XII. Španělsko a schisma národů

Revoluce, která povstala z toho, co se nazývá renesancí a skončila v některých zemích tím, co je označováno jako reformace, učinila v anglické vnitřní politice jednu drastickou a definitivní věc. Tou bylo zničení institucí chudých. Nebyla to jediná věc, kterou provedla, ale byla tou nejpraktičtější. Byl to základ všech problémů, které jsou dnes spojeny s kapitálem a prací. Kolik s tím měly společného tehdejší theologické theorie je je naprosto oprávněně věcí různých protichůdných názorů. Žádná strana, pokud je obeznámena s fakty, však nepopře, že stejná doba a nálada vytvořila jak náboženské schisma, tak novou bezuzdnost bohatých. Nejextrémnější protestant by se možná spokojil s vyjádřením, že protestantismus nebyl motivem, ale maskou. Nejextrémnější katolík by se možná spokojil s přiznáním, že protestantismus nebyl hříchem, ale spíše trestem. Nejprudší a nejbezostyšnější část procesu samozřejmě nebyla završena až do konce osmnáctého století, kdy už protestantismus přecházel do skepticismu. Bylo by věru možné postavit velmi slušnou případ z paradoxu, že puritánství bylo prvním a posledním ?veneer? pohanství, že vše začalo nezřízenou žízní po nových věcech mezi renesanční šlechtou a skočilo jako Hell-Fire Club. V každém případě to, co bylo poprvé založeno za reformace byla nová a abnormálně mocná aristokracie, a co bylo ničeno bylo ve stále rostoucí míře vše, co mohlo být drženo lidem, přímo či nepřímo, právě takové aristokracii navzdory. Tato skutečnost naplnila celou historii naší země, ale dalším konkrétním bodem těchto dějin je postavení Koruny. Král byl již ve skutečnosti odstrčen stranou dvořany, kteří se za ním natlačili těsně předtím, než se rozletěly dveře. Král byl zanechán vzadu ve spěchu za bohatstvím a už nemohl udělat nic sám. Vláda dalšího panovníka, po chaosu Edwarda VI. o tom podává velmi přesvědčivý důkaz.
Marie Tudorovna, dcera rozvedené královny Kateřiny, má špatné jméno dokonce i v populární historii a lidové předsudky obvykle stojí za prozkoumání více než než mudrování učenců. Její nepřátelé se samozřejmě velmi mýlili v jejím charakteru, ale nepletli se v důsledcích, které její panování mělo. V omezeném smyslu to byla dobrá, přesvědčená, svědomitá a poněkud morbidní žena. Je ale pravda, že byla špatnou královnou, špatnou kvůli mnoha věcem, ale špatnou především kvůli její vlastní milované věci. Podtrženo a sečteno, tam, kde se rozhodla vypálit odpor proti papežství se jí ho naopak podařilo vpálit. Soustředění jejího fanatismu do krutosti, zejména jeho soustředění na konkrétní místa a do kráké doby, zůstává ve veřejné paměti stále rozpáleno do ruda. Byla to první z velkých historických náhod, která oddělila skutečné, pokud ne všeobecné veřejné mínění, od starého režimu. Shrnutím se stala smrt v ohni třech slavných mučedníků v Oxfordu, protože nejméně jeden z nich, Latimer, byl reformátorem robustnějšího a humánnějšího typu, třebaže další z nich Cranmer byl v radách Jindřicha VIII. tak kluzký snob a zbabělec, že by se ve srovnání s ním dalo na Thomase Cromwella pohlížet jako na muže. Ale o tom, co by se dalo označit za Latimerovu tradici, zdravějším a autentičtějším protestantismu, budu mluvit později.
V té době dokonce i oxfordští mučedníci patrně vyvolali méně soucitu a odporu než ohnivé masakry mnoha obskurnějších nadšenců, jejichž samotná nevzdělanost a chudoba činila jejich případ zdánlivě mnohem populárnějším než ve skutečnosti byl. Jenže právě tento poslední ošklivý rys byl zpracován do ostřejšího výjevu a vyvolal více vědomé i nevědomé hořkosti, právě kvůli onomu dalšímu velkému faktu o němž jsem mluvil výše a který je rozhodují zkouškou tohoto přechodového období.
