojenci Seymourů a jim podobných přešli od okrádání klášterů k okrádání cechů. Středověké odbory byly zničeny, do jejich budov vnikli vojáci a jejich fondy pobrala nová šlechta. A tato prostá událost bere celý svůj obecný smysl z tvrzení (jež je samo o sobě dostatečně oprávněné), že cechy, jako všechno ostatní v té době, asi nebyly nejlepší. Proporce je jediná praktická věc a je možná pravda, že Ceasarovi nebylo právě nejlépe toho rána o březových idách. Ale říci jednoduše, že cechy zanikly by bylo asi stejně pravdivé, jako tvrdit, že Ceasar tiše zesnul ze zcela přirozených příčin u paty Pompeiovy sochy.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s