XIII Věk puritánů

Velice by nás nudilo,kdybychom měli číst záznam o tom nejživějším sporu nebo sérii dobrodružství v nichž by jména hlavních protagonistů či předmětů sporu byla systematicky nahrazována nesmyslnými slovy jako „snark“ či „boojum“ a napříkad bychom se dozvěděli, že král dostal na vybranou stát se snarkem či se s konečnou platností podřídit boojum nebo že v davu byly rozníceny vášně veřejným provedením boojum, což bylo nevyhnutelně považovány za hrubou reflexi snark. Nicméně velmi podobná situace nastává u většiny moderních pokusů vypovědět příběh theologických potíží šestnáctého a sedmnáctého století a současně vyhovět módní nepopularitě theologie u této generace—či spíše u poslední generace. Tak puritáni, jak jejich jméno nasvědčuje, byli v první řadě zapálení pro to, co považovali za čisté náboženství, často je chtěli vnutit ostatním, někdy jen chtěli, aby měli svobodu je sami praktikovat, ale nikdy nelze učinit zadost tomu, co bylo nejušlechtilejší v jejich povahách a také první na jejich myslích, pokud nikdy se ani náhodou nezeptáme cože bylo „to“, co se pokoušeli vnutit, nebo praktikovat. Nuže bylo toho mnoho velmi pěkného na puritánech a dnešní jejich obdivovatelé to téměř zcela přehlíží. Jsou chváleni za věci, které jim byly buď lhostejné, nebo je často zuřivě odmítali—jako náboženskou svobodu. A přece jsou docela nedostatečně chápáni a jsou dokonce podceňováni právě v tom, oč se logicky starali—jako například kalvinismu. Děláme puritány barvité v tom, co by zuřivě odmítli, v románech a hrách, které by veřejně pálili. Zajímáme se o všechno kolem nich, s výjimkou jediné věci, která je vůbec zajímala.
Viděli jseme, že v prvním případě byly nová učení v Anglii pouhou výmluvou pro plutokratické plundrování a to je jediná pravda, kterou o tom lze říct. Zcela jinak tomu bylo s jednotlivci o jedni či dvě později, pro které zkáza Armady byla již legendou o vysvobození národa od papeženectví, stejně zázračnou a stejně odtažitou jako vysvobození , o nichž mohli tak realisticky číst v hebrejských knihách, jež se před nimi právě otevíraly. Vznešená náhoda španělské porážky možná se možná sběhla až příliš dobře s jejich soustředěním na nekřesťanské části Písma. Mohla uspokojit jistý starozákonický setiment vyvolení Anglie oznámeného znameními na vodách a ve vzduchu, který se rychle obrátil v onu heresi knenové pýchy, která se ještě pevněji zmocnila Němců. Právě takovými způsoby může civilizovaný stát upadnout do toho, aby se místo křesťanského národa stal Vyvolenýn lidem. Ale třebaže byl jejich nacionalismus toho druhu, který se nakonec prokázal jako zhoubný pro společenství národů, pořád to byl nacionalismus. Puritáni byli od počátku do konce patrioty, věc, v níž se vyznačovali nápadnou nadřazeností nad francouzskými hugenoty.
Politicky byli jistě zprvu pouhým jedním křídlem nové bohaté třídy, která oloupila církev a právě pokračovala olupováním Koruny. I když ale všichni byli jen produkty velkého loupení, mnozí z nich byli jen produkty nevědomými. Byli silně zastoupeni v aristokracii, ale velmi mnoho z nich pocházelo ze středních tříd, třebaže téměř zcela střední třídy z měst. Chudou zemědělskou populací, která tvoila stále zdaleka největší díl obyvatelstva byli prostě pohrdáni a opovrhováni. Lze si například všimnout, že i když vedli národ v mnoha vyšších oborech, nedokázali vytvořit nic co by mělo atmosféru toho, co byvá poněkud namyšleně nazýváno folklórem. Veškerá lidová tradice, která existuje: písně, přípitky, říkačky či přísloví – všechno je royalistické. O puritátnech bychom marně hledali velké legendy. Musíme si poradit jak dovedeme s velkou literaturou.