Celý rozdíl spočíval v jediném: ani za této katolické vlády nemohl být majetek katolické církve navrácen. Pointou je samotná skutečnost, že i když byla Marie fanatička překonával tento čin spravedlnosti nejdivočejší fanatické sny. Už skutečnost, že byla dostatečně zuřivá, aby se kvůli církvi dopouštěla zla a přece nebyla natolik odvážná brát se za její práva je testem času. Bylo jí dovoleno zbavit malé lidi života, nebylo jí dovoleno zbavit velké muže jejich majetku, či lépe řečeno majetku jiných lidí. Mohla trestat herezi, ale nemohla ztrestat svatokrádež. Bylo jí vnucen špatný postup, aby zabíjela ty, kdo nechodí do kostela a ušetřila ty, kdo do do nich přišli sami, aby ukradli jejich výzdobu. Co jí k tomu nutilo? Jistě ne její vlastní náboženské přesvědčení, které bylo téměř maniakálně upřímné, ani to nebylo veřejné mínění, které přirozeně mnohem více sympatizovalo s náboženskou lidskostí, kterou neobnovila než s náboženskou nelidskostí, kterou páchala. Nátlak přicházel, přirozeně od nové šlechty a nových boháčů, kteří se odmítali vzdát a úspěch těchto brzkých tlaků dokazuje, že šlechta již byla silnější než koruna. Žezlo bylo použito jen jako krumpáč k rozbití dveří pokladnice a samo se při tom úderu rozbilo, nebo alespoň ohnulo.
Něco pravdy je i na oblíbeném tvrzení, že Marie měla na srdci napsáno Calais, když byl tento poslední pozůstatek středověkých výbojů navrácen Francii. Marie měla osamělou a hrdinskou poloviční ctnost Tudorů, byla patriot. Ale patrioti jsou často pateticky pozadu za svou dobou, samotný fakt, že trvají na starých nepřátelstvích je zaslepuje vůči nepřátelům novým. V pozdější generaci předvedl Cromwell tutéž chybu v obrácené podobě a dál hleděl nepřátelsky na Španělsko, když se měl dívat na Francii. V naší vlastní době pak fashodští šovinisté tak pohlíželi na Francii, místo aby si už všímali Německa. Aniž by za tím byl nějaký protinárodní záměr, dostala se Marie nicméně do protinárodního postavení kvůli nejvýznamnějšímu mezinárodnímu problému svého lidu. To je druhá náhoda, která potvrdila změnu šestnáctého století a její jméno je Španělsko. Dcera španělské královny se provdala za španělského prince a patrně nehledala v takové alianci nic víc než její otec. Ale postupem času se její nástupkyní stala její sestra Alžběta, která byla více odříznuta od starého náboženství (i když k novému přilnula jen velmi mírně) a v době, kdy zkrachoval záměr pro Alžbětu zajistit podobný španělský sňatek dozrálo cosi, co bylo širší a mocnější než pikle princů. Angličan stojící na svém malém ostrově jako na osamělém člunu už cítil jak na něj padá stín vysoké lodi.
Dřevěná klišé o zrodu britského impéria a velkých dnech královny Alžběty nejen zastínila, ale přímo protiřečila zásadní pravdě. Z takových frází by se mohl člověk domnívat, že si tehdy Anglie v jakémsi imperiálním stylu poprvé uvědomila svou velikost. Bylo by mnohem pravdivější říct, že si právě poprvé uvědomila jak je malá. Velký básník té doby ji nechválí pro její velikost, ale proto, že je malá, jako šperk. Vize všeobecného rozmachu byla zcela zastřena až do osmnáctého století a i poté, co se objevila byla mnohem méně barvitá a živá než to, co se odehrálo v šestnáctém století. To co přišlo, nebyl imperialismus, ale antiimperialismus. Na počátku své moderní Anglie dosáhla jediné věci, kterou bude lidská představivost vždy chápat jako hrdinství—příběh malého národa. Záležitost Armady byl pro ni to, co Bannockburn pro Skoty nebo Majuba pro Búry—vítězství, které šokovalo i vítěze. Proti nim stál imperialismus v celé své úplnosti a ohromnosti, cosi nemyslitelného od časů Říma. Bez nemírného přehánění, byla to sama civilisace. Velikost Španělska byla slávou Anglie. Teprve až si uvědomíme, že Angličané byli porovnatelně stejně ošuntělí, nevyvinutí, malicherní a provinciální jako Búrové, můžeme ocenit velikost jejich vzdoru či zářnost jejich úniku. Můžeme to pochopit, jen když si uvědomíme, že pro velkou část Evropy měla věc Armady téměř stejně kosmopolitní společný smysl jako křížová výprava. Papež prohlásil Alžbětu za nelegitimní—logicky mohl sotva říci něco jiného, když prohlásil sňatek její matky za neplatný, ale byl to další a možná poslední úder, který oddělil Anglii od staršího světa. Mezitím se o oněch pitoreskních anglických privateerech, kteří zamořil španělskou říši v Novém světě na jihu mluvilo prostě jako o pirátech. Technicky vzato, to byl správný popis, jenže technické útoky slabší strany jsou poprávu v retrospektivě posuzovány s jistou velkorysou slabostí. Potom, jako by proto, aby byl kontrast stvrzen v nepomíjivém obrazu, vyrazilo Španělsko, či spíše říše jejímž bylo Španělsko středem, s celou svou silou až se zdálo, že pokrylo moře loďstvem jako legendární Xerxes. Vyrazilo k odsouzenému ostrovu s vahou a vážností soudného dne. Námořníci či piráti na ně útočili s malými loďkami potácejícími se pod velkými kanóny, bojovaly s ním pouhými hromadami planoucího smetí, když v poslední hodině lodních háků se zvedla z moře velká bouře, která se prohnala kolem ostrova a obří flotilu nikdo více neviděl. Zlověstná úplnost a náhlost ticha, které pohltilo takový div zasáhla nerv, který se od té doby nepřestal chvět. Naděje Anglie se počítá od oné beznadějné hodiny, protože není skutečně naděje, která by nebyla někdy ztracenou nadějí. Protržení tak nesmírné námořní sítě zůstalo znamením, že malá věc, která unikne přežije i ty největší A přece v jistém smyslu platí, že už nikdy nebudeme znovu ani tak malí ani tak velcí.
Nádhera alžbětinské doby o níž se vždy mluví jako o svítání, byla v mnohém ohledu soumrakem. Ať už ji chápeme jako konec renesance či staré středověké civilisace, žádný upřímný kritik nemůže popřít, že její nejdůležitější nádhery spolu s ní skončily. Ať se čtenář sám sebe zeptá, co nejvíce přitahuje jeho pozornost na alžbětinské velikosti a obvykle zjistí, že je to něco v čem jsou přinejmenším stopy středověkých časů a mnohem méně stopy v moderních dobách. Alžbětinské drama se podobá jedné ze svých vlastních tragedií—jeho bouřlivá pochodeň bude brzy zašlapána puritány. Je zbytečné říkat, že hlavní tragedií bylo zničení komedií, protože komedie, které přišly od Anglie po Restauraci byly v porovnání jak cizí tak studené. Přinejlepším jsou to komedie v tom smyslu, že jsou humorné, ale ne v tom smyslu, že by byly šťastné. Stojí za zmínku, že dobré zprávy a štěstí přinášejí v Shakepearových zamilovaných příbězích téměř vždy ti, kdo patří do mizejícího světa, ať už jsou to mniši nebo víly. Totéž platí o hlavních alžbětinských ideách, často představovaných v alžbětinském dramatu. Národní úctu k panenské královně nesmíme zcela zavrhovat pro její nesoulad s drsným a prohnaným charakterem historické Alžběty. Její kritici mohou jistě z rozumných důvodů říkat, že nahrazením Panny Marie panenskou královnou angličtí reformátoři jen vyměnili pravou Pannu za falešnou. Tato pravda ovšem neruší pravý, třebaže omezený, dobový kult. Ať si myslíme o této konkrétní panenské královně cokoliv, tragické hrdinky té doby nám nabízí celé procesí panenských královen. A je jisté, že středověcí lidé by mnohem lépe než moderní chápali mučednictví Půjčky za oplátku. A s titulem královny je to stejné jako s titulem panny. Mystická monarchie oslavená v Richardu II. měla být brzy svržena ničivěji než v Richardu II. Titíž puritáni, kteří roztrhali kašírované koruny herců z jeviště, měli také rozervat skutečné koruny králů, které herci hráli. Všechny maškary měly být zakázány a celá monarchie měla být nazvána maškarádou.
Shakespeare zemřel na den sv. Jiří a mnoho z toho, co sv. Jiří znamenal zemřelo s ním. Nechci říci, že by zemřel Shakespearův či anglický patriotismus, ten zůstal a dokonce silně rostl k tomu, aby se stal nejvznešenější pýchou nadcházející doby.Jenže v obrazu sv. Jíří, kterému Lví Srdce zasvětil Anglii kdysi dávno v pouštích Palestiny, v sobě obsahoval ještě mnoho jiného. POjetí svatého patrona přineslo ze středověku jistou unikátní a dosud nenahrazenou ideu. Byla to idea variací bez protikladů. Sedm hrdinů křesťanstva se sedmasedmdesátkrát rozmnožilo v patronech měst, řemesel a společenských stavů, ale sama skutečnost, že to byli světci vylučovala možnost jejich konečné rivality plynoucí z jejich role patronů. Členové ševcovského a kožišnického cechu se mohli na ulici porvat i s prapory sv. Kryšpína a Bartoloměje, ale nikoho z nich by ani nenapadlo, že se současně na nebi pere sv. Bartoloměj se sv. Kryšpínem.