Tohle všechno jsou ale věci, kterých si na nich ostatní lidé mohli všimnout, nejsou to nejdůležitější a už vůbec ne to, co si o sobě mysleli oni sami. Duší hnutí byly dvě koncepce, nebo dva kroky: nejprve morální proces, jímž dospěli ke svému hlavnímu závěru a poté samotný jejich hlavní závěr. Začneme nejprve tím první, protože to určovalo všechny ty vnější sociální postoje, které tak bily do očí současníky. Upřímný puritán vyrůstající ve svém mládí ve světě dočista vymeteném velkým plněním přijal za svůj první princip, který jednou ze tří nebo čtyř alternativ prvního principu, které jsou pro lidskou mysl možné. Byl to princip, že lidská mysl sama může přímo jednat s myslí Boží. Stručně to lze označit za anti-sakramentální princip, ale ve skutečností platí, a puritán ho také uplatňoval, na mnoho jiných věcí vedle svátostí církve. Platí stejně tak a on jej stejně tak uplatňoval na lásku k místu, na hudbu a dokonce i na dobré způsoby. Tvrzení o tom, že mezi člověka a jeho Stvořitele nemá co vstupovat žádný kněz je jen ochuzeným zlomkem plné filosofické nauky. Pravý puritán si byl stejně tak zcela jist, že žádný zpěvák, vypravěč nebo muzikant mu nemá překládat Boží hlas do jazyka pozemské krásy. Stojí za zmínku, že právě geniální puritán moderní doby, Tolstoj, tento závěr plně přijal. Odsoudil všechnu hudbu jako pouhou drogu a svým vlastním obdivovatelům zakázal číst jeho vlastní obdivuhodné romány. Nu, angličtí puritáni byli nejen puritáni, ale také Angličané, proto také ne vždy vynikali nejjasnějším myšlením a jak ještě uvidíme byl pravý puritanismus spíš skotskou než anglickou záležitostí. Ale tohle byla hnací síla a směra a nauka to byla docela obhajitelná, třebaže mírně šílená. Itelektuální pravda byla jediným holdem hodným nejvyšší pravdy vesmíru a dalším krokem takové studie musí být podívat se na to,co si puritán myslel, že je pravda o pravdě. Jeho individuální rozum, odříznutý jak od instinktu, tak od tradice, ho učil pojmu Boží všemohoucnosti, který prostě znamenal bezmoc a neschopnost člověka. U Luthera  ranější a mírnější podoba protestantského procesu šla jen tak daleko, že prohlásila, že člověku nemůže pomoci nic z toho co udělá, vyjma vyznání Krista. Kalvín pak udělal poslední logický krok a řekl, že ani to mu pomoci nemůže, protože Všemohoucnost musela rozhodnout o všem jeho osudu předem, že lidé museli být stvořeni k tomu, aby byli buď zatraceni nebo spaseni. U čistčích typů o nichž tu hovořím byla tato logika rozpálená do běla a tuto formuli musíme včíst do všech jejich parlamentních a právních formulací. Když čteme, že puritánská strana požadovala reformy v církvi musíme chápat, že puritánská strana požadovala plnější a jasnější prohlášení, že lidé jsou stvořeni k tomu, aby byli buď zatraceni nebo spaseni. Když čteme, že „armáda vybrala osoby podle jejich zbožnosti“, musíme chápat, že „armáda vybrala takové osoby, které vypadaly, že jsou nejvíce přesvědčeny o tom, že lidé jsou stvořeni k tomu, aby byli buď zatraceni nebo spaseni“. Nutno dodat, že tento hrozivý trend se dokonce neomezoval na protestantské země, ale že jej následovali i někteří velcí římští dokud nebyli Římem zastaveni. Takový byl duch doby a mělo by to být věčnou výstrahou proti zaměňování ducha doby s nesmrtelným duchem člověka. Je dnes totiž jen málo křesťanů či nekřesťanů, kteří by se mohli ohlédnout zpět na kalvinismus, který se duchem a géniem Pascala či Miltona téměř zmocnil Canterbury a dokonce i Říma, aniž by, jako lady ve hře pana Bernada Shawa, nekřičeli „Jak úžasné! Jak skvělé!….a och jaký to únik!“
Další věc, které si všimnene je to, že jejich pojetí církevní správy bylo v pravém smyslu samosprávné, ale přesto se z konkrétního důvodu ukázalo být samosprávou docela sobeckou. Byla rovná, ale přece byla výlučná. Synod či sbor býval uvnitř spíše malou republikou, ale bohužel republikou velice malou. Ve vztahu k ulici venku sbor nebyl republikou, ale aristokracií. Byla to ta nejohavnější z aristokracií, aristokracie vyvolených, protože ji nezakládalo právo rodu, ale právo před narozením a jako jediná ze všech aristokracií se nevracela v prach. Proto u prostších puritánů na jedné straně projevy pravé republikánské ctnost, vzdor proti tyranům, potvrzování lidské důstojnosti a především se dovolávají té první ze všech republikánských ctnosti- veřejnosti. Jeden z kralovrahůl při soudním procesu, kde mu šlo o život rozezněl motiv, který ani nepřirozenost jeho školy nemohla zbavit ušlechtilosti: „Nestalo se to kdesi v koutě“. Ale jejich nejdrastičtější idealismus nic neudělal pro to, aby obnovil paprsek světla, který kdysi osvěcoval každého člověka, který přicházel na svět, předpoklad bratrství všech pokřtěných lidí. Ve skutečnosti byli velmi podobni tomu strašnému popravišti, na které se kralovrah nerozpakoval ukázat. Jistě byli veřejní, možná byli prodchnuti veřejným duchem, nikdy nebyli populárné a zdá se, že je ani nikdy nenapadlo, že by to vůbec bylo potřeba. Anglie nebyla nikdy tak málo demokratická, jako po onu krátkou dobu, kdy byla republikou.
Zápasy se Stuartovci, jimiž patří další část naší historie, vyvstaly z aliance, již někdo může považovat za nahodlilé spojenectví dvou věcí. První byla intelektuální móda kalvinismu, která ovlivnila kulturní svět tak, jako náš zasáhla nedávná intelektuální móda kolektivismu. Druhá, poněkud starší, snad učinila toto vyznání a možná i onen kulturní svět možným- byla to aristokratická vzpoura za posledních Tudorovců. Mohli bychom snad říci, že to byl příběh otce a syna strhávajících týž zlatý obraz. Ten mladší ze skutečné nenávisti k modlářství, ten starší z pouhé lásky ke zlatu. Je současně paradoxem a tragedií Anglie, že právě věčná vášeň pominula a pomíjivá či pozemská zůstala. O Anglii to platilo skutečně, mnohem méně to byla pravda v případě Skotska a to byl smysl války Skotů a Angličanů, která skončila u Worchsesteru. První změna byla v obou zemích hodně podobná materialistická záležitost: obyčejné baronské loupežnictví a dokonce i John Knox, třebaže se stal národním hrdinou, by krajně protinárodním politikem. Vlastneneckou stranu představovali ve Skotsku kardinál Beaton a Marie Stuartovna. Nicméně nové vyznání se ve skotských Lowlands stalo populárním v positivním smyslu v době, kdy ještě v naší zemi vůbec nebylo známé. Proto se ve Skotsku stal puritanismus hlavním směrem a smísil se s parlamentní a dalšími oligarchiemi. V Anglii byla nejdůležitější parlamentní oligarchie a ta se smísila s puritanismem. Když se začala zvedat bouře proti Karlu I. po víceméně přechodnémk období jeho otce, Alžbětina skotského nástupce, obvykle citované události vyznačují všechny odlištnosti demokratického náboženství a aristokratické politiky. Skotové mají legendu o Jenny Geddes, chudé ženě, která hodila stoličkou po knězi. Anglická legenda vzpomíná Johna Hampdena, velkého zemana, který zvedl proti králi hrabství. Parlamentní hnutí bylo v Anglii téměř zcela záležitostí venkovské šlechty s jejich novými spojenci, obchodníky. Byli to venkovští zemané, kteří se docela dobře mohli považovat za skutečné a přirozené vůdce Angličanů, ale byli to vůdci, kteří nepřipustili mezi svými stoupenci žádnou vzpouru. V Hampden Village rozhodně k událostem ze vsi Hampden nedošlo.