Podobně mohli v bitvě Angličané bojovým pokřikem vzývat sv. Jiří a Francouzi sv. Denise, ale nikdo z nich vážně nevěřil, že by sv. Jiří nenáviděl sv. Denise, či i jen ty, kdo ho vzývají. Patriotismus Jany z Arku by mnoho dnešních lidí označilo za fanatický, přesto v této věci by ji mnoho dnešních lidí shledalo velmi osvícenou. Nelze ovšem popírat, že s příchodem schismatu se objevil hlubší a více nelidský rozdíl. Už se nejednalo o šarvátky mezi ctiteli světců, kteří sami mezi sebou zůstávali v pokoji, ale o válku mezi bohy, kteří sami válčili mezi sebou. To, že se velké španělské lodi jmenovaly po sv. Františku či sv. Filipu už začínalo pro novou Anglii málo znamenat; brzy už to mělo být příznakem téměř kosmického střetávání, jako by se jmenovaly po Thorovi nebo Baalovi. Jsou to jistě jen symboly, ale proces, který symbolisují byl velice praktický a je nutné ho vážně studovat. Zde se s náboženskými válkami objevuje idea, již moderní věda aplikuje na rasové války, idea přirozených válek, které nevznikají z konkrétního sporu, nýbrž z přirozenosti národů, které jsou ve sporu. Na naši cestu poprvé padl stín rasového fatalismu a kdesi v dálce a temnotě se pohnulo cosi, nač lidé málem zapomněli.
Ta odlehlá země ležela za hranicemi upadající říše, rozvolněné a rozkomíhané jako moře, které přeteklo v barbarských válkách. Z převážné části nebyla formálně křesťanská, jen sotva civilisovaná a mírný úžas kultury jihu a západu ležel na jejích divokých silách jako lehká jinovatka. Tento zpolacivilisovaný svět dlouho spal, začal však snít. O generaci před Alžbětou velký muž, pří vší své násilosti v podstatě snílek, Martin Luther, ve svém spánku vykřikl hromovým hlasem zčásti proti místu špatných zvyků, ale zejména také proti místu dobrých skutků v křesťanském učení. V generaci po Alžbětě šíření nových divokých nauk ve starých divokých zemích vtáhlo střední Evropu do kola náboženských válek. V nich dům představující legendu Svaté říše římské, Rakousko, germánský partner Španělska bojoval za staré náboženství proti lize nových Germánů bojujících za nové náboženství.
Podmínky na kontinentě byly opravdu složité a s tím jak sen na nové náboženské sjednocení ustupoval se dál a dál komplikovaly. Komplikovalo je pevné rozhodnutí Francie být národem v plném moderním smyslu, stát svobodně a mimo všechny pletky. Tento postoj ji dovedl k tomu, že ačkoliv nenáviděla své domácí protestanty, posktytovala diplomatickou podporu mnoha protestantům v cizině, jen proto, že to vyvažovalo rovnováhu moci proti obří konfedraci Španělů a Rakušanů. Další komplikací byl vzmach kalvinistické a obchodní mocu v Nizozemí, logické, vzdrné a hájící statečně svou nezávislost proti Španělsku. Vcelku se ovšem nezmýlíme, když uvidíme první bolesti moderních mezinárodních problémů v tom, co bývá navýváno třicetiletou válkou, ať už to chápeme jako vzpouru polovičních pohanů proti Svaté říši římské, nebo jako příchod nových věd, filosofií a etiky ze severu. Do zápasu se vložilo Švédsko a poslalo vojenského hrdinu na pomoc novějšímu Německu. Tento druh vojenského hrdinství ovšem všude předváděl podivnou kombinaci čím dál složitější strategické vědy s nejholejší a kanibalskou krutostí. Svou kariéru v krveprolití našly vedle Švédska i jiné síly. Daleko na severovýchodě v neplodné zemi bažin si malá rodina bdělých, spořivých a veskrze sobeckých lichvářů, kteří se stali zemany, poněkud mělce osvojila Lutherovy theorie a začala pronajímat svou téměř barbarskou čeleď jako vojáky protestantské straně. Dostali dobře zaplaceno postupnými povyšováním, ale nyní byla jejich principátem jen brandenburská marka. Jejich rodové jméno bylo Hohenzollernové.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s