Stuartovci, můžeme se domnívat, si ze Skotska přinesli víc středověký a proto také logičtější názor na svou vlastní funkci, protože logika byla jejich národu vlastní. Jakub I. byl Skot a pedant přímo příslovečný, přitom se sotva dostatečně připomíná, že Karel I. byl ne právě malý pedant, když byl také velice nápadný Skot. Měl také skotské ctnosti, odvahu, docela přirozenou důstojnost a hlad po záležitostech myšlení. Svým poněkud skotským charakterem byl hodně málo anglický a nedokázal dosáhnout kompromisu. Všechno rozebíral tak důkladně, až to vypadalo, že prostě jen rozbíjí dohody. Přesto by byl nejspíš mnohem nedůslednější, kdyby byl trochu srdečnější a neurčitější, jenže o byl z těch, kdo všechno vidí černobíle a taková na něho i zůstala vzpomínka, hlavně ta černá. Se svým parlamentem se od počátku střetal jako s pouhým nepřítelem, možná to cítil jako cizinec. Záležitost je to dobře známá a my nemusíme být tak opatrní jako jistý gentleman, který si přál dokončit kapitolu, aby se nedozvděl, co se stalo s Karlem I. Jeho ministr, velký Strafford, neuspěl s pokusem učinit ho silným podle vzoru a způsobu fancouzských králů a skončil na popravišti coby zklamaný Richelieu. Parlament si vyhradil moc měšce, Karel se chopil moci meče a zprvu vedl všechny před sebou, ale úspěch se naklonil k bohatství parlamentní třídy, kázni nové armády a Cromwellově trpělivosti a géniu a Karel sešel stejnou smrtí jako jeho jeho velký služebník.
Historicky se pře vyřešila sama, s důsledky jimž se možná věnuje podrobnější pozornost než jakou zaslouží, až nabyla podoby velké moderní otázky, zda smí král zvyšovat daně bez souhlasu svého parlamentu. Prubířským kamenem byl případ Johna Hampdena , velkého magnáta z Buckinghamshire, který napadl legalitu daně uvalené Karlem I., údajně na státní loďstvo. A protože i modernizátři z nutnosti hledají posvěcení z minulosti udělali puritánští zemani legendu ze středověké Magny Charty a byli do té míry v souladu s pravou tradicí, že že Janovy ústupky byly, jak jsme si již povšimli, antidespotické bez toho, že by byly demokratické. Tyto dvě pravdy pokrývají dvě části problému pádu Stuartovců. Obě mají velice různou jistotu, proto je musíme posuzovat zvlášť.
Pokud jde o první bod o demokracii, nikdo upřímný o něm nemůže tváří v tvář faktům ani rozvažovat. Je docela dobře možné tvrdit, že parlament v sedmnáctém století bojoval za pravdu, ale v není možné tvrdit, že bojoval za lidi. Po sklonku střeověku byl parlament vždy aktivně aristokratický a aktivně proti-lidový. Ta samá instituce, která Karlu prvnímu zakázala vybírat lodní daň dříve Richardu II zakázala osvobodit nevolníky. Tatáž skupina, která si od Karla I nárokovala uhlí a nerosty posléze od vesnických občin požadovala jejich obecní půdu. Práva tato instituce jen o dvě generace dřív horlivě napomíhla zničit nejen zařízení k nimž chvoal lid sentimentální vztah, jakými byly kláštery, ale též zařízení lidu prospěšné, jakými byly cechy a farnosti: místní správa měst a řemesel. Dílo velkých lordů mohlo mít, a dozajista i mělo, svou další patriotičtější a tvořivější stránku, ale bylo to dílo výlučně velkých lordů vykonané parlamentem. Dolní sněmovna sama byla sněmovnou lordů.
Když se ale obrátíme k druhému, anti-despotickému-rysu tažení proti Stuartovcům, setkáme se s něčím, co je mnohem těší odmítnout a mnohme snazší ospravedlnit. I když se proti Stuartovcům říkají ty nejhloupější věci, skutečný dobový důvod jejich nepřátel si málokdo uvědomuje, protože je spojen s tím, co naše izolovaná ostrovní historie nejvíce zanedbává, totiž podmínkami na kontinentě. Musíme připomenout, že i když v Anglii Stuartovci neuspěli bojovali za věci, které uspěly v Evropě. Zhruba řečeno důsledky protireformace v první řadě přiměly upřímné protestanty k tomu, aby viděli v katolicismu Stuartovců mnohem víc šířící se požár, než poslední zášlehy starého plamene. Kupříkladu Karel II. byl mužem silného, skeptického a téměř protivně humorného intelektu, který byl docele jistě, třebaže spíše váhavě přesvědčen o pravdivosti katolicismu jako filosofie. Další a ještě mnohem důležitější věcí byla téměř ohavná plutokracii budovaná ve Francii jako Bastilla. Byla v mnoha ohledech logičtější, v mnoha ohledech rovnější a dokonce mnohem vyrovnanější než oligarchie anglická, ale která se stávala skutečnou tyranií v případě vzpoury nebo jen odporu. Chyběly jí hrubé anglické pojistiky porot, dobrých vzyků starého zvykového práva, místo nich tu byly lettre de cachet, jimž bylo stejně nemožné se bránit jako kouzlům. Angličané, kteří se vzepřeli zákonům na tom byli lépe než Francouzi. Francouzský satirik by na to asi odsekl, že to byli Angličané, kteří dodržovali zákony, kdo na tom byl hůř než Francouzi. Normální život lidí upořádával zeman, ale v roli místního správce a soudce byl velice omezen. Byl silnější jako pán vesnice, ale jako králův agent byl ve skutečnosti slabší. Stručně řečeno, když whigové bránili tento stav věcí určitě nehájili demokracii, ale v pravém slova smyslu bránili svobodu. Bránili dokonce jisté zbytky středověké svobody, i když ne ty nejlepší, totiž poroty ale už ne cechy. Dokonce i k feudalismu patřil jistý lokalismus, který nepostrádal liberální prvky, které přežívaly v aristokratickém systému. Ti kdo tyto věci milovali mohli být po právu vyděšeni Leviathanem státu, který byl pro Hobbse jedinou příšerou a pro Francii jediným člověkem.
Pokud jde o obyčejná fakta nutno znovu říci, že nakolik byl puritanismus čistý, tak bohužel pomíjel. A právě cestua jíž odcházel lze poznat v onom neobyčejném člověku, který mu podle populárního mínění zajistil výsadní postavené. Oliver Cromwell je historicky mhohem více krotitelem puritanismu než jeho vůdcem. Byl nepochybně posedlý, jistě v mládí a možná celý život, poněkud chmurnou náboženskou vášní své doby, ale s tím jak nabývá na vlivu a významu čím dál víc se staví spíše za anglický positivismus než za skotský puritanismus. Je jedním z puritánských zemanů, ale postupně je čím dál víc zemanem a méně puritánem a tím ukazuje k procesu v němž se zemanstvo stalo nakonec obyčejným pohanstvem. V tom spočívá klíč k většině toho, za co sklízí chválu i toho, co je mu vyčítáno. Je to klíč k jeho poměrné příčetnosti, toleranci a moderní efektivitě moha jeho podniků i klíč k poměrné hrubosti, přízemnosti, cynismu a nedostatečnému pochopení v řadě dalších. Byl pravým opakem idealisty, a bylo by nutně absurdní ho považovat za ideál, ale jako většina zemanů byl charakteristickým anglickým typem, kterému nechyběl veřejný duch a v žádném případě nepostrádal patriotismus. I na tom jak se chopil osobní moci a zničil ideální a neosobní vládu bylo cosi anglického, už jen v tom holém nerozumu. Zdá se mi, že akt vraždy krále nebyl primárně jeho počin, a rozhodně pro něj nebyl charakteristcký. Byl to ústupek vysokým, nelidským ideálům malé skupinky pravých puritánů, s nimiž musel najít kompromis, ale s nimiž se posléze střetl. Kralovražda nebyla cromwellovská svou logikou spíše než krutostí, protože s domorodými Iry zacházel se zvěrskou ukrutnustí, nová duchovní výlučnost je degradoval na zvěř, nebo jak by to skryl moderní eufemismus na domorodé divochy. Jeho praktické povaze však bylo mnohem více podobné vraždění lidí v místech, které se mu jevily jako okraj civilisace, než jakási lidská oběť v jejím samém středu a foru. Cromwell není typický kralovrah. Takové stínání hlav bylo můžme říct poněkud nad jeho hlavou. Skuteční kralovrazi to udělali v jakémsi vytržení či cizi, a Cromwella vidění netrápila. K pravému střetu mezi náboženskou a racionální stranou symbolicky došlo symbolicky ohoho dne, kdy rozvášnění skotští kazatelé donutili po spěšné jízdě k Dunbaru Leslieho, aby vjel do údolí, kde padl za oběť cromwellovskému zdravému rozumu. Cromwell řekl, že mu je Bůh vydal do rukou, ale byl to jen jejich Bůh, který mu je vydal, ten temný nepřirozený Bůh kalvinistických snů, stejně uchvacující jako zlý sen – a stejně pomíjející.
Toho dne triumfoval mnohem víc whig než puritán, vítězem byl Angličan a jeho aristokratický kompromis. Dokonce i to co přišlo po Cromwellově smrti, Restaurace, byl aristokratický kompromis, a navíc whigovský kompromis. Dav si mohl jásat, jako by vítal středověkého krále, ale protektorát a Restaurace spolu souvisely mnohem víc než dokázal dav pochopit. Dokonce i u povrchních věcí to, co vypadalo jako záchrana, bylo jen oddechem. Puritánský režim tak mohl povstat díky čemusi, co středověk neznal, totiž militarismu. Vybrané profesionální jednotky, tvrdě cvičené, ale dobře placené byly dosud neznámými nástroji, které se puritáni naučili mistrovsky používat. Když byly rozpuštěny jejich návratu se bránili jak whigové, tak toryové, ale jejich návrat se vždy zdál neodvratný, protože to odpovídalo duchu nového přísného světa třicetileté války. Objev je nevyléčitelná nemoc a bylo objeveno, že zástup lze proněnit v kovovou stonožku drtící větší a ne tak uspořádané zástupy. Podobně byly zbytky Vánoc zachráněny před puritány jen proto, aby později musely být Dicekensem znovu zachraňovány před utilitaristy a ještě je možná bude nutné zachraňovat před kýmsi od vegetariánů po abstinenty. Silná armáda přišla a odešla téměř jako muslimská invaze, ale způsobila rozdíl, který ozbrojená statečnost a vítězství působí vždy i kdyby to měl být je rozdíl negativní. Byl to poslední zlom v naší historii, zlom, který zničil mnohé a možná i lidovou vzpouru v naší zemi. Je to jakýsi verbální symbol, když tito muži založili Novou Anglii v Americe, protože právě o to se pokusili tady. Paradoxně v samotné nahotě jich novoty bylo cosi prehistorického. I to staré a barbarské čeho se dovolávali se stávalo více barbarským, tím jak se stávalo novějším. Dodržováním jejich takzvaného židovského šabatu by museli ukamenovat nejpřísnějšího Žida. A oni (a vpravdě jejich doba) to byli, kdo proměnil upalování čarodějnic z epizody v epidemii. Ničitelé a věci jimi zničené zmizeli společně, ale zůstávají tu jako cosi ušlechtilejšího než drolivý legalismus některých cynických whigů, kteří pokračovali v jejich práci. Stáli nade vším protihistorickým jako italští futuristé a obklopovala je ona nevědomá velikost v tom, že sama jejich svatokrádež byla veřejná a slavnostní jako svátost a v jejich ritaulismu, který řídil i jejich obrazoborectví. To, že jeden z nich usekl před mocným davem na Whitehallu hlavu posvátného muže středověku byl, náležitě uváženo jen velmi druhotný příklad jejich podivné a násilnické prostoty. Daleko v západních hrabstvích totiž jiný pokácel Glastonburský hloh, ze kterého vyrůstal celý příběh Británie.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